Film se stal bezmála modlou, ale asi nikdo neví přesně proč. Je to údajně dílko autobiografické, kterým se klikatí dospívání hlavního hrdiny. Děj bychom reprodukovat dokázali stěží, jedná se totiž o sled scének z italského maloměsta z třicátých let 20. stol. Většina z nich je veskrze obyčejná a bez výraznější pointy. Příběhem prochází spousta více či méně komických postaviček. Najdeme tu bláznivého strýčka, prdícího dědečka, trpasličí jeptišku, běhnu lacinou i běhnu komfortní, intelektuálského právníka, onanující puberťáky a další pestrou faunu. Občas pobaví výlevy cholerického talijána, takto hrdinova otce, jenže to je tak zhruba všechno a celek začíná za hodinu pořádně nudit. A to jsme sotva v polovině.

Film získal nehorázné množství všelijakých Glóbusů, pohárů a Oskarů. Až má člověk pocit, že na něm něco být musí. Prý jde o dílo s typickým italským naturelem, což platí bezpochyby. Dále se údajně jedná o hřejivou vzpomínku na dětství. Bohužel ne každý měl to štěstí prožít pubertu v italském městečku ve 30. letech a tak naturelu našemu jeví se daleko bližší třeba Páni kluci. Dle dalších ohlasů v sobě film obsahuje to nejlepší z evropské kinematografie. V tom případě hollywoodská studia mohou spát celkem klidně. Na druhou stranu je Fellinimu třeba přičíst k dobru, že vše nepodává se zdrcující vážností, ale s nadhledem a pohodou.

Amarcord je průměrným, ale ukrutně přeceňovaným filmem. Taková Vesnička středisková po italsku, ale v horším.

Poprsí paní trafikantky je vskutku kapitální, ale že by se kvůli tomu vyplatilo 2 hodiny sledovat zbytek...