Karel Marx (1818-1883)
Zařazení Karla Marxe mezi nejvýznamnější filozofy 19. století se snad může zdát poněkud překvapivé. Toto jméno je totiž ve všeobecném povědomí zafixováno spíše ve spojení s proletářskou revolucí, než s usedlou prací myslitele. Avšak Marx byl filozofem a povolání revolucionáře a organizátora slovutných Internacionál pro něj bylo pouze praktickou nadstavbou jeho tezí. Navíc rozpracování zásad revoluce je z valné části dílem až jeho následovníků. Ať již k Marxovým spisům přistoupíme z jakékoliv strany, faktem zůstává, že jeho dílo ovlivnilo osudy spousty lidí a svým praktickým dopadem zařadilo svého autora k nejvlivnějším filozofům všech dob.
Karel Marx se narodil v rodině advokáta. Jeho dílo si stěží lze představit bez Bedřicha Engelse, jeho blízkého přítele a podporovatele. Ten pocházel z rodiny továrníka. Bezútěšné dětství, frustrace stereotypním životem boháčů a perspektiva konvenčního života v kruhu německé buržoazie, to vše oba přátele sblížilo a podnítilo v nich touhu věnovat celé své životní dílo proletariátu.

Pozn. 1:  Důkladný rozbor života obou prokázal, že daleko lépe znali dílo Hegelovo, než proletariát samotný. Jejich představa o této třídě se jeví značně nadnesenou, podobně jako Rousseauovy ideje o přírodní společnosti. Není vyloučeno, že pokud by oba měli možnost strávit měsíc v dělnickém ghettu v Manchesteru, pak by celá jejich další tvorba byla zasvěcena výtrusům rostlin kapraďovitých. Nicméně nevyzpytatelné výhybky osudu všemu chtěly jinak.

Pozn. 2:  Reakční filozofové buržoazie a finanční oligarchie (Spencer aj.) v reflexi na Marxe označují proletariát anglickým termínem 'solvinas'. Toto velmi nespisovné označení naopak ještě přispělo k semknutí dělnické třídy.

Marxovo učení je ryze materialistické. Hmota je jedinou skutečností a myslící vědomí je pouze jejím zrcadlem.
V životě společnosti je tudíž třeba hledat v prvé řadě materiální základnu. Ta sestává z výrobních sil (suroviny, stroje i schopnosti pracujících) a výrobních vztahů (vztahy mezi produkujícími lidmi, vlastnické vztahy). Změny výrobních sil se dějí postupně a po čase přestanou odpovídat výrobním vztahům. Ty se ovšem pozvolně nemění a jejich posuv na novou úroveň je možný pouze revolucí. Kapitalistická výroba se sice vyznačuje společenským charakterem výroby avšak koncentrací vlastnictví pouze do několika rukou. A tudíž je dějinným posláním proletariátu uskutečnit revoluci a vlastnictví zespolečenštit. Tím zaniknou i třídy jako takové a budoucí společnost ve své závěrečné fázi vývoje již bude beztřídní.
Toto požaduje Marx i pro všechny školy.

Arthur Schopenhauer (1788-1860) byl tvorem bytostně dualistickým. Bystrý intelekt na straně jedné a výrazná pudovost na straně druhé se v něm mísily v míře vrchovaté a značně ovlivňovaly i jeho dílo, podle toho, která část jeho bytosti momentálně nabývala vrchu.
Dalším rysem jeho povahy bylo nesmírné sebevědomí, často hraničící až s něčím vyšším, méně lichotivým. Již např. ve svých třiceti letech pronesl větu: 'A pomník postaví mi potomci.' Skromnost kritizoval jako 'vynález pro darebáky bez špetky talentu.' A zcela v dualistickém duchu svého charakteru jednak odsuzoval světskou slávu a druhak o ni celý život usiloval.
Jeho hlavní dílo se jmenuje 'Svět jako vůle a představa' a již tento název je zdařilým postižením obsahu.

Svět jako představa je pro Schopenhauera pouze jakýmsi potvrzením Kantových myšlenek, podle kterých jsou nám všechny věci dány pouze jako jevy, nikoliv jako vlastní podstata, 'věc o sobě'.

Svět jako vůle již obsahuje myšlenky zcela nové. Podle Schopenhauera je vědomí pouze povrchem naší bytosti a o vzniku nejhlubších myšlenek nemůžeme říci vůbec nic. Vznikají totiž působením vůle a ta je na působení intelektu zcela nezávislá. Naopak intelekt, jakož i paměť a další složky vědomí, jsou pouze jejím služebníkem. Lidé jsou tedy poháněni vůlí k životu. Pouze zdánlivě je žene něco, co je před nimi, ve skutečnosti jsou poháněni zezadu.
Zde Schopenhauer brilantně vyjádřil skutečnost, která je jaksi mimoděk součástí bytí každého člověka. Pokud například pozřeme nepříliš čerstvé potraviny, po určité časové prodlevě cítíme, že jsme jakoby poháněni čistou vůlí, která je naprosto nezávislá na našem vědomí a taktéž je tímto vědomím neovlivnitelná. Tato Schopenhauerova teze pravděpodobně vychází z francouzského occasionalismu, v tomto případě nevyhnutelného.
Aby se vyrovnal svému soupeři Hegelovi, nachází Schopenhauer taktéž působení vůle všude. I pohyb planet a chemická přitažlivost prvků je pouze působení nevědomé světové vůle.
Na tomto místě ovšem již Schopenhauerův intelekt začíná na všech frontách prohrávat s pudem pohlavním. V říši života je podle něj totiž nejsilnějším projevem vůle k životu právě rozmnožovací pud. Láska je pouze iluzí, s jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu. A jakmile je tohoto cíle dosaženo, iluze se musí rozplynout, neboť spočívá pouze v zaslepenosti. Vždyť příroda nechává po rozmnožení rychle uvadnout také ženskou krásu, tento svůj nejdůležitější úskok, který slouží jejím záměrům. Nejtěžší vystřízlivění se dostavuje zejména v manželství uzavřeném z lásky.

Pozn. 1:  Tyto pasáže patří k nejproslulejším z jeho díla. I dnes, po staletích, neztrácejí nic ze své přímočarosti a stále si zachovávají řadu stoupenců - zejména mezi svobodnými a bezdětnými ženami.

Pozn. 2:  Schopenhauer z pohledu své bytosti zcela vylučuje, že by byl někdo schopen překonat chtíč a tudíž i 'nevědomou vůli', která jej ve všem pohání. V praxi to však úplně vyloučeno není. Jsou známy tři lékařsky doložené případy lidí, kteří to dokázali.

Život jako utrpení, tak by se dala charakterizovat další, neméně důležitá část Schopenhauerova díla. Tvrdí zde, že bolest je vlastní realitou života a slast a štěstí je pouze něco negativního – totiž nepřítomnost bolesti. Život je jen zápas, válka, osamění, nouze a nuda. Týden s šesti dny plahočení a sedmým dnem nudy je věrným obrazem našeho žití.

Pozn.:  Moderní sociálně-demokratické státy tento poměr upravují na 5 : 2.

Tyto myšlenky jsou ovšem všeobecně známou realitou a samy o sobě ještě nepřinášejí nic nového. Schopenhauer si byl dobře vědom, že pokud má být jeho dílo přínosem, musí se pokusit o nalezení východiska z tohoto nekonečného koloběhu strastí.
A zde je třeba přiznat, že v těchto končinách je i Schopenhauerův génius u konce s dechem. Dlouhá léta se snažil o nalezení nějaké světlé skulinky nebo alepoň drobného louče v temnotě, avšak marně. Až ke konci života načetl staroindické upanišády v originále. Tato četba v něm zanechala hluboký dojem a jak sám prohlásil, byla jedinou útěchou jeho stáří. Toto nadšení nemohl zkalit ani fakt, že ze sanskrtu znal pouze dva znaky. I přesto ve stěžejní myšlence upanišád našel východisko své filozofie.
Tímto hledaným šémem je popření vůle k životu prostřednictvím přísné askeze jako záměrného překonávání vůle. Cílem je stav úplného umrtvení vůle, jakéhosi 'extatického vytržení', 'rozplynutí já v bohu', neboli něčeho, co buddhisté nazývají stručně 'nirvána'.

Pozn.:  Na oslavu tohoto objevu uspořádal Schopenhauer pro přátele obrovskou hostinu, která podle pamětníků trvala 'deset dní a deset nocí.'