Po aklimatizačce na rakouské Wildspitze a sedmihodinovém kroucení volantem přijíždím do podhorské vesničky s nevyslovitelným názvem Les Contamines-Montjoie (1.300 m) poblíž Chamonix. Mám docela obavy z parkování a všelijakých NO CAMPING, ale realita předčí očekávání. Za serpentinami nad vesničkou je u lesa šutroviskové parkovišťátko, kde neotravuje vůbec nikdo a dokonce tady ani nestojí ohyzdný automat požírající přesnou sumu v drobných.

Je hnusně, mlha, kosa a mrholí, jak jinak. I přesto kolem chodí partičky turistů, je to asi vyhlášená oblast. Předpověď na následující dva dny má být už ale lepší, tak uvidíme.

Po noci v autě vyrážím kolem 7 směr bivak Durier. Čeká mě asi 2.200 m celkového převýšení a tuším, že žádná láce to nebude. Krpál začíná hned za parkovišťátkem a pokračuje neúprosně až na planinu Le Truc s několika chatkami. Odtud následuje prudký sešup do údolíčka střediskového de Miage. Je tu několik baráčků sloužících k uspokojení potřeb žíznivých a hladových turistů. Dokonce i erární kadibudka.

Ještě v krpálu nad údolím potkávám japonskou výpravu. Možná je čínská nebo korejská, čert ví, všichni mají stejný pas. Uprostřed jde roztomilý koník, mula. Je naložená jak hovado a sotva se vleče, zatímco Japonci jdou jenom polehku. Mají to věru dobře zařízeno, zvířecí nosič je určitě levnější než lidský. Zajímalo by mě, jak vyřeší prudkou serpentinovku, která je po deštích kluzká a kde má člověk občas problémy, aby si nenamlátil. Ale to už se nedozvím. Nejsem žádný aktivista, zvířata mám rád hlavně na talíři, ale tento přístup se mi ekluje. Tohle není Himálaj, ale Alpy a myslím, že tady by si každý měl svoje saky paky odnést sám.

Za letoviskem de Miage už pokračuje neznačená stezka. Vede napřed romantickými loukami kolem potůčků s mírným sklonem, na zmatení nepřítele. Romantiku narušuje jenom pasoucí se hovězina, která si oblíbila hlavně mou stezku. Vybavuje se mi cedule zpod Venedigeru 'Pozor na agresivní krávy chránící mláďata!'. Dobytek se tváří výhružně, ale ukažte mi usměvavého býka. Pokud poutník pokračuje plynule v chůzi, tak většinou uhnou, což se potvrzuje i tady.

Pak louka končí a začíná bohapustá hoblovačka do svahu. Cesta je vyšlapaná a není problém ji sledovat. Ale počasí je pořád hnusné, mlha, mizerná viditelnost, občas jemné mrholení a kosa. Nikde ani živáčka, jenom šutr za šutrem, obzor za obzorem. Připadám si tady v té pustině jako poslední člověk na světě. Jen občas se otevře okno a vysoko nad sebou vidím hřeben Domes de Miage s nevlídnou severní stěnou pokrytou ledovcem.

Zhruba v 10:30 přicházím k mezistanici, chatce Plan Glacier. Mám za sebou přes 1.500 m převýšení, ale pohádka teprve začne. V ústrety mi jde mladý sympaťák, dělá tady správce. Ptá se, co bych potřeboval. Vysvětluju, že nic, že bych si jenom rád dopřál krátkou pauzu a pokračoval k Durieru. Smutně pokývá hlavou, tak zase nic. Tady, na rozdíl od kvalitně umístěného de Miage moc cvrkotu neužije. Chatka stojí pod skálou v zemi nikoho, daleko od turistických tahů. Kromě mě jsou tu jenom dva Francouzi s lany a karimatkami. Oba jsou mladí, ale jeden vypadá na vůdce a druhý na klienta.

Zalézám do chaty a vybaluju Lovečák s Madelandem, palivo se bude hodit. Nikde tu není cedule o zákazu požírání vlastního, tak co. Ačkoliv na sebe vrstvím, co jde, nemůžu zastavit nekontrolovatelný třas. Je tu klendra, ale z výstupu jsem propocený, což je vražedná kombinace. Zuby mi drkotají tak, že nemusím kousat.

Klepačka nepolevuje ani po jídle a tak ji musím holt zase rozhýbat. Trasa k Durieru není vůbec intuitivní, vede podél skály doprava. Francouzi už vyrazili mým směrem a tak se svezu v jejich stopách. Ale ne kvaltem, jsme už skoro ve 3.000 a dech se pomalu krátí. Přelézáme skalní žebro částečně zajištěné feratovými dráty. Následuje menší sněhový splaz, který se dá obkolesit spodem a další skalní žebro. Tady už Francouze ztrácím, jsou rychlejší.

Brzy se ale zase potkáváme. Oba sedí za žebrem ve skalách a klábosí. Vůdce přelétne okem můj zanedbaný zevnějšek a říká, že bych se měl co nejdřív vrátit. Tady že už jsou ledovce a to je jiné hřiště. Jenom kývám hlavou, tohle poslouchám skoro pokaždé. Oba žvaní už nějak moc dlouho a začíná mi být líto ztraceného času. Ale vypadají docela znale a terén značně nepřívětivě. Je vítr a kolem se pořád honí cancoury mlhy. A před sebou vidím hnusný, rozbitý a trhlinami posetý ledovec. A za ním prudký skalnatý svah na hřeben k Durieru. Kudy přesně vede cesta nemám tušení, tak radši vyčkávám.

Po čase se Francouzi zvedají a slézají skálu k ledovci. Když vidí, že je následuju, dávají mi ještě několik varování a ne zrovna přívětivým tónem. U ledovce zastavují a řeší, co dál. Nasazuju mačky a vyrážím na vlastní triko. Už vás mám po krk, umíte akorát mlít pantem.

Ledovec je posetý šutry a všelijakým bordelem. Není přes něj vyšlapaná žádná stopa, už tady asi nikdo delší dobu nešel. Vyhýbaje se trhlinám a problematickým místům mířím ke skalnímu srázu pod chatou. Kam přesně nevím, ale to se nějak vyvrbí. Ledovec nakonec není tak strašný a dá se přeťapkat celkem bez problémů. Je to tady ale kvalitní divočina, vegetace zmizela, jen temné skály, sníh a led. A občasné nebezpečné padající šutry, vyrývající do špinavého sněhu bílé trajektorie.

Uprostřed ledovce zahlédnu to, po čem už dlouho toužím. Na skále přede mnou je hodně matný, ale přesto viditelný červený puntík. Tak to bychom měli, ve skále už to půjde.

Linie na hřeben k Durieru je vedená logicky po lehce vystouplém pilíři v levé straně svahu, kde je nejmenší nebezpečí padajících kamenů. Trasa je docela solidně značená červenými puntíky, ale nepříjemná. Skála se ukazuje být spíš suťoviskem, terén je strmý a klouzavý. Navíc už mám dost a musím co chvíli odpočívat. Francouzi se stále potácí dole na ledovci, není mi jasné, kam vlastně míří a o co jim jde.

Kličkování v šutrovisku je nekonečné. Nahoře už je víc skal a pod bivakem i pár feratových řetězů.

Po druhé jsem na hřebeni u bivaku Durier (3.360 m). Je to celkem nevzhledná plechová budka a jestli u Plan Glacier dávaly lišky dobrou noc, tak tady už ani po liškách není památky. Jenom nehostinná pustina, šutry, sníh, led a momentálně i mlha. Ta se ale občas protrhne a otevřou se krásné výhledy na Dome de Miage a další kopce. Vlevo ve výškách vykukuje i zítřejší cíl, Bionnassay.

Bivak je opuštěný, jsem tu úplně sám. Údajně má mít správkyni, čemuž nasvědčuje i hrnec polívky na vařiči, kam okamžitě nakukuju pod pokličku. Chatka má totiž dvě části, ložnici s dřevěnými patrovými palandami a kuchyňku. V ložnici je i stůl s lavicemi. Všechno je řešené na centimetry, zvenku bych nikdy neřekl, že se sem vleze tolik věcí. Kapacita je údajně 12 lidí, ale paland napočítám 19. Plus další dvě s rozházenými věcmi, zřejmě patřící madame správcové. Ostatní postele jsou, zdá se, volné, což je dobrá zpráva, protože podle svého blbého zvyku nemám rezervaci. Součástí areálu je i kadibudka pár desítek metrů pod chatou.

Je dobře, že jsem tady tak brzy, aspoň mi zbyde víc času na odpočinek. Vylézám před chatu a snažím se zachytit aspoň pár slunečních paprsků. Uvnitř je totiž hodně syrovo. Po chvíli vidím na hřebeni z Dome de Miage dvě malé tečky, které se postupně zhmotňují ve dva Rakušany. Je to vůdce s klientem a jdou hřebenovkou z chaty Constricts. Hřeben přes Bionnassay má totiž dvě části a oni přicházejí právě tou spodní. Mně tato pasáž nepřišla natolik atraktivní, abych výstup prodlužoval o další den a tak polezu 'jenom' tu horní.

Vůdce je celkem hovorný a tak se ho hned ptám, kolik mu klient zaplatil. Chvilku se kroutí, ale pak procedí něco o 2.000 Eur. Vida, tak jsem ušetřil přes 50 litrů. To na oběd U Anči vyjde a ještě zbyde na pár hrnků. Na druhé straně klient si ho najal na 3-4 denní výstup a to něco stát musí. Fíra navíc určitě odvádí něco svazu, daně atd. a kdovíkolik mu nakonec zůstane. Říká, že vůdcování má jako vedlejšák a živí se úpravami skal a terénu při stavbě železnic a silnic.

Pak přichází Mistrová. Kde šlaka byla, na špacíru? Vlevo ostrý hřeben, vpravo ostrý hřeben, jinak srázy, skály, ledovce. To se tady vylíhla ze šutru? Nedává to smysl. Kupodivu to není žádná hrůza, vybírající si odloučení jako z nouze ctnost, ale asi 35-letá celkem šikovná ženská. Je po francouzsku zubatá, nicméně to by se dalo odpustit. Trochu brblá, že nejsem ohlášený, ale spíš pro formu. Prý je tu celou sezónu, tedy zhruba 3 měsíce. Nedokážu si něco takového vůbec představit. Na tak odřezané štaci, neustále kosa (topení tady samozřejmě není), vánice, sněžení, déšť, samota, nuda, chrápání nocležníků a pořád ty stejné horolezecké pindy. Někdy sem nepřijde nikdo třeba týden, protože holt není počasí. To bych radši byl v kriminále.

První moje otázka míří vždycky na vodu. Žádná erární bomba s vařičem na rozpouštění sněhu tu není. Jenom plastová voda 1,5 l za 5 Eur. Tož tak na světě.

Kvečeru přibývají další dva Francouzi. Mladý a nadrcený vůdce, mluvící plynnou angličtinou, což je u Francouze šokující. A jeho klient, snad 18-letý jinoch s jebáky po xichtu. Možná mu zlomyslní rodičové dali zážitkový dárek, chtějíce se ho definitivně zbavit. Po dvou chlápcích, se kterými jsem šel od Plan Glacier, ani vidu ani slechu. Čert ví, kde skončili. Takže je nás pět.

Jako poslední přichází ošuntělé, špinavé a rozcuchané individuum, připomínající spíš sjetou smažku. Omyl, prý je to nabíječ paní Mistrové. Zajímalo by mě, jak jim to tady spolu jde. Bude to asi dost po selsku, nejbližší sprcha je den cesty odtud. A co se týká výšky, kdesi jsem četl, že horolezci to zkoušeli v base campu v Himálaji a nechtěl se jim postavit. To by ale takoví Šerpové nemohli v podstatě existovat. Tak třeba už mají ty pinďoury líp aklimatizované.

A ještě jeden společník je tady s námi. Všudypřítomná kosa, která postupně proniká každým kloubem. Venku hodně fouká a ani výhřev lidským teplem nepomáhá. Tak aspoň popíjíme čaj, což způsobí na čas odklad.

Netrhám partu a dávám si taky polopenzi. Mistrová se kromě planého vývaru, o kterém už dobře vím, vytasí i s kuřecí nožkou a omaštěnými brambory! Porce sice chabá, ale valím oči. Zásobování tady může fungovat snad jedině vrtulníkem, takže je to malý zázrak.

Rozebíráme zítřek a Rakušák se mě ptá, jestli vím o těžkém skalním úseku pod Bionnassay. Evidentně se mu nezamlouvá, že jdu sám. Ale nejebe mě, je to sympaťák. O tom úseku vím, znám ho z fotek. Větší obavy mám spíš z žiletkových sněhových hřebenů, kterých bude plno.

Nadhazuju otázku společného budíčku a domlouváme se na 4:30. Rakouský fíra tvrdí, že pod skálou chce být už za světla, což je tak po šesté. A má asi pravdu, choulostivé lezení při čelovce není moc bezpečné. Na druhé straně, trasa na Mont Blanc bude ukrutně dlouhá a z tohoto pohledu vyjít po páté je neskutečně pozdě.

Leze na mě sraní, ale představa sibérie venku a chatrného prkýnka s případnou třískou v zadku mě přivádí k chybnému závěru, že to prostě vydržím.

Po setmění se hotovíme do betlí. Mám na sobě všechno, ale tak je mi jasné, že budu klepat kosu. Jsou tu sice erární deky, ale i když si dám 3, tak ony se vždycky nějak shrnou nebo odchlípnou a zima si skulinku okamžitě najde. Není nad spacák, ale kdo se s ním má tahat?

Předtucha se vyplňuje a většinu noci klepu kosu. Každá minuta trvá tak půl hoďky, ale tak to na chatách bývá. Nakonec přece jenom zazní vytoužené pípání mobilu Mistrové. Dělá nám společnou snídani, která sestává z pár kousků sladkého staršího pečiva s medem a kouskem másla. Buďme rádi za ty dary.

Nikdo nemluví, všichni mají svých starostí dost. Pak nasazujeme přilby s čelovkami, někdo sedáky, loučíme se s Mistrovou (její nabíječ snad za celou dobu neřekl slovo) a vyrážíme prokřehlí do tmy za ještě větší zimou. Ale pohyb přinese výhřev, to se rozchodí.

Noc na Durieru mě přišla s kartou Alpenvereinu, polopenzí, flaškou minerálky a čajem na 56 Eur, což ještě docela ujde. A se signálem je to tu slabší. V chatě vůbec a venku občas nějaký záchvěv.

První jdou Frantíci a pak po čase já s Rakušany. Zatím je jasno a jsou vidět hvězdy. Nejlepším lékem proti zimě je pořádný krpál. A to platí i tady. Po kamenitém úvodu začíná mačkovaná a dostáváme se na první sněhové hřebeny. Ty pak přechází opět ve skály a naopak. Svítat začíná až zhruba v 6:30, Mt. Blanc je kvalitní stínítko. Obzor postupně oranžoví a obloha modrá. Svítání na horách jsou nádherná, ale až pak doma v obýváku. Ten vítr bych si tady klidně odpustil.

Francouzi to nehrotí a tak je i při své pomalosti postupně předbíhám. Rakušané začínají nabírat ztrátu. Teď už mám Bionnassay před sebou jak na dlani. Vedou k ní první střechovité sněhové hřebínky a skalní úsek vypadá stejně hnusně jako na fotkách. Pod skálou jsem až před sedmou, úsek od chaty byl delší, než bych čekal. Jako vždy. Na malém sněhovém výstupku nad svahy se držím jednou rukou madla a druhou sdělávám mačky. Tohle v železech nepůjdu, bylo by to moc riskantní.

Lezení je ohodnocené jako II-III a prý 'krásně chytovaté'. Ale to je jedna stránka věci. Druhá je pořádná expozice, lezení v pohorkách s báglem na hranici 4.000 a nejasná orientace. Nejsou tu nýty ani borháky, pokud jsem si dobře všiml. Občas se orientuju podle škrábanců od maček. Jde se hodně přes lišty, žula je naštěstí stabilní a drží. První polovina se leze vlevo u hrany, pak následuje traverz doprava už o něco lehčím terénem. Ale jako snadný bych tento úsek rozhodně nehodnotil.

Po skalách musí opět mačky ven z báglu. K vrcholu vede strmý ledovcový úsek. Jsou krásně vidět okolní hřebeny, de Miage i Tete Blanche. A samozřejmě Bílý šéf. Připadá mi pořád neskutečně daleko, to bude fuška. Bohužel se nad ním začínají kupit mraky, aby to vůbec dopadlo.

Pomalu se sunu nahoru. Pak sáhnu nad sebe a je tam sněhová hrana. Juknu za ní a vidím kilometrový sráz a údolí u Chamonix. Tak tohle je vrchol Aiguille de Bionnassay (4.052 m). Jsem z toho docela vyvalený. Viděl jsem pár fotek, ale tak nějak jsem očekával, že nahoře bude třeba sněhová planinka, kde se dá dáchnout, napít, porozhlídnout, něco nafotit a tak. Jak to u všech slušných vrcholů bývá. Ale tady je jenom žiletkový hřeben, nic víc.

Takže žádný zevl, teď to teprve začne. Napřed je potřeba vyhópnót na hranu. Ale nepřehópnót. A pak jít po střeše. Sněhovo ledové střeše, která má z každé strany skoro kilometr. Ještě k tomu fouká, ale hřeben je to úžasný. Realita rozhodně předčí fotky. Většinou se jde po ostří hrany, občas se hřeben ukloní a je potřeba ťapkat na jedné straně srázu s mačkami zakleslými šikmo na bok. Rukou se pak pro jistotu držím hrany, ne že by to od pádu pomohlo, ale aspoň na rovnováhu. Prý to tu bývá krásně prošláplé, ale teď je hřeben úplně panenský. Po žádné stopě ani památky. Tak tohle na Hané nemáme.

Nejsem sněhový mužik ani mačkovač, takže teď hraju na cizím hřišti. Největšího boba mám, že mi mačka při chůzi zachytne o nohavici. Kalhoty mám dost volné a hroty z maček trčí na všechny strany. Už se mi to několikrát stalo a vím, že pak hodím nekontrolovatelnou držku. Což by tady bylo spolehlivě naposledy. Takže radši moc nezvedám nohy a snažím se kontrolovat každý pohyb.

Na vrcholku za mnou se objevují Francouzi a pomalu pokračují po hřebeni. Jdou navázaní, jak se na vůdce s klientem sluší. Už jenom tohle je důvod, proč bych vůdce nikdy nedělal. Klienta nezná, neví, jak je na tom fyzicky ani psychicky. Jestli nezpanikaří nebo se nesloží při prvním problému nebo expozici. A tady s ním musí jít spojený pupeční šňůrou. Pokud jeden uklouzne a padá, oficiální horolezecká poučka zní, že ten druhý musí hned hópnót na druhou stranu hřebene, lano se přes něj napne a oba udrží. Takové kecy si pak ale můžou opakovat v lezeckém nebi. Pokud jednomu ujede noha, má ten druhý na reakci asi tak desetinu vteřiny a chtěl bych vidět, jak by to stihl. A co když ujede ten zadní? Buď jak buď, na hřebeni se dost dobře jistit nedá a navázaný bych tu nešel nikdy s nikým. A už vůbec ne s člověkem, kterého neznám.

Po stovkách metrů po střeše se hřeben začíná svažovat do sedla Col de Bionnassay (3.888 m). A přes něj vede další žiletka. Takovéto hřebeny se dají přetraverzovat i na koníka, že si člověk prostě sedne obkročmo na hranu a víceméně po čtyřech pokračuje dál. Tento způsob používali staří horští vlci, když se ještě nedalo moc věřit mačkám. Je to časově náročné a dost u toho vlhne prdel.

Za sedlem už je jenom stoupání a stoupání. Nejprve se leze mixovým úsekem na skalní věž. A je to pěkně odpudivá záležitost. Všechno se tu hýbe a terén je spíš suťoviskový, smíchaný s ledem. Navíc mi pořád sklouzává z nohy zatracená mačka, vždy pravá. A odolává všem pokusům o lepší upevnění. V jednom místě jedu málem dolů po rypáku.

Ohlédnu se a nevěřím svým očím. Na hřebeni je 6 teček. Při bližším ohlednání se ukazuje, že dvě tečky postupují rychlostí závodního koně a ladně předbíhají ostatní. Ti sprinteři snad hrnou celý 3-denní traverz za den. Sotva dolezu na věž, tak mě předbíhají a brzy už z nich vidím jenom dva body. Zato zbylá čtyřka nabírá čím dál větší ztrátu.

Konečně se mi daří upevnit pravou mačku, bude se hodit. Zbytek výstupu už je jenom ledovcový. Pokračuje pro změnu další žiletkou. A za ní prudkým hřebenem do krpálu. Cítím, že tuhnu a musím odpočívat stále častěji. Hřeben se zdá nekonečný, i díky tomu, že všude kolem je jenom bílé moře bez náznaku orientačního bodu.

Za hřebenem musím ještě přelézt ohromnou shěhovou hučku a pak se konečně ocitám na rozlehlé pláni pod bivakem Vallot. A zároveň na Normálce, kterou za rok projde údajně 20.000 turistů. Takže nejtěžší je za mnou. Zároveň ale cítím, že mě výška definitivně dostala. Je mi blbě, nemůžu pořádně dýchat a tělo vzdoruje jakémukoliv pohybu. Jedna předchozí aklimatizační akce na třítisícovce nestačí. Alespoň mě ne. Jenže to není jen výška. Taky únava, nevyspání, dehydratace a tohle všechno udělá v organismu takový koktejl, že si připadám jak po chemoterapii arzénem.

Je asi 11 a vím, že teď už to zabalit nemůžu. I kdybych se měl nahoru hrabat do večera. Ztrátu Francouzů odhaduju minimálně na hodinu, Rakušanů ještě víc. Je to divné, většinou mě všichni předbíhají, netuším, co se stalo.

Kolem létají vrtulníky jako ve Vietnamu. Tady má záchranná služba pohotovost neustále. Při tom množství lidí často někdo vytuhne a nemůže nahoru ani dolů.

Už k Vallotce je to pěkný hebl. Počítám kroky, napřed jich je 40, pak 30, pak 25... a potom tak minutu dvě sbírám plíce po zemi. Bivak je plechová budka a vedle je i nejvyšší hajzl v Evropě. Byl postavený z barevných důvodů. Při neustále rostoucím počtu turistů totiž Bílá hora začala postupně připomínat hnědou.

Hřeben Bosses odtud na vrchol se zdá být z fotek pohodová vycházka bílým snížkem. Ale není. On je to ve skutečnosti festovní krpál. Jsou tu vyšlapané serpentýny i úseky přímo do spádnice připomínající schody. Vleču se jak sopel a 70-letá důchodkyně by proti mě byla babka Rychlochodka. Sníh už je teď rozmňaganý a to taky bere hodně sil. Fouká ledový vichr a huba mi zmrzla na kost. Navíc mám sraní, odklady se nevyplácí. Samá pozitiva a sociální jistoty.

Na obzoru se vynořují další a další homole. Nevadí, pomalu, ale jistě. Ke hřebeni nade mnou přilétá vrtulník a někoho odváží. Byla to zřejmě dvojka, kterou jsem potkal už před Vallotkou. Šli navázaní a ona vypadala dost unaveně. Každopádně už jsem je pak nepotkal. A teď pointa - šli rychleji než já!

Šnečím tempem se posouvám po hřebeni pokaždé se zbožným přáním, aby tato homole byla už poslední. Ale není. Shora mě míjí rozšafní sestupující. Ale na spoustě vystupujících vidím, že taky mají dost, což je povzbudivé.

A pak je přede mnou delší hřeben a dál nic. Jsou dvě hodiny a konečně jsem na vrcholu. Okamžitě mě odchytávají dva Talijáni a chtějí fotku. Mají samozřejmě plácačku, foťák už je dnes archaická druhohorní záležitost, kterou používám jenom já. Roztahují vlajku s jakýmsi nápisem. Na oplátku si říkám taky o fotku. Taloš obrací ten podivný předmět nechápavě v rukou, ale pak vystřihne slušný obrázek.

Počasí je krásné a výhledy vůkol kam oko ráčí. Bílá Monte Rosa, Matterhorn, poblíž Aiguille Verte, předvrchol Mt. Blanc de Courmayeur i Mont Maudit a Aiguille du Midi. Jenom ten zatracený ledový vichr nás skoro sfoukává dolů. Ale kde jinde už by měl foukat, když ne tady.

Odchytávají mě další dvě partičky s plácačkami v rukou. Jedna z nich je Švédská trojka Francouzů. Mladík mi říká, že vypadám dost unaveně. No aby kurva ne!

'Samozřejmě, že jsem unavený, ty snad ne?'

'Ne, já se necítím vůbec unavený,' pýří se sameček před doprovodnou slečnou. Ta se jenom směje.

A teď dolů. To jde samozřejmě rychleji, ale i tak musím často odpočívat. Na jedné straně nemůžu dýchat, na druhé musím letět, protože cítím, že střevní generál každou chvíli zavelí. To je prekérka. Cestou míjím dva Francouze z Durieru, zdravíme se a blahopřejeme si. Tak ti to přece jenom na vrchol dotáhnou. Ale co Rakušané? Ty už jsem nepotkal, nahoru skoro určitě nedošli. A nocleh měli zarezervovaný na chatě Cosmiques na druhé straně hory, chtěli ji přejít traverzem. Čert ví, kde skončili. Ale vůdce byl dost zkušený, nějak si určitě poradil.

Nad Vallotkou už valím plíce neplíce, je to na poslední zatáčce. Dobíhám k budce pod chatkou a skutečně - nápis WC! Lomcuju plechovými dveřmi a ty jsou zamčené! Buším na ně jak zjednaný, ale nic se neděje. Pak si všimnu, že na boku je průlez asi metr a půl vysoký. Za ním kovové schůdky do patra a tam - dva volné záchody!

Byly to ty nejohavnější a nejposranější hajzly, jaké jsem kdy v životě viděl. Ale v jistých situacích k zulíbání. Poprvé v životě jsem se vysral v mačkách, v cílové rovince už jde o vteřiny, to víme všichni. Zajímalo by mě, kolik bere taková výšková hajzlbába. Musí to být majlant. Ale je dobře, že tu ten záchod stojí. Rozlehlé sněhové pláně nejsou totiž vhodným místem pro tělesné potřeby. Je to spíš jako sraní na prostěradlo pod dohledem dvě stě lidí.

Ale den ještě nekončí. K autu zbývá pěkný ranec a budu muset někde přespat. Je mi jasné, že Goater bude plný, je to možná nejvytíženější chata v Alpách, sem se soustřeďuje hlavní nápor. Jenom pro informaci ceny: nocleh 65 E (1.700,-), večeře 33 E a snídaně 16 E.

Takže budu muset dolů minimálně k chatě Tete Rousse. Vyšlapaná magistrála od Vallotky vede napřed mírně do kopce a pak už klesá přes ohromné bílé pláně ke Goateru. Je odtud krásný výhled na Bionnassay, teď opentlené věncem drobných mráčků. Jsem tuhý i při sestupu. Pořád si říkám, že s každým krokem níž bude víc kyslíku, ale nějak ta autosugesce nezabírá. U Goateru se ještě před pár lety mohlo stanovat, ale to už je minulost. Teď tady panuje čilý ruch a osazenstvo se hotoví na zítřejší den D. Pokračuju dál, musím trefit sestupovku. O kousek níž je další chajda, prý Winterraum, ale zamčený a použitelný jen se souhlasem správce. To by se vám hodilo, holenkové, zalézt si za pár šupů pod střechu! Mazejte pěkně na večeři do Goateru!

Sestupovka vede právě odtud. Čeká mě dlouhý a nepříjemný žlab s nevalnou pověstí. Padají tu totiž šutry a už pár lidí zabily. Cesta je značená červenými puntíky a v horních pasážích připomíná feratu s poctivě taženým drátem. Ten pak skončí a skalky už se přelézají volně. Linie je vedená logicky po pilíři, mírně vystupujícím z okolního terénu. V okolních žlábcích ale kameny skutečně v náhodných intervalech padají a občas nabírají smrtící rychlost.

Terén na pilířku je skalnato-suťoviskový, strmý, ale nijak obtížný. Jde mi to tady líp než v bílém rozblembaném bordelu, jenže plíce mě pořád nechávají na holičkách. I přesto předbíhám dvojku vyžilých staříků asi o 5 let starších než já. Nebezpečné místo je v podstatě jediné. Úplně dole je nutné uhnout z pilíře a přetraverzovat žlab doprava. Ochrana tu není žádná, musí se to prostě risknout. Myslím, že se uvažovalo o přemostění tohoto úseku nějakou nadúrovňovou lávkou, zatím se ale neděje nic.

To už je k Tete Rousse coby padajícím šutrem dohodil. Podnikaví Frantíci ještě před chatou vystavěli dřevěný plac a na něm se skví 6 velkých erárních oranžových stanů.

Je kolem 19:30 a jsem už víc jak 14 hodin na nohou. Tady prostě přespím, i kdyby to mělo být pod schodištěm. Odcházím vyjednávat do chaty. Na recepci je mladá dupka a právě odbavuje trojici Číňanů. Nabízí jim místa v cimrách A, B, pak C. Jakmile uvidí mě, okamžitě vypálí, že jsou plně obsazeni. Francouzi jsou strašné citlivky. Týden jsem se nemyl, dva dny nečistil zuby, nečesal se, nesdělal trencle ani triko a ona mě hned šacuje jako nějakého chlejva. No a co, to si mám s sebou tahat v báglu přenosnou sprchu s ohříváčkem? Vida, že ji neokouzlím luzným zjevem, beru aspoň stan (15 E), kde by prý mělo být ještě místo. A objednávám si snídani (12 E), jídla už moc nemám. Děvče se dušuje, že vodu tady nemají (v čem asi vaří a myjí nádobí?), ale může mi nabídnout kvalitní PET-flašku za 6 E litr a půl. Tutéž, byla na Durieru za 5. A to je Durier daleko hůř dostupný. Pivo tu mají za 8 E, tady bych s výplatou moc dlouho nevydržel.

Vracím se ke stanům. Každý je asi pro 10 lidí a místa jsou podle toho, kdo dřív přijde. Zalézám do jednoho, kde jsou zatím jenom dva Francouzi. Říkají, že zítra jdou nahoru a vstávají ve 2.

Na spaní jsou tu skládací lehátka. Ale byly asi ve slevě pro Číňany z Decathlonu. Jsou dost úzká a na krajích i uprostřed mají kovové rámy. Takže člověk může ležet jenom natažený, pokud se trochu skrčí, už má nějaký kloub na železe. Ale to by ještě šlo. Bohužel nemám spacák a tak musím opět pod erární deky. A ať se zabalím jak chci, zima si cestu prostě proklestí. Nakonec nás tu spí 7. Ačkoliv jsem oblečený do všeho, co mám a zabalený do dek, odspodu a z boků je mi taková kosa, že na spaní není pomyšlení. U chodidel bych si mohl chladit lahváče. Hodně se ochladilo a navíc fouká takový vítr, že stany sotva drží.

Francouzi plní slib, ve 2 vstávají a vyrážejí. Moc jim to nezávidím, ten fučák je hodně protivný. Navíc nad Blancem jsou mraky. Kupodivu žlab pod Goaterem je už teď plný čelovek.

Noc je nekonečná a až v 7 se promrzlý potácím do chaty na domluvenou snídani. Je hodně sporá, kousek chleba a vánočky s trochou salámu a měkkého sýra. Ale na můj houpající se žaludek je to tak akorát. A čaj mi dělá dobře. Na rozloučenou mě ještě nějaká stará obluda prcá, že jsem nevhodně opřel bágl a že by jim cepín mohl rozbít okno. Nevím jak, když kovová hlava je dole na lavici.

A teď už adios a dolů. Napřed je potřeba přejít kus nepříjemného ledovce a pak už vede vyšlapaná cesta suťovisky a šutrovisky do údolí. Po čase přicházím k horní stanici zubačky Le Nid d'Aigle. Ale auto mám jinde, musím po svých. Je tu i chata, respektive bivak. Odtud vede dolů neznačená stezka a docela tu bloudím. Svah je strmý a nepříjemný, ale pořád turistický.

Na rozcestí u plesa de Bionnassay se sestup mění v protivný krpál na sedlo Col de Tricot. A trikot mám úplně promočený, pro změnu se udělalo pěkné vedro. Míjím zájezd rozšafných důchodců. Jdou pomaličku a užívají si to. Za normálních okolností bych dělal totéž, ale teď mám málo vody, málo jídla a plíce pořád zaražené někde v prdeli. Výhledy jsou tu ale krásné. Loučím se s Aiguille de Bionnassay, která trčí jako bílý pomník vysoko nahoře.

Ze sedla už vidím údolíčko střediskové de Miage, které na mě teď působí jako závan domova. Byl jsem tu předevčírem, ale zdá se mi to jako měsíc. Za Miage, teď narvané turisty, ještě následuje poslední hnusný krpál, kde Číňani týrali mulu. A pak už jen cesta dolů do Les Contamines, kam přicházím něco po druhé. Sestup z Tete Rousse mi trval skoro 7 hodin.

Když zahlídnu auto, mám pocit jak Češi na Řípu. Kufr je totiž země hojnosti, narvaná mlékem a strdím ve všech možných podobách. A pak už jenom vyzout řádně aromatické pohorky, vyglgat flašku Coly, ohřát si metrák jídla a odpočívat.

Trocha sil se na zítřejší kroucení volantem přes 5 zemí bude hodit.

Mont Blanc přes Bionnassay má obtížnost AD, což ujde. Ale to jsou jenom písmena. Jedná se o 3-denní výstup, při kterém se dohromady nastoupá (a stejně sestoupí) asi 4.500 výškových metrů. Už stoupání k Durieru je dlouhé a nepříjemné, následný úsek k Blancu obnáší ne úplně triviální lezení pod Bionnassay a ostré sněhové hřebeny. Většina trasy je ve výšce nad 4.000 m. Něco nastoupaných metrů se dá ušetřit využitím zubačky na Le Nid d'Aigle (a odtud přes sedlo Tricot k bivaku Plan Glacier), ale nic podstatného. Každopádně je potřeba aklimatizace, alpské mačkovací a základní lezecké zkušenosti. Odměnou za tuto torturu jsou zážitky, na které hned tak nezapomenete.