Gustav Theodor Fechner (1801-1887) se chtěl stát fyzikem. Tato jeho snaha však nebyla úspěšná a proto se pustil alespoň do metafyziky, která otevírá daleko širší pole působnosti fantazii. Ve svém díle dospěl k myšlence univerzálního oduševnění. Oduševněny jsou podle něj hvězdy, atomy, mlhoviny – zkrátka celé univerzum. Dokonce i Země je oduševnělá bytost.

Pozn.:  Podle této teorie by i člověk byl oduševnělou bytostí, což je závěr vskutku nebojácný.

Rudolf Herrmann Lotze (1817-1881) byl lékařem a zabýval se fyziologií člověka. Když se poté pustil do filozofie, přišlo mu líto, aby celé jeho dosavadní znalosti přišly vniveč. Proto ve svém učení vychází od člověka a analogií k němu se pokouší vyložit univerzum.

Eduard von Hartmann (1842-1906) je typickým filozofem 'jedné knihy'. Ve věku 22-24 let napsal svou Filozofii nevědomí, která se na veřejnosti rychle spojila s jeho jménem. Marně potom až do smrti zdůrazňoval, že kdo chce poznat jeho systém vcelku, musí se seznámit s celým jeho dílem. Bohužel nechtěl nikdo.
Hartmann navazuje na myšlenky S. Freuda o hluboké tůni lidského nevědomí. 'Absolutně nevědomé' je pro něj identická třetí skutečnost za hmotou a vědomím. Tento triumvirát tvoří základ, pramen a jednotu světa.

Hermann Cohen (1842-1918) je řazen mezi filozofy, kteří sami sebe nazývají 'adoranti univerzální ideje'. Stoupenci tohoto směru (založeného již »G. W. F. Hegelem) se snaží přijít na zákonitost, platnou v určité oblasti jsoucna a potom ji aplikovat na jsoucno celé.
Pro Cohena je touto myšlenkou idea nekonečného procesu, jež se snaží dosáhnout nikdy nedosažitelného cíle. Takovými procesy jsou:

	Poznání. Snaží se naprosto rozumově proniknout do předmětného světa a nahradit vše subjektivní obecně závaznou objektivitou.
	Etika. Snaží se o uskutečnění objektivního mravního rozumu v dokonale právním státě.
	Umění. Touží najít čistou, objektivní zákonitost citu.

atd.

Hans Vaihinger (1852-1933) přišel se zajímavou teorií, jejímž ústředním bodem je pojem fikce. Např. v matematice je pojem nekonečně malého naprosto rozporný, a přitom zcela nepostradatelný. Totéž platí v oblasti etiky např. pro svobodu vůle. Vaihinger si klade otázku, jak je možné, že k něčemu správnému dospíváme pomocí vědomě falešných představ. Odpověď podle něj zní, že myšlení směřuje k ideální fikci, jejíž účelnost se v životě osvědčuje.

Pozn.:  Vaihingerova teorie fikce došla pozoruhodného uplatnění v praxi. V dnešní době na ní staví celý reklamní průmysl, jakož i svět politický, obchodní aj.

Z účelnosti vychází i Vaihingerovo chápání pravdy. Tu vidí pouze jako předvídatelnost zkušenosti, která nám umožňuje správné praktické chování. Neboli pravda není nic jiného, než užitečnost pro život.

Pozn.:  Nelze s jistotou říci, zda si vždy pojem pravda spojujeme s užitečností pro život. Např. díky teorii vypařování černých děr, pokud použijeme lidového výrazu, 'pivo levnější nebude'. Nicméně i v těchto oblastech, tak odtržených od praktického života, se člověk snaží dobrat 'pravdy'. Pokud by platila Vaihingerova hypotéza, všechny teoretické vědecké obory by pravděpodobně musely být zrušeny jako 'neužitečné'.