Houbaření by klidně mohlo být prohlášeno za český národní sport. Většina lidí ale sbírá pár naučených druhů, vše ostatní považujíc za šepleť, kalaběny a jedůvky. Tyto stránky nejsou kompletním atlasem hub, spíše rozšířením obzoru pro houbařskou střední třídu.

Houby nejsou rostlinami ani živočichy, tvoří samostatnou říši (tzv. Třetí říše). Neobsahují chlorofyl (zeleň listovou), takže nejsou závislé na světle a živiny čerpají z podloží. Jen v Čechách rozeznáváme na 10.000 druhů, celosvětově pak 120.000. A předpokládá se, že celkové číslo bude ještě daleko vyšší. Do hub totiž patří i všelijaká chamraď pokrývající kameny či pařezy. 'Velkých' hub, které známe z lesů a luk, je v Evropě asi 3.000 až 5.000.

Houby obsahují 90% vody. Zbylá sušina se skládá z bílkovin, sacharidů a malého množství tuku. Najdeme v ní i vitamíny A a D. Houby jsou nízkokalorické, ale těžko stravitelné, takže je musíme nejprve tepelně upravit. Jejich výživná hodnota je srovnatelná se zeleninou. Kromě kuchyně se využívají i ve farmaceutickém a chemickém průmyslu.

Celá viditelná houba se nazývá plodnice. Dělí se na klobouk a třeň, který někdy vyrůstá z pochvy. Tekutině, vylučované z klobouku při poranění se říká mléko.

Větší část organismu ovšem tvoří podhoubí (mycelium) skryté pod zemí. Plodnice je údajně jenom plodem na celém houbovém stromě. Jejím hlavním účelem není smaženice, ale rozmnožování. Na spodní straně klobouku najdeme rourky (Hřiby) nebo lupeny (Muchomůrky), v nichž se tvoří výtrusy. Jsou to titěrné částečky o velikosti asi setiny milimetru. Pro jednotlivé druhy se liší velikostí, tvarem i barvou. Těchto výtrusů je houba schopna během své zhruba 14-denní existence vyprodukovat i několik miliard. Nemusíme se tudíž bát, že pokud ji sebereme, úplně jí znemožníme rozmnožování. Výtrusy se šíří větrem nebo na zvířatech. Pokud se dostanou do vhodné země, začnou z nich růst vlákna a tvořit podhoubí, mycelium. Výtrusy jsou dvojího druhu, označované jako plus (samčí) a mínus (samičí). Plodnice vyroste pouze v případě, že se spojí okrajová vlákna dvou podhoubí z výtrusů opačného pohlaví. A to ještě musí být přiměřená vlhkost, teplota, složení půdy atd. Takže nejen hřib, ale i ta šepleť je vlastně malým zázrakem. Každá plodnice produkuje výtrusy obojího druhu, je tedy jakýmsi hermafroditem. A následně se mohou spojit podhoubí z výtrusů z jedné plodnice, takže houby si nedělají s incestem žádné starosti. Takto ovšem probíhá rozmnožování u 'velkých' hub, u těch primitivnějších je to zase jiný příběh.

Podhoubí může v zemi vydržet až 100 let a stále si udržet rozmnožovací schopnost. Má různou velikost od několika centimetrů čtverečních až po hektary. Největší zjištěné podhoubí jednoho jedince Václavky smrkové mělo rozsah skoro 10 čtverečních kilometrů. Ale to bylo v Americe, zemi neomezených možností.

V rozlišování a hodnocení hub panuje chaos. Příroda vytvořila tak pestrou škálu druhů, že i pro kovaného mykologa je často skoro nemožné přesně houbu určit. Různé publikace se často liší nejen v názvech českých i latinských, ale také v hodnocení, zda je houba jedlá, nejedlá či jedovatá. Slovní popis bývá často k ničemu, lepší jsou fotografie nebo kresby. Jenže i ty nezřídka klamou. Nejlepším učitelem tedy nejsou atlasy, ale praxe. Zkrátka dostat houbu do oka přímo v originále. Obecně platí: když přesně nevíš, tak se na to vyser. I jedna špatně odhadnutá Růžovka může znamenat márnici nebo doživotní problémy.

Obyčejní smrtelníci určují houbu podle tvaru a barvy, zkušenější přidávají i vůni, mléko z dužniny klobouku, typ lesa a prostředí. Profesionálové používají i mikroskop pro tvar a barvu výtrusů a někdy dokonce i chemické reakce s různými látkami.

Jedy v houbách vznikají jako produkt jejich metabolismu. Houby totiž dovedou přetvářet organické látky a to je i odpověď na otázku, proč jsou jedovaté, ačkoliv prostředí, ze kterého vyrůstají, jedovaté není. Všechny nebezpečné látky, které mohou houby obsahovat, zatím ani zdaleka neznáme. Jedovatost není univerzální, třeba nejnebezpečnější Muchomůrka zelená je pro hmyz naprosto neškodná. Takže neplatí jedna z lidových pověr, že jedovaté houby nejsou červavé ani oslimákované. Otravy bývají často zákeřné a projeví se až po několika dnech. To už ale má oběť zničené ledviny. Kromě jedů mohou plodnice obsahovat i zvýšená množství těžkých kovů (heavy metal), ty by však mohly znamenat nebezpečí jen při časté a hojné konzumaci. A také při sběru v okolí vybuchlých jaderných elektráren.

Úhlavním nepřítelem mrtvol a houbařů jsou červi. Každý zažil euforii z nádherného Praváka, která plynule přešla ve vodopád kleteb. A taky otázku 'Kde se tam všechny ty potvory vzaly?' Nemusely se moc snažit. Létající hmyz (většinou mouchy Bedlobytky) naklade vajíčka přímo do třeně rostoucí houby. A červi se pak vylíhnou přímo k prostřené tabuli. Mouchy nelétají v noci, v dešti a na podzim, tehdy je červivost nižší. Ale málokdo chodí na houby s čelovkou v dešti.

Lidová moudrost praví, že houby se nemají kombinovat s alkoholem. To je pravda jenom částečně. Jsou skutečně druhy (např. Hnojník inkoustový), které v kombinaci s lihovinou docela spolehlivě způsobí nevolnost. Ale u většiny pití nevadí. Pokud si ovšem po smaženici dáme 10 piv, tak nám zřejmě nevolno bude. Reakce na houby je hodně individuální, někteří mají problém i s požíváním jedlých a jinak neškodných druhů. Stejně individuální jsou i reakce na alkohol. Obecně ale pravda, že alkohol nesmí do království hub, neplatí. Byla by to škoda, Češi totiž houbaří i lejí s nehynoucí láskou.

Houby konzumované za syrova jsou spíše výjimkou, důležitá je tepelná úprava. Ta často udělá i z nejedlých druhů jedlé a poživatelné. Někteří národové používají na hořké a palčivé houby třeba louhování horkou vodou nebo mléčné kvašení. K tomu je ale nutný mykologický přehled, ne každý druh totiž uvedenými metodami své protivné vlastnosti ztrácí.

Optimálním úložištěm pro houby je proutěný košík. V igelitové tašce se zapaří a zvlášť ty spodní pěkně pomačkají. Značně se v nich urychlí rozkladné procesy a to může znamenat zdravotní problémy. Houbu můžeme z podhoubí vydloubnout celou nebo ji odříznout nad povrchem nožem, ani to nezpůsobí podhoubí zásadnější problémy. Doporučuje se plodnici rozříznout hned v lese a nechat na místě červivé kusy. Jenže to bychom se pak neměli čím chlubit v hospodě.

Není třeba připomínat, že i k houbám je třeba chovat se slušně a s pokorou jako k divu přírody. Sbírat by se neměly hodně mladé plodnice, vzácné nebo nejedlé druhy a ty jedlé pouze v množství, které skutečně spotřebujeme. Nikoliv jako lid polský, který se nahrne do lesů s obrovitými plastovými kýbly od pracích prášků a jejich návštěva přírody připomíná spíš nálet invazních kobylek.

Jedlost houby:

	Výborná - chuťově výtečná a všestranně kulinářsky použitelná.
	Jedlá - chuťově méně výrazná a v kuchyni často použitelná omezeně (do směsí, na nakládání do octa atd.)
	Nejedlá - často hořká, palčivá nebo jinak hnusná. I přesto někdy v omezeném množství upotřebitelná.
	Jedovatá - většinou se poblijete a poserete, ale bez ztrát na životech nebo trvalých následků.
	Smrtonosná - požití může způsobit smrt nebo dlohodobé zdravotní problémy.

Význam je spíše znalostního rázu.