Pár dní pěkného počasí ve Švýcarsku je jako mucholapka pro horolezce z celé Evropy. Něco takového jako tady se totiž nenajde nikde na kontinentu. A tentokrát to vypadalo zhruba na pětidenní okno, takže teď nebo nikdy. Po 15 hodinách kroucení volantem jsem dorazil do Les Hauderes, výspy střediskové pod Dent Blanche. Celé Německo a Švýcarsko chcalo tak, že místy ani stěrače nestíhaly. Všude šedo, černo, mlhy a chmura. Nevyhnal by psa. Ale dnes není zítra, tak snad se rosničky nespletly. Do kempu už se mi potmě nechce, tak to zalamuju v autě.

Ráno jsou všude mraky a mlha a na nějaký superden to nevypadá. Ale napřed jsem se rozhodl pro dva aklimatizační výstupy a u těch nějaké mraky nevadí. První vede do východních svahů u Les Hauderes. Z osady La Gouille, jak vystřižené za středověku s dřevěnými baráčky s kameny na střechách, se asi po hodince cesty dostávám k romantickému jezírku Louché. Schází se tu turisti a tak místní filištín udělal z jedné dřevěnky hospůdku. A zdá se, že netrpí nouzí. Až sem cesta měla být značená, ale se značkami je to ve Švajcu vachrlaté. Pokud nějakou zahlédnete, tak je to většinou barevná šmouha někde na šutru. Ve značení jsme nejlepší na světě, v tomhle oboru nemáme konkurenci ani u jinak akurátních a pečlivých Švajců nebo Osterreichů.

Vyšlapaná cesta pokračuje dál do svahu a z mlhy postupně vylézá chata Des Aiguilles Rouges (2.810 m). Je postavená na skále jako správné orlí hnízdo a dá se k ní dostat jen obchvatem kolem skal. Krajina kolem už připomíná Měsíc, jen občas narazím na nějakou siroteční bylinu, která nedopatřením vyrostla mezi šutry. Blížím se k hranici 3.000 m a kupodivu se cítím docela dobře, takže pokračuju na vrchol Mont de l'Etoile (3.370 m). Je to choďák, ale dech se krátí a musím co chvíli odpočívat. Nikde ani živáčka, ale pak za sebou přece jenom zaslechnu hlasy. Rychle se blíží a brzy se z mlhy vyloupne dvojka mladých nabušenců. Postupují rychlostí dostihového koně a brzy mě předbíhají. Mají na sobě jenom tričko a šortky, lehké běžecké boty a na zádech pidibáglík - žabku. Zřejmě zabloudili z nějakého přespolního běhu.

Z předvrcholu na hlavní vrchol vede tenký a záludný hřebínek a běžci váhají. Tohle je zase moje parketa a na obou je vidět, že 'když může ten dědek, tak to můžeme taky', takže na vrcholu se scházíme všichni. Stojí tu ohromný mužik ze stovek placatých kamenů. Je zázrak, že taková stavba nespadne, navíc při těch podmínkách, co tu přes rok panují. To snad musel dělat nějaký statik.

Mlha se trhá a otvírají se nádherné výhledy na sousední věže Aiguilles Rouges, dál až k Mont Blancu a na druhé straně ejhle - Dent Blanche, Maťas i Dent d'Herens. L'Etoile je krásné místo, jako turistický cíl ideální. Taky bych si ho užil, kdyby... Dent Blanche nebyla celá bílá! Včera tam evidentně hodně sněžilo a už tak nepříjemné skály budou pokryté bílou sračkou. Tak to je radost.

Oba pretěkári zase brzy mizí za obzorem. Jednak jim běží čas a druhak klepou kosu, v tom tílku to není ono. V Les Hauderes mi kempař oznamuje, že kemp jim vymetla povodeň, mají jen pár míst a jsou komplet plní. Naštěstí je tu ještě jeden o dvě vesnice dál v Evolene. Je velký a pěkný, takže na dvě noci mám azyl. Kempař kupodivu neumí slovo anglicky a já francouzsky, takže domluva probíhá jako v prvobytně pospolné. Ale o svoje franky si říct dovede, to jo. Francouzština je v celém okolí hlavním jazykem, s čímž mám trochu problém. Umím říct tak Paris Saint-Germain a Tour de France. Druhý aklimatizační výstup směřuju na opačnou stranu údolí směrem k Dent de Veisivi. Nakonec ale otáčím přibližně ve 3.000. Hlavně se neutavit a víc si odpočinout, následující dva dny budou náročné.

Ráno balím a vyrážím do kopců. Za dědinkou La Forclaz už vede jenom tenká asfaltečka místy pro jedno auto, ale i tak díky za ni. Parkuju u mostu přes potok za několika baráčky zvanými Ferpecle. Je tu kosa jak v psírně, ale tuším, že se brzy zahřeju. Jezdí sem nejenom horolezci, ale i turisté, kteří si třeba udělají výlet k chatě a zpět.

O Dent Blanche už jsem se pokoušel před třemi lety, ale tehdy jsem to musel zabalit krátce nad chatou, protože mi bylo zle. Každý má svou achillovku a u mě je to nadmořská výška. Dělá se mi blbě dřív než ostatním a dýchám jak stoletá důchoďárka. Tělo si člověk nevybírá, ale zkusím to i tak. Už od minule vím, že i výstup na chatu je solidní darda. Čeká mě 1.700 metrů převýšení a cíl je až v 3.500 m. Což je na jednu stranu hodně vysoko, ale zase potom zbývá k vrcholu méně výškových metrů. Třeba na Weisshornu je chata v 2.900 a na vrchol je to pak drsných 1.600 m.

Kousek za parkovištěm začíná serpentinové stoupání k baráčku Brikola. Nespěchám, vím, že musím pomalu a nepodcenit jídlo a pití. Brikola stojí na strategickém místě, je vidět skoro odevšad. Není to ale hospoda pro turisty, zřejmě jenom skladiště a azyl pro místní horskou službu. Za Brikolou pokračuje dobře viditelná stezka ještě asi dva kilometry. Pak se postupně ztrácí na kamenné planině s nepřirozeně modrým jezírkem. Tady už je potřeba jít podle mužiků.

Cesta nevede přímo k chatě, ale obchvatem doprava s cílem vyhnout se sněhovým a ledovcovým splazům. Později pokračuje po kamenitém hřebeni a občas tu dokonce zahlédneme modré značky. Pozoruju hřeben Dent Blanche a snažím se odhadnout, která z věží bude za trest. Skvělá zpráva nicméně je, že bílá není ani jedna! Všechen sníh za ty dva dny krásně roztál. Jaroš říká, že slunce je kulatý vrah, ale to platí pro ťapkání po ledovci. Tady je to kulatý lidumil.

Po obědě potkávám první sestupující. Jsou většinou mladí, růžolící, jako by se vraceli z výletu na Kokořín. Pakáž švýcarská. I za mnou začíná být živo, registruju asi 3 další skupiny. Postupně mě dohání dva Talijáni. Jeden mladý, zřejmě vůdce, a druhý ohavný stařík asi o 5 let mladší než já. Stařík to má podobně, taky nestíhá, ale stejně jde rychleji než já. Postupně mě předhání i další. Většina jde v trekových botách a pohory si nese na báglu. Asi je to dobrý nápad, pro výstup na chatu trekovky stačí a další den se dají nechat v botárně.

Pod chatou toho už mám docela dost a poslední desítky metrů ve srázu supím jak lokomotiva. Je tu daleko méně sněhu než před 3 lety, za celou trasu jsem přešel po ledovci jen pár desítek metrů pod chatou. Na chatě jsem kolem půl třetí a zbývá dost času na odpočinek. Žaludek se mi houpe, aklimatizace moc nepomohla. Ale snad to nějak půjde. Jdu se ohlásit šéfovi:

"Jsi sám, že?"
"Ano."
"A necheš zítra na Dent Blanche, že?"
"Chci."
"Cože? Sám? Proboha, buď opatrný!"

Ale na to jsem zvyklý, chataři neradi vidí sólisty. A ani se jim moc nedivím. Pak mi docela dlouze vysvětluje, jak zarabjat s hajzlem. Ačkoliv je to jenom díra v zemi, je zastřešená naší civilizovanou mísou. Ale je v ní i nějaké drátěné sítko a tam se nasrat nesmí! Jinak bude mazec. Hajzl je společný pro muže i ženy a má dvě kabinky. Před nimi stojí pisoár, takže když chčiju, tak kolem prochází ženské tam i zpět do kabinek. Ale co, zažil jsem i horší hospody.

Před záchodem je kohoutek s vodou a cedulí 'pouze na mytí'. Tyhle cedule jsou na všech chatách a slouží hlavně ke zvyšování prodeje předražených minerálek. Oba dny vodu piju a vše prochází v pohodě. Jsou tu dvě ložnice neboli dormitory, jak jim říkají. Jedna v prvním patře a druhá ve druhém. Mají patrové palandy a zabírám poslední místo dole. Na spaní je povinná hygienická vložka, abychom jim nezasrali povlečení. S praním je to tady totiž poslabší. Pro ty kdo nemají, je k službám šéf, který vložku za nějaký ten frank prodá. Já mám, mně ji ten kulifáš prodal už před 3 lety.

V přízemí je jídelna, která zároveň slouží jako kuchyň, recepce a kdoví, co všechno. Visí tu cedule večeře 18:30, snídaně 4:30. Aspoň je jasno. Jsou i chaty bez režimu a tam to dopadá tak, že od půlnoci už se nějaká dvojka balí, pak další a další a nevyspí se nikdo.

Postupně přichází další osazenstvo. Kapacita chaty je 30 lidí a je nás tu 30. Nácvek jak v tanku. U stolů se sedí po osmi, my u vchodu máme privilegium šestky. Je tu francouzský vůdce, mlaďoch, vycmrdlý, šlachovitý a mám z něj pocit, že by osmitisícovku vyběhl po obědě. Mluví kupodivu dobře anglicky, takže s ním řeším, jestli je potřeba cepín. Mám ho tady, ale skála se zdá suchá. Resultát je, že potřeba není, ale je tam jedno místo, kde potřeba je. Dobrá francouzská rada nad zlato. Nicméně se rozhoduju, že cepín brát nebudu. Je to neskladná těžká motyka, jenom by mě otravovala. Ze všech obyvatel jsem jasně nejstarší (blíží se mi jen můj oblíbený Taliján) a mám suverénně nejhorší vybavení. Všichni po mně pokukují pohledem 'chudák stařík sem zabloudil v pomatení'. Ale zajímají se odkud jsem. Není tu kupodivu žádný další Čech, ani Slovák, Polák nebo něco podobného. Docela nezvyk a ne úplně nepříjemný.

Na večeři je oranžová voda, ve které plavou jakási vlákna. Pak zlatý hřeb programu, červená řepa, kterou z duše celý život nenávidím. Ale vím, že budu potřebovat každou kalorii, takže žvýkám i ten strašlivý hnus. Pak je rýže s kousky hub. A jako finále plátek ananasu z pixly, což se dá. Být vegetariánem musí být strašná fuška. Něco takového bych dlouho nepřežil. A to ta večeře stála skoro litr.

Šéf nám dává dobrou radu, že pokud nebudeme na vrcholu do jedenácti, tak máme obrátit a slézt. A asi ví, co říká. Po osmé pomalu zapadá slunce a to vyhání ven snad úplně všechny. Začíná mobilovaná, točí a fotí se jako o závod. A je se na co dívat, kombinace modré, oranžové, černé i bílého ledovce pod námi je úchvatná. Já jediný fosilní zbytek z druhohor mám foťák. Tohle archaické zařízení dnešní mladí najdou už jenom v šuplících svých rodičů.

Kolem deváté se všechno hotoví do betlí. Nikdo nedělá bordel, neřve, nechlastá, to je kultura. Ale spíš každý ví, co ho zítra čeká. Je mi jasné, že toho moc nenaspím. Polovina chrápe (včetně mě), jiným pípají mobily, chodí se na záchod atd. Snažím se zavřít oko, ale marně. Převaluju se z boku na bok, hodiny ubíhají a nic. Jsou noci, kdy spánek prostě zmizel za světa. Nakonec usínám asi na půl hodiny a po čtvrté, kdy začíná cvrkot, jsem jak přejetý parním válcem.

Všude panuje čilý chaos. Všichni si na malém prostoru lezou přes hlavy, snaží se balit, dostat se na záchod, najít pohorky nebo mobil. Jsou i zoufalci, kteří si čistí zuby a češou se. To se mě netýká. V civilizaci by to byl trapas, ale tady, vprostřed divočiny, je mi to jedno.

Na snídani je pihatý (zřejmě celozrnný?) toustový chleba, máslo a trocha marmelády. Vidím, že ostatní moc nejí. Hodně lidí má problémy do sebe takhle ráno něco dostat. Mně to nevadí, tlačím obstarožní tousťák a vím, že každá kalorie bude mít cenu zlata. I čaje piju pokud možno hodně, tekutiny jsou základní podmínkou.

Před pátou vyrážím. Není moc zima, zato tma jak v prdeli. Bez čelovek by to nešlo. Z minula vím, že už od prvních metrů začíná protivné lezení ve srázu nad chatou. Pár čelovek už bliká přede mnou, ale zatím jsem v první polovině pelotonu. To se ovšem brzy mění. Sunu se nahoru stylem krok-sun-krok a ostatní mě postupně předbíhají. I francouzský vůdce s klientkou lezou plynule bez zastávek. A to klientka nevypadá na nějakou pretěkárku. Jsem jednoznačně nejpomalejší ze všech. Ale serepes, život není závod.

Po skalním úseku následuje přechod vysněženého sedla, odkud už je vidět Matterhorn. Tady jsem posledně skončil. I teď toho mám po krk a kolem poletuje spousta čertíků, kteří mi radí všechno zabalit. Ale ne, ještě kousek zkusím. Mačky na nohy a hore svahom. Je to docela strmisko, ale sníh je ještě namrzlý a drží. Po sněhové vložce je na programu skalnatě-šutrovitá hrana, sice prudká, ale obtížnostně lehká. Začíná pomalu svítat a kulatý dobrodinec se klube na svět. Je to nádhera, obzor postupně přechází z oranžové přes bílou do modré, počasí je zatím ideální. Je pěkně vidět, že pod Matterhornem se na chatě Hörnli svítí. Partička tamních pomatenců už taky vyrazila.

Za skalní hranou býval dřív opět ledovcový úsek. Teď ale ledovec ustupuje a dá se projít vpravo za odtrhem, kde se uvolnila skalní lávka. Na jejím konci je díra do pekla, pořádná lochna, kterou je potřeba nahoře přejít a doufat, že nic nepovolí. Za dírou přece jenom přichází ke slovu zase mačky a strmý sestup do sedélka. I tady se ale tvoří vpravo lávka, která bude co nevidět použitelná bez maček. Předbíhají mě tu i moji dva Talijáni, kteří vyšli drahný čas po mně.

Tak, tohle byla pořád jenom předehra a až teď začne opravdická soulož. Od sedélka totiž vede skalní hřeben až na vrchol. Je posetý věžemi a věžičkami. Brzy začíná lezení a už z dálky vidím dominantu hřebene, věž Grand Gendarme, čili Velkého Strážce. Někteří dobrovolníci už ho lezou, ale na sólovku by to bylo přece jenom velké sousto. Existuje varianta obchvatem zleva a tu zkusím. Na Strážci se postupně hromadí postavičky, někteří ho úspěšně přelézají, ale další to vzdávají a kostrbatě slaňují. My s Talijány se vydáváme traverzem doleva. Za Strážcem je žlab, který nemá nejlepší pověst. Ale není tak hrozný. Skála je suchá a co mě okamžitě praští do prstů, neuvěřitelně kvalitní. Za celý den se mi v ruce pohnuly snad dva šutry, jinak všechno drží jak přibité. Žádný zvětralý bordel jako třeba na Ortleru. Nevím, jak to ta žula dokázala ve výšce kolem 4.000 v tom ledu, větru a mrazu, který je tady prakticky pořád. Zřejmě slušnej oddíl.

Ve žlabu jsou i nějaké slaňáky pro sestup a je docela lezitelný. Je dobré se jím vrátit opět na hřeben, hned za Grand Gendarme. Šutrovitý svah láká to zmastit více doleva, což taky zkouším, ale stojí mě to jenom čas a síly navíc. Na hřebeni následuje přelézání věžiček zhruba o obtížnosti II-III. Jsou tu i lávky vpravo, ale opět ne, je pořád lepší se držet na hřebeni.

S Talijány se střídáme ve vedení a postupně dolézáme až k výrazné věži v horní části. Je charakteristická špicí v pravé části a vypadá dost hnusně. Všiml jsem si jí už od Gendarma. Seděli pod ní dva chlápci a sedí i teď. Ale ne přímo pod ní, asi 50 m vlevo, jakoby lezli jinou cestou nebo zabloudili. Teď jeden vyndává mobil a nezdá se, že by probíral s manželkou uschlé azalky. A za několik málo minut už nad nimi krouží vrtulník. Záchranář blembá na laně a nechá se spustit ke dvojici. Tam rekognoskuje situaci, zdá se, že nikdo neumírá, spíš to vypadá na zvrtlou nohu nebo něco podobného. Vrtulník pak i se záchranářem zase odlétá a zřejmě na nějakém rovnějším terénu jej nabírá na palubu. Pak se vrací, spouští lano ke zraněnému chlápkovi a záchranář seshora kontroluje proces zapínání. Načež se vrtulník zase vznese a vyvrtnutý chlápek se krásně houpá na laně. Pak během pár vteřin všichni mizí za obzorem. To musí být paráda, kam se hrabe nějaký let balónem. Vrtulník je stejně úžasný vynález. Bez něj by se záchranný tým dostával na místo skoro 2 dny. A potom - co se zraněným ve skalách? Pokud se ten chlápek nemohl moc hýbat, tak dostat ho dolů by bylo strašně těžké a zdlouhavé. Takhle bude za půl hodiny od telefonátu v nemocnici. Zázrak!

Těžkou věž někteří zkoušejí lézt vpravo kolem špice, ale lepší varianta je vytraverzovat trochu doleva a vzít to prostředkem. Nahoru to ještě jde, ale tuším, že sestup už taková sranda nebude. Některé dvojky odtud slaňují, ale to se mě netýká. Nahoře potkávám francouzského vůdce s klientkou. Vracejí se z vrcholu a oba jsou, jak jinak, vysmátí a spokojení. Já už sotva pletu nohama. A tuším, že za to může nedostatek benzínu v nádrži. Sedám proto ke gáblíku a vybaluju svou oblíbenou vysokohorskou dietku - nakořeněný špek s chlebem. Jenže chyba lávky, chleba jsem vzal nevyzkoušený, podle etikety cestovní a zabalený v několika vakuových sáčcích. Chutná jak písek, skoro se nedá protáhnout hrdlem a navaluje se mi z něj. Proti špeku ale nejsou žádné výhrady. Všímám si, že prakticky nikdo na hřebeni nejí. Občas někdo zhltne za běhu nějakou tu tyčinku, ale to je tak všechno. Asi je to nějaká vysokohorská rasa, která dokáže přežít bez jídla. Ale já jsem kurva z Hané!

V horních partiích už terén měkne a mění se víceméně v choďák. Ale do kopce je to pořád. Talijáni už jsou v trapu a vleču se jak sopel. Ke svému úžasu zjišťuju, že nejsem poslední. Za mnou je ještě nějaká trojka Jugošů. Jsou navázaní a dvojice bohatýrů na krajích víceméně vleče toho prostředního, který evidentně nemá moc zkušeností ani sil, a brzdí je.

Je 10 a konečně stojím u vrcholového kříže. Takže do šéfova limitu ještě hodina zbývá, to jsem zvládl na tu bídu ještě dobře. Potkávám tu Talijány, navzájem se poplácáváme a gratulujeme si. Výhled je neskutečný. Dom, Täschhorn, Zinalrothorn, Obergabelhorn, Monte Rosa, na druhé straně Grand Combin a Mont Blanc. A hlavně Weisshorn a Matterhorn. Tito dva společně s Dent Blanche tvoří trojici nádherných pyramid s jasným vrcholem v okolí Zermattu. Z každé jsou pěkně vidět ty ostatní. Na prvních dvou už jsem byl a teď se povedla ta třetí. Bohužel na nějaké velké juchání to tady není. Dent Blanche je jeden z vrcholů, kdy spíš přemýšlíte, jak se dostanete dolů a jestli vůbec. A vrchol čeká až dole, jak zní horolezecké pořekadlo. Paradoxně skoro vidím svoje auto, dá se odtud dohlédnout až do údolí. Je to ale úplně strašidelná dálka. A hloubka. Půl království za paraglid!

Spolu s Talijány se vydáváme na trýznivý sestup. Jdou na průběžku, čili navázaní a mladý vždy vpálí do skály nějaké jištění, většinou frienda. Čas od času se dá použít i erární nýt. Těžkou věž oba neslaňují, ale slézají, což je dobrá zpráva. Nakonec ji slezu taky, ale tohle je nejtěžší místo celého výstupu. Následuje věž za věží, tentokrát už bez nějakých zbytečných odboček. Počasí je naštěstí pořád skvělé, žádná bouřka nebo sněžení nehrozí. Ve žlabu u Gendarme jedna dvojka pomalu a krkolomně slaňuje. My žlab slézáme a jde to docela dobře. Pod Gendarmem už jsou skály lehčí a opět doplňuju kalorie.

Taloši se vzdalují a předbíhají mě i Jogoši. Ale pořád jsou za mnou ještě asi dvě slaňovací dvojky. Strmý ledovcový úsek k díře do pekla se mi zdá nekonečný, odpočívám asi 3x. Potom už je to jenom plantání nohama a snaha neztratit ostražitost, protože právě v takových chvílích býva nejvíc smrťáků. Protivný skalní úsek nad chatou je ještě protivnější a delší než ráno. Ale to už je cílová rovinka, aspoň si to v tu chvíli myslím.

Na chatě následují gratulace a objímání s ostatními, což je pěkná třešnička na dortu. A taky placení, což už je horší třešnička. Na některých chatách mají podivný zvyk, že se platí až po návratu z kopce. Myslím, že jsou sami proti sobě. Kdybych ve skalách kožnul, tak neuvidí ani cent. Ale je to jejich kasička. Jenom pro pořádek - nocleh s polopenzí pro člena Alpenverein stojí 80 CHF čili asi 2.300,- (2024). V botárně jsem si nechal cepín a ejhle, on tam není! Jenom dva jakési jiné. Chvilku bojuju s pokušením si prostě vzít oko za oko ten cizí, ale pak zaangažuju šéfa. Kroutí hlavou, ptá se na značku a tvar a je z toho jelen. Pak zahlédnu na podlaze kousek známé šňůrečky Singing rock a cepín je na světě. Ti filutové ho zastrčili za skříň. Takže půjdu dolů přece jenom komplet.

Už se vidím u auta a sestup jako vždy podceňuju. V suťoviscích pod chatou mě naposledy předbíhají Talijáni a brzo mizí v dáli. Na kamenné planině s jezírkem sice dodržuju mužikovou trasu, ale najednou jsem v prdeli. Všude kolem hučí prudké potoky. Včera ze srázů Dent Blanche tekly jenom malé čůrky a potůčky z nich vytvořené bylo snadné po šutrech přeskákat. Teď ze skal chrstají vodopády a z potůčků jsou bystřiny s nechytatelným proudem. Přitom v celé oblasti už minimálně 3 dny nepršelo a ani tu neproběhla žádná jiná přírodní katastrofa. Myslel jsem si, že fyzika funguje, ale tenhle jev mi nejde na pochopa. V zajetí živlů se motám jak hovno pod splavem. Voda si na planině vytváří svoje cesty, přeběhnu jeden potok a jsou tam dva další. Nakonec asi po půl hodině za cenu lehce mokrých pohorek jsem z bludiště venku, ale ani to není konec. Po cestě k Brikole je ještě jeden potok. Včera jsem jej zaregistroval s tím, že je u něj urvaná a zdevastovaná lávka. Přitom to byl takový uchcánek. Dnes je to bouřící veletok. Dívám se nahoru i dolů a žádná naděje. Nakonec asi o 100 metrů výš překonávám evrposký rekord v disciplíně skok s báglem z mokrého šutru na cíl.

K autu přicházím v 19:30 se skelným pohledem. Vychází to na 14:30 hod. na nohách a jenom sestup z chaty mi trval 5 hodin. Veškerých hor a šutrů mám plné zuby, naštěstí tenhle stav přechodného šílenství netrvá nikdy dlouho.

Tak teď už jen jedna noc v autě za Les Hauderes a pak nekonečné kroucení volantem. Ale domů už to ubíhá líp.

Závěr: Dent Blanche není choďák. Moc si tu neužijete mačkování a cepínování, zato i ve výškách nad 4.000 musíte přelézat úseky II-III stupně obtížnosti. Ale odměna stojí za to. Je to krásný kopec s výhledy, jakých moc v životě nezažijete.