V neděli v 7 opouštíme se Šárkou Hanou a míříme k Venedigeru. Děvče ještě nikdy neabsolvovalo žádný vysokohorský výstup, nemělo na nohou mačky, nespalo na chatě ve společné noclehárně ani nestálo na ledovci. A byla by škoda dožít zbytek života bez těchto radostí. Pátá nejvyšší hora Rakouska se na rozpink jeví velice vhodnou. Je sice fyzicky náročná a je třeba překonat větší převýšení (celkem 2.200 m od parkoviště), ale není nebezpečná. Nenajdeme tu skalní lezení, žiletkové sněhové hřebínky nebo strmé ledovce. Jde v podstatě jenom o to doťapkat nahoru snadným ledovcem a neodpadnout, nadmořská výška a vzdálenost mohou udělat svoje.

Skoro celou cestu Rakouskem chčije a Šárka několikrát zdůrazňuje, že v takovém počasí nikam nejde. Jako bych já byl nějaký dešťový mužik. Ale předpověď nebyla tak zlá a tak doufám, že se to nějak vyvrbí.

Za Hinterbichlem pokračujeme ještě kousek po horské silničce a před čtvrtou jsme na parkovišti. Už nechčije a mezi mraky prosvítá modrá obloha, tak sláva. Parkoviště je placené a stojí tu automat. Po bližším ohledání zjišťuju, že bere jenom mince a musí se vhodit přesná suma, protože nic nevrací! A podle platných zákonů vesmíru zrovna nemáme v peněženkách žádné drobné. Naštěstí právě přijeli nějací Österreichové a tak loudím kov za papír. Kupodivu mají a nakrmený protivný automat už poslušně vydává lísteček. V rychlosti se přebalujeme a o 1/4 5 vyrážíme. K chatě Defreggerhaus (2.962 m) je to skoro 1.500 m převýšení a údajně 4:30 hod. cesty. Takže do tmy co dělat. Trasa má dvě etapy, zhruba v polovině je ještě chata Johannis (2.121 m).

Stoupáme strmým zeleným údolím podél prašné silničky a zjišťujeme, že k Johannisce po ní jezdí taxík. Očekávám nevyhnutelné.

'Ty, a proč my nejedeme taky taxíkem?'

'To není fér, na Sněžku taky vede lanovka, to už bys nemusela chodit vůbec nikam a je to drahé a chůzí se líp aklimatizuješ...'

Trochu se do toho zamotávám, ale stejně vím, že jakákoliv argumentace je v tomto případě marná.

Dělá se horko, výhřev do strmiska je značný a je mi jasné, že brzy budu vyhánět vlka z nory. Postupně se začínají otevírat pěkné výhledy a kdesi vysoko pod mraky vidíme bílou ledovcovou záplavu.

'Tak tam někde nahoře vlevo je ten náš kopec.'

'Tam v životě nejdu.'

Johanniska stojí na fotogenické planince. Turisté popíjejí na terase podvečerní piva a je tu vyskládaných i pár lehátek. Dáváme občerstvovací pauzu a vyrážíme do druhé etapy. Pěšina se klikatí po svazích a je docela malebná. Vede i po hřebíncích a někdy přes potok. Ale stále a neochvějně do krpálu. Vidím, že Šárka tuhne a tempo je čím dál pomalejší. A to nejsme žádní atleti. Ale vím, že to zvládne. Pokud přijde na věc, vydrží jak kůň.

Občas nám cestu zkříží svišť. Je to roztomilouš, jenom kdyby tak nevřeštěl. Takový malý polozmrd a jeho geneticky vyšlechtěné varovné pištění je slyšet po celém údolí. Místňáci jsou ochočení a přiblíží se k lidem daleko víc než jejich tatranští kolegové. Jenom na slušného kozla tady člověk nenarazí!

Ale na krávy ano. Menší stádečko stojí přes cestu a vybavuje se mi cedule u chaty 'Pozor na agresivní krávy střežící telata'. Jakýsi alfasamec nás okamžitě registruje a jde nám vstříc s výrazem nasraného venkovana. Má i rohy, kdo by to byl u býka řekl. Nakonec ale uhýbá a procházíme v klidu, za bedlivého dozoru okolostojících.

Postupně ubývá zeleně a běloba už je na dohled. Chata je pochopitelně výš a dál než by člověk řekl. Pod ní ještě přecházíme menší sněhový splaz a 20:15 jsme u vrat. Mám docela obavy, nemáme totiž rezervaci, jak je mým blbým zvykem. A Venediger je hodně profláklý a chozený.

Venku stojí drobnější žena v brejličkách a kulichu, jakoby vylezla z azyláku.

'Chcete tady spát?'

'Rádi bychom.'

'Žádný problém.'

Tak vida, život přináší i příjemná překvapení. Jaký to rozdíl třeba oproti správci na Domhütte.

Babuša nás lifruje do nějakého raumu na patře, ale ten vypadá plně. Tak mávne rukou, dá další dva tipy a jde vařit. Při obhlídce patra zjišťuju, že jedna místnůstka má pouze dvě patrové palandy a je úplně prázdná. Tak honem, vlastní apartmá jsem na horské chatě ještě nazažil. Šárka se ukládá u okna a je vidět, že už by na palandě klidně zůstala.

Večeřím kus výborného špeku s trochou sýra a pak scházíme do jídelny na čaj, za který bych vlil doma dvě Plzně. Ale je tu příjemně teplo a útulno. Osazenstvo čítá asi dalších 15 lidí od mladých uhihňaných IPhonů po modelové stařičké horské vlky s dlouhými kníry.

Nedá mi to a s posledními zbytky světla jdu ještě obhlídnout nástup. Lepší než pak tápat při čelovce.

Po deváté zaléháme, ale i přes nezvyklý komfort klid nemáme. Samota je totiž relativní, příčky jsou tenké a vše je slyšet. Takže rachot, skřípání a mluvení od vedle máme z první ruky. Chrápání zvládnu sám. Usínám kdoví kdy, ale i tak to byl asi nejhezčí hüttenocleh, jaký jsem zažil. Mimochodem, na chatě jsou i pěkné umývárky se záchody a tekoucí pitnou vodou.

Za ranního kurvopění se kolem páté sbíráme z postelí a po menší snídani v 5:30 vyrážíme. Tentokrát beru jenom 2 l pití, na vrchol by to měly být prý 3 hoďky. Je frišno, ale čekal jsem větší kosu. Viditelnost je slušná, jen na vrcholové planině se honí mraky. Nástup není orientačně komplikovaný, za šutrovitým hřebínkem trasovaným dokonale vyvedenými mužiky už následuje jen nekonečný ledovec.

Šárka nasazuje mačky jako zkušená máza, doma kvalitně potrénovala. A pak už se pachtíme přes bílou pláň. Stopa je prošlapaná, ale sníh už po ránu kupodivu docela rozmňaganý. Sklon je zpočátku docela mírný a orientace snadná. Bílé sedlo, přes které vede cesta, je ohromné a dobře viditelné. Pod sedlem svah tuhne a stopa se začíná klikatit v serpentinách. Ačkoliv nespěchám, Šárka zaostává čím dál víc a nevypadá dobře. Pauzy jsou stále častější.

Na sedle se mraky drží pořád a počasí se kurví. Najednou jsme v mlze a viditelnost klesá na pár desítek metrů. Stopa je pořád celkem jasným vodítkem, bez ní by to na panenské pláni bylo na bloudění. Šikovní Rakušané postavili uprostřed pláně aspoň sloup s ukazatelem.

Šárka se už sotva vleče. Říká, že se jí houpe žaludek a točí hlava. Výška ji dostala a řešíme dilema. Vím, že jsme od vrcholu už pár set metrů, ale v mlze ji nechat samotnou nemůžu. Ztratila by se i u chaty na Popradském. Tak co teď, šlaka? Nakonec svolí, že to ještě kousek zkusí.

Já jsem kupodivu celkem při smyslech, ačkoliv jindy ve výškách chřadnu a vadnu. Možná mi pomohlo, že jsem byl předtím tři dny v Tatrách. Jenže od té doby už proběhly další tři dny v nížině s nezřízeným rozmazlováním pivem, hranolkami, segediňákem a podobně. Čertví, jak to vlastně s aklimatizací funguje a jak dlouho vydrží.

Následující půlhodinu lze vypozorovat dvě temné postavy vlekoucí se mlhou, z nichž jedna říká 'to už je kousek', 'to už je tady', 'poslední hřebínek', ačkoliv nemá sebemenší páru, kde je. A ta druhá brutálně kleje na adresu první.

Předbíhá nás horský vůdce se dvěma klienty. Je to takový šedovlasovousý prototyp horala a hned mě mrdá, že nejsme navázaní. Nemám chuť vysvětlovat, že navazování podle mě jenom zvyšuje počty mrtvol a tak jenom kývám. Určitě má smysl na planinách s trhlinami, ale tady žádné trhliny nejsou, takže lano je, myslím si, docela zbytečné.

Monotónní svah přechází v ostřejší hřebínek, ale pořád hratelný i pro nezkušeného. Teď už je viditelnost pár metrů, což je pro Šárku asi i dobře.

A pak ejhle, v 8:15 se z mlhy vyloupne kříž a jsme nahoře. Na kříži je teploměr a na něm přesná nula. Šárka vypadá jako po sado-maso seanci, ale uspokojuje ji tvrzení, že teď už půjde jenom dolů. Něco fotíme, ale dohled je horší než doma v bytě. Škoda, panoramata odtud určitě stojí za vidění. Ale nevadí, na horách se nedá čekat neustálé azuro.

Dolů už to jde přece jenom rychleji. Vidím, že führer s ovečkami zamířil ještě na nedaleký pahorek Hohes Aderl. Na planině u sloupu potkáváme další lidi, většinou lanová družstva s vůdci. Tady by se tím živit i dalo, kopec je celkem milosrdný. Ale právě proto nevidím důvod, proč si takového vůdce najímat.

Jako na zavolanou se začíná trhat i mlha a probleskuje modrá obloha. A během následující půlhodiny je neprůstřelné azuro, po mracích na vrcholu ani památky. To by se jeden nasral. Jsme už pod Bílým sedlem a svět kolem je najednou dokonalý. Ale i my jsme spokojení, nahoru jsme vyťapkali a výhledy i odtud stojí za hřích.

Šárka mě přesvědčuje, že to byl její poslední takový kopec a že už na něco podobného v životě nepůjde. Uvidíme, zeptám se jí zítra. Přestože jí bylo blbě, dotáhla to až nahoru, což je výkon. Vím dobře, o čem mluvím. Paštěkuje, ale má tuhý kořínek.

Za ledovcem sděláváme mačky a na hřebínku nad chatou dáváme žrádelnou. Vlastně já, druhé polovičce se při pohledu na jídlo navaluje. Míjí nás opět šedovůdce s klienty. Trochu se bojím, že mě zjebe, že nejím ovesné vložky se sušeným ovocem. Škoda, že nekouřím, teď bych si fakt zapálil.

Na chatě dáváme ještě chvilku oraz. Defráč je v krásném místě, hned nad skalní ostruhou. Navíc je stylově obložený dřevem a padne sem jako prdel na nočník. Za to, že na nás byli hodní, odcházím jim věnovat na záchod ještě pořádný suvenýr.

A teď budou následovat hodiny nudy zvané sestup. Motivace už není, zato dolů je pořádně daleko a kolena bolí z neustálého napadání. S přechodem do zeleně navíc začíná klasický letní prančos. Najednou je 30 a pot se jenom řine. Nevím, čím to je, ale sestup se mi zdá vždycky delší než výstup. A to přesto, že se jde z kopce a kratší čas. To je ta relativita. Kolem se vine rajská zahrada, kvetoucí louky, svišťové, kravky a krásné pohledy na ledovce. Je mi to úplně jedno.

U Johannisky už oba sotva plandáme nohama a hroutíme se do lehátek. Trocha občerstvení se bude hodit. O kousek vedle chrápe v lehátku tlustá obluda. Na takové vaně by se krygl udržel jak nic. I tuplák, když na to přijde. Pak procitne, mrkne na hodinky a odchází. Po chvilce ho vidím se sbaleným báglem. Míří dolů, ale u ohrady se zastavuje a bágl zase odkládá. Aha, čeká na taxík, filuta. Autem nahoru, autem dolů, prospat se na čerstvém vzduchu a dát na facebok fotky 'já na horách'. Aktivně strávený čas.

Vede sem i cyklostezka, což činí chatu ještě atraktivnější. Z nedaleké skalky trčí skoba s karabinou v nadživotní velikosti. Karáble se dá použít dokonce jako houpačka. Pěkná atrakce, takové vychytávky mám rád.

Pak martyrium pokračuje po serpentinách prašné cesty dolů. Vedro je čím dál větší. Po chvilce míjíme sochu Ježíše, čnící nad údolím. Na některých sochách a malbách vypadá spíš jako kulturista, ale tady je asketický s nelidsky vystouplými žebry. Důsledky zdravé stravy, vložky s ovocem.

Občas nás míjí taxík, Šárka po mně jenom loupne okem a pokračuje. U auta jsme kolem 16:00 a pro dnešek stačilo. Vyzouvám pohorky a Dior to není. Pak ještě odcházím k nedalekému potoku vyhnat vlka. Výlet to byl povedený a krajinky s výhledy parádní. I když někteří remcali. Ale jak známo, co se řekne na skále, to se nepočítá. A platí to i pro ledovec.

Grossvenediger je technicky bezproblémová hora, stačí vzít mačky. Cepín, lano ani přilba není třeba. Dokonce ani návleky. Převýšení je ale slušné a je potřeba počítat i s nadmořskou výškou.
Ideální na rodinné výstupy pro stmelení vztahů.