První lezecké závody proběhly už po 2. světové válce a kde jinde než v Sovětském svazu. Ale s dnešním sportovním lezením neměly mnoho společného. Preferovaly se dlouhé cesty (100-120m) na skalách s minimálním jištěním. Hodnotila se technika a hlavně rychlost.

V následujících dekádách se konalo povícero závodů, kromě Evropy i v např. v USA. Ale to byly spíše izolované ostrůvky s často značně obskurními pravidly.

Situace se začala přibližovat dnešním poměrům až v 80. letech. Přispěl k tomu obzvlášť rozvoj sportovního lezení ve Francii, kde zjistili, že cesty mohou být i dobře zajištěné, což zpřístupní tento sport širší veřejnosti. Toto se ale nelíbilo početné skupině tradicionalistů, kteří tehdy vydávali i manifesty o bojkotu všech lezezeckých soutěží atd. Tím ale jen nepatrně oddálili nevyhnutelné.

Od poloviny 80. let se pravidla začala podobat dnešním. Soutěžilo se na vynýtovaných cestách a to už tehdy údajně kolem obtížnosti 9 UIAA. Počítalo se nejvyšší dosažené jištění a dokonce i elegance pohybu a umělecký dojem. Závody byly organizovány na skalách - ještě dnes narazíme ve skalních oblastech na cesty pojmenované např. 'Semifinále žen 1988'. Toto se ale brzy ukázalo jako nereálné. Jednak z důvodů technických (chybí zázemí pro tisíce diváků a televizní štáby, dopravní nedostupnost, nepřízeň počasí) tak i sportovních (omezené množství těžkých cest, výhoda místních lezců). Následovalo období, kdy do skal byly navrtávány umělé chyty a cesty byly upravovány betonem. Potom už se soutěžní lezení logicky přiklonilo k umělým stěnám. Tyto bývají někdy stavěny pouze pro jednu konkrétní akci a poté rozebrány. A nemusí být nutně umístěny v hale, staví s přiměřeným zastřešením stěny i venku. Ovšem nikoliv v lesích, ale v dosahu dopravy a inženýrských sítí.

Koncem roku 1987 proběhly průlomové závody v hale v Grenoblu. Konaly se pod záštitou lezecké federace UIAA (Ujája) a v názvu hrdě nesly název 'lezecký šampionát'. Následovalo několik let tápání a až v roce 1991 se podoba vrcholných soutěží ustálila v podstatě do dnešní podoby.

Mistrovství světa se koná každé dva roky. První hostil v roce 1991 Frankfurt a to pouze v obtížnosti a rychlosti. Bordeling se přidal až od roku 2001. Většinou bývá zvykem pořádat mistrovství pro všechny 3 disciplíny v jednom termínu a jednom městě, ale není to stoprocentním pravidlem.

Světový pohár je každoroční seriál zhruba 8 závodů. Jednotlivé výsledky se započítávají do konečného součtu, z něhož vzejde vítěz. První Světový pohár v obtížnosti proběhl v r. 1991 ve Vídni, bordeling a rychlost se přidávaly postupně koncem 90. let. Dnes je situace taková, že bordelingový SP probíhá od jara do počátku léta a na něj pak navazují závody v obtížnosti. Rychlost bývá roztažená do celého roku.

Kromě Mistrovství světa a Světového poháru se konají i kontinentální mistrovství - Evropa, Asie, Severní Amerika atd., většinou v dvouletém intervalu. Dále pak národní soutěže, parasoutěže, zápolení juniorů a celý košatý strom závodů lokálních i tradičních (jako např. populární Rock Master v italském Arcu). Od roku 1991 je pravidelně vydávaný žebříček lezců podle úspěšnosti na závodech.

A jak už to tak chodí, chlapci ve federaci se rozhádali a od roku 2007 už nejsou všechny vrcholné akce v obtížnosti, bordelingu i rychlosti pořádány Ujája, nýbrž nástupnickou organizací IFSC (International Federation of Sport Climbing).

Z počátku se většina soutěží konala v Evropě, ale dnes už v rámci politiky šíření lezení do světa bývá pořadatelství přidělováno i do druhdy odlehlých lokací - Ázerbajdžán, Jordánsko, Singapur atd. SP na obtížnost už má tradiční asijskou část tří závodů.

Ještě pestřejší je paleta lezců. Závodů se účastní i takoví exoti jako Guatemalové, Uzbekistáni, Malajci, Salvádoři, ba i Slováci. Mezi jmény nalezneme skutečné klenoty, jako např. Plamen Petrov, Semen Česnokov, Amri Amri, Kevin Lopata (FRA!), David Satánek, Marcello Bombardi, Ryan Pasquill, Neil Travers či Katja Kadič. Nejčastějším jménem je ovšem Kim. Tak se v Koreji totiž jmenuje prakticky každý. A to nejen v Severní na počest Velkého Strýčka, ale i v Jižní. Ve výsledkových listinách tak nalezneme přes 30 takových jižních Kimů (mužů i žen). Z jejich severních bratří se totiž soutěží nezúčastnil nikdy nikdo! Jakožto ani žádný Kubánec. Komunismus evidentně lezení nesvědčí.

Nejsympatičtějším lezcem v historii byl jednomyslně zvolen náš David Kozel.

Podrobný vyhledávač výsledků z mezinárodních soutěží je k nalezení zde.

Z českých soutěžních lezců v královské disciplíně - obtížnosti - ční dva kyklopové (oba o váze asi 60 kg) - Tomáš Mrázek a Adam Ondra, shodně pocházející z brněnské lezecké líhně.

Tomáš Mrázek (*1982) byl ve své době absolutní špičkou a zároveň lezcem s mimořádně elegantním stylem. Pokud by se hodnotil umělecký dojem, měli bychom o pár titulů navíc. Jeho kariéru bohužel předčasně ukončila zranění. I tak je dvojnásobným mistrem světa (2003, 2005) a vítězem Světového poháru (2004). Ve Světovém poháru má celkem na kontě 11 vítězných závodů, z toho jeden v bordelingu. Dnes se věnuje budování umělých stěn - Slovensko, Polsko, dokonce i Brno.

Adam Ondra (*1993) je ojedinělým zjevem. A to i zjevem. Už jako raný puberťák se zařadil do světové lezecké špičky. V současné době (2016) je bezpochyby nejlepším skalním lezcem, má na kontě tolik těžkých přelezů jako nikdo. Včetně jediných tří cest na světě s obtížností 9b+ (12- UIAA), která tvoří momentální hranici lidských možností. Ačkoliv se skalní a umělé lezení stále více oddělují, dokázal Adam dvakrát vyhrát Mistrovství světa v obtížnosti (2014, 2016) i v bordelingu (2014), což se ještě nikdy nikomu nepodařilo. Zároveň je i dvojnásobným vítězem Světového poháru z roku 2009 (v 16 letech!) a 2015 v obtížnosti a z r. 2010 v bordelingu. Pokud se nerozhodne věnovat jen skalám, jeho sbírka se určitě ještě rozroste. Nepije, nekouří, mluví asi čtyřmi jazyky a pořád leze. Lezce jako Adam nemusí mít český národ po generace, možná už nikdy.

Co se týká české stopy v historii soutěžního bordelingu, tak kromě Adamových úspěchů (již zmíněné tituly mistra světa, vítěze SP, 2 místo na ME atd.) uveďme ještě skvělé 2. místo Martina Stráníka (Brňáka, překvapivě) na Mistrovství světa 2007.

Českému lezení na rychlost vévodí už 10 let Libor Hroza, který vozí i úspěchy z mezinárodní scény. Je mistrem Evropy 2013, vicemistrem světa a vítězem vícerých závodů Světového poháru. Několik týdnů byl i držitelem světového rekordu. Jeho předchůdcem byl v 90. letech Martin Benian, který to dotáhl až ke druhému místu na Mistrovství světa 1995. Což je mimochodem vůbec první umístění na bedně v historii českého lezení na vrcholných mezinárodních soutěžích.

V kategorii žen je situace daleko tristnější. Nejlepším výsledkem našeho lezení vůbec je několik třetích míst Věry Kotasové-Kostruhové (nebo naopak) z počátku tisíciletí v bordelingu. A to i na MS a ME, což jsou sice obdivuhodná umístění, ale za těch zhruba 25 let je to přece jenom poměrně málo. Zdá se, že musíme počkat, až Adam Ondra povije dceru. Je nabíledni, že by se měl cíleně zaměřit na špičkové lezkyně, marnění tak unikátním genetickým potenciálem by bylo trestuhodné.

Tomáš Mrázek

Adam Ondra

Ani lezci nelezou zadarmo, odměny pro první tři na Světových pohárech byly v roce 2017 následující (v EUR):

Za to by Novák Djokovič ani nevstal z postele, ale lepší než drátem do oka.

Ještě k finanční situaci lezců - lezení není a ani nikdy nebude fotbalem či tenisem. V současnosti se lezením uživí několik málo špičkových borců. Finance čerpají jednak od sponzorů rekrutujících se převážně z řad výrobců outdoorového oblečení, lezeckých potřeb atd. Dále pak něco plyne z přednášek a vystoupení, něco z případných prize money a potom už následuje podpora příbuzenstva. Přičemž uživit se neznamená v lezeckém kontextu domy a bavoráky nýbrž spíše možnost dělat co mě baví a nechodit na 8,5 do hokny nechat se buzerovat nějakým chamtivým a zakomlexovaným debilem. Což je určitě lákavé.

Stručně řečeno - kdo vyleze výš, vyhrává. Výsledek se ale neudává v metrech, nýbrž v bodech. Všechny chyty (tedy nikoliv nějaké malé mrdky na nohy) jsou odspodu očíslovány od 1 do např. 50. Pokud se lezec pouze dotkne 38. chytu a spadne, je jeho výsledek 38-. Pokud chyt regulérně vezme ve stabilní pozici a poté zhučí, má 38. A pokud z něj udělá pokus o další chyt a sletí, zapíše si 38+. Právě tyto plusy a mínusy často rozhodují o všem.

Když lezec doleze k nejvyššímu chytu a procvaká všechny expresky v cestě, je jeho výsledek označený jako TOP - nejvyšší meta.

Lezci jsou povinni cvakat všechna postupová jištění v cestě. Opominutí byť jedné expresky znamená diskvalifikaci. Tělo lezce se nesmí komplet dostat nad necvaknutou expresku.

Rychlost nerozhoduje, ale pro přelez cesty je stanovený limit 8 minut (resp. 6 min. v kvalifikaci). Důvod je ten, že stavěči občas přehlídnou místo, kde se dá výborně odpočívat, někdy i bez použití rukou (no-hand rest). Lezci by zde mohli klidně strávit zbytky mládí a diváci by se unudili k smrti. V případě vypršení se počítá poslední dosažený chyt.

Závody probíhají ve 3 kolech:

	Kvalifikace - lezou se 2 cesty stylem Flash, to znamená, že lezci mohou být v hledišti a sledovat pokusy svých předchůdců. Výsledek se určí z koeficientu kde P1 a P2 je pořadí lezce v jednotlivých cestách. Pokud budou např. v první cestě na 8. místě 4 lidé se shodným výsledkem, nezapočítá se jim P1 = 8, ale P1 = (8 + 9 + 10 + 11) / 4 = 9,5. Koeficient K se zaokrouhlí na 2 desetinná místa, seřadí od nejmenšího a máme výsledky kvalifikace. Do semifinále postupuje 26 nejlepších. Pokud je na 26. místě plichta, postupují z 26. místa všichni.
	Semifinále - leze se jedna cesta stylem On sight, to znamená, že lezci nesmí cestu dopředu znát a nesmí v ní vidět nikoho lézt. Mají k dispozici pouze 6-minutovou prohlídku před závodem a pak jsou odvedeni do izolace, kde v rozjímání tráví čas až do doby, než je zavolají na plac. Leze se v opačném pořadí z kvalifikace, takže ti nejlepší tráví v ajnclíku i 2,5 hodiny. A to bez mobilů a tabletů, což je prakticky nepředstavitelné. Do finále postupuje 8 nejlepších. Pokud je na 8. místě plichta, přihlédne se k výsledkům z kvalifikace. Když je plichta i poté, postupují z 8. místa oba (či více).
	Finále - leze se opět jedna cesta stylem On sight, takže zase prohlídka - izolace - na plac. Pokud je na prvním místě plichta, přihlédne se k výsledkům ze semifinále ev. z kvalifikace. Když je plichta i poté, následuje superfinále, rozlez dotyčných většinou na té samé cestě. Ale to je hodně řídký jev.

Všechna 3 kola bývají často zhuštěna do 2 dnů, takže lezci většinou absolvují semifinále i finále v jeden den. Neexistují žádné opravy, často stačí drobné zaváhání, pád a sbohem.

Jistit ani stavět cesty nemůže kdejaký místní hejhula, k obojímu je třeba certifikát federace. Jistič musí nechat lezci po celou cestu lano na volno. Pokud dojde k přetahování lana mezi lezcem a jističem (důvěrně známé všem prvolezcům), může být toto považováno za tzv. technický incident, stejně jako např. vylomení chytu. A tudíž důvodem k protestu a opakování cesty.

Konají se snad i antidopingové kontroly a to pro vítěze a v lezení na rychlost i v případě překonání světového rekordu.

Poslední chyt je označený jako TOP a pokud jej lezec drží oběma rukama po dobu 2 sekund, je problém považován za vyřešený. Na rozdíl od lezení na obtížnost pád neznamená konec. Na vyřešení problému je limit 5 minut, resp. 4 minuty ve finále. Během této doby může lezec zahájit pokusů, kolik je mu libo, ale poslední musí SKONČIT do vypršení limitu.

V kvalifikaci každý leze 5 problémů, v semifinále a finále 4. U každého problému je daná startovní pozice, tj. za které chyty je třeba se ze země držet. Pokus je považován za zahájený, když se lezec kompletně odlepí od země. Pro lepší rozlišení pořadí lezců je kromě TOPu ještě někde uprostřed problému chyt označený jako Zóna, kterého nestačí se jen dotknout, je potřeba jej držet ve stabilní pozici.

Pro stanovení pořadí se používají 4 kritéria:

Takže čím víc TOPů na čím méně pokusů, tím lépe. PPT je celkový počet zahájených pokusů na všech bouldrech, ale pokud závodník na některý TOP nedoleze, tak se z daného bouldru k PPT nepřičte nic. Podobné je to i s PPZ, počítají se však jen ty, dokud závodník nedoleze na Zónu. Příklad: závodník doleze na Zónu na 3. pokus, pak spadne. Při dalším pokusu spadne (pod nebo nad Zónou, to je v tomto případě jedno) a na další, tedy 5., doleze na TOP. Pak PPT = 5 a PPZ = 3.

Ideálním finálovým výsledkem je: TOP = 4, Zóna = 4, PPT = 4, PPZ = 4. A nejhorší totéž s nulami.

Matemeticky vzato:
počet TOPů <= počet Zón
PPT >= PPZ

Závody probíhají ve 3 kolech:

	Kvalifikace - pokud je závodníků více než 40, což je na mezinárodních závodech skoro vždy, rozdělí se do dvou skupin podle aktuálního pořadí v bordelingovém žebříčku tak, aby obě skupiny byly zhruba výkonnostně stejné. Tj. v první je 1. a 4., ve druhé 2. a 3. atd. Každá skupina má určených svých 5 problémů k přelezení. Obě skupiny lezou současně, avšak na jiné části stěny a na jiných bordelech. V každé skupině se určí pořadí podle zmíněných 4 kritérií a nejlepších 10 z každé skupiny postoupí do semifinále. Pokud je na některém z 10. míst plichta, postupují z 10. místa všichni.
	Semifinále - všech 20 borců leze 4 stejné problémy. Výsledek se opět určí podle 4 kritérií a pouze nejlepších 6 postoupí do finále. Pokud je na 6. místě plichta, přihlédne se k výsledkům z kvalifikace. Když je plichta i poté, postupují z 6. místa oba (či více).
	Finále - opět 4 problémy a stejná 4 kritéria na určení pořadí. Pokud je na prvním místě plichta, přihlédne se k výsledkům semifinále resp. kvalifikace. Pokud je plichta i nadále, plichtaři lezou tie-break boulder, který se ještě nelezl. Pokud se nerozhodne ani po 6 takových tie-breacích, je plichta oficiálním výsledkem. Ale to už jsme v oblasti matematických teorií.

Všechna 3 kola bývají většinou zhuštěna do 2 dnů, takže lezci absolvují semifinále i finále v jeden den. Čili 8 bordelů.

Závody probíhají na mírně převislých stěnách o výšce 15m. Stěna má dvě části, na obou jsou postaveny shodné cesty z bizarních obrovitých chytů podle norem federace (viz. foto). Chyty jsou jednoho druhu, vypadají jako kapesník se žaludem. K nim je přidáno několik menších stupů. Ovšem ne nahodile, cesta je už desítky let přesně daná a stejná pro všechny závody. Takže speedaři trénují neustále totéž, jde 'pouze' o vypilování pohybů k co nejvyšší rychlosti. Vylézt cestu klasicky není až tak jednoduché, traduje se něco o obtížnosti 6. Ale to v rychlosti nehraje roli.

Lezec (nebo běžec?) je jištěný shora, tedy 'na rybu'. Má na sobě speciální prsní úvazek a k lanu je připnutý na zádech! Ani jištění není jednoduché. Tradiční jistič by při zdrcující rychlosti lezce nestíhal. Jistící zařízení, často gri-gri, je připevněné na zemi a jističi jsou dva, primár a sekundár. Jeden namotává lano před gri-gri a druhý za ní. Už z výše uvedeného vyplývá, že rychlost je skutečně podivuhodnou disciplínou.

Při startu se lezec dotýká jednou nohou země (či měřícího zařízení) a ruce má už položené na chytech podle libosti. Dál jsou pravidla podobná jako při sprintu na 100 m. Startér dá povel 'připravit' a posléze 'start'. Každý lezec má povolený jeden ulitý start v každém kole a pak šlus. Jako ulitý start se počítá i reakce pod 0,1 sec. po startovním povelu. Čas se měří elektronicky s přesností na setiny a to až do doby, kdy se lezec dotkne meřicí plochy cca 20x20cm na vrcholu cesty. Sebemenší chybička, které se lezec dopustí, znamená většinou konec a reparáty neexistují. Alespoň ve vyřazovací části ne.

Světový rekord mužů drží Íránec Reza Alipourshenazandifar za 5,48 sec. a žen Francouzka Anouck Jaubert 7,32 sec. (r. 2018).

Závody probíhají ve 2 kolech:

	Kvalifikace - lezou se dvě cesty a počítá se lepší čas z nich. Pokud lezec spadne, ulije dva starty atd., tak se mu nepočítá nic. Když se toto stane při obou cestách, je vyřazený. 16 lezců s nejrychlejším časem postoupí do finále. Pokud je plichta, přihlédne se k výsledku druhé cesty, případně rozhodne doplňkový závod.
	Finále - probíhá vyřazovacím systémem. Leze se po dvojicích v přímé konfrontaci. Nerozhoduje tudíž čas, ale porážka soupeře. Čili pokud vaši soupeři popadají nebo udělají jiné chyby, může vám na vítězství stačit podprůměrný výkon. Nasazení 16 lezců do dvojic probíhá podle výsledků kvalifikace, nijak překvapivě 1. - 16., 2. - 15. atd. Po čtvrtfinále následuje semifinále, lezba o 3. místo a finále. Pokud někde dojde k plichtě, počítá se nižší čas z předcházejících kol, eventuálně rozhodne doplňkový závod.

Všechna kola bývají často v jeden den, takže nejlepší lezci absolvují 5 cest během několika hodin. Docela záhul.

Když je na nějakém místě plichta, vypočte se průměr z bodů. Takže pokud se 4 závodníci dělí o 67. místo, pak získají (3 + 3 + 2 + 2)/4 = 2,5 bodu. Body z jednotlivých závodů se sečtou.

Pokud se lezec zúčastnil všech závodů, škrtá se mu nejhorší výsledek. Jinak se započítává vše. Kdo má víc bodů, vyhrává.