Novinář Marcello Mastroianni žije životem společenské smetánky plným povrchních, nicméně přitažlivých, radovánek. Ve víru milostných pletek, večírků a lihových nápojů ovšem ztrácí hlubokou filozofickou náplň svého života. Toť vše.

Jak vidno, FF nemilosrdně nastavuje zrcadlo mravně morálnímu rozkladu vyšších společenských kruhů buržoazní Itálie.

Hlavně nám však prezentuje téměř 3 hodiny nudy. Většina scének je neskutečně dlouhých a poté co skončí, naprosto netušíme, proč vlastně ve filmu jsou a jaký měly smysl. Zřejmě mají skládat nějakou mozaiku. Avšak během produkce můžeme odejít na kteroukoliv půlhodinu a nic se nestane. Nejlepší je ovšem odejít po první scéně a vrátit se na závěrečné titulky, ušetříme si tím muka Tantalova a nepřijdeme o nic. Název je naprosto trefný, protože poté, co film konečně skončí, zdá se být život skutečně sladkým.

Jedinými pozitivy se tak jeví idol snů dívčích - božský Marcello ve vrcholné formě, a pak davy pěkných ženských, idol snů mužských.

Dílo vyvolalo svého času značný skandál obzvláště u katolíků, což lze hodnotit jednoznačně pozitivně. Bohužel dnes již nemáme nejmenší tušení proč. Zmiňovat přehršel cen, které se na film sesypaly, snad ani nemá smysl.

Závěrem ještě uveďme jeden z ohlasů kritiky na toto velkolepé nic:
Tímto filmem zakrojil Federico Fellini hluboko ostří svého tvůrčího vhledu do zkonvenčnělého umění a dodnes upoutává jako svrchovaně otevřený dialog talentovaného tvůrce se svou dobou.

Tak to je hlína.