Prvovýstupy a významné pokusy
27.4.1962		J hřeben	Francouzi René Desmaison, Robert Paragot, Paul Keller a Šerpa Gyalzen Mikchung. O den později dalších 7.
11.5.1976		S stěna SV hřeben	Japonci Nobuyuki Ogawa, Shomi Suzuki a Naoe Shakashita. V následujících dnech ještě 13 dalších.
23.5.1981		JZ pilíř J hřeben	Slováci Robert Gálfy, Laurenc Divald a Ivan Vozárik.
29.4.1983		JZ pilíř Z hřeben	Francouzi Roger Fillon, Luc Jourjon a Jean-Noel Roche.
28.7.1989		S stěna	Slovinec Tomo Česen. Zpochybňovaný výstup.
26.5.2004		S stěna direkt	Rusové Alexander Ručkin, Dmitrij Pavlenko. O dva dny později další 3. Expediční výstup těžkým stylem.
23.9.2007		S stěna	Španěl Jordi Tosas. Varianta japonské cesty, bez vrcholu.
21.10.2007		Z pilíř Z hřeben	Rusové Valerij Babanov a Sergej Kofanov.
28.3.2019		V stěna	Rusové Sergej Nilov a Dmitrij Golovčenko. Bez vrcholu.
12.10.2023		S stěna	Američané Alan Rousseau, Jackson Marvell a Matthew Cornell. Nová cesta alpským stylem.

Jannu z JZ

Jannu z jihu

Schéma výstupů z JZ

Severní stěna

Severní stěna

Východní stěna

Jannu představuje horolezeckou výzvu, ani Normálka není lehká. Pozornost však přitahuje hlavně severní stěna se 700 m dlouhým lezením téměř v kolmici, které by bylo těžké i v nížině. Ale tady je za hranicí 7.000 m. Přelezeno už bylo víc logických směrů, přesto však ještě hodně zbývá. Hlavně východní strana hory s hřebenem a stěnou, pak jižní hřeben bez obcházení a také celá linie hřebene od JZ pilíře (viz. slovenská cesta) až na vrchol. Je zajímavé, že ani jedna z expedic na Jannu nepoužila kyslík.

Prvními, kdo se o zdolání Jannu pokoušeli, byli Francouzi. Expedice byla plánována na jaro 1958, ale už půl roku předtím byla vyslána průzkumná jednotka ve složení Guido Magnone, Jean Bouvier a Pierre Leroux. Během září a října 1957 obhlédli horu ze tří stran a prošli ledovce Yalung, Yamatari a Jannu. Jasný tip na výstupovou trasu nenašli, ale správně odhadli, že nejsnazší přístup povede přes ledovec Yamatari z JZ.

Francouzi podnikli první vážný pokus o výstup. Expedice se nakonec zpozdila o rok, ale Jean Franco (vedl i expedici při prvovýstupu na Makalu v r. 1955) shromáždil silný tým. Byl v něm mimo jiné i Lionel Terray (prvovýstupce na zmíněné Makalu) a tři průzkumníci z r. 1957. Zvolili dlouhou cestu podél jižního hřebene. BC založili 4.4. ve 4.450 m, pak následovaly další 3 (4.800 m, 5.400 m, 5.800 m). Zde obtíže narůstaly, některé úseky v ledu měly sklon až 60°. Do C4 (30.4., 6.400 m) bylo nataženo 1.500 m fixních lan. C5 (9.5., 6.900 m) už stál na sněhové planině zvané Throne (Trůn).

Následujícího dne vylezli 4 horolezci 300 m vysoký ledový svah na jižní hřeben do 7.360 m. Ale trvalo jim to celý den a museli se vrátit. 11.9. totéž zopakovala další pětice. Šéf Franco trpěl sněžnou slepotou a spolu s jedním Šerpou se vrátil. Ostatní 3 ale postavili C6 v 7.360 m. Další den Guido Magnone and Robert Paragot vyrazili k vrcholu, ale obtíže a vyčerpání byly tak značné, že vylezli jen 80 výškových metrů. Další pokusy byly shledány jako příliš riskantní a expedice skončila.

Fotka z Makalu 1955, Franco je vpravo dole a Terray vpravo nahoře

Francouzi se po 3 letech vrátili pod vedením Lionela Terraye. Pod horu přivedl dalších 9 horolezců, dva zdatné Šerpy, doktora a kameramana. Rozdělil je do tří týmů. Nahoru stoupal vždy jen jeden, fixoval cestu kam až byl schopen, pak sestoupil k odpočinku a uvolnil místo dalšímu. BC založili už 18.3. na stejném místě jako před 3 lety. I zbytek trasy už víceméně znali a vyvarovali se předchozích chyb. Pod C4 museli překonat strmé a nepříjemné sérakové pole, nad C4 zase následovaly obtížné ledové hřebeny přes vrcholky Tete du Butoir a Tete de la Dentele (neboli Zátka a Krajka) na planinu Trůn. Z ní zvolili trasu, která vedla o něco níže na jižní hřeben než ta z r. 1959. Byla jednodušší a poskytovala komfortnější místo pro C6 na hřebeni. Ten postavili 18.4. v 7.350 m. V r. 1959 toto místo nebylo přístupné díky ledovcovému zlomu.

Nakonec 27.4.1962 René Desmaison (32), Robert Paragot (34), Paul Keller a Šerpa Gyalzen Mikchung přelezli ostrý sněhovo-ledový hřeben stylem 'na koníka' a stanuli na vrcholu. O den později je napodobili ostatní: Jean Bouvier (42), Pierre Leroux (40), Yves Pollet-Villard (32), André Bertraud (31), Lionel Terray (40), Jean Ravier (38) a Šerpa Wangdhi (29). Jak vidno, na Jannu se dostala polovina Francie. Jen smolař Maurice Lenoir onemocněl a musel zůstat v BC.

Lionel Terray (1921 - 1965, †44) patřil k nejlepším francouzským horolezcům a proslul obtížnými výstupy v Alpách mj. druhým průstupem severky Eigeru v r. 1947. V r. 1950 se zúčastnil úspěšné expedice na Annapurnu. Tehdy ale ještě na vrcholu nestál, pomáhal při sestupu svým omrzlým a vyčerpaným spolulezcům Herzogovi a Lachenalovi. Prvovýstup se mu podařil až na Makalu v r. 1954. Další prvovýstupy zaznamenal na himálajských sedmitisícovkách Kangčungce (7.678 m), Chomo Lonzo (7.790 m) a Jannu (7.710 m). Zahynul při skalním lezení poblíž Grenoblu.

Sérakové pole pod C4

Obtížné pasáže nad C4

Tři Francouzi pod Tete du Butoir

27.4.1962, vrchol Jannu

Japonci  přijeli pod horu po dlouhých 12 letech a zopakovali francouzskou trasu. První dva výškové tábory však měli jinde, místo komplikovaného průstupu výběžkem ledovce zvaného Jeunes zvolili delší avšak snazší cestu jižněji za dalším skalním žebrem. Od C3 už se napojili na francouzskou trasu. 18.5. stanuli na vrcholu Yukihiro Ichikawa (26) a Soji Obara (23).

Novozélanďáci se jako první pokuslili vylézt severní stěnu. Už rok předtím vyslali dva horolezce na průzkum a teď se šlo na věc. Výprava byla 15-členná. BC založili na ledovci Jannu 8.9. ve 4.420 m. Zvolili trasu levou částí stěny k východnímu hřebeni, která se vyhýbá hrůzně vypadajícím skalám pod vrcholem. I tato část stěny však byla velmi strmá a čelili nebezpečí pádu séraků. Nicméně založili 5 výškových táborů, poslední C5 v 6.900 m. 20.10. z něj vyrazili Peter Farrel (37) a Bryan Pooley (27). Počasí bylo špatné, foukal silný vítr, honily se mraky a byla špatná viditelnost. I přesto dolezli až na východní hřeben. Na dlouhý úsek na vrchol však už nebylo ani pomyšlení.

Lynn Crawford a Ian Jowett (na pštrosa) se probíjí strmým ledovcem

Ian Jowett ve srázech severní stěny

Japonci navázali na půl roku starý novozélandský pokus a zvolili stejnou trasu severní stěnou. Dali dohromady 17-členný tým, ve kterém však nebyl nikdo z výpravy z r. 1974. Což ukazuje, jak širokou základnu špičkových horolezců Japonci tehdy měli. Najali 300 nosičů a BC založili 15.3. ve 4.500 m, tedy o něco výše než Novozélanďané. I další tábory stavěli jinde, protože podmínky ve stěně byly jiné než na podzim. Na nejtěžší úseky s téměř kolmou skálou a tvrdým vodním ledem narazili mezi C2 (5.500 m) a C3 (6.200 m). Po trase nacházeli novozélandská lana a zbytky táborů, které díky špatnému stavu nepoužili, ale usnadňovalo jim to orientaci.

C4 založili ještě ve stěně v 6.700 m, C5 už na hřebeni v 7.200 m. Z něj se v ledovém větru a špatné viditelnosti vydal nahoru Naoe Sakashita (29) se dvěma Šerpy. Všichni vlekli 15 kg batohy. Zafixovali cestu a v 7.400 m založili C6. 11.5.1976 z něj vyrazili Nobuyuki Ogawa (31), Shomi Suzuki (23) a Naoe Shakashita. Vítr se uklidnil, ale obloha byla bílá jako sníh. Shakashita byl v dobré formě a nesl batoh se stanem, jídlem a palivem pro případ nouzového bivaku. v 15:30 stáli všichni na vrcholu.

V dalších třech dnech se na nejvyšší bod dostalo ještě 10 Japonců a 3 Šerpové. Expedice skončila velkým úspěchem, který kalila jen smrt Keiichiho Okiho. Zemřel po cestě do BC ve 4.200 m na výškovou nemoc. Stal se první obětí Jannu.

Japonci až na vrchol natáhli neuvěřitelných 6.750 m fixních lan ve 155 délkách.

Shomi Suzuki na vrcholu

Britové  dorazili v úsporném čtyřčlenném složení, zato s velkými ambicemi zdolat dosud panenský východní hřeben alpským stylem. BC postavili nad ledovcem Yalung 14.9. ve 4.800 m. Následující 3 týdny bylo škaredě, což mělo zase pozitivní vliv na aklimatizaci. Pak si naložili pořádné bágly včetně jídla na 10 dní a vyrazili. Čtyři dny se prodírali rozměklým a hlubokým sněhem a obtíže v cestě narůstaly. Brzy bylo jasné, že alpským stylem nemají šanci. V 6.550 m skončili, sestoupili zpět do BC a rozhodli se zopakovat francouzskou cestu z r. 1962, ale stále alpským stylem.

Najali si jaky s průvodci a přes sedlo Lapsong La se přesunuli na ledovec Yamatari. Zde ve 4.800 m postavili improvizovaný tábor a dále už pokračovali jen nahoru. První den vylezli 1.000 hm přes ledopády a několik skalních délek a přespali v 5.800 m. Druhý den je čekaly obtížné úseky pod Tete du Butoir a dolezli do 6.400 m. Neměli ani stan, bivakovali jen nadivoko jak se dalo. Naštěstí jim přálo počasí a bylo krásně. Třetí den přelezli obě tety - Tete du Butoir a Tete de la Dentelle a bivakovali v 6.600 m už na planině Trůn. Čtvrtý den přešli Trůn a přespali v ledovcovém odtrhu pod vrcholovým masivem v 7.000 m. Pořád ale zbývalo 700 m k vrcholu a zásoby jídla se krátily.

Rozhodli se vsadit vše na jednu kartu, nechat spacáky, vařiče i jídlo v odtrhu a nalehko a bleskově vystoupit na vrchol a zpět za jediný den. Vyrazili 21.10.1978 ve 3 ráno s kapsami napěchovanými sladkostmi, náhradními rukavicemi a foťáky. Zima byla ukrutná, ale byli dobře aklimatizovaní a postup byl rychlý. Poslední metry jižního hřebene byly hodně bolestné, ale v 11:30 stáli Al Rouse (26), Brian Hall (27), Rab Carrington (30) a Roger Baxter-Jones (28) na nejvyšším bodě. Po krátké pauze mazali dolů k poslednímu bivaku.

Sestup jim trval 2 dny s posledním bivakem v 6.100 m. Občas slaňovali. Vyčerpání a nedostatek jídla si vybraly svou daň a každý krok byl utrpením. Ale zvládli to a sestoupili na ledovec Yamatari. Další 3 dny pak trval přesun zpět do BC na ledovec Yalung. Jednalo se o první výstup alpským stylem na Jannu.

Alan Rouse (1951 - 1986, †34) nedokončil studia v Cambridgi, místo toho se věnoval chlastu a hlavně horolezectví. Stal se výborným sportovním lezcem. V r. 1978 vylezl na Jannu (7.710 m) jako první alpským stylem. V zimě 1980 vedl v Himálaji britskou expedici na Everest západním hřebenem, která však na vrchol nedosáhla. V r. 1981 vylezl s Boningtonem, Boardmanem a Taskerem na čínský Kongur Tagh (7.649 m). V r. 1986 dostal povolení na SZ hřeben K2. Ale po marných pokusech jej spolulezci opustili. Rouse se proto rozhodl spojit síly s členy ostatních expedic a vylézt Normálku, avšak bez povolení. To se mu povedlo, 4.8.1986 stanul na vrcholu. Téže noci nezištně uvolnil stan vyčerpaným Piaseckému a Božíkovi z polské expedice. Ale netušil, že příroda nehraje na vděk. Přišla několikadenní bouře, vyčerpaný Rouse už neměl sílu sestoupit a zemřel 10.8.1986 v C4. Tři týdny poté mu partnerka povila dceru.

Roger Baxter-Jones (1950 - 1985, †35) byl jedním z průkopníků alpského stylu na osmitisícovkách. Má na kontě řadu výstupů ve francouzských Alpách, pracoval v Chamonix i jako vůdce. Z mnoha vrcholů sjel i na lyžích. V Himálaji vylezl na Jannu (7.710 m), prvovýstupem na Šiša Pangmu (1982) a na Broad Peak (1983). Neúspěšně se pokoušel o K2 a Makalu. Jeho častým parťákem byl Doug Scott. Baxter-Jones zemřel s klientem v severní stěně Aiguille de Triolet poblíž Mont Blancu, když se na ně zřítil sérak.

Al Rouse

Rab Carrington

Roger Baxter-Jones

Brian Hall

16-členná oficiálně československá, ale jinak slovenská výprava vedená Ivanem Gálfym zkoušela přelézt dosud panenský JZ pilíř. BC založili na ledovci Yamatari, následovalo dalších 5 výškových táborů. Na nejtěžší pasáže narazili mezi 6.000 - 6.200 m, kde museli překonávat strmé mixové úseky. C5 stál v 7.000 m pod západním hřebenem. Z něj byly podniknuty 3 vrcholové pokusy, ale skončily nejvýše v 7.450 m. Pak musela výprava skončit, hlavně kvůli nedostatku jídla.

Horolezci přežili ve zdraví, v BC však zemřel na zápal plic šerpský chlapec, který dělal pomocníka v kuchyni. Výpravy se zúčastnil i tatranský nestor Vlado 'Gipsy' Tatarka.

Čechoslováci (ale opět Slováci) se nevzdali a vrátili se k JZ pilíři. Expedice pod vedením Adama Blažeje (29) byla tentokrát pouze 9-členná. BC založili 17.4. v 4.400 m na ledovci Yamatari. Po těžkém probíjení se ledopádem založili C1 (4.900 m) a C2 (5.400 m) už nalevo od pilíře vysokého skoro 2.000 m. Následoval 100-metrový komín obtížnosti V+ a dále mixové lezení. C3 postavili v 5.900 m a C4 v 6.400 m. Nad ním museli překonat 30-metrový převislý sérak a dolezli na vrchol pilíře v 6.750 m. Z něj slezli na ledovec Trůn, pokračovali jím výše a v 6.800 m vznikl C5.

Tady se výprava rozdělila. První skupina se napojila na francouzskou Normálku z r. 1962. Zde už na jižním hřebeni založili Robert Gálfy (20, syn vedoucího Ivana Gálfyho z předchozí expedice) a Daniel Bakoš (31) C6 v 7.300 m. Po prvním neúspěšném pokusu o vrchol 21.5. musel Bakoš sestoupit kvůli teplotě a omrzlinám až do BC. Gálfy zůstal v C6 a tam za ním dolezli Laurenc Divald (35) a Ivan Vozárik (25). Tito tři se 23.5.1981 vydali v 5:00 k vrcholu a stanuli na něm ve 12:40. Pak sestoupili až do C5.

Druhá skupina ve složení Jindřich Martiš (29), Ľudovít Chrenka (31) a Jan Špánik (32) měla vyšší ambice. Vydala se po Trůnu k západnímu hřebeni s úmyslem dokončit plány z r. 1979. 22.5. se dostali až 100 metrů pod vrchol, ale vyčerpání je donutilo vrátit se a den odpočinout v C5. Jenže se zhoršilo počasí a tak už další vrcholový pokus nepřidali.

Robo Gálfy

Jindřich Martiš

Francouzi dokončili slovenské plány z r. 1979. Přijeli v osmičlenném týmu v němž byla i žena - Elisabeth Julliard (36). BC postavili 29.3. na pravém břehu ledovce Yamatari. 14 dní zkoumali nebezpečný ledopád, se kterým měli problémy i Slováci. Pak se jeho valná část zřítila a museli pokračovat více na východ polem trhlin a pak sněhovými svahy. C2 založili v 5.500 m nalevo od pilíře, podobně jako Slováci. I další postup vedl zhruba po slovenské trase přes skalnatý komín a strmé sněhové svahy. C3 vznikl v 6.000 m. Nad ním překonali převislý sérak a postavili C4 v 6.500 m. Pak na rozdíl od Slováků nevystoupili na vrchol pilíře, ale traverzovali jej doprava širokými svahy, které je dovedly až na ledovec Trůn.

C5 napřed postavili v 7.000 m, ale pak jej přesunuli výše do 7.300 m. 29.4.1983 z něj vyrazili Roger Fillon (31), Luc Jourjon (28) a Jean-Noel Roche (33). Překonali ledovcový odtrh pod západním hřebenem a na skalách pak našli slovenská lana v dezolátním stavu. Přelezli několi skalních trhlin a pak následoval sněhový svah. Zde skončili Slováci. Francouzi ale měli více sil, přelezli 80-metrový vysněžený komín a na vrcholu stáli v 15:00.

Z vynášek do výškových táborů

Na vrcholu

Korejci  zopakovali francouzskou Normálku, ale v zimě. Přijeli s devítičlenným týmem, založili 4 výškové tábory, natáhli 1.400 m fixů a nakonec 9.12.1984 vylezli na vrchol Ki-Heyg Kim (30) a dva Šerpové Ang Dorje a Lhakpa Gelbu. Bylo to poměrně pozdě, ve 14:40. Zdrželi se v mrazu a silném větru jen čtvrthodinku a 18:20 byli zpátky v C4 v 7.150 m.

Australané přijeli ve třech a chtěli zopakovat francouzskou Normálku alpským stylem. Když dolezli do 4. bivaku v 7.000 m s tím, že se příštího dne pokusí o vrchol, zdravotní stav Keitha Eggertona se prudce zhoršil. Nepomohl ani rychlý sestup do 6.400 m. Eggerton zkolaboval a zemřel na výškovou nemoc. Stal se třetí obětí Jannu. Jeho tělo spustili do trhliny, bylo nemožné je snést dolů. Výprava tím skončila.

Holanďané  přijeli v šesti s úmyslem zopakovat japonskou cestu severní stěnou semi-alpským stylem. BC založili 18.9. v 4.600 m a pak se potýkali se špatným počasím, skalním lezením obtížnosti až V a strmými ledovými žlaby. C1 založili na vrcholu pilíře v 5.500 m a C2 v 6.200 m. Z něj postupovali Gerard Van Sprang (31) a Edmond Oefner (29) už alpským stylem. První bivak měli v 6.700 m a druhý už na hřebeni v 7.250 m. Van Sprang měl omrzlé nohy a dál nepokračoval.

Oefner vyrazil sám o půlnoci a 11.10.1987 v 6:30 stál na vrcholu. V 11:30 byl zpět u bivaku a oba zahájili sestup. Mezitím Ger Friele (30) a Rudolf De Koning (37) bivakovali v 6.400 m, 7.100 m a potřetí na hřebeni v 7.250 m. 13.10. se oba dostali v 13:30 na vrchol a sestoupili zpět k bivaku. Další den slezli až téměř do C2, ale od té doby po nich nebylo ani vidu ani slechu. O dva dny později pak našli jejich těla pod stěnou. Pravděpodobně byli zasaženi a stržení padajícím ledem. Pohřbeni byli v trhlině pod stěnou.

Francouzi  vyslali na podzim pod Jannu hned dvě výpravy. První pod vedením zkušeného Pierra Beghina (36) byla pouze čtyřčlenná a zkoušela novou cestu v severní stěně napravo od zatím jediné japonské trasy. Dva Francouzi se dostali do 6.800 m, ale pak pro vyčerpání pokus vzdali a sestoupili. Poté se přesunuli na japonskou cestu a tu už vylezli. 25.10.1987 na vrcholu stanuli Pierre Beghin a Erik Decamp (33). Od C1 v 5.600 m lezli alpským stylem.

Druhou výpravu vedl Henri Sigayret (53), který šéfoval už úspěšné výpravě na Jannu v r. 1983. 6 horolezců se snažilo vylézt Pilíř Mladých neboli Eperon des Jeunes, který zatím všechny výpravy mířící na Jannu z jihu obcházely. Ale ten byl nad jejich síly. 3 dny se zkoušeli probít přes ledové věže, ale skončili v 5.800 m. Pak sestoupili a zvolili francouzskou Normálku. 6.11.1987 dolezli na vrchol Frederic Vallet (23) a Michel Vincent (35).

Pierre Beghin

Henri Sigayret s bližními

Jugoslávec slovinské národnosti Tomo Česen (29) vylezl sólo novou cestu v severní stěně. S kolegou Janko Kokaljem založili BC 22.4. ve 4.700 m a už 27.4. (!) vyrazili na ostrý pokus. Od úpatí ledovce pokračoval už Česen sám. Do setmění přelezl spodní část stěny. V plánu bylo lézt hlavně v noci za mrazu, přes den hrozily padající kameny a led. Přelézal těžké úseky v téměř kolmém ledovci a ve skalách o obtížnosti VI+ s nasazenými mačkami. Lezl celou noc bez bivaku pouze s občasnými čtvrthodinovými pauzami.

Pokračoval i následující den a na vrchol se dostal 28.7.1989 v 15:30. Počasí se zhoršovalo a tak zahájil neprodleně sestup po japonské cestě. Po několika slaněních začalo sněžit a foukal silný vítr. Kolem 21:00 našel útočiště v trhlině ve 6.800 - 6.900 m. Zde klepal kosu až do 4 do rána, kdy se vítr utišil. Pokračoval ihned v sestupu a v poledne dorazil do BC. Výstup mu trval 23,5 hod. a sestup 18 hod.

Česenův výstup vyvolal mezi horolezci řadu pochybností. Zvláště ti, kteří už severní stěnu lezli a terén znali, poukazovali na převýšení přes 3.000 m, extrémně těžký terén, krátký čas výstupu a nedostatečnu aklimatizaci. Fotky z vrcholu také zřejmě neexistují. Ještě větší kontroverze vyvolal Česenův sólovýstup jižní stěnou Lhotse následujícího roku. Oba tyto výstupy jsou považovány za neprokazatelné.

Australané  Athol Whimp (38) a Andrew Lindblade (28) přijeli se smělým cílem vylézt severní stěnu přímo. První pokus ztroskotal za silné bouře v 5.950 m, druhý v 6.050 m, když je jen těsně minula kamenná lavina a zničila jim závěsný stan. Poté se obrátili ke Stěně stínů a japonské cestě z r. 1976. Z C2 v 5.400 m vyrazili 11.5. a dále pokračovali alpským stylem. Postupovali pomalu, 15.5. dolezli na hřeben, kde je odpoledne zastihla prudká bouře. Noc přečkali v ledové jeskyni v 7.600 m, mráz dosahoval -18° C. 16.5. v 10:00 dolezli na vrchol. Ani sestup nebyl díky vyčerpání a špatnému počasí bez problémů a do BC dorazili až 20.5.

Hvězdná švýcarská dvojice Erhard Loretan (43) a Ueli Steck (25) přijela na podzim s populárním plánem na direkt severní stěny. Ani oni neuspěli, skončili v 6.600 m díky spoustě sněhu a padajícím lavinám. Kus ledu zasáhl Stecka a jen s velkým štěstím vyvázl bez zranění.

Zmínění Švýcaři se s porážkou nesmířili a o půl roku později se vrátili se stejným cílem, tentokrát však ve čtyřčlenném týmu. A ani tentokrát to neklaplo. Postavili C1 v 5.400 m a C2 v 6.600 m, mezi 4.800 - 7.200 m natáhli 2 km fixních lan. Terén byl mimořádně těžký, sklon se pohyboval permanentně v rozmezí 55 - 80° v mixovém terénu. V 7.200 m nakonec pokus ukončili díky neustálé hrozbě padajícího kamení a ledu a obtížnosti terénu.

Co se nepodařilo Švýcarům, zkusili na podzim Rusové pod vedením Alexandra Odincova (45). Přijeli se sedmičlenným týmem, založili 3 výškové tábory (5.600, 6.500 a 7.200 m). A pak výstup ukončili kvůli špatnému počasí, častému sněžení a mrazu.

Rusové to také nevzdali a o půl roku později se vrátili se stejným vedením a podobným týmem. Vytvořili 3 trojčlenné skupiny, které se střídaly v postupu. BC založili 3.4. ve 4.700 m. Museli nahradit fixní lana z předchozí expedice, které byly ve špatném stavu a bylo riskantní je použít. Sníh byl rozměklý, ledovcové šrouby v něm nedržely a často se uvolňovaly. Postupně vznikly C1 (5.600 m), C2 (6.200 m) a C3 (23.4., 7.000 m). Pro ten už museli vykopat plošinu ve strmém sněhovém svahu. Dolézt sem znamenalo 3 dny lezení a 52 délek po fixních lanech.

Ještě o 200 výš už pod vertikální skalní stěnou nainstalovali portaledge a z tohoto kousku látky vyráželi do stěny. Další postup byl zoufale pomalý. Kolmá žulová stěna o výšce 700 m by byla problém v nížině, ne tak tady. Nikdo ani netušil, jestli je to vůbec možné. Rusové museli použít veškerý materiál včetně skob a vklíněnců. Často připomínali mobilní železářství a sotva se hýbali. Někdy se podařilo přelézt jen 5 metrů za den. Stěna připomínala labyrint a najít zde lezitelnou trasu trvalo týdny.

Postupně přesunuli portaledge do 7.400 m. Počasí se zhoršilo a ještě pořád zbývalo 310 výškových metrů. Michail Michailov (31), který bojoval v první linii, musel sestoupit kvůli otoku plic a Michail Peršin (32) díky odchlípnuté sítnici skoro oslepl a nemohl pokračovat. Alexander Ručkin (40) byl už týden nad hranicí 7.400 m, zásoby materiálu a lan docházely a nikdo nevěděl, kolik délek ještě bude potřeba zdolat. 25.5. (tedy po měsíci souboje se stěnou) se Ručkin a Dmitrij Pavlenko (35) rozhodli pro vrcholový pokus. Vstali ve 3, ale silný vítr, zima a neustálé proudy sněhu shora šance zmařily. Celý den strávili na portaledgi a počasí se postupně uklidnilo. V nižších táborech čekaly připravené další dvě dvojice.

26.5.2004 vstali ve 2:00, ale příprava čaje a polévky se protáhla, takže portaledge opustili až v 5:00. 3 hodiny jim trvalo, než ve stavu mírných halucinací dolezli na konec fixních lan. Pak už byl terén přijatelnější. Ruce jim tuhly od kovových cepínů a museli odpočívat po každém kroku. Na vrcholový hřeben je dovedl strmý firnový svah. Konečně v 15:00 stáli na nejvyšším bodě. Na tenkém hřebeni museli cepínem vysekat menší plošinku a oba se tam posadili jak na koně. Ale vítr a zima je brzy přinutili k sestupu. Ručkin měl příznaky otoku plic a za pomoci spolulezců musel sestoupit až do C3. Tam byly kyslíkové láhve a ty mu pravděpodobně zachránily život.

28.5. dolezli na vrchol ještě Sergej Borisov (46), Gennadij Kirijevskij (42) a Nikolaj Totmyjanin (45). Tento výstup byl jedním ze zásadních v dějinách horolezectví, ale... probíhal těžkopádným expedičním stylem za použití kilometrů lan a spousty materiálu. Značná část z toho pak zůstala ve stěně, což je proti současné horolezecké etice. Výstup zabral 55 dní s týmem 9 lidí. Rusové za něj dostali horolezeckého Oscara, Zlatý cepín neboli Piolet d'Or. Porota za to sklidila hodně kritiky a bučení od diváků. Ti dali přednost sólovýstupu novou cestou Američana Steva House na K7 (6.942 m) v lehkém stylu. House pak zveřejnil hodně kritický článek k porotě a ruskému výstupu.

Kolmá severní stěna

Terén v 7.300 m

C3 v 7.000 m se záchodem ve svahu

Přesun portaledge

Michajlov, Odincov a Ručkin se Zlatým cepínem

Alexander Ručkin

Dmitrij Pavlenko

Jordi Tosas

Španěl Jordi Tosas (39) přijel na podzim a měl v plánu vylézt sólo dosud panenskou východní stěnu. Ale bylo na ní tolik sněhu, že se přesunul pod Stěnu stínů a zkusil novou variantu japonské trasy s nástupem více vlevo. Z BC ve 4.500 m vyrazil 23.9. v 1 ráno. Lezl vysněženými žlaby a pak skalním žebrem. Nad ním následovaly strmé sněhové úseky, kterými se napojil na japonskou cestu. V 6.900 m však výstup vzdal z důvodů velkého nebezpečí lavin, únavy a množství hlubokého sněhu. Celkem přelezl 1.900 výškových metrů novou variantou. Sestoupil japonskou cestou za stálého ohrožení lavinami.

Rusové Valerij Babanov (42) a Sergej Kofanov (29) se nejprve aklimatizovali výstupem na Mera Peak (6.476 m) a pak se přesunuli pod Jannu s plánem přelézt západní pilíř alpským stylem. Společně s nimi byla v BC (4.700 m) ještě Babanovova manželka Olga (42). O tuto linii se už pokoušely dvě francouzské výpravy, první v r. 1994 skončila v 6.900 m, druhá v r. 1998 už v 6.200 m.

14.10. oba vyrazili. Každý nesl 20 kg batoh, měli s sebou malý stan, lehký spacák pro dva, jídlo na 8-9 dní, dvě krátká lana, vařič s kartušemi a základní lezecké nádobíčko. Prvním cílem bylo sedlo Yamatari La (6.350 m), kterého díky hlubokému sněhu dosáhli po dvou bivacích (5.500, 5.950 m) až 16.10. I další postup se zpomalil. Díky špatnému počasí, sněžení a hlavně větru, dolezli na JZ hřeben až po dalších bivacích (6.400, 6.700, 7.000, 7.300 m). Poté si vzali jen minimální vybavení a pokračovali k vrcholovému útoku. Napojili se na francouzskou cestu z r. 1983, přelezli několik těžkých délek v mixovém terénu a noc strávili v 7.600 m, tentokrát už bez spacáků. 21.10.2007 vyrazili ve 4:30 a v 9:30 dolezli na vrchol. Bylo slunečno, ale foukal silný vítr.

Další noc přespali v ledovcové trhlině v 7.300 m, vítr byl příliš silný na to, aby postavili stan. Pak celý další den sestupovali, což sestávalo hlavně z nekonečného počtu slanění. A slaňování jde pomalu. Pokračovali i v noci a do BC nakonec dorazli ve 2:00 ráno, kdy už se stěží hýbali a byli na pokraji vyčerpání. Oba měli omrzliny na nohou, Kofanov pouze lehčí, ale Babanovovy 3 prsty už měly černý nádech.

Valerij Babanov (1964, 60) začal s lezením v r. 1980. Po Pamíru a Kavkazu se obrátil k Alpám a v oblasti Mt. Blancu zopakoval několik těžkých cest. Lezl hodně sólo a překonával rychlostní rekordy. V Himálaji vylezl na Lhotse (1997) a zkoušel i traverz na Lhotse Shar. V r. 2007 přelezl nebezpečný západní hřeben na Jannu (7.710 m). V r. 2008 vylezl hned na 3 osmičky: na Broad Peak a Gašerbrum I novými cestami a na Dhaulágirí Normálkou. Je neuveřitelné, že za tyto počiny jej komise nezařadila ani mezi kandidáty na Piolet D'Or. Možná proto, že tuto nejprestižnější cenu už má z let 2002 a 2004. Žije v Chamonix.

Valerij Babanov

Sergej Kofanov

Babanov na vrcholu

Kofanov ve vrcholovém výšvihu nad JZ hřebenem

První pokus o vylezení Jannu z východu zaznamenali Angličané v r. 1978, pak až po dlouhých 30 letech Švýcaři v r. 2008. Obě výpravy zkoušely východní hřeben, ale skončily v 6.500 m. Do stejné výšky dolezli i Korejci v r. 2011, ale východní stěnou.

Rusové Sergej Nilov (41) a Dmitrij Golovčenko (35) přijeli na jaře 2019 a zacílili také na východní stěnu alpským stylem. BC založili 11.3. v 4.800 m. 15.3. dolezli se dvěma spolupracovníky do 5.100 m na relativně komfortní plato už přímo pod východní stěnou, kde si dali poslední slušné jídlo, pak sbalili 20 kg batohy a dalšího dne vyrazili do stěny. Počasí bylo špatné a denně sněžilo. Terén neustále tuhnul, z původního sklonu 60° se vyšplhal až k 90° pod hřebenem. Následoval bivak za bivakem, denně postupovali v průměru o necelých 200 m, někdy ani o metr.

Původní plán byl lézt po skále direktem na vrchol, ale podmínky je donutily pokračovat žlabem, kde byli, až na JV hřeben. Nilov měl začínající známky omrzlin a tak se rozhodli vzdát vrchol a sestoupit po francouzské Normálce. Slaňování po trase výstupu by bylo nebezpečné kvůli hrozbě lavin. Na hřeben dolezli 28.3. v 7.412 m po 13 dnech výstupu a hned zahájili sestup. Sněžení nepřestávalo, už téměř neměli jídlo, terén neznali a díky špatné viditelnosti i bloudili. Přesto se jim podařilo po dalších 5 dnech slézt na ledovec Yalung do 4.900 m, kam jejich spolupracovníci mezitím přesunuli BC. To už bylo 2.4. a od doby, kdy zahájili výstup, uplynulo 18 dní. Východní stěnu sice vylezli, ale bohužel ne až na vrchol.

Dmitrij Golovčenko a Sergej Nilov

Ve srázech východní stěny

Nilov v jedné z délek pod JV hřebenem

Američané přijeli na podzim se čtyřčlenným týmem pod vedením Alana Rousseaua. Rozdělili se na dvě skupiny, první se pokoušela o prvovýstup severní stěnou, druhá o zlezení východní stěny. Neuspěla ani jedna, obě vzdaly kvůli špatnému počasí a nánosům nového sněhu. Seveřané se dostali až do 7.200 m a slíbili, že se vrátí.

Američané slib dodrželi a o rok později se vrátili. Byli opět čtyři, ale z minulé expedice zbyli dva - Rousseau a Sam Hennessey. Tentokrát to dotáhli ke třetímu bivaku do 6.700 m a pak vzdali kvůli silnému větru a nebezpečným podmínkám ve stěně. Ale opět slíbili, že se vrátí.

Američané skutečně přijeli znovu. Důvodem byla jednak jejich nezdolnost, druhak skutečnost, že obdrželi i potřetí grant (8.000 USD) od Amerického horolezeckého svazu. Sam Hennessey (34) a Michael Gardner (31) se vydali do severní stěny dosud panenského Jannu East (7.460 m), bohužel neúspěšně.

Zbylá trojice Alan Rousseau (37), Jackson Marvell (27, byl už na první výpravě) a Matthew Cornell (29, byl na druhé výpravě) vyrazila do severní stěny. 17.9. opustili BC ve 4.700 m. Hned zkraje museli přelézt skalní pilíř o obtížnosti VI-. Za ním následoval ledovec s kolmými séraky a první bivak strávili v 5.800 m v ledovcovém odtrhu už pod severní stěnou. Ráno pokračovali po strmé ledovo-sněhové rampě a bivakovali v 6.700 m pod skalním pilířem.

A odtud už začínalo těžké mixové lezení v severní stěně. Střídali se ve vedení, každý vytasil 3-4 délky po 45 m. Dostali se do 7.100 m. Na noc měli k dispozici malý závěsný stan, 2 nafukovací portaledge a speciální spacák pro tři, který si nechali ušít. Největší nebezpečí však představovaly padající kameny a kusy ledu. Jeden jim způsobil 20 cm trhlinu ve stanu, kterou secvakli dvěma karabinami. Čtvrtý den se posunuli o pouhých 150 m, ale nálada byla dobrá a počasí jim přálo. Až na to, že Rousseaua a Marvella zasypal odtržený sněhový blok, ale ze stěny je nevyrval. Místo po něm pak využili na závěsný bivak.

Pátý den pokračovali v lezení v kolmici. V 7.450 m je čekal další závěsný bivak. Byli čím dál vyčerpanější. Energie docházela, původně plánovali 2.500 kcal na den, ale příjem klesl díky nadmořské výšce, únavě a nechuti na 800 - 1.000 kcal. 12.10.2023 vyrazili v 7:30, dolezli na hřeben, ale stále je čekalo těžké lezení v téměř kolmém terénu. Až pod vrcholem se sklon zmírnil. V 16:20 stáli všichni na nejvyšším bodě. Zdrželi se asi jenom 5 minut na nezbytná selfie a mazali dolů. Kolem 22:00 dorazili na místo předchozího bivaku v 7.450 m, kde strávili noc. Celý další den slaňovali po výstupové trase a do BC se dostali o půlnoci.

Rousseau a Marvell potom museli do nemocnice v Káthmandú s omrzlinami, naštěstí nijak vážnými.

Zlatý cepín Američany zaslouženě neminul. Byli však jedni z pěti, protože od r. 2008 se ceny udělují za více výstupů. Prý horolezectví nejsou žádné dostihy. Cestu nazvali Round Trip Ticket (Zpáteční lístek). Motivací byl výrok Sergeje Kofanova (vylezl spolu s Babanovem prvovýstup západním pilířem v r. 2007) o severní stěně: 'možná ji někdo jednou vyleze aplským stylem, ale musí počítat s tím, že si s velkou pravděpodobností kupuje jednosměrný lístek'.

Alan Rousseau

Jackson Marvell

Matthew Cornell

Marvell ve stěně v 7.200 m

Rousseau jistí Cornella v traverzu k vysněženým plotnám v 7.300 m

Marvell tasí jednu z posledních těžkých délek v 7.600 m

Závěsný bivak

Cornell, Rousseau a Marvell na vrcholu

Z Čechů stáli na vrcholu Jannu pouze 3 Slováci:

1981 - Robert Gálfy (20), JZ pilíř, poté francouzská Normálka
1981 - Laurenc Divald (35), JZ pilíř, poté francouzská Normálka
1981 - Ivan Vozárik (25), JZ pilíř, poté francouzská Normálka

Himálaj    Vrcholy    Jannu