Weisskugel (3.738 m) neboli italsky Palla Bianca čili česky Bílá koule leží v Tyrolsku na hranicích Rakouska a Itálie. Je o prsa třetí nejvyšší horou Rakouska po Grossglockneru (3.798 m) a Wildspitze (3.768 m). Normálka na něj vede z východu od lanovky na Teufelsegg, ale zábavnější se mi jeví trasa ze západu z italské vesničky Melago.
Odjezd nakonec o den odkládám kvůli předpovědi. V dnešní době pokročilých počítačových modelů se vyplatí si na počasí počkat. Většinou.
Píše se pondělní podvečer a mám trochu obavy z horské silničky do Melaga. Často to bývají vypečené a úzké asfaltečky nad srázy, kam se vleze tak akorát jedno auto. Ale tahle je malebná a docela široká, jezdí tu i místní MHD. V Melagu stojí asi 7 baráčků, z toho 5 hotýlků. Silnice tady končí a dál už jsou jen louky a hory. Centrum vesnice tvoří docela prostorné parkoviště s požíračem mincí. Co mě okamžitě zarazí, je klid. Jsou tu asi 4 auta a nikdo nikde. O pár dní dřív se u nás na Ramzové vyhrnul z vlaku dav jako když skončí fotbal, ale tady je pusto. A parádní výhled, údolí s ledovcovým potokem lemují v pozadí bílé vrcholy. Který nich je ta moje kulka ještě nejsem schopen rozpoznat, ale bude to proklatě vysoko. Jsem totiž rozhodnutý jít to od auta k autu naráz. Po cestě je ještě chata Weisskugelhut, ale chaty nemám rád. Stejně se v nich nevyspím a nutné rezervace zpravidla nejsem schopen udělat několik dní dopředu.
Napřed ale musím ošéfovat plechovou vyžírku. Bere jen mince a jak to tak chodí, v peněžence mám jen půl Eura. Poblíž je dřevěná chatka s nápisem Café-Bar. Kupodivu mají otevřeno, ale Italka za pultem je anglicky plachá. Pochopí, že chci drobné a začíná divoce gestikulovat. Z jejích posunků mi postupně dochází, že automat by měl žrát i bankovky. Jdu to prověřit a fakt, dole je ještě jakási spára, které jsem si nevšiml. Ale bere jenom ty nejmenší papírky a navíc ten židák nic nevrací. Za den tu chtějí 6 EUR, případné hodiny navíc se platí zvlášť. Zato všude visí velké cedule '30 min. parking gratis'. Chtěl bych vidět někoho, kdo se proplete až do Melaga, vychčije se na zdravém vzduchu a zase jede zpátky.
Hned u parkoviště je čurátko s vodou a vedle Café-Baru erární a čisťounký hajzl se zdvořilým upozorněním, že za použití se do kasičky hází 0,5 EUR. Idyla.
Sbalím bágl na zítra a jdu ještě obhlídnout nástupovou trasu. Vede pohodlnou vysypanou cestou, neměl by to být problém ani za tmy. Ačkoliv Melago leží uprostřed hor zhruba v 1.800 m, je překvapivě teplo. Spím v autě na zadním sedadle v embryonální poloze a jako každý stařec nemůžu dospat. Co chvíli se úplně ztuhlý budím. Je dobrým zvykem, že na každé evropské podhorské parkoviště přijede zhruba v 10 partička Poláků a do 1 dělá bordel. Tady nic, jenom bublání potoka. Všechno až podezřele klape.
Budík mám na 4:00, ale 3:30 už jsem vzhůru a po lehčí snídani vyrážím do tmy. S cepínem váhám, ale nakonec tu těžkou potvoru beru. Kromě maček už ale nemám nic, žádný sedák, lano ani přilbu. K chatě to má být 2:20 hod. a 700 metrů převýšení. Za obzorem se nesměle jasní, ale hodně pomalu. První dvacetiminutovka vede po rovině přes louky a pak se začíná kroutit do serpentin. Hned zkraje ztrácím směr a po pravé straně potoka mířím k nějaké chatě. Jenže cesta vede vlevo a tak se prodírám hustým polomem k potoku, abych jej přeskákal po šutrech. Jenže tohle není potůček v Rychlebkách, ale rozbouřený a divoký horský živel. Po chvíli bloudění mi dochází, že nemám šanci a pokorně se vracím na rozcestí. Až odpoledne zjišťuju, že i cesta pravou stranou vede k cíli a je dokonce kratší a s menším převýšením. Půlhodina v prdeli, ale co by to bylo za túru bez prvku zmatení. Takže nalevo od potoka pokračuju po oficiální trase k chatě. Serpentiny se klikatí zhruba v linii nákladní lanovky. V Alpách totiž nemají nosiče, ale chaty zásobují po drátě nebo vrtulníkem. Je menší technický zázrak, jaké převýšení a vzdálenost dokáže taková pidilanovečka překonat.
K Weisskugelhut (2.557 m) přicházím kolem 6:30. Je to jednopatrový, lehce rozklížený baráček s přetočeným tachometrem. Ale zapadá sem líp, než nějaké moderní plechovky. Cedule říká, že už tu stojí 120 let. A ta cedule je 10 let stará. Před chatou stojí opřený o šutr asi 35-letý maník. Je to správce a po ránu se kochá pohledem, který viděl už tisíckrát. Je ponořený do svého světa a když jej pozdravím, trhne sebou a hledí na mě jako na ufouna. Lidská tvář je tady překvapením.
Pořád ještě nejsem schopen rozeznat, která kočka bude ta moje. Vrcholky se tak nějak prolínají a není mezi nic povědomého. Od chaty cesta bohužel klesá k moréně u potoka, ale výšku bude potřeba zase brzy dohnat. Terén se mění v šutrovisko rezavé barvy. Kameny jsou hodně ostré a pohorky dostávají záhul. Podklad je už ledovcový a tak i větší balvany občas ujíždí pod nohama jako po másle. Pěšina zmizela, takže teď už bude navigace po vlastním. Mám přibližnou představu z fotek, kudy by cesta měla vést, tak uvidíme.
Rezavé šutrovisko po čase končí a nastává doba ledovcová. Je čas na otravné mačky, ale hlavně na kus slaniny a klobásu. Bez kvalitní a vyvážené stravy se horolezec nikam nedostane. Žaludek zatím neprotestuje, aklimatizaci totiž nemám jako vždycky žádnou. Ledovec začíná hodně strmě a už po ránu je bohužel dost rozmňaganý a natátý. Chůze ve sněhovém bahně požírá hodně sil, ale bude hůř. Jsem totiž pořád ještě ve stínu. Počasí je zatím parádní a zdá se, že předpověď vychází.
Nekonečné jsou pláně Apačů a taky ledovcové plochy pod Bílou kulkou. Teď už ji rozeznávám úplně jasně, ale pořád mi není jasné, proč ji Tyrolové tak pojmenovali. Bílá ano, ale koule ani z dálky.
Přecházím z temnoty do světla, teplota letí nahoru a kvalita sněhu dolů. Není tu vyšlapaná stopa a propadám se místy až po kolena. Zatracená bílá sračka, není nad poctivý šutr. Svahy jsou krásně štráfkované, jako od rolby, a je mi skoro líto, že musím tu panenskou čistotu zničit.
K výstupu jsem si vybral severní hřeben, ale zjišťuju, že ledovec na něj je hodně strmý a nekvalitní. Měním proto plány a rozhoduju se pro variantu přes sedlo Weisskugeljoch (3.368 m). Další chyba. Pachtění sněhem je nekonečné, naštěstí pod sedlem už je stopa, která drží o trochu líp. Vidím kříž na vrcholu, ale je to ještě proklatě daleko.
Na sedle už si žaludek není úplně jistý sám sebou. Dýchá se mi čím dál hůř a musím odpočívat v čím dál kratších intervalech. Výška je znát. Navíc je přede mnou další obchvat na jižní stranu hory a výstup se protahuje. Nikde ani živáčka, jsem tu kompletně sám. Je to zvláštní, ať se v létě vrtnete v Alpách kamkoliv, vždycky vidíte nějaká lanová družstva postupující přes ledovce a všude potkáte větrem ošlehané horské vlky, kteří vás zjebou, že nemáte lano nebo přilbu. Ale dnes nic. Jakoby lidstvo vymřelo. Není to špatné.
Obchvat vede po stopě ke skalnatému hřebeni a u něj se ztrácí. Žádné další pozůstaky po lidské činnosti už tu nejsou. Je mi jasné, že budu muset po hřebeni nahoru. Největší chyba.
Mačky musí dolů. Hřeben začíná hladkou plotnou tak za IV a pak pokračuje strmě nahoru. Na tom by nebylo zas tak nic špatného. Ale skály jsou neskutečně zvětralé a lámavé. Na co sáhnu nebo stoupnu, to se hýbe. Něco podobného jsem zažil na Ortleru nebo Königspitze. Všechny ty tyrolské kopce jsou jenom hory oblázků. Talijáni by je měli co nejdřív srovnat se zemí bagrem a začít znovu na zelené louce, protože lozit se po nich absolutně nedá. Možná tak v zimě, kdy jsou všechny ty zákeřné kamínky pokryté sněhem.
Pomalu se plazím nahoru a než něco chytnu, tak to musím 3x osahat. Pak se dotknu asi půlmetrákového balvanu. A on letí dolů! Nemůžu uhnout, druhou rukou křečovitě svírám chyt, o kterém si myslím, že drží. Šutr mi padá na nohu a pak se poroučí do hlubin. Chvíli skučím, ale na zlomeniny to nevypadá. Večer mám dva prsty fialové a nohu trochu opuchlou, nicméně na funkci rostlináře to pro tuhle chvíli nemá vliv. Ale noha jak noha, ten italský vykutálenec mi čísl pohorku! Rozťal tkaničku vedví a nařízl jazyk jako břitvou. Takže vodotěsné už nebudou, ale pokračovat půjde.
Celý úsek je asi 300 m dlouhý a mění se v noční můru. Občas narazím na slaňák, ale borháky nebo nýty žádné. Je mi čím dál jasnější, že tady jsem kompletně špatně a nikdo hřebenem nelozí. Stačí jedno uklouznutí nebo urvaný chyt a je po mně jak po žabě. Asi 10x si říkám, že to balím a vůbec na celý alpinismus se můžu vysrat. Postup je pomalý, vrchol pořád daleko a chyty si ze mě dělají čím dál větší srandu. Pot ze mě lije a slaniny už mám jenom zbytek.
Po urputném boji nakonec dolézám na sněhový hřeben, vedoucí k vrcholu. Na závěr ještě musím přelézt skalní věž, která už naštěstí není lámavá a po kamenitém hřebeni se dostávám konečně ke kříži. Je 12:30 a mám dost. Naštěstí počasí drží a výhledy jsou parádní. Poblíž je vidět Similaun a Hintere Schwärze, dál Wildspize a celé to nekonečné moře alpských vrcholků. Na druhé straně dohlídnu až do Melaga a mít silnější objektiv, mohl jsem si vyfotit Fabku na parkáči. A opět - nikdo nikde, jako v pravěku. Na kříži jsou přidělané nějaké plameny s trnovou korunou, určitě to něco znamená, ale symbolika mi uniká.
Od východu se začínají zvedat mraky a je čas zahájit ústup. Nenapadá mě nic jiného, než se vrátit stejnou cestou. Opět chyba. Zkouším najít lepší variantu, ale východní ledovec Hintereisferner je příkrý a potrhaný. Ze skalního hřebene se pro změnu snažím slézt doleva k ledovci, jenže marně. Terén je všude ještě horší. Takže nakonec musím znovu absolvovat stejné martýrium s kletbami a prskáním síry. Terén neměkne a pořád je to obrazně i doslova na hraně. Nejvíc mi dává zabrat spodní plotna, obzvlášť když jsem urval jediný slušný chyt, který tady byl.
Konečně stojím na ledovci a padá mi ze srdce menší půlmetrákový balvan. Teď už se nezabiju, maximálně si rozbiju hubu. Nohy toho mají po krk, ještě že k autu už zbývají jenom 4 hodiny.
Sníh se definitivně proměnil v břečku a občas zapadnu i po pás. V takové chvíli by zakurvoval i Otec svatý. Na sedle Weisskugeljoch dojídám poslední zbytky slaniny, trocha benzínu do nádrže se bude hodit. Cesta břečkou asi není nic, o co by člověk stál, ale tentokrát alespoň vede dolů, takže bude rychlejší.
Na ledovci jsou vidět napadané šutry a kusy ledu z okolních skal. Dnes jsem měl štěstí, žádná kamenná kanonáda se nekonala. Sestup ledovcem probíhá bez problémů a na rezavém šutrovisku konečně sdělávám mačky. K chatě, neřkuli k autu, je to ale pořád ještě ranec.
Najednou zahlédnu za menší skalkou pohyb. A ejhle - kozel alpský! Tady, vprostřed ničeho, a on si to pádí na ledovec jakoby nic. Brzy je z něj jen tmavá tečka uprostřed nekonečného bílého moře. Nevím, co tu dělá, po nějakém rostlinstvu široko daleko ani památky. Ale stejně vyjevený musí být i on ze mě. Zlatá civilizace, cola a maďarský guláš v autě.
K chatě vede stoupání, na které už jsem připravený. I tak musím odpočívat co chvíli, na nějaké sprinty už to teď není. Zevnitř vane nezaměnitelný odér řízků a venku sedí pár středního věku. Budou to spíš turisté (kolem chaty vede trasa), jsou dobře oblečení a spokojení. Tak má vypadat dovolená. Já jsem rachotina s ojetýma pneumatikama a vlastně bych ani nedokázal říct, proč tu nesedím místo nich. Asi nějaké vnitřní šílenství.
Gravitace mě přitahuje silně do chaty, ale ne, není čas, musím dolů. Serpentinovka s výhledy na údolí je daleko hezčí než za šera, ale nohy už jdou na autopilota. Všude mě zvědavě pozorují ovce, rozeseté po svazích. Všechny jsou bílé. Ještě že je to tady pro aktivisty moc velká dřina, všechny by je přebarvili kolomazem. Protože jenom black lives přece matter.
Na parkoviště přicházím se skelným pohledem v 19:00, po 15 hodinách v akci. Převýšení bylo kolem 2.000 m a vzdálenost po naklikání na mapách asi 26 km. Trochu se to protáhlo. Naštěstí vzpomínky všechno vyžehlí a za rok už si budu pamatovat jen to krásné azuro, výhledy a kopce kompletně bez lidí. A alpinismus vlastně není tak špatný.
Na parkovišti je kromě mého jen jediné (!) auto. To je nádhera, líbí se mi tady jako málokde. Talijány mám obecně radši než germánský živel. Nejsou tak úzkoprsí a furt mě nekontrolují a nejebou. A taky mi z Itálie zatím nepřišly žádné pokuty, že jsem kdesi na konci světa překročil rychlost o 5 km/h.
Takže - co jsem podělal a podělat nemusel? Měl jsem po příjezdu vyjít na chatu, stihl bych to akorát do setmění. Chata byla liduprázdná, dal bych si tam řizan a v 5 ráno bych v klidu vyrazil bohatší o spoustu sil a 1:30 hod. času. I přes pochybnosti jsem měl nalézt na severní hřeben. Cesta je daleko kratší, zajímavější a skoro určitě i bezpečnější. Když už jsem se rozhodl pro Weisskugeljoch, měl jsem si trasy dopředu nastudovat. To bych věděl, že obchvat nekončí u lámavého hřebene, ale pokračuje asi o 700 m dál ledovcem na Normálku, kde žádné skalní lezení není a pokračuje se ťapkáním po sněhu až k vrcholu. Jenže daleko snazší je mávnout rukou s tím, že už si na místě nějak poradím. Jako vždy.
Kopanců na celý seznam, ale po bitvě je generál každý. Koneckonců nezáleží na tom, jestli je zážitek pozitivní nebo negativní, hlavně že je intenzivní. A to mi kulka splnila bohatě.