Kdysi v neurčené zemi vznikla Zóna, tajemná oblast, odkud se málokdo vrátí a o které kolují legendy. Traduje se například, že tam existuje komnata, která vyplní člověku každé přání. A že nejkratší cesta nevede nikdy k úspěchu. Zóna si totiž žije vlastním životem a zabíjí každého, kdo poruší její pravidla. Vláda tam kdysi poslala armádu, která ovšem zmizela do posledního.

V Zóně se jakž takž orientuje jenom pár Stalkerů, průvodců, kteří za bakšiš vodí dovnitř zvědavce a nespokojence. Jednoho takového právě vidíme, kterak vede dovnitř Spisovatele a Profesora. Zatím to nezní špatně, což?

To horší ale teprve přijde. Kdo by očekával, že potměšilá Zóna bude redukovat stavy přítomných roztodivnými způsoby či že zpoza keře nějaký zombík jukne, je prudce na omylu. Ti tři jen chodí a vedou hlubokomyslné řeči, povětšinou zcela nepochopitelné. A takhle to trvá skoro tři hodiny, což je délka filmu. Kdo neusne, vyhraje.

O Stalkerovi pěla kritika ódy. Jedná se o vytříbené, poeticky a emocionálně vypjaté filozofické dílo na téma myšlenkové síly člověka, který si je vědom základních životních hodnot a který dokáže žít a jednat v souladu s nimi. Fuj tajbl. Podle našeho vytříbeného, poeticky a emocionálně vypjatého názoru se spíše jedná o film, u kterého divák neustále čeká, co se z něj vyvrbí a nevyvrbí se nic.

Stalkera natočil Andrej Tarkovskij. Tento domýšlivý Rusák se rozhodl, že bude točit opravdické filmy, když už mu na ÚV KSSS zamítli sovětskou verzi Ramba. A podařilo se mu to mírou vrchovatou.