Člověk je prvním propuštěncem přírody

Pojem antropologie bývá spojován pouze s biologickým zkoumáním člověka včetně bádání o dědičnosti. Filozofická antropologie však abstrahuje od strohých faktů materiálních a zabývá se otázkou 'Co je člověk?' ve smyslu jeho podstaty a místa v univerzu.
Z tohoto pohledu se člověk jeví jako 'první propuštěnec přírody' (J. G. Herder), neboli jediný tvor, který není vázán na specifické prostředí, jemuž jsou přizpůsobeny jeho smyslové orgány (jen stěží si lze představit např. antilopu žijící za polárním kruhem). Téměř úplně mu chybějí instinkty, tj. zděděná schémata na reagování a jednání, která zvířeti zajišťují zachování života a druhu v příslušném prostředí. A tudíž je jakoby předurčen k tomu, aby vzal život do vlastních rukou. Člověk jako jediný pouze nežije, nýbrž vede svůj život.

Člověk vede svůj život

Významným přínosem na tomto poli je práce »M. Schelera, o němž jsme se již zmiňovali v souvislosti s otázkou filozofických kabátů. Podle něj má člověk se zvířaty společné nejnižší stupně psychična - nevědomé, pocitové puzení bez počitků a představ (vlastní i rostlinám) a instinktivní reakce. V čem se však již významně liší, je duch, ona esence, jež stojí mimo 'život', ba je mu dokonce protikladná. Navíc pouze člověk si je vědom sebe sama. Zvíře slyší a vidí, ovšem neví, že slyší a vidí. Jen člověk dokáže vytvořit abstraktní pojem oproštěný od věcí a situací.
Na otázku, zda duch je životu nadřazen, zaznívá Schellerovo razantní nikoli. Mocné je totiž prvotně to, co je nízké, a nejvyšší bývá bezmocné. Ve světě jsou nejmocnější slepé energie anorganického světa, v porovnání s nimiž se jeví možnosti ducha pouze slabé a omezené.

Pozn.:  Tato otázka se jeví býti vskutku filozofickou. S růstem lidského potenciálu k ovládání přírody není zcela vyloučeno, že se v budoucnu podaří zamezit zemětřesením, odklánět nebezpečné meteority z jejich drah apod. Z tohoto hlediska se souboj ducha s hmotou nejeví zcela rozhodnut.

Jak již napovídá věta 'mocné je nízké, bezmocné je nejvyšší', získalo si Schelerovo učení mimořádnou pozornost církevních kruhů. Tento zájem se ještě zvýšil po zveřejnění učencovy myšlenky, že božství se v procesu světa teprve tvoří a bůh s člověkem jsou ve svém vývoji k sobě vztaženi, ba na sebe odkázáni.

Arnold Gehlen (1904-1976) považuje člověka za nedostatkovou bytost jen nepatrně vybavenou smyslovými schopnostmi. Tyto nedostatky jsou však kompenzovány lidskou schopností vnímat a učit se. Aby člověk mohl ve vnější, nepřátelské přírodě vůbec přežít, musí si ji přetvořit ku obrazu svému. Takže s postupem vývoje je už vše kolem nás větší či menší měrou lidským výtvorem a prakticky nic z našeho uspořádání života již není dáno 'přirozeně', ačkoliv by se to mohlo na první pohled zdát. Veškerou kulturu lze tedy pokládat za jakési 'hnízdo', které si člověk v přírodě buduje, aby ji učinil pro sebe obyvatelnou.

Ludwig Wittgenstein (1889-1951) pocházel z ekonomicky dobře situované rodiny. Jeho otec byl výrobcem oceli, ovšem nemenší měrou se věnoval i statkům duchovním. Mladý Ludwig tak vyrůstal v domě plném intelektuálních a uměleckých podnětů. Není tedy divu, že se z něj stal samotář a osobnost velmi psychicky labilní a nevyrovnaná.
Jeho životní osudy však byly až nezvykle pestré. Během první světové války vstoupil jako dobrovolník do rakousko-uherské armády a po celou dobu na frontě si své zkušenosti zaznamenával zvláštní formou zářezů na pažbu. Když se později dostal do italského zajetí, byl u něj v batohu nalezen rukopis jeho později proslaveného Logicko-filozofického traktátu, jež mu vynesl samotku s nejpřísnější ostrahou. Spis byl totiž vojenskými důstojníky považován za tajnou šifru s plány rakouských bojových operací. Expertům italské kontrarozvědky se však z materiálů nepodařilo rozluštit jedinou větu a tak byl Wittgenstein ze zajateckého tábora propuštěn.
Po válce dal značné dědictví z otcova majetku k dispozici rakouským umělcům a spisovatelům. Sám vedl velice prostý život učitele a později zahradnického pomocníka v klášteře. Klášter však musel záhy opustit, neboť jeho sklony k askezi mu brzy vynesly nenávist všech jeptišek.
Tyto životní kapitoly byly prokládány obdobími dobrovolné odloučenosti od světa v Norsku a později v Irsku.
O Wittgensteinově osamělosti a labilitě jsme se již zmínili. Dalším jeho charakterovým rysem byla až chorobná citlivost na kritiku. Kontakty s předními mysliteli své doby navázal jen pod podmínkou, že nebudou jeho díla kritizovat. Ti mu rádi vyhověli. Podmínku splnili poměrně snadno, neboť v té době ještě jeho spisům nikdo nerozuměl.
Dnes již ve Wittgensteinovi řada myslitelů spatřuje někoho, kdo nejvýrazněji reprezentuje duchovní situaci naší doby a v jeho díle pak vrchol více jak dvoutisíciletého filozofického snažení.
Základním kamenem Wittgensteinova učení je teze:

1)	Svět je všechno, co se má tak a tak.
	Neznalý čtenář může na tomto místě namítnout, že k podobnému závěru dochází již dítko věku předškolního a není k němu zapotřebí myslitelského úsilí věků. Věc ovšem není tak jednoduchá. Autor zde má totiž na mysli svět jako soubor faktů, věcí na sobě nezávislých. Po tomto objasnění již i neznalý čtenář musí mít pocit, jako by se slepému navracel zrak. Další základní teze, vycházející z této kostry, zní:
2)	To, co se má tak a tak, fakt, je existence věcných stavů.
3)	Logickým obrazem faktů je myšlenka.
4)	Myšlenka je smysluplná věta.
5)	Věta je pravdivostní funkce elementárních vět (Elementární věta je pravdivostní věta sebe sama).
6)	Obecnou formou pravdivostní funkce je: [p, ξ, N(ξ)]. To je obecná forma věty.
7)	O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet.

Tyto teze jistě zaujmou strohostí a sevřeností v dějinách filozofie nevídanou. Již sám Wittgenstein prohlásil, že co lze vůbec říci, to lze říci jasně. Toto pojednání však není určeno odborníkům a proto možná nebude na škodu věci si řečené věty objasnit poněkud blíže.
Jak jsme již uvedli, svět je souborem faktů a i tak jej vnímáme. Obraz každého faktu v našem rozumu je myšlenka. Tuto myšlenku musí být možné vyslovit, neboť člověk přemýšlí v jazyce, v pojmech, které zná. Zde již autor přechází k ústřední části svého díla, problému jazyka ve filozofii. Takto vyslovenou myšlenku je možné rozložit na elementární věty a popsat ji pomocí pravdivostní tabulky a logických funkcí.
Jediná teze, která do schématu zdánlivě nezapadá, je věta poslední. Zde měl autor pravděpodobně na mysli, že ne vše lze postihnout slovy a co nejde, tak o to bychom se ani neměli pokoušet. Co tím ovšem přesně mínil, ví jen on.
Sám Wittgenstein došel k závěru, že tímto pojednáním 'vyřešil problémy v zásadě a s konečnou platností', čímž podle očekávání dodržel filozofickou tradici. Ovšem ještě za svého života přiznal v Traktátu vážné omyly a tím už se zřetelně liší od 'hlavního proudu'. Pozdní Wittgenstein dochází k závěru, že slova a věty jsou obvykle víceznačná a nepřesná a kdo chce vědět, co určité slovo znamená, musí sledovat, jak se ho používá. Tedy ne vše už lze říci jasně a stroze definovat. Tady se již Wittgenstein dotýká obsáhlého problému, jak se zbavit ustavičných svodů a omylů jazyka, když jsme uvězněni v jazykovém médiu a nikdy z něj nemůžeme vyjít.

Pozn. 1:  O útěk z vězení jazyka se pokusil »M. Heidegger – 'Strom stromuje' atd.

Pozn. 2:  Šíře Wittgensteinova talentu byla tak rozsáhlá (zahrnovala kromě filozofie i hudbu, techniku, architekturu, matematiku, sochařství atd.), až je skutečně s podivem, že se mu podařilo vyhnout šílenství nebo pomatení smyslů, ke kterému se příroda často uchyluje v případě podobných anomálií. Ludwig Wittgenstein zemřel jako normální člověk na rakovinu.