V této kapitole se budeme zabývat obdobím zhruba od smrti Alexandra Velikého (323 přnl., téměř současně se smrtí Aristotelovou) až zhruba k počátkům letopočtu.



Tento směr dosáhl ve zmíněném období bezesporu největšího vlivu a právem jej považujeme za nejvýznamnější.
Stoikové vycházeli z kynické školy, ale zmírňovali některé přepjatosti starého učení. Kázali přísnou asketickou morálku a pohrdali vnějšími statky. Ctnosti podle nic člověk dosáhne až tehdy, pokud se dokáže oprostit od všech vášní. Kdo dosáhne tohoto stavu nezávislosti na všem vnějším ('apatheia'), je moudrý, ostatní jsou pošetilí. 'Zvykej si snášet náhodná zla a postrádat právě tak náhodná potěšení' se stalo mottem stoicismu.
Na rozdíl od kyniků jsou stoikové řekněme vstřícnější společenskému životu a spravedlnost i lásku k člověku vztahují na všechny lidi, tedy i otroky a barbary, což byla tehdy novinka vpravdě revoluční.
Stoikové natolik lpěli na hrdosti a nezničitelné důstojnosti osobnosti, že se o nich sotva lze vyjadřovat jinak, než v pozitivním smyslu. Za jedinou mírně negativní událost, která se pojí s obdobím stoicismu, je možno považovat snad jen katastrofální úhyn lvů v císařských chovech za Marka Aurelia. Tento stoický císař se totiž choval ke křesťanské komunitě s takovou nevybíravostí, že tito brzy houfně prchali z Říma. Po několika měsících nezbyl ve městě jediný křesťan a v důsledku toho údajně až kolem 80% císařských lvů pomřelo na nedostatek vlákniny.



Tento směr se zaměřil pouze na syntézu myšlenek z již existujících učení ('eklektik' znamená doslova 'vyběrač'). Název systému znamená také v podstatě jedinou originální ideu v celé nauce.
Nejznámějším představitelem je římský řečník Marcus Tullis Cicero.



V řeckém filozofickém myšlení vzniklo postupně tolik směrů, že se snadno mohla rozšířit pochybnost o všech. Skeptikové (doslova 'pochybovači') považují pravé poznání za zhola nemožné. Důvodů je celá řada a proto si uveďme jen několik nejdůležitějších:



Pozn.:  I dnes někteří filozofové na anketní otázky typu 'Řekněte nám jedním slovem, co je filozofie!' odpovídají 'Pochybování'. Z tohoto hlediska můžeme skepticismus považovat za pravé filozofické jádro (tzv. 'Hard core').



Epikura bychom mohli nejvýstižněji nazvat černou ovcí filozofické rodiny. Hádanku bytí se totiž nepokoušel vyřešit rozumem, jak zněl nepsaný a všeobecně dodržovaný zákon, nýbrž tělem. Úkolem poznání je podle něj sejmout z člověka strach z nadpozemských mocností, které pustoší jeho duši, tím ho osvobodit a umožnit mu plný požitek z pozemského života. Jednoduše řečeno jde o získávání slasti a vyhýbání se strastem.
Většina myslitelů si okamžitě uvědomila případné nedozírné následky této filozofie a Epikura exkomunikovala ze svého středu. Jenže jeho vliv bohužel dosáhl takového stupně, že jej již nebylo možné zcela ignorovat. Naštěstí Epikurova skupina nikdy nevynikala obzvláštní soudržností a podařilo se do ní infiltrovat filozofy, propagující rozum.
V následujících staletích se podařilo dokázat, že Epikúros v žádném případě neučí bezuzdné smyslové rozkoši. Je si totiž vědom toho, že po každé výstřednosti následuje o to tvrdší návrat do reality. Proto musí převzít kontrolní činnost rozum a vědomě krotit imperativy těla. Vlastní smysl života se potom již spatřuje ve vyváženém klidu ducha, čož zní daleko rozumněji.



se považují za věrné žáky a vykladače Platóna, ale přesto se od něj zásadně odlišují tím, že všechno jednotlivé je stupňovitě odvozováno z jediného posledního prazákona, do něhož se také navrací.

Plótínos - malý Platón (204-270 nl.)
Plótínos proslul jako zakladatel teorie o emanaci (tento terním se poněkud nepřesně překládá jako 'vyzařování') božství. Podle této teorie nejvyšší bytost jakoby 'přetéká' a její překypující plnost tvoří vše ostatní. Emanace se děje stupňovitě a existuje několik sfér bytí podle jejich blízkosti k bohu. Uveďme si jen heslovitě názvy jednotlivých stupňů podle distance od božství: Duch (souhrn všech idejí v Platónově smyslu) - duše světa - jednotlivé duše - svět hmoty.
Plótínova nauka o emanaci měla výjimečný úspěch a dosáhla i značného vlivu na myšlení prostého a nevzdělaného obyvatelstva, které ji přijalo za svou. Dodnes, i přes propast více než dvaceti století, se nám dochovala v pohádkách, např. 'Hrnečku vař'.

Pozn.:  Svou přezdívku si Plótínos mezi spoluobčany nevysloužil díky této klíčové části svého učení, nýbrž díky svým názorům na dokonalý stát, které byly stejně promyšlené, jako u Platóna. Plótínovým velkým snem bylo založit město filozofů, které by neslo jméno Platónopolis a mělo se stát vzorem ideálního státu. Tento smělý plán se však nepodařilo realizovat. Vše nakonec ztroskotalo v podstatě na malichernosti - nepodařilo se najít nikoho, kdo by filozofy živil.