Hintere Schwärze je pátou nejvyšší horou Rakouska (Grossglockner, Wildspitze, Weisskugel, Venediger). Leží na hranicích s Itálií, je hodně odlehlá, málo známá a navštěvovaná. Co chtít víc?

Po 10-hodinovém kroucení volantem a popojíždění v kolonách kolem Salzburgu konečně přijíždím na louku ve Ventu, která slouží jako provizorní parkoviště. Není tu nic kromě cedule No camping a parkomatu. Ale i tak zaplaťpánbůh za to. Je neděle, tři hodiny odpoledne a kolem se balí různé lezecké partičky. Vidím i ledovcové šrouby a pokročilejší vybavení. V rychlosti sjíždím ještě krabičku vlašáku a vyrážím. Mám v plánu dojít na chatu Martin Busch hütte, výstup je prý tříhodinový a rezervačku drží do 18. Je pěkně a docela teplo, tak snad to vydrží.

Cesta začíná do krpálu a plíce začínají protestovat, Vent leží skoro ve 2.000 m. Pak se ale terén ukloní a následuje příjemný špacír údolím podél potoka Niedertalbach. Vzadu už vyčuhuje bílá špička Similaunu. Nejsem sám, k chatě míří i další skupinky, bude nácvek. Pak projíždí kolem džíp naložený basami piva, zřejmě správce chaty. Snad to všechno nevyglgají dnes, před výstupem by se hodila chvilka klidu.

Před šestou jsem na chatě. Je mohutná a pěkně opravená. Uvnitř lidu jak na demonstraci, ale to bylo jasné. Je sezóna a pěkná předpověď. Rezervačku jsem řešil před týdnem a urval jsem ze 14 dní jedno z posledních míst. Bordelmamá mi přiděluje místo ve 2. patře. V raumu je 5 paland s lůžky nad sebou a nakonec nás tu spí 9. Dokonale čisté hajzly s umývárnou jsou o patro níž. Voda se tu dá napustit v pohodě, což není všude pravidlo. Na večeři dokonce dostávám na výběr ze špaget a vepřového s bramborem. A s úžasem zjišťuju, že ze všech 50 lidí jsem snad jediný, kdo si dal staré dobré prase. Mladé holky u stolu mají dokonce špagety ve vegetariánské verzi. Holt časy se mění. Kromě hlavního jídla byla ještě polévka a pak menší dortík, to je příjemný zvyk. Taky ta polopenze je za lidovku - 40 EUR. A ubytování za 35, pro lidi s pojištěním Alpenverein za 20. Ale serepes, nejsem tady denně.

Rozhlížím se kolem a s uspokojením konstatuju, že bude hračka už podesáté v řadě obhájit titul Nejhůř oblečený člověk v Alpách. Všichni jsou vystajlovaní až hanba, dokonce i jakýsi starý dědek v mém věku. Jsem zvědavý, kolik lidí se mnou půjde na Hintere. Je tu víc možností, u chaty se potkává několik cest.

Noc proběhla celkem normálně, někteří chrápou, jiní chodí na záchod, dalším pípá mobil. A ještě k tomu ty pitomé ovce. Správce má stádečko usalašené pod okny a všechny mají na krku zvonečky. A cinkají celou noc. Celý život jsem v noci zvyklý na autobusy, motorky a celý ten městský industriál, kdo to má sakra vydržet? Copak ty potvory nikdy nespí, když přes den žerou?

Snídaně je v 6, což je docela dobrý čas, to by mělo stačit. Mají tu skromný švédský stůl a tak do sebe valím všechno, co se dá. Benzín v nádrži se bude hodit. Po snídani všichni balíme, jsou tu i družstva s vůdci. A to jsou zároveň poslední lidi, které až do večera vidím. Všichni se rozprchli, v celém údolí jsem byl úplně sám a na Hintere nešel vůbec nikdo. Zřejmě dobře věděli proč.

Kousek za chatou je lávka přes potok a pak už následuje krpál na hřeben Marzellkamm. Cesta je pěkně vyšlapaná a sledovat ji není problém. Nahoře jsou dvě varianty, volím levou cestičku, která hřeben obchází. A pak už vidím ledovec Marzellferner, který vede oklikou až k Hintere. Ta ještě není vidět, je schovaná za rohem. Vpravo kolem ledovce vede suťoviskový hřebínek. I když je složený z bahna a šutrů, vypadá schůdněji než chaotický ledovec. Po hřebínku se dostávám až pod Similaun a odtud už vršek Hintere vidím.

Trasa tu zahýbá prudce doleva a ledovci už se nevyhnu. Musím do maček a zkusím najít nějakou rozumnou cestu. Žádné vodítko tu bohužel není, mužici, stopy, nic. Začátek ještě ujde, po tajícím ledu stéká plno pramínků a potůčků. Postupně se ale ledovec mění v jeden velký bordel. Připomíná to spíš zmrzlé rozbouřené moře, plné nepřehledných hrbů a trhlin.

Snažím se držet vpravo, jenže tady zase ledovec přechází do rozlámaných a špatně lezitelných skal. Motám se tu jak hovno pod splavem a čas běží. Nakonec se dostávám až na planinu, odkud už mám Hintere jako na dlani. Slunce začíná svoje dílo zkázy a ledovec měkne. Nade mnou je opět pásmo trhlin, některé se dají přeskočit, jiné částečně obejít. A pak jsou tady takové, které nejdou obejít a kde je sníh světlejší čili jasný signál křehkého mostu. Ty přebíhám se sevřeným svěračem, pokud by povolily, mám s největší pravděpodobností po srandě.

Ledovcové plató vede až skoro pod vrchol. Lemují ho dva hřebeny. Vím, že bych měl asi po levém, ale pravý se mi zdá kratší. Nalézám proto na něj, ale podceňuji strmost ledovce. Hrabu se po všech čtyřech a nepěkně nabírám výšku. Cepín jsem si pro jistotu nevzal, teď by se hodil. Dech se krátí, jsem už zhruba ve 3.500 m.

Na hřebeni mi padá kámen za srdce, ale moc brzy. Skalní terén brzy tuhne a po pár stech metrech už je nelezitelný. Ani žádný oblez se mi nedaří detekovat. Kurva, takový kousek, ale teď musím zase zpátky dolů. Už je skoro poledne a mám toho celkem dost. Krůček po krůčku slézám strmý ledovec a modlím se, ať mi ty asi dva zaseknuté hroty maček neujedou. Nakonec celý zpocený stojím opět na místě, kde jsem byl už před víc jak hodinou. Kolem lítají malí čertíci a šeptají mi, že je nejvyšší čas to zabalit. Ale pak uvěřím andílkovi, že do takového chlejva už se mi nikdy chtít nebude a buď teď nebo nikdy.

Traverzuju ledovcovým platem doleva. Je to fuška, ale svah je přece jenom trochu mírnější než před chvílí. Dostávám se až ke skalnímu hřebeni, který mi jenom potvrzuje, že Ötztalské Alpy jsou hory šutrů. Všechno je tu zvětralé a hýbe se. Pro horolezce noční můra. Naštestí tento hřeben je mírnější a dá se po něm jít celkem v pohodě. Pod vrcholem je tenké sedélko a za ním opět nánosy kamenů a kamínků.

Je jedna hodina a konečně jsem u kříže. Ale ne na vrcholu, ten skutečný, o něco málo vyšší, je ještě o kousek dál. Jenže k němu vede tak rozbitý a nebezpečný terén, že autor kříže asi věděl co dělá. Doplňuju hladinu Vysočiny v organismu a fotím jak blbý, výhledy jsou nádherné. Lepší počasí jsem si nemohl přát.

Idylku ale kalí myšlenky na sestup. Teď už je všechno měkké, jenom já tuhý. Kolem padají se slušným rachotem šutry. Skalní hřebínek je ještě v pohodě, ale ledovec mě zase školí. Při výstupu jsem se snažil zapamatovat cestu, ale marně. Teď jdu úplně jinudy, ani svoje stopy čertvíproč nevidím. Zaplétám se opět do šutrovo-ledového chaosu. Někde se musím vracet a zkoušet to jinudy, terén mi připadá úplně jiný než dopoledne. Je tu daleko víc šutrů, bohužel na ledovém podkladě, takže párkrát jedu spíš po hubě.

Mokrý a špinavý nakonec slézám na hřebínek pod Similaunem. Sláva, tak teď už to snad bude lepší. Konečně sdělávám mačky a šutroviskem se prodírám dolů. Je to už nějaké dlouhé a teď jenom najít odbočku do svahu. Terén je opět naprosto neznámý a ledovec se mění v divoký potok. Přelézám zabahněná ledovcová pole, jenže odbočka nikde. Ke svému zoufalství zjišťuju, že hřebínky pod Similaunem jsou dva a já jsem si v euforii vybral ten špatný. A slezl jsem po něm tak dolů, že na návrat už je pozdě. Svah vlevo vede na správný hřeben Marzellkamm, ale je dlouhý a strmý. Jenže žádná jiná možnost mě nenapadá. Tak sláva, sestup si zpestřím plazením se po čtyřech do krpálu a přelézáním skalek.

Co chvíli musím zastavit, už to fakt nejde. Je po čtvrté a slunce se pomalu hotoví k západu. Sráz je nekonečný a až zpětně u mapy mi dochází, že lepší varianta byla sejít divočinou úplně dolů, Marzelkamm obejít a podél potoka se dostat k chatě. Jenže to až v příštím životě, až budu Děd Vševěd. Jenom kdybych si před každým výstupem neopakoval známou pravdu DOBRÁ PŘÍPRAVA JE POLOVINA ÚSPĚCHU. Ale marně, stejně to vždycky nějak poseru. I když vrchol se většinou kupodivu z neznámých důvodů podaří.

Nakonec přece jenom s úlevou dolézám na značenou cestu. Na hřebeni potkávám ovečky, které nechápavě sledují, co tady něco tak ohavného v podvečer dělá. Jednu jsem dokonce vyděsil tak, že si v bezhlavém úprku málem láme nohu. Jenže pohádka nekončí, k autu je to pořád hektar.

Sestup k chatě je sice dlouhý, ale po vyšlapané cestičce aspoň bezpečný. U chaty se rozvaluje na lehátcích další turnus, všichni vysmátí a spokojení. Jsem už tak tuhý, že se skoro nemůžu ani usmát. Ale teď už vím, že to nějak dojdu. Od chaty vede cesta džípovka pěkným údolím, ale hlavně s mírným sklonem. Potkávám na ni pár sestupujících zbloudilců, kteří mi připadají svěží jak jarní vánek. Všichni jdou rychleji. I dva asi desetiletí kluci, kteří jsou tu kupodivu sami. Mám pocit, že si ze mě dělají prdel, ale odpouštím jim. Už bych je nepřepral.

Před půl osmou přicházím k autu. Se skelným pohledem a tak akorát za světla. Vedle zaparkoval nějaký pár nacistů, jsou to asi čtyřicátníci a tahají ze mě rozumy. Kupodivu skoro neumí anglicky a já zase plavu v němčině, takže rukama nohama jako v pravěku. Nakonec zřejmě pochopili moje nadávky na rozbitý ledovec a rozhodují se pro Similaun.

Naštěstí se nemusím sprchovat, protože není kde. Ale činnosti mě pořád čekají, musím uvařit večeři, vybalit a připravit se na zítřejší výlet. Pokud ještě najdu nohy.

Závěr: Hintere by mohl být z chaty Martina Busche docela zajímavý výstup, nebýt dezolátního ledovce. Možná v zimě nebo na jaře je situace jiná, ale v létě ho nemůžu doporučit. Je nebezpečný a co víc - otravný. Výhledy z vršku to nicméně trochu vyžehlí.