Filozofie ve 20. století se již neomezuje na práci osamocených myslitelů, kteří v potemnělých prostorách svých pracoven řeší hádanky bytí, aniž by se ohlíželi napravo či nalevo. Stojí tu před námi spíše řada směrů, jejichž název se vyznačuje buď předponou 'novo-' nebo naopak příponou '-ismus', eventuelně obojím. Tyto směry si své názory a teze předkládají na rozsáhlých konferencích a bohužel se na závěr nezřídka obviňují z nesmyslnosti a neschopnosti komunikace.
Tato obvinění ovšem již sama o sobě obsahují protimluv. Nesmysl je totiž anachronismus. Úkolem filozofa je zamýšlet se nad vším, co je řečeno, neboť pravda se často skrývá jako zlatý klíč na dně hluboké tůně. S každým tvrzením je třeba polemizovat, hledat souvislosti, vyslovovat kritické připomínky a přidávat k danému problému nové podněty. A pak se velmi často ukáže, že prvotní závěr o nesmyslu byl unáhlený a věc zasluhuje hlubší rozbor, než by se při letmém pohledu zdálo.
Vezměme jako příklad větu 'Lojza je vůl'. Bylo by snadné vyslovit závěr, že tento soud je nesmyslný. Jako důkaz by se dalo uvést např. že Lojza nemá rohy, tím pádem věta obsahuje spor, je nepravdivá a tudíž nesmyslná. Ale podívejme se na věc blíže z hlediska subjektu. Podle Kantovy Transcendentální analytiky spolupůsobí v poznání smyslovost a rozvažování. Při setkání se skutečným volem vzniká nejprve ne základě apriorních forem smyslovosti názor v prostoru a čase (vůl bučí, koulí očima apod.). Rozvažování potom spojuje tyto prvotní vjemy podle hledisek apriorních kategorií, které jsou přítomny v lidském myšlení, díky schopnosti, kterou Kant nazývá soudnost. Kategorie, která v našem případě připadá v úvahu je realita (skutečnost), podle které dospíváme k empirickému pojmu, že vůl je primitivní bytost. A nyní potkáme člověka, jehož působení vyvolá v našich smyslech podobné počitky. A protože naše zkušenost ('ideas', »D. Hume) si již přiřadila k těmto vjemům empirický pojem 'vůl je primitivní', náš rozum (jakési vyšší patro nad smyslovostí a rozvažováním) provede přiřazení, které nás opravňuje pronést výrok 'Lojza je primitivní' nebo 'Lojza je vůl'.
Z tohoto hlediska je výše uvedená věta naprosto oprávněná a zcela v souladu s poznaným procesem myšlení.
Tato krátká odbočka měla pouze poukázat na jisté metodické zásady, jež by měla filozofie dodržovat. Ale teď se již vraťme zpět k dramatu filozofie 20.století.

Henri Bergson (1859-1941) je zástupcem filozofie života, což je směr navazující na romantismus. Podle něj vývoj hmoty a života jsou naprosto nezávislé věci a dějí se odděleně. Vývoj života nevychází z hmoty a jejich zákonů, nýbrž naopak směřuje proti nim, proti setrvačnosti a náhodě k stále vyšším, smělejším a svobodnějším formám. Z toho nutně vyplývá, že i vědomí je nezávislé na těle.

Pozn.:  Tuto otázku jsme konzultovali v severoirské věznici s člověkem, který měl za sebou 30 denní hladovku. Bohužel nedobrali jsme se uspokojivých závěrů, neboť odpovědi vězněného byly značně zkomolené a nezřetelné.



S tímto směrem již kroky filozofie poprvé v historii směřují na půdu Ameriky.

William James (1842-1910) se netáže na poslední 'bytnost' věcí, nýbrž na jejich užitečnost, hodnotu a využitelnost. Právě toto je pro něj kritériem pravdy. Ve svých tezích navazuje na Hanse Vaihingera a za pravdivé považuje pouze to, co se osvědčuje svými praktickými důsledky. Jeho spisy se hemží slovy jako 'profit', 'výsledky', 'úspěch' atd. a tímto vlastně vytvářejí teoretickou základnu myšlení celé americké společnosti.
Evropskému pojetí pravdy jako shody mezi poznávajícím duchem a věcí se James vysmívá výrokem: 'K čemu je mi pravda na které nevydělám?' a Kanta označuje za 'ubožáka bez dolaru'. O náboženství soudí, že pokud to přispěje k jejich lepšímu způsobu života, ať si lidé věří třeba ve 'Sněhurku a sedm trpaslíků'. Stejně liberálně se vyjadřuje i k otázce poznání. Náš způsob poznávání jsoucna zdaleka nepovažuje za jediný a platný. Život lidských bytostí na tomto světě přirovnává spíše k životu koček a psů, kteří obývají naše pokoje a účastní se výjevů, o jejichž významu nemají ani potuchy. A stejným způsobem se i my účastníme mnohem obsáhlejšího života věcí.

Pozn.:  Před 2. světovou válkou se objevily dohady, že James byl pouze placeným agentem americké vlády, která potřebovala posílit morálku obyvatel v době krizí a stanovit stupnici hodnot, jež by co nejlépe napomáhala ekonomické revitalizaci. Ovšem později se obavy, že Jamesovy spisy jsou pouze státní zakázkou, ukázaly jako liché.



Samuel Alexander (1859-1938) vycházel z Darwinova učení o vývoji přírody. A jelikož člověk se vyvinul ze zvířete jako dokonalejší a vyšší forma, není tudíž vyloučeno, že příští vývoj zrodí bohy a anděly jakožto dokonalejší formy člověka.

Pozn. 1:  Tato hypotéza zní sice velice prostě, ve skutečnosti je však, snad jako většina prostých otázek, velmi komplikovaná. Již sám předpoklad, že člověk je vyšší forma zvířete, není mnohdy zcela jednoznačný. V takovýchto případech bychom ovšem další vývojová stádia již nemohli považovat za bohy a anděly, nýbrž za něco naprosto kvalitativně odlišného, ne-li přímo kontradikcionálního.
Tuto hádanku jsme si netroufli řešit bez konzultace s autoritou. O názor na Alexanderovy teze jsme požádali renomovaného prof. PhDr. Winstona Smithe, vedoucího oddělení Ontologie Filozofické fakulty Univerzity v Brightonu. Tento světově uznávaný novotomista k našemu problému řekl, že 'větší pičovinu v životě neslyšel'. Tato odpověď se snad může zdát poněkud lakonická, poznamenejme však, že právě stručné a jasné vyjadřování dělá opravdového filozofa.

Pozn. 2:  Ať již přijmeme názor výše uvedené autority nebo ne, faktem zůstává, že Alexanderovo učení působí po dlouhých obdobích filozofické tmy (Schopenhauer, Nietzsche atd.) jako příchod svěžího jarního jitra. Je také jedním z dokladů, že i vývoj samotné filozofie probíhá jakoby po spirále a temnější období jsou následována jasnějšími a naopak.

Alfred North Whitehead (1861-1947) Již samo jméno tohoto myslitele (v překladu by mohlo znít přibližně jako 'Severní Bělohlav') napovídá, že zde budeme mít co do činění s romantickou metafyzikou.
Whitehead neodděluje objekt od subjektu, nýbrž všechny elementy bytí považuje za události ('event'). Každá událost v sobě zahrnuje celé univerzum. Je v ní obsažena celá jeho minulost a preformována jeho budoucnost. Událost je smrtelná a brzy končí, avšak zároveň se stává nesmrtelnou tím, že přechází dědictvím na jiné události. V každé události působí Bůh jako síla, která toto dění omezuje.
Můžeme snadno nahlédnout, že britskému učenci se skutečně podařilo se ctí dostát svého jména.

Nicolai Hartmann (1882-1950) rozšiřuje hegelovskou 'Trojku' na čtyřku. Všechna rozmanitost bytí je totiž podle něj uspořádána do čtyř základních vrstev. Dva nižší stupně, vrstva věcí a života, tvoří oblast prostorového vnějšího světa. Nad nimi se rozprostírá oblast duševních jevů a následně ducha. Dále existují fundamentální kategorie (jednota a rozmanitost, souhlas a rozpor, element a soustava atd.), které různými rafinovanými způsoby procházejí výše uvedenými vrstvami a navíc se v každé vrstvě modifikují. Můžeme snadno nahlédnout, že německému učenci se skutečně podařilo se ctí dostát jména svého britského kolegy.

Čtyři vrstvy bytí dle Hartmanna

S prudkým rozvojem přírodních věd se katolická teologie cítila stále více ohrožena. Duchovenstvo začalo stále tíživěji tento rozmach vnímat jako nahlodávání samých základů víry. A proto hlavy církve již od počátku století vyzývají duchovní síly katolicismu k novému budování křesťanské filozofie na základě středověkého myšlení. Toto učení se má šířit převážně přes Internet a digitální televizní vysílání.
O jisté vyrovnání mezi dogmaty víry a poznatky moderních věd se uvnitř církve pokusil směr modernistů. Ti však nakonec byli příkře odmítnuti a když se o jejich činnosti dozvěděl papež Pius X., označil prý 'zrušení práva útrpného za dílo Antikristovo'.
Nyní se tedy katolické učení snaží navázat na dílo Tomáše Akvinského (a jeho prostřednictvím na Aristotelovo) a v centru pozornosti novoscholastiky stojí metafyzika.



vychází z logiky a tvrdí, že logické věty jsou objektivní pravdy, neboli 'věty o sobě'. Jsou zcela nezávislé na prostoru a čase, jakož i např. na psychologii. A právě na tyto ideální podstaty se fenomenologie (neboli filozofie podstaty) orientuje.

Edmund Husserl (1859-1938) Jak již jeho jméno napovídá, pocházel z hanáckého Prostějova. Své učení založil na poplatných zásadách vědeckého a filozofického poznání, vybudovaných na radikálně filozofických a psychologických základech.

Pozn.:  Předcházející věta byla jen malým testem pozornosti čtenáře. Jedná se totiž pouze o náhodné nakupení slov.

Husserl vychází z již uvedených fenomenologických zásad. Takovou 'větou o sobě' může být např.: 'A nemůže být současně neA (neboli -A).' To znamená, že obě výpovědi nemohou být současně pravdivé. Abychom se však dobrali k takovýmto 'fenoménům', musíme se napřed oprostit od materiálního světa, víry, existence atd. Teprve díky této redukci (Husserl ji označuje za 'uzávorkování' světa) je naše myšlení schopno se zmocnit onoho čistého vědomí, které leží za 'vědomím', psychologií, sociologií atd. Toto vědomí je tvořivým pramenem všeho jevícího se jsoucna.

Pozn.:  Husserlova díla jsou velmi čtenářsky nepřístupná a v hojné míře obsahují prvek neurčitosti, o kterém jsme se již zmiňovali. Ovšem zde si tento fakt nevysvětlujeme ani tak přehnanou slovní zásobou nebo snahou zakrýt prosté myšlenky přemírou odborných výrazů. Příčina bude nejspíše v učencově chatrném zraku. Tato vada u něj dosáhla takového stupně, že svou ruku svírající brk již neviděl zcela ostře a tím došlo ke komolení, často i k úplným záměnám slov. Tak si lze např. vysvětlit, že Husserl v některých spisech místo označení filozofie podstaty užívá termín filozofie prostaty. Tato záměna se u něj s postupujícím věkem vyskytuje stále častěji.

Max Scheler (1874-1928) proslul svým převlékáním filozofických kabátů. V raném období byl idealistou a romantikem, později přesvědčeným křesťanem a teistou a nakonec panteistou. Pochopení jeho díla je tudíž esenciálně závislé na tom, ve kterém z kabátů se momentálně nacházíme. Proberme si tedy alespoň část, která je dnes považována za ústřední.
Lidské usilování má vždy nějaký cíl a v každém cíli je určitá hodnota. A právě hodnoty jsou absolutní a neměnné podstaty. Mění se pouze naše poznání hodnot a náš vztah k nim. Existují pozitivní a negativní hodnoty:

	smyslové pociťování: příjemné - nepříjemné
	vitální cítění: ušlechtilé - nízké
	duchovní: spravedlnost - nespravedlnost, poznávání - ustrnutí atd.
	náboženské: svatost

Pozn.:  Tato teorie protikladů není nikterak nová. Setkáváme se s ní již u Hérakleita, který tvrdil, že každá věc potřebuje ke svému bytí svůj protiklad. Neboť jen nemoc činí zdraví příjemným a dobro vynikne jen ve srovnání se zlem. Při podrobnějším rozboru Schelerova schématu však dojdeme k závěru, že přehled hodnot není zcela úplný. Zde se autor snad trochu obával vlastní důslednosti a v posledním stupni již neuvádí protiklad, což by však jeho hierarchii pozitivního a negativního popřelo. Pokud je jeho teorie správná, musí i Bůh existovat pouze v protikladu k Ďáblu a vlastně jen díky němu, neboť právě ve srovnání se zlem může vyniknout čistota božství.