Noam Chomsky (nar. 1928) byl všestranným lingvistou. Zabýval se problémem, jak se dítě učí řeči. Zde poukazuje na to, že jde pravděpodobně o největší duševní výkon, který většina lidí ve svém životě vykoná. Toto hluboké poznání se opírá o autorovu dlouholetou a dokonalou znalost druhu Homo sapiens. Z tohoto hlediska pak vychází tvrzení, že takový výkon nemůže být uskutečněn pouhým přijímáním od okolí, ale musí jít o schopnost vrozenou a dědičnou. Tímto de facto oživuje myšlenku, která byla od dob Locka pokládána za mrtvou – totiž představu 'vrozených idejí'.

Bertrand Arthur William Russell (1872-1970) vnáší do filozofie vpravdě revoluční prvek. Po většinu života totiž žil s lehkými ženami a skrze poznání této bytostné reality se snažil proniknout k existenci.
Jediný skutečně účinný nástroj poznávání vidí Russell v přírodovědě. Na filozofii zbývají pouze oblasti dosud nepřístupné exaktnímu přírodovědeckému bádání a i zde může na problémy maximálně poukazovat a nikoli je řešit.
Pokud se výstavby reality týče, neexistuje ani hmota, ani duch, ba ani já, nýbrž pouze smyslová data.
Jak zde můžeme vidět, přikládal Russell velký význam logice. I v tomto případě postupoval vylučovací metodou podle exaktních logických pravidel. Nejprve si vypsal základní kategorie, jako např. hmota - duch - já - božství - smysly apod. Každá kategorie může nabývat dvou hodnot - existuje nebo neexistuje (označované v matematické zkratce jako 1 a 0). Pokud uvážíme možné kombinace pro všechny kategorie, dostaneme poměrně rozsáhlou pravdivostní tabulku. Každý řádek z této tabulky Russell velmi pečlivě porovnal s učením již známých filozofů a pokud se shodoval, okamžitě jej vyškrtl. Takže např. díky Platónovi mohl vyškrtnout řádek 'hmota 0, duch 1, já 1, božství 1, smyslová data 0' Díky této vylučovací metodě mu nakonec zbyl jediný řádek, kombinace kategorií, kterou ještě žádný filozof ve svém učení nepoužil. Je to již zmíněný 'hmota 0, duch 0, já 0, božství 0, smyslová data 1'. A na těchto hodnotách potom mohl už s klidným svědomím založit své učení, neboť věděl, že toto bude jedinečné a nikým ještě v historii nepoužité.
Náboženství je pro Russella postradatelné (z Božích přikázání uznává snad jen jediné: 'Nesesmilníš!') a je typické pro dosud nevyspělého člověka. Postačujícím životním ideálem je život vedený citem a orientovaný věděním.

George Edward Moore (1873-1958) již za svého života proslul láskou k pravdě a nebývalou intelektuální poctivostí. V jeho povaze až nápadně chyběl egoismus a ctižádost, což jej činilo v moderní společnosti téměř nepoužitelným.
Ve věcech běžného života byl až dětsky naivní. Například několikrát po sobě ho prý zlákala stejná žena pochybné pověsti vždy pod záminkou, že 'mu ukáže sbírku svých spisů' a pokaždé jej okradla.
Vzápětí poté vychází stěžejní Mooreho dílo obhajující zdravý lidský rozum ('common sense').
Moore se jako jeden z mála pozorně zabýval myšlenkami svých kolegů a pomáhal jim vyjasňovat jejich názory. Díky této své nezištnosti bývá nazýván novodobým Sókratem.

Rudolf Carnap (1891-1970) ostře vystupoval proti tradiční filozofii a obzvláště metafyzice. Podle něj výpověď má nějaký smysl pouze tehdy, je-li verifikovatelná, tj. ověřitelná zkušeností a na základě této může být prohlášena za nepravdivou. Ovšem metafyzika obsahuje spoustu výrazů a spojení, jejichž význam nemůže být vysvětlen. Tento příklad uvádí sám Carnap:
Řekněme, že hypotetický učenec užívá slova 'olin' a tvrdí, že všechny věci je možné rozdělit na takové, které jsou 'olin' a takové, jímž tento predikát nenáleží. Ale nedovede již jasně formulovat, jakým podmínkám musí věc dostát, aby patřila do první třídy, neboť 'olin' je právě 'metafyzická' vlastnost věci. V takovém případě zřejmě nikdo nezapochybuje o tom, že tento výraz je jako vědecký pojem nesmyslný a nepoužitelný. A podobně se věc má i s pojmy 'světový duch', 'bůh' atd.
Jestliže má být verifikace průkazná, musí ji realizovat alespoň dva pozorovatelé a musí používat srozumitelné výrazy, které mohou partnerovi jednoznačně vyložit.

Pozn.:  Zde se již dostáváme k problému komunikace, o kterém jsme se již letmo zmiňovali v úvodu této části. V současné filozofii se už prolíná taková spousta směrů a škol, že jako hlavní úkol vyvstává odstraňování jazykového a pojmového zmatku. Bohužel tato snaha není vždy zcela úspěšná a výrazy jako výše uvedený 'olin' jsou i nadále široce užívány.

Carnap jde však ve své exaktnosti ještě dále: požaduje uvést do systematické souvislosti pojmy všech vědních oblastí a převést je na jediný základní vztah, elementární prožitek, 'vzpomínku podobnosti'.

Pozn.:  Zde se setkáváme s velmi názornou aplikací teze 'kdo s ďábly spává, sám se ďáblem stává.' Je patrné, že Carnap se tak intenzívně zabýval kritikou metafyziky, až do jejich tenat sám částečně upadl.

Ímré Lakatoš (1922-1974), myslitel maďarského původu, si právem zaslouží zařazení do našeho filozofického přehledu, neboť má velmi pěkné jméno.

Paul K. Feyerabend se za svého života dostal i do vězení, neboť byl přistižen, jak hází dlažební kostky do oken amerických restaurací.
Přišel s velmi zajímavou hypotézou vědeckého vývoje, kterou popsal ve své knize 'Nástin anarchistické teorie poznání'. Zde tvrdí, že k pokroku dochází tam, kde vědci vědomě či nevědomě opouštějí 'vyjeté koleje', tradiční metody. A je možné, že k posunu v lidském poznání dochází jen a pouze v těchto případech. Konformitu názorů považuje za vhodnou pro náboženská společenství, ale vědě doporučuje užívat i alternativní, mýtické a mystické postupy.

Pozn.:  Správnost tohoto postupu byla již dříve prokázána učencem německého původu, Dr. Johannem Faustem.

Karl Raimund Popper (1902-1985) prošel za svého života poměrně pestrým duševním dobrodružstvím. Pocházel z židovské rodiny, následně se klonil k marxismu, četl Kanta, studoval matematiku a fyziku a zabýval se hudbou.
Popper neguje Carnapovu verifikaci s dochází k falzifikaci. Podle něj totiž přírodní zákony není možné úspěšně verifikovat. I kdybychom např. pro větu 'Sklo není vodičem elektřiny' udělali tisíc pokusů s tímto výsledkem, nikdy nebudeme mít jistotu, že tisící první druh skla proud vést nemůže. A proto veškeré vědění založené na podobných 'přírodních zákonech' je pouze provizorní a hypotetické. Schůdnější se mu jeví cesta falzifikace, kdy nemusíme provádět bezpočet pokusů, nýbrž stačí najít pouze jeden případ, ve kterém věta neplatí a tudíž je vyvrácena s platností tentokrát nikoliv provizorní, nýbrž definitivní. A právě postupem vyvracení hypotéz se dobíráme k pravdě.

Pozn. 1:  Zatímco při verifikaci zpřesňujeme pravdu, u falzifikace pouze vyvracíme omyl. Na konci poznávacího procesu je omyl již zcela vyvrácen, avšak o pravdě bohužel stále nevíme nic. Zato však víme přesně, co je omylem. Tímto postupem se k pravdě blížíme jakoby z druhé, temné stany svahu. Ovšem již v jádru samotné metody je dané, že vrcholu nikdy dosáhnout nemůžeme. Falzifikací můžeme dojít k závěrům, že např. 'Mamuta nelze zabít ranou pěstí. Nezhyne ani po úderu klackem. Vržený kámen taktéž nemá valné účinky'. I kdyby popperovský lovec mamutů došel postupnou eliminací omylů až k vykopání jámy, ani toto by jej zcela nepřesvědčilo, neboť by se jednalo pouze o další hypotézu čekající na vyvrácení. A až by se mu jednou jámu podařilo vykopat příliš mělkou, považoval by předpoklad za definitivně vyvrácený a obrátil by se k dalším, ještě nefalzifikovaným metodám.

Pozn. 2:  Podobné, mnohdy velmi zajímavé návrhy vědeckých metod se bohužel často setkávají s nedostatečnou reflexí v praxi. Vědci, snad ještě pamětlivi podřadného postavení, jež vědě kdysi přisoudila filozofie, jdou svévolně svou cestou a většinou bádají vlastními metodami zcela bez ohledu na podnětné návrhy filozofů. Díky své ješitnosti ovšem často přehlížejí všeobjímající a integrující úlohu filozofie, zcela nezastupitelnou v myšlenkovém světě dnešního člověka.
Tuto tristní skutečnost snad nejlépe vystihl již výše zmíněný Ímré Lakatoš svým povzdechem: 'Filozof múdruje a všeci naňho serú.'

Karl Otto Apel přišel s myšlenkou etiky diskursu. Tento systém spatřuje nejvyšší instanci ve společenství rozumných lidí. Kdo uplatňuje nějaká práva, vyhlašuje tím určité nároky vůči druhým. A tyto nároky by se měly řešit smysluplnou výměnou argumentů v komunikativním společenství rovnoprávných lidí, čili v 'diskursu'.

Pozn. 1:  V určitých životních situacích nastane chvíle, kdy několikahodinová smysluplná výměna argumentů musí ustoupit okamžitému činu. Na tyto situace však Apelova teorie poněkud pozapomíná.

Pozn. 2:  Etika diskursu předpokládá jako základní axiom společenství rozumných lidí. Bohužel nevyzpytatelná příroda dá výjimečně vzniknout i jedinci, jehož bychom mohli směle zváti nerozumným. Tyto jevy dozajista nejsou příliš časté, nicméně jejich povaha již předem zcela vylučuje jakoukoliv racionální diskusi. A tito lidé potom dokonale bortí jinak důmyslně vystavěnou Apelovu stavbu.