Po nakonec nedolezené dvoudení aklimatizačce na italském Gran Zebru se jednoho škaredého pondělí ocitám poblíž Zermattu, ve švýcarském údolí střediskovém. V okolí stojí skoro celá místní honorace – Matterhorn, Dom, Breithorn, Lyskammy, Monte Rosa a hlavně Weisshorn. Nádherná trojboká pyramida se špičatým vrcholkem, ještě o fous vyšší než Maťas - 4505 m.

Auto nechávám na parkovišti u kempu Attermenzen za lidových 5 Franků (120,- Kč) na den. Švajcové jsou na rozdíl od Talošů velmi podnikaví, v celém údolí není jediné parkovací místo zdarma. Rozhoduji se na jednu noc nestavět stan a přespat v autě. Venku chčije a nevyhnal by psa. Podle předpovědi má být ještě v úterý hnusně, ale středa by mohla být ta pravá.

Ráno je všechno v mlze a mrholí. Ale pro výstup k chatě Weisshornhütte (2932 m) by to nemělo až tak vadit. Dopoledne ještě ocmrdávám kolem kempu, vařím obligátní těstovinový polotovar a kolem poledne vyrážím. Už cesta k chatě je docela darda s převýšením přes 1500 m. Začíná Křížovou cestou o 14 zastaveních a pokračuje malebnými pěšinami ve zdrcujících serpentinách. Ještěže jsou odtud tak krásné výhledy. Ale jindy, teď je všechno v mracích a mrholení přechází v regulérní déšť. Zhruba uprostřed míjím dvojici Švýcarů, mladého synka s dědkem asi v mém věku. Chvíli poté mě závodním tempem předbíhá párek Němců. Všichni mají evidentně stejný cíl jako já.

Pod chatou už toho mám plné zuby a ploužím se jak důchodce do krematoria. Jak chci sakra lézt do 4.5, když už v necelých 3 nemůžu dýchat? K chatě dorážím durch propocený zevnitř a zmoklý shora. Dokonce mi čvachtá i v pohorách, ačkoliv jsou nepromokavé. Což je docela průser. Jsou 4 hodiny a musím hned zahájit vysušovací kůru. Topení tu samozřejmě chybí, ale nejlepší sušárna je vlastní tělo. Mokré ponožky schnou na nohách docela dobře. Pak je obuju do pohorek, vytáhnu mokré a cyklus se opakuje. Kupodivu tenhle systém docela funguje a do večera už jsou boty jakž takž použitelné. Stejně jako triko, které mám jedno.

Chatu má v pronájmu párek starších manželů a vypomáhá jim asi 20-letá vnučka, to aby se horolezcům nezdál ten svět tak chladný. Nemám rezervaci, ale babi je vlídná a přiděluje mi místo na jedné z matrací v hromadné ložnici v prvním patře. Seznamuje mě s Řádem, proti kterému není odvolání. Večeře v 6 a budíček ve 2. Musím se zapsat do knihy i s cílem na zítřek.

"Sám?"
"Sám."
"Hmmmm..."

Věnuje mi pohled, že mě ráda naposledy viděla, ale pak zamumlá, že mi drží palce a je dobře.

Růžolící Němci už sedí u stolu v jídelně. On je dokonalý Árijec. Asi 35-letý, vysoký, modrooký nacista s posledními zbytky blonďatých vlasů na své protažené teutonské lebce. Chová se s chladnou a samozřejmou povýšeností, protože tady tomu rozumí on. Němkyně je šeredná jak noc a z drobných náznaků v konverzaci vyplývá, že jeho povýšenost končí nejdál u dveří jejich bytu. Dobře ti tak, blbče, zasloužíš si ji.

Další dvojka mi splývá. Oba chlápci kolem 35, vysocí, šlachovití, tmavovlasí a oblečení v černých savých-nepromokavých-všemuvzdorných kompletech. Jednoho se na cosi ptám a neumí ani slovo anglicky. Takže asi Francouzi.

Pak je tu mladý sympatický párek kdovíodkud. Ona docela pěkná tenká blondýna bez hrudníku a on tmavovlasý krasavec s jiskrou v oku a hustým strništěm. Dále zmínění Švýcaři a ještě jeden bělovlasý gentleman tak 65-70 let. Tyhle typy nesnáším. Když si člověk oprávněně postěžuje na svůj věk, tak tihle zmizí kdesi nahoře než bys řekl švec. Půjde s vůdcem, kterého dělá na vedlejšák správce chaty. Takže je nás 11.

Je vidět, že se všichni navzájem okukují a hodnotí. Moje akcie jsou nízko. Jsem starobyle oblečený, zplihlý a žaludek se mi nepříjemně houpe. Ani šediny, druhdy znak moudrosti a důvěryhodnosti, šance zrovna nezvyšují. Jediná spřízněná duše je postarší Švýcar, kterému evidentně není nadvakrát a ve večeři se jenom porýpe.

Z jídla jsem nadšený. Napřed velká miska jakési parodie na rajskou s rýží, po které ještě vnučka nabízí nášup. Přidali jsme si skoro všichni. Pak podivuhodná kombinace velké bílé klobásy s rýží v hustém slizu. Jako doplněk je na stole hořčice a zeleninový salát. Ale čert to vem, je to jídlo. Na závěr ještě přistane strouhané ovoce v řídkém jogurtu. Snad poprvé jsem se na horské chatě přežral. Vrozená hanácká pažravost jasně přejela vachrlatý žaludek.

Odpouštím švýcarské povaze i tu vychcanost. Všude kolem visí ceny za ubytování. Mám pojištění Alpenverein a tím pádem slevu na 26 Franků/noc. Jenže všude je poznámečka drobným písmem bez jídla a jídlo je tady automaticky. A za jídlo, včetně snídaně, nakonec platím dalších 41 Franků navíc. Celkem asi 1600,-. Ale sper to ďas, dal bych i dvojnásobek. Jenom mi vadí, že cena s jídlem není napsaná nikde. Jestli oni nebyli na školení v Polsku.

Po večeři mládenci vytahují zubní kartáčky a pasty. Ještěže já tady přítelkyni nemám, takže nemusím! Každý gram je totiž potřeba vynést a snést na vlastním hrbu. A drobné prohřešky proti bontonu se tady nepočítají.

VODA POCHÁZÍ Z LEDOVCE A NENÍ PITNÁ!

Beru si na zítra 3 litry. Pro klid duše to dělají i ostatní. Jde spíš o častý trik chatařů jak zvýšit prodej minerálek. Ve vodě ještě rozpouštím nějaké pomerančové tablety, příchuť se bude hodit.

Začíná se stmívat a venku chčije a chčije. Nevěřím, že by se za těch pár hodin něco podstatně změnilo. A i kdyby, skála bude mokrá a kluzká jako mýdlo. Další skvělá zpráva přichází vzápětí. Dnes prý byli na vrcholu 2 lidi a říkali, že za poslední škaredé dny napadlo na hřebeni 10-20 čísel nového sněhu! Tak co tady šlaka dělám?

Není mi jasné, jak se někdo mohl vyškrábat nahoru v takovémto počasí a proč? K těmto lidem chovám nezřízený obdiv smíchaný s padesátiprocentním pocitem, že by se měli zdržovat spíš v ústavech pro ně zřízených.

Nocleh ve společné noclehárně je zážitkem sám o sobě. Matrace o šířce cca půl metru jsou narovnané vedle sebe často i na dvoupatrových palandách. Takže spíte tělo na tělo s dvěma cizími chlapy. Z 15 lidí 10 chrápe, někteří skřípou zuby a ostatním blikají a zvoní mobily. Já chrápu taky a je mi to žinantní. Navíc mám nerva. Rok na to myslím a teď to přichází. Vedle mě leží Francouzi a oba do pasu nazí (shora), otužilci.

Rvu do sebe 2 prášky na spaní, abych vůbec zabral. Taky jsem se hodně napil, protože dobrá hydratace je základ. Takže provedu vědecký experiment, jestli vyhraje močák nebo prášky.

Po zhruba hodině a půl jsem stále čilý jako rybička a chcaní mám jak Tycho de Brahe. Většina kolem spokojeně chrápe a mě čeká první morálová zkouška. Slézt strmé schodišťátko, opustit chatu a přitom vzbudit všechny ostatní. Ale není zbytí. Konečně, komu se podaří stát uprostřed noci pod Weisshornem v trenkách?

Pak naštěstí usínám. Jenže babi dodržuje Řád jako švýcarské hodinky. Dobu spánku bych odhadl tak na 2-3 hodiny, ale to je nevyhnutelné. V Himalájích jsou na tom hůř. Malátně se hrabeme z matrací a scházíme se dole na snídani. Je tu starý tmavý chleba, marmeláda a kousky sýra. Nikdo moc nejí. To je dobře, já si s tím nějak poradím. Žaludek mi ale tancuje pořád. Panuje hluboké mlčení, každý má svých starostí dost.

Zhruba ve 2:30 vyrážíme. Velení se ujímá germánský gruppenführer a společně s Francouzi mizí ve tmě jako první. Brzy z nich vidíme jenom 4 kmitající čelovky kdesi nahoře. Naštěstí Švýcaři respektive jejich starší polovička jsou zhruba stejné výkonnosti a tak první část absolvujeme víceméně pospolu. Bohužel chybí dva mladí sympaťáci. Na snídani ještě byli, ale pak to z nějakých důvodů zabalili. Možná se někomu udělalo zle. Kohortu uzavírají dva Oldies, vůdce s klientem. Takže je nás 9.

Výstup sestává ze tří částí. Napřed se dostat Blbým žlabem na hřeben, následuje víceméně skalní přelez exponovaného hřebene a pak strmý a dlouhý ledovec k vrcholu. Celkem 1600 m převýšení. Počasí se naštěstí probralo, jsou vidět hvězdy a zatím to vypadá dobře. Ani zima není tak strašná.

Od chaty vede cestička přes suťovisko, dva lehčí skalní a dva ledovcové úseky. To ale závisí na množství sněhu a toho dole není naštěstí moc. Pak přichází Blbý žlab, dlouhý úsek skal, skalek a suťovisek. Je široký a orientačně náročný. Každý tu má svou cestičku a každý si taky bohužel postavil svého mužika, takže se tu nevyzná čert. Skály jsou na rozdíl od hřebene navíc zvětralé a lámavé. Naštěstí bez sněhu.

Lezeme jak plíce dovolí. Nahoře nám čelovky Atletické čtyřky zhruba ukazují směr a zdá se, že vybrali dobře. I mladý Švýcar vypadá zkušeně. Stejně se občas ztratíme.

Lezení při čelovkách má svoje specifika. Není tak nebezpečné, jak by se mohlo zdát. Ale orientačně neobohatí a při sestupu pak člověk objevuje úplně novou horu.

Na většině alpských výstupů se nachází místo zvané Frühstückplatz. Ne na všech chatách je totiž snídaně v ceně a hodně lidí má po ránu problém jíst. Takže to přímo z postele drhnou nahoru a něco si dají na vhodném místě až mají třeba třetinu výstupu za sebou. A tady se to bájné místo nachází při výlezu z Blbého žlabu na hřeben. Doporučuje se tady být už za svítání, jinak je lépe zvážit sestup.

Nám se to povedlo akorát. Svítat začíná naproti za masivem Domu. Černá postupně jihne, přechází do oranžové a pak modré. Je to neskutečná krása, ale na chatě by byla ještě větší. Žádná idyla to tady není. Na hřebeni fouká a ochladilo se, jsme asi 3800 m vysoko. Mám na sobě už všechny 4 vrstvy i rukavice. Pro jistotu tlačím kus špeku s chlebem. Palivo v nádrži se ještě bude hodit.

Dolézají mě Oldies, všichni ostatní už jsou pryč.

A teď to teprve začne. Následuje dlouhý a exponovaný hřeben. Bohužel zprávy nelhaly a je hodně zasněžený. Ta bílá břečka je mi ze srdce protivná. Proto jsou Alpy proti Tatrám až druhořadé hory, to snad není potřeba nikomu vysvětlovat. Naštěstí je sníh po ránu zmrzlý a docela drží. A ranní světlo se taky hodí.

Hřeben je tenký a morálově neměkne. Není tu pohodové místo na vegáč, ve většině případů by špatný krok znamenal konec. Bez sněhu by byl určitě lehčí, ale máme to s bonusem. Přelézá se několik Strážců (Gendarme), skalních věží a věžiček. Jsou tu skutečně zajímavá místa. Třeba ukloněná plotna, kde jediným chytem je hrana nahoře. Takže ručkujete a pohorkami cupitáte po plotně nad srázem. Je to jenom pár kroků, ale v paměti utkví.

U prvního těžšího místa dolézám Švýcary. Přelézají většího Strážce. Mladý tam vpálil jednoho frienda a vklíněnce a shora jistí staršího. Ten má dost velké problémy i na druhém, trvá mu to a mě rozklepe zima. Přelez nakonec nebyl tak zlý, je potřeba vymyslet klíčový krok. Uprostřed je navíc kruh se smycí pro případ nouze. Toto je ale snad jediná pomůcka na celém hřebeni, která případně může usnadnit postup. Na rozdíl od Liongratu na Matterhorn, kde jsou klíčová místa vyřešená tlustým konopným lanem.

Než Švýcaři sbalí lano, tak je decentně, ale důrazně předbíhám. Nejistím se, ani není jak. Je to na levačku, ale zase to hodně urychluje postup. Nemusím balit lano, zakládat štandy ze smycí a vymýšlet mezijištění. A mám lehčí batoh. Všechny tyto výhody platí až do prvního uklouznutí nohy. Přilbu ale samozřejmě mám.

Co se týká obtížnosti, odhadl bych ji na II-III UIAA, což se v pohorkách ještě dá. V klíčových místech jsou nahoře slaňáky, občas nýt, jinak nic. Expozice na obě strany je občas udivující a hřebínek žiletkový. Taky velmi dlouhý a některá místa hned tak nezapomenete. Zvláště pokud jsou pod sněhem.

Ke konci skalního úseku začínám dohánět i Atletickou čtyřku. Ne že bych jim stačil, ale nic tak neurychlí postup jako absence jištění. Jako bonus je na konci opět teňoučký vysněžený hřebínek, který je potřeba přejít jako hranu střechy.

A pak už mačky na nohy a cepín do ruky. Následuje ledovcový úsek a vrchol se zdá docela blízko. Ale vím, že je ještě strašně daleko. Když vidím, že i Atleti po každých pár krocích odpočívají s hlavou odevzdaně opřenou o cepín, je mi jasné, že chleba se bude lámat právě tady.

Ledovec je totiž festovně strmý a často musím lézt po čtyřech. Naštěstí jsou tu v čerstvém sněhu po předchozích, pokud dobře počítám, šesti lidech vyšlapané jakés takés stopy. Ale jsme už nad 4000 a každý krok bolí. Dýchám jako babka Rychlochodka, ale vím, že teď už to zabalit nemůžu, i kdybych se tam měl vydrápat ušima. Hlavně se neutavit, pomalu a v klidu. Je mi sice čím dál víc zle od žaludku, ale zároveň cítím, že ještě něco energie zbývá. Bez špeku by to nešlo.

Počasí se nám po vyližprdelích předchozích dní rozhodlo dopřát alpinistický sen. Je azuro jak z reklamy a zatím se ani nezvedají žádné mraky. Tak aby to vydrželo. Atleti se mezitím opět vzdalují a Švýcaři postupně dotahují. Vidím, že Oldies to hned na začátku ledovce otáčejí a sestupují. Takže je nás 7.

Ten zatracený ledovec mi trval půl dne, aspoň mi to tak připadlo. Nahoře je ještě skalní úsek, který na všech fotkách vypadá jako taková třešnička na dortu. Ale ona je to skála jako prase. A teď ještě k tomu zasněžená. Sníh má ale jednu výhodu, jsou v něm vidět stopy. To není úplně směrodatné, často jeden blbec dokáže strhnout dav, ale ve většině případů fungující.

Takže další novinka – mixové lezení v mačkách. U pohorek máte jakýs takýs cit, který stup ustojí a jaké mají tření, u maček to ale neplatí. Dva přední hroty trčí dopředu a stojíte často na nich. Přitom styčná plocha se skálou jsou jenom ty hroty a nikdy nevíte, kdy vám uletí. Přesto existují jedinci s mírným mentálním postižením, kteří si v tomhle libují.

Atleti už sestupují a navzájem si gratulujeme. Pro mě je ale ještě brzy. Vidím, že na vrchol přichází další dvojka, vůdce s klientem, ze severního hřebene. Ten je ještě delší a těžší než ten náš, východní.

Traverzuju zleva doprava a zprava doleva podle sněhového taháku a pak jsem najednou u kříže. Plíce mám zastrčené někde v prdeli, je mi blbě, ale vůkol panuje pohádka. Weisshorn má totiž ideální polohu uprostřed, takže jako na dlani je vidět prostě všechno. Severka Matterhornu, Dom (jediný vyšší poblíž), v dálce i Mont Blanc, Grand Combin a další zástupy alpských čtyřek. Šikovně se nám ta italská bota zasunula pod kontinent, tenhle pohled se neomrzí.

Je právě 10, výstup trval něco přes 7 hodin. Na vrcholu zůstávám asi 20 minut a hltám tu krásu seč mi síly stačí. Pak ještě posílám pusu přítelkyni mobilní cestou. Mám slzy v očích a jsem úplně na měkko.

Nakonec přichází i Švýcaři. Klobouk dolů před starým, včera u večeře bych na něj nevsadil ani lupen. Je to božan. A budete chtít fotku, že jo.

"Můžeš nám prosímtě udělat fotku?"

V souladu s trendy nemají foťák, ale plácačku. Ta má tu výhodu, že pokud zmáčknete softwarové tlačítko na displeji, spustí se kulomet a fotka se udělá asi 10x. Aspoň nebudou mít nouzi o materiál do archivu pro vnoučata. Nebo spíš pro FB.

Ale konec srandy, tohle je teprve polovina. Skalní úsek slézám celkem rychle, jenže pak nastává problém. Slunce proměnilo křupavý sníh v rozměklou břečku. Nejsem zrovna mačkovací typ a z těch ledovcových strmisek mám docela vítr. Ani pohled do tisícimetrového srázu severní stěny pode mnou neuklidňuje. Na skále se sakra aspoň něčeho držím, ale tady prostě není žádný pevný bod ve vesmíru. Snažím se jít pomalu a kontrolovaně, nicméně i tak mi občas v tom sajrajtu ujede noha. Naštěstí nijak zásadně. Kdyby došlo na věc, rád bych v takovém srázu viděl ty horolezecké poučky 'nalehněte na cepín a brzděte jím jako rádlem'. Na druhé straně bych těžko hledal hezčí místo pro hrob než je tohle. Jenom ty lilie by se sem vozily blbě.

Vůdce s klientem, co jsme se minuli na vrcholu, už mizí v dáli. Sestupují taky 'naším' hřebenem a jsou to rychlíci. Atlety před nimi už skoro nevidím. Za mnou začínají sestupovat i Švýcaři.

Pomalu, ale jistě se propracovávám ke skalnímu hřebeni. Na závěr ledovce sdělávám mačky a cepín mizí na báglu. Místo je ale tak úzké a exponované, že po této celkem jednoduché činnosti jsem úplně štajf a musím odpočívat. Mezitím mě dohání mlaďoch Švýcar, starý je ještě ve svahu.

Podle stop vidím, že skalnatý úsek někteří předchůdci slézali v mačkách, protože je plný rozbředlého sněhu. Tuhle variantu nakonec zavrhuji, v pohorách jsem si přece jenom jistější.

Postupně přelézám Strážce a sněhové úseky se snažím řešit co nejvíc na jistotu, ale jde to těžko. Hřeben je dlouhý a konec v nedohlednu. Sestup mi dává zabrat určitě víc než výstup. Jednak už mám dost a ani sníh není to, co býval. Naštěstí stopy jsou vidět i tady. Asi 3 místa jsou tu docela tuhá. Poslední u Strážce se smycí, kde pod převiskem nejsou vidět žádné stupy. Ale skála je skála, o tom žádná. Celý hřeben je z krásné pevné žuly a prakticky všechno drží, jak se na slušnou skálu patří.

Švýcaři opět nabírají ztrátu. Všude kde to jde, slaňují a to trvá.

Hřeben pokračuje dál, nicméně Frühstückplatz se mi podaří identifikovat naprosto bezpečně. Ale to je tak zhruba všechno. Odtud musím do Blbého žlabu, což má tu výhodu, že žiletkové hřebínky konečně skončily. Na druhé straně tady chybí jasná linie a vůbec to tu nepoznávám. Navíc kvalitní žula se proměnila v terén plný lokrů, nestabilních šutrů a suťovisek.

Mám matný pocit, že jsme se ráno drželi víc vlevo, takže teď musím víc doprava. Což se záhy ukazuje jako blbost. Mužici tu sice nějací jsou, ale to jsou všude. Lezu a lezu a mám čím dál intenzivnější pocit, že ráno jsme šli úplně jinudy. Nikde nikdo, jenom šutr široko daleko. Mužici postupně mizí, skály tuhnou a mně definitivně dochází, že jsem zabloudil. Nejhorší je, že už nejsem ani schopen identifikovat polohu chaty. Vím, že je za rohem a z většiny výstupu není vidět. Ale za kterým rohem? Navíc se od spodu začínají zvedat obrovské sloupy mlhy a postupně se všechno halí do oparu.

Motám se ve skalách jak hovno pod splavem a spása nepřichází. Nejsem zdaleka jediný, tady už bloudilo hodně lidí.

Nakonec zahlédnu na obzoru mužika. Je mi jasné, že je to jiná cesta než ta ranní, ale lepší než drátem do oka. Po bližším ohledání vychází najevo, že mezi mnou a mužikem se nachází 100 metrů široký strmý ledovec. Bez maček ani ránu, ale těm se z báglu ukrutně nechce. Naštěstí ledovec nedosahuje až k hraně skalního srázu a je pod ním kousek místa, kudy se dá projít suchou nohou. Takže jsem u mužika a co teď. Kdoví, kam tohle vede. Můžu taky sestoupit úplně do prdele. Dochází mi, že já vůl jsem si neuložil číslo chaty. Jsem zapsaný v Knize a pokud se do večera nevrátím, babi spustí poplach a budou létat vrtulníky. Možná.

Mužici občas mizí a zase se objevují, ale pořád to jsou hodně nepříjemné kroky. Plotny a skalky, kde se dá pěkně natřískat huba. Hodně vysilují a už sotva pletu nohama. Je mi čím dál hůř a občas se krapet dávím. Z kocovin mám ale hodně zkušeností, jak to ustát bez blití. Z mých tří litrů už zbývá posledních pár hltů, ale kalorie z tvrdého sýra a špeku se i přes odpor žaludku snažím doplňovat pořád.

Slézám níž a níž a ukazuje se, že jsem délku Blbého žlabu hrubě podcenil. Ráno se mi v té euforii zdál o hodně kratší. Pořád jsem ukrutně vysoko a suťovisko k domnělé chtě je proklatě nízko. A mezi námi mimo jiné asi stopadesátimetrový sráz. Pod sebou v dáli zahlédnu na suťovisku sestupující dvojici. Čertví, kdo to je, ale je jisté, že bloudili stejně jako já. Aspoň vím, že někudy se dolů dostat museli.

Občasné stopy číchsi pohorek mě nakonec přivádí do místa, kde má sráz Achillovu patu a kde vede kolem skály tenká stezička. To už jsem ale pod linií, kde tuším chatu. Stezička mě vyvádí kolem menšího vodopádku až ke skalním plotnám, kde nějaký dobrodinec pověsil sedmičku lano, za které se dá chytnout, protože po plotnách crčí voda. Po troše klouzání a ručkování jsem konečně pod srázem. Fuj, tak to by bylo.

Následující stovky metrů vedou přes rozbředlý ledovec, ale to už vidím na obzoru pár lidí a tuším, že civilizace se blíží. Nakonec ještě suťovisko a když vykoukne střecha Weisshornhütte, je to jakoby se zjevila panenka Mária.

Je před pátou a seznávám, že výstup trval 14 hodin. Teď ještě 3 hodiny dolů k autu a dalších 1500 metrů přenížení. V pohorkách mám úplně mokro, ten sníh se tam vždycky nějak dostane. Nějak jsem si nahoře nestihl nasadit návleky, ačkoliv je celou dobu vláčím s sebou. Ale na to už teď serepes.

U babi vyrovnávám účet až teď. Vysloveně si to takto přála, což se z její strany mohlo ukázat jako taktická chyba. Teď vypadá skoro překvapeně, že mě vidí. Nevím, jestli si to mám brát osobně. Ale nadšeně mi blahopřeje a třese rukou. V euforii jí dávám asi největšího tringla svého života.

V předsíni potkávám jejího manžela, který mezitím sestoupil s klientem. Blahopřání a poplácávání se opakuje. Normálně bych si asi trochu namastil ego, ale teď mám místo mozku únavu. Nahoře si ještě beru pár věcí, které jsem tady ráno nechal a hotovím se k sestupu. Chata je dost plná a přijít sem v dešti, kdy se nikomu nechtělo, se ukazuje jako dobrý tah. Jakmile totiž má být dva dny v kuse pěkně, můry hned vylétají z nor.

Noví adepti se ze mě snaží ještě tahat rozumy, ale teď už se nezdvořile omezuju na holé věty. Vím, že musím dolů, i když hodinka odpočinku by se hodila jako sůl. Je po páté a nechci docházet za tmy.

Před chatou ještě zastihnu právě přicházející Švýcary. Prý nebloudili a cestu našli. Navzájem se oplácáváme a blahopřejeme si. Shodujeme se, že výstup trval skoro stejně jako sestup, což je dost neobvyklé.

Pak už mířím dolů. Jdu pomalu, sotva stojím na nohách. Snad ještě horší než tříhodinový sestup by bylo, kdyby po mně teď někdo chtěl sex. Ale je hezky, krásně teplo, mlha vyšuměla a vím, že teď už je to spíš trýznivá odměna.

Pohledem se ještě loučím s Weisshornhütte. Budu na ni mít pěkné vzpomínky. Byli tady laskaví a měli spoustu žrádla.

Nad kempem míjím Křížovou cestu. Ta je teď dost stylová.

Před osmou docházím k autu se skelným pohledem po 17 hodinách v akci. Jsem skálopevně přesvědčený, že se na všechny alpské výstupy můžu vysrat. Jsou několikadenní, ve vysokých výškách, vítr, kosa, samý sníh a ledovec někde v prdeli ve Švajcu a vůbec. Ale tuším, že mi to přesvědčení vydrží tak dva dny.

Nechápu, jak někdo může dělat horského vůdce. Četl jsem zápisky jednoho takového, který prý byl na vrcholu Weisshornu 170krát. Proti němu to měl Ježíš na pohodu. A taky je neuvěřitelné, že prvovýstup je starý přes 150 let. Tehdy měli jakési polobotky, konopné lano od maminky z prádelny, neexistovala žádná Weisshornhütte ani předpověď počasí. Byli to neskuteční borci.

Říká se, že Weisshorn má nejtěžší Normálku ze všech alpských čtyřek. Nevím, nemůžu to posoudit, ale jedna z nejtěžších bude určitě. Rozhodně těžší než např. Liongrat na Matterhorn.

Smrdím jak kozel a tak ještě dávám načerno v kempu sprchu. Dělám to nerad, ale už mám problém zůstat sám se sebou. Což je neklamný příznak pro trochu osobní hygieny.

Vzduch bohatší na kyslík způsobil částečnou stabilizaci žaludku, tak si ještě ohřívám Diabolské mäso s fazuľou s kvalitním českým chlebem. Je už, pravda, skoro 6 dní starý, ale penicilín jsem zatím oškrabávat nemusel.

Kolena mě bolí tak, že nemůžu dlouho usnout. A stehna tak, že nazítří budu sotva chodit. Ale ze všeho se nějaká ta DPH musí platit.

Po kratším spánku a dalších 15 hodinách kroucení volantem jsem zpátky v zemi zaslíbené, pivem a tatarákem oplývající.

Závěr: Weisshorn poskytuje skalní lezení, mixové lezení, strmé ledovce, exponované hřebeny, nesnadnou orientaci, velké převýšení a značnou fyzickou náročnost, takže takové the best of Alpy. Ale podruhé bych se na něj šplhat už nechtěl.