Výstupy na Kančendžengu (8.586 m)
Prvovýstupy a významné pokusy
25.5.1955 JZ stěna Britové George Band a Joe Brown. Následující den ještě Anthony Streather a Novozélanďan Norman Hardie. Dnešní Normálka.
14.5.1973 JZ hřeben Japonci Yutaka Ageta a Takao Matsuda. Vrchol Jalung Kang.
9.5.1975 J stěna Rakušané Erich Lackner a Rolf Walter a Němec Michael Dacher. Vrchol Jalung Kang.
31.5.1977 SV pilíř Ind Prem Chand a Šerpa Nima Dorje.
19.5.1978 JZ stěna Poláci Eugeniusz Chrobak a Wojciech Wróż. Jižní vrchol.
22.5.1978 Z stěna Poláci Wojciech Brański, Andrzej Heinrich a Kazimierz Olech. Centrální vrchol.
16.5.1979 S hřeben Britové Doug Scott, Pete Boardman a Joe Tasker.
14.5.1980 S stěna Japonci Ryoichi Fukada, Haruichi Kawamura, Naoe Sakashita, Shomi Suzuki a Šerpa Ang Phurba. O 3 dny později ještě 4 další.
6.5.1982 S hřeben
varianta
Italové Reinhold Messner a Gottfried Mutschlechner a Šerpa Ang Dorje.
20.5.1984 JV hřeben
J hřeben
Japonci Toichiro Mitani, Tsuneo Shigehiro a Seishi Wada. Jižní a centrální vrchol.
7.10.1984 J pilíř Poláci Tadeusz Karolczak a Wojciech Wróż. Vrchol Jalung Kang.
22.4.1985 S stěna
V hřeben
Slovinci Borut Bergant a Tomislav Česen. Vrchol Jalung Kang.
1.5.1989 traverzy
ZJ a JZ
Dohromady 27 Rusů a 1 Šerpa stáli během 14 dní na vrcholu během unikátních traverzů 4 osmičkových vrcholů.
30.4.1991 JZ pilíř
J hřeben
Slovinci Marko Prezelj a Andrej Štremfelj. Jižní vrchol.
20.5.2003 JZ stěna
varianta
Italové Christian Kuntner, Mario Merelli, Silvio Mondinelli a Španěl Carlos Pauner.



JZ stěna



Traverzy ruské výpravy z r. 1989



SZ stěna



Východní stěna


Kančendženga je hojně olezlá z nepálské strany (JZ a SZ stěna). Z indické strany (JV a východní stěna) v současné době není možné dostat povolení a tak zde vede pouze jediná cesta východním žebrem. Domácí Indové totiž povolení dostali. Díky této uzavřenosti je ale téměř polovina hory dosud panenská a do budoucna nabízí spoustu možností. Nicméně i z nepálské strany by se ještě něco našlo, např. západní hřeben přes Jalung Kang nebo pravá část SZ stěny.

Kanča má jako jedna z mála osmitisícovek (Everest, Nanga Parbat, K2) i předválečnou historii. Dokonce předprvoválečnou.

1899

  Britskou průzkumnou výpravu vedl Douglas W. Freshfield. Kromě tří Angličanů ji tvořili ještě tři Italové a místní nosiči. Výprava obkolesila skoro celou horu, musela přecházet sedla v 6.000 m a bivakovat na sněhu. Její přínos byl však obrovský, hlavně práce topografa Edmunda Garwooda a fotografa Vittoria Sella poskytla následovníkům neocenitelné informace. Nastínila už i možnou cestu k vrcholu, kterou skutečně o 56 let později využili prvovýstupci a jež je dnes Normálkou.



Douglas W. Freshfield
  
Vittorio Sella

1905

  Brit Aleister Crowley, okultista, prcíř, spisovatel, filozof, propagátor drog, špion, malíř atd. po neúspěšném pokusu na K2 (1902) zkusil Kančendžengu. Výprava byla pětičlenná a doprovázelo ji 230 nosičů. Tábory zakládali každou chvíli, na hranici sněhu se dostali až v C5 v 5.400 m. Tady sáhibům došlo, že i nosiči budou potřebovat zimní oblečení, boty a mačky. Museli se však spokojit s tím, co jejich šéfové nepotřebovali. U C6 pak v 5.800 m po pádu jeden z nosičů zahynul.

C7 byl založen v 6.000 m. Ale ještě než došlo na pokračování, ostatní se vzbouřili proti diktátorským manýrům Crowleho. Celá partička se rozhádala a 3 vzbouřenci se 4 nosiči se rozhodli okamžitě sestoupit. Krátce poté se utrhla menší lavina, ve které zahynul Švýcar Alexis Pache a 3 nosiči. Crowley se ani nenamáhal jít na pomoc a v klidu pokračoval v psaní článku do místních novin. Druhý den sestoupil také a pokračoval v cestě do civilizace. Ostatní pohřbili nosiče na místě do trhliny, Pache má hrob v 5.400 m. Slouží jako orientační bod, většina výprav zde staví BC.

Výprava lezla JZ stěnou a nejvyšší dosažená výška byla 6.300 m.



Aleister Crowley
  
Výprava 1905 - Jacot-Guillarmod, Reymond, De Righi

1920

  Britové Raeburn a Crawford neměli ambice vylézt na vrchol, spíš se rozhodli prozkoumat možné výstupové trasy. Pátrali na JZ svazích, překročili sedlo Ratong La (5.200 m) a vystoupili do výšky 6.685 m.

1929

  Američan Francis E. Farmera se pokusil o sólovýstup JZ svahem. Se třemi domorodými nosiči založili 3 výškové tábory a Francis se potom vydal k sedlu Yalung. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Šlo zřejmě o romantickou sebevraždu. Jinoch věřil, že touto cestou lze dosáhnout nirvány.

  Už seriózní pokus měli na svědomí Němci. Na podzim přijela devítičlenná výprava pod vedením Paula Bauera (32). Nastoupili na východní hřeben, postavili 10 výškových táborů a dostali se do výšky 7.200 m. Zde je zastavil hluboký sníh, ale shodli se, že terén odtud až na vrchol je schůdný a právě tohle je ta pravá cesta.

1930

  Švýcarsko-německo-britsko-rakouská výprava vedená G. O. Dyhrenfurthem (43) zvolila cestu ze severu, když už východní hřeben měli rozdělaný Němci. Nebylo to ani tak dobrovolně, tehdejší nepsaná horolezecká pravidla to prostě nedovolovala. Mezi lezci byl i Němec Uli Wieland, kterému se jeho láska k Himaláji stala osudnou v r. 1934 na Nanga Parbat. Expedice se nejprve zaměřila na severní stěnu a hřeben. Pak zkusila štěstí na SZ hřebeni a ani tady nebyla úspěšná. V obou případech byla dosažena výška 6.400 m, tedy více než 2.000 m pod vrcholem. Tím výprava skončila. Jeden Šerpa zahynul v lavině.



Paul Bauer
  
Günter Oskar Dyhrenfurth

1931

  Paul Bauer se vrátil a přivedl desetičlennou německou výpravu. Zkoušeli opět trasu východním hřebenem, kterou opustili před dvěma lety. Expedici provázela jedna pohroma za druhou, smrt jednoho horolezce a tří Šerpů, nemoci, omrzliny a laviny. Přesto se Němci probíjeli stále výš. Po založení 11 (!) táborů dosáhli výšky 7.940 m. Pak se jim ale postavilo do cesty sedélko plné hlubokého sněhu, které už nezvládli a vrátili se. I přesto se jednalo o špičkový výkon.

1953 - 1954

  Dvě britské expedice rekognoskovaly terén pro svoje následovníky z JZ a seznaly, že výstup přes dvě ohromné sněhové police by mohl být tím pravým.

1955

Britové pod vedením Charlese Evanse (36), který měl už zkušenosti z Everestu, přijeli s devítičlennou expedicí. Cíl byl jasný - JZ stěna podle instrukcí z předchozích výprav. Plánování a logistika byly na úrovni, včetně tří druhů kyslíkových lahví. Výprava vyšla z Darjeelingu doprovázena třemi stovkami nosičů. BC založili 23.4. ve 4.500 m a další 3 tábory blízko sebe, aby usnadnili pohyb nosičům.

Trasa vedla podél jižní stěny Jalung Kang. Dolní ledopád zkoušeli nejprve přelézt přímější variantou, ale ta se ukázala jako příliš nepezpečná pro Šerpy. Raději uhnuli více na západ a tudy už prošli poměrně snadno k Hrbu, útvaru nad ledopádem. Cestou založili C1 v 6.000 m a C2 v 6.200 m. Nikam nespěchali, cesty ke všem táborům vždy zafixovali a Šerpové do nich denně vynášeli náklad. Byl to klasický případ expedice natěžko, ale dobře promyšlené a plánované. Horní ledopád byl poměrně snadný. C3 postavili na plošině v 6.650 m a pak dolezli na Velké plato pod Srp, ohnutou skalní formaci pod Jalung Kang. Na platu pak vznikly C4 v 7.150 m a C5 v 7.700 m. I tento tábor byl ještě dobře vybaven Šerpy.

Pak ale přišla 19.5. dvoudenní bouře, která stany poničila. Nicméně to Brity nemohlo zastavit. Opravili je a 24.5. byl vykopán do 45° svahu C6 v 8.200 m. Neklidnou noc v něm strávili George Band (26) a Joe Brown (24). Pár centimetrů stanu přečnívalo do srázu a tak byli raději neustále navázáni na laně, které protáhli vchodem stanu a ukotvili na skobě ve skalách. 25.5.1955 v 8:00 vyrazili. Nejprve lezli směrem k sedlu mezi hlavním vrcholem a Jalung Kang, po několika stech metrech ještě před sedlem uhnuli doprava. Terén byl většinou sněhový, částečně skalní. V 15:00 byli na dosah vrcholu. Ale na samotnou špičku nevystoupili, tak to slíbili z náboženských důvodů panovníkovi indického Sikkimu. Jinak by totiž bohové seslali na jeho zemi neúrodu a nemoci.

O den později je následovali ještě Anthony Streather (29) a Novozélanďan Norman Hardie (30). Počasí bylo téměř ideální. 28.5. se už všichni sešli v BC.

Při výstupu používali kyslík. Jejich trasa je dnes Normálkou.

George Band (1929 - 2011, †82) se zúčastnil úspěšné britské expedice na Everest v r. 1953, kde se však nedostal do vrcholových týmů. Vše si vynahradil v r. 1955, kdy prvovýstupem vylezl na Kančendžengu. Napsal několik knih, v letech 1987-1990 byl předsedou britského horolezeckého svazu a v r. 2011 dostal Řád britského impéria. V civilu byl ropným inženýrem a výzkumům v této oblasti zasvětil skoro celý život. Zemřel přirozenou smrtí.

Joe Brown (1930 - 2020, †89) má na kontě řadu úspěšných výstupů v Alpách i Himálaji. Jeho největším úspěchem je jednoznačně prvovýstup na Kančendžengu v r. 1955. Další úspěšný zářez slavil o rok později prvovýstupem na fotogenickou Muztagh Tower (7.276 m). V r. 2011 dostal Řád britského impéria. Vymyslel dodnes hojně používané vklíněnce a působil i jako moderátor dětských pořadů. Později si otevřel obchody s horolezeckým vybavením. Zemřel ve svém domě přirozenou smrtí.

Tony Streather (1926 - 2018, †92) byl armádním důstojníkem a úspěšným horolezcem. V r. 1950 vylezl jako člen norské expedice na nejvyšší horu Hindukúše Tirich Mir (7.708). Byl v širším výběru pro Everest v r. 1953, ale nakonec odjel v témže roce s americkou expedicí na K2. V r. 1955 vylezli Britové poprvé na Kančendžengu, nejprve Joe Brown a George Band a o den později Tony Streather a Norman Hardie. Streather pak ještě velel úspěšné expedici na Everest v r. 1976. Byl ženatý, měl syna a tři dcery.

Norman Hardie (1924 - 2017, †92) byl na 14 himálajských expedicích, největším úspěchem byl prvovýstup na Kančendžengu v r. 1955. Poté několik měsíců cestoval po Himálaji a zmapoval oblast jižně od Everestu. Byl inženýrem se zaměřením na vodní elektrárny. Několikrát pobýval v Antarktidě a dělal i vedoucího tamní novozélandské stanice. Koncem 50. let se z Nového Zélandu přestěhoval do Anglie, kde se i oženil.



George Band
 
Joe Brown
 
Anthony Streather


Norman Hardie
 
George Band během výstupu
 
George Band během výstupu

1965

  Jugoslávci se pokusili vylézt poprvé na Kangbačen (7.902 m). Přijeli s početnou výpravou, ale výstup museli ukončit v 7.600 m kvůli omrzlinám a špatnému počasí.

1973

Japonci poprvé vylezli na druhý nejvyšší vrchol Kančendžengy - Jalung Kang. Používali kyslík. BC založili 20.3. v 5.400 m u Pacheho hrobu a C1 v 5.950 m. Úvodní ledovec je protkaný trhlinami, museli použít i žebříky na přemostění. Na jižních srázech postupně vznikly C2 v 6.470 m, C3 v 6.990 m a C4 v 7.440 m. Po dvou dnech špatného počasí pokračovali výš a postavili C5 v 7.930 m. Počasí a vyčerpání je poté donutilo stáhnout se do BC. 9-11.5. se pokusili vrátit do C5, ale hluboký sníh jim v tom zabránil. Čas běžel, příchod monzunu se blížil a tak plán na 3 vrcholová družstva zredukovali na jediný pokus.

13.5. už bylo hezky a Yutaka Ageta (29), Takao Matsuda (31), Kyioshi Asano (28) a Šerpa Karma opustili C4. Noc strávili v C5 a 14.5.1973 z něj vyrazili v 6:30 k vrcholu. Trasa vedla nejprve přes žlab na skalnatý západní hřeben. Asano musel brzy otočit, protože mu nečekaně došel v láhvi kyslík. Spolu s Šerpou pak alespoň žlab zafixovali, protože tušili, že návrat vrcholového týmu nebude snadný. Ageta a Matsuda mezitím dostávali vysílačkou pokyny ohledně trasy z BC, kde je sledovali velkým teleskopem. U hřebene si vzali plné kyslíkové láhve a ty z poloviny plné odložili do úschovny pro návrat. V 15:00 se začaly honit mraky a spojení bylo přerušeno. Ale oba dolezli v 18:00 na vrchol.

Brzy se setmělo a při sestupu nebyli schopni najít úschovnu s láhvemi. Museli proto nouzově bivakovat v 8.300 m. Ráno byl Matsuda na pokraji sil a Ageta se proto rozhodl jít sám a donést mu kyslíkové láhve. Spojení stále nefungovalo a i on bloudil. Z C4 jim vyrazil na pomoc záchranný tým. Nikoliv rádiem, ale hlasivkami se nakonec dokřičeli k bezradnému Agetovi. Bylo už 17:30 a nacházeli se asi 100 metrů od úschovny. Teplé pití a kyslík Agetu částečně zresuscitovaly. Ostatní se vydali hledat Matsudu. Ale našli jen zlomenou násadu od cepínu. Pak padla tma a i oni byli rázem v ohrožení. Z BC došel příkaz okamžitě sestoupit. Nechali ještě v úschovně pro Matsudu kyslíkovou láhev a do C5 se vyčarpaní dostali až ve 4:00. Po dlouhém odpočinku sestoupili další den do C3. Mezitím byla podniknuta z C5 další záchranná akce, ale Matsudu už nikdo nespatřil.

Agetu stál vrcholový úspěch omrzliny na rukou i nohou.

  Ve stejné době se jiná japonská výprava pokusila o Kangbačen (7.902 m). Avšak skončila už v 6.500 m díky čerstvému hlubokému sněhu a z toho vyplývajícího lavinovému nebezpečí.

1974

  Poláci jako první zdolali Kangbačen. Postupovali SZ stěnou a 26.5.1974 nahoru dolezli Kazimierz Olech (45), Wojciech Branski (38), Wiesław Kłaput (27), Marek Malatynski (27) a Zbygniew Rubinowski (44).

1975

Rakušané a Němci stáli jako druzí na Jalung Kangu. Postupovali britskou Normálkou na hlavní vrchol a potom přes tzv. Srp. Používali kyslík. BC založili 6.4. poblíž Pacheho hrobu a C1 v 6.200 m přímo na Hrbu, který dobře znali už Britové. Následoval Horní ledopád se strmými úseky a C2 v 6.600 m. Pak dolezli na Velké plato a postavili C3 v 7.200 m. Všechny tábory poctivě zásobovali, což mělo pozitivní vliv i na aklimatizaci. 3.5. pokračovali doleva směrem k Srpu. Brodili se 40 cm čerstvého sněhu a každou chvíli hrozilo, že spadne lavina. Pod Srpem přelezli trhlinu a v 7.900 m vykopali plošinu pro C4.

Pak všichni sestoupili do BC k válečné poradě. Bylo rozhodnuto vytvořit 3 vrcholové týmy a přesunout oba doktory do C3 kdyby něco. 9.5.1975 vyrazili z C4 Rakušané Erich Lackner (27) a Rolf Walter (33) a Němec Michael Dacher (41). Počasí bylo ideální a sníh ve žlabu k vrcholu kvalitní. V poledne stáli na vrcholu. 12.5. je následovali stále v krásném počasí Gerd Baur (28), Peter Vogler (27) a Helmut Wagner (36). Až třetímu týmu štěstí došlo. V noci na 13.5. sněžilo a přes den byl vrchol zahalený mraky. Přesto Sepp Mayerl (38), Günter Sturm (35) a Fritz Zintl (42) na vrchol dolezli. Všichni se v bezpečí dostali do BC a velmi si cenili pomoc Šerpů, bez kterých by výstup nebyl možný.

Erich Lackner (1948, 76) má na kontě soustu výstupů v Alpách mj. severku Matterhornu a Walkerův pilíř na Grandes Jorasses. Dále pak Stěnu Trollů po 36 hodinách lezení, The Nose na El Capitana, Huascarán (6.768 m). V Himálaji stanul na vedlejším vrcholu Kančendžengy Jalung Kang (8.505 m, 1975). Studoval nejprve matematiku a fyziku, pak ale přešel na psychologii a sportovní vědu. Živil se jako horský vůdce a lyžařský instruktor. A taky jako filmař, za svoje snímky z expedic dostal několik cen.

Michael Dacher (1933 - 1994, †61) vylezl na Matterhorn, Eiger, Aconcaguu a několikrát na dolomitské Tre Cime. Jeho hlavní parketa byl Himálaj, kde si v letech 1977-1987 připsal 9 osmitisícovek mj. K2 s Reinholdem Messnerem. Neúspěšně se pokoušel o Everest, Dhaulágirí a Makalu, jen Annapurnu a Kančendžengu nechal na pokoji. Zemřel na selhání srdce.

Rolf Walter (1941 - 1985, †44) měl důkladnou průpravu z řady těžkých výstupů v Alpách (severka Matterhornu, Aiguilles du Diable, celý Peutereygrat atd.), ale i v Andách a na Pamíru. Některé z těchto výstupů uskutečnil s manželkou. V r. 1970 vylezl prvovýstupem na Lhotse Shar a v r. 1975 na západní vrchol Kančendžengy Jalung Kang. V r. 1985 s manželkou lezli alpský Peutereygrat. Ačkoliv byl začátek září, nastal zvrat počasí a v silném větru a teplotě až -15° oba zmrzli asi 70 m pod vrcholem Mt. Blancu.

Sepp Mayerl (1937 - 2012, †75) pocházel za sedmi dětí. V r. 1970 vylezl jako první na Lhotse Shar, v r. 1975 na vedlejší vrchol Kančendžengy Jalung Kang a v r. 1983 přidal ještě prvovýstup na Jichu Drake (6.662 m) na bhútánské hranici. Když cítil, že stárne, vypravil se ve věku 75 let do Dolomit, aby zde jako každý slušný horolezec zemřel ve stěně při výstupu severním hřebenem na Adlerwand.

Günter Sturm (1940, 84) po několika hodnotných výstupech v Alpách (Walkerův pilíř na Grandes Jorasses, Bonattiho pilíř na Petit Dru atd.) a na Aljašce (Mount McKinley) obrátil pozornost k Himálaji. Vylezl na 5 osmitisícovek: západní vrchol Kančendžengy Yalung Kang (1975), Lhotse (1977), Šiša Pangmu (1980), Gašerbrum I (1982) a Manáslu (1984). Řadu expedic i organizoval. Kromě lezení se věnoval i lyžování. Řídil lezeckou a lyžařskou školu německého alpského klubu.



Erich Lackner
  
Michael Dacher


Sepp Mayerl
  
Günter Sturm

1977

Indové konečně pochopili, že na svou nejvyšší horu prostě musí vylézt. Ačkoliv celé dekády důsledně odmítají dát komukoliv povolení k výstupu ze 'své' strany, pro domácí toto nařízení neplatí. Expedice byla armádní, hemžilo se to tu samými gumami, šéfem byl plukovník Narider Kumar (43). 18 zelenolezců doprovázených několika Šerpy se rozhodlo pro prvovýstup východním žebrem, tedy ze směru, o který se marně pokoušely německé výpravy z let 1929 a 1931. Indové strávili výstupem skoro čtvrt roku, ale nakonec byli úspěšní.

BC založili 17.3. v 4.950 m a posléze ABC v 5.100 m. Prodírali se sutí na ledovci a pak už bylo třeba nasadit mačky a lézt mezi ledovými věžemi. C1 vznikl v 5.720 m poblíž skalního ostrůvku nad 200 m vysokým ledopádem. Následoval C2 v 5.950 m na východním žebru. Trasu k němu Indové zafixovali, ale přesto se Sukhvinder Singh (31) při sestupu do C1 zřítil ze skalního útesu a zlomil si vaz. V BC měl pohřeb se všemi armádními poctami.

Dál cesta vedla tenkým vysněženým hřebenem, kdy bylo třeba balancovat buď na hraně nebo pár metrů pod ní. C3 pak postavili v 6.300 m. Dalších 13 dní trvalo přelezení 300 m strmého úseku, kdy museli odházet tuny sněhu a někdy se i prokopat věžemi. C4 postavili v 6.630 m a terén tu byl konečně snazší. C5 vznikl v 7.230 m a C6 v 7.630 m. Odtud pokračovali kilometr po hřebeni až do sedélka, kde se stýká východní žebro se severním hřebenem a následuje 100 m vysoká strmá stěna. Tady to otočili v r. 1931 Němci. Pro Indy stěna až takový problém nepředstavovala a už na severním hřebeni postavili stan posledního C7 v 8.000 m. 31.5.1977 v 6:00 z něj vyrazili major Prem Chand (34) a Šerpa Nima Dorje (28). Po 9 hodinách lezení stanuli v 15:00 na vrcholu. Používali kyslík.

Při sestupu zatměli, ale počasí naštěstí bylo pěkné a C7 jim pomohl najít svit měsíce. Dorazili sem ve 20:20. Byl to teprve druhý výstup na hlavní vrchol. Druhý pokus záložního týmu musel být kvůli špatnému počasí odvolán. Výprava se vrátila do civilizace až 12.6. kropena vytrvalými monzunovými dešti.

Prem Chand (1942 - 2022, †80) už jako mladý vstoupil do armády, kde nabral neocenitelné zkušenosti. Indové totiž válčí i v horách a tak absolvoval kurzy přežití a lezení v pracovní době. V r. 1970 vylezl na Džomolhari (7.326 m), nejvyšší horu Bhútánu. V r. 1975 pak na Nanda Devi (7.816 m). Jeho největším úspěchem byl výstup na Kančendžengu novou cestou v r. 1977. Pak už následovaly jen vyznamenání a povyšování.



Prem Chand na vrcholu Kančendžengy

1978

Poláci oblehli v počtu 25 horolezců JZ stěnu a nakonec vylezli na jižní i centrální vrchol. Používali kyslík. Hned na počátku řešili problémy s nosiči, všech 300 jich odmítlo jít ve špatném počasí do BC. Nakonec dali dohromady pouhých 80 a museli zřídit kyvadlovou dopravu. I tak dodávky vázly a část materiálu se nepodařilo dostat na místo určení až do konce expedice. Díky tomu museli ustoupit od původního plánu na JZ hřeben a zvolili trasu přes Velké plato. BC byl založen 11.4. u Pacheho hrobu, C1 v 6.050 m na Hrbu, C2 v 6.450 m v Horním ledopádu a C3 v 7.150 m pod hranou Velkého plata. Všechny obtížnější úseky zafixovali za pomocí 1.400 m lan. Nedostatečná aklimatizace však způsobovala časové prodlevy. 8.5. Poláci vytraverzovali po Velkém platu doprava pod kuloár vedoucí ke skalám pod vrcholem a zde postavili v 7.600 m C4. Čtveřice horolezců se už hotovila k vrcholovému útoku na 10.5., ale v noci přišla bouře a všichni raději sestoupili až do BC.

Pak do výškových táborů vynesli další zásoby, několik set metrů nad C4 zafixovali a v 8.100 m uschovali kyslíkové láhve. 19.5.1978 v 5:00 vyrazili z C4 Eugeniusz Chrobak (38) a Wojciech Wróż (35). Přelézali ledové žlaby a jeden klíčový skalní úsek měl obtížnost IV. Po čase uhnuli doprava na JZ hřeben a po něm dolezli ve 14:50 jako první lidé na jižní vrchol. Počasí se zhoršilo a sestupovat museli ve sněhové bouři. Stan však našli a v 18:00 byli zpět v C4.

Andrzej Heinrich (40) a Kazimierz Olech (49) byli vybráni pro druhý pokus. Ale mezitím španělská výprava vzdala pokus o prvovýstup na poslední nezlezený Kachenjunga central pouhých 100 výškových metrů pod vrcholem, což Polákům změnilo priority. Španělé nechali v 7.750 m stan pro 3 lidi. Ke zmíněným dvěma se přidal Wojciech Brański (42) a 22.5.1978 ve 3:30 společně vyrazili. Cesta byla dlouhá, nejprve lezli žlabem a zhruba v 8.000 m uhnuli do skal napravo. Nejtěžší úsek měl obtížnost III. Po poledni stanuli na vrcholu. Při sestupu se Brański zranil při pádu. Nicméně v 18:00 byli všichni zpět ve stanu a následující den v BC.

Výstup měl dohru na úřadech. Vedoucí polské i španělské výpravy dostali pětiletý zákaz lezení v Nepálu. Poláci totiž neměli povolení na ani jeden z vylezených vrcholů a Španělé zase pouze na Jalung Kang.

Eugeniusz Chrobak (1939 - 1989, †49) se v r. 1976 pokoušel o K2, ale dolezl 'pouze' do 8.400 m. V r. 1978 zdolal jako první jižní vrchol Kančendžengy. V civilu byl chemickým inženýrem, hodně se věnoval filmování expedic a psaní článků o horolezectví. Zemřel v r. 1989 na Everestu. Při sestupu ze sedla Lho La na západním hřebeni jej s dalšími 5 spolulezci zasáhla lavina. Přežil jedniný, Andrzej Marciniak.

Wojciech Wróż (1942 - 1986, †43) jako první vylezl na jižní vrchol Kančendžengy v r. 1978 a na její západní vrchol Jalung Kang v r. 1984. Dvakrát se neúspěšně pokoušel o K2, na vrchol se dostal až napotřetí v r. 1986. Při sestupu se ale zřítil a zemřel. V civilu byl expertem na elektroniku v medicíně a pracoval na univerzitě v Poznani. Působil i jako funkcionář v Polském horolezeckém svazu.

Wojciech Brański (1935, 88) kromě výstupů v Tatrách, na Pamíru a na Altaji vylezl v Himálaji v r. 1974 na západní vrchol Kančendžengy Kangbačen (7.902 m) a poté i na její centrální vrchol v r. 1978, což byl tehdejší polský výškový rekord (8.482 m). Je elektroinženýrem a má doktorát z fyziky. V letech 2003-2009 byl prezidentem Polského horolezeckého svazu.

Zygmunt Heinrich (1937 - 1989, †51), zvaný Zyga, patřil ke špičce. Vylezl na obtížné pákistánské sedmičky Kunjang Kiš (7.852 m) a Mašerbrum (7.821 m). Osmitisícovky zaznamenal 4: Kančendžengu (1978, prvovýstup na centrální vrchol), Lhotse (1979), Čo Oju (1985, zimní prvovýstup) a Nanga Parbat (1985, prvovýstup). Zahynul v r. 1989 na Everestu. Při sestupu ze sedla Lho La na západním hřebeni jej s dalšími 5 spolulezci zasáhla lavina. Přežil jedniný, Andrzej Marciniak.

Kazimierz Olech (1928 - 2016, †87) přešel v zimě jako člen polské výpravy v r. 1959 hlavní tatranský hřeben. Na Pamíru vylezl na Pik Lenina (7.134 m), Pik Korženěvské (7.105 m) a nemohl chybět Pik Komunizma (7495 m). V r. 1974 vylezl na Kangbačen (7.902 m), západní vrchol Kančendžengy, a o 4 roky později i na její centrální vrchol. Byl inženýr a věnoval se i speleologii. Dlouhá léta působil v polském horolezeckém svazu.



Eugeniusz Chrobak a Wojciech Wróż


Wojciech Brański

Andrzej Heinrich

Kazimierz Olech


Eugeniusz Chrobak na jižním vrcholu

1979

Britové přijeli ve skromném počtu čtyř horolezců a ve stopách Dyhrenfurthovy expedice z r. 1930 přelezli novou cestu z ledovce Kanchenjunga přes severní sedlo. Doug Scott (37), Peter Boardman (28), Joe Tasker (30) a Francouz Georges Bettembourg (28) najali 50 nosičů. Každému přidělili necelých 30 kg zátěže a po 18-denním pochodu založili 4.4. BC v 5.000 m. Už během cesty si Boardman nedal pokoj, byl si zabouldrovat a pohmoždil si vazy v kotníku. Tři Šerpové ho pak 4 dny nesli v provizorním koši a až do konce expedice nebyl úplně v pořádku.

C1 postavili v 5.200 m a C2 v 5.800 m. Pak přelezli 900 m vysokou mixovou stěnu a na severním sedle vznikl v 6.900 m C3. Tasker musel sestoupit kvůli bolestem hlavy a ostatní pokračovali do 7.450 m po severním hřebeni, kde 5 hodin kopali sněhovou jeskyni pro C4. Další den přelezli strmý sněhový svah a nad ním skály, kde natáhli 90 m fixů. Přespali v C4 a vyrazili k vrcholu. Na schůdné západní straně hřebene ale nepřetržitě foukal vítr jehož sílu odhadli až na 100 km/h. V 7.950 m pak přelezli na východní část a zde překvapivě nefoukalo vůbec. Po tříhodinovém kopání plošiny postavili stan, ale v noci vítr změnil směr a roztrhal jej na cucky. Další postup nepřipadal v úvahu, za jeden den pak sestoupili celých 3.000 m až do BC.

11.5. byli už v plném počtu zpět v C4. První vrcholový pokus vzdali kvůli sněžení a větru. Dny utíkaly a situace vypadala beznadějně. Až 15.5. se počasí umoudřilo. Bettembourg už v úspěch nevěřil a sestoupil. Ostatní vyrazili. Přespali v malé sněhové jeskyni a 16.5.1979 ji opustili až v 8:00. Počasí jim tentokrát přálo a v 17:00 dolezli na vrchol. Vychutnali si západ slunce a výhledy na okolní hory a ve 21:00 se vrátili do své jeskyňky. Za dva dny poté už byli na cestě do Káthmandú.

Byl to první výstup na Kančendžengu bez kyslíku a jejich trasa je dnes po Normálce druhou nejlezenější.

Doug Scott (1941 - 2020, †79) se zúčastnil asi 40 velehorských expedic do Asie. Nejznámější je jeho výstup JZ stěnou Everestu s Dougalem Hastonem v r. 1975. V r. 1977 vystoupili s Chrisem Boningtonem jako první na Baintha Brakk (neboli Ogre člili Lidožrout, 7.285 m). Při sestupu si Scott zlomil obě nohy a Bonington dvě žebra. Přesto dokázali týdenní sestup za bouře přežít. V r. 1979 zdolal Scott novou cestou ze severu Kančendžengu a v r. 1982 JZ stěnou Šišu Pangmu. Lezl v malých expedicích a často alpským stylem. Dostal lezeckého Oscara Piolet d'Or za celoživotní zásluhy. Napsal i několik knih o lezení. Byl třikrát ženatý, měl celkem 5 dětí. Zemřel na rakovinu.

Peter Boardman (1950 - 1982, †31) vylezl na Everest JZ stěnou (1975) a pak se jeho parťákem stal Joe Tasker (1948 - 1982, †33). Absolvovali dva neúspěšné pokusy na K2, ale mezitím vylezli na Kančendžengu (1979). V r. 1982 zmizeli beze stopy na Everestu na SV hřebeni v oblasti 3 věží tzv. Pinnacles. Boardmanovo tělo bylo později nalezeno v 8.200 m za 2nd pinnacle. Pozůstaky Taskera zatím objeveny nebyly. Na jejich počest byla založena Boardman-Taskerova cena za literaturu s horskou tématikou.



Doug Scott

Pete Boardman

Joe Tasker


Tasker a Boardman v dobrém rozmaru

1980

Japonci přijeli s 10-člennou výpravou a bez kyslíku přelezli SZ stěnu tzv. cestou přes 3 terasy. Nahoře se napojili na indickou a britskou cestu. Je to jediná skutečná cesta SZ stěnou bez uhýbání na severní hřeben a hrozí zde nebezpečí lavin.

BC založili 20.3. v 5.050 m a C1 v 5.800 m, na místě britského C2. Japonský C2 stál už na první terase v 6.500 m. Pak přišly první problémy. 10 dní trvalo přelezení 450 m vysokého úseku na druhou terasu, kde vznikl C3 v 7.300 m. Tento úsek se nakonec ukázal jako klíčový. C4 už na třetí terase pod vrcholovou pyramidou v 7.900 m založili 4 Šerpové, zatímco Japonci sestoupili do BC k odpočinku. Pak každý, kdo měl vrcholové úmysly, musel vylézt do C4 kvůli aklimatizaci, přespat tam a zase sestoupit do BC. To trvalo necelé dva týdny.

Nakonec 14.5.1980 v 5:00 vyrazili k vrcholu Ryoichi Fukada (37), Haruichi Kawamura (32), Naoe Sakashita (33), Shomi Suzuki (27) a Šerpa Ang Phurba (33). Brodili se po kolena v hlubokém sněhu a poctivě se střídali ve vedení. Na nejvyšší bod dolezli v 16:15. Zažili úchvatný pohled, z mraků čněly jen 4 vrcholy Kančendžengy, nic jiného. Do C4 se vrátili ve 20:00 za silného sněžení.

O 3 dny později je napodobili Motomu Ohmiya (31), Toshitaka Sakano (35) a Šerpové Dawa Norbu (22) a Pemba Tshering (36). C4 opustili ve 3:30 a v 17:45 stáli na vrcholu. Celou trasu prošlapával v hlubokém sněhu Dawa Norbu. Do C4 se vrátili ve 22:00. Byl to první japonský výstup na osmitisícovku bez kyslíku. Celá výprava se obešla bez zranění i omrzlin.

1981

  Čechoslováci pod vedením Ivana Gálfyho (47) přivezli pod SZ stěnu 15-člennou výpravu s úmyslem zopakovat Japonskou cestu. To se jim na poslední chvíli podařilo, 20.5.1981 stáli na vrcholu Josef Psotka (47) a Ľudovít Záhoranský (42). Při výstupu kyslík nepoužili, při sestupu už ano. Byl to čs. rekord, tak vysoko ještě nikdo nestál.

Druhá útočná dvojice, Jarýk Stejskal (31) a Andrej Belica (25), už byla v C4 v 7.300 m a čekala na šanci. Ale Gálfy je odvolal, z Káthmandů hlásili příchod monzunu. Toto rozhodnutí vzbudilo u dvojice značnou a nevoli a dlouho nemohli Gálfymu odpustit. Ale za 2 dny napadly mraky sněhu a všude svištěly laviny, takže rozhodnutí bylo zřejmě správné. Došlo k národnostnímu zmatení, Slovák Záhoranský žil v době výstupu v Ostravě a po revoluci přijal české občanství. Takže je většinou uváděn jako první Čech na Kančendženze, ale je to s otazníkem.

Jozef Psotka (1934 - 1984, †50) působil jako asistent na Katedre elektrotechnológie Slovenskej technickej univerzity v Bratislavě. V Alpách vylezl mj. Bonattiho cestou na Matterhorn. V Himálaji zdolal v r. 1981 Kančendžengu obtížnou Japonskou cestou přes tři terasy v SZ stěně. V r. 1984 stáli společně se Zoltánem Demjánem bez kyslíku na vrcholu Everestu, jako první Čechoslováci. Psotkovi při sestupu došly síly, pod Jižním sedlem se zřítil a po kilometrovém pádu do Západního kotle zahynul.

Ľudovít Záhoranský (1939, 84) ač narozen na Slovensku, prožil většinu života v Čechách. Kromě těžkých výstupů v Tatrách a Alpách (Walkerův pilíř na Grandes Jorasses, Bonattiho cesta na Petit Dru) vylezl prvovýstupem na Pik Lenina (7.134 m). V Himálaji zaznamenal jedinou osmitisícovku, Kančendžengu v r. 1981. Dále se zúčastnil expedic na Everest, Makalu a Nanga Parbat, bohužel neúspěšně. Dnes žije na Moravě a živil se jako zámečník a později horolezecký trenér.



Josef Psotka
  
Ľudovít Záhoranský

1982

Italové Reinhold Messner (37) a Friedl Mutschlechner (32) a Šerpa Ang Dorje (33) přelezli SZ stěnu kombinací britské a japonské cesty. Dokázali to bez kyslíku a výškových nosičů. BC založili 6.4. v 5.000 m a C1 v 5.800 m. Odtud následovali japonskou cestu přes ledopád na první terasu. Trvalo jim týden než přelezli těžké úseky v ledu a v 6.700 m postavili C2. Pak uhnuli doleva k severnímu sedlu. Lezli zledovatělou stěnou o sklonu až 50°. Úsek se rozhodli zabezpečit fixy, ale když se dostali do 7.150 m, lana jim došly. Museli sestoupit, ale hustě sněžilo a svahem se začaly prohánět menší laviny. Našli menší trhlinu, ale ta jim poskytla jen dočasný úkryt. Neměli žádné vybavení pro bivak a tak využili zdánlivé pauzy mezi lavinami a rychle slezli do C2. Ang Dorje pak koupil 225 m lan od venkovanů z místní osady Ghunsa, kterým je tady nechali Japonci o dva roky dříve.

3.5. všichni tři už bez výraznějších problémů přelezli stěnu a dokončili její zafixování. Na hřebeni se dostali do 7.400 m a zabivakovali ve dvou stanech v místě, kde měli Britové C4. Po dni odpočinku pokračovali. Přespali v 7.950 m, zhruba v místě, kde Britové bojovali s vichřicí. Tentokrát ale vítr nebyl tak strašný. 6.5.1982 lezli severním hřebenem jako Indové v r. 1977. Navzájem se nejistili. Vítr zesílil a Messnerovi bylo zle, cítil bolest v játrech a v plicích. Výše uhnuli ze severního hřebene a napojili na hřeben SZ, tedy opět britskou cestu. V 15:30 všichni stáli na vrcholu, ale byli tak vyčerpaní, že jej stěží vnímali.

Počasí se zhoršilo a vítr se proměnil ve vichřici. Sestup byl pomalý, ale přesto se před setměním dostali do místa posledního bivaku. V noci téměř nespali a za úsvitu jim stan rozerval vichr. Museli rychle dolů, ale Messnerovi bylo čím dál hůř. Mutschlechner jej musel neustále přesvědčovat, aby si nesedal a pokračoval. 7.5. se dopotáceli přes fixy do C2 a večer následujícího dne do BC.

Mutschlechner měl omrzlou pravou ruku a obě nohy, Messnerovi odezníval zápal plic a na játrech měl absces (hnisavý zánět) způsobený amébami. Přesto museli absolvovat 14-denní pochod do civilizace, tehdy ještě nebylo možné zavolat vrtulník. Mutschlechnera stály omrzliny účast na dalších výpravách, Messner totiž nelenil a téhož roku vylezl ještě na Gašerbrum II a Broad Peak, čímž se stal prvním, kdo zdolal v jednom roce 3 osmitisícovky.

Reinhold Messner (1944, 79) je pravděpodobně nejlepším výškovým horolezcem všech dob. Jako první získal Korunu Himálaje (1970-1986) a proslul svými inovativními výstupy. Má na kontě první výstup na Everest bez kyslíku, první sólovýstup na osmitisícovku (Nanga Parbat), první sólo na Everest, první osmitisícovku alpským stylem (Gašerbrum I), první traverz dvou osmiček bez sestupu do BC (GII a GI), první přelez obávané Rupálské stěny (Nanga Parbat), prvovýstupy na Annapurně, Manáslu atd. Při žádném z výstupů nepoužil kyslík. Kromě toho vylezl na nejvyšší hory všech světadílů (Koruna světa), přešel poušť Gobi (2.000 km), Grónsko (2.200 km) nebo Antarktidu (2.800 km). Kupodivu žije dodnes. Založil několik muzejí (Messner Mountain Museum) s horolezeckými relikviemi. V letech 1999-2004 byl poslancem Evropského parlamentu za italské Zelené. Je podruhé ženatý, má 4 děti, 3 se svou současnou manželkou.

Friedl Mutschlechner (1949 - 1991, †41) byl považovaný za Kammerlanderova učitele a měl zapsanou spoustu prvovýstupů v Alpách a Dolomitech. V Himálaji vylezl na Šiša Pangmu (1981), Kančendžengu (1982) a Makalu (1986). Pokoušel se i o Čo Oju, Dhaulágirí a K2. Zemřel v r. 1991 na Manáslu pravděpodobně po zásahu bleskem.



Hans Kammerlander, Reinhold Messner a Friedl Mutschlechner

1983

  První sólovýstup zrealizoval Francouz Pierre Béghin (32). Va vrcholu stál bez kyslíku 17.10.1983 a lezl Normálkou.

Pierre Béghin (1951 - 1992, †41) patřil k první lize. Vystoupil na 5 osmitisícovek: Manáslu (1981, prvovýstup), Kančendženga (1983, sólo), Dhaulágirí (1984, prvovýstup), Makalu (1989, sóloprvovýstup), K2 (1991, prvovýstup). Byl vyznavačem malých expedic, neprobádaných koutů a alpského stylu. Zahynul v r. 1992 v jižní stěně Annapurny, vytrhla se s ním skoba a zřítil se.



Pierre Béghin
 
Pierre Béghin

1984

Japonci se pokusili o heroický výkon - traverz 4 hlavních vrcholů Kančendžengy. Používali kyslík a úspěch slavili jen částečný. Gigantická expedice sestávala z 23 horolezců (20 Japonců + 3 Šerpové), 28 výškových nosičů, 18 dalších kameramanů, vědců atd. a 600 (!) nosičů. BC založili 7.3. poblíž Pacheho hrobu v 5.400 m, C1 pak v 6.150 m na Hrbu a C2 v Horním ledopádu v 6.650 m. 29.4. poprvé stanuli na Velkém platu. Pak skoro 14 dní sněžilo a tak C3 v 7.200 m vznikl až 13.4. Tím byla skončena první fáze a začalo jít do tuhého.

Byly vytvořeny 3 týmy, lezoucí nezávisle na jižní, centrální a hlavní vrchol. Tím vybudovali na každé trase dva tábory, které pak posloužily i sestupujícím. Všechny tábory poctivě vybavili. Tým South a zároveň Traverz lezl po polské trase z r. 1978 a tvořili jej Tsuneo Shigehiro (36), Seishi Wada (34), Toichiro Mitani (28) a Šerpa Nima Temba (27). 18.5.1984 vyrazili v 7:00 z C5-South v 8.300 m. Bylo jasno, ale hodně zima a větrno. Už v 8:30 dolezli na jižní vrchol. Temba pak sestoupil do C3. Ostatní pokračovali dosud neprostoupeným hřebenem k centrálnímu vrcholu. V 11:00 byli na sedle. Nad ním narazili na skály a zabralo jim 2 hodiny než je zdolali. V 16:30 stáli na centrálním vrcholu a sestoupili do C5-Central v 8.200 m, který připravili kolegové.

Tým Central postupoval polsko-španělskou trasou z r. 1978. 17.5. v 8:00 vyrazili z C5-Central Gota Isono (30), Ryo Otani (24) a Šerpa Nawang Yonden (31). Na centrální vrchol dolezli v 15:40 a poté sestoupili zpět do C5.

Tým Main lezl britskou Normálkou. 19.5. opustili v 8:00 C5-Main v 8.250 m Takashi Ozaki (31) a Šerpa Ang Tsering (34). Na hlavní vrchol dolazli ve 13:00 a těžší místa zafixovali pro Traverz tým. Ten ve stejný den ve složení Wada, Mitani a Masashi Teramoto (36) vyrazil v 7:30 z C5-Central k pokusu o hlavní vrchol. Teramoto nahradil Shigehira, který předchozí den lezl s poloprázdnou kyslíkovou lahví a byl velmi vyčerpaný. Už z centrálního vrcholu bylo zřejmé, že hřeben ke hlavnímu bude velmi obtížný. Nakonec se trojici nepodařilo nalézt vhodnou trasu a rozhodli se, že sestoupí až do C4-Central, odtud přetraverzují do C4-Main a vystoupí do C5-Main. Tento pěkný vysokohorský výlet dokončili v 18:30. Teramoto ovšem nevydržel a sestoupil. 20.5. Wada a Mitani vyrazili v 8:00 a ve 12:20 dolezli na hlavní vrchol. 22.5. sestoupili všichni do BC.

Ve výsledku se tedy podařilo vystoupit na 3 vrcholy (Wada a Mitani na všechny) a traverzovat South-Central. Jalung Kang zůstal nedotčený, i šikovní Žaponci se silami byli na konci. Kromě lezení ještě Naotaka Tadano (38) sletěl 12.5. na rogalu ze 7.800 m do BC, trvalo mu to pouhých 19 min.

Tsuneo Shigehiro (1947, 76) vystudoval univerzitu v Okayamě. V letech 1973-1995 se zúčastnil 14 himálajských expedic. Vylezl na K2 (1977), novou cestou severní stěnou na Everest (1980) a na jižní a centrální vrchol Kančendžengy (1984). Většinou lezl neprostoupenými nebo těžkými cestami.

Poláci přelezli novou cestu na Jalung Kang - direkt jižní stěny nebo také jižní pilíř. Nevyužívali výškových nosičů a lezli bez kyslíku. Nejprve je zdržela stávka 'nížinných' nosičů. BC založili 3.9. jako obvykle u Pacheho hrobu v 5.400 m a C1 na Hrbu v 6.250 m. Zatím postupovali britskou Normálkou, ale za Hrbem uhnuli doleva. Prvních 500 výškových metrů zde bylo poměrně snadných, ale dalších 700 už přelézali ve strmém ledu. C2 postavili v 6.700 m. Pak už přišly v 7.300 m skály. Prodírali se přes pilíře, komíny i menší převisy. V 7.450 m objevili menší plošinu a postavili na ní C3. Obtížné skály pak vystřídal kombinovaný terén. Poslední C5 vznikl v 7.800 m. Až sem natáhli celkem 2 km fixních lan.

7.10.1984 vyrazili Tadeusz Karolczak (29) a Wojciech Wróż (41). Terén neměknul, ještě v 8.000 m museli přelézt kolmou skálu obtížnosti V. Ale po 6 hodinách dolezli na vrchol. Sestupovali pak rakouskou trasou z r. 1975, kde v té době operovali Francouzi. Terén zde byl o hodně snazší. O 3 dny později je na vrcholu následovali ještě Przemyslaw Piasecki (32) a Leszek Cichy (32). Všichni cestu označili za velmi těžkou a jejich počin byl oceněn jako výstup roku v Himálaji.

Tadeusz Karolczak (1955, 68) má na kontě spoustu výstupů v Tatrách, Alpách i Hindukúši. V Himálaji vylezl na západní vrchol Kančendžengy Jalung Kang prvovýstupem v r. 1984. V r. 1986 stál na Lhotse a v r. 1987 na Čo Oju. Spolu s Ryszardem Pawłowskim a Januszem Majerem vylezli v r. 1980 jako první Poláci kultovní cestu The Nose na El Capitana v Josemitech.

Przemysław Piasecki (1952, 71) začínal jako všichni Poláci v Tatrách, pokračoval v Alpách a Hindukúši, kde zaznamenal dvě sedmitisícovky. V r. 1984 vylezl na Yalung Kang (8.505 m), jižní vrchol Kančendžengy. V zimě 1985 se neúspěšně pokusil o hlavní vrchol Kančendžengy (8.586 m). O rok později vylezl na K2 prvovýstupem po tzv. Magic line. V r. 1989 se zúčastnil expedice na Lhotse jižní stěnou. Při výstupu zemřel legendární Jerzy Kukuczka a Piasecki pak horolezecké činnosti zanechal. Věnoval se i paraglidingu a vodním sportům. Je inženýr a konstruktér v oblasti metalizace. Je ženatý a má 3 děti.

Leszek Cichy (1951, 72) vylezl na Gašerbrum II (1975), Makalu (1978) a Everest (1980). Poté jako první Polák zkompletoval v r. 1999 tzv. Korunu země, nejvyšší hory všech kontinentů. Po revolučním roce 1989 se stal finančníkem. V letech 1995-1999 působil jako předseda Polského alpského klubu. V r. 2003 jej prezident Kwasniewski vyznamenal Řádem znovuzrozeného Polska (druhé nejvyšší občanské vyznamenání po Řádu bílé orlice) za zásluhy o republiku.



Tadeusz Karolczak
 
Wojciech Wróż



Leszek Cichy
 
Przemyslaw Piasecki

1985

Slovinci nebo spíše tehdy ještě Jugoslávci vylezli poprvé na Jalung Kang ze severu. 15-členná výprava se rozdělila do dvou skupin a nakonec se všichni sešli 6.4. v BC v 5.050 m. To už byly práce ve stěně v plném proudu. První část trasy byla společná s Brity v r. 1979. C1 založili v 5.720 m a pak skoro týden trvalo přelezení obtížných ledových pasáží, o kterých věděli svoje už Japonci v r. 1980. C2 vznikl v 6.520 m na první terase poblíž britského C2.

Odtud už Slovinci nepokračovali na severní hřeben, ale vydali se SV stěnou ke skalám. Po 5 dnech těžkého lezení a fixování trasy založili 15.4. C3 v 7.350 m. O den později Filip Bence (34) a Peter Podgornik (27) přelezli nejobtížnější pasáž obtížnosti VI v 7.500 m a stanuli na dlouhém sněhovém platu, které už vedlo k vrcholové pyramidě. Pod pyramidou vyrostl i C4 v 8.100 m. 22.4.1985 z něj vyrazili Borut Bergant (30) a Tomislav Česen (25). Česen šel s kyslíkem, Bergant bez něj. Dostali se na východní hřeben a lezli jej spíše po jižní straně, kde skály byly méně lámavé. V 16:30 stáli na nejvyšším bodě Jalung Kang. Česen zde nechal na památku svou kyslíkovou láhev a po nezbytném focení začali po půl hodině sestupovat.

Počasí jim přálo, ale bylo už pozdě a blížil se večer. Už za tmy ve 21:00 připravovali jedno z posledních slanění ve strmém úseku asi 230 m nad C4, když Bergant náhle uklouzl a zřítil se. A s ním i vysílačka. Česen neriskoval pád do trhliny a celou noc popocházel tam a zpět aby neusnul a neomrznul. Další den v 7:00 sestoupil do C4, ale žádné stopy po Bergantovi nenašel. Pokračoval níž a v 10:30 potkal dva spolulezce, kteří zprávu odvysílali do BC. Pátrání po zmizelém pokračovalo i 24.4., ale bezvýsledně. Pak začalo sněžit a expedice byla ukončena. 28.4. se všichni zúčastnili symbolického pohřbu a vyryli Bergantovo jméno do skály poblíž BC.

Borut Bergant (1954 - 1985, †30) přelezl v Alpách severky Eigeru, Matterhornu i Grandes Jorasses. V Himálaji se zúčastnil expedic na Everest, Lhotse i Annapurnu, ale bez úspěchu. Vylezl až na západní vrchol Kančendžengy Jalung Kang v r. 1985. Tam mu ale došel umělý kyslík, o několik hodin později se při sestupu zřítil a zemřel.

Tomo Česen (1959, 64) je specialistou na sólové výstupy. V Alpách tak přelezl v zimě severky Eigeru, Matterhornu i Grandes Jorasses. Na skalách zdolával obtížnosti až 8b, což je u výškového horolezce výjimečné. V Himálaji vylezl novou cestou na západní vrchol Kančendžengy Jalung Kang (1985), na Broad Peak (1986) a sólo prvovýstup severní stěny Jannu (7.710 m, 1989). Na K2 se po něm jmenuje Česenův pilíř, který vysóloval v r. 1986 až do 8.100 m. Celou cestu tímto pilířem na vrchol se podařilo přelézt až v r. 1994. Řada z jeho výstupů je však zpochybňována, protože z nich nepořídil fotodokumentaci a nepředložil žádná svědectví ani důkazy. Nejvíce pochybností panuje kolem jeho neuvěřitelného sóla extrémně těžkou jižní stěnou Lhotse v r. 1990, kdy za jediný den údajně překonal převýšení 2.300 m do 7.500 m. Díky těmto pochybnostem o jeho charakteru je dnes Česen 'persona non grata' a není uváděn ani v lezeckých encyklopediích.



Borut Bergant
 
Tomo Česen


Jugoslávská expedice po smrti Boruta Berganta skončila

1986

  Poláci Jerzy Kukuczka (37) a Krzystof Wielicki (36) zdolali Kančendžengu poprvé v zimě. Nepoužívali kyslík. Byli součástí 17-členné expedice, ale přiletěli později, když už bylo všechno zařízené a stály dva výškové tábory. Což jim sympatie ostatních zrovna nepřineslo.

BC byl založen 10.12. v 5.100 m, C1 v 6.200 m a C2 v 6.700 m. Koncem prosince neustále sněžilo a až začátkem ledna se vyjasnilo. Ale bylo větrno a silné mrazy. C3 byl postaven 2.1. v 7.250 m. Pak se ale počasí opět zhoršilo a všichni museli sestoupit do BC. 7.1. už stoupali opět nahoru, ale všechny stany našli poničené vichřicí a závějemi. Opravili je a 10.1. postavili C4 v 7.750 m. Kromě Kukuczky a Wielickiho zde byli ještě Andrzej Czok a Przemyslaw Piasecki. Czok se necítil dobře a ráno 11.1.1986 se v doprovodu Piaseckiho rozhodl sestoupit s tím, že se hned po odpočinku vrátí. Ale už pod táborem se jeho stav zhoršil a vykazoval jasné známky otoku plic. Menší záchranný tým jej dostal do C3. Byli ve spojení s doktorem v BC, ale přes veškerou snahu Czok zkolaboval a ve 23:00 zemřel.

Mezitím už byli Kukuczka s Wielickým na cestě k vrcholu. Ve 13:30 dolezl na nejvyšší bod sprinter Wielicki, o hodinu později Kukuczka. Telpoměr ukazoval –35°, na což Wielicki doplatil omrzlinami.

12.1. pohřbili Czoka do trhliny poblíž C3, obřadu se zúčastnili i Kukuczka s Wielickim. Pro prvního to byla desátá osmička a třetí v zimě, pro druhého pátá a druhá v zimě. Kančendženga se stala pátou osmitisícovkou zlezenou v zimě.

Jerzy Kukuczka (1948 - 1989, †41) zvaný Jurek se stal jedním z nejuznávanějších výškových horolezců všech dob. Po Messnerovi jako druhý zkompletoval Korunu Himálaje. Lezl často v zimě a novými cestami, prakticky na každé osmičce má prvovýstup. Jeho himálajská kariéra trvala pouhých 10 let. Zemřel, jak se na horolezce sluší, v jižní stěně Lhotse. Uklouzl a přetrhlo se s ním 6 mm lano, na které byl navázaný. Vlastně spíš prusík. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Byl známý svou tvrdostí, schopností snášet utrpení, ale i neústupností a častým ignorováním rizika. Byl ženatý a mezi expedicemi stihl zplodit 2 syny, ale ti znali otce spíš z fotografií.

Krysztof Wielicki (1950, 74) dosáhl jako pátý člověk na světě na Korunu Himálaje (1980-1996). Většinou lezl sólo nebo novými cestami, případně v zimě. První zimní výstupy zaznamenal na Everest (únor 1980), Kančendžengu (leden 1986) a Lhotse (Silvestr 1988). Na Manáslu (1984), Makalu (1986), Šiša Pangmu (1993) a Dhaulágirí (1990) vylezl novými cestami. Kyslík použil pouze na Everestu v r. 1980. V pozdějších letech organizoval zimní himálajské expedice. Je jednou z největších postav světového horolezectví všech dob. Dostal řadu ocenění (mj. Piolet d'Or 2019 za celoživotní zásluhy) a je po něm pojmenovaný asteroid. Vystudoval elektroniku na univerzitě ve Wroclawi. Se třemi partnerkami má 4 děti, dva syny a dvě dcery. Nejmladší Krysztof se narodil v r. 2009, tatínkovi bylo 60, mamince 33.

Andrzej Czok (1948 - 1986, †37) patřil k polské špičce, často lezl v zimě. Po prvovýstupech a těžkých cestách v Tatrách, Alpách i Andách vystoupil na Pamíru na tehdy ještě sovětské Piky Komunismu (7.495 m), Lenina (7.134 m) a Korženěvské (7.105 m). V Himálaji zdolal Lhotse (1979), Everest (1980), Makalu (1982) a v zimě Dhaulágirí (1985). Zde utrpěl těžké omrzliny a muselo mu být amputováno 5 prstů na nohou. Osudnou se mu stala Kančendženga v r. 1986. Při zimním výstupu zemřel ve 3. táboře na výškovou nemoc. Spolulezci jej pochovali v trhlině v jižní stěně.



Jerzy Kukuczka a Andrzej Czok
 
Krzystof Wielicki

1989

Rusové , vlastně ještě Sověti, přetraverzovali všechny 4 vrcholy a navázali tak na Japonce z r. 1984. Používali ale kyslík.

Zorganizovali skutečně těžkotonážní výpravu a oblehli JZ stěnu. Přijelo jich celkem 32, z čehož 22 horolezců 2 roky před tím tvrdě trénovalo ve vysokohorských podmínkách Kavkazu, Pamíru a Ťan-Šanu. Doplnilo je 600 (!) nosičů. Moskvu opustili 7.2. a skoro o měsíc později, 4.3., založili BC v 5.350 m. Postupně byly postaveny výškové tábory na trasách ke všem čtyřem vrcholům a natažena fixní lana. Výstup na Jalung Kang byl totožný s hlavním vrcholem až do C5 v 8.200 m. O čem jiné výpravy sní, použili sovětští borci jako aklimatizaci. Několik týmů vystoupilo mezi 15.-29.4. na jižní, centrální a hlavní vrchol.

Až poté se pustili do hlavního programu - traverzu. A vzali to z gruntu, jeden tým lezl ve směru Jalung Kang - jižní vrchol, druhý opačně. První skupina ve složení Sergej Beršov (42), Anatolij Bukrejev (31), Jevgenij Vinogradskij (42), Alexandr Pogorelov (31) a Michail Turkjevič (36) vystoupila 30.4. na Jalung Kang a přespala v C5 pod hlavním vrcholem. Další den všichni vyrazili v 8:00 a v 10:10 stáli na hlavním vrcholu. Hodinu se kochali v krásném počasí a pak ve 12:40 dolezli na centrální a v 15:00 na jižní vrchol.

Krátce předtím se potkali s druhým týmem, který byl také pětičlenný. Vasilij Elagin (36), Grigorij Lunjakov (34) a Zijnut Chalitov (37) lezli s kyslíkem, Vladimír Balyberdin (40) a Vladimír Korotajev (33) bez něj. První tři stanuli na jižním vrcholu ve 12:10 a museli čekat na zbylé dva, kteří byli bez kyslíku o hodně pomalejší. Na vrcholu jim proto bylo nařízeno nasadit si kyslíkové masky. V 15:40 už společně dolezli na centrální vrchol a pak traverzovali do C5 na Normálce k hlavnímu vrcholu. Následujícího dne pak na hlavní vrchol vystoupili a ve 14:10 dolezli na Jalung Kang. Tím byly úspěšně dokončeny traverzy v obou směrech.

Kompletní výčet 'aklimatizačních' výstupů na jednotlivé vrcholy by zabral půl strany, navíc i traverzové týmy byly doprovázeny na částech trasy dalšími horolezci. Dohromady Rusové hlásili 73 úspěšných výstupů na vrcholy, z toho 28 na ten nejvyšší. Expedici se povedl unikátní počin v historii himálajského horolezectví. A to vše bez úmrtí či vážnějších zranění. Jedinou vadou na kráse tak byl umělý kyslík.

Vladimir Balyberdin (1948 - 1994, †45) byl elektroinženýr. V r. 1982 vylezl ještě se třemi spolulezci ceněným prvovýstupem JZ stěnou na Everest. Žádný Rus před nimi ještě na vrcholu nestál. Jako první horolezec vůbec se toho roku dostal mezi desítku nejlepších sportovců SSSR. Zaznamenal první zimní výstupy na Pik Komunizmu (7.495 m, 1986) a Pik Lenina (7.134 m, 1988). V r. 1989 byl součástí expedice, která udivila svět traverzem 4 vrcholů Kančendžengy. V r. 1991 si zopakoval Everest, tentokrát Normálkou a v r. 1992 opět jako první Rus vylezl na K2. Dostal Leninův řád, jakožto i řadu řádů dalších. Byl ženatý a měl 3 děti. Zemřel na horolezce neobvyklou smrtí, v Petrohradu při autonehodě.

Anatolij Bukrejev (1958 - 1997, †39) byl spíše Kazachem než Rusem. V letech 1989-1997 měl na kontě celkem 18 výstupů na 11 osmitisícovek, všechny bez kyslíku. Chyběly mu pouze Gašerbrum I, Nanga Parbat a Šiša Pangma, kde byl pouze na severním předvrcholu. Proslul rychlými sólovýstupy. Vzděláním byl fyzik, ale živil se jako horský vůdce. Během tragédie na Everestu v r. 1996 se podílel na záchraně několika horolezců-klientů. V r. 1997 jej zabila lavina při pokusu o zimní výstup na Annapurnu.

Sergej Beršov (1947, 77) je Ukrajinec, který půl života prožil v SSSR. Za svou horolezeckou činnost získal plno medailí a řádů. Po asi 20 výstupech na tehdejší sovětské sedmitisícovky vylezl v r. 1982 na Everest a v r. 1989 přetraverzoval všechny 4 vrcholy Kančendžengy. V r. 1990 následoval famózní přelez jižní stěny Lhotse s Vladimirem Karatajevem. Všechny tyto expedice byly na těžko, s velkým počtem účastníků a umělým kyslíkem. Následovaly Annapurna (1996, Bonningtonova cesta jižní stěnou), Nanga Parbat (1997), Šiša Pangma (1998), znovu Everest (2000, SV hřeben), Čo Oju (2004) a do třetice Everest (2005). Sergej je docentem Tělovýchovného institutu v Charkově a zároveň čestným občanem města.

Michail Turkjevič (1953 - 2003, †50) promoval jako topograf v Kyjevě. V r. 1982 vylezl prvovýstupem na Everest. 7x byl na Piku Kommunismu (7.495 m), 2x na Piku Lenina (7.134 m), 3x na Piku Pobědy (7.439 m), jakožto i na řadě dalších Piků. V r. 1989 v rámci mohutné sovětské výpravy přetraverzoval 4 vrcholy Kančendžengy. V r. 1990 vedl úspěšnou výpravu na jižní stěnu Lhotse, ale na vrchol se nepodíval. Je autorem 3 knih a jak je v Rusklu zvykem, držitelem několika řádů. Zemřel v r. 2003 v Soči.



Sovětská výprava před ...


... a po


Pod JZ stěnou Kančendžengy


Svazový oběd

Ve srázech JZ stěny

1991

Slovinci ještě pod hlavičkou Jugoslávie přijeli s početnou výpravou, velkými ambicemi a rozmanitými cíli. Postupně se jim podařilo vylézt na všechny 3 hlavní vrcholy a ještě bez povolení na Talung (7.348 m). Zkoušeli i Jannu (7.710 m). Nejhodnotnějším výkonem byl prvovýstup JZ pilířem a poté jižním hřebenem.

BC byl založen 12.4. jako vždy poblíž Pacheho hrobu. V 15-členné sestavě byly i dvě Polky, Wanda Rutkiewiczová (48) a Ewa Panejko-Pankiewiczová (39). JZ pilíři se věnovali Marko Prezelj (25) a Andrej Štremfelj (34). Aklimatizovali se na nedalekém Talungu (7.348 m), odkud měli i pěkný výhled na nadcházející trasu. 26.4. nastoupili do pilíře. Lezli alpským stylem a bez kyslíku. Hned úvodních 600 m bylo těžké skalní lezení ve vertikále s občasným převisem o obtížnosti až VI. Nad skalami poprvé bivakovali v 6.200 m. Terén na vršek označovaný jako Hogsback Peak byl už o hodně snazší, trasa vedla sněhovými svahy se sklonem 45-60°. Těsně pod Hogsback Peakem bivakovali v 7.250 m podruhé.

Následný skalní hřeben už byl nad jejich síly, i k vůli silnému větru. Obkolesili jej proto doleva, ale ne až na polskou cestu z r. 1978. Pokračovali úzkým žlabem se sklonem 45-55° zpět k hřebeni. V 7.600 m bivakovali potřetí. Terén neměknul, přelézali skály s obtížností IV-V. Postup byl pomalý a počtvrté bivakovali v 7.900 m. 30.4.1991 se napojili na polskou trasu a v 16:45 dolezli na jižní vrchol. Celý sestup probíhal po snazší polské trase a po 20 hodinách lezení nakonec nocovali v C3 na Normálce na Velkém platu. Oba dostali za výstup lezeckého Oscara Piolet d'Or.

Bohužel 3.5. při pokusu o hlavní vrchol zahynuli Marija Frantar (35) a Joze Rozman (36). Otočili se 150 m pod vrcholem, ale vyčerpání udělalo své a začali bloudit. Poslední rádiový kontakt proběhl v 19:00, pak se zřejmě oba zřítili. Jejich těla byla nalezena o den resp. dva později v 7.400 m. Oba byli pohřebeni v trhlině a expedice ukončena.

Brzy bylo ukončeno i jugoslávské občanství horolezců. Zanedlouho po expedici, 25.6.1991, vyhlásilo Slovinsko nezávislost.

Marko Prezelj (1965, 58) je jedním z nejznámějších slovinských horolezců. Leze většinou novými cestami a alpským stylem. V r. 1988 vystoupil na Čo Oju prvovýstupem severní stěnou, v r. 1991 stál na jižním vrcholu Kančendžengy taktéž po prvovýstupu jižním hřebenem. Kromě toho zaznamenal více prvovýstupů na nižší himálajské hory. Je čtyřnásobným držitelem lezeckých Oscarů Piolet d'Or. V civilu je chemickým inženýrem, ale spíše se živí jako horský vůdce a instruktor.

Andrej Štremfelj (1956, 67) a Nejc Zaplotnik vylezli v r. 1979 jako první Slovinci (i Jugoslávci) na Everest. A to novou cestou těžkým západním hřebenem. Štremfelj si výstup v r. 1990 zopakoval Normálkou, ale se svou ženou, a stali se tak pro změnu prvním manželským párem na nejvyšší hoře světa. Dále zlezl osmitisícovky Gašerbrum I (1977, nová cesta), Broad Peak (1986), Gašerbrum II (1986), Šiša Pangma (1989), Čo Oju (1995) a Dhaulágirí (2004). V r. 1991 stál na jižním vrcholu Kančendžengy po prvovýstupu jižním hřebenem, za což obdržel lezeckého Oscara Piolet d'Or. Další přišel v r. 2018 za celoživotní zásluhy.



Andrej Štremfelj
 
Marko Prezelj
 
Wanda Rutkiewiczová

1992

  V SZ stěně zemřela Polka Wanda Rutkiewiczová. Přidala se k mexické výpravě a naposledy byla spatřena, jak bloudí dezorientovaná a vysílená ve stěně. Carlos Carsolio, její spolulezec, úspěšně dosáhl vrcholu, ale sám na pokraji sil nebyl schopen přimět Wandu k sestupu. Její tělo se nikdy nenašlo.

Wanda Rutkiewiczová (1943 - 1992, †49) byla nejznámější horolezkyní své doby. Vylezla na Pik Lenina (7.134 m), Noshaq (7.492 m) a severku Eigeru. V Himálaji zazmamenala prvovýstup na Gašerbrum III (7.946 m, 1975) a hlavně 8 osmiček: Everest (1978, třetí žena a první Polák na vrcholu), Nanga Parbat (1985), K2 (1986, první žena na vrcholu), Šiša Pangmu (1987), Gašerbrum II (1989), Gašerbrum I (1990), Čo Oju (1991) a Annapurnu (1991). Měla v plánu Korunu Himálaje, ale pak se jí postavila do cesty Kančendženga. Naposledy byla spatřena, jak bloudí SZ stěnou na pokraji vyčerpání. Její tělo se nikdy nenašlo. Byla elektroinženýrkou a napsala několik knih s lezeckou tématikou.

1995

  Na podzim tohoto roku se na svazích Kančendžengy odehrálo téměř dostihové klání. Švýcar Erhard Loretan (36) i Francouz Benoît Chamoux (34) měli vylezených 13 osmitisícovek a zbývala jim právě Kančendženga. Šlo o pomyslné třetí místo na bedně, před nimi na Korunu Himáleja dosáhly pouze legendy Messner a Kukuczka.

Oba se sešli pod horou a zdálo se, že půjde o minuty. Švýcar se nakonec 5.10.1995 na vrchol dostal. Francouz ne, se spolulezcem odmítli sestup do nižšího tábora a bivakovali v ledové jeskyni. Od té doby je nikdo neviděl. Třetím mrtvým z jejich výpravy se stal Šerpa, který se zřítil.

Erhard Loretan (1959 - 2011, †52) se stal Po Messnerovi a Kukuczkovi třetím člověkem, který dokončil Korunu Himálaje (1982-1995). Podařilo se mu to už ve věku 36 let. Byl oceňován za alpský styl a nové cesty, často i bez stanu na jeden zátah. Vyučil se tesařem, ale živil se jako horský vůdce. Na horách byl v podstatě pořád a měl vynikající kondici. Byl malý a sporý, vážil okolo 60 kg. Často však podceňoval riziko. Dvakrát si zlomil obratle na páteři, poprvé při zdolávání 13 severních alpských stěn a podruhé při paraglidingu. V r. 2001 lehce zatřásl se svým sedmiměsíčním synem, aby jej utišil v pláči, ale dítě zemřelo. Erhard dostal čtyřměsíční podmínku, ale tragédie pro něj stejně znamenala doživotí. V r. 2011, v den svých 52. narozenin, lezl s partnerkou na alpský Gross Grünhorn. Ta uklouzla a strhla ho s sebou. On se zabil, ona přežila.

Benoît Chamoux (1961 - 1995, †34) vylezl v letech 1985-1995 na 13 osmitisícovek, avšak 3 byly zpochybněny (Makalu, Čo Oju, Šiša Pangma), prý dosáhl pouze předvrcholů. V oficiálních záznamech jich tak má pouze 10. V r. 1985 se stal členem italského spolku Quota 8000, pod jehož záštitou vylezl na všech 5 pákistánských osmiček. Když se sdružení rozpadlo, založil podobné L'Espirit D'Equipe (Týmový duch). S ním vylezl na další 4 osmičky. Týmový duch však vydržel pouze do r. 1991. Chamoux byl známý svou rychlostí např. na Broad Peak dokázal vyběhnout z BC a zpět za pouhých 16 hod. Při výstupu na poslední Kančendžengu v r. 1995 byl už blízko, ale se spolulezcem museli bivakovat ve sněhovém záhrabu kousek pod vrcholem. Od té doby je nikdo neviděl.



Erhard Loretan

Benoit Chamoux

2002

  Česká tříčlenná výprava pod vedením Zdeňka Hrubého (45) lezla Normálkou a provázely ji přívaly nového sněhu, bouřky i prudké změny teplot. Přesto se na vrchol dostal 13.5.2002 Martin Minařík (34) a o den po něm Radek Jaroš (38). Pokud nepočítáme Čecho-Slováka Ľudovíta Záhoranského, pak byl Minařík prvním Čechem na vrcholu a Kančendženga by se pro nás stala poslední zlezenou osmičkou.

Martin Minařík (1967 - 2009, †41) se stal jedním z nejúspěšnějších českých výškových horolezců. Měl na kontě více výstupů v Yosemitech, Skalnatých horách, Alpách atd. Po revoluci žil střídavě v USA a v Čechách. Byl spíše sólistou, lezl bez kyslíku a držel se hesla, že trénovat je zbytečné, trénuje se až za pochodu. V Himálaji zdolal 8 osmiček: Manáslu (1999), Kančendžengu (2002), Broad Peak (2003), Šiša Pangmu (2004), Čo Oju (2005, sólo), Lhotse (2007), Dhaulágirí (2008) a Annapurnu (2009, východní vrchol). Při sestupu z poslední mu došly síly a dolů už se nevrátil.

Radek Jaroš (1964, 59) je jediným Čechem, který zkompletoval Korunu Himálaje. Podařilo se mu to v r. 2014 jako 15. člověku bez použití kyslíku. V r. 2012 přišel na Annapurně díky omrzlinám o všechny prsty na levé a o dva na pravé noze. Později završil i Korunu planety, tedy nejvyšší hory všech světadílů včetně Antarktidy. O svých výstupech napsal několik knih. Je rozvedený, má 3 děti a ty mají dvě maminky.



Martin Minařík
 
Radek Jaroš
 
Zdeněk Hrubý

2003

Italové Christian Kuntner (41), Mario Merelli (40) a Silvio Mondinelli (44) přibrali Španěla Carlose Paunera (38) a všichni se bez kyslíku dostali na vrchol. Postupovali britskou Normálkou až do C3 zhruba v 7.600 m pod vrcholový skalní blok. Odtud to vzali direktem, čímž vytvořili novou variantu. I když úplný direkt to nebyl, nelezli po pilíři, ale spíše žlabem vlevo od něj.

20.5.2003 vyrazili z C3 ve 3:00. Žlab měl sklon 45-60° a i zde přelézali skály s obtížností IV+. Na vrchol se dostali v 16:30. Při sestupu ale zatměli. Italové se vrátili do C3 v 1:00 noci, ale Španěl ztratil cestu a 48 hodin se motal ve výšce kolem 7.600 m. Nouzově bivakoval nejprve ve sněhovém záhrabu na úpatí skal a poté znova v asi 7.400 m. Když nedorazil do C3 21.5. ráno, Italové sestoupili do BC. Pak ale v noci viděli nahoře blikat čelovku a vyslali mu na pomoc dva Šerpy. Ti jej nakonec se štěstím dostali do BC. Španěl utrpěl těžké omrzliny, musely mu být amputovány dva prsty na rukou i nohou. Omrzl i Mondinelli.

Christian Kuntner (1962 - 2005, †43) vylezl v letech 1991-2005 na 13 osmitisícovek. Při výstupu na poslední, Annapurnu severní stěnou, o kterou se dříve už třikrát pokoušel, jej však pohřbila lavina. To naštve. Jeho dlouholetým spolulezcem byl Abele Blanc, který na Korunu Himálaje nakonec dosáhl. V r. 2002 měli v plánu vylézt všech 82 alpských čtyřtisícovek, ale podařilo se jim 'jen' 60. Kuntner své výstupy podnikal vždy bez kyslíku a podpory Šerpů. Byl známý svým sympatickým postojem k lezení, vyhýbal se médiím a popularitě, lezl jen pro sebe s tím, že nikomu nechce nic dokazovat.

Mario Merelli (1962 - 2012, †49) vylezl během 18 expedic na 10 osmitisícovek: Everest (2001), Makalu (2002), Kančendžengu (2003), Šiša Pangmu (2003), Annapurnu (2005), Broad Peak (2005), Gašerbrum II (2006), Lhotse (2008), Čo Oju (2009), Dhaulágirí (2011). Na Everestu a Šiša Pangmě stál dokonce 2x. Bylo našlápnuto na Korunu Himálaje, ale v r. 2012 jej v Alpách zasáhl uvolněný kus skály. Následoval 300 m pád, který nepřežil.

Silvio Mondinelli (1958, 65) vylezl v letech 1993-2007 na všechny osmitisícovky a stal se tak sedmým mužem s Korunou Himálaje bez použití kyslíku. Potom si ještě v r. 2010 cvičně znovu vystoupil na Everest. Mezi jeho další úspěšné výstupy patří Mount McKinley (6.194 m), Aconcagua (6.959 m) či Ama Dablam (6.812 m). Leze většinou alpským stylem v menších expedicích.

Carlos Pauner (1964, 59) dosud vylezl prokazatelně na 13 osmitisícovek. U poslední Šiša Pangmy prohlásil, že na vrcholu byl uprostřed noci, ale ostatní horolezci, kteří na hoře operovali v té době, výstup zpochybnili. Každopádně vrchol mu nebyl uznán, ale Španěl prohlásil, že Šiša Pangma je pro něj uzavřená záležitost a že už se k ní nevrátí. Španělské zdroje jej uvádí jako držitele Koruny Himálaje, ale oficiálně to neplatí.



Christian Kuntner

Mario Merelli


Silvio Mondinelli

Carlos Pauner

2014

Kazach Denis Urubko (40) přijel spolu s Rusy Artěmem Braunem (38) a Dmitrijem Siněvem (41), Španělem Alexem Txikonem (32) a Polákem Adamem Bieleckim (31). Původní plán zněl SZ stěna středem, ale od něj upustili díky mimořádné nadílce sněhu a nebezpečí lavin. Tým poté vytvořil novou variantu přes severní hřeben vpravo od původní britské cesty. Ale variant už je tam tolik, že se vzájemně prolínají.

C4 založili v 7.650 m. 18.5. Bielecki, Siněv, a Txikon dolezli do 8.350 m, ale dál už to nešlo. 19.5.2014 v 5:00 se v jejich stopách vydal Urubko. Cítil se ve formě a v 9:40 dolezl na vrchol. Byl to jeho už druhý výstup na Kančendžengu, poprvé lezl JZ stěnou v r. 2002. Po poledni byl zpět v C4 a za tmy téhož dne se všichni dostali do C1 a o den později do BC. Bielecki pak zkoušel ještě sólopokus, ale vzdal kvůli hlubokému sněhu. Všichni lezli bez kyslíku a natáhli přes 1 km fixů, které nechali ve stěně.

Denis Urubko (1973, 50) dokončil v r. 2009 Korunu Himálaje jako 15. na světě a 8. bez použití kyslíku. Vše zvládl během 9 let a bylo mu teprve 35. Lezl i v zimě, novými cestami a někdy sólo. Patří k nejlepším výškovým horolezcům všech dob. Má trochu problém s ukotvením. Nejprve byl občanem SSSR, po jeho rozpadu Kazachstánu, toho se zřekl a stal se v r. 2012 Rusem. Ani to nebylo ono a od r. 2015 má polské občanství. Čímž vyhnal čerta ďáblem. Dělá v armádě a filmuje.



Urubko na vrcholu Kančendžengy

2019

  Češka Klára Kolouchová (40) stanula jako první česká žena 15.5.2019 na vrcholu. Byla součástí mezinárodní výpravy, lezla Normálkou, používala kyslík a all-inclusive podporu Šerpů.




Na vrcholu stáli do r. 2019 pouze 4 Češi. Jen Ľudovít Záhoranský lezl jinudy než Normálkou.

  1981 - Ľudovít Záhoranský (42), SZ stěna, japonská cesta, kyslík při sestupu
  2002 - Martin Minařík (34), Normálka
  2002 - Radek Jaroš (38), Normálka
  2019 - Klára Kolouchová (40), Normálka s kyslíkem a all-inclusive podporou Šerpů