V neděli v podvečer přijíždíme s Verčou a Mojkem do kempu Morteratsch poblíž Pontresiny ve východním cípku země Švajcké. Na obzoru svítí bílé ledovce na nějakých vysokých kopcích a jenom se dohadujeme, která bude ta naše. Chceme zkusit jedinou čtyřku široko daleko přes vyhlášený sněhový hřeben Biancograt.

Druhý den ráno parkujeme poblíž nádraží v Pontresině a po zaplacení nekřesťanského dvoudenního parkovného vyrážíme na chatu Tschierva. Cesta napřed vede romantickým údolím podél světle tyrkysového ledovcového potoka. V okolních lesících by se na smaženici v pohodě nasbíralo, tady jsou houby všem ukradené.

Na druhé straně potoka je cyklostezka. Jezdí po ní i koňské povozy, vlekoucí na korbách hordy turistů. Po cestě je totiž ještě chata Roseg, kde se davy houfují. Počasí je pěkné a výhledy na zasněžené vrcholky potěší. Pokud tam člověk nemusí. S cepíny na báglech vypadáme jak exoti, ale to se brzy změní.

Od chaty terén tuhne a začíná strmé stoupání. Nemáme žádnou aklimatizaci a dech se brzy krátí. Serpentinovka vede šutrovitými loukami a celou dobu před sebou vidíme mohutný masiv Piz Roseg (3937 m). Vrchol je kompletně pokrytý ledovcem a vypadá jak kápě Ku-klux-klanu. I na tuhle kápi se z chaty Červa leze, ale to je jiná kapitola. Mohutné mraky nad ní vytváří skoro atomové hřiby.

Postupně se odkrývá další, vcelku nenápadný vrchol. Podle fotek je nějaký povědomý. Tak Bernina, konečně. Biancograt odtud vypadá jako plytká pohodovka a procházka sněhem. Ale realita bude jiná.

Na chatě jsme brzy odpoledne. Je klasickým příkladem moderní alpské architektury. Když kapacita starší stylové kamenné chaty přestane stačit, nalepí se na ni nějaká zběsilá dřevěná krabice, které se bojí i kamzíci.

Dívat se na to nedá, ale je tu pěkná teráska s lehátky. Povaluje se v nich několik lidí a zdaleka ne všichni vypadají na horolezce. Spíš na turisty, kteří si vyjdou na chatu, dají piva a klobásy na čerstvém vzduchu a pak jdou zase zpět. Proč ne, je tady krásně.

Verča oznamuje, že na vrchol s námi nepůjde a bude nám ze spodu dělat rotu týlového zabezpečení.

Jdeme ještě obhlídnout nástup, ať tu zítra při čelovkách netápeme. A už pár set metrů za chatou jsme volakí zmätení i za světla. Cesta vede do skal nějakou miniferatou, ale hlavně uhýbá hodně doleva, kam by podle plánu moc neměla.

Po návratu k chatě se pro jistotu ptám nějakého horského vlka. S výrazem 'vidláci jsou poprvé na kopci' mi znechuceně říká, jasně, to je ta cesta, kam by tak asi jinak vedla, ne?

Spíme klasicky v hromadné noclehárně pro asi 20 lidí. Není tu nácvek, ale pár lidí už si tady na matracích hoví. Pro jistotu si beru ještě prášky na spaní. A pak ráno slízávám pojeb od ostatních, že když jsem chrápal, tak mě nemohli probudit ani lomcováním.

Budíček je ve 3 a po improvizované snídani vyrážíme. V tom kvaltu u palandy zapomínám svou krásnou mikinu. Byla teprve 15 let stará, tak to je ztráta.

Chata je bohužel dost nízko, jen ve 2573 m, takže na vrchol zbývá 1500 m převýšení. Bude to dlouhé. Při čelovkách přelézáme miniferatu ze včerejška. Před námi už bliká pár světlušek, tak se orientujeme podle nich. Nad masivem Rosegu krásně svítí Měsíc. Po skalnatě-šutrovitém úseku se dostáváme k ledovci a na řadu přichází protivné mačky. Nejsme žádní atleti a většina účinkujících nás předbíhá.

Pod sedlem s krkolomným názvem Fuorcla Prievlusa se ledovec příkře zvedá. Cestička je tu vyšlapaná v serpentinách a pád by nebyl dobrý. Další možnost je údajně úsek obejít doleva po skalách, ale tuto variantu jsme nevyzkoušeli. I proto, že skály se tam zdají dost mokré.

Hrabeme se za pomocí cepínu do strmiska a za námi začíná svítat. Na obloze je sice pár mraků, ale snad nás příroda bude mít ráda. Jsme už hodně nad 3000 m a kyslíkové pauzy jsou čím dál častější.

Na sedle nepříjemně fouká a začíná být kosa. Předbíhá nás tu i poslední skupina tří Taliánů. Jsou to dva chlápci s menší dívenkou. Ta jim ale v souladu s moderními trendy dělá vůdkyni.

Za sedlem následuje přelez skalního hřebene. Nejsou tu žádní mužici a orientovat se dá podle občasných stop cesty nebo podle šutrů, poškrábaných od maček. My ale máme jenom pohorky, protože lezení v mačkách po skále je, dle mého skromného názoru, jednou z nejotravnějších činností.

Úvodní výšvih oblézáme zprava a pak se částečně vysněženým žlábkem vracíme na hřeben. Počasí zatím má rozum a už moc nefouká. Za zády se nám zvedá další mohutný skalní hebl Piz Morteratsch. Taloše nějakým řízením osudu zase předbíháme, ale pak se stopy ve skále ztrácejí. Zdá se mi, že drobné náznaky míří doleva a hřeben obcházejí. Tak je následujeme a strháváme i Taliány, kteří lezou za námi.

Na širší skalní terásce dáváme pauzu na jídlo. Mojek je zelený a říká, že má krizi a že to dál nedá. Tak to je v prdeli. Pro jistotu jde ale napřed položit kabel. Ptám se, jestli mu mám zavolat vrtulník, protože sestup by nebyl úplně snadný. Představa švýcarské horské služby ho vyděsí natolik, že od té chvíle skáče jako kamzík. Tak to je recept na krize: vysrat a pohrozit vrtulníkem!

Opustit hřeben byla chyba. Musí se po něm lézt až kam to jde a pak prý následuje slanění. Poznáváme to hned za obědovou teráskou. Za ní je hodně strmý a teď už rozměklý ledovec. Italská die Führerin do něj vrtá šrouby a jistí svůj doprovod. My žádné ledovcové šrouby nemáme a tak musíme po čtyřech a opatrně. Je to úsek Sedmi kurev, kdy mačky podkluzují a neustále pod sebou vidíme prudký sráz do údolí. Navíc je překvapivě dlouhý. Taloši nás musí proklínat všemi kletbami, co jejich mateřština nabízí. A že jich je!

Na sedle za skalami nám padá kámen ze srdce. Odtud už je Biancograt vidět jako na dlani. I přes moje výhrady k ledovcům musím uznat, že tohle příroda nevymyslela špatně. Krásný Závoj nevěsty obepínající celou hranu hřebene. Něco takového se nejenom v Alpách vidí málokdy. Bohužel zdaleka není tak mírný, jak se zdálo z údolí.

Zatímco na skále jsme šli navázaní a na průběžku, teď už ne. Tady by pád jednoho prakticky nevyhnutelně znamenal i stržení druhého. Takže jdeme každý za sebe, nedá se nic dělat.

Postupujeme housenkovým stylem. Po každých několika krocích následuje postoj důvěrně známý všem horolezcům. Hluboký servilní předklon opřený o cepín a zběsilé oddechování.

Dole se ještě nejde po hřebeni, ale vlevo od něj a svah je dost prudký. Ze sněhu se už stala břečka. Italská trojka tady jde opět do vedení.

A potom následuje nekonečný průchod bílým mořem lemovaným azurovou oblohou. Hřeben je místy ostřejší, pád by se určitě nevyplatil. Ale jsou v Alpách horší. Zážitek to je, nicméně mohl být kratší. Nastává obzorový efekt. Vylezete na 'vrchol' a za ním je na obzoru další, vyšší. A tak pořád.

Nakonec ale přece jenom stojíme na tom posledním, nazvaném Piz Bianco (3995 m). Výhledy jsou krásné, hlavně doprava na Scerscen a Roseg. Jejich svahy jsou i v létě pokryté ledovcem, tohle jsou Alpy v plné parádě.

Vyhráno ale zdaleka nemáme. Tady terén tuhne a čeká nás přelez skalní štěrbiny Berninascharte. Je docela dlouhá a zubatá a po ní ještě následuje skalní výšvih na vrchol. Prušák Güssfeldt, který ji s vůdci v r. 1878 přelezl jako první, dokonce prohlásil, že je tak těžká, že se její průstup už možná nikdy nezopakuje. Špatná prognóza. Momentálně má několik set přelezů ročně, ale to neznamená, že nebudí respekt. Celý úsek vypadá hodně nepřívětivě, ale tak je to u čelních pohledů vždycky.

Na vrcholu už vidím pár postaviček, jsme spolehlivě poslední. Biancograt není jedinou a nejlehčí trasou na Berninu. Spousta lidí přichází Normálkou z druhé strany.

Navazujeme se a jdeme na věc. Lezení není těžké, tak možná za II, ale v expozici a bez jištění. Takže urob si sám. Občas se dá obhodit smyce nebo někam vpálit vklíněnec/friend. Ale tutové štandy to tedy nejsou. Skála je navíc bohužel dost lámavá.

Jenže to není hlavní problém. Tím se ukazuje italská zpomalgruppe. Brzy je dolézáme a zjišťujeme, že oba sokolíci jsou nepolíbení. Postupují hrozně pomalu a předbíhat na tenkém hřebeni je skoro nemožné. Nemají tu slušnost nás pustit, to se tady skoro nenosí. Ze dvou věží se slaňuje a paní Mussoliniová je učí jak na to. Co znamená jistítko, jak se váže prusík. Tohle prostě nepochopím. Nejsem žádný alpský vlk, ale bez základních dovedností bych sem ani nepáchl. Nicméně spousta lidí to v klidu udělá. Jako bych sedl poprvé za volant a instruktor mi vše vysvětloval v plném provozu na dálnici.

Nakonec nás Taloši zbrzdí minimálně o hodinu. A docela klíčovou. Pomalu, ale jistě se zatahuje a nám začíná hořet koudel.

Hřeben je většinou skalnatý a jen občas narazíme na sněhovou pasáž. Slaňuje se z erárních kruhů. Nakonec se ocitáme pod vrcholovým výšvihem. Ten je vysněžený a možnosti jištění jsou tu minimální. Sráz není tak prudký, jak se zdálo z čelního pohledu, ale ani tak plytký, aby byl pohodový.

V horních pasážích sníh přechází opět ve skalní hřeben. A pak oba stojíme na vrcholu. No, vrchol to sice je, ale kromě šutrů je tady k nalezení jen jedna ošúchaná plechovka s vrcholovou knihou. Žádný kříž, značka, vůbec nic. Přitom Bernina je dominantou celé oblasti, něco vyššího se nachází až 140 km odtud vzdušnou čarou. Kromě toho má třetí nejvyší Prominenci z celých Alp, hned za Mt. Blancem a Finsteraarhornem. A lid země švajcké, kde kafe stojí tolik, co půlka české výplaty, nemá ani pár lupenů na blbý kříž.

Ale s vrcholovou fotkou to stejně není moc horké. Počasí se proměnilo jako mávnutím proutku. Po slunci ani památky, všude mraky, viditelnost klesá, je kosa a začíná drobně sněžit. Původně jsme chtěli zase slézt stejnou trasou k chatě Červa, ale to je nesmysl. Jediná rozumná možnost je přejít na italskou stranu a přenocovat v chatě Marco Rosa, která je relativně blízko pod vrcholem.

Ano, relativně. Napřed musíme přejít po hřebeni, který je částečně skalnatý a částečně sněhový. To by ještě šlo, na hřebeni je poměrně snadná orientace i v mlze. Ale ten pak končí a všude kolem jsou jen skály. Ani jeden z nás to tu nezná a nemáme tušení, kam teď vlastně lezeme.

Naštěstí všechno zlé je k něčemu dobré. Před námi je totiž stále zpomalgruppe a ukazuje se, že Italka zná cestu. Nebo se aspoň tak tváří. Slézáme za nimi a při jednom slanění dokonce využíváme jejich lano. Ti Taloši jsou fakt skvělý národ. Milí, vstřícní, kolegiální.

Ve vánici se člověk snadno stane prodejnou kurvou.

Nakonec se dostáváme ze skal na ledovec. Vítr sílí a ostré vločky se nám zabodávají do ksichtů. Pomalu se měníme ve sněhuláky, to je zapičený srpen. Ale pořád následujeme přes nekonečné sněhové pláně Italy. A najednou, světe div se, se na obzoru objeví střecha. Tak nevím, kde bychom bez nich v té sibérii skončili.

Na chatě jsme v 7 večer, po 15 hodinách na nohou. Zmrzlí, zasněžení, ale jinak v pořádku.

V jídelně není k hnutí. Sedí tu partička, která vycházela zároveň s námi. Všichni jsou růžolící a mají v sobě 100 piv. S hurónským smíchem nás zdraví a ukazují si na nás. Asi tady dlouho neviděli manekýny.

Jdu vyjednávat se šenkýřkou. Mám docela obavy, chata je totiž narvaná a žádnou rezervaci pochopitelně nemáme. Po chvilce dohadování nakonec dostáváme místa ve Winterraumu, aspoň to. V euforii hospodskou dokonce obejmu, určitě je ráda.

Winterraum je bouda vedle chaty bez topení, elektřiny a vody. Jedinou civilizační vymožeností jsou tady dřevěné palandy s dekami. Tak tenhle komfort dostáváme za plnou cenu, sviňa italská.

Máme to ale i s polopenzí. Večeře je dost matná, jakési sušené kousky masa s pár brambory, ale čaj se hodí. Pomalu obnovujeme životní funkce.

I Winterraum je plný. Zbytek prostoru mezi palandami vyplňují bágly, pohorky, cepíny, přilby a veškeré tohle horolezecké vetešnictví. Fakt dobře se tu dýchá.

Beru si zase prášky na spaní, ale hodně nenápadně, s Mojkem by to mohlo seknout. Spím víceméně oblečený, pod dekami zase takový hic není.

Noc proběhne celkem v klidu, dokonce i Mojek říká, že se vyspal. Do jídelny přicházíme před osmou a jsme tu sami. Všichni ostatní už dávno vyrazili do světa. Snídaně je ještě matnější než večeře. Pečivo 20 let po záruce a trocha marmelády s paštikou. Ale to je jedno, v nějaké kalorie se ten běs i tak promění.

Před devátou opouštíme chatu. Spěchat nemusíme, podle průvodce je to odtud do údolí maximálně 5 hodin. Půjdeme totiž Normálkou, nejčastěji používanou trasou na vrchol.

Počasí je proměnlivé, slunce střídají mraky. Vyšlapaná cestička vede antarktickou idylkou. Všude kolem bílé moře, třpytivé ledovce a séraky. Vidíme i masiv Berniny s trasou k chatě, která se nám proti včerejšku zdá samozřejmě pohodová a nenáročná.

Kromě klesání přichází i úseky do kopce. Mojek hopsá jak za mlada, ale já vadnu a chřadnu. Pořád jsme blízko 4000 m a kyslíku se nedostává. Trochu pomáhá aspoň ta krása kolem.

Ale žádná idyla netrvá věčně. V nižších polohách ledovec ustupuje a dostáváme se do skal. A tady mizí i stopy cesty. Hluboko pod námi vidíme sestupovat dva lidi, ale ti jsou příliš daleko na hodné následování.

Absolvujeme dvě slanění, ale to už netušíme, kde jsme a kudy dál. Počasí se opět horší a je zamračeno. Navigujeme se by oko zhruba správným směrem, aspoň si to myslíme. Ze skal se dostáváme opět na ledovec, tentokrát hodně rozmňaganý a mokrý. Zato hodně strmý. A není tu ani stopa po lidské přítomnosti, což není moc povzbudivé. Na obzoru vidíme chatu Diavolezza, která ale není naším cílem.

Přes ledovec se nakonec dostáváme opět ke skalám. Terén je nepřehledný a jsme pořád hodně vysoko nad údolím. Navíc začíná mrholit a skály jsou v mžiku mokré. Sen každého horolezce.

Kde se vzala, tu se vzala, zjevuje se dvojka s lanem a cepíny. Ani jeden neumí slovo anglicky, takže zřejmě Francouzi. Nechtějí se moc družit a v mžiku mizí za obzorem.

Pokračujeme zhruba jejich směrem. Skály by za sucha nebyly těžké, teď těžké jsou. Navíc neustále tuhnou. Dostáváme se do místa, které by bylo neschůdné i za sucha. Další směr sestupu je nejistý. Pod sebou slyšíme hlasy a vidím, že o šutr poblíž jsou obhozené dva čerstvé prusíky. Takže tady slanili, to zní rozumně. S mírným proviněním využíváme prusíky taky a slaňujeme několikametrovou kolmicí. Všechno je mokré jak stará děvka.

Odtud už je terén o něco schůdnější a scházíme k nějakému plesu. Zpětně pak dohledávám, že má krkolomný název Lej da l'Isla. Pršet přestává a tak dáváme občerstvovací pauzu. Za plesem jsou vysoké náspy a opět žádná cestička. Ale odtud už to musí přece jít!

Jenže zdání jako obvykle klame. Za náspem jsou dlouhá, strmá a klouzavá hlíno-suťoviska. Padat bych tu nechtěl. Bloumám po náspu a hledám nejslabší místo. Žádné jasné tu není, ale dolů musíme. Nakonec jedno vybírám a sunu se dolů. Je to jak na klouzačce, snažím se držet všeho, co se namane, ale i velké kameny ujíždějí a padají. Volám na Mojka, ať chvilku počká, nerad bych měl nějaký takový na hlavě.

Nakonec stojím na pevné zemi a o chvíli později i Mojek. Ale tohle byl pěkný hnus, zlatá skála.

Ještě nás čeká dlouhý úsek kolem ledovce po šutrovisku pod chatu Boval. Ledovec tady končí a vytváří fotogenický namodralý odtrh. Už z dálky vidíme shluk lidí, vede sem značka a dokonce cyklostezka. Konečně, cy boha, že jí to trvalo!

Na rozdíl od vyšších poloh je tu signál a naproti nám přichází Verča, takže jsme skoro po dvou dnech zase komplet. Sestup z chaty Marco Rosa nám netrval 5 hodin, jak se píše v chytrých knihách, ale skoro dvojnásobek.

V Morteratschi využíváme služeb švýcarských drah. Kemp je odtud sice kousek, ale musíme do Pontresiny pro auto. Utahaní jsme jak koťata, ale u vína v obýváku už se ty vzpomínky trochu prosvětlí.