Lezení bez jakéhokoliv jištění, lana, expresek atd., je v poslední době stále rozšířenější. Přelézají se už i hodně obtížné a dlouhé cesty, které ještě poměrně nedávno nebyly lezitelné ani s jištěním. Zastánci tohoto stylu argumentují čistotou disciplíny, volností či adrenalinem. My však free solo shledáváme mírně pošetilým. Co se týká čistoty, je to asi jakoby pilot F1 požadoval jízdu bez bariér a airbagů, eventuelně bez brzd. A volnosti a adrenalinu si v míře dostatečné užije i prvolezec s lanem. Obzvláště třeba v Adršpachu s jedním kruhem na 15 metrů. Spíše to celé zavání poněkud uměle vytvořenou disciplínou lezců znuděných neustálým klasickým lezením a toužících v chladném světě devítek a desítek vyzkoušet něco nového.

Free solo má ovšem i nepopiratelné výhody. Tou hlavní je zřejmě slůvko 'solo', což pro poměrně početnou komunitu lezců, kteří nemají s kým lozit a chybí jim přijatelný parťák na druhý konec lana, bude argumentem zásadním. Dále není nutný žádný materiál, až na lezečky a eventuelní magnézium. A v neposlední řadě free solo přispívá k přirozené redukci lezecké populace, která se v poslední době přemnožila na skalách až příliš.

Takže nechť si každý co chce dělá, ale tady je jen otázkou času, kdy jeden krok nevyjde. Nebo kdy se nějaký chyt v nejméně vhodný okamžik (např. v převisu) uvolní. A pak může lezec celé dvě dlouhé vteřiny přemítat, že kus špagátu by se docela hodil.