Na stěnách i skalách často slýcháváme bezpočet lamentací typu 'No jó, tobě se to leze, ty všude dosáhneš!' Proto odpověď zní poněkud překvapivě: ne, výhodu mají naopak malí. A to ze 3 důvodů:

	Jsou lehčí a každé kilo navíc je zpravidla přítěží. Dokonce i pokud se jedná o kilo čisté svaloviny. Metrákoví kulturisté se na stěně většinou trápí a ani zdaleka nestačí na padesátikiláče. Menší a lehčí lezci bývají zpravidla daleko vytrvalejší a udrží se na skále déle, protože gravitace jim neukusuje tolik sil.
	Mají menší ruce a nohy a tudíž se snáz udrží na menších chytech a stupech.
	Mají lepší pákové poměry končetin. Například pokud zvedáme závaží od pasu do předpažení, čím kratší bude ruka, tím více zvedneme. A naopak, pokud budeme mít ruku dvoumetrovou, nezvedneme skoro nic, protože páka je zkrátka delší. A lezení není ničím jiným než pákovým pohybem, při kterém zvedáme svou váhu. Páka je zde sice většinou poněkud složitější, vede třeba přes 3 klouby, ale princip je stejný: čím kratší jsou úseky mezi klouby (platí to i pro délku trupu), tím více zvedneme. Díky tomu jsou menší lezci schopni dostat těžiště výš a dosáhnout často i tam, kam se vyšší marně natahuje.

Pokud by se někomu tyto úvahy zdály poněkud pofidérními, pak vězte, že současná ženská lezecká světová jednička (r. 2011) Kim Jain z Jižní Koreje měří 152 cm. Nejde o překlep, skutečně metr pade. Ani mezi mužskou elitou čahouny nenajdete, mistr světa Španěl R. J. Puigblanque je podobný skřet. Takže pokud jste podměreční, nezoufejte a neschovávejte se ve vysoké trávě. Na skále budete vyčnívat. A ještě můžete brblat, že nikam nedosáhnete.

Jedná se sice samozřejmě o značně individuální záležitosti, ale pár všeobecných předpokladů by se vystopovat dalo:

	Nižší váha. Dobrý lezec nemusí být nutně arachnid, ale většinou to platí. Např. český lezec světové špičky Adam Ondra (180/58) vypadá tak, že neznalý jedinec by ho vzal do azyláku na dršťkovku. Větší svalové objemy jsou přítěží.
	Gymnastická síla. Kolik zvednete v benči nebo nadhozu je vám při lezení úplně k ničemu. Počítá se spíš gymnastická síla, neboli co dokážete s vlastním tělem. Proto také z bývalých gymnastů bývají dobří lezci.
	Síla v prstech. Převisy a cesty vyšších obtížností se bez silných bandasek (předloktí) neobejdou.
	Ohebnost. Pokud dokážete rozštěp, dát si nohu za hlavu a podobné vylomeniny, máte výrazné plus.
	Nižší vzrůst, viz. Téma 1.
	Morál. Neboli odvaha a schopnost alespoň částečně odolávat vlastní připosranosti. Do této kategorie se dá zařadit i strach z výšek.

K těmto předpokladům dále přistupují schopnosti získané dlouhodobějším lezením - technika, vytrvalost, cit pro rovnováhu, odhad optimální trajektorie ve stěně a zkušenosti všeobecně.

Z předchozího výčtu každý začátečník nutně nabyde dojmu, že pokud není Batman, tak nemá cenu se ke skále ani přibližovat. Což je nesmysl, nic z toho není podmínkou nutnou. Řeč byla pouze o výhodách a většinu z těchto bodů splňují jen špičkoví lezci. Pokud hodláte podstupovat lezecká martyria jen jako druh masochistického koníčka, nezáleží prakticky na ničem. Na stěnách jsou k vidění bachroni, kteří si lezbu užívají víc, než jejich poloviční kolegové. I lidé, kteří neudělají shyb a nezvednou nohu ani k pasu a přesto lozí jak orangutani.

Na první pohled je lezení naprosto antiženským sportem, Tatínka do polepšovny viděli přece všichni. V reálu ale leze žen poměrně hodně. Procento mezi lezci lze odhadnout tak na 40, což v porovnání s jinými sporty (s výjimkou moderní gymnastiky) jest udivující. Jedním z důvodů budou i menší rozdíly ve výkonnosti mužů a žen oproti jiným sportům. Pokud si půjde průměrný muž zahrát tenis s průměrnou ženou, velmi pravděpodobně si nezahraje ani jeden. V lezení ale žena povětšinou požívá výhod viz. Téma 1. I přesto všeobecně ženy tahají za kratší konec, lepší předpoklady mužů k fyzickým výkonům může popřít jenom hodně zavilá feministka. Avšak u lezení nejsou rozdíly až tak markantní. Takže ženy lezou, a dokonce dost dobře.

A co se týká krásy? Ale jo, slušné! Minimálně postavou lezkyně značně převyšují úřednický průměr.

Dnes už leze kdekdo, když na ulici hodíte šutrem, skoro určitě nějakého toho lezce trefíte. Děti mají proti dospělým dokonce i výhody - viz. Téma 1. Občas je udivující a pro dospělé až depresivní, co všechno dokážou vylézt desetiletí fuckani.

A co se týká starších ročníků - spousta lezců už zažila sitauci, kdy za Kristovu nohu ne a ne přelézt nějakou cestu. Načež do permanentního toku nadávek přišel pár pětašedesátníků a oba vše v poklidu, beze slova a bez větších problémů vylezli. Svině jedny.

Stěží, ani mezi lezci koncentrace Princů bohužel neodpovídá ženským představám. Je pravda, že jsou o něco srdnatější než průměr, avšak legendy o jejich férovosti a kolegiálnosti se zdají být spíš přeludem. Lezci bývají hodně sebestřední i poměrně sobečtí. Navíc se zdá, že spousta z nich má svého kostlivce ve skříni a lezením vyhání nějaké vnitřní ďasy.

Ku prospěchu naopak budiž řečeno, že disponují sportovní postavou a v průměru nadprůměrnou inteligencí. Ale holky, která z nás by chtěla chlapa, který celé víkendy trajdá kdesi po šutrech, všechny peníze utratí za nějaké pomatené karabiny a ještě hrozí, že spadne a přestane platit nájem?

tož to sem se nachlámal, musím přeposlat kámoškám co lezou :-D

Zdá se, že ano. Strach z výšek je přirozený. Pokud se celý život díváme na zem z výšky necelých dvou metrů, pak se nám při pohledu do padesátimetrové hloubky nutně zatočí hlava. Zároveň se ale nejedná o nic definitivního a neměnného, při dobré vůli potrefeného se dá na výšky postupně zvykat (snad až na opravdu klinické případy). Je povícero lidí, kteří se zaklínali svými fóbiemi z výšek, po dlouhém přemlouvání zkusili třeba umělou stěnu, poprvé vylezli dva metry a museli vyklepaní dolů. Ale nevzdali to, pak vylezli 3 metry a dnes už lezou 30-metrové stěny. Takže asi závisí na každém, jak se vyrovná se svými démony.

Rabštejn. Je zde k nalezení bezpočet skalek a cest všech možných druhů a obtížností. Zaleze si tu každý, snad až na úplné profíky, protože koncentrace cest nejukrutnějších obtížností není až tak značná. I tak se nějaké desítice najdou, ale počet lidí, kteří je lezou, tvoří zanedbatelné procento. Břidlice je šutr přívětivý, například proti uklouzanému vápenatému bordelu krásně drží. Skály se nacházejí v lesích s pěkným výhledem. Pod nimi je loučka k přespání s fotogenickou hospodou plnou laskomin (byť lehce předražených). Co víc si moravsko-slezsko-lezecké srdce může přát? Pro fair-play zmiňme ještě pár nevýhod: horší přístup, autem k chatě jen na povolení, jinak půl hodiny do zvířeckého kopce. Řidší jištění často v oldies stylu, chtělo by to zahustit. Občas větší návaly, skalky jsou populární.

Těžko rozhodnout mezi pěti překližkovými giganty:

	Hudy (Brno) - existuje od podzimu 2014. Špičková stěna s různými výškami profilů od 11 do 20 m. Nechybí ani část napodobující svou strukturou skálu a moderní navijáky pro sebejištění. Bývá zde kolem 150 cest.
	Klajda (Brno) - rozsáhlá stěna v bývalé KSČ výrobní hale s výškou 13 m. Nabízí lezeckou hostinu - je zde více jak stovka cest všech obtížností, osazená většinou neuklouzanými chyty. Otevřeno má přes zimu od nevidím do nevidím, přes léto spíš méně na úkor své kolegyně Olympie.
	Duro (Brno) - asi nejvyšší stěna v republice (2014) s výškou 22 m v hale bývalé cementárny. Kromě dlouhých cest nabízí i kratší, asi 8 m vysokou sekci, jeden pěkný strop a bordelingovou stěnku. Otevřeno má taktéž přes zimu od nevidím do nevidím, přes léto podle počasí na úkor Olympie.
	Olympia (Brno) - venkovní stěna zajímavých bizarních tvarů o výšce 10-18 m. Je z betonu, což umožňuje využívat kromě umělých chytů i různé výstupky a plošky. Na druhé straně má beton negativní vliv na životnost lezeček. Stěna se přes zimu promění v drytoolingový ráj a do klasické lezecké podoby rozkvétá až na jaře.
	Vertikon (Zlín) - moderní stěna s výškou 16 m, jako jediná z uvedených postavená ve vlastní hale. Spousta krásných cest v zajímavých profilech, je zde i menší bordelingová stěnka.

Jest nasnadě, že Brno je sice pěkně hnusné, ale lezecky zaslíbené město. Ještě dodejme, že Klajdu, Duro a Olympii provozuje jeden Klajda, který se o svá dítka stará s příkladnou péčí, za což mu poděkování lezecké komunity patří. Ani Zlín a Hudy ovšem nezůstávají v ničem pozadu. A to jsme ještě nezmínili další výbornou brněnskou stěnu - Komec.

U všech výše zmíněných stěn jsou k dispozici šatny, sprchy, občerstvení, zkrátka kvalitní zázemí. Vstupné se zde pohybuje kolem 160,- za libovolně dlouhou seanci. Cesty jsou průběžně obměňovány zkušenými stavěči, takže nehrozí, že by lezec po půl roce zíval nudou. Probíhají tu i různé přednášky známých šplhavců a závody dospělých i dětí. Takže tyto svatostánky by se spíš daly označit za lezecká centra než za pouhé stěny.

Zlínská stěna má cca 900 m2,Klajda cca1000 m2 Zlínská je cca o 3m vyšší.Dotyčné parametry je možné zjistit z jejich stránek.

Brnenske steny jsou fajn, ale musim doporucit stenu v Jablonci nad Nisou. Musim rict, ze se tem brnenskym minimalne vyrovna, mozna je predci ve sve rozmanitosti. http://www.lezeckaarena.cz

Každá lezecky využívaná skála je pod správou Oblastní vrcholové komise (dále Büro). Pokud prvolezec provádí nový výstup, navrhuje a osazuje do skály jištění (borháky atd.) Prvovýstup pak nahlásí na Büro a od té doby by jištění mělo zůstat neměnné, coby podivný pomníček prvovýstupci. Büro nadále provádí údržbu a výměnu jištění, bez souhlasu autora by však nemělo přidávat nové. Tudíž pokud zlovolný desítkař osadí šestku jedním kruhem na patnáct metrů, mělo by to tak zůstat 'na věčné časy'.

Hlas rozumu naopak říká, že jednotlivec NESMÍ určovat jištění na desítky let dopředu. Co když cestu odjistí špatně, nezodpovědně a nebezpečně? Pak už cesta, byť krásná, bude pro 90% lezců navždy nepřístupná? To je přece nesmysl. A že se často jedná ne o cesty, ale o celé skály či dokonce oblasti. Trvá snad někdo na tom, aby 20 let starý automobilový okruh byl zabezpečený pořád stejně, protože tehdejší prvovítěz to dal bez zábran a bariér? Doba se přece mění a s ní i každý sport. Jediný, kdo to nepochopil, je ČHS. A možná FIFA se svým odporem k videu.

Dnes už ale nejsou padesátá léta a lezení je sportem široce rozšířeným skrze různé výkonnostní kategorie. Máme za to, že na skále by se měl cítit bezpečně i čtverkový lezec. Proč slýchat věty typu 'Na Rabštejn nejezdíme, je to tam blbě jištěné (rodina s dětmi)' či 'Nejvíc jsem se vybál na pětkách (zkušený lezec)'. Proč by měla mít např. do Adršpachu přístup jen skupina Vyvolených, poněvadž jištění aby tu pohledal? Protože v Büru zasedá hrstka nekompetentních old-school Hrdinů majících pocit, že jištění je pro zbabělce? Jakoby prvolezec neměl dostatečnou hnědku v kalhotách i na slušně jištěných cestách. Takže k úvodní otázce: rozhodně ANO!

Díky za rozumný názor. Moravský či autorský pohled někde chybí, škoda. Např. na Suškách se nepodařilo prosadit přidání borháku do Velké plotny pod 1. K i přes dva smrtelné pády. Ani položená otázka kolik pádů s definitivním koncem je potřeba k přidání jištění nevedla ke změně stanoviska komise.

Doufám, že dotyční dva budou chodit strašit všechny členy slavné komise až do konce jejich dnů. Vůbec to nedává smysl. Když Adam Ondra leze jedenáctky, má tam jištění co dva metry. Ale co je pro jedenáctkaře jedenáctka, to je pro pětkaře pětka! Tak proč mají ti horší nesrovnatelně hůř zajištěné cesty? Copak lezení je jenom pro závodníky?

A navíc nikdo není povinen jištění používat. Když jsem byl mladej a zdálo se mi něco přejištění, tak jsem se cvaknul třeba až u druhýho borháku apod. Dnes když netrénuju a na prvním lezu hlavně kvůli dětem, aby si zalezly, tak jsem rád, když je tam toho víc ;-) Ale je pravda, že bych sám nechal některé oblasti tak jak jsou. Hlavně písek. Má to svůj charakter. Jenže které, že? Kdo by to měl určit, když má vlastně každá oblast svůj osobitý ráz? Pro toho tak, pro někoho onak.

Velká plotna není špatně zajištěná cesta, dá se tam založit dost velké množství smyček, borhák je tam naprosto zbytečný. Viz http://www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2014030005&nazevclanku=jak-odjistit-velkou-plotnu

Osma, kyblík, grigrina nebo jiný bazmek? Těžko říct, každý je zastáncem svého koně. Třeba na Klajdě v Brně momentálně panuje zákaz jištění osmou, kterážto byla shledána příliš prokluzující. O čemž se dají vést (a taky vedou) sáhodlouhé diskuse, ale pravda je ta, že při jištění je rozhodující lidský faktor. Pokud jistič dává pozor, tak na tom, co má mezi nohama až tak nezáleží. Dalším rizikovým faktorem je váhový rozdíl lezce a jističe. Pro tyto případy jsou vynikající pomůckou pogumované rukavice, které perfektně drží a zamezí popálení rukou svištícím lanem.

Na spoustě tuzemských skal panují různá omezení nebo rovnou zákazy. A většinu z nich mají na svědomí tzv. ochránci přírody. Dá se pochopit, že se na pískovci nesmí lézt po dešti, protože povrch je náchylnější k poškození. I to, že na skále je zákaz v jarních měsících, protože zde právě vyvádí mláďata jediná světově známá komunita Brhlíka vyklepaného. Avšak ve většině případů se nelze zbavit dojmu, že zákazy vznikají stylem 'v padesátých letech tady viděli čápa, takže se tu neleze kvůli hnízdění čápů a basta!' Důvodů se dá najít vždycky spousta. Na skále kvetou fialky, migrují žabáci a kdoví co všechno. Proto by u každého zákazu či omezení měly být vždy uvedeny konkrétní informace: podrobný důvod, kdo a kdy nařízení vydal a též to, kdy byli členové dotyčné komise na skále naposledy.

A smysluplnost daného nařízení by měla být posuzována i lezeckou komunitou, nejenom nějakým samozvaným Zeleným morem. Takhle situace připomíná kvalitní bolševická léta: prostě je tady zákaz, tak se na nic neptejte, po ničem nepátrejte a buďte rádi, že jste. A pokud to uděláte, stejně ničeho nedosáhnete, protože My si můžeme vydat jaká nařízení chceme.

Jak už bylo zmíněno, každá lezecky využívaná skála je pod správou Oblastní vrcholové komise (dále Büro). Uveďme konkrétní případ z Vyhlídky u Vrbna: ačkoliv skála je z ruly, Büro zde vyhlásilo zákaz používání magnesia s odůvodněním, že chyty by pak byly díky bílé barvě lépe vidět. A zákaz není jen papírový, strhávají se kvůli němu divoké hádky se sveřepými Vrbňany. Jenže jak tu má bezpečně v létě lozit člověk, který se potí jak kráva? Na skále navíc chybí slaňáky, s odůvodněním, že lidi by si tu házeli lano na rybu! Takže jistí se o strom a skála se pak obchází.

Může si tudíž Büro dělat s přidělenou skálou co je libo? Prapodstata lezení zřejmě bude o volnosti a svobodě pohybu. A skály, doufejme, nepatří nikomu. Takže pokud skále a jejímu okolí neublížím, nikdo nemá právo mě buzerovat. Instituce Büra samozřejmě smysl dává, ale toto by mělo ke své existenci přistupovat s větší pokorou a starat se hlavně o dostatečnou hustotu jištění a bezpečné slanění, namísto vytváření problémů. A od OberBüra by ani nemělo dostat tu možnost.

Kdepak, internet je jenom planá žvanírna.

Lezení bez jakéhokoliv jištění, lana, expresek atd., je v poslední době stále rozšířenější. Přelézají se už i hodně obtížné a dlouhé cesty, které ještě poměrně nedávno nebyly lezitelné ani s jištěním. Zastánci tohoto stylu argumentují čistotou disciplíny, volností či adrenalinem. My však free solo shledáváme mírně pošetilým. Co se týká čistoty, je to asi jakoby pilot F1 požadoval jízdu bez bariér a airbagů, eventuelně bez brzd. A volnosti a adrenalinu si v míře dostatečné užije i prvolezec s lanem. Obzvláště třeba v Adršpachu s jedním kruhem na 15 metrů. Spíše to celé zavání poněkud uměle vytvořenou disciplínou lezců znuděných neustálým klasickým lezením a toužících v chladném světě devítek a desítek vyzkoušet něco nového.

Free solo má ovšem i nepopiratelné výhody. Tou hlavní je zřejmě slůvko 'solo', což pro poměrně početnou komunitu lezců, kteří nemají s kým lozit a chybí jim přijatelný parťák na druhý konec lana, bude argumentem zásadním. Dále není nutný žádný materiál, až na lezečky a eventuelní magnézium. A v neposlední řadě free solo přispívá k přirozené redukci lezecké populace, která se v poslední době přemnožila na skalách až příliš.

Takže nechť si každý co chce dělá, ale tady je jen otázkou času, kdy jeden krok nevyjde. Nebo kdy se nějaký chyt v nejméně vhodný okamžik (např. v převisu) uvolní. A pak může lezec celé dvě dlouhé vteřiny přemítat, že kus špagátu by se docela hodil.

Hele díky ze bezva názory .. kvalitně jsem se pobavil, i když se na některé věci dívám jinak, myslím, že by si to měli přečíst všichni začínající lezci.
Jen se mi moc nelíbí jak mluvíš o vápně :-P, Podle mě je Moravský Kras široko daleko nejlepší skalkoviště a hlavně se tam člověk naučí správně šlapat.

Asi si nikdy poriadne free sólo neliezol. Z toho vyplýva, že nedokážeš posúdiť o čo ide. Jasné je to obrovské riziko a chyby sú fatálne. Ale ten rozmer, ktorý Ti to otvorí nie si schopný pri žiadnom inom druhu lezenia zažiť. Určite to nie je pre každého a kedykoľvek, ale keď je ten správny chlap (baba) v správny deň na správnom mieste odnesie si z takého výstupu niečo výnimočné.

Ahoj. Chci si koupit lezečky, ale v nepřeberném množství se nějak ztrácím. Více mi sedí na sucháč, ale teď nevím, jakou značku a hlavně jakou gumu vybrat. Slyšel jsem, že Stealth guma je prý super na vápno. Nevíte někdo, jaká firma to práská na lezečky?

Hej to používá značka americká značka 5.10. Ta guma je kosmická, fakt překvapivě drží

Kosmická? To by mě teda zajímalo... A prodává se to tady u nás?

Je to prostě směs gumy co má výborný tření. Klasicky asi rokáč, ale paradoxně levnější je to od ofiko dovozce www.five-ten.cz. Bohužel já kupoval v rokáči