Toto období je charakterizováno obrozením a prudkým rozmachem v mnoha vědních disciplínách, ale nejen v nich. Duchovní život se postupně osvobozuje od církevních dogmat, vysoce se cení svobodná osobnost jednotlivce a bádání bez ohledu na teologické cíle.
Z převratných vynálezů této doby, které významně změnily lidský život, uveďme alespoň kompas, střelný prach a knihtisk.
Díky polskému astronomovi Mikuláši Koperníkovi (1473-1543) se začaly postupně měnit i představy o vesmíru. Jeho myšlenka, že Země se otáčí kolem Slunce a ještě navíc kolem své osy zcela vyvrátila tradiční astronomické představy o Zemi jakožto nehybném centru univerza. Geocentrická soustava, známá již od dob Ptolemáiových, byla nahrazena heliocentrickou. Bohužel Mikuláš zůstal ve svých představách zčásti na půli cesty. Tělesa sluneční soustavy viděl jako jediné pohybující se elementy vystupující z pozadí nehybné nebeské klenby. Vesmír jako nekonečnost neustálého pohybu postuloval až jeho následovník Giordano Bruno (1548-1600, R.I.P.)
Mikuláš prožil většinu života v německém Frauenbergu. Byl proslulý svou spořivou povahou, hraničící podle pamětníků až s posedlostí. Na tomto charakterovém rysu se podepsalo jistě jeho povolání prostého kanovníka, jehož příjem sotva postačoval k zabezpečení rodiny. Ovšem poté, co 6. prosince 1541 učinil svůj epochální objev, údajně nakoupil svým dětem tolik hraček, kolik nedostaly snad za celý svůj předchozí život. Obyvatelé Mikulášova Frauenbergu neměli o astronomii nejmenší ponětí, ale tato příhoda prý na ně zapůsobila natolik, že v tento den začali učence napodobovat, z čehož se postupem času vyvinula tradice.



S rostoucí mocí círve začala povážlivě upadat morálka jejích opěrných pilířů – duchovenstva. Požívání lihových nápojů, smilstvo a mamon se staly stejně neodmyslitelnou součástí kněžských řádů jako sutana či kadidlo.
Potřebu reformy církve si Evropa uvědomovala již v dobách husitských. Trvalo však ještě dalších sto let, než vystoupil muž, jenž se stal dostatečnou autoritou a ztělesněním reformačníh snah.
Tímto mužem byl Martin Luther (1483-1546). Jeho působení mělo značný vliv na zlomení jedinovlády církve. Paradoxem je, že sám Luther byl velmi ortodoxním věřícím a smysl života spatřoval pouze ve víře. Ve filozofii viděl zapřisáhlého nepřítele a tato se v jeho učení (protestantismu) opět stala služkou teologie. Ve svých kázáních často opakoval větu 'Rozum je děvkou ďáblovou'. Údajně až v soukromí k ní přidával ještě dovětek 'Nevědomost je děvkou boží'.
Významně obohatil naše znalosti o osobnosti Aristotelově, když k výrazu 'šibalský pohan' doplnil ještě adjektiva 'zatracený' a 'domýšlivý'.
Ve svých názorech na lidskou společnost v mnohém předjal moderní názory 30. let našeho století. Všechny mrzáky, šílence, slepce a jiné postižené lidi považoval za „podvrh ďábla” a kategoricky požadoval jejich smrt.
Zcela vyhraněné nejsou jeho názory v otázce pralátky, neboť pro čarodějnice žádá upálení a pro mongoloidní děti naopak utopení v řece.



Mikuláš Kusánský (1407-1464) Hlavní částí jeho učení je teze, že Bůh nestvořil svět jen tak nahodile, nýbrž podle matematických principů. A my proto k poznání téhož vesmíru musíme používat tytéž principy.
Kusánský žil v podstatě stereotypní život omezený klášterními zdmi, protkaný snad jen občasným povýšením na biskupa. Možná proto jej přímo 'faustovsky' přitahovalo nekonečno. Jeho úvaha, že kružnice, má-li nekonečný poloměr, spadá v jedno s přímkou, je již předzvěstí moderní západní matematiky, kde se to nekonečny jen hemží.
Tato myšlenka ovšem daleko předběhla svou dobu a nebyla zkostnatělou matematickou komunitou, tehdy ještě zcela lpící na tradiční geometrii Euklidově, přijata. Hlavním vzneseným argumentem bylo, že žádná kružnice tak veliká není.
Kusánský popsal dokonce i Boha matematicky – jako absolutní nekonečno, ve kterém se střetávají všechny protiklady.
Na rozdíl od Boha přiznává Kusánský matematice pouze znalost relativního nekonečna, jež je o něco menší, než absolutní.

Francis Bacon (1561-1626) prošel velmi úspěšnou kariérou v politickém životě a stal se dokonce lordem kancléřem (tj. premiérem). Ani ve svém životě filozofickém neměl ambice o nic nižší. Chtěl ukázat příčiny stagnace věd, podat jejich nové rozdělení, zavést ve všech nové metody, popsat řadu vynálezů a rozvrhnout obraz budoucí společnosti.
Bohužel dokončil pouze svůj spis 'Nová Atlantida', který však poměrně přesně vystihuje celý charakter jeho díla.
Co se týká obrazu společnosti, vyjádřil Bacon názor, že stát by měl být řízen vědci. Jak vidno, jde od dob Plotínových o další odvážný pokus přiblížit učence praxi.

Pozn.:  Jedná se jistě o zajímavou a podnětnou myšlenku. Máme za to, že svět by hned vypadal jinak, kdyby si každý Prime Minister odskočil denně na pár hodin zabádat do laboratoře.



René Descartes (1596-1650) je považován za otce moderní filozofie. Během třicetileté války se aktivně zúčastnil boje za vlastenecké ideály a to postupně na obou stranách válčícího pole. Tato systémová důkladnost je charakteristická i pro jeho dílo.
Na počátku jeho učení je nedůvěra ke všemu doposud známému. Descartes se rozhoduje, že bude pochybovat o všem. O všem, ovšem kromě jedné věci. A to o aktu pochybování (čili myšlení) samotném. 'Cogito ergo sum', neboli myslím, tedy jsem, se stalo prvním noetřesitelným východiskem a okřídlenou větou po staletí.
V dalším kroku dospívá po teologickém důkazu k jistotě Boha a následně formuluje větu:
'Celkové množství pohybu, které bylo světu těles uděleno Bohem, zůstává konstantní'. Jde o svéráznou formulaci zákona zachování energie.

Pozn.:  Otázka, kde vzal Bůh všechnu energii a na jakém základě určil velikost konstanty, zůstává bohužel nezodpovězena.

Pozn.:  Od dob Kusánského jde o další pokus svázat Boha matematickými pravidly. Avšak pokud Bůh stvořil počáteční energii 'z ničeho', pouze aktem své Všemohoucí vůle, dozajista je i nadále schopen přidávat nebo ubírat, kde je mu libo. Potom ovšem nastává v Descartově formulaci zřetelný rozpor.

Baruch Spinoza (1632-1677) pocházel z židovské rodiny. Když oznámil svým rodičům, že bude filozofem, ti mu obratem nařídili pracovat i o šabatu, aby ho 'přešly roupy'. Chtěli z něj mít 'něco pořádného', totiž kováře, jak nasvědčuje jeho křestní jméno. Nicméně Baruch si stál za svým a už v raném mládí se prosadil na kolbišti filozofickém. Již ve věku čtyřiadvaceti let byl obžalován z kacířství a vyloučen z obce, 'vyhnán, proklet a zatracen všemi kletbami, které jsou zapsány v knize Zákona'.
Kořeny tohoto úspěchu lze spatřovat v poměrně hluboké odlišnosti Spinozových názorů od tradičních a dlouhá staletí zaběhaných představ.
O Bibli svaté např. tvrdil, že se jedná o čtení pro negramotné, což je jistě odvážný závěr. Překvapí o to více, že sám Spinoza byl hluboce věřící člověk a Bibli znal velice dobře. Tento rozpor Baruch zdůvodňuje tím, že autoři evangelií si byli dobře vědomi, koho musí svým dílem oslovit. Cílovou skupinou musel být v prvé řadě prostý lid a ne pouze hrstka sofistikovaných intelektuálů. A protože prostý člověk jako tvor primitivní v podstatě nepřemýšlí, je třeba jej zaujmout zázraky a barvitými obrazy. Avšak pod tímto chytlavým povrchem, kterým se filozof nedá zmást, se nacházejí hluboké a věčné myšlenky Boží. K těm je však třeba se propracovat a tudíž v Bibli je nutné číst 'mezi řádky'.
Svůj původ Spinoza nezapře v názorech na Krista, jehož nepovažuje za Božího syna, nýbrž 'pouze' za největšího ze všech lidí.
Člověka považuje za bytost zmítanou instinkty, pudy a vášněmi. Rozum podle něj zdaleka nepostačuje na potlačení vášní a plní spíše koordinační a kontrolní funkci. Tyto názory samozřejmě vzbudily v tehdejší prudérní společnosti bouři nevole.
O rozumu dále tvrdí, že nám přikazuje milovat sebe a konat to, co je nám skutečně užitečné, neboť podstatou každého jsoucna je snaha zachovat sebe sama. Ani o těchto myšlenkách se nedá říci, že by byly zcela v souladu s Biblickými ideály.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v porovnání se Spinozou můžeme učení jeho současníků řadit spíše do filozofické červené knihovny. Přízvisko 'temný' si nevysloužil snad jen díky své neustále proklamované lásce k Bohu.
Závěrem uveďme již bez dalšího komentáře jednu ze Spinozových myšlenek: 'Všechno vznešené je jak obtížné, tak vzácné. Kdyby spása byla na dosah ruky a dala se nalézt bez velké námahy, cožpak by se mohlo stát, aby ji takřka všichni lidé opomíjeli?'

Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) je vlastním zakladatelem novodobé německé filozofie a zároveň jedním z posledních učenců, který ve své době ovládal všechny vědy a téměř ve všech dosahoval vynikajících výsledků.
Na poli filozofickém proslul svou teorií o monádách. Ve stručnosti si ji charakterizujme:

	Monády jsou body. To znamená, že vlastní prazáklad jsoucna jsou bodové substance.
	Monády jsou síly, silová centra. Těleso není nic jiného než komplex bodových silových center.
	Monády jsou duše. Musíme si je představit jako oduševnělé, avšak v různém stupni. Nejnižší monády jsou jakoby ve stavu omámení ('High'). Vyšší monády, jako je lidská duše, mají vědomí. Nejvyšší monáda, bůh, má nekonečné vědomí.
	Každá monáda je jiná. Monády tvoří nepřetržitou kontinuální řadu od nejvyšší božské monády až k monádě nejjednodušší.

Pozn. 1:  Z těchto myšlenek vyplývá, že dle Leibnize je bůh bod a zároveň silové centrum. Zde již nemůžeme brát další ohledy a musíme bez skrupulí říci, že se jedná přímo o antitezi ke Kusánského myšlence, podle které je bůh nekonečnem.

Pozn. 2:  Teorie monád zcela ignoruje zákony přirozené symetrie. Jelikož nejvyšší monádou je bůh, protikladnou a zcela nejnižší by měl být antibůh, čili ďábel. Podle Leibnizových představ by ovšem ďábel byl pouze omámenou a zmatenou bodovou substancí, jež svou primitivností značně předčí i např. monádu prvoka.

Pozn. 3:  V pozdním Leibnizovi nalézáme poznámku, že 'všechny monády jsou růžové s pruhovaným zadečkem'. Toto tvrzení však bylo pravděpodobně do jeho spisů vloženo až dodatečně Leibnizovými filozofickými odpůrci.