Zvláštní úlohu ve spletitém koncertu evropské filozofie hrají už po staletí angličané. Jejich přístup je charakteristický svou střízlivou přísností, odmítáním jakékoliv spekulace a setrváváním na zkušenosti jako na základu všeho vědění.
Není tedy divu, že první útok proti středověké scholastice, která churavěla zanedbáváním zkušenosti, byl veden právě odtud. Za všechny vzpomeňme snad jen W. Occama, který zasadil churavějící poslední ránu z milosti, D. Scotuse nebo R. a F. Baconovy.
Na myšlenky těchto učenců navazuje anglický empirismus, ktarý požaduje odvozovat všechno poznání ze zkušenosti.
Tento myšlenkový proud úzce souvisí s hnutím deismu. Tak se označuje názor, který tvrdí, že bůh sice svět stvořil a je jeho prazákladem, ale do jeho dalšího vývoje již nezasahuje.
Zakladatelem deismu je jistý anglický malíř. Ten v praxi vypozoroval (empirie), že pokud se mu dílo nedaří, dále na něm již nepokračuje a začne úplně od počátku na jiném plátně. Tento svůj poznatek později aplikoval na celé jsoucno.

John Locke (1632-1704) v mnohém vycházel z učení Descartova. Ten požadoval, aby vše bylo vyvozeno dedukcí s matematickou přesností. Ovšem Locke se ptá, zda náš rozum na tento úkol vůbec stačí a snaží se prozkoumat nástroje a možnosti myšlení ještě před vlastní filozofickou prací. Tím se stává zakladatelem a otcem kritiky poznání.
K vlastnímu učení se vyjádřil se značným despektem a je proto považován za prvního kritického filozofa. Jeho dílo tak v podstatě zahajuje kritické období filozofie v protikladu k dřívějšímu nekritickému. Nelze však hovořit o nějakém výrazném předělu nebo oddělení, neboť dřívější směr přetrval a spíše se dá říci, že dnes tvoří výraznou většinu.
Zajímavé jsou jeho tolerantní názory na náboženství. Mohamedány, křesťany a Židy považuje za sobě rovné a žádá jejich rovnoprávnost. Jediní, kdo si toleranci nezaslouží, jsou katolíci (neboť jsou vírou oddáni cizímu mocnáři) a ateisté.
U ateistů Locke správně vycházel z matematických principů. O náboženské svobodě totiž lze mluvit jen v kontextu různých vyznání. Avšak má smysl o ní hovořit u člověka, jež žádné vyznání nemá? Jistě ne, to je jako bychom se zabývali volbou kalhot pro člověka bez nohou. A jelikož u ateistů nemá smysl hovořit o náboženské toleranci, je tudíž zcela oprávněné je z náboženských důvodů zavřít.
Kromě svých kritických děl vynikl Locke hlavně jako autor spisů o demokratickém uspořádání státu, z nichž v mnohém vycházeli o století později strůjci amerického boje za nezávislost.

George Berkeley (1684-1753) prožil několik let v Novém světě, na Bermudách, kde plánoval založit kolonii, která měla přinést domorodcům civilizaci, křesťanství a štěstí. Poté, co mu domorodci podpálili dům a on je na oplátku nechal postřílet, se svého záměru vzdal a vrátil se do Evropy. Zde přijal funkci biskupa, ve které již mohl své záměry uskutečňovat daleko snáze.
Berkeley ve svém učení tvrdil, že věc je pouze určitá suma počitků ve vědomí. Tudíž žádná věc neexistuje reálně, ale pouze v našem duchu. Skutečný je pouze duch a jeho ideje. Přírodní zákony také ve skutečnosti neexistují, to jen Bůh spojuje ideje v našich myslích podle určitých pravidel. Tento systém můžeme nazvat důsledným idealismem. Berkeley dokonce údajně Platóna označil za 'rafinovaného materialistu'.

Pozn.:  Ačkoliv je Berkeley řazen mezi empiristy, jeho učení snad přece jen trochu trpí právě nedostatkem empirie. Tento fakt je snadno vysvětlitelný vysokou církevní hodností a tudíž značným stupněm odloučení od světa zkušenosti. Pokud by někdy například vzal do ruky kladívko a klepl se do prstu, pak není vyloučeno, že by se jeho idealismus stal méně důsledným.

David Hume (1711-1776) vycházel z Locka a Berkeleyho.
To, co je nám dáno prostřednictvím vnímání, nazývá 'impression' (dojem). Obrazy (kopie) dojmů, které plodí vzpomínka a fantazie, nazývá 'ideas' (ideje). A činnost našeho rozumu vzniká z různých kombinací těchto impresí a idejí.
V otázce existence věcí zastává Hume Berkeleyho stanovisko. Jako on tvrdí, že pokud si od tělesa odmyslíme všechny vlastnosti zprostředkované impresemi (barva, chuť, vzhled...), nezbyde nic a tudíž existuje jen mysl a její imprese.
Hume kritizuje i zákon kauzality. Nic takového podle něj neexistuje, vždy se opíráme pouze o dosavadní zkušenost, že jev A vždy předcházel jevu B. Zda to tak bude i budoucnu nemůžeme nikdy o žádném jevu tvrdit. A tudíž nikdy nic nemůžeme předvídat s jistotou, nýbrž vždy jen s určitou pravděpodobností.

Pozn. 1:  Humovu teorii jsme ověřovali v praxi pokusem, jaká je pravděpodobnost, že kámen hozený do vzduchu spadne opět na zem. Náš asistent hází několik hodin denně již od roku 1963 a v posledních letech, snad z nedostatku vytrvalosti, podléhá subjektivnímu dojmu, že Humova hypotéza je nepravdivá. My se však domníváme, že na podobné unáhlené soudy je ještě příliš brzy.

Pozn. 2:  Myšlenka nahradit kauzální jistotu pravděpodobností je vlastní i moderní fyzice, která ji ovšem aplikuje na oblast mikrosvěta. Hume se však zabýval zcela výhradně makrosvětem a tudíž je jako velký vizionář oslavován zřejmě ne zcela s vysokým stupněm kauzální jistoty.

Pozn. 3:  I přes tyto výhrady mělo Humovo dílo ohromný a sotva docenitelný vliv na jeho předchůdce. Ti po něm již dříve nazvali celou historickou epochu - humenismus.



Voltaire (1694-1778) již v mládí proslul svým vytříbeným smyslem pro humor, za což skončil dvakrát v Bastile. To jej znechutilo natolik, že se dále věnoval převážně psaní historických dramat.
Později se dostal opět díky svému ostrému jazyku do sporu s jistým vysoce postaveným šlechticem a vyzval jej na souboj. To bylo dosti odvážné, vzhledem k tomu, že Voltaire do té doby držel v ruce pouze pero. K jeho velké úlevě ho ale protivník nechal zavřít ještě předtím, než k souboji došlo a tudíž je světová kultura o několik dramat bohatší. Z vězení ho pustili jen pod podmínkou, že odejde z Francie. Zemí nedobrovolného azylu se stala Anglie.
Zcela v duchu hrdinů svých románů se ovšem Voltaire vrátil v převlečení do Paříže, aby se svému soku pomstil. Po několikadenním sledování se mu nakonec podařilo oklamat stráže a hodit do šlechticova okna kámen.
Ve Voltairově díle stěží najdeme nějaké převratné myšlenky. Ovšem málokdo dokázal svoje názory vyslovovat s takovou lehkostí a pronikavým úsudkem jako on. Jeho dílo vyniká do té doby neznámou šíří dějinného rozhledu a velkorysostí v pojednáních o cizích kulturách a náboženstvích. Např. židovství a křesťanství považuje za náboženství jako každé jiné.
Tímto si proti sobě ovšem popudil katolické duchovenstvo a až do konce života vedl s církví rozhořčený boj. Byl pro církev tuhým protivníkem, neboť jeho spisovatelská potence a talent k ironii, satiře a posměchu všeho druhu byly skutečně mimořádné.
Proslulou se stala věta 'Écrasez ľInfâme - Zničte hanebnici!', kterou neustále opakoval a za níž všichni spatřovali církev. Ovšem Voltaire stejně neúnavně bojoval i s ateismem a řadou dalších věcí a tak se postupně stal předmět věty poměrně nejasným. Říká se, že ji Voltaire pronesl dokonce i u lože své umírající matky.
Stejně jako mnohým dalším učencům, i jemu imponovala svoboda myšlenek a názorů anglických spisovatelů, zcela nepřípustná v tehdejší Francii. Brzy i on začal psát podobným způsobem a jeho dílo je již předzvěstí Velké francouzské revoluce.
Z jeho myšlenek uveďme alespoň dvě:
'Jakým právem by mohl člověk stvořený k sebeurčení nutit jiného tvora, aby myslel tak, jako myslí on?'
'Nesouhlasím s vaším názorem, ale budu do smrti bojovat za vaše právo jej vyslovit.'

Jean Jacques Rousseau (1712-1778) byl osobností značně nevyrovnanou a rozporuplnou. Již v raném mládí se stal milencem starší ženy, což už samo o sobě svědčí o jistých patologických rysech.
Rousseau tvrdil, že umění a vědy nejsou pomníky pokroku, nýbrž úpadku. Jediné, co nám může přinést štěstí, je návrat k prostotě, nevinnosti a chudobě. Až pak nastane 'rajský stav', panování přirozených ctností, nekomplikovaných animálních sexuálních vztahů a nezávislosti. Jak sám Rousseau říká: 'Jestliže nás příroda předurčila ke zdraví, odvažuji se téměř tvrdit, že člověk, který uvažuje, je zvrhlé zvíře.'
Naplnění tohoto přesvědčení se autor po většinu svého života důsledně věnoval.

Pozn.:  Rousseau bohužel neměl možnost za svého života navštívit žádný z přírodních národů, které ve svých dílech tolik vzývá. Tyto kmeny jsou totiž svým založením z valné většiny ryze materialistické a mozek evropského filozofa by je pravděpodobně zajímal ze značně prozaičtějších důvodů než jsou ideje o nevinnosti.

Člověk podle Rousseaua vychází z lúna přírody dobrý a kazí jej teprve společnost. A proto dospívajícího člověka je třeba chránit od negativních vlivů a ponechat jej pokud možno co nejvíce vlastní osobnosti, aby mohl nerušeně zrát její dobrý základ. Bohužel, když se tyto zásady pokoušel aplikovat sám Rousseau na vlastních dětech, všechny brzy skončily v nalezinci. Pravděpodobně se mu je dostatečně nepodařilo uchránit neblahých společenských vlivů, neboť ze všech se záhy stali zcela nezvladatelní a nesnesitelní spratci.

Pozn.:  Tyto teze ovšem neupadly v zapomenutí a dočkaly se až neuvěřitelné obrody a popularity ve 20. století obzvláště v USA. Zde se dítě ('fuckan') stalo stálicí, kolem níž obíhá nejen celá rodina, ale i valná část společnosti. Zaostalá Evropa (především na Východě) se však nadále tvrdošíjně drží konzervativní zásady 'Jedna facka dokáže víc než tři sta Barbín'.

Rousseau byl jedním z prvních, kdo předestřel socialistické ideály pro fungování společnosti. Vznik vlastnictví a tím pádem vlastníků byl podle něj prvním neštěstím. Mluví už i o 'lidu', tolik populárním slovním obratu příštích staletí. Z jeho myšlenek vychází později i »K. Marx. Rousseauovo zvolání 'Volnost - rovnost - bratrství' se stalo heslem Francouzské revoluce a jakýmsi uvozujícím sloganem pro vraždy miliónů lidí.



Immanuel Kant (1724-1804) proslul jako jako výborný řečník a vypravěč. Kromě filozofických témat uměl např. o cizích zemích a národech přednášet tak poutavě, že sály byly vždy nabité k prasknutí. Až na sklonku jeho života se ukázalo, že nikdy nebyl dál, než na náměstí svého rodného Královce.
Ve svém okolí proslul svou železnou morálkou a životosprávou. Jeho denní program byl rozpracován na minuty a Kant jej dodržoval tak úzkostlivě, že si podle něj obyvatelé mohli řídit hodinky. Jeho život probíhal, jak bychom řekli dnes, 'přesně podle uzlového grafu'.
Zde je třeba poznamenat, že u díla Immanuela Kanta jsme poněkud na rozpacích. Je totiž tak rozsáhlé, že by zabralo celý antikvariát. Shrnout je pouze v nadpisech kapitol by vystačilo na dvě knihy, ale pokusíme se alespoň stručně objasnit základní myšlenky.
Kant patří ke kritickým filozofům (»J. Locke). Stěžejní část jeho díla tudíž tvoří tři Kritiky: Kritika čistého rozumu, praktického rozumu a soudnosti.
Kritika čistého rozumu analyzuje průběh lidského poznání od smyslovosti k vyšším formám (rozvažování, soudnost atd.) Ze smyslových počitků vzniká nejprve názor v prostoru a čase (loď je v přístavu ve dvě hodiny odpoledne). Rozvažování spojuje názory podle hledisek dvanácti kategorií (např. mnohost, negace, možnost-nemožnost atd.) Tyto kategorie už jsou vlastní lidskému myšlení. Tak vznikají empirické pojmy.

Pozn.:  Zde Kant používá proslulý 'úkrok stranou', filozofickou metodu známou již od starověku a zdokonalenou zvláště idealistickými směry. Přistupuje se k ní v případech obzvláště komplikovaných a těžce řešitelných problémů. V takové situaci je dovoleno se obrátit na 'vrozené', 'vlastní' či 'dané' schopnosti. Další velmi často používané výrazy jsou např. 'od Boha', 'a priori' atd.
Není třeba zdůrazňovat, že se jedná o řešení krajní a nedoporučuje se jej užívat příliš často. Historickým vývojem byla totiž vypozorována poměrně silná nepřímá úměrnost mezi počtem použitých úkroků a významem filozofického díla.

Odkud ale rozvažování ví, kterou z dvanácti kategorií má v daném případě použít na neuspořádaný materiál? Má 'vrozenou' schopnost, která se nazývá soudnost.
Dále Kant tvrdí, že přírodní zákony jsou vytvářeny naším myšlením a tudíž člověk je zákonodárcem přírody! Jinými slovy, naše poznání se neřídí podle předmětů, nýbrž předměty se řídí podle našeho poznání.

Pozn.:  Nedá se ovšem vyloučit, že Země by kolem Slunce obíhala stejně jako nyní i bez imperativů našeho poznání.

Další patro nad smyslovostí a rozvažováním vytváří rozum. Tak jako rozvažování uspořádává rozmanitost názoru v pojmy, tak rozum spojuje rozmanitost pojmů a soudů ve vyšší souvislost. Tuto schopnost má 'od Boha'. Kritika praktického rozumu, jak již napovídá název, se zabývá praktickým využitím rozumu. Klade otázku: 'Jak a podle jakých kritérií máme jednat?' Po důkladné analýze nalézá odpověď: 'Jednej tak, aby se tvé zásady daly použít jako princip všeobecného zákonodárství.' Neboli pokud se chystám něco ukrást, mohu chtít, aby krádež byla zákonem povolená?

Pozn.:  Problém je pravděpodobně komplikovanější, neboť o všeobecném zákonodárství má každý jinou představu. Pokud např. zloděj vykrade byt, někdo by ho zabil, jiný zase 'nastavil druhou tvář'. Čili tento princip je velice subjektivní a k nějaké obecnější zásadě se v něm nepropracujeme. Ovšem na Kantovu obhajobu je třeba říci, že hledání obecných zásad pro jednání člověka je pravděpodobně nerozlousknutelným oříškem.

Kant dále dospívá k závěru, že v každém z nás je určitý mravní zákon, který máme 'daný'. A jen na nás záleží pokud budeme naslouchat tomuto svědomí a chovat se podle něj. Takovýto přístup určitě evokuje myšlenky Sókratovy. Vede Kanta k vyslovení okřídlené věty 'Modré nebe nade mnou a mravní zákon ve mně...', kteréžto dvě věci jej podle vlastních slov vždy naplňují obdivem a úctou.
Kritika soudnosti se zabývá světem citu. Odhaluje i zde dvě vrstvy: smyslový pocit libosti jako nižší a reflektující soudnost jako vyšší.
Díky svému mravnímu imperativu dospívá Kant k pojmu povinnosti, jemuž se věnoval s tak zavilou důsledností, až se stal základem celé jeho etiky a nauky o ctnosti. Zjišťuje, že člověk má spoustu povinností jednak vůči sobě samotnému (sebeúcta, pravdivost, sebezachování, poznání sebe sama, náboženská povinnost atd.), tak i k druhým lidem (láska, důstojnost, úcta, přátelství...) Při výčtu jejich protikladů zní církevní požadavek vyhýbání se sedmi hlavním hříchům jako vysoce liberální úlitba temnějším stránkám lidské povahy.
Ovšem to nejtěžší je stále ještě před námi. Kromě plnění těchto imperativů totiž Kant žádá, abychom je konali s radostnou myslí, což je rozhodně ze všech povinností ta nejobtížnější.

Pozn.:  Z této myšlenky později vycházel V. I. Lenin, jenž žádal radostný přístup k práci jako k první povinnosti vůči společnosti.