Zhýralým životem mestským utrápený Jakub prichází na záhradu božú a tu rozmanité príhody zažíva. Ve městě je třicátníkem a učitelem s věčně ubrblaným otcem a vdanou milenkou. Na záhradě po starom otcovi ale objevuje svoje kořeny a krásu jednoduchosti. Postupně tady potkává jakési inkarnace filozofů Rousseaua, Wittgensteina aj., od kterých sa mu múdrosti dostáva. Taktéž mladú a spanilú pannu Zázračnicu potkáva, která přes svou prostotu podivnými magickými schopnosťami vládne a ktorú má okolie za šibnutú. Na záhradě i další rozmanité príhody zažíva a poznáva, že doma je právě tady.

Výše uvedené zní děsivě. Zdá se, že jde o další z filmů, které natočil městský nespokojenec s vilou a autem, tvrdě, že bychom měli opustit své byty a jít trhat jabka. Navíc oduševnělo tu proniká každou skulinou a i kocour se jmenuje Baruch po jistém filozofovi. Ale pozor! Zde musíme konstatovat nad jiné překvapující skutečnost - Záhrada není ztrátou času. Martinu Šulíkovi se podařilo umně skloubit Umění a film, kategorie takřka protikladné. Je tu k vidění spousta bizarních scének, které ale drží pohromadě a pokud se nám dostává poučení a pravd, tak spíš úsměvně a nenásilně.

Roman Luknár vysekl Jakuba s přehledem, mladinká Zuza Šulajová se původně jako panna Zázračnica narodila, Labuda snad špatně hrát ani neumí a i Jana Švandová má ve svých téměř padesáti prsa vysoké kvality.

Jest vidno, že i Temnota má občas svou světlou stránku.