Takto nazýváme periodu zhruba mezi lety 450–330 přnl. Její počátek je charakterizován vystoupením sofistů. Tak sami sebe nazývali potulní učitelé, kteří za úplatu vyučovali různým dovednostem, zvláště pak rétorice.
Základ jejich učení tvořilo tvrzení, že neexistuje žádná pravda, ale záleží pouze na tom, komu je za pravdu dáno. Jinak řečeno pravda není důležitá, vítězí ten, kdo dovede šikovněji prosadit své stanovisko. Tento postulát se stal základním kamenem všech moderních právních systémů a ideologickým jádrem všech právnických škol současnosti. Dnešní filozofie práva ovšem již k této základní tezi přidává tezi suplementární (doplňkovou): 'Určujícím motivem právního sporu není komu je za pravdu dáno, nýbrž růst solventnosti právního zástupce.'

Protágorás (480-410 přnl.) je nejvýznamnějším představitelem sofistů. Proslavil se svým výrokem: 'Člověk je mírou všech věcí'. Důsledky této myšlenky pocítil brzy na svých bedrech, když jej vládce Atén na základě jeho pravdivých spisů vyhnal z města.

Vrcholného rozkvětu dosáhla řecká filozofie především působením tří myslitelů: Sókrata, Platóna a Aristotela.

byl synem sochaře a porodní báby a svými hrubými rysy připomínal spíše řemeslníka. Pravděpodobně by se jím i stal, ale tady poprvé relativně klidnou hladinu řeckého filozofického jezera rozčeřila žena. Nesnesitelnost jeho manželky Xantipy se totiž stala tak pověstnou, že Sókratés už se postupem času raději doma ani příliš nevyskytoval a z dlouhého vysedávání po ulicích se stal filozofem. Proces výuky žáků je u něho obrácen. Sókratés je tím, kdo se táže a pomáhá rodit moudrost ostatním. Zde se jistě projevily vlohy zděděné po matce. Sókratés je zastánce sebepoznání a ponoření se do sebe sama. Výsledkem plaveb ve vlastním nitru se posléze stává epitaf 'Vím, že nic nevím', který dodnes šokuje svou upřímností. Sókratés nevytvořil nějaký rozsáhlý a propracovaný systém, jeho význam spočívá spíše v jeho jedinečné osobnosti, která se stala mravním ideálem pro následovníky. Cítil, že má v sobě vnitřní hlas, který ho vede ke správnému jednání. Nazýval ho 'daimonion', svědomí. Za svoje přesvědčení dokázal položit i život. Z politických důvodů, které byly z valné části smyšlené, byl odsouzen k smrti a donucen pozřít jed. Na smrtelném loži ještě pronesl větu 'Asklépiovi jsem dlužen kohouta, dejte mu ho a nezapomeňte!' Tento výrok je dodnes pro sókratiky jablkem sváru a jeho interpretace se značně liší.

Sókratés, Platón, Aristotelés (zleva doprava): láska k moudrosti

byl Sókratovým žákem. Do dějin se nesmazatelně zapsal jako zakladatel idealistické filozofie. Všeobecně známý je např. pojem 'platonická láska', čistý vztah dvou duší neposkvrněný jakoukoliv implementací animálních pudů. Bohužel v tomto pojmu zůstal Platón částečně nepochopen. Jeho původní myšlenka totiž zněla 'Špatný je nízký milovník, který více než duši miluje tělo'. Platón sám se fyzické konzumaci vztahu naprosto nebránil, ale v jeho případě se nejedná o konvenční náklonnost k ženám, nýbrž k chlapcům ve věku 8-13 let. Těch Platón za svého života svedl stovky a hovoří o tomto druhu lásky bez jakéhokoliv ostychu.
I přes toto menší nedorozumění se Platón navěky stane zvěstovatelem mravních hodnot a bojovníkem za vládu nepodmíněných norem chování v životě.
Proti Protágorově tezi 'Člověk je mírou všech věcí' staví Platón nauku o obecných idejích, jejichž prostřednictvím je nám dána míra pro myšlení a jednání. Podle něj jsou jednotlivé věci pomíjivé a nemají žádnou reálnou existenci. Co je veskrze reálné, jsou pouze obecné ideje, které si naše myšlení vytváří shrnutím společných znaků odhlédnutím od zvláštností jednotlivin. Ale ideje jsou více než jen pojmy, jako jediné totiž mají skutečnou realitu.
Ideje jsou přístupné pouze čistému myšlení a na jejich nejvyšším stupínku stojí idea dobra, což je šokující. Smysly jsou pro Platóna pouze mámení, které nám nikdy nemohou poskytnout jistotu. 'Tělo je hrobem duše', tento Mistrův apokryf vyjadřuje danou myšlenku snad nejvýstižněji.
Duše je svou podstatou pro Platóna nesmrtelná a totožná s duší světa. A protože ve své nekonečné nesmrtelnosti již poznala všechny kombinace věcí, naše poznání je pouze vzpomínáním na to, co duše již zažila v předchozích inkarnacích. Čili každý z nás je objevitelem teorie relativity a dokonce ji objevil už bezpočtukrát, což je jistě uspokojivé.

Pozn.:  Jelikož duše jsou nesmrtelné a tudíž nevznikají, jejich počet musí být nutně konstantní. Ovšem počet obyvatel Země a s nimi i počet individuálních duší neustále roste, což prostou konstantu popírá. Je možné, že existuje nekonečný počet nekonečných duší, ale v tomto případě by se při jakémkoliv počtu obyvatel nacházelo nekonečně mnoho zbylých duší v jakémsi umrtveném stavu neboli stavu mimo tělo (tzv. 'zombie soul'). Navíc zde už vystupuje komplikovaný problém, kým a podle jakých kritérií je duše přidělována rodícímu se člověku. K těmto otázkám se bohužel Mistr nevyjádřil.

Závěrem bychom chěli uvést ještě několik Platónových myšlenek ohledně fungování ideálního státu.
'Budou existovat tři přirozené stavy - řemeslníci, válečníci a vládci. ...válečníci (na rozdíl od řemeslníků) nebudou vlastnit žádné hmotné statky. Co se týče zlata a stříbra, ať se jim řekne, že mají ve své duši zlato a stříbro od Bohů dané a nepotřebují již žádného lidského.
Společné vlastnictví bude u strážců zahrnovat i ženy. Všechny budou společné všem mužům, aby se žádná nestýkala pouze s některým a aby i děti byly společné, takže by ani otec neznal svoje dítě, ani dítě svého otce. Vše bude zařízeno tak, aby se nejvýtečnější muži stýkali s nejvýtečnějšími ženami co nejvíce a méněcenní muži s méněcennými ženami co nejméně. Děti prvních budou vychovávány, těch druhých likvidovány, má-li stát zůstat na výši. Počet svateb necháme ne vládcích, aby s ohledem na války a nemoci udržovali pokud možno týž počet mužů.'
K nadčasovosti těchto idejí není třeba více dodávat.



byl žákem Platónovým, ovšem na rozdíl od svého učitele byl především vědec. Platónovu nauku o nejvyšší realitě obecného a o klamu smyslů považoval za neudržitelnou. Naopak tvrdil, že smysly se nikdy nemýlí, omyly nastávají pouze při dodatečném spojování a třídění dat poskytovaných smysly. Jako jediná skutečnost se mu jevilo jednotlivé, obecné je pouze výsledkem abstrakce našeho rozumu.
Aristoteles proslul jako zakladatel logiky. Tato vědní disciplína neukazuje, co máme myslet, ale jak máme myslet, abychom dospěli ke správným výsledkům.
Naše myšlení se děje v pojmech. Jak získat správný pojem? Definicí. Každá definice musí mít dvě části. Jednak musí předmět zařadit do třídy se shodnými obecnými znaky a za druhé musí uvést, v čem se odlišuje od ostatních členů stejné třídy. Takovou definicí může být například věta 'Rudá je barva, která odráží světlo vlnové délky té a té.' V první části zařazujeme rudou do obecné třídy barva a ve druhé ji přiřazujeme charakteristickou vlastnost. Dalším příkladem podobné definice může být 'Karafiát je květina s drobnými a roztřepenými okvětními lístky.'
Pojmy spojujeme v soudy. V každém soudu jsou spojeny nejméně dva pojmy. Na tomto základě můžeme vyslovit soud 'Tento karafiát je rudý'.
Aristotelés jako první shromáždil nepřeberné množství faktů a předběžně je uspořádal. Celá staletí z něj čerpala své vědění a jeho spisy byly dlouho považovány za neomylné. My dnes však již víme, že jeho díla obsahují spoustu nepřesností, ba dokonce chyb. Na tomto faktu se pravděpodobně nejvíce podepsala Aristotelova vlastnost, o níž se zmiňuje ve vzácné shodě většina jeho vrstevníků. Byl to jeho zavilý odpor k manuální práci. Aristotelés sice např. vymyslel teoreticky správný model dalekohledu, ale bohužel negramotný otrok, který měl návrh realizovat, jej sestrojil obráceně. Nelze se potom divit, že Aristotelés považuje 'Měsíc za bezvýznamnou družici Saturnovu'.


Ke každému ze tří velkých Řeků se připojily rozmanité školy. Podat vyčerpávající přehled o všech je nad rámec této publikace a proto se zastavme pouze u té nejznámější.
Kynická škola vycházela z učení a osobnosti samotného Sókrata. Jejím klíčovým heslem je 'apatie'. Kynikové nevykonávali žádné povolání, byli proto chudí, což je zajímalo stejně málo jako ostatní tradiční hodnoty, např. láska k vlasti. Hlásali, že u člověka nejde o to co má, ale o to, čím je, neboli co si duchovně osvojil.
Nejslavnější kynik byl Diogénes. Žil v sudu nebo psí boudě a jediným jeho majetkem byla miska z dýně k nabírání vody. Když ale viděl, že pes pije i bez nádoby, zahodil i misku.
Dobové prameny se vyjadřují k osobě Diogéna rozporně. Některé vysoce hodnotí jeho autonomní a zcela vnitřně svobodnou osobnost lhostejnou k pozemským svodům, další jej označují za vyzáblého, páchnoucího, věčně nerudného a odpudivého starce. Otázka zůstává i nadále předmětem historického bádání.