Na spoustě tuzemských skal panují různá omezení nebo rovnou zákazy. A většinu z nich mají na svědomí tzv. ochránci přírody. Dá se pochopit, že se na pískovci nesmí lézt po dešti, protože povrch je náchylnější k poškození. I to, že na skále je zákaz v jarních měsících, protože zde právě vyvádí mláďata jediná světově známá komunita Brhlíka vyklepaného. Avšak ve většině případů se nelze zbavit dojmu, že zákazy vznikají stylem 'v padesátých letech tady viděli čápa, takže se tu neleze kvůli hnízdění čápů a basta!' Důvodů se dá najít vždycky spousta. Na skále kvetou fialky, migrují žabáci a kdoví co všechno. Proto by u každého zákazu či omezení měly být vždy uvedeny konkrétní informace: podrobný důvod, kdo a kdy nařízení vydal a též to, kdy byli členové dotyčné komise na skále naposledy.

A smysluplnost daného nařízení by měla být posuzována i lezeckou komunitou, nejenom nějakým samozvaným Zeleným morem. Takhle situace připomíná kvalitní bolševická léta: prostě je tady zákaz, tak se na nic neptejte, po ničem nepátrejte a buďte rádi, že jste. A pokud to uděláte, stejně ničeho nedosáhnete, protože My si můžeme vydat jaká nařízení chceme.