Původně byla v plánu cesta do Tater, ale co čert nechtěl, den předtím jsem dal do Googlu 'ortler weather' a vševědoucí strejda vyplivl 3 azurové dny. Pak jsem odešel balit do Tater, ale červíček se zahryzl. A druhý den ráno jsem kroutil volantem směr Itálie.

Do Suldenu, vesničky střediskové pod Ortlerem, přijíždím kolem sedmé večer. Je mimo jiné rodištěm lezecké ikony Reinholda Messnera, který tu má dnes horské muzeum s fotkami, stanem, cepíny a jinými horolezeckými relikviemi.

Očekávám problémy s parkováním, ale hned za dědinkou je u lanovky roztomilé parkoviště a ještě k tomu zdarma. Je tu klid a žádná buzerace. Zlatá Itálie, ve Švajcu nebo i v Tatrách bych už byl o pěkných pár zlaťáků chudší.

Z lesa vychází dvojice mužů kolem čtyřicítky. Oba se sotva vlečou. Jeden kulhá, druhý má boty přes rameno a jde bosky. Nemluví, mají skelný pohled. Evidentně byli na Ortleru, tak to je motivační prvek.

Ulehám-usedám, těžko říct, na sedadlo spolujezdce. Jsem rozhodnutý jít celý výstup na jeden zátah, bez přespání na chatě. Noclehy ve společné ložnici mě deptají. Asi 15 lidí natlačených těsně vedle sebe, 10 chrápe, ostatním pípají mobily a chodí na záchod. Tak tohle si pro tentokrát nechám ujít. Jenže to znamená přes 2000 m převýšení a totéž zpět. Nejsem žádný atlet a v řidším vzduchu chřadnu a vadnu. Uvidíme, dojdu kam to půjde.

Ve 3 mi pípá otravná krabička. Tak jdeme na věc. Ještě půlka makovce na snídani, čelovka na hlavu, bágl už mám sbalený.

První kilometry vedou serpentinovkou lesem. Je docela teplo a pěšina se dá při čelovce sledovat docela dobře.

Les pomalu končí a přede mnou se otevírá ohromná planina. Svítí měsíc a dodává jí stříbřitý nádech. Sdělávám čelovku, tady není potřeba. Nikde ani živáčka, jenom občasné cinkání zvonků na ovečkách. A dole v údolí pár světélek ze Suldenu. Scenérie jako z pohádky. Než se rozední a bude se to tu hemžit turisty.

Celou Měsíční planinu procházím úplně sám, jenom pod dohledem ovcí. Ty makají i v noci. Možná je ta tráva teď lepší. Procházím kolem první chaty Tabaretta, podle které se jmenuje i tato Normálka na Ortler. Druhá a hlavní noclehárenská Payerhütte je odtud vzdálená vzdušnou čarou docela kousek, ale to bych musel mít křídla. Po nohách cesta míří už do skal a vede delším obchvatem doprava.

Postupně se dostávám na hřeben. Je tu i pěkná lávka přes strž. Začíná svítat a celý obzor se barví do oranžova a pak žluta. Před sebou nebo spíš nad sebou už vidím Payerku, odtud vypadá jako orlí hnízdo na skalním ostrhu.

6:30 docházím na chatu. Je skoro prázdná, všichni jsou dávno někde na ledovci. Dávám občerstvovací půlhodinku a už za světla vyrážím. Tohle byla zahřívačka, teď to teprve začne.

Od chaty vede vyšlapaná cesta kolem hřebene. První výraznější věž Tabarettaspitze obkolesuje zprava a pak postupně mizí ve skalách. Nevidím nikoho v dohledu a tak se musím navigovat sám. Občas ztratím směr, ale lezení není těžké, takže se zase brzy napojuji na správnou stezku. Jeden strmý skalní úsek je zajištěný řetězy ve feratovém stylu, jinde se zase musí přelézt věžička. Obtížnost bych odhadl tak na II-III v nejtěžších místech. Bohužel šutr je tu dost drolivý a lámavý.

Poslední skalní úsek, na jehož vrcholku stojí bivak Lombardi, se obchází opět zprava a potom už následuje nástup na ledovec a doba mačková. Cestička je vyšlapaná mezi trhlinami a těch je tu spousta. Ale to bude asi každý rok jiné podle podmínek.

U bivaku Lombardi, což je klasická plechová budka pro nouzové přenocování, následuje přelez menší skalky a pak opět nekonečný ledovec až na vrchol. Napřed je sklon mírnější a kličkuje mezi protivnými trhlinami. Pak trhliny mizí, sklon tuhne a dech se krátí.

Terén je tu antarktický, všude jenom bílé ledovcové pláně a odtrhy. Přes jeden takový vedou dva erární žebříky. Sláva dobrodincům, bez nich by to bylo těžší. Většina se tady jistí, ale to myslím není až tak potřeba.

Po žebřících následuje pochod po horní straně odtrhu, který je v některých místech vysoký jak panelák. Hodně lidí už se vrací z vrcholu. Když vidí, jak se vleču, halekají na mě a povzbuzují. Těm se to kecá.

Žádné lezení se tu nekoná, celý dlouhý úsek až do finále je jen stereotypní ťapkání po ledovci. Sklon místy tuhne a počet kyslíkových pauz roste. Mám pocit, že bílé moře neskončí nikdy a že už se tu plácám několik hodin. V dáli vidím černé mravence na posledních metrech před vrcholem a ta dále je pořád dál.

Pod vrcholem se rozprostírá ohromná pláň a její panenský povrch narušuje jenom nějaká eskadra, která tu cvičí bivaky a zakopávání do sněhu. Pohybují se svižně, jako by se nechumelilo. Tak nevím, asi dělám něco špatně.

Na posledních stovkách metrů už bych si to mohl na férovku rozdat se šnekem. Ale nakonec u toho kříže stojím. Je nafintěný až hrůza, uprostřed má i nějaký žlutočervený 'drahokam'. Hodilo by se sem něco míň okázalého, ale k Italům to asi patří.

Je teprve 11, což mě překvapuje. Od chaty jsem šel 4 hodiny, ale zdálo se mi to jako 100 let. Relativita funguje, na horách obzvlášť.

Řeším obvyklý vrcholový problém. Všichni si totiž sednou co nejblíž kříži. Nikdy je nenapadne, že někdo jiný by si chtěl třeba udělat vrcholovou fotku bez jejich protivných ksichtů. Tak holt dám oběd a třeba dav opadne.

Chleba je sice už trošku jetý, ale kusu špeku čas vůbec neubral na kráse. Bílé a zdravé maso, to je krása. A kolik kalorií člověku dodá!

Výhledy jsou nádherné. Předpověď nelhala, je azuro prakticky bez mráčku. Toho štěstí si musím vážit, vyskytuje se zřídka. Nejvíc mě přitahuje krásný ostrý hřeben Gran Zebru neboli Königspitze. Je jen o něco nižší než Ortler a spolu s Monte Zebru tvoří dominantní trojlístek celé oblasti. Tak třeba někdy.

Špek je pryč, ale lidi ne. Je mi blbé je vyhazovat, stejně by mě asi poslali do prdele. Tak čekám a čekám. Další přibývají z Hintergratu, těžší, avšak nikoliv těžké, cesty z druhé strany hory. A najednou, ejhle! Otevřelo se asi půlminutové okénko. Musím tasit bleskově, je to jediná a poslední šance. Prásk a je to tam, mám vrcholovku bez lidí!

A teď zase ťapkaná dolů. Sníh je teď už bohužel měkký a rozblembaný, slunce mu dává zabrat. Strmé úseky kloužou daleko víc než ráno. Ale kylíkové pauzy už nejsou skoro potřeba a jde to rychle.

Žebříky se mi zdají nějaké prudší, ale to je tím pohledem do údolí pod nimi. Nakonec se bílým marastem dostávám až k bivaku Lombardi, trůnícím na skalní výspě. Mám už maček plné zuby a do dalšího ledovcového úseku se mi nechce. Rozhoduji se, že raději selzu skálu za bivakem.

Z počátku to jde dobře, místy jsou dokonce vidět stopy stezky. Pak už ale zbývá jenom skála. Kdyby skála. Příliš pozdě mi dochází, že tohle není hora, ale jenom puzzle z jednotlivých oblázků. Hýbe se tu úplně všechno, včetně velkých balvanů. Nic tak zvětralého jsem ještě nikdy neviděl. Slez je překvapivě dlouhý, daleko delší, než bych čekal. Křečovitě držím, co se ještě držet dá a jako ateista se modlím, aby mě ta suť pod nohama udržela. Snažím se hledat co nejschůdnější úseky, ale je to nalej jak vylej. Ještě ke všemu hluboko pode mnou je cesta k ledovci, kterou jsem šel ráno a po které teď sestupují ti, co měli rozum. I přes veškerou snahu mi občas uletí šutr a nezadržitelně se valí dolů. Může klidně někoho zabít. Jsem kretén, tohle byla chyba. Málem poslední. Po skále od Lombardi rozhodně ne, obchvat po ledovci je jediná smysluplná varianta.

Když se zbrocený potem a pokrytý prachem nakonec ocitám na cestě, padá mi kámen za srdce. Asi tunový. A stabilní, nelámavý, ne jako z Ortleru.

Tak teď už to půjde. Ale chyba lávky, následuje další atrakce. Přede mnou je skalní úsek, který je potřeba slézt. Má jen asi 10-15 m, obtížnostně tak II-III. Nejsou tu řetězy, jen nahoře slaňák. A díky tomu se tady hromadí davy brzdičů. Už od Lombardi jsem viděl srocení lidu, ale připisoval jsem ho spíš nějaké nehodě. Kdepak, nestalo se nic. Nejsem žádný profík, ale co tady ti lidé předvádí, mě uvádí v úžas. Mají sice lano, ale zdá se, že ho vidí poprvé v životě. Nedokáží ho smotat, ani rozmotat, ne tak založit do kyblíku či co to mají. A nejsou to jednotlivci, tohle je epidemie. Mimo jiných je tu skupinka obstarožních horalů, kteří jakoby vypadli z pionýrských dob Franze Josefa. A právě učí slaňovat svoje vnoučata na jakémsi laně od babičky z prádelny.

Čas běží a moje nasranost vzrůstá. Hoří mi koudel, k autu je to ještě lán a den netrvá věčně. Za mnou přichází trojka mladíků, kteří vypadají dost poučeně. Mají i nějaké friendy, smyce a vklíněnce. Postupně procházejí stejným duševním vývojem jako já. Od laskavé tolerance chvilka nás nezabije, přes podupávání nohou po hlasité nadávky. Nakonec jeden pronáší 'trpělivost je u konce' a jdou slaňovat a obkolesovat celý úsek jinudy, obtížnějším terénem. Klidně bych se k nim přidal, ale nemám sedák. Jsou i metody bez něj, ale Dülfera neumím. Vida, co se může hodit.

Nakonec tu tvrdnu hodinu a půl. Kvůli asi půlminutě slezu. Brzdiči jsou realita na všech známějších alpských vrcholech, s tím se asi nedá nic dělat. Přitom by stačila jen trocha ohledů, kdyby pomalejší pouštěli rychlejší před sebe. Já se o to aspoň snažím. Ale většině je ta fronta za nimi šumák.

Další skalní úseky už proběhnou bez problémů a asi ve 4 jsem na Payerhütte. Jedno rychlé pivo se vleze. Chutná sice jako dost hnusný slejvák, ale zase je o to dražší.

Odtud už následuje relativně dobrá cesta kolem chatky Tabarettky. Měsíční planina teď zdaleka není tak romantická jako ráno. Ovečky jsou sice pořád v rachotě, ale prochází tu hodně lidí a najednou je to prostě obyčejná louka.

K autu na milosrdném italském parkovišti přicházím v 7, právě zvoní klekání. Stmívá se, ale na čelovku je ještě brzy. Jsem tuhý jak zákon káže, ale proti těm dvěma chlápkům ze včerejška ještě pořád při smyslech.

Přespím v autě a zítra pofrčím zpátky na Hanou. Doma si koupím třeba Anglickou, ať je změna.

Byla to bleskovka, ale až na drobné vady na kráse Ortler potěšil. Počasí je 70% úspěchu a dnes bylo jako malované. Až mi vrtá v hlavě, o co si osud za to řekne.