Sören Kierkegaard (1813-1855) pocházel z Kodaně. Již od počátku okolnosti jakoby nahrávaly jeho kariéře myslitele, až se zdálo, že u kolébkou mu musely stát filozoficky orientované sudičky. Jeho otec zavčas zemřel a zanechal dost peněz na to, aby Sören nemusel nikdy pracovat a mohl se plně věnovat bádání. Navíc byl tak nevzhledného zevnějšku, že každý jeho výlet na ulici budil veřejné pohoršení. Davy posmívajících se uličníků brzy mladému učenci prakticky znemožnily opouštět dům. Snad to bude znít trochu cynicky, ale díky tomuto faktu se již nemusel nechat rozptylovat žádnými vnějšími okolnostmi a mohl se doma cele ponořit do své práce.
Jeho osamělost pouze s vlastním já měla pochopitelně vliv na jeho dílo. Celé předchozí filozofii vytýká, že se zabývala vždy obecnými otázkami, avšak nikdy konkrétním člověkem a jeho existencí. Oponuje Hegelovi a poukazuje na fakt, že u něj dochází k vyrovnání protiv vždy jen v abstrakci, zatímco ve skutečném životě protiklady trvají s nezmenšenou silou.
Toto Kierkegaardovo zaměření na existenci člověka mu vyneslo přídomek 'praotec existencialismu', což je směr, jež dosáhl plného rozkvětu až o sto let později.
Jako jeden z mála dokázal správně předvídat osudy svého díla v budoucnosti: 'zanechám po sobě ne zrovna malý intelektuální kapitál, ale přitom už vím, kdo jej po mně zdědí: někdo, kdo je mi tak nesmírně protivný – docent, profesor.'

Friedrich Nietzsche (1844-1900) byl následovníkem Schopenhauerovým. Žil zcela osaměle a i jeho díla vycházela téměř bez povšimnutí. 'Mezi živými ani mrtvými nemám nikoho, s kým bych se cítil spřízněn', takto své pocity charakterizoval v jednom z dopisů. Ke konci života téměř oslepl, dostával paralytické záchvaty a posledních 12 let prožil pod ochrannou rouškou blahodárného šílenství.
Bývá všeobecným zvykem, že autor hodnotí svá vlastní díla poněkud přepjatě a má tendenci jim přikládat daleko větší význam, než ve skutečnosti mají. Nietzsche ovšem tuto vlastnost povyšuje na zcela jinou rovinu. O jednom svém díle např. napsal:
'...je světodějné. Do dvou let se před námi zem bude zmítat v křečích. Já jsem osud.'

Pozn. 1:  Již sama představa, že nějaký spis by sám o sobě mohl způsobit světovou katastrofu, zní poněkud nepravděpodobně. Tomuto Nietzschově ideálu se snad nejvíce přiblížil pouze velký »K. Marx.

Pozn. 2:  Na těchto větách je třeba v každém případě ocenit alespoň novátorský přístup. Většina osobností v dějinách chtěla svět spasit, ne tak Nietzsche. Ten volí postup právě opačný.

Vycházeje ze Schopenhauera, i Nietzsche tvrdil, že podstatou světa je vůle, avšak vůle k moci! Tato je skryta i v každém jedinci a tvoří hybnou sílu vývoje.
Nietzsche 'filozofuje kladivem', neboť zcela bezohledně boří a rozbíjí staré hodnoty, které demaskuje jako falešné.

Pozn.:  Naštěstí díky své slabší fyzické konstituci zvedl pouze dětské kladívko a tím pádem nám část starých hodnot zůstala zachována.

Odmítá veškerou metafyziku (vše co je přístupné pouze ryzí spekulaci a leží za světem poznání) a zvlolává: 'Bůh je mrtev, chtějme tedy, aby žil nadčlověk!' Zde je již patrné, že se nespokojuje pouze s demolicí starých hodnot, ale vytyčuje i ideály nové. Při definici vlastností nadčlověka vychází převážně z vlastních povahových rysů.
Nietzscheho způsob myšlení je možné charakterizovat sedmerým –anti:

	N. je antimoralistický. Rozlišuje morálku pánů a otroků. Všechny vlastnosti dobré pro pány (neobyčejný, smělý, nebezpečný...) jsou špatné pro otroky a naopak. Otrok musí být obyčejný, sprostý a bezcenný a zlem je vše, co jej povyšuje nad stádo. Židé zahajují v dějinách otrockou vzpouru morálky a převracejí všechny přirozené hodnoty. Ve svém náboženství hlásají soucit, ale ve skutečnosti z něj slyšíme pouze 'chraplavý hlas méněcenných, kteří sami sebou pohrdají.'
	N. je antidemokratický. Veškerá evropská morálka je morálkou stádní zvěře a jejím výrazem jsou právě demokratická hnutí. Vidět smysl života ve štěstí co nejvíce lidí je směšné.
	N. je antisocialistický. Podstatou života je přisvojování si, zraňování, tvrdost a přemáhání slabého. Z tohoto pohledu socialistické ideály rovnosti představují zcestnou odbočku do slepé uličky historie.
	N. je antiintelektualistický. Intelekt je pro něj pouhý povrch a služebník nevědomé vůle. 'Filozofové předstírají, jakoby svých pravd nabývali chladnou hlavou, ale v pozadí jsou vždy požadavky instinktu.'
	N. je antipesimistický (slovo optimistický je ve filozofii tabu). Všichni mudrcové povětšinou soudili, že život k ničemu není. Co to však dokazuje? Ten, kdo říká, že život nestojí za nic, v podstatě říká: Já nestojím za nic. Nebyli tito mudrcové spíše chabí, vratcí a u konce života? Cožpak se moudrost objevuje na zemi jako krkavec, kterého vzruší pouze zápach mršiny? Tito filozofové představují úpadkové typy života.
	Pozn. 1:  Proti této tezi vystoupil zvláště fenomenolog »M. Scheler, který se navzdory svým výjimečným duševním schopnostem dožil ve zdraví 54 let.
	Pozn. 2:  Zde Nietzsche opět provádí další ze svých obratů do končin, kam by to nikdo neočekával. Zastává se fyziologie a života, což je zcela překvapivé u člověka tak křehké fyzické konstrukce, jako byl sám.
	N. je antifeministický. Tento postoj je snadno pochopitelný, neboť Nietzsche byl vychováván samými ženami, jenž po něm striktně požadovaly, aby se choval jako 'malá princezna'. Tento systém dosáhl pozoruhodné obrody v současném školství, kde se muž poprvé potkává s mužem až na prahu dospělosti a má tudíž dostatek času na formování obranných instinktů pro přežití v nepřátelském světě.
	N. je antikřesťanský. I tento postoj je pochopitelný, neboť Nietzsche pocházel z rodiny evangelického pastora. Jeho otec trval na dodržování humánních biblických ideálů tak nehumánním způsobem, že to v mladém Friedrichovi zanechalo celoživotní, hluboký, upřímný a nepředstíraný odpor k evangeliím.

Pozn.:  Nietzscheho předpovědi o světodějném významu jeho tezí a zemi v křečích nakonec přece jen došly alespoň částečného naplnění. Je velká škoda, že mu nebylo dopřáno se dožít konce roku 1942, neboť obraz světa v tomto období by jej zcela jistě naplnil hlubokým nadšením a zadostiučiněním.