Tyto stránky jsou věnovány zákeřnému viru, který už odnepaměti napadá kinematografii. Houževnatý nepřítel se skrývá pod názvem umělecký film, film noir apod.

Většina odborníků se shoduje, že není v našich silách tuto metlu úplně vymýtit. Ale přestat bojovat by se rovnalo, byť jen filmové, sebevraždě.

Hned od počátku je totiž třeba si ujasnit základní věc:

Pokud se v takových filmech i nějaká nahá prcina či poprsí vyskytne, není na závadu. Taktéž zombiové, ufouni, roboti, obří pavouci, draci, hvězdolety a mrtvoly všeho druhu jsou vítanými přísadami, které činí film grandiózním.

Naproti tomu film umělecký nám přináší zásadní myšlenky, bez kterých se náš život neobejde. Poblouzněnci, kteří takové kusy točí, mají potřebu sdělovat nám prostřednictvím filmu své nejniternější pocity a jít až na dřeň.

V reálu potom takový film vypadá následovně: každý záběr trvá 5 minut, pak hlavní hrdinka vzdychne a je konec.

Lidé, kteří na takové filmy chodí, buďto nemají kde přespat nebo náleží ke kastě filmových intelektuálů. Členové tohoto vysoce esoterického spolku chodí povětšinou v černém a jsou nám všem nadřazeni.

Jejich průvodním znakem je, že žijí buďto z podpory nebo jsou zaměstnáni jako kritikové v některém z filmových periodik. Scházejí se v kavárnách a dlouhé hodiny řeší, zda to lešení v 25. minutě je lešení nebo symbolika stupňovitosti bytí dle Hartmanna.

Opovrhují Hollywoodem a milují uzbekistánskou kinematografii.

Tito zakuklení ďáblové jsou právem považováni za hlavní přenašeče nákazy a za ty, kdož výše zmíněný virus udržují při životě.

Zcela zvláštní kategorie je potom filmový kritik rekrutující se z těchto řad. Nedokázaje vytvořit vlastní dílo z nedostatku talentu a píle, zabývá se takovýto vypečený kulifáš kritizováním výtvorů jiných. Trnem v oku jsou mu obzvláště autoři úspěšní, kteří si z filmových výdělků mohou dovolit platit hypotéku. Opravdický umělec totiž žije v kanálu a jeho díla jsou promítána ve filmových klubech nebo po půlnoci na ČT2. Tím pádem neprovokuje kritiky bytem nebo autem, na kteréžto vymoženosti černooděný nemakačenko vlastními silami nikdy nedosáhne. Zato pokud se režisér či scénárista po letech dřiny dobéře jakéhos-takéhos finančního ohodnocení, začne kritik plivat síru mírou nevídanou. A pak jde k volbám a volí levici, stejně jako všichni ti, kdož považují za opovrženíhodné živiti se prací.

Po menší odbočce ale zpět na hlavní silnici.
Nepotřebuji přece chodit do kina, abych se přesvědčil, že život je truchlohra, když to v reálu mám imrvére. Proč mám platit drahé vstupné, abych se dozvěděl, že se lidi hádají a jsou věčně nespokojení? Stačí bydlet v paneláku a mám to úplně zadarmo. Zásadních myšlenek má každý v životě po krk, tak proč by je měl řešit v kině?

Do kina jdu proto, abych si užil, jak Sylvester postřílí 200.000 Barmánců (Rusů, Arabů, Židů apod.) Je skvělé vidět, jak končetiny létají vzduchem a krev mi stéká po líci až v 10. řadě. Je čirá nádhera poslouchat věty jako 'Zavolejte posily, je to Sithský lord!', 'Tvoje prdel pozná středověk!' eventuelně 'Právě jsme rozřezali naši přítelkyni motorovou pilou, to je podle tebe v pohodě?' To potom člověk vyjde z kina úplně osvěžený a nějaká neproplacená faktura v práci jeví se mu náhle malichernou. Nelituje prostředků ani času, protože viděl akci, které se mu v životě nedostává. Ženy si zase s ruměncem povzdychnou nad slzotvornou romantikou, jež nad nimi rozprostře ochranný vějíř až do doby, než se jejich pivní mozol vrátí z práce.

Přínos filmu je zde očividný. Naproti tomu díla rozervanců mají v drtivé většině za výsledek - ukrutnou nudu. U těchto spektáklů divák neustále sleduje hodinky v naději, že čas poběží rychleji. Marně. A jak známo, kolikrát se v kině podíváte na hodinky, tím víc film stojí za hovno. Odejít z kina je nemožné, protože lístek je tak drahý, že oběť si raději nechá vrtat koleno, než aby odešla předčasně. Tak si alespoň krátí čas přemítáním, co by se za vstupné dalo pořídit, kdybych já blbec dal na rady kamarádů a nešel.

Zkrátka a dobře, film vznikl jako továrna na sny a měl by jí zůstat. A navíc - nejzásadnější věci zpravidla sdělují filmy, jejichž tvůrci o to vůbec neusilují.