Film vypráví o hořkosladkých osudech rodiny Ekdahlových. Protože rodina je početná, trvá přes 3 hodiny. Hlavní nitkou je zhruba jedenáctiletý Alexander, nesoucí dozajista autobiografické režisérovy rysy. Fanny z názvu je jeho sestra, která tu ovšem žádnou podstatnější roli nemá.

Hodinu a půl je film takřka o ničem a mohli bychom ho v poklidu zaměnit s kterýmkliv jiným anestetikem. Pak následuje svižnější třičtvrtěhodinka, kdy je Alexander týrán fanatickým biskupem a která skutečně emoce vyvolává. Ale konec je opět dlouhý a růžově nezáživný. Dočkáme se tu i paranormálních schopností, fantazijních výjevů, dýchající mumie a dalších podivností, protože 'v tomto světě nelze vše vysvětlit a pochopit'.

Proč ne, podobné ingredience rozhodně k oživení filmu slouží. Jenže tady jsou dost uměle namixovány na těžkou realitu. Hlavním problémem však zůstává, jako u většiny Umělců, délka. S poloviční stopáží by film ještě byl k překousnutí, takhle je ovšem učiněným martyriem a jedinec, který by se ohodlal jej absolvovat podruhé, musí být mimořádně odolným intelektuálem. A to ještě buďme rádi, že jsme neviděli televizní verzi. Ta má 5 hodin, což se už nebezpečně blíží Cimrmanově operetě Proso a vyžaduje kromě dlouhodobého tréninku i pečlivé předzásobení potravinami.

Tuto rodinnou ságu zamýšlel Ingmar Bergman jako svoje poslední filmové dílo. Bohužel slovo nedodržel.