Menu
Filozofie existence
Tento směr je dnes natolik rozšířený, že jej mnozí považují za filozofii naší doby vůbec. Proto ještě než se budeme věnovat vůdčím duchům tohoto myšlenkového proudu, zastavme se chvíli u několika rysů, jež jsou pro filozofii existence typické:
Karl Jaspers (1883-1969) se zabývá, stejně jako většina filozofů existence, pojmem bytí.
To pro něj představuje jakousi formu nejvnitřnější existence, samu o sobě neuchopitelnou. Tímto konstatováním jsme zdánlivě hned
na počátku dospěli ke konci, ovšem pokusme se Jaspersovo bytí uchopit alespoň zčásti.
Předměty se kolem nás spojují do jakoby uzavřeného světa a tvoří 'horizont'. A tento horizont obemyká právě bytí. Smyslem filozofie
je pak pronikat za všechno určité k tomuto obemykajícímu bytí.
Předměty kolem nás jsou zároveň transparentní, průhledné, jsou to 'šifry', jimiž prosvítá transcendence, neboli božství.
Bytí můžeme plně zakusit teprve v krajních situacích, jako je smrt, utrpení, zápas atd. Teprve při pravém ztroskotání se lidská existence uskutečňuje bezprostředně. A za vším bytím, které ztroskotává, spatřuje Jaspers nekonečnost Boží.
Pozn.: Z výše uvedeného vyplývá, že nekonečnou milost Boží nám bude dopřáno poznat pouze až budeme např. po loupežném přepadení umírat zkrvavení na chodníku. Toto pojetí je vpravdě revoluční a v celé filozofské historii k němu pravděpodobně nenajdeme adekvátní paralelu.
Jean Paul Sartre (1905-1980) je hlavním představitelem francouzského existencionalismu.
Existence je pro něj cosi, co ani není tím, čím je, nýbrž prostě jest.
Pozn.: V dřívějších vydáních publikace se na tomto místě vyskytla, snad vinou korektora, chybná interpretace: 'Existence pro něj není cosi, co je tím, čím není, nýbrž pouze nicotou'. Čtenářům se dodatečně omlouváme.
Sartre nechápe člověka jako bytost, jež má své možnosti dány předem. Zprvu je naopak spíše 'nicotou' a až on sám se musí učinit tím, čím je. Nicota však číhá všude a stále ohrožuje říši fantazie. Člověk s ní proto musí bojovat a vytáhnout se z ní pouze vlastním vzmachem, jakoby za vlastní kštici.
V tomto snažení člověk není odpovědný Bohu (Sartre je ateista), nýbrž sám sobě a zároveň i druhému a za druhého. Zde již spatřujeme kořeny snahy včlenit člověka do života společenského a politického.
Martin Buber (1878-1965) pocházel ze židovské rodiny a je řazen k náboženským existencialistům.
Základní slova pro něj nejsou jednotlivá slova, nýbrž slovní dvojice. Těmito základními slovy jsou 'Já-Ono' a 'Já-Ty'.
Vztah 'Já-Ono' je běžný vztah jedince k věcem. Člověk se může i na svého spoluobčana dívat jako na Ono a tak s ním jednat - a často to tak i dělá.
Avšak vztah 'Já-Ty' má již zcela jinou dimenzi. Člověk do něj vstupuje svou nejvnitřnější bytostí a činí to tak oba partneři. Sám Buber svoje chápání tohoto vztahu uvozuje poněkud záhadnou větou 'Být člověkem znamená být bytostí, která je přede mnou', což by se pravděpodobně dalo vyjádřit zostřeným biblickým krédem 'Miluj bližního svého více než sebe sama.'
Pozn.: Vztah Já-Ono je již dnes bohužel ve většině evropských právních systémů trestný.
Vnitřní setkání s druhým člověkem je pouze odleskem setkání člověka s Bohem. I ten, kdo se pokládá za bezbožného a vysmívá se Božímu jménu, přece mluví k Bohu, jakmile celou svou bytost vkládá do vztahu 'Já-Ty'.
Pozn.: Zde již Buber fakticky přikládá sekeru ke kořenům ateismu. Teze, že člověk může být jakýkoliv a i přesto promlouvá k Bohu, pokud vstoupí do vnitřního vztahu s jiným člověkem, zasadila těžkou ránu mnohdy přezíravému chování sebevědomých ateistů vysmívajících se víře jakožto 'středověkému přežitku' a spatřujících spásu pouze ve vědách přírodních či růstu bohatství ekonomického.
Martin Heidegger (1889-1976) je všeobecně považován za génia a takováto shoda mínění je vskutku unikátním jevem. Jedna skupina obdivovatelů považuje jeho dílo za pilíř filozofie 20. století a za mezník, otevírající novou epochu. Druhá jej považuje za geniálního humoristu, který si dokázal s kamennou tváří po celý svůj život střílet z celé filozofické obce. Oba názory jsou v dnešním stavu diskuse (1999) přibližně v rovnováze.
Svou filozofickou dráhu zahájil Heidegger větami 'Dorozumět se je sebevraždou filozofie' a 'Moje učení je vysoce esoterického rázu přístupné pouze skupině zasvěcených', čímž dokázal geniálně přivodit zájem o svoje dílo. Neboť každému mysliteli plápolá v koutku duše plamínek jedinečnosti a schopnosti pronikat temnotami do míst, jež jsou ostatním zapovězena. A Heideggerovy věty zde tudíž zní jako balzám. 'Pochopit Heideggera' se tak v příštích letech stalo jakousi vstupenkou pro vyvolené do nejvyšších filozofických pater. Ovšem vstupenkou draze zaplacenou, neboť Heidegger mluví svým vlastním jazykem, často vymýšlí nová slova a spojení ('Strom stromuje', 'Nic nicuje' atd.) a plynule přechází do řečtiny či latiny. Významy jeho vět jsou skutečně často nejasné, nicméně zkusme do nich i přesto proniknout.
Pokud by lidský život trval nekonečně dlouho, nic by v něm nebylo skutečně naléhavé a nic v podstatě důležité. Člověk ovšem často přistupuje podobně i k vlastnímu životu. S falešnou představou, že 'na vše je dost času' se propadá do nicoty a neuvědomuje si absolutní ohraničenost svého života smrtí. Zásadní zkušenost udělá až v kritických situacích, kdy si začíná uvědomovat možnost vlastního nebytí. A tento moment bývá 'obratem', kdy člověk bere svou existenci do svých rukou a z 'místa pro nic' se stává strážcem a pastýřem svého bytí.
Pozn. 1: Toto racionální jádro Heideggerova díla je výsledkem často až mravenčí práce jeho obdivovatelů. Nikdo ovšem nemůže říci s jistotou, zda se v něm skutečně nachází.
Pozn. 2: Celý filozofický svět čekal s napětím na Heideggerovu smrt, neboť smrtelná postel bývá zpravidla vhodným místem pro odhalování tajemství a záhad. Žádné překvapení se však nekonalo. Podle vyjádření jeho sestry Heidegger pouze skonal 's ďábelským úsměvem na rtech'.
Heidegger je znám svým skeptickým postojem téměř ke všemu, co se netýká filozofie. O vědě například tvrdí, že vlastní postup a metoda je pro ni důležitější než samotná věcná podstata. Nejde o to vědět, jaký bytostný charakter má jsoucno dané věcné oblasti, ale hledají se 'výsledky', které by se daly pokud možno bezprostředně použít: tak vzniká z každého 'výsledku' nový vzestup, s jehož pomocí lze bezstarostně bádat dále.
Pozn.: Z uvedeného vyplývá, že Heidegger považuje, podobně jako Rousseau, rozvoj věd spíše za úpadek, jež nás odvádí od podstatných věcí do slepé uličky. Daleko účelnější by pravděpodobně bylo, pokud by lidé zůstali v jeskyních, dloubali za země žížaly a více se zamýšleli nad bytostným charakterem jsoucna.
Nemenší skepsí se vyznačují i Heideggerovy předpovědi, týkající se univerzit a přírody.
Univerzity jakožto místa 'vědeckého bádaní a učení' se stanou pouhými provozními ústavy, v nichž se nerozhoduje o ničem. Všechno vyústí ve stav naprosté nudy. Historické duchovní vědy se stanou novinovými vědami. Přírodní vědy se stanou strojovými vědami. Filozofie nebude mít na univerzitě žádné místo.
'Čím byla kdysi příroda? Místem příchodu a pobytu bohů, když ještě jako φύσις (fýsis) sama spočívala v příbytku bytí. Potom však byla vydána do násilné moci počítající manipulace a vědy. Nakonec ještě zbyla krajina jako příležitost k zotavení a i to teď bylo podrobně spočítáno a upraveno pro masy. A co dále? Je to konec? Proč země mlčí při tomto ničení?'
Pozn.: Heideggerův význam mimoděk potvrzuje i fakt, že národně-socialistická vláda v Německu plánovala na jeho počest pojmenovat jeden z koncentračních táborů. Z těchto plánů však nakonec bohužel sešlo díky myslitelově zbrklému vystoupení ze Strany.
Emmanuel Lévinas (1906-1973) byl podobně jako Martin Buber židovského původu. Ve svých spisech kritizuje evropské filozofy za to, že se klonili k mnišským a asketickým ideálům. Tento přístup je totiž v přímém rozporu s vírou, neboť podle židovské tradice musí věřící u nebeské brány odpovědět na otázku 'Splnil jsi svoji povinnost mít potomstvo?' a nikoliv na otázku 'Co jsi zjistil v otázkách bytí a jsoucna?'
Pozn. 1: Nelze popřít, že pokud by nebeská propustka byla vydávána podle židovských tradic, zůstal by ráj oblastí s velice nízkou filozofickou koncentrací. S příchodem potomstva se totiž jsoucno často stává až nepříjemně jsoucím a starosti s metafyzikou bývají nahrazeny starostmi s potravinovým zásobováním rostoucího rodinného kontingentu. Ani ženský element nemá v těchto dobách přílišné pochopení pro práci filozofickou, o čemž svědčí i příklad již uvedené Xantipy. Myslitelé proto často raději utíkají k samotě a dějiny evropské filozofie bychom mohli, jistě s trochou nadsázky, nazvat dějinami osamocenosti.
Pozn. 2: Již zmíněná otázka o potomstvu pravděpodobně bude skutečně pouze židovskou tradicí, neboť by svědčila o příliš prozaickém charakteru Boha.
 |
Jejím středem je člověk. |
|
Existence je vždy individuální, subjektivní existence a nelze ji odvozovat od ničeho dalšího. |
|
Věc je tím, čím je. Člověk se však teprve musí učinit tím, čím je. |
|
Filozofie existence je dynamická a důležité místo v ní zaujímá čas. |
|
Člověk se nejeví nikdy izolovaný a jeho bytí je vždy bytí s jinými. |
|
Často se jedná o mezní situace, smrt, vina atd. |
 |
 |
Každý předmět je transparentní |
Předměty kolem nás jsou zároveň transparentní, průhledné, jsou to 'šifry', jimiž prosvítá transcendence, neboli božství.
Bytí můžeme plně zakusit teprve v krajních situacích, jako je smrt, utrpení, zápas atd. Teprve při pravém ztroskotání se lidská existence uskutečňuje bezprostředně. A za vším bytím, které ztroskotává, spatřuje Jaspers nekonečnost Boží.
Pozn.: Z výše uvedeného vyplývá, že nekonečnou milost Boží nám bude dopřáno poznat pouze až budeme např. po loupežném přepadení umírat zkrvavení na chodníku. Toto pojetí je vpravdě revoluční a v celé filozofské historii k němu pravděpodobně nenajdeme adekvátní paralelu.
Jean Paul Sartre (1905-1980) je hlavním představitelem francouzského existencionalismu.
Existence je pro něj cosi, co ani není tím, čím je, nýbrž prostě jest.
Pozn.: V dřívějších vydáních publikace se na tomto místě vyskytla, snad vinou korektora, chybná interpretace: 'Existence pro něj není cosi, co je tím, čím není, nýbrž pouze nicotou'. Čtenářům se dodatečně omlouváme.
Sartre nechápe člověka jako bytost, jež má své možnosti dány předem. Zprvu je naopak spíše 'nicotou' a až on sám se musí učinit tím, čím je. Nicota však číhá všude a stále ohrožuje říši fantazie. Člověk s ní proto musí bojovat a vytáhnout se z ní pouze vlastním vzmachem, jakoby za vlastní kštici.
V tomto snažení člověk není odpovědný Bohu (Sartre je ateista), nýbrž sám sobě a zároveň i druhému a za druhého. Zde již spatřujeme kořeny snahy včlenit člověka do života společenského a politického.
Martin Buber (1878-1965) pocházel ze židovské rodiny a je řazen k náboženským existencialistům.
Základní slova pro něj nejsou jednotlivá slova, nýbrž slovní dvojice. Těmito základními slovy jsou 'Já-Ono' a 'Já-Ty'.
Vztah 'Já-Ono' je běžný vztah jedince k věcem. Člověk se může i na svého spoluobčana dívat jako na Ono a tak s ním jednat - a často to tak i dělá.
Avšak vztah 'Já-Ty' má již zcela jinou dimenzi. Člověk do něj vstupuje svou nejvnitřnější bytostí a činí to tak oba partneři. Sám Buber svoje chápání tohoto vztahu uvozuje poněkud záhadnou větou 'Být člověkem znamená být bytostí, která je přede mnou', což by se pravděpodobně dalo vyjádřit zostřeným biblickým krédem 'Miluj bližního svého více než sebe sama.'
Pozn.: Vztah Já-Ono je již dnes bohužel ve většině evropských právních systémů trestný.
Vnitřní setkání s druhým člověkem je pouze odleskem setkání člověka s Bohem. I ten, kdo se pokládá za bezbožného a vysmívá se Božímu jménu, přece mluví k Bohu, jakmile celou svou bytost vkládá do vztahu 'Já-Ty'.
Pozn.: Zde již Buber fakticky přikládá sekeru ke kořenům ateismu. Teze, že člověk může být jakýkoliv a i přesto promlouvá k Bohu, pokud vstoupí do vnitřního vztahu s jiným člověkem, zasadila těžkou ránu mnohdy přezíravému chování sebevědomých ateistů vysmívajících se víře jakožto 'středověkému přežitku' a spatřujících spásu pouze ve vědách přírodních či růstu bohatství ekonomického.
Martin Heidegger (1889-1976) je všeobecně považován za génia a takováto shoda mínění je vskutku unikátním jevem. Jedna skupina obdivovatelů považuje jeho dílo za pilíř filozofie 20. století a za mezník, otevírající novou epochu. Druhá jej považuje za geniálního humoristu, který si dokázal s kamennou tváří po celý svůj život střílet z celé filozofické obce. Oba názory jsou v dnešním stavu diskuse (1999) přibližně v rovnováze.
Svou filozofickou dráhu zahájil Heidegger větami 'Dorozumět se je sebevraždou filozofie' a 'Moje učení je vysoce esoterického rázu přístupné pouze skupině zasvěcených', čímž dokázal geniálně přivodit zájem o svoje dílo. Neboť každému mysliteli plápolá v koutku duše plamínek jedinečnosti a schopnosti pronikat temnotami do míst, jež jsou ostatním zapovězena. A Heideggerovy věty zde tudíž zní jako balzám. 'Pochopit Heideggera' se tak v příštích letech stalo jakousi vstupenkou pro vyvolené do nejvyšších filozofických pater. Ovšem vstupenkou draze zaplacenou, neboť Heidegger mluví svým vlastním jazykem, často vymýšlí nová slova a spojení ('Strom stromuje', 'Nic nicuje' atd.) a plynule přechází do řečtiny či latiny. Významy jeho vět jsou skutečně často nejasné, nicméně zkusme do nich i přesto proniknout.
Pokud by lidský život trval nekonečně dlouho, nic by v něm nebylo skutečně naléhavé a nic v podstatě důležité. Člověk ovšem často přistupuje podobně i k vlastnímu životu. S falešnou představou, že 'na vše je dost času' se propadá do nicoty a neuvědomuje si absolutní ohraničenost svého života smrtí. Zásadní zkušenost udělá až v kritických situacích, kdy si začíná uvědomovat možnost vlastního nebytí. A tento moment bývá 'obratem', kdy člověk bere svou existenci do svých rukou a z 'místa pro nic' se stává strážcem a pastýřem svého bytí.
Pozn. 1: Toto racionální jádro Heideggerova díla je výsledkem často až mravenčí práce jeho obdivovatelů. Nikdo ovšem nemůže říci s jistotou, zda se v něm skutečně nachází.
Pozn. 2: Celý filozofický svět čekal s napětím na Heideggerovu smrt, neboť smrtelná postel bývá zpravidla vhodným místem pro odhalování tajemství a záhad. Žádné překvapení se však nekonalo. Podle vyjádření jeho sestry Heidegger pouze skonal 's ďábelským úsměvem na rtech'.
Heidegger je znám svým skeptickým postojem téměř ke všemu, co se netýká filozofie. O vědě například tvrdí, že vlastní postup a metoda je pro ni důležitější než samotná věcná podstata. Nejde o to vědět, jaký bytostný charakter má jsoucno dané věcné oblasti, ale hledají se 'výsledky', které by se daly pokud možno bezprostředně použít: tak vzniká z každého 'výsledku' nový vzestup, s jehož pomocí lze bezstarostně bádat dále.
Pozn.: Z uvedeného vyplývá, že Heidegger považuje, podobně jako Rousseau, rozvoj věd spíše za úpadek, jež nás odvádí od podstatných věcí do slepé uličky. Daleko účelnější by pravděpodobně bylo, pokud by lidé zůstali v jeskyních, dloubali za země žížaly a více se zamýšleli nad bytostným charakterem jsoucna.
Nemenší skepsí se vyznačují i Heideggerovy předpovědi, týkající se univerzit a přírody.
Univerzity jakožto místa 'vědeckého bádaní a učení' se stanou pouhými provozními ústavy, v nichž se nerozhoduje o ničem. Všechno vyústí ve stav naprosté nudy. Historické duchovní vědy se stanou novinovými vědami. Přírodní vědy se stanou strojovými vědami. Filozofie nebude mít na univerzitě žádné místo.
'Čím byla kdysi příroda? Místem příchodu a pobytu bohů, když ještě jako φύσις (fýsis) sama spočívala v příbytku bytí. Potom však byla vydána do násilné moci počítající manipulace a vědy. Nakonec ještě zbyla krajina jako příležitost k zotavení a i to teď bylo podrobně spočítáno a upraveno pro masy. A co dále? Je to konec? Proč země mlčí při tomto ničení?'
Pozn.: Heideggerův význam mimoděk potvrzuje i fakt, že národně-socialistická vláda v Německu plánovala na jeho počest pojmenovat jeden z koncentračních táborů. Z těchto plánů však nakonec bohužel sešlo díky myslitelově zbrklému vystoupení ze Strany.
Emmanuel Lévinas (1906-1973) byl podobně jako Martin Buber židovského původu. Ve svých spisech kritizuje evropské filozofy za to, že se klonili k mnišským a asketickým ideálům. Tento přístup je totiž v přímém rozporu s vírou, neboť podle židovské tradice musí věřící u nebeské brány odpovědět na otázku 'Splnil jsi svoji povinnost mít potomstvo?' a nikoliv na otázku 'Co jsi zjistil v otázkách bytí a jsoucna?'
Pozn. 1: Nelze popřít, že pokud by nebeská propustka byla vydávána podle židovských tradic, zůstal by ráj oblastí s velice nízkou filozofickou koncentrací. S příchodem potomstva se totiž jsoucno často stává až nepříjemně jsoucím a starosti s metafyzikou bývají nahrazeny starostmi s potravinovým zásobováním rostoucího rodinného kontingentu. Ani ženský element nemá v těchto dobách přílišné pochopení pro práci filozofickou, o čemž svědčí i příklad již uvedené Xantipy. Myslitelé proto často raději utíkají k samotě a dějiny evropské filozofie bychom mohli, jistě s trochou nadsázky, nazvat dějinami osamocenosti.
Pozn. 2: Již zmíněná otázka o potomstvu pravděpodobně bude skutečně pouze židovskou tradicí, neboť by svědčila o příliš prozaickém charakteru Boha.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |