Zmutovaný kozel.

Nedostatek potravy na nehostinných pláních Afriky přiměl kozla neustále natahovat krk za pochutinami rostoucími v těžce dostupných výšinách. Tento po generace trvající souboj o potravu měl za důsledek neustálé, a nic si neskrývejme, až nadměrné protahování krku.

A nejen to. Následkem tropických teplot postupně kozel začal pelichat a místo kvalitní husté srsti dostala jeho pokožka flekatý nádech. Povšimněme si taktéž zaoblených rohů, které neomylně signalizují kozlí degeneraci.

Nicméně i přes tyto nesporná negativa je žirafa dalším důkazem kozlí odolnosti a přizpůsobivosti extrémním podmínkám. Kde jiný vyhyne, tam si kozel cestu najde.

Přerostlý kozel.

V oblastech s nižším počtem přirozených nepřátel si mohl kozel dopřát rozmařilý život a dlouhodobým výsledkem je neohrabaný tlustokožec.

Rohy přestaly být hrozivou zbraní a staly se neškodným podnosem pro potravu. Tělesná schránka nakynula a obrostla zduřelou koží. Kdys citlivé uši se protáhly v nevzhledné lopuchy. Elegantní kopýtka zakrněla v jakési paznehty.

Z toho všeho jest viděti, že prvek nejistoty má blahodárný vliv na každý živočišný druh. Klid a pohodlí pouze degeneraci má za výsledek.

Kozel lesní.

Domestifikace ne vždy kozla uspokojila. Touha po svobodě jej hnala do lesů a na širé pláně, kde se vyvinul ve speciální druh.

U kozlů lesních lze si povšimnouti nadměrně vyvinutých rohů. Pohodlné kozlí samice totiž raději zůstávaly u koryta v zajetí a do lesů jich proniklo málo. Tento nepoměr vedl k nezdravé řevnivosti samců, kteří, chtějíce se spářiti, museli bojovat s ostatními.

Po generace trvající nutnost obstát v bitvě proti bližnímu vedla poté k mohutnému zbytnění rohů.

Výše uvedené pouze dokumentuje jeden z vrtochů potměšilé přírody - samec musí být ochoten nosit i parohy aby čas od času dostal nějakou tu samici.