Prvovýstupy a významné pokusy
9.5.1956		SV stěna	Japonec Tošijo Imaniši a Šerpa Gyaltsen Norbu. Dnešní Normálka.
17.5.1971		SZ hřeben	Japonci Kazuharu Kohara a Matojoši Tanaka.
25.04.1972		J stěna L strana	Ital Reinhold Messner.
7.10.1981		Z stěna Z hřeben	Francouzi Pierre Beghin a Bernard Muller.
20.10.1984		J hřeben	Poláci Krzysztof Wielicki a Aleksander Lwow.
1.5.1985		V hřeben SV stěna	Rakušan Wilfried Studer a Šerpa Ang Kami.
10.11.1986		SV stěna V hřeben	Poláci Jerzy Kukuczka a Artur Hajzer.
22.5.2001		JV stěna SV stěna	Ukrajinci Sergej Kovalev, Vadim Leontěv a Vladislav Terzyul.
8.5.2006		SV stěna	Kazaši Denis Urubko a Sergej Samojlov.

Manáslu ze severu, vlevo SV stěna

SV stěna

Západní stěna

Jižní stěna

Přístup do Údolí motýlů vede přes těžký pilíř

Levá část jižní stěny

JV stěna

Na Manáslu dnes vede 7 cest z různých směrů. Normálka má pověst lehčí trasy vhodné i pro začínající osmitisícovkaře, nicméně 3 tábory se zde nacházejí ve spádnici lavin. Výzvami do budoucnosti bude ještě JV stěna s bonusovým podvrcholovým sérakem a hlavně jižní stěna z Údolí motýlů s těžkým skalním lezením na hranici 8.000 m. Messner a jeho následovníci ji totiž omastili doleva k západnímu hřebeni a tak zůstává dosud panenská.

  Na průzkum centrálního Nepálu vyrazila britská výprava vedená H. W. Tilmanem (52), účastníkem dvou předválečných expedic na Everest (1935, 1938). Nejprve obhlíželi Annapurnu II, pak podnikli pokus o výstup na Annapurnu IV, kde se dostali do výšky 7.300 m. A nakonec Tilman vyrazil ještě k Manáslu, kde pořídil fotografie z východu a ze severu a už tehdy správně odhadl, že cesta k vrcholu by mohla vést SV stěnou.

Bill Tilman (1898 - 1977, †79) byl anglický horolezec a dobrodruh. Účastnil se dvou výprav na Everest (1935, 1938) a v r. 1936 vylezl bez kyslíku na Nanda Devi (7.816 m), což zůstalo výškovým rekordem až do 50. let. Kromě mnoha horolezeckých expedic do Himálaje podnikal i námořní výpravy. Na jedné z nich v r. 1977 u Falklandských ostrovů beze stopy zmizel. Tak by měl skončit každý dobrodruh. Bylo mu 79 let.

  Britové měli své priority na Everestu, Němci na Nanga Parbat, Američané a Italové na K2 a tak si Manáslu adoptovali Japonci. Na podzim 1952 sem vyslali první sedmičlennou průzkumnou výpravu. Ta postupně obhlédla jižní a západní stěnu, ale bylo jasné, že tudy to nepůjde. Až poté dorazila k SV stěně a bylo jasné, že slabé místo bude tady. Tato výprava se ještě nepokoušela o žádné lezecké výkony.

  Japonci vyslali 15-člennou výpravu, tentokrát už s nejvyššími lezeckými ambicemi. Postavili 9 výškových táborů (!) a trojice Japonců se dostala až do 7.750 m. Pak ale sestoupila, protože vzdálenost přes vrcholové plató k nejvyššímu bodu se jim zdála příliš dlouhá. Expedice doplatila na nezkušenost a přeorganizovanost. Přínosem bylo, že se snažili dosáhnout vrcholu bez použití kyslíku.

  Japonci přijeli potřetí, ale už během pochodu do BC byli napadeni skupinou rozezlených místních vidláků. Tito oddaní buddhisté, jejichž víra hlásá nenásilí, jim kladli za vinu, že svým nesmyslným šplháním po horách narušili hájemství Bohů. A důsledkem božského hněvu bylo sucho, neštovice i lavina, která zničila 300 let starý lámaistický klášter a zabila 18 lidí. Japonci rychle ustoupili, na pomoc jim přišla armáda, ale tu venkované napadli taky. Expedice tím definitivně skončila.

Pro uklidnění vášní pak Japonci zafinancovali obnovu kláštera, ale ani to příliš nepomohlo. Ačkoliv dostali souhlas k další výpravě na r. 1956, i tato čelila nepřátelství a nedůvěře ze strany domorodců. Což přispělo k tomu, že pak bylo kolem Manáslu 15 let ticho po pěšině.

Japonci prokázali svou houževnatost a vytrvalost. Přijeli do čtvrtice a konečně vyhráli. Dvacetičlenná expedice pod vedením matadora Yuko Makiho (62) byla tentokrát dobře organizovaná a trénovaná. Horolezci si přivezli i inovativní kyslíkové láhve vlastní konstrukce.

Opustili Káthmandú 11.3. a pod 3 týdnech pochodu konečně dorazili pod horu. BC založili v 3.850 m, C1 v 5.200 m a C2 na sedle Naike v 5.600 m, který plnil úlohu ABC. Nad ním museli Japonci překonat ledopád a C4 postavili v 6.550 m. C5 vznikl v 7.200 m a stoupání na dlouhé předvrcholové sněhové plato se ukázalo být soubojem s čistým ledem. Na plato dolezli 8.5. v poledne a na jeho západní hraně v 7.700 m založili C6.

9.5.1956 v 8:00 vyrazili ze stanu Toshijo Imanishi (41) a Šerpa Gyaltsen Norbu (37). Za pěkného počasí dolezli ve 12:30 na vrchol a o 3 hodiny později už byli zpět v C6. Ještě téhož dne sestoupili do C4. Pro Gyaltsena to byl po loňském úspěchu na Makalu už druhý prvovýstup na osmitisícovku.

O dva dny později je na vrcholu následovali ještě Minoru Higeta (25) a Kiichiro Kato (35).Všichni použili umělý kyslík.

Yuko Maki (1894 - 1989, †95) v r. 1921 se třemi vůdci prostoupil jako první hřeben Mittellegi na Eiger. A poté věnoval 10.000 švýcarských franků na stavbu chaty Mittellegi. Kromě toho má na kontě plno dalších alpských výstupů mj. Matterhorn hřebenem Zmuttgrat. Dožil se požehnaného věku 95 let, což se zdaleka ne každému horolezci podaří.

Gyaltsen Norbu (1918 - 1961, †42) se stal prvním člověkem, který vystoupil na 2 osmitisícovky. A na obě dokonce prvovýstupem. Byly to Makalu (1955) a Manáslu (1956). Podobnou bilancí se může pochlubit už jen Hermann Buhl (Nanga Parbat 1953 a Broad Peak 1957) a Kurt Diemberger (Broad Peak 1957 a Dhaulágirí 1960). V r. 1961 se Norbu zúčastnil japonské expedice na Langtang Lirung (7.227 m). V C3 jej spolu se dvěma Japonci zasypala lavina a všichni zahynuli.

Bill Tilman

Toshijo Imanishi na vrcholu Manáslu

Japonci se po 15 letech vrátili ke své milence, která se k nim zachovala jako pravá dáma. Nastoupili tentokrát na SZ hřeben a výstup provázely vichřice a husté sněžení. Za den prý napadl až metr sněhu.

11 horolezců založilo 15.3. BC v 3.500 m. A po 800 m lezení ledopádem pak C1 v 4.500 m pod SZ stěnou. Jenže SZ hřeben se ukázal těžším než se zdálo. Hned zkraje se tyčily kolmé ledové úseky a tak nastoupili stěnou více vlevo. C2 postavili v 5.500 m a C3 v 6.500 m už na SZ hřebeni. Tady však terén tuhnul a některé skalní úseky měly obtížnost až V+. Japonci se ale nevzdali, skoro měsíc tloukli skoby, stavěli žebříky a lanovky pro materiál a zakládali fixy. Úsek nakonec přelezli a C4 založili až 6.5. v 7.100 m. Ani tady hřeben neměknul, narazili na převisy a museli uhnout do západní stěny. 16.5. se konečně dostali na podvrcholové sněhové plató a postavili C6 v 7.360 m. Dolezlo sem 5 Japonců a 4 Šerpové. Jenže kyslíkové láhve byly jen pro dva. A tak zde zůstali Kazuharu Kohara (31) a Matojoši Tanaka (23), ostatní museli sestoupit.

17.5.1971 v 5:00 oba vyrazili. K vrcholu odtud zbývaly ještě 2 km pochodu. Prodírali se hlubokým sněhem, ale kyslík pomáhal. Ve 12:15 stáli na vrcholu a jako důkaz přinesli zpět skobu, kterou zde zanechali před 15 lety při prvovýstupu jejich krajané.

Je s podivem, že Japonci dokázali zvládnout všechny své výpravy bez jediného úmrtí.

  V té době stanula pod SV stěnou výprava z Jižní Koreje a pokusila se o výstup Normálkou. Postavili C5 v 7.600 m, ale pak jeden z Korejců spadl do trhliny a na místě zemřel. Kromě toho foukal silný vítr a expedice skončila.

  Ani Korejci se lehce nevzdali a účastníci loňské expedice přivedli opět pod SV stěnu početnou 20-člennou výpravu. Ta ale brzy citelně prořídla. V noci na 11.4.1972 smetla lavina C3 a pohřbila 15 mužů. Tuto katastrofu předčila už jen lavina na Nanga Parbat v r. 1937, která zabila 16 lidí.

Rakušané se rozhodli pro prvovýstup z JZ Údolím motýlů a kromě dalších skvělých horolezců si přivezli i trumfové eso - Reinholda Messnera (27).

Po 10-denním pochodu založili BC 29.3. ve 4.300 m. Problém byl se do Údolí motýlů vůbec dostat. Přímou trasu blokoval rozbitý a lavinózní ledovec, jediná možnost byla přelézt 600 m vysoký a částečně převislý skalní pilíř vpravo. Trvalo dva týdny, než pilíř překonali a celý zafixovali. Nad ním vznikl C1 v 5.300 m. Pak seznali, že strmou JZ stěnou to nepůjde a vydali se Údolím motýlů doleva na SZ. Další dva tábory postavili v 5.850 m a 6.600 m. Poslední C4 pak 24.4. už na předvrcholovém sněhovém platu v 7.400 m.

Ráno 25.4.1972 odtud vyrazili Messner a Franz Jäger (27). Nepoužívali kyslík. Jäger se ale v polovině rozhodl pro návrat. Messner tak na vrchol dolezl ve 14:00 sám. Krátce poté se však strhla sněhová bouře. Najednou téměř nešlo stát na nohou a viditelnost byla skoro nulová. Na nekonečném platu bylo nemožné najít jakýkoliv orientační bod. Přesto se Messner dokázal do C4 na pokraji vysílení dostat. Všiml si totiž, že vítr na Makalu fouká pravidelně od západu a šel proti větru. Ke svému překvapení v C4 nenašel Jägra, ale své dva kolegy Andiho Schlicka (27) a Horsta Frankhausera (27), kteří jim přišli na pomoc. Ti posléze vyrazili Jägra hledat. V bouři slyšeli jeho volání, ale nenašli ho. Ke svému zděšení ani oni nebyli pak schopni najít cestu zpět. Vykopali proto záhrab, aby ve vánici nezmrzli. Ale Schlick na tom byl špatně a trval na nalezení C4 za každou cenu. Jenže v mlze bloudili dál. Vykopali proto druhý záhrab, ale po chvíli Schlick prohlásil, že jde zkontrolovat počasí. A už se nevrátil.

Ráno byla viditelnost lepší a Frankhauser konečně našel cestu do stanu k Messnerovi. Chvíli hledali dva spolulezce, ale bez výsledku. Všude ležel metr nového sněhu a lavinové nebezpečí bylo značné. Spolu pak absolvovali trýznivý sestup provázený sněžnou slepotou, omrzlinami a vysílením. Ale dokázali to, 27.4. se dostali zpět do BC. Schlick a Jäger zůstali nahoře.

Na své první osmitisícovce přišel Messner o bratra, na druhé zase o dva spolulezce. O obou akcích vydal knihy, Červená světlice na Nanga Parbatu resp. Bouře na Manáslu.

Reinhold Messner (1944, 79) je pravděpodobně nejlepším výškovým horolezcem všech dob. Jako první získal Korunu Himálaje (1970-1986) a proslul svými inovativními výstupy. Má na kontě první výstup na Everest bez kyslíku, první sólovýstup na osmitisícovku (Nanga Parbat), první sólo na Everest, první osmitisícovku alpským stylem (Gašerbrum I), první traverz dvou osmiček bez sestupu do BC (GII a GI), první přelez obávané Rupálské stěny (Nanga Parbat), prvovýstupy na Annapurně, Manáslu atd. Při žádném z výstupů nepoužil kyslík. Kromě toho vylezl na nejvyšší hory všech světadílů (Koruna světa), přešel poušť Gobi (2.000 km), Grónsko (2.200 km) nebo Antarktidu (2.800 km). Kupodivu žije dodnes. Založil několik muzejí (Messner Mountain Museum) s horolezeckými relikviemi. V letech 1999-2004 byl poslancem Evropského parlamentu za italské Zelené. Je podruhé ženatý, má 4 děti, 3 se svou současnou manželkou.

Horst Frankhauser (1944, 80) se zúčastnil výpravy na Manáslu v r. 1972. Po pekelné bouři, ve které zahynuli dva jeho spolulezci, se vrátil k osmitisícovkám až po 25 letech. V r. 1998 vylezl na Čo Oju, to už mu bylo 55. 30 let dělal správce na horské chatě Franz Senn poblíž Innsbrucku.

Schlick třetí zleva, Jäger první zprava nahoře, Frankhauser sedí vlevo, Messner chybí. Vzadu vrchol Manáslu.

BC pod ledopádem

Messner ošetřovaný po sestupu

  Němci  se stali 4. úspěšnou expedicí na Manáslu. Lezli Normálkou ze SV a s použitím umělého kyslíku. Na vrcholu stáli 22.4.1973 Gerhard Schmatz (43), Siegfried Hufpauer (32) a Šerpa Urkien Tshering. Kolem 7.500 m zahlédli červenou skvrnu, pravděpodobně ostatky jednoho z Rakušanů z předchozího roku. I je zastihla bouře a nakonec byli rádi, že se dostali v pořádku dolů.

  Japonky  se rozhodly následovat své mužské kolegy a prostoupit Normálku. V 15-členné výpravě byli jediní 3 samečci Šerpové. Po dvouměsíčním úsilí nakonec na vrcholu stanuly Naoko Nakaseko (36), Meiko Mori (32), Masako Ušida (33) a Šerpa Jangbu, ten jediný bez umělého kyslíku. Jedna Japonka zmizela beze stopy poblíž C5, pravděpodobně ztratila rovnováhu a zřítila se.

  Španělé  během úspěšného výstupu Normálkou narazili na mrtvolu muže ve žluté bundě, asi 50 m od hrany vrcholového plata. Evidentně se jednalo o jednoho z Rakušanů, ale jestli to byl Jäger nebo Schlick nebyli schopni identifikovat.

  Jihokorejci podnikli 3. pokus. Expedici velel Jung-Sup Kim, nejstarší ze 4 bratrů Kimů. Jeden zemřel v trhlině v r. 1971, druhý v lavině v r. 1972 a třetí se z téže laviny zázrakem dostal s vážnými zraněními. Ani tentokrát hora žádného Kima na vrchol nepustila, horolezci se dostali do 7.800 m, ale pak museli sestoupit kvůli silnému větru. Jung-Supa zasáhl do hrudníku ledový blok a omrzlo mu několik prstů na rukou. Manáslu je na Kimy evidentně vysazená, škoda, že se o ni nepokusil třeba Kim Ir-sen (Čong-il, Čong-un apod.)

  Jihokorejci  počtvrté a konečně úspěšně. Lezli sice Normálkou a s umělým kyslíkem, nicméně 28.4.1980 stál na vrcholu Dong-Hwan Seo (26) a Šerpové Ang Pasang a Ang Zawa. Z bratrů Kimů už se nezúčastnil žádný, což asi pomohlo.

  Česká ženská výprava pod vedením Diny Štěrbové (40) se pokusila o výstup Normálkou bez použití kyslíku. Jejich snahu zhatilo špatné počasí a silný vítr, dostaly se do 7.200 m.

  Němci  přibrali Rakušany a Švýcary a dojeli v hojném počtu 30 lidí. Během 7-19.5.1981 se na vrchol dostalo Normálkou 15 lidí, Josef Millinger (39) a Peter Wörgötter (39) z něj sjeli na lyžích SV stěnou až do C1. Vynechali pouze skalku úplně nahoře, startovali asi 30 m pod vrcholem. Byla to první osmitisícovka sjetá na lyžích.

Francouzi vyslali 4-člennou expedici, která poprvé přelezla těžkou a strmou západní stěnu. BC založili 4.9. v 3.650 m. Stěna vypadala krajně nevlídně, neustále jí padaly laviny nebo kamení. Rozhodli se proto lézt v noci a postupně museli upustit od používání fixních lan, laviny jim je vždy zničily.

C1 postavili v 5.700 m v úkrytu pod skalní věží. 20.9. se pustili do kilometr vysokého úseku se sklonem až 70° plného skalních věží a ledových žlabů. Trvalo jim 6 dní než se dostali do 6.700 m, kde vznikl C2. Pak přišla vlna špatného počasí, která je zahnala zpět do C1. Ale husté sněžení neustávalo a proto se stáhli až do BC. Začátkem října se počasí umoudřilo, ale stěna byla kompletně pokrytá čerstvým sněhem. 4.10. ale Francouzi dolezli opět do C2. O dva dny později z něj vyrazili Pierre Beghin (30) a Bernard Muller (29). S těžkými batohy přelezli strmý žlab a sérakové pole a konečně stanuli na dlouhém vrcholovém platu. Zde postavili stan v 7.500 m. 7.10.1981 v 6:00 jej opustili a kolem poledne došli vyčerpaní na vrchol.

Oba přežili bez následků, ale cestu by prý nemohli doporučit nikomu.

Pierre Béghin (1951 - 1992, †41) patřil k první lize. Vystoupil na 5 osmitisícovek: Manáslu (1981, prvovýstup), Kančendženga (1983, sólo), Dhaulágirí (1984, prvovýstup), Makalu (1989, sóloprvovýstup), K2 (1991, prvovýstup). Byl vyznavačem malých expedic, neprobádaných koutů a alpského stylu. Zahynul v r. 1992 v jižní stěně Annapurny, vytrhla se s ním skoba a zřítil se.

Bernard Muller (1952, 72) má na kontě řadu těžkých výstupů v Alpách (severky Matterhornu, Eigeru, Grandes Jorasses atd.). V Himálaji vylezl na 4 osmičky: Manáslu (1981), Nanga Parbat (1985), Everest (2001), Čo Oju (1999) plus západní vrchol Kančendžengy (Yalung Kang, 8.505 m, 1984). Je i polárníkem, přešel Grónsko, Island či Baffinův ostrov. Taktéž vylezl na všechny nejvyšší vrcholy 7 kontinentů čili má Korunu světa. Dodnes dělá horského vůdce.

Pierre Beghin

Bernard Muller

  Jugoslávci se pokusili o prvovýstup jižním hřebenem. Nastoupili stejnou trasou jako Rakušané v r. 1972, dostali se do 7.000 m, ale pak lavina pod nimi smetla C1 a zabila dva horolezce. To expedici ukončilo.

  Poláci , průkopníci zimního lezení v Himálaji, zopakovali rakouskou trasu z r. 1972, ale v lednu. BC založili 2.12. ve 4.000 m a o den později ABC ve 4.400 m. Za pouhé 2 dny přelezli a zafixovali 600 m vysoký skalní pilíř o obtížnosti V a postavili C1 v 5.650 m.

11.12. zahynul Stanislaw Jaworski. Sestupoval zafixovaným úsekem, ale uvolněný kámen lano rozsekl a následoval 100 metrový pád. I přesto se Poláci rozhodli pokračovat. V Údolí motýlů vznikly C2 v 6.400 m a C3 v 7.100 m. Pak se všichni sešli v BC a oslavili Vánoce. Jenže počasí se zhoršilo, teploty klesly k -25° a vítr dvakrát zlikvidoval C3. 11.1. Maciej Berbeka (29) a Ryszard Gajewski (29) dolezli na předvrcholové plato a postavili zde C4 v 7.700 m. V noci pak naměřili ve stanu -32°. Ještě za tmy stan opustili a v 11:00 stáli na vrcholu. Vítr byl při sestupu tak silný, že je přinutil ležet dlouhé minuty na zemi nebo se po sněhu plazit. Berbeka měl omrzlé nohy a Gajewski jeden prst na ruce. Jednalo se o první zimní výstup na osmitisícovku bez kyslíku.

O dva dny později ještě zkusili druhý pokus Maciej Pawlikowski (32) a Boguslaw Probulski (30). Když ale zjistili, že stan v C4 opět zlikvidoval vítr, sestoupili do BC.

Maciej Berbeka (1954 - 2013, †58) vystudoval průmyslový design, maloval a dělal scénografa. Taktéž působil jako člen tatranské horské služby a jako horský vůdce. V letech 1982-1986 vedl Horolezecký klub v Zakopanem. Zdolal 5 osmiček: Annapurnu (1984), Manáslu (1984 v zimě), Čo Oju (1985, zimní prvovýstup), Everest (1993) a Broad Peak. O ten se pokoušel poprvé v zimě 1988, ale ukázalo se, že skončil už na předvrcholu. Vrátil se už v pokročilém věku opět v zimě v r. 2013. Na vrchol dolezli s Tomaszem Kowalskim. Při sestupu nouzově bivakovali v 7.900 m, ale dolů už se nevrátili. Kowalskiho tělo bylo nalezeno o 4 měsíce později, Berbekovo zatím ne. Berbeka byl ženatý a měl 4 syny.

Ryszard Gajewski (1954, 69) vylezl v Himálaji na Manáslu (1984) a na Čo Oju (1986), pokaždé v zimě. Dnes pracuje jako horský vůdce a záchranář. Dostal i Zlatý kříž za zásluhy o přínos tatranské horské službě a za statečnost při záchranných akcích.

Polská zimní expedice. Berbeka a Gajewski v horní řadě třetí a druhý zprava.

Maciej Berbeka

Ryszard Gajewski

  Jugoslávci  zopakovali polský úspěch na stejné trase o pár měsíců později. Sice ne v zimě, ale alpským stylem na vrchol dolezli 4.5.1984 Stipe Božić (33) a Viktor Grošelj (31).

Stipe Božić (1951, 73) je nejúspěšnějším chorvatským horolezcem. V Alpách vylezl severky Eigeru a Grandes Jorasses, v Himálaji Everest západním hřebenem (1979), Manáslu (1984), znovu Everest (1989) Normálkou, Kančendžengu (1991) a K2 (1993). Neúspěšně zkoušel Annapurnu (1992) a v obávané jižní stěně Lhotse (1981) dolezl do 8.150 m. V r. 2000 dovršil Korunu zeměkoule. Jako fotograf a kamereman natočil 60 dokumentů s horolezeckou tématikou, živil se i jako novinář. Během chorvatské války za nezávislost byl v r. 1992 raněn granátem. 30 let pracoval v horské Záchranné službě. Zabýval se i speleologií. Je podruhé ženatý, s první ženou měl syna (zahynul při autonehodě) a s druhou má dvě dcery.

Viktor Grošelj (1952, 72) přišel v 18 letech v Alpách o bratra, což ho ale od horolezectví neodradilo. V letech 1975-2001 vylezl na 10 osmitisícovek, chybí mu jen Gašerbrumy, Nanga Parbat a Dhaulágirí. U některých použil kyslík. Živil se jako horský vůdce, je autorem několika knih.

Poláci pokračovali ve stopách výpravy svých krajanů z r. 1980, která se pustila do JV stěny a následně jižního hřebene a dolezla do 6.300 m. Další dvě výpravy (Jugoslávci a Němci v r. 1983) se pokoušely o přístup jižní stěnou, ale marně.

Tentokrát Poláci založili BC 13.9. v 4.250 m a ABC pak v 4.850 m. V první etapě je čekal 1.100 m vysoký strmý žlab do sedla Pungen La. Neustále jím létaly laviny a tak Poláci lezli výhradně v noci, aby minimalizovali nebezpečí. Natáhli 1.200 m fixních lan, postavili C1 v 5.650 m a po dvou týdnech stanuli na sedle, kde vznikl C2 v 6.750 m. Pak se počasí zhoršilo a zahnalo je na několik dní zpět. Ale 18.10. už byli zpět a následující den ze sedla vyrazili Aleksander Lwow (31), Krysztof Wielicki (34), Krysztof Pankiewicz (33) a Ludwik Wilczynski (37). V 7.400 m postavili dvoumístný stan a noc v něm přečkali všichni.

Ráno 20.10.1984 ve 4:30 už k vrcholu pokračovali jen Lwow a Wielicki. Séraková bariéra je donutila sejít z hřebene a pokračovat JV stěnou. Na hřeben se vrátili přibližně v 8.000 m a ve 12:40 stáli na nejvyšším bodě. Foukal silný vítr a zdrželi se jen pár minut. Lwow sestoupil do C2 a Wielicki rovnou do C1. Nepoužívali kyslík a celá výprava se obešla bez výškových nosičů.

Aleksander Lwow (1953, 70) vylezl na Manáslu (1984), Lhotse (1986), Čo Oju (1987) a Gašerbrum II (1993). Má na kontě i bleskový sólovýstup na Pumori (7.161 m) za 7 hodin. 4x se pokoušel o Everest a 2x o K2. V r. 1991 výpravu k Everestu i vedl. Pracuje jako redaktor časopisu Hory a aplinismus.

Krysztof Wielicki (1950, 74) dosáhl jako pátý člověk na světě na Korunu Himálaje (1980-1996). Většinou lezl sólo nebo novými cestami, případně v zimě. První zimní výstupy zaznamenal na Everest (únor 1980), Kančendžengu (leden 1986) a Lhotse (Silvestr 1988). Na Manáslu (1984), Makalu (1986), Šiša Pangmu (1993) a Dhaulágirí (1990) vylezl novými cestami. Kyslík použil pouze na Everestu v r. 1980. V pozdějších letech organizoval zimní himálajské expedice. Je jednou z největších postav světového horolezectví všech dob. Dostal řadu ocenění (mj. Piolet d'Or 2019 za celoživotní zásluhy) a je po něm pojmenovaný asteroid. Vystudoval elektroniku na univerzitě ve Wroclawi. Se třemi partnerkami má 4 děti, dva syny a dvě dcery. Nejmladší Krysztof se narodil v r. 2009, tatínkovi bylo 60, mamince 33.

Aleksander Lwow

Krysztof Wielicki

Wielicki na vrcholu

Rakušané přelezli spodní část východního hřebene, ale vrchol Manáslu East obešli dlouhým klikyhákem k Normálce. Najali 77 nosičů a po 9 dnech pochodu založili BC v 4.500 m. Po několika dnech špatného počasí postavili 11.4. C1 v 5.500 m a C2 v 6.00 m. Trasu zafixovali pomocí 800 m lan. Do C3 v 6.500 m došli dokonce na lyžích.

Pak se počasí opět zhoršilo a začalo sněžit. Až 30.4. se do C3 znovu dostali Wilfried Studer (28) a Šerpa Ang Kami (27). 5 hodin vyhrabávali stan z nánosů sněhu. Ve 22:00 vyrazili, v 1:30 v 7.000 m na chvíli zabivakovali a ráno už byli znovu na cestě. Jenže hřeben opustili a uhnuli prudce doprava směrem k Normálce. Traverz vedl dlouhými sněhovými svahy, ale to jim problémy nedělalo, měli lyže. Ty odložili až pod skalnatým žebrem vedoucím na předvrcholové plato. Tam se napojili v 7.600 m na Normálku. Počasí se zhoršovalo, foukal silný vítr a byla mlha. Ale terén byl snadný a 1.5.1985 v 15:00 dorazili na vrchol.

Při sestupu si opět vyzvedli lyže a Studer na nich sjel až do BC, ve 22:00 byl na místě. Ang Kami si netroufal a pěšky došel ve 20:00 do C3. Oba 24 hodin nic nejedli ani nepili.

4.5. podnikli další 3 horolezci druhý pokus s úmyslem neuhýbat a přelézt hřeben čistě. Ale v 7.300 m museli vzdát kvůli špatnému počasí. Při sestupu zachytila Thomase Juena (27) lavina a strhla jej přes 70-metrový skalní útes. Pátrání po něm pokračovalo i další den, ale marně. 6.5. expedice skončila.

Wilfried Studer (1956, 68) vylezl alpskou severní trilogii (Eiger, Matterhorn, Grandes Jorasses) v létě i v zimě. Má na kontě Aconcaguu (6.959 m), McKinley (6.194 m), Chimborazo (6.310 m) a Ama Dablam (6.856 m). V r. 1985 vylezl novou cestou na Manáslu, byl na expedicích na Makalu, Dhaulágirí, Gašerbrum I i II. Ale hlavně v letech 1997-2007 11x (!) marně atakoval Everest ze severu. Podařilo se mu to až do tuctu v r. 2010 společně s manželkou a dcerou, což byl první rodinný výstup na Everest vůbec. Dcery má celkem 3, tak zase příště. S rodinou obhospodařují chatu Neue Prager Hütte pod rakouským Grossvenedigerem.

Wilfried Studer

Poláci nalezli ze SV stěny na východní hřeben a přes Manáslu East pokračovali na vrchol. Výpravu tvořili 4 vysokooktanoví wspinači - Jerzy Kukuczka (38), Artur Hajzer (24) Wojciech Kurtyka (39), Ryszard Warecki (34) a Mexičané Carlos Carsolio (24) s partnerkou Elsou (22). BC založili 8.9. v 4.400 m. Měli ambiciózní plán poprvé kompletně přelézt východní hřeben. Ale počasí bylo neustále špatné a riziko lavin při přístupu na hřeben ze severu značné. Uteklo dlouhých 6 týdnů, na hřebeni už sice stály 2 tábory, ale podmínky se stále nelepšily. Kurtyka to zabalil a odjel domů. Ostatní změnili plány a rozhodli se na hřeben nalézt SV stěnou.

5.11. vyrazili Kukuczka, Hajzer a Carsolio na poslední pokus v alpském stylu. Za dva dny dolezli na východní hřeben. 8.11. překonali těžké mixové úseky a bivakovali v 7.800 m pod východním vrcholem. 9.11. dolezli na sedlo mezi vrcholy a z něj poté na Manáslu East (7.894 m), do té doby ještě panenský. I tady narazili na obtížný mixový terén. Popáté bivakovali na sedle. 10.11.1986 se ale k vrcholu vydali jen Kukuczka a Hajzer, Carsolio měl omrzlé ruce a zůstal ve stanu. Oba Poláci dolezli za silného mrazu za 2 hodiny na nejvyšší bod.

Všichni tři potom sestupovali Normálkou SV stěnou. Carsolio měl škaredě opuchlé prsty a zaostával. Museli přežít ještě dva ledové bivaky než se 12.10. konečně dostali do BC. Carsolio měl omrzlé i nohy a do Káthmandú musel odletět vrtulníkem. Díky rychlé pomoci ale nemusel podstoupit žádné amputace. 'I přes enormní výdej jsem se neustále klepal zimou', prohlásil pak Kukuczka.

Celá expedice trvala 62 dní. Pro Kukuczku to byla 12. osmička, ale v té době už věděl, že Messner jich má všech 14. Jeho posledním zápichem bylo Lhotse o měsíc dříve. Závod o první Korunu Himálaje, hojně přiživovaný médii, skončil. Zároveň se Manáslu stalo poslední společnou akcí dvojice Kukuczka - Kurtyka, jednoho z nejúspěšnějších týmů historie. Povahově byli naprosto rozdílní. Přesto se zemitý a málomluvný Kukuczka a mystický intelektuál Kurtyka dobře doplňovali. Kukuczka měl až sebevražednou odvahu, Kurtyka byl spíše opatrný. Což prvnímu někdy zachránilo život a druhému umožnilo absolvovat výstupy, které by jinak vzdal. Ale názory se začaly různit, Kukuczka pokračoval v kompletování osmitisícovek a Kurtyka v lezení toho, co jej cvrnklo do nosu. Nicméně oba předběhli dobu a posunuli výškové lezení o notný kus dopředu. Kurtykovi však jeho parťák později chyběl. Napsal o něm mimo jiné: 'Když jsem byl vyděšený k smrti, začal Jurek pociťovat první známky znepokojení' nebo 'Když se Jurek aklimatizoval, byl nezničitelný. Klidně přebýval v BC dva měsíce a pořád byl při síle. O jeho spolulezcích to ale neplatilo. Proto vedle něj umírali'.

Jerzy Kukuczka (1948 - 1989, †41) zvaný Jurek se stal jedním z nejuznávanějších výškových horolezců všech dob. Po Messnerovi jako druhý zkompletoval Korunu Himálaje. Lezl často v zimě a novými cestami, prakticky na každé osmičce má prvovýstup. Jeho himálajská kariéra trvala pouhých 10 let. Zemřel, jak se na horolezce sluší, v jižní stěně Lhotse. Uklouzl a přetrhlo se s ním 6 mm lano, na které byl navázaný. Vlastně spíš prusík. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Byl známý svou tvrdostí, schopností snášet utrpení, ale i neústupností a častým ignorováním rizika. Byl ženatý a mezi expedicemi stihl zplodit 2 syny, ale ti znali otce spíš z fotografií.

Artur Hajzer (1962 - 2013, †51) patřil k nejlepším ze silné polské generace 80. let. Vystoupil na 6 osmitisícovek: Manáslu (1986), Annapurnu (1987), Šiša Pangmu (1987), Dhaulágirí (2008), Nanga Parbat (2010) a Makalu (2011). Na první dvě prvovýstupy a na Annapurnu jako první v zimním období. Třikrát se pokoušel o legendární jižní stěnu Lhotse, avšak marně. Osudným se mu stal Gašerbrum I, kde se v r. 2013 při sestupu Japonským kuloárem zřítil. Byl ženatý a měl 2 děti.

Jerzy Kukuczka

Artur Hajzer

Carlos Carsolio

Kukuczka, Hajzer a Carsolio

  Francouzi  přijeli s mezinárodním mančaftem L'Esprit D'Equipe (Týmový duch), jehož součástí byl i náš Josef Rakoncaj (38). Ambice měli nemalé, přelézt po vzoru Messnera z r. 1972 obtížný pilíř do Údolí motýlů a pak pokračovat na vrchol jižním hřebenem. Po třech týdnech vrtochů počasí ale od prvovýstupu upustili a zopakovali Messnerovu trasu přes Údolí motýlů a vrcholové plató. Na vrcholu nakonec stálo všech 8 členů expedice, přesně jak se na týmový duch sluší. Rakoncaj a Ital Soro Dorotei (38) vyrazili 9.5.1989 v 10 večer z tábora C2 ve výšce 6.400 m. Ve 4 ráno byli v C3 (7.400 m) a v 9 ráno na vrcholu. Zdolali 1.800 m převýšení a ještě týž den sestoupili 4.000 m do základního tábora. Celý tento vydařený trip jim zabral pouhých 21 hodin. Rakoncaj byl prvním Čechem na vrcholu.

Josef Rakoncaj (1951, 73) je prvním světově známým českým horolezcem. Vystoupil bez kyslíku na 7 osmiček: K2 (1983, severní stěna), Broad Peak (1986), Annapurnu (1988, jižní stěna), Manáslu (1989, jižní stěna), Čo Oju (1990, zpochybňovaný výstup), Šiša Pangmu (1990, nová cesta severní stěnou) a Nanga Parbat (1992). Na K2 stál i podruhé v r. 1986 po výstupu Abruzziho žebrem. A novou cestou zvládl Lhotse Shar (1984). Ale Everest mu třikrát odolal. Vybíral si těžké nebo dosud neprostoupené cesty. Kromě lezení je jeho druhým koníčkem létání na ultralightech. Dělal horolezeckého trenéra, o svých výstupech napsal několik knih a zložil firmu 'sir Joseph' zaměřenou na outdoorové oblečení a vybavení. Je ženatý, má syna a dceru.

Soro Dorotei (1951, 73) vylezl ve svých mateřských Dolomitech kolem 150 prvovýstupů, některé i v zimě. V Himálaji dal 6 osmiček bez kyslíku: Lhotse (1997), Broad Peak (1986), K2 (1986), Nanga Parbat (1987), Annapurna (1988, první opakování Boningtonovy cesty J stěnou) a Manáslu (1989). Kromě horského vůdce dělal od r. 1991 i správce chaty Tomé poblíž sedla Duran. V r. 2011 utrpěl při pádu při sportovním lezení v Dolomitech vážná zranění hlavy, když se s ním vyrvala skoba. Několik dní ležel v kómatu na prahu smrti, ale přežil. Dnes organizuje treky v Himálaji.

Josef Rakoncaj

Soro Dorotei

Kazbek Valijev

  Američané se pokoušeli o Normálku, ale ještě než stihli postavit C2, spadla v 5.200 m lavina a zavalila několik členů expedice. I přes rychlou záchrannou akci se 3 z nich podařilo vyprostit už mrtvé.

  Kazaši pod vedením Kazbeka Valijeva (38) zkoušeli novu cestu JV stěnou. Dostali se až do 7.200 m, ale tam 3 horolezci spadli do trhliny a zemřeli. Expedice byla poté ukončena.

Kazbek Valijev (1952, 72) vylezl na vícero vrcholů na Pamíru a poté dva ceněné prvovýstupy v Himálaji: v r. 1982 JZ stěnou na Everest a v r. 1988 JZ hřebenem na Dhaulágirí. Šéfoval mnoha úspěšným kazašským výpravám. Dnes je předsedou kazašského alpského klubu.

  Ukrajinci chtěli navázat na kazašský pokus z předchozího roku v JV stěně. Dostali se taktéž do 7.200 m, pak ale kvůli množství nového sněhu a nebezpečí lavin uhnuli na jižní hřeben. Tři horolezci se dostali na vrchol a poté sestoupili Normálkou SV stěnou.

  Italové pod vedením nestora Hanse Kammerlandera chtěli prostoupit Normálku, ale štěstí jim nepřálo. Kammerlander (34) ještě s Karlem Grossrubatscherem (28) a Friedlem Mutschlechnerem (41) vyrazili z C3 (7.000 m) k vrcholu, ale napřed se otočil Gross, pak Mutsch a v 7.500 m i Kammer, kvůli silnému větru a bouřkám. Gross byl poté nalezen kousek od C3 se zlomeným vazem v přehledném a poměrně mírném terénu. Jeho smrt je dodnes záhadou. A nad C1 zahynul i Mutsch po úderu blesku. Kammer se štěstím přežil.

Hans Kammerlander (1956, 67) zdolal 12 osmitisícovek, 7 z nich s Reinholdem Messnerem. Spolu přetraverzovali Gašerbrumy I a II bez sestupu do BC. Pozornost vzbudil i jeho částečný sjezd Everestu na lyžích (1996). Do Koruny mu chybí jen Manáslu a Šiša Pangma (tam byl ale na centrálním vrcholu 8.008 m). Z dalších pěkných kopců má na kontě Nuptse (7.804 m), Muztagh Ata (7.546 m) a třikrát Ama Dablam (6.856 m).

Friedl Mutschlechner (1949 - 1991, †41) byl považovaný za Kammerlanderova učitele a měl zapsanou spoustu prvovýstupů v Alpách a Dolomitech. V Himálaji vylezl na Šiša Pangmu (1981), Kančendžengu (1982) a Makalu (1986). Pokoušel se i o Čo Oju, Dhaulágirí a K2. Zemřel v r. 1991 na Manáslu pravděpodobně po zásahu bleskem.

Hans Kammerlander

Friedl Mutschlechner

  Kazaši  se po 5 letech vrátili opět pod vedením Kazbeka Valijeva (43). Tentokrát ale v zimě a bez ambicí na prvovýstup. Nakonec 8.12.1995 vystoupilo Normálkou na vrchol 8 Kazachů najednou! Trasu označili za velmi lehkou. Valijev se už ale do lezení nepouštěl.

  Mexičtí  bratři Carlos (33) a Alfredo (29) Carsoliové vystoupili 12.5.1996 na vrchol Normálkou. A to byl v BC v záloze ještě třetí Carsolio, Raul (27). Na tom by pořád ještě nebylo nic zvláštního.

Carlos Carsolio (1962, 61) se stal mexickou pýchou. Jako čtvrtý člověk na světě po Messnerovi, Kukuczkovi a Loretanovi totiž dokončil Korunu Himálaje. Ve věku pouhých 33 let a po 11 letech snažení (1985-1996). Umělý kyslík použil pouze na Makalu a na 6 osmiček vylezl sólo. O Manáslu se neúspěšně pokoušel už v r. 1986 s polskou expedicí. Tehdy silně omrzl a málem přišel o některé prsty na nohou i rukou. Horu odložil jako zlatý hřeb až na konec. Po 10 letech se vrátil a úspěšně završil svou himálajskou misi. Dnes pracuje jako horský vůdce a učitel paraglidingu. Vzal si mexickou horolezkyni Elsu Ávila, zplodili 2 děti, pak se rozvedli a s další partnerkou má Carsolio opět 2 potomky.

Carlos Carsolio

Alfredo Carsolio

Ukrajinci vylezli JV stěnou na jižní hřeben, ale pak uhnuli klikyhákem na Normálku po vzoru Rakušanů z r. 1985. 15-členná expedice založila BC 1.4. ve 4.000 m a všechen materiál sem dopravil vrtulník. Původní plán byl lézt JV stěnou, ale kvůli lavinovému nebezpečí se přesunuli k žebru v pravé části stěny.

Terén byl mixový a nepříjemný s průměrným sklonem 55°, ale vyskytovaly se i úseky o 60-80°. Skála byla pokrytá tenkou vrstvou sněhu. Postupně vzniklo dalších 6 táborů v 5.000 m (ABC), 5.500 m, 6.000 m, 6.400m, 6.800 m a 7.250 m. Žebro bylo zabezpečeno 4.000 m fixních lan. C6 pak stál vysoko na hřebeni v 7.500 m pod vrcholem Manáslu East.

19.5. vyrazili na zteč Sergej Kovalev (34), Vadim Leontěv (49), Sergej Pugačov (39) a Vladislav Terzyul (47) . Dolezli do 7.650 m a seznali, že výš to kvůli obtížnému terénu a hlubokému sněhu nepůjde. Vrátili se zpět do C6 a rozhodli se Manáslu East obejít. 20.5. traverzovali doprava přes sněhová pole a stan postavili v 7.600 m už na předvrcholovém platu. Další den sněžilo a nehnuli se z místa. 22.5.2001 vyrazili nahoru v 6:00 už jen 3, Pugačov zůstal ve stanu. V 11:00 stáli na vrcholu. Počasí bylo pěkné, mraky se honily jen v údolí.

Sestoupili Normálkou po vyšlapané stopě od předchozích výprav až do 6.300 m a následující den už byli v BC. Do Káthmandú je pak dopravil vrtulník.

Vladislav Terzyul (1953 - 2004, †50) jako první Ukrajinec a 13. člověk v pořadí dosáhl na Korunu Himálaje. Lezl bez kyslíku a alpským stylem. Byl na Ukrajině respektovanou personou a v r. 2000 jej v Oděse zvolili občanem roku. Při sestupu z poslední osmičky, Makalu, v r. 2004 beze stopy zmizel.

Na východním hřebeni

Pokus obejít Manáslu East zleva

Terzyul na vrcholu

Vladislav Terzyul

Kazaši Denis Urubko (32) a Sergej Samojlov (48) napřed vystoupili na vrchol Normálkou 25.4.2006 a poté po kratším odpočinku vytvořili novou trasu v SV stěně.

4.5. ve 2:00 ráno nastoupili ve 4.900 m do strmých svahů ohrožovaných lavinami. Poprvé bivakovali v 5.900 m, podruhé v 6.500 m a potřetí v 7.100 m. S jídlem to nepřehnali, už zde dojídali poslední zásoby. A taky jim došlo, že pauza od aklimatizačního výstupu byla příliš krátká. Po těžkém lezení až V stupně obtížnosi na pravé straně Manáslu East bivakovali počtvrté ve skalách v 7.450 m. V noci přišla bouře a neuklidnila se ani příští den. Přesto 8.5.2006 přelezli zbytek skal s klíčovým místem za VI+ a v 15:30 stanuli na předvrcholovém platu. V pokračující sněhové bouři to při mizerné viditelnosti nezabalili a v 18:00 byli na vrcholu.

Sestupovali Normálkou a museli ještě jednou bivakovat v 7.600 m, než se 9.5. dostali do BC. Úctyhodný výkon uvážíme-li, že poslední 3 dny nic nejedli. Kazaši za něj dostali horolezeckého Oscara Piolet d'Or.

Denis Urubko (1973, 50) dokončil v r. 2009 Korunu Himálaje jako 15. na světě a 8. bez použití kyslíku. Vše zvládl během 9 let a bylo mu teprve 35. Lezl i v zimě, novými cestami a někdy sólo. Patří k nejlepším výškovým horolezcům všech dob. Má trochu problém s ukotvením. Nejprve byl občanem SSSR, po jeho rozpadu Kazachstánu, toho se zřekl a stal se v r. 2012 Rusem. Ani to nebylo ono a od r. 2015 má polské občanství. Čímž vyhnal čerta ďáblem. Dělá v armádě a filmuje.

Sergej Samojlov (1958 - 2009, †51) vylezl na 4 osmičky: Broad Peak (2005, nová cesta), Manáslu (2006, nová cesta), Dhaulágirí (2007) a K2 (2007), vždy s Denisem Urubkem. V r. 2009 se pokoušel už se dvěma novými parťáky o traverz Lhotse - Everest. Dolezli do 8.000 m, ale zhoršilo se počasí a Samojlov při sestupu za nejasných okolností zahynul. Pravděpodobně jej smetla lavina. Pracoval v armádě a organizoval i expedice.

Denis Urubko

Sergej Samojlov

Manáslu se stává populární a stále vyhledávanější osmitisícovkou. Do poloviny r. 2023 stálo na vrcholu 27 Čechů, Tráva 2x. Jako první na ni vystoupil v r. 1989 Rak a dodnes zůstává jediným, kdo lezl jinudy než Normálkou. Je zajímavé, že jedině tyto dvě cesty mají opakování, u ostatních zůstalo u prvovýstupů.

  1989 - Josef Rakoncaj (38), jižní stěna, Messnerova cesta
  1999 - Martin Minařík (31), Normálka
  2006 - Zuzana Hofmannová (47), Normálka
  2006 - Pavel Matoušek (48), Normálka
  2006 - František Kolář (41), Normálka
  2009 - Radek Jaroš (45), Normálka
  2011 - Karel Mašek (47), Normálka
  2011 - Jan Trávníček (34), Normálka
  2011 - Jakub Vaněk (27), Normálka
  2014 - Tomáš Haničinec (29), Normálka
  2014 - Ladislav Nosek (41), Normálka
  2015 - Pavel Bém (51), Normálka
  2015 - Pavel Burda (33), Normálka
  2015 - Martin Ksandr (25), Normálka
  2015 - Tomáš Kučera (47), Normálka
  2015 - Jan Polášek (25), Normálka
  2015 - Martin Šťourač (28), Normálka
  2015 - Karel Svoboda (30), Normálka
  2016 - Antonín Bělík (50), Normálka
  2016 - Vít Auermüller (49), Normálka
  2018 - Stanislav Hank (40), Normálka
  2018 - Michal Nikl (44), Normálka
  2018 - Roman Hlávko (43), Normálka; při sestupu beze stopy zmizel poblíž tábora C4
  2021 - Milan Kott (49), Normálka
  2021 - Jan Koukol (33), Normálka
  2021 - Martin Jáchym (38), Normálka
  2021 - Jan Trávníček (45), Normálka
  2022 - Marek Novotný (45), Normálka

Himálaj    Vrcholy    Manáslu