Na stěnách i skalách často slýcháváme bezpočet lamentací typu 'No jó, tobě se to leze, ty všude dosáhneš!' Proto odpověď zní poněkud překvapivě: ne, výhodu mají naopak malí. A to ze 3 důvodů:

	Jsou lehčí a každé kilo navíc je zpravidla přítěží. Dokonce i pokud se jedná o kilo čisté svaloviny. Metrákoví kulturisté se na stěně většinou trápí a ani zdaleka nestačí na padesátikiláče. Menší a lehčí lezci bývají zpravidla daleko vytrvalejší a udrží se na skále déle, protože gravitace jim neukusuje tolik sil.
	Mají menší ruce a nohy a tudíž se snáz udrží na menších chytech a stupech.
	Mají lepší pákové poměry končetin. Například pokud zvedáme závaží od pasu do předpažení, čím kratší bude ruka, tím více zvedneme. A naopak, pokud budeme mít ruku dvoumetrovou, nezvedneme skoro nic, protože páka je zkrátka delší. A lezení není ničím jiným než pákovým pohybem, při kterém zvedáme svou váhu. Páka je zde sice většinou poněkud složitější, vede třeba přes 3 klouby, ale princip je stejný: čím kratší jsou úseky mezi klouby (platí to i pro délku trupu), tím více zvedneme. Díky tomu jsou menší lezci schopni dostat těžiště výš a dosáhnout často i tam, kam se vyšší marně natahuje.

Pokud by se někomu tyto úvahy zdály poněkud pofidérními, pak vězte, že současná ženská lezecká světová jednička (r. 2011) Kim Jain z Jižní Koreje měří 152 cm. Nejde o překlep, skutečně metr pade. Ani mezi mužskou elitou čahouny nenajdete, mistr světa Španěl R. J. Puigblanque je podobný skřet. Takže pokud jste podměreční, nezoufejte a neschovávejte se ve vysoké trávě. Na skále budete vyčnívat. A ještě můžete brblat, že nikam nedosáhnete.