Z Hané pod Maťas je to z italské strany 1250 km. Na jeden den pěkná darda, ale pokud nepočítám české Nové Mlýny a krátký poslední úsek, jede se pořád po dálnici. Všechno dobré je ale k něčemu zlé. Na italských dálnicích budu muset platit předražená mýta a čekat na otravných mýtnicích.

Vyrážím v 5 ráno. Ještě na sídlišti to musím s klením otočit. Zapomněl jsem totiž doma hodinky a co je muž bez hodinek?

Rakousko je pro řidiče zaslíbená země. Dá se pořídit levná 10-denní známka, dálnice jsou skoro všude a navíc lemované odpočívadly, kde jsou zdarma záchody a dá se tu v klidu najíst a odpočinout.

Bohužel mě už asi 14 dní bolí holeně. Úplně nevysvětlitelně, ale tak, že se kvůli nim v noci budím. A teď se ozývají čím dál víc. Na odpočívadle před italskými hranicemi jsem sotva schopný dojít na záchod. A pak sedím na lavičce a váhám. Jak se chci šplhat na Maťas, když sotva lezu? Nebude lepší to otočit? Ještě nejsem tak daleko.

Po čtvrt hodině všech pro a proti se rozhodnu pokračovat. Zkusím co půjde a kdyžtak aspoň naberu pár zkušeností pro příště.

V Itálii už odpočívadla skoro nejsou, navíc jsem zapomněl, jak to chodí s mýtnicemi. Takže: při vjezdu na dálnici je u mýtnice potřeba zmáčknout v sekci 'osobní auta' u automatu budlík a vyjede papírek. Pak se otevře závora a tradá. Výjezd je horší, to poznávám už u Milána.

Ačkoliv dálnice plynule pokračuje, je tu výjezdová mýtnice. Než si stačím uvědomit, co se děje, jsem v obrovském trychtýři aut, které se štosují před platebními bránami. Těch je tu asi 8, vlevo pro platby nějakými místními kartami a úplně vpravo dvě hotovostní. A já jsem samozřejmě úplně vlevo. Všude neproniknutelné kolony, je 35° ve stínu a všichni na pokraji zuřivosti. Není zbytí, otáčím volantem a hrnu si to pomalu ale jistě kolmo skrz dav. Dělám psí oči a modlící gesta seč mi seč mi síly stačí, ale bohužel nejsem prsatá blondýna a na ptáka nikdo ohledy nebere. Takže nějaké to cornuto a hrozby pomalou smrtí zazní, nicméně nakonec se ocitám snad ve správné frontě.

Pak následuje několik kilometrů a zase vjezdová mýtnice. Asi jsem něco nepochopil. Absolvovat tohle denně třeba při dojíždění do práce, tak vstoupím radši do kláštera.

Posledních 30 km nad Aostou vede klikatá horská silnička do Cervinie, poslední vesničky střediskové pod Matterhornem. Vlastně pod Cervinem, Italové ani Francouzi Matterhorn nemají, říkají mu Monte Cervino resp. Mont Cervin. Jsem tu kolem 20:00, což předčí očekávání.

Výstup ze švýcarské strany sice vede majestátnějším pohlednicovým hřebenem, ale podnikaví Švajcové se rozhodli turistům odlehčit od těžce vydělaných kapitalistických přebytků. Nocleh na chatě Hörnli, jediném reálně možném výchozím bodě, stojí skoro 4000 Kč. A to není nocleh v pětihvězdičkovém hotelu, nýbrž ve společné pryčnové noclehárně po zhruba 15 lidech. Dříve bylo v okolí povolené stanování, teď už to hlídá policie. Do Zermattu, poslední vesničky střediskové, se nelze dostat autem, musíte použít buď jejich vlak nebo tzv. ekologické taxi. Myslím, že šikovní Švýcaři brzy zpoplatní i přístup na značky (po vzoru polských Tater) a dýchání čerstvého vzduchu. Na druhé straně, zájem o Maťas je takový, že tato opatření slouží jako přirozená filtrace stepních národů z východních plání.

Taliáni jsou daleko liberálnější a to se mi na nich líbí. V Cervinii nacházím parkovišťátko zdarma s několika Toi-Toikami. A chata Carrel na italském hřebeni přijde na rozumný poplatek. Snad jim to vydrží.

Jdu ještě obhlédnout nástupové trasy na zítra a celý nadržený dělám pár fotek prý nejkrásnější hory světa. Bohužel z té škaredší strany.

Po jakž-takž noclehu v autě kolem osmé ráno vyrážím. Už výstup na chatu Carrel není žádná láce, čeká mě 1800 metrů převýšení a těžký terén. Bágl mám podezřele velký, beru si pro jistotu i spacák a nafukovačku. Slyšel jsem o pěkných návalech na chatě, tak pro případ nouze. Holeně se naštěstí nechaly přemluvit a už moc nebolí.

První dvouhodinový úsek k chatě Abruzzi je sice do krpálu, ale jinak pohodový. Vede serpentinami zpevněné cesty, kudy projede i auto. Nebo po zkratkách do spádnice. Míjím i pěkný vodopád. Chodí tu spousta turistů, kteří vyrazili na pivo na čerstvém vzduchu. Počasí se zatím drží a svlékám jednu vrstvu za druhou.

Chata Abruzzi jako by vypadla z komunistického žurnálu. Je pokrytá hrubou šedou omítkou a nebýt moderních oken, připomíná klasický výdobytek socialistického realismu. A to prošla nedávno rekonstrukcí. Takže je to možná nejprudší moderna a moje vnímání je jenom příliš plytké na to, abych tyto hodnoty pochopil.

Okolí je ale kouzelné. Výhledy na Maťas, Cervinii, alpské masivy, plesa a pastviny zelené tak, jakoby je někdo v rámci Potěmkina natíral barvou, mi trochu ulehčují neutuchající krpál a ubývající kyslík.

Turistika tu končí, dál už vede jenom neznačená stezka do skal. Míří od chaty doleva a je poměrně snadné ji sledovat až k prvnímu skalnímu masivu. Tady už začíná lezení (I-II) žlabem na skalní polici. Já jsem se držel vpravo.

Následuje suťoviskovo-skalnatý terén, ve kterém se pěšina často ztrácí. Ale orientace, alespoň při slušném počasí, není tak těžká. Směřuju napravo ke Lví hlavě, výrazné skalní hučce. Cesta je lemována různými pomníčky a křížky, což je příjemný motivační faktor.

Pod Lvím sedlem přichází na řadu traverz doprava kurevskými a strmými suťovisky. Jsou proložená šutry, ale hýbe se tu úplně všechno. Stezka se většinou najít dá, občas i s mužikem, ale je potřeba opatrnosti. Sklouznutí by se nevyplatilo. Obecně platí pravidlo – držet se nahoře, spodní část suťoviska je horší. Potkávám občasné skupinky s cepíny, které mi připomínají, že tu nebudu sám.

Mezi Lví hlavou a masivem Matterhornu leží Lví sedlo (3580 m). Je teňoučké a exponované, ale slouží jako dobrý orientační bod. Z něj už zbývá jen poslední úsek na chatu Carrel, ten nejtužší.

Bohužel se kurví počasí. Zatáhlo se, najednou zima jak v psírně, spadlo pár vloček a chata se zahalila do mlhy. Bezprostředně nad sedlem přelézám úvodní skalku a přes suťoviska se dostávám ke skalním plotnám. Některé jsou zajištěné lany. Na řadu přichází i rukavice a lidí přibývá.

Pod chatou je kolmá hladká plotna zajištěná tlustým konopným lanem. Bez něj by chata byla přístupná jen v lezečkách. Ani tak není snadné plotnu vyhoblovat. Síly ubývají, vzduch povážlivě řídne a batoh nelehkne.

Tvoří se tu slušný dav. Některé skupiny se jistí shora a to postup neurychluje. Obzvláště ženy mají problém, musí totiž pořádně zabrat rukama. Některé to prostě nedávají a partneři je tahají na laně nahoru vší silou podle toho jak jsou hezké. Je kosa a vítr a mám na sobě už veškerou garderóbu vyjma návleků. Na povrch vyplouvá přirozená lidská povaha, každý se tlačí a chce být první. Padají i fráze, které se nedají považovat za zdvořilostní.

Asi po 3/4 hodině se dostávám na řadu. Jsem už docela zmrzlý. Ačkoliv se silou v rukách nemám problém, uprostřed si musím na chvilku sednout do odsedky. Vzduch v plicích prostě došel. A přece jenom, kromě dvou erárních smyc jištění žádné, tak to nehodlám hrotit. Zespodu slyším, že jsem cigoš a moroň nebo něco podobného ve všech světových jazycích.

Nad plotnou vydýchávám a netuším, že tohle byl nejtěžší úsek z celého výstupu na Matterhorn.

Na chatě jsem před třetí hodinou, čili relativně brzy. I přesto je tu nácvek. Kapacita chaty je něco přes 40 paland a ty jsou už spolehlivě zabrané. Na poslední chvíli obsazuji místo na lavici u stolu v malé jídelničce.

Chata Carrel (3850 m) je skutečné orlí hnízdo na skalním hřebeni. Všude kolem jsou jen srázy. Skládá se ze dvou místností. V 'ložnici' jsou palandy ve 2 patrech nad sebou. Ty jsou teď pokryté a ověšené mokrými hadrami, botami a nejrůznějším lezeckým nádobíčkem. Vypadá to tady jak na arabském trhu před inventurou. V jídelně jsou asi 3 dřevěné stoly s lavicemi. Na stěně visí portrét Jeana Carrela, prvního, kdo Liongratem z italské strany na Maťas vylezl. Stalo se tak 17.7.1865, pouhé 3 dny poté, co mu prvenství vyfoukla kohorta v čele s jeho úhlavním nepřítelem, Anglánem Edwardem Whymperem ze švýcarské strany.

Kromě toho je na druhé straně chaty hajzl, přístupný pouze venkem. Je obsazený a když poté vychází útlá dívenka, říká mi 'Enjoy!' (Užij si to). Je trochu pobledlá. A skutečně. Vcházím do úzké tmavé chodbičky naplněné velkými plynovými bombami. Vzadu je díra v podlaze. Někdo se s tím opravdu nesral a podle toho vypadá i celé okolí. Zajímalo by mě, kolik si v Itálii vydělá taková uklízečka nad 3800. Navíc díra je prostě velká a mám strach, že prohučím do skutečného fekálního pekla. Hnědka a žlutka totiž nepadá někam do podzemí, ale prostě na sníh a skalky dole. Takže už při příchodu k chatě mě zarazil povědomý odér. Dobrá rada: čelovka se hodí.

Venku v siberii mi dochází, že spacák a lehátko byl nesmysl. Lepší být někde u zdi na chatě než tady.

Kromě přelidněnosti je dalším problémem voda. Žádné inženýrské sítě tu nejsou, takže jediná možnost je slanit s obrovským hrncem za chatu na ledovec a tam ho naběračkou naplnit sněhem. Pak se s nákladem vysoukat nahoru a sníh rozpustit na erárním plyňáku. Netřeba dodávat, že z plného hrnce sněhu je tak čtvrtina vody. Plave v ní trochu bordel, ale jebal pes. Jenže nikomu se nechce ven a už vůbec ne podstupovat ten komplikovaný a celkem nebezpečný tělocvik. Takže se prostě čeká, až to udělá někdo jiný a kdo vyměkne dřív. Trošku provinile si doplňuju vodu na zítra. Mám 2 litry, snad budou stačit.

Dávám se do řeči se dvěma mladými Čechy. Jsou tu se zájezdem s cestovkou a rozhodli se mimo program jako bokovku vylézt na Maťas. Jeden dokonce ukořistil palandu po nějakém odpadlíkovi, takže na už tak úzké matraci budou spát oba.

Další lidé přicházejí a kromě ložnice se plní i jídelna. Dochází mi, že u stolu mám ještě elitní místo. Sedím pěkně stehno na stehno s dalšími dvěma chlapy. Sexuální orientace tady nehraje roli. Jakmile si lehnu na stůl, ruce začnou pomalu odumírat, takže se spánkem to nebude jako u maminky. Ti opilci to nemají vůbec lehké. Rvu do sebe prášek na spaní, ale moc nezabírá.

Stehno nalevo je mladý horský vůdce germánské provenience, kupodivu příjemný a v dobré náladě. Říká, že na Maťasu byl už hodněkrát, ale takový nával tu ještě nezažil. Tak to mám štěstí. Jenže ve druhé polovině srpna bývají prostě nejlepší podmínky, tak toho nevyužij.

V podvečer ještě všechny obchází nějaký vůdce z Itálie a vybírá poplatek 20 EUR za nocleh do kasičky. Dokonce mi dává i nějaký doklad. Do daní si ho asi nevrazím, ale jako suvenýr se bude hodit.

Další nocležníci přibývají i večer. A to nejen vystupující, ale i sestupující z různých cest na Maťas. Zaslechnu cosi o 17 hodinách, to už je slušný výlet. Celá chata připomíná konzervu sardinek, nakonec se nás tu mačká odhadem asi 100. U zdí, na zemi, na lavicí a stolech. Do toho bágly, boty, hadry, mačky, cepíny. I pod stolem mi u nohou kdosi spí. To mu nezávidím.

Nakonec tak na 2-3 hodiny skutečně usínám. Když se kolem třetí ráno začínají sbírat první k odchodu, je to jako vysvobození. Hned vím, že půjdu s nimi. Pokud ty zdřevěnělé končetiny ještě někdy rozhýbu.

Když se mátožně vyhrabu s čelovkou z chaty, vidím už pár světlušek nad sebou. Není ani moc zima. Hned nad chatou je plotna zajištěná tlustým lanem, podobná té ze včerejška, jenom trochu lehčí. Pak se hřeben obchází zprava. Je tu i nějaký drát ve feratovém stylu. Za ním je potřeba stále pokračovat podél hřebene. Na něj se vracím až strmým skalním úsekem zajištěným dalším drátem. Upřímně, tuto část si moc nepamatuju. Vidím jen pár nejbližších šutrů v dosahu čelovky a lezu tam, kam leze vláček nahoře.

Probouzím se až za svítání pod Pic Tyndall (4241 m). To je věž, uvozující rovnější úsek hřebene, zdáli na Matterhornu viditelný. Říká se mu Rameno (Spalla). Věž se přelézá přes vrchol a obtížnější je slez z ní.

Svítání je bellisimo a předpověď zatím nelže. Nikde ani mráček. Slunce se pomalu líhne a tóniny se mění z černé přes oranžovou do modré. Výhledy jsou nádherné, Maťas má dobrou polohu. Nejvíc mě přitahuje Weisshorn, má alpská nejmilejší. Přímo před očima Dent d'Hérens, pak Dent Blanche, vzadu Grand Combin, Mont Blanc a plno dalších.

Po hřebínku u Pic Tyndall je potřeba přelézt tenké sedélko a následuje vrcholový výšvih. Vypadá strmě, ale nejtěžší úseky překlenuje tlustolano. Leze se po skále a to mi vyhovuje. Postupuju pomalu, kyslíkový deficit je znát. Nejistím se, ani není jak. Až těsně pod vrcholem je navátý sníh, ale žádná hrůza.

Po 5 hodinách výstupu se mi konečně odkrývá vrcholový hřebínek a jsem nahoře. Je něco po osmé, dobrý čas. Od chaty jsem nastoupal sice jen 600 výškových metrů, ale vypečených. Lezení má obtížnost II-III a je lépe jít za někým, kdo tu není poprvé.

Matterhorn má dva vrcholy. Italský s křížem a švýcarský, o metr vyšší a jen tak bez ničeho. Oba dělí asi 100 metrů exponovaného hřebínku zavátého sněhem. A kvůli tomu jsem sem táhl cepín, ten metr by mi nedal spát. Nasazuju mačky a vydávám se po hraně střechy. Tak si představuju vrchol hory. Ne jako Kraličák, kde by se dal hrát fotbal. Otevírá se mi pohled na Monte Rosu a na hřeben Domu. Z italského vrcholu je zase pro změnu krásně vidět Cervinia hluboko v údolí. Kdybych byl Bystrozraký, podaří se mi identifikovat i nabořený nárazník na Fabii.

Cepín se tady pro rovnováhu hodí, ale pro výstup není nezbytný. Aspoň za sněhových podmínek, které jsou teď.

Na vrcholu není ani tolik lidí kolik bych čekal. Dohromady jich tu potkávám tak 10 až 15, některé ze švýcarské strany. Po Češích ze včerejška ani vidu ani slechu, za celý den jsem je nezahlédl. Zřejmě to zabalili a sestoupili.

I přes azuro fouká studený vítr a rukavice se hodí. Ještě asi 20 minut se kochám tou krásou okolo a pak se hotovím k sestupu. Sedák mám nasazený už od rána (zbytečně), přilbu taky (nutně) a ještě vytahuju lano, statickou čtyřicítku. Zpět se dá Liongat prý ve značné míře proslaňovat, tak jsem zvědavý.

Dvě slanění skutečně absolvuju, ale pak lano schovávám. Terén není tak strašný, aby se nedal slézt a slaňování strašně zdržuje. Než to rozbalím, nachystám, slaním, pak zase stáhnu, namotám atd., tak už jsem dole po vlastních třikrát. S trochou rizika, ale to je tady celkem přijatelné. Skála se mi zdá ve většině případů docela kompaktní. Slaňáky tu jsou, ale netroufám si odhadnout, jak moc pokrývají celý kopec.

Menší problém nastává u Pic Tyndall. Zkouším věž přelézt trochu zprava, ale špatně jsem skálu přečetl. Navíc v rukavicích a pohorkách není ten pravý cit. Tak zase opatrně dolů a zkusit vlevo. Tady už to jde a věž je za mnou.

Z Pic Tyndall následuje delší skalní slez a pak sněhový hřeben. Dostávám menší pojeb od kolemjdoucího vůdce, že nemám mačky. Má pravdu. Hřeben sice není až tak prudký, ale sníh už je rozmňaganý a uklouznutí by se nemuselo vyplatit. Nejsem zrovna mačkovací typ, ale tady ty železné potvory nasazuju. Ráno jsem je neměl, sníh byl ještě zmrzlý a držel. Teď už jsou ale nezbytné.

S úžasem objevuju úplně novou horu. Vůbec si nepamatuju, že bych tyto úseky před pár hodinami šel. Buď je to tmou nebo mi ten řídký vzduch provedl výmaz v rejstříku nebo jsem prostě zblbnul.

Tady bohužel narážím na německou zpomalgruppe. Dvojice postarších genlemanů sestupuje ukrutně pomalu a na každém kroku se jistí. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby je šlo obkolesit. Jenže to na hřebeni dost dobře nejde. A pokud ano, tak se značným rizikem. Vím dobře, kolik mrtvých má na svědomí zběsilé předbíhání, takže radši trávím následující hodiny v jejich závěsu.

Předbíhám je až v místě, kde se opouští hřeben a oblézá se zleva. Je tu dobře identifikovatelný velký borhák na plotně, viditelný z dálky. Kousek za ním začíná drátovka po strmých úsecích dolů. Mačky už mám zase v báglu, ale začínám být utahaný. Hlavně nadmořská výška si vybírá svoje.

Pod drátem následuje dost nepřehledný traverzový úsek. Teď už přede mnou nikdo nejde, tak se musím navigovat po vlastním. Chatu nevidím, ale tuším, že by mohla být někde tááámhle za rohem. Cestu asi nevybírám úplně optimální, ale nakonec se po pár mírně kostrbatých přelezích a nějakém tom drátu dostávám nad chatu. Ještě tlustolano na plotně a jsem zpátky na baráku.

Je půl čtvrté. Výstup mi trval 5 hod., sestup 7. Což je dost neobvyklé, ale hodně se na tom podepsala zpomalgruppe. Jenže to je realita, s tím musí člověk na Matterhornu počítat.

Zkouším se trochu zresuscitovat, protože toho mám plné zuby. Ale zbyl mi ještě kus špeku a lovečák, to bude dobré. Dopíjím poslední zbytky vody, 2 litry nakonec stačily.

Před chatou se dávám do řeči se dvěma Čechy. Je to otec s 15-letým synem. Staršina prý už na Maťasu kdysi byl a chtěl by, aby se tam podívala i jeho ratolest. S trochou pochybností se zmiňuju o předpovědi, protože tuším, že počasí se od zítřka má kurvit. Ale prý to bude v pohodě. Tahají ze mě rozumy, tak jim v kostce shrnuju všechno, co budou potřebovat.

Měl jsem v úmyslu ještě v podvečer sestoupit k autu, ale nejde to. Začíná mi být blbě. Něco jako těžká kocovina, to je ta nadmořská výška. Šel jsem nahoru z první, bez jakékoliv aklimatizace a je to poznat. Někdy se i tak výstup podaří bez ztráty kytičky a někdy ne. Nevím, na čem to závisí a nebylo by od věci to zjistit. Velkou roli hrají i genetické dispozice. Někdo může běhat jak blbý a ve 3000 se stejně poblije. A někdo v životě na horách nebyl a dá čtyřku bez problémů. Já jsem bohužel spíš genetický horský odpad. Ale sper to ďas, i tak je tady krásně.

Naštěstí aspoň zabírám jednu z posledních volných matrací. Celý zbytek večera a část noci trávím pod dekou s teplotou a rozklepaný zimnicí. Bohužel v erárním kastrólu už není kapka vody a že bych teď slaňoval na ledovec nehrozí. Nechce se ani nikomu jinému. Dobře ti tak, vole, kdybys slanil včera, mohlo tam něco zbýt. Takže jsem i čím dál víc dehydrovaný a jazyk se nepříjemně lepí na patro.

Někdo zase vybírá v podvečer poplatek za chatu a pak přece jenom na pár hodin usínám. Během noci mě budí osazenstvo chtivé vrcholu a do rána už je to jenom takové klimbání (climbing). Situace fyzická není ráno o moc lepší než večer, ale dolů prostě musím. A co nejdřív.

Před sedmou vyrážím. V litrové flašce, kterou jsem včera nechal na chatě, nacházím asi 2 deci vody a vím, jaké pocity má trosečník na Sahaře. K autu zbývá ještě 5 hodin. Pokud vše dobře půjde.

Kolmou plotnu se mi podaří přeručkovat celkem dobře. Naštěstí tu teď není skoro nikdo, sestupuje jenom pár zoufalců. Plotny a úsek ke Lvímu sedlu se mi zdají nějak dlouhé a následující traverz suťoviskem je spíš kontrolované motání.

Na skalkách o kousek níž potkávám pro změnu dva Čechy. Jsou to mladí kluci, včera byli na vrcholu, ale při sestupu je zastihla tma, takže dali nouzový bivak pod šutrem. Teď žerou konzervu Favorita, podle ní jsem je poznal.

Cestou po úspěšném výstupu bych měl myslet na lásku nebo na rodiče nebo na celý svůj život. Ale hovno. Myslím na jedinou věc. Na flašku Coly, co mám v kufru. Na těch dvacet kostek cukru, smíchaných s trestí a bublinkama. Život je próza.

Ještě je potřeba trefit sestupový žlab na poslední skále nad chatou Abruzzi. Daří se a jsem hodně opatrný, každý pohyb pečlivě kontroluju. Naštěstí kocovina se trochu zlepšila, dehydratace vzrostla.

Po žlabu už vím, že to dám. Ale nějak mě to momentálně nehřeje. Hlavně, že se blíží Cola. Ještě 2 hodiny. Je před polednem a u chaty už posedává spousta turistů. Jsou pěkně oblečení, růžolící a spokojení. Já ani netuším, jak můžu vypadat. Holil jsem se naposledy doma, zuby a hřeben předevčírem na parkáči. S Cristianem Ronaldem si mě asi nespletou.

Úsek od chaty je úmorné ťapkání krásnou krajinou v pořádném vedru. Serpentýny už beru zkratkou, je to jedno. Ale Italové ty zkratky nejen tolerují, dokonce je mají značené! To je pěkný přístup, Baťa taky počkal, až si dělníci vychodí chodníčky kolem baráčků a pak jim je vydláždil.

U auta jsem v jednu. Tři, dva, jedna, bágl dolů, klik, otevřít kufr a už to syčí. Bublinky mi lezou i z uší, ale to je jedno, hlavně, že je kvalitně vychlazená asi na 40°. Tak takhle vypadá slast. Litr zmizí hned, ostatní nechávám na později.

Zbytek odpoledne trávím pospáváním na zadním sedadle a doplňováním kalorií a tekutin. Ve 13:30 je ještě třeskuté azuro, ale pak se nad Maťasem bleskově zatahuje a vypadá to, že se na Liongratu žení čerti. Tak předpověď zřejmě nelhala. Chudáci postižení, nechtěl bych být v jejich kůži. Na hřebeni jsou už za sucha dost blbá místa, ne tak teď. 15-letý synek právě prodělává zkoušku dospělosti, ale když musíš, tak musíš. Snad to zvládnou, kluci.

Původně jsem se chtěl ještě podívat na Dent d'Hérens, ale stačilo. Po noci v autě už je mi líp a tak druhý den ráno vyrážím směr Haná. Ještě zamávám tomu špičatému kopci. Budu vzpomínat, ale spíš jsem rád, že ho mám za sebou. Ne že by byl až tak těžký. Ale ta masovost mě deptá. Jenže nezkus to, když je tak pěkný.

Na dálnicích hned poznávám odvrácenou tvář Itálie. Benzín tu stojí asi o 10 Kč na litr víc jak u nás a na mýtném jsem jim věnoval za ty dvě jízdy bratru 2700,-. Ale to je šumák, díky Taloši, stálo to za to.

Obtížnost Liongratu je uváděna jako AD v alpské stupnici nebo II-III UIAA. Myslím, že docela sedí. Většinou se jedná o skalní lezení, ale pod Pic Tyndall je i sněhový hřebínek. Takže mačky ano, cepín pouze pro ty, kteří hodlají přejít i na švýcarský vrchol. Přilba určitě. Při sólovýstupu není nutné ani lano se sedákem, všechny úseky se dají slézt i v pohorkách. Sedák jsem vlastně opravdu využil jenom při odsednutí v plotně pod chatou. Pro výstup ve dvou při chůzi na průběžku se hodí i smyce, nějaký ten vklíněnec a friend. Spacák a nocovací pomůcky jsou zbytečné, lepší špatně v chatě než hůř venku.

Mezi horolezci probíhají debaty o čistotě výstupu Liongratem, když nejtěžší úseky jsou zalanované. Je pravda, že pokud se jedná o horolezecký výstup, skála by měla zůstat jak je, pouze s nýty či borháky na jištění a nějakým tím štandem. Jenže to by byl Liongrat bez lezeček nelezitelný. Jasně, Adam Ondra by ho dal i v lyžákách, ale o to tu teď nejde. Obtížnost by odfiltrovala většinu adeptů na švýcarský Hörnligrat, který je už teď pěkně narvaný. Navíc je částečně zalanovaný taky. Další skupina lidí by špatně odhadla svoje síly a na Liongratu by se hromadily smrťáky. Takže těch pár lan je asi skutečně v současné situaci rozumné řešení. Konečně, i prvovýstupci to určitě zmastili nějakými skobami, žebříky atd. A nějaký ten smrťák se každoročně na Liongratu vyskytne i teď, pro zvýšení přitažlivosti.