Similaun je sedmou nejvyšší horou Rakouska s podivným jménem nejasného původu. Proslavil se hlavně v r. 1991, kdy na jeho svazích byl objeven Ötzi, dobře zachovalá mumie pravěkého horolezce. Důkazy na to nejsou, ale co jiného by v tom pravěku dělali? Kromě toho měl míry 160/50, takže bez diskuze lezec.

Už potřetí jsem měl během léta v plánu Tatry, ale počasí resp. zlovolné servery mi je pokaždé zrušily. Rychlovka na poslední chvíli tak padla na Similaun, kopec, na který jsem se chtěl podívat už během předchozí návštěvy Weisskugelu. Jenže opět kvůli počasí na něj nedošlo.

Po dvanáctihodinovém kroucení volantem (průsmyk Monte Giovo fakt stojí za to!), nekonečném stání v kolonách (půlka Germánie se jako z udělání vracela z pláží) a drsných hádkách s navigačkou se konečně ocitám v dědince Vernago u krásné horské přehrady. Celou cestu provázely deště a i teď jsou hory utopené v šedých mracích. Na zítra je ale výhled dobrý, říkali v Norsku i jinde. Předpověď se stala novodobým bohem, tak se budu snažit aspoň na den taky uvěřit. Parkovišťátko je hned u přehrady a na rozdíl od jiných tu ani není otravný plechový bumbrlíček požírající Eura.

Chci ještě vyjít na chatu Similaunhütte (3.019 m), navzdory svým zvyklostem mám tentokrát rezervačku. Jenže je už 5 hodin, čeká mě skoro 1.400 m převýšení a je jasné, že do tmy to nedám. Raději ještě volám na chatu, co kdyby mi to ti kulifáši zrušili a místo mě ubytovali nějakého Poláka?

Bágl mám tentokrát relativně lehký, neberu cepín, ani přilbu, ani spacák. Měly by stačit mačky. Hned nad Vernagem začíná průchod nepřátelským územím. Alpské krávy jsou kapitální, dobře živené a mají dlouhé ostré rohy. Všechny na mě čumí jak Brežněv na Dubčeka. Trochu si připadám, jako kdybych se procházel Afghánistánem, je tu i zaminováno.

Celý výstup k chatě vede do krpálu. Zatím je docela teplo a během chvilky jsem durch. Nemůžu to flákat, při čelovce bude hůř. Navíc mračna jsou čím dál hustší a svět pořád temnější. Nikde ani živáčka. Poslední hodina tuhne a cestička se prodírá prudkými skalami. Začíná nenápadě mrholit a poslední půlhodinu už regulérně prší. Nadávám jak špaček, sakra, to mi dělají schválně, nemohl ten déšť ještě chvíli počkat? Budu mít mokré všechno, i pohorky. Ale zítra bude krásně, tak co.

K chatě dorážím zhruba ve 20:30, už za tmy. Crčí ze mě voda. U vchodu stojí několik lidí a zálibně pozorují, jak krásně prší. Sotva si uvnitř sdělám pohorky, začíná neskutečná průtrž mračen. Šlehají blesky, hromy divo bijú a z nebe padají cisterny vody. Tak pánbíček mě má přece jenom rád.

Drobná vada je, že jsem mokrý z obou stran, zvenku od deště a zevnitř od potu. Žádné rezervní triko nemám a tak proběhne sušárna online. Ale to půjde, tělo je dobrý radiátor, už jsem to zažil víckrát.

Similaunhütte je velká a pěkně zařízená. Funguje jako rodinný podnik. Místo obvyklých jednoho dvou lidí jsou tu hned 4. Patriarcha vše řídí, dvě mladé holky roznáší a jazykově disponovaný brácha vyřizuje telefony a recepci. Pěkná jídelna, čisté hajzly, tekoucí voda z kohoutků a dokonce sprchy! Ložnice jsou sice hromadné, ale i tak menší a útulnější než jinde. Radost pohledět. Ceny jako obvykle, noc s polopenzí stojí 62,- EUR. Jedinou nevýhodou je, že tu neplatí slevy na pojištění Alpenverein.

Okamžitě je poznat rozdíl mezi mentalitou Švajců a Talijánů. Před měsícem na chatě Dent Blanche jsem musel vytasit občanku, certifikát o očkování, respirátor a povinně si koupit jakousi hygienickou vložku do spacáku. Tady mi nad občankou jen mávli rukou a vše ostatní jim bylo u prdele. Sympatický národ.

V jídelně je cvrkot jako v hospodě, asi 30 lidí leje pivo, radlery a kdoví co ještě. Nenápadně mě pozorují, všichni mají goráčové komplety, pohory za desítku a výbavu, o které se mi nezdá. Já si musím zasloužit titul Alpský vágus roku a dělám co můžu.

Brácha se omlouvá, že už mi dají k jídlu jenom něco studeného. Kluk šikovná, ani jsem s ničím nepočítal. Nakonec se z toho klube polívka (sice řídká mléčná žbrnda, ale teplá!) a obložený talíř se sýry, salámy a klobásou. Dokonce vtlačím i kousek ohavného čerstvého rajčete s okurkem, to je k nevíře, co ty hory s člověkem udělají. Jako dezert je ještě sladký tvaroh s trochou jahod. Sice se mi trochu houpe žaludek, za den jsem se posunul o 3.000 m výš, ale tohle bych sežral i na Everesthütte. Dávám si k tomu hrníček čaje. Stojí sice 3 EUR, ale serepes, stejně mi ty prachy sežere inflace, tak je radši pročajuju.

Postupně všichni odchází za večerní hygienou, někteří se dokonce i sprchují, což je vrchol zbabělosti. Já si na výstupy neberu ani kartáček na zuby. Jsem na horách, ne někde v cukrárně. Sice mi bude 2 dny páchnout z mordy, ale svět to nějak přežije. V místnosti nás spí 7. Noc probíhá normálně, půl hodiny spánku, pak ten chrápe, onen jde na záchod, tamté pípne mobil. Hodina a půl převalování a cyklus se opakuje. Spím pod oknem a tak vidím, že je celou noc zataženo a mlha. Ale to bude v pohodě, předpověď je dobrá.

Nemůžu se dočkat svítání, jenže žádné nepřichází. Hutná mlha je pořád. Konečně se blíží šestá, hodina snídaně. Několik opuchlých obličejů už je dole a obhlíží skromný švédský stůl. Největší zájem je o ovesné vložky, tak aby zbylo na ostatní, musím se spokojit se salámem a sýrem. Žaludek se pořád hýbe, ale nešetřím ho, každá kalorie se bude hodit.

V botárně se už někteří balí. Vidím ledovcové šrouby, lana, smyce, expresky i nějaký ten vklíněnec. To je jak na expedici do Himálaje a ne na choďák po ledovci. Nebo že bych se na tu trasu blbě podíval? Zkontrolovat ji nemůžu, někde jsem totiž vytrousil mapu i s certifikátem o očkování. Takže odteď jsem tady na pankáča.

Taktika je jasná: musím jít za někým, protože o nástupu vím kulové. Včera za tmy jsem viděl velké hovno, zato teď za mlhy malé. Zavazuju pohorky. Všichni se balí. Nasazuju bundu. Všichni se balí. Zavazuju pohorky znova. Všichni se pořád balí. Po dalších minutách zevlování mi dochází, že s takovou bych tady mohl být do večera. Kašlu na to, nějak si poradím. Vpravo od chaty tuším nějaký skalnatý hřeben, tam by to mohlo jít.

Venku je menší zima než bych čekal, ale zato mrholí. Kousek od chaty stojí dva stany. Kdo chce, může si klidně přespat kde je libo. Ve Švajcu už by to zakázali. Na oplátku by kempíci měli být féroví a nepoužívat služeb chaty, jako třeba tekoucí vodu.

Mířím k hřebeni, ale po pár metrech je na šutru šipka s nápisem Similaun ostře doleva. Červené značky pokračují prudce dolů k ledovci. Tak asi tudy. Ledovec je dost nesympatický. Proudí přes něj voda a je potažený černými skvrnami. Obcházím jej proto stále více doleva, ale končím v bahenní pasti. Tak co naplat, budu muset do maček. Ledovec je ale navzdory očekávání skutečně zmrzlý a pevný, jde se po něm dobře, žádné propadání do sněhu. Jsou v něm trhliny, ale dobře viditelné a v pevném ledu, takže nepředstavují zásadní problém. Nikde ani živáčka, ani hlásek, jenom zurčení vody. A kolem neproniknutelné mlíko. Žádný vrchol nevidím a ani netuším, kam jdu. Prostě nahoru, dokud to půjde.

Ledový svah tuhne a zastávky jsou čím dál častější. Ačkoliv je Similaun docela profláknutý výstup, nikde není vyšlapaná stopa. Ten déšť nebo dřívější sněžení s ní asi zametly. Terén je krásně panenský, ale nevím, jestli se mám radovat. Jdu spíš vpravo, tam matně tuším správnou linku. Trhlin přibývá a jsou širší. Občas musím trochu sestoupit a hledat úzké místo nebo most. I tak mi nepřipadají nebezpečné, protože led je kompaktní a není na něm sněhová pokrývka. Mlha se občas trochu protrhne a čekám, že každou chvíli mě začnou předbíhat první drtiči z chaty. Nejsem žádný atlet a tempo mám skutečně turistické. Ale neděje se nic, nikdo nikde.

Mrznou mi zpocené vlasy a za chvíli jsem natužený jak Ronaldo. Na čepici to ale pořád není, pot by ze mě crčel proudem. Dostávám se na ledovcovou terasu, kde je sklon trochu mírnější. A za ní pravděpodobně nějaký kopec. Že by? Po několika stech metrech se otevře v mlze okénko a na vršku vidím malý křížek. Tak sláva, co jiného by to asi mohlo být? Přece nebudou stavět kříže na každé hučce. Než mlha zatáhne oponu, stačím ještě zaregistrovat, že na celém kopci nikdo není, všude pusto. Ale nahoru je to ještě dlouhá míle. Svah znovu tuhne a objevují se náznaky zapadané stopy. Dostávám se až pod kopec. Vlevo vede strmý ledovcový svah a vpravo skalnatý hřeben. Ledovec je příkrý skutečně hodně a bez cepínu by se nemusel vyvíjet podle mých představ.

Takže není co řešit, skála je skála. Nalézám na hřeben a dělám dobře. Mezi kameny vede dokonce úzká stezička. Všude je námraza a trochu nasněženo, takže mačky ani nesdělávám. Hřeben je navíc mixový a proložený sněhovými úseky. Obtížnost je menší než by se zespodu zdálo, žádné lezecké pasáže se nekonají, jen přelézání šutrů. Začíná drobně sněžit a ostré vločky bodají do obličeje. Což mě přivádí k poznání, že duha nemusí být nutně z deště. Jedna krásná a vrstevnatá se rozprostře i tady, než ji mlha zase zruší.

Mám pocit, že kříž se s každým dalším krokem vzdaluje. Dýchám už jako lokomotiva a výška je definitivně znát. Odpočívám jak pacoš po obrně, ale tak už to na horách chodí. Pod vrcholem je ještě prudší skalní pasáž a za ní už konečně kříž. Jsem tu úplně sám, kam se poděli všichni ti baliči z chaty?

Je 9 hodin, takže výstup mi trval necelé 2:30 hod. To je radost, třeba na Weisshornu to bylo 7. A skoro o kilometr výš. Výhled je skutečně super, pověsti o Similaunu nelhaly. Od kříže vidím k prvnímu šutru, někdy i ke druhému. Navlékám na sebe všechno co jde a jsem rozhodnutý vytrvat, dokud se ta zasraná mlha nerozpustí. Pak se asi na 10 vteřin otevře okno k Verlagu, jinak nic.

Po půlhodině mi dochází odhodlání. Čumět do bílé je možná uklidňující, ale ne na vršku, kde je kosa a fouká. Jakmile se přestanu hýbat, zima začíná být vlezlá. Zvlášť, když mám mokré triko. S těžkým srdcem začínám sestupovat. Konečně slyším cinkání a z mlhy na hřebeni se vyloupne vůdce se třemi klienty. Jsou to dědci v mém věku a k mému úžasu jdou skoro plynule, moc neodpočívají. Gratulujeme si a ani se nezdá, že jsou moc zadýchaní. Asi dělám něco blbě.

V dolních partiích vidím tříčlennou germánskou patrolu. Jsou ověšeni materiálem jak vánoční stromky, ale minuli směr a nalezli do prudkého ledovcového svahu vlevo. Jsou navázaní, ale strašně se tam peklí. Stačí, aby jeden uklouzl a pojedou dolů všichni. Halekám na ně, dva pochopí a začínají pomalu sestupovat. Ten první si ale odmítá přiznat chybu a trápí se dál. No nic hoši, jsou to vaše životy.

Sestup ledovcem už jde rychle, i když se mlha pořád nezvedá a stále sněží. Z nicoty se vynoří další čtyřčlenné lanové družstvo. Jsou to mlaďoši a vypadají dost utahaně. Ptají se, jestli tamtem obrys, co tuší za mými zády, už je ten Similaun. Kývám, že ano a přidávám radu, ať jdou po hřebeni a ne jako ta trojka, která se pořád ještě šťaví ve svahu vlevo. Vida, takže nakonec ten největší nedouk, co nemá ani mapu, rozdává rozumy. Tak to v životě chodí.

Zhruba v 10:30 jsem pod ledovcem a můžeme pokecat s klobásou, sýrem a Vysočinou. Strava tu není nejpestřejší, ale jak dobrá! Překvapivě se tady navazují další lanová družstva. A většinou mohutná, i 8 lidí na laně. Tak to už je pěkný vláček. Jenom nevím, jestli je nejlepší vyrazit před polednem. Ledaže by věděli něco, co já nevím. Třeba, že k poledni se mlha rozpustí. Ale nezdá se, zatím je celé plato se Similaunem utopené v poctivé bílé sračce. Pár stovek metrů do kopce k chatě mi dává pěkně zabrat, plíce odmítají spolupráci. Ale za chatou už následuje jen prudký sešup.

Ačkoliv je pondělí, nahoru proudí procesí. I rodiny s dětmi. Myslím, že kolem chaty vede i trek z Itálie do Rakouska, takže horolozci nemusí být nutně jediné osazenstvo. Když mě vidí jedna malá holčička, okamžitě si nasazuje roušku! Musím už vypadat hodně zpustle. S každým dalším metrem se otepluje a mlha zůstává nahoře. Je krásně vidět celé údolí až k přehradě.

Jsem tak okouzlený, že v euforii scházím z cesty. Než si to uvědomím, je mezi námi už dvacetimetrová rokle se skoro kolmými hliněnými stěnami vymletými potokem. No nic, vracet se mi nechce, tak prostě půjdu za nosem. Jenže terén čím dál víc tuhne a tak mě jako třešnička na dortu čeká ještě hodina a půl prodírání se porosty, polomy a potoky a vyhýbání se statkům na soukromých pozemcích, jejichž všichni majitelé mají pro tyto účely brokovnice.

Nakonec úplně splavený, špinavý a potrhaný stojím ve 13:00 u auta. Parkovišťátko je narvané k prasknutí a dva zrovna přijíždějící Talijáni na mě hned gestikulují, abych vypadl. Jenže tak rychle to hoši nepůjde. Dám si trochu oraz, litřík Coly, něco salámu, podívám se v klidu na hráz, pohádám se s navigačkou (chci jet přes Imst, průsmyk Monte Giovo raději nechám na jindy) a pak vám uvolním váš vlastní pozemek.

Doma jsem o půlnoci, polomrtvý, ale docela spokojený. Nakonec se ze Similaunu vyklubala pěkná akce. A ještě zbyl kousek Vysočiny.

Závěr: V porovnání se čtyřkami ve Švajcu je Similaun druholigovou horou. Skalní lezení tu není žádné, z vybavení stačí pouze mačky. Není ale tak pohodový, jak by se z fotek mohlo zdát, je to docela dřina. Pro milovníky maček poskytuje i v létě prakticky kompletní výstup po ledovci. Navíc je z něj prý krásný výhled. Výhodou je blízkost pěkné a velké chaty. Celou trasu je možné dát i na kusovku z údolí. Převýšení je pak přes 1.900 m, výstup trvá 6 hod., sestup 4.

PS. Nikdy nevěřte Norům!