Prvovýstupy a významné pokusy
29.8.1936		J hřeben	Britové Bill Tilman a Noel Odell
2.7.1939		J hřeben	Poláci Jakub Bujak a Janusz Klarner. Nanda Devi East.
15.6.1976		Traverz NDE->ND	Japonci Yoshinori Hasegawa a Kazushige Takami. Traverz obou vrcholů ve směru východní -> hlavní.
1.9.1976		Z stěna	Američané Louis Reichardt, John Roskelley a Jim States.
19.6.1978		SV stěna Pravý pilíř	Češi Otakar Srovnal, Josef Kulhavý, Leoš Horka a Vlastimil Šmída. Bez vrcholu, dosažená výška 7.150 m.
19.9.1978		JZ stěna NDE	Britové David Challis a Andrew Wielochowski. Nande Devi East, bez vrcholu, dosažená výška 7.150 m.
16.9.1981		SV stěna Levý pilíř	Češi Leoš Horka, Ludvík Paleček, Kamil Karafa, Otakar Srovnal a Bohumil Kadlčík. O 3 dny později Josef Rakoncaj a Leopold Sulovský.
28.9.2015		SV hřeben NDE	Britové Martin Moran a Mark Thomas. Nanda Devi East, bez vrcholu, dosažená výška 6.865 m.

Nanda Devi z jihu

Nanda Devi ze západu

Nanda Devi ze západu

Nanda Devi ze severu

Nanda Devi East z JV od BC

Nanda Devi z JV

Nanda Devi je obklopena řadou vrcholů, které kolem ní tvoří jakýsi kruh a obtížně zdolatelnou bariéru. Této oblasti se říká Nanda Devi Sanctuary (Svatyně). Všechny vrcholy mají přes 6.000 m a nejnižší sedlo 5.180 m. Trvalo přes 100 let, než se v této bariéře podařilo najít slabé místo. Pokoušeli se o to hlavně Britové, protože Nanda Devi tehdy byla nejvyšší horou britského impéria. Dnes vedou na hlavní vrchol 4 cesty, na východní pouhá jedna, stará 90 let. Podařil se i traverz obou vrcholů. Dalších možností je spousta, namátkou v SV stěně prostřední i pravý pilíř nebo i celý severní hřeben s nástupem od východu. Potom celá severní nebo jižní stěna. A na východní vrchol např. SV hřeben, západní stěna nebo drsně vypadající severní stěna. Vylezených cest by bylo určitě více, ale horolezecké aktivity omezovaly a omezují zákazy vstupu do Svatyně.

G.W. Traill, britský zmocněnec pro indické provincie Garhwal a Kumaon, překročil obtížné sedlo Pindari Kanda (5.312 m) z ledovce Pindari jižně od Nanda Devi a prozkoumal východní oblasti. Sedlo je od té doby známé i jako Traill's pass.

Bratři Adolf a Robert Schlagintweitovi také zdolali sedlo Pindari Kanda, ale cestu přes skalní hradbu do Svatyně neobjevili.

Plukovník Edmund Smith do třetice překročil sedlo Pindari Kanda, ale dopadl stejně jako jeho předchůdci.

T.S. Kennedy prozkoumal údolí Milam na severu, ale přístup do Svatyně nenašel.

W.W. Graham (24) se dvěma švýcarskými horskými vůdci prozkoumali evidentní slabý bod Svatyně - na západě z ní totiž vytéká řeka Rishi Ganga. Jenže soutěska, kterou se divoká voda prodírá, je úzká a hluboká se strmými srázy. Ty jsou často neschůdné a přes řeku je nutné postavit improvizované mosty. Na nelezitelných skalách také Grahamův pokus skončil.

Trojice pak překročila sedlo Dharansi Pass (4.300 m) a pokusila se vylézt na Dunagiri (7.066 m). Skončila sice v 6.900 m, ale i tak to byl tehdejší výškový rekord. Následně sestoupila ze severu k soutoku řek Ramani a Rishi Ganga. Jenže schůdnější cestu skýtaly jižní svahy a expedice nebyla schopna překročit Rishi Gangu. Navíc jim utekli nosiči, kteří už měli soutěsky po krk. Tím výprava skončila.

Soutěska Rishi Ganga

Dunagiri

Dr. Kurt Boeckh s tyrolským horským vůdcem zkusili cestu ze severu z ledovce Milam, ale také marně.

Dr. T.G. Longstaff se dvěma tyrolskými horskými vůdci postupovali soutěskou řeky Gori Ganga na východě. poté se otočili k západu a došli na ledovec Lawan Gal pod vrcholem Nanda Devi East. Tímto údolím sestupovaly už expedice z let 1830, 1855 a 1861 ze sedla Pindari Kanda. Trojice ale vylezla na sedlo o výšce 5.910 m na jižním hřebeni Nanda Devi East a jako první shlédla na ledovec a jižní stranu Nanda Devi. Sestoupit ledovým srázem na opačné straně sedla už ale bylo nad jejich síly. Tak alespoň zkusili vystoupit na vrchol Nanda Kot (6.861 m). Sedlo je od té doby známé jako Longstaff Col a hraje důležitou roli při výstupu na Nanda Devi East jižním hřebenem.

Longstaff se vrátil na místo činu spolu s krajany C.G. Brucem (vedl expedici na Everest v r. 1922) a A.L. Mummem a třemi alpskými horskými vůdci. Tentokrát zvolili trasu soutěskou Rishi Ganga podle popisu W.W. Grahama z r. 1883. Ale přijeli příliš brzy na jaře a nánosy sněhu je přinutily vylézt na sedlo Bagani Pass mezi vrcholy Purbi Dunagiri a Changabang. Doufali, že ledovec pod sedlem je dovede k Nandě Devi. Ke svému rozčarování zjistili, že vede pouze k soutoku řek Ramani a Rishi Ganga, do místa, kde skončila Grahamova expedice.

Poté se vydali na jih a 12.6.1907 vylezli na Trisul (7.120 m), což byl tehdejší výškový rekord. Sníh pomalu roztál a tak se vrátili k původnímu záměru. Tak jako Graham překonali sedlo Dharansi Pass a slezli k soutoku Ramani a Rishi Gangy. Po sněhovém mostě překonali Ramani, ale na strmých severních svazích skončili v nelezitelném terénu ve 4.100 m. I jim došlo, že cesta povede přes jižní svahy soutěsky.

Hugh Ruttledge (velel mj. dvěma výpravám na Everest v r. 1933 a 1936), Howard Somervell (účastník 'Malloryho' expedic na Everest v r. 1922 a 1924) a R.C. Wilson zkoušeli přístup z východu, ale bez úspěchu.

William Woodman Graham

Tom George Longstaff

Hugh Ruttledge

Fotka z expedice na Everest 1922: v první řadě vlevo slavný G. Mallory, třetí zleva T.G. Longstaff, čtvrtý zleva C.G. Bruce a vzadu první zprava H. Somervell

Longstaff potřetí a Ruttledge podruhé, tentokrát zkoušejíce slabá místa Svatyně na západě. Vylezli na sedlo o výšce 5.200 m severně od vrcholu Trisul, ale pak se museli stáhnout kvůli špatnému počasí. Kdyby se vyjasnilo, tak by shledali, že sestup ze sedla vede opět pouze k dolnímu toku Rishi Gangy.

I Hugh Ruttledge potřetí, tentokrát s alpským vůdcem a šesti Šerpy, zkoušel přístup z jihu přes údolí Sunderdhunga. Stěny mezi vrcholy Maiktoli a Panwali Dwar ale nedávaly moc nadějí, dokonce ani na založení výškového tábora. Britové expedici ukončili a Ruttledge prohlásil, že dostat se k Nandě Devi je horší než dojít na severní pól. Přesto jejich následovníci o dva roky později dokázali sedlo Sunderdhunga (5.520 m) přelézt a Svatyni tudy opustit.

Britové Eric Shipton (26) a H.W. Tilman (36) následovali Grahamovu expedici z r. 1883. Přes sedlo Dharansi Pass se 28.5. dostali až k soutoku řek Ramani a Rishi Ganga. Porazili několik stromů a udělali z nich improvizovaný most. Od svých předchůdců věděli, že pouze jižní svahy skýtají naději. Pak poslali nosiče domů a nechali si jen 3 Šerpy. Čímž vyvstal problém s transportem skoro 250 kg nákladu do vyšších poloh.

Naštěstí za soutokem už nebyla Rishi Ganga tak divoká. I tak ji museli několikrát přebrodit a pak se vrátit pro další náklad. Některé nebezpečné sekce zafixovali lany. Postupně se dostali až k západnímu výběžku Nanda Devi, kde se ledovec větví na severní a jižní část. Na průzkum obou však neměli zásoby a tak se rozhodli pro severní větev. Na ledovci Uttari Rishi Gal založili 8.6. tábor v 4.100 m a další pak ve 4.550 m. Identifikace okolních vrcholů nebyla snadná, protože existovaly jen fotografie z opačné strany zpoza Svatyně a většinou z větší dálky. 25.6. museli zahájit sestup kvůli nedostatku zásob. Rishi Ganga byla teď rozvodněnější a širší. O dva dny později však dorazili k soutoku s Ramani. Nechali tady nějaké vybavení, protože jako nezdolní průzkumníci se sem chtěli na podzim vrátit k obhlídce jižní části Nanda Devi. Most přes Rishi Gangu však byl stržený, ale výše objevili přechod přes kameny. Ani překročení Ramani nebylo snadné, vyžadovalo 300 metrový výstup údolím. Na sedlo Dharansi Pass už vše proběhlo bez problémů.

Expexice se pak 2 měsíce věnovala průzkumu západního Garhwalu, aby 30.8. opět stála na startu. Cílem byla tentokrát jižní strana Nanda Devi a návrat ze Svatyně nikoliv po stejné cestě, ale přes některý z hřebenů v hradbě. Nosiči tentokrát vynesli náklady až k Nandě Devi a tábor vznikl na ledovci ve 4.400 m. Při průzkumu východních a jižních částí hory bylo brzy jasné, že sedlo Longstaff Col pro návrat využít nepůjde. Další tábor vznikl v 5.275 m na ledovci ve východních svazích Nandy Devi. Tilman a Shipton se traverzem přes suťoviska a později vysněženou stěnou dostali v 5.800 m na hřeben a na něm dolezli do 6.250 m. Pořídili fotky a zase sestoupili.

Hlavní problém pro ně teď představoval návrat. Jižní strana hradby byla neustále v mlze a bylo těžké určit, kde jej bude nejsnazší přelézt. 17.9. bivakovali pod sedlem Sunderdhunga. O den později na něj vylezli, ale to nejhorší je teprve čekalo - sestup strmými ledopády, které odradily o dva roky dříve Ruttledgeovu expedici. Někdy se museli i několikrát vracet, aby našli alespoň trochu schůdnou cestu. Večer byli zhruba v polovině dvoukilometrového srázu. Noc strávili v třeskuté zimě v mizerných spacácích. Druhý den se jim podařilo sestoupit zbytek. Byli na pokraji sil, ale už měli jasno, kudy povede cesta na vrchol.

Genlemani Shipton a Tilman v r. 1934

Bill Tilman v r. 1935

Tilman a Shipton

Pankáč Eric Shipton

Soutěska Rishi Ganga

Britsko-americká expedice začala 21.7. pochodem se 47 nosiči do soutěsky Rishi Ganga. Postupně založili tábory ve 4.300 m a 4.725 m. Trasa byla známá už z předchozího průzkumu. Nejprve se dostat suťovisky na sekundární hřeben z JZ, který vede na jižní hřeben a jím potom k vrcholu. BC založili až v 5.450 m na sekundárním hřebeni. 7.8. vyplatili nosiče a poslali je domů. V BC zůstalo 8 účastníků expedice a 6 Šerpů.

O den později pokračovali jižním hřebenem ještě stále po trase, kterou Tilman znal z předchozí výpravy. V 5.900 m postavili 3 stany C1 a další C2 pak v 6.200 m a C3 v 6.450 m. Skály v nižších partiích hřebene byly velmi lámavé, výše se kvalita zlepšila a přibyly mixové úseky. Těžší místa fixovali a i díky vynáškám do vyšších táborů byl postup pomalý. Nad C3 byl hřeben snadný se sklonem 30°, pak ale přituhl na 40° až 50°. Na dva dny je zabrzdila sněhová bouře a C4 postavili až 24.8. v 6.650 m. Ten sloužil jako základna pro vrcholový útok a vybavili jej zásobami na 14 dní.

25.8. se z něj vydali nahoru Charles Houston (US, 23), Noel Odell (GB, 46), Bill Tilman (GB, 38), William Loomis (US, 22) a Peter Lloyd (GB, 29). První dva byli vybráni jako vrcholové družstvo, ostatní jim měli postavit stan pro finální výstup. Přelezli strmý sněhový žlab a těžkou skálu, jenže vhodné místo pro stan nenašli. Čas pokročil a podpůrná trojka musela sestoupit do C4. Houston s Odellem pak stan postavili asi o 50 výše zhruba v 7.200 m na malé římse. Další den vyrazili k vrcholu. Asi o 170 m výše objevili sněhovou plošinu, ideální pro 2 stany. Nad ní už následovaly těžší úseky, ale přelezli je a dostali se na hřeben vedoucí pod vrcholové skalky. Tady se otočili s úmyslem přesunout stan na sněhovou plošinu.

Jenže v noci se Houstonovi udělalo špatně. Ráno v C4, kam mezitím přibyli Graham Brown (GB, 54) a Adams Carter (US, 22), zaslechli Odellův křik, že Houston je zabitý. Tilman a Lloyd okamžitě vystartovali na pomoc. Po poledni dolezli ke stanu a ukázalo se, že jenom zaměnili slova 'killed' a 'ill' a zpráva ve skutečnosti zněla 'Houstonovi je blbě'. Naštěstí to nebyla výšková nemoc, pravděpodobně jen zkažené jídlo. I tak musel Houston hned sestoupit a podporu mu poskyl Lloyd i Brown s Carterem, kteří k nim dolézali. Odell s Tilmanem zůstali.

28.8. bylo pěkně, ale rozhodli se pouze přesunout tábor na sněhovou plošinu v 7.350 m. 29.8.1936 jim počasí opět přálo. Vyrazili v 6:00 ráno. Nejprve přelezli 300 m mixový hřeben, který se změnil ve sněhový s hratelným sklonem 30°. Navzdory mrazu, sníh byl hluboký a s přibývajícím sluncem se propadali čím dál víc. Postup byl zoufale pomalý a vyčerpávající. Ve 13:00 stáli pod skalkami, nad kterými tušili o 100 m výš vrchol. Skalky obešli sněhovým žlabem doleva a dalším se pak vrátili na hřeben. V 15:00 konečně stáli na nejvyšší hoře britského impéria, která byla zároveň na dlouhá léta nejvyšším vrcholem, na kterém stál člověk. Překonali je až Francouzi v r. 1950 na Annapurně. Výškový rekord to však nebyl, britské expedice ve 20. letech na Everest se dostaly hodně nad 8.000 m.

2.9. expedice opustila Nandu Devi a vydala se na pochod soutěskou Rishi Ganga. Jen Tilman, Houston a Šerpa Pasang ještě neměli dost a Svatyni opustili přes sedlo Longstaff Col pod Nanda Devi East. Z této strany jej ještě nikdo nepřelezl, Longstaff se na něj dostal z východu.

Během výpravy zemřel jeden Šerpa na úplavici.

Noel Odell

Bill Tilman, Pasang Kikuli a Charles Houston

Bill Tilman při výstupu na Nanda Devi

Poláci přijeli s plánem vylézt jižním hřebenem na dosud panenský vrchol Nanda Devi East. Tým byl pouze 4-členný ve složení Adam Karpiński (42), Jakub Bujak (34), Stefan Bernadzikiewicz (32) a Janusz Klarner (29). Přibrali i 6 Šerpů a britského lékaře. 25.5. založili BC na ledovci Nanda Gunthi JV od Nanda Devi East ve výšce 4.945 m. C1 postavili ve stejné výšce pod sedlem Longstaff Col. 29.5. poprvé na sedlo vylezli a o 3 dny později zde vznikl C2 v 5.910 m.

Následovalo přelezení 3 skalních věží, které zafixovali a s obtížemi přes ně přetransportovali zásoby. Za věžemi pokračovali mírným sněhovým hřebenem až ke 30 m vysokému skalnímu prahu v 6.150 m. Pak se zhoršilo počasí, přišel monzun a několik dní sněžilo. Všichni museli sestoupit do BC. Vyčasilo se až 11.6., ale vrstva čerstvého sněhu zpomalovala postup. Stany v C2 na sedle byly zapadané až po vrch. Nicméně se podařilo přenést další materiál za věže. 2 horolezci se dvěma Šerpy pokračovali v budování cesty na hřebeni, zatímco ostatní vynášeli další zásoby z C1. 14.6. byl založen C3 v 6.120 m.

Další výstup vedl přes věžičky a skalní schody, které byly ale pokryté čerstvým sněhem a tudíž nebezpečné. Klarner uklouzl a padal se svahu, naštěstí ho zkušený Šerpa Dawa Tsering dokázal na laně zachytit. Pak Poláci postupovali přes sněhové převěje až do 6.500 m a vrátili zpět do C3. Ale objevili místo pro C4 i to, že dále je hřeben lehčí. 19.6. postavili C4 v 6.550 m v 25° svahu. Postupně sem nanosili zásoby pro 6 lidí na 10 dní a vše bylo připraveno pro vrcholový útok.

O den později vylezli 'first step', strmý ledovcový svah, ze kterého trčely skály, a zafixovali jej pro nosiče. 21.6. vyrazili Bernadzikiewic, Klarner a Šerpové Tsering a Injung s těžkými bágly a plánem založit C5. Zatímco v 6.950 m objevili vhodné místo a upravovali jej, Injung se propadl převějí, ačkoliv stál asi 10 od hřebene. Tsering jej opět zachytil a zachránil tak už druhý život. Trvalo půl hodiny společného úsilí všech tří, než jej vytáhli nahoru. Navázání přes hrudník mu sice zachránilo život, ale sevření bylo tak silné, že sotva dýchal. Musel sestoupit a ostatní tři jej doprovodili do C4 a následujícího dne do C2. Odtud už s ním do BC sestupoval jen Tsering.

Mezitím Bujak a Karpiński vyrazili z C4 na vrcholový pokus, ale sněhová bouře poblíž C5 lezení ukončila. Karpińskimu bylo špatně a sestoupil do BC. Bujak zůstal v C2 a navzdory špatnému počasí k němu dolezl Tsering. Část ale ve sněhové bouři absolvoval bez brýlí a postihla jej sněžná slepota. Následující ráno už se ale cítil dobře a tak oba vylezli do C4, kde čekali ostatní. Silný vítr jim nedovolil opustit stany. Vítr však 30.6. ustal a 3 Poláci spolu se 3 Šerpy se posunuli do C5, kde konečně postavili dva stany. Dva Šerpové pak sestoupili, Tsering zůstal. Další den je uvěznily mraky a vítr.

2.7.1939 čtveřice vyrazila v 7:30. Stopu prošlapával Bujak, za ním následoval Tsering. Ten ale neměl mačky, protože si na ně nezvykl a nevěřil jim. O 3 hodiny později dorazili pod 'second step', skalnatý úsek vysoký asi 100 m. Tady to otočil Bernadzikiewic, který se necítil dobře. Bujak mu vnutil pro sestup Tseringa, což bylo bolestné, ale správné rozhodnutí. Bujak a Klarner pak s problémy přelezli skály a v 16:00 narazili na 'third step' vysoký 30 m. Za ním následoval mixový terén a vrcholové sněhové plató široké asi 100 m. V 17:20 stáli na nejvyšším bodě.

Sestupovali už za tmy. Měli štěstí, byla jasná noc a svítil Měsíc. Do C5 se dostali až kolem půlnoci. Během následujících 3 dnů sbalili všechny tábory a vše přesunuli do BC. Při výstupu nepoužívali kyslík. Přelezli cestu, která byla v té době ve vysokých horách bezkonkurenčně nejtěžší. Potvrdil to i slavný Šerpa Tenzing, prvovýstupce na Everest, který výstup Poláků zopakoval v r. 1951 a označil jej za to nejtěžší a nejnebezpečnější, co kdy lezl.

Výprava měla bohužel smutný dovětek. Když to nevyšlo na Nanda Devi, chtěli si Bernadzikiewicz a Karpiński spravit chuť na Tirsuli (7.074 m). V noci na 19.7.1939 lavina zasypala jejich C3 v 6.150 m. Jejich těla se nikdy nenašla.

Pár týdnů po návratu z průlomového výstupu vtrhli do Polska Hitler se Stalinem a Polsko přestalo existovat.

V BC po výstupu: Janusz Klarner, Jakub Bujak, Adam Karpiński, britský lékař J.R. Foy, styčný důstojník major S. Blake a Stefan Bernadzikiewicz

Jižní hřeben od sedla Longstaff Col

C4 v 6.550 m

Místo pro C5 v 6.950 m

Janusz Klarner pod vrcholem

Francouzi  měli v plánu přetraverzovat oba vrcholy ve směru Hlavní -> East. Tým byl 7-členný plus 6 Šerpů. Roger Duplat a Gilbert Vignes postupovali po trase prvovýstupců jižním hřebenem. Mezitím druhá část výpravy postavila stany na sedle Longstaff Col pod Nanda Devi East jako podporu při sestupu. Dvojice založila 3 výškové tábory a 28.6. dolezla pod vrcholovou bariéru, kde bivakovala v 7.500 m spolu se dvěma Šerpy. Následujícího rána poslali Francouzi Šerpy dolů s plánem dolézt na hlavní vrchol kolem poledne a přetraverzovat po hřebeni k východnímu vrcholu. Pod ním bivakovat a následujícího dne přelézt vrchol, sestoupit a přespat už na Longstaff Col.

Z C3 je pozorovali, jak rychle směřují k vrcholu, nenavázaní a snad i bez maček. Kolem 14:00 se ztratili v mlze a to bylo naposledy, co je kdo viděl. 30.6. jejich spolulezec Louis Gevril dolezl na místo bivaku, pátral po nich na hřebeni, ale marně. 2.7. se vydali z Longstaff Col k východnímu vrcholu Louis Dubost a Šerpa Tenzing Norgay. Pátrali po zmizelé dvojici dalekohledy, ale bezvýsledně. Na hřebeni našli zbytky polského vybavení z prvovýstupu. 6.7.1951 dolezli oba na východní vrchol. Byli naprosto vyčerpaní a měli omrzliny na nohou. Na vrcholu nemohli použít dalekohledy, protože byla vánice se sněžením a špatná viditelnost.

O dva dny později sestoupili na Longstaff Col a ještě ten samý den do BC. Od zmizení Duplata a Vignese uběhlo už 9 dní, šance na přežití byla téměř nulová a proto bylo další pátraní odvoláno. Není ani jisté, zda dosáhli vrcholu. Tenzing Norgay osvědčil své mimořádné schopnosti a o dva roky později se stal legendou při prvovýstupu na Everest.

Tenzing Norgay (1914 - 1986, †71) se od 30. let zúčastnil řady expedic, i k Everestu. Postupně se stal jak vyhledávaným sirdárem (šéfem nosičů) tak i horolezcem pro vrcholové týmy. Životní šance se mu naskytla v britské expedici v r. 1953, kdy spolu s Hillarym vystoupili jako první na vrchol Everestu. Pak následovaly řády a recepce a Tenzing se stal celebritou. Možná i díky tomu už žádný významnější výstup nepřidal. V r. 1955 vydal knihu Man of Everest. Neuměl číst a psát, jako výbor z vyprávění text zapsal americký spisovatel James Ullman. Se třemi manželkami zplodil 7 dětí. První umřela mladá a třetí si vzal jako doplněk ke druhé, což šerpské zákony povolovaly.

Roger Duplat

Tenzing Norgay

Účastníci expedice. Stojící zleva Alain Barbezat, Roger Duplat, Paul Gendre, Louis Payan, Louis Gevril. Sedící zleva Jacques Languepin, Gilbert Vignes a Louis Dubost

V C3 na jižním hřebeni Nanda Devi

Indové přijeli s 11-člennou expedicí včetně 3 Šerpů a úmyslem zopakovat trasu prvovýstupců jižním hřebenem. Neuspěli, v C4 ve 7.150 m je na 3 dny uvěznila bouře a museli sestoupit.

Indové se 6-členným týmem a 3 Šerpy atakovali opět jižní hřeben a cestu prvovýstupců. Skončili však ještě dříve než předchůdci. 3.6. založili C1, ale hřeben byl pokrytý ledem a to i ve skalách. Nebyli ani schopni najít místo na stan. Jeden Ind a jeden Šerpa na hladkém povrchu spadli a zachránili se jenom náhodou. Pak přišly monzunové bouře a sněžení a výprava se z hory stáhla.

Nevzdala to ale úplně, v následujících dvou týdnech vylezla na Devistan (6.678 m), Maiktoli (6.803) a Trisul (7.120 m).

Indové  zopakovali trasu prvovýstupců neboli Coxcomb Ridge čili jižní hřeben. Armádní expedice byla 6-členná plus 6 Šerpů. 24.5. založili BC a o dva dny později C1 v 5.800 m. Dále se museli prodírat hlubokým sněhem a C2 vznikl v 6.150 m. Další úsek vedl po ostrém sněhovém hřebeni a museli jej fixovat. C3 postavili 6.6. v 6.500 m a C4 9.6. v 7.150 m na stejném místě, kde skončila výprava v r. 1957. Pak přišly bouře a všichni museli sestoupit do BC. Viditelnost byla tak mizerná, že museli jít bez brýlí. Volba byla 'buď si zachráníme oči nebo život'. V BC pak všichni trpěli sněžnou slepotou, 16.6. už ale byli v pořádku a mohli za lepšího počasí pokračovat.

Nakonec ještě založili 19.6. C5 v 7.500 m. Dva stany stály ve strmém svahu, ale na kamenitém podkladu. 20.6.1964 z nich vyrazili Chandra Vohra a Šerpové Nawang Gombu a Dawa Norbo. Vohra vzdal 200 m pod vrcholem kvůli zdravotním problémům, ale oba Šerpové dolezli v 11:30 na vrchol. Byl to druhý výstup na Nanda Devi. 24.6. ještě vylezli kapitán B. Singh se Šerpou a dvěma nosiči na dosud panenský Devisthan II (6.529 m).

Během pochodu zpět do civilizace začal Šerpa Deodi Angnima zvracet krev a i přes přivolaný vrtulník se jej nepodařilo zachránit.

Francouzi  přijeli ze zajímavým nápadem přetraverzovat se dvěma týmy oba vrcholy v obou směrech. Expedice byla organizována ve spolupráci s indickým horolezeckým svazem a skládala se z osmi vůdců z Chamonix, pěti Indů a čtyř Šerpů. Po založení 4 výškových táborů na jižním hřebeni dolezli 14.6. na hlavní vrchol Jean Coudray a Raymond Renaud a o dva dny později dva Indové Balwant Sandhu a Prem Chand.

I na jižním hřebeni Nanda Devi East se dařilo. Po založení 4 táborů stanuli 16.6. na vrcholu Yves Pollet-Villard, Walter Cecchinel a Ind Dorjee Lathoo. Všechno bylo připravené pro traverz, ale 19.6. udeřil plnou silou monzun. 8 dní sněhových bouří expedici ukončilo.

Japonsko-indická expedice poprvé přetraverzovala oba vrcholy ve směru East -> Hlavní. Přijelo 14 Japonců a 6 Indů. BC založili 12.5. pod jižním hřebenem Nanda Devi ve 4.875 m a rozdělili se na dva týmy. První postupoval jižním hřebenem na Nanda Devi East a postupně vybudoval tábory ve 5.910 m, 6.350 m a ve 6.950 m (29.5.). 3.6. vylezli dva Japonci a jeden výškový nosič na vrchol a 9.6. postavili tábor pod vrcholem pro usnadnění traverzu.

Druhý tým lezl jižním hřebenem na hlavní vrchol a založil tábory v 5.700 m, 6.200 m, 6.600 m a 7.200 m (11.6.). 13.6. z něj 3 Japonci a jeden Šerpa přetraverzovali nebezpečné jižní svahy až na spojovací hřeben. Zde postavili stan jako C5 v 7.250 m a vrátili se do C4. Ve stejný den vyrazili v 5:10 z tábora pod východním vrcholem Yoshinori Hasegawa a Kazushige Takami. Sestup na hřeben byl poměrně snadný, pak ale narůstaly obtíže. Kromě nebezpečných převějí museli překonat několik převisů a většinou se pohybovali na tenkém sněhovo-ledovém hřebeni. Strávili zde 15 hodin než ve 22:00 dolezli do připraveného C5.

Další den je ve stanu uvěznila bouře a pokračovali až 15.6.1976 v 6:40. Kolem poledne se počasí opět zhoršilo, ale přesto v 15:00 stáli na hlavním vrcholu. Po čtvrthodině se z mlhy vyloupli Yazuo Kato a Masafumi Teramoto, kteří jim vyrazili naproti. Další traverzy byly kvůli špatnému počasí odvolány.

Američané u příležitosti 40. výročí prvovýstupu uspořádali expedici s plánem na novou cestu ze západu. Nápad vzešel od Adamse Cartera (62), účastníka výpravy z r. 1936, který se zároveň ujal funkce vedoucího. Druhým šéfem byl Willi Unsoeld (50), který v r. 1963 vylezl prvovýstupem na Everest. Ten přibral i svou dceru, které dal jako správný horolezec jméno Nanda Devi (22).

Celý tým čítal 11 Američanů (včetně dvou žen) a dva Indy a byl mimořádně nesourodý. Každý měl jiné představy a očekávání. Chybělo pevné vedení a celý průběh provázely ostré hádky. Už během pochodu málem zemřela Marty Hoey (25) na otok mozku. Noc strávila v komatu a když se potom díky kyslíku a péči doktora probrala, trvala na tom, že chce zůstat, zatímco doktor nařizoval evakuaci vrtulníkem. Už tehdy se tým rozhádal a Marty nakonec dobrovolně sedla do vrtulníku, aby dál nepřilévala oleje do ohně. Brzy poté vykrystalizovaly dvě skupiny - tzv. 'team 1', který tvořili Louis Reichardt (34), John Roskelley (27) a Jim States (30) a 'team 2' ve složení Willi Unsoeld, Devi Unsoeld, Elliott Fisher (23), Andrew Harvard (27) a Peter Lev (36).

BC založili 22.7. ve 4.200 m u západní stěny. Lézt direktem k vrcholu bylo příliš obtížné a nebezpečné, proto zvolili trasu žlabem na severní hřeben a z něj potom skalami na vrchol. Jenže ve žlabu hrozilo permanentní nebezpečí pádu lavin a kamení. Proto jej vespod oblézali po pravém skalním pilíři a až nad ním traverzovali zpět. A na levé straně žlabu vznikl ABC v 5.425 m. Jenže traverz znamenal asi 20 minut chůze pod hrozivým sérakem a projít tudy museli i místní nosiči s nákladem. Časté laviny ve žlabu měly ovšem tu výhodu, že dole vytvořily mohutný sněhový zával, po kterém se dalo překročit rameno řeky Rishi Ganga, což by jinak bylo velmi obtížné.

V monzunovém období hodně sněžilo a laviny padaly nepředvídatelně ve dne i v noci. Tlaková vlna hrozila roztrháním stanů ve výškových táborech po straně žlabu. Jednou strhla i ABC a polámala stanové tyče, které musely být rychle nahrazeny novými. Nad ABC začínalo lezení ve strmém svahu, většinou sněhovém. Většinu úseků museli zafixovat. Pro tyto účely byly narychlo dopraveny lana z Dillí, která ortodoxně lezecká část výpravy vyřadila ze zavazadel, protože prý nebudou potřeba. Na místo C1 v 6.100 m dolezl 'team 1' 2.8., ale kvůli špatnému počasí zde byly postaveny stany až 7.8. C2 vznikl jen o kousek výš v 6.280 m. Počasí bylo stále špatné a terén tuhnul.

Na severní hřeben se Američané dostali až 22.8. a o dva dny později zde založili C3 v 6.980 m na širokém sněhovém platu. 25.8. přešel 'team 1' zbytek téměř horizontálního hřebene až ke strmým skalám s minimálním množstvím sněhových úseků. Tento skalní schod byl vysoký 350 m a přelézali jej až do 29.8. Hlavní práci odvedl Roskelley, nejlepší skalní lezec. Mezitím do C3 dolezl i 'team 2' se dvěma Indy, ale nikdo z nich se na 'výškových pracech' nepodílel, spíše jen ujídali zásoby. Oba Indové aspoň vynesli náklad z C2.

31.8. vyrazil 'team 1' k vrcholu. Každý nesl 23 kg batoh, počítalo se ještě se založením C4. Uprostřed skalnatého hřebene v 7.350 m je totiž sněhový zlom, vhodný pro stan. Trojice tam dolezla až téměř za tmy. Další den si chtěli dát oraz, ale pěkné počasí a bezvětří rohodlo jinak. 1.9.1976 v 8:30 vyrazili k vrcholu. V hlubokém sněhu postupovali hlemýždím tempem. Výškoměr jim ukazoval nesmysly, ale po 4 hodinách věřili, že už jsou alespoň v polovině. Pak už byl sníh naštěstí tvrdší a postup rychlejší. Ve 14:30 dorazili na vrchol. Zdrželi se půl hodiny a zpět v C4 byli v 16:00.

Vysílačkou se domluvili, že 'team 2' sem doleze následujícího dne a trojice zde nechá kromě stanu i spacáky. 2.9. sestoupil 'team 1' za necelé 3 hodiny do C3, ale na spolulezce nenarazil. Ti se rozhodli výstup odložit prý kvůli špatnému počasí (celý den bylo hezky) a špatnému stavu Devi Unsoeld. Kromě výšky trpěla průjmy a měla problémy s kýlou. V C3 byl i Andy Harvard, který se do ní mezitím zamiloval a požádal ji o ruku. Ani on na tom nebyl dobře, přesto bylo rozhodnuto, že následující den půjdou nahoru.

3.9. skutečně Lev, Devi Unsoeld a Harvard vyrazili do C4. Lev sem dolezl ve 20:30, Harvard ve 23:00 a Devi o půlnoci. Byli vyčerpaní a následující den odpočívali. 5.9. hustě sněžilo a Leviho pokus o vrchol brzy skončil. 6.9. Willi Unsoeld dolezl do C4 v 19:00. I přesto, že Devi bylo špatně a States (jako doktor zůstal v C3) trval na jejím okamžitém sestupu, trojice v C4 se rozhodla, že půjde příští den na vrchol a cestou zpět doprovodí Devi dolů. 7.9. přišla sněhová bouře a stav Devi se zhoršil. 8.9. se všichni rozhodli sestoupit, ale počasí bylo opět špatné. Kolem poledne Devi začala modrat, řekla 'já umřu', zvracela a za několik okamžiků zemřela. Pokusy o resuscitaci byly marné. Ze svatby nebylo nic.

Bylo jasné, že transport těla dolů je nemožný. Zabalili ji proto do spacáku a pustili dolů ze SV svahů. Pak konsternovaní horolezci sestoupili a 13.9. se sešli v BC. Důvod smrti není přesně jasný, vše ukazuje na to, že příčinou byla trombóza spojená s výškovou nemocí a taky dlouhodobé střevní onemocnění, se kterým už přijela. Zásadní vliv mělo 5 dní strávených v 7.000 m a dalších 6 v 7.350 m. To by rozložilo i zdravý organismus.

John Roskelley (1948, 76) se po řadě výstupů v Severní Americe zaměřil na Himálaj. Vylezl na Dhaulágirí (1973), K2 (1978), Makalu (1980) a na Everest (2003). Nelezl Normálkami, lákaly ho buď neprostoupené nebo zřídka lezené cesty. Kromě toho má na kontě ještě Nanda Devi (7.816 m, 1976), Great Trango Tower (6.286 m, 1977), Cholatse (6.440 m, 1982) a další. V r. 2014 dostal horolezeckého Oscara Piolet d'Or za celoživotní zásluhy. Je ženatý, měl dvě děti plus jedno adoptované od manželky z přechozího manželství (válečná kořist). Jeho syn Jess se totiž taky dal na horolezectví a v r. 2019 zahynul v lavině na Howse Peak v Canadian Rocky mountains.

Louis Reichardt (1942, 83) je profesorem fyziologie a biochemie na Kalifornské univerzitě a hodně se věnuje výzkumu autismu. Vylezl na Dhaulágirí (1973) a poté na K2 (1978) jako první bez kyslíku. Korunu všemu nasadil uznávaným prvovýstupem na Everest východní stěnou (1983). Kromě osmiček zdolal i Nanda Devi (7.816 m, 1976). Působil jako ředitel Amerického alpského klubu v letech 1977-1980 a 1995-1997.

Willi Unsoeld (1926 - 1979, †52) studoval na třech univerzitách, mimo jiné v Berkeley. V r. 1963 vylezl s Tomem Hornbeinem novou cestou na Everest. Stálo ho to 9 prstů na nohou a několik měsíců ve špitále, ale zase mu J. F. Kennedy předal medaili. S manželkou měli 4 děti a jednu dceru pojmenoval jako správný horolezec Nanda Devi podle druhé nejvyšší hory Indie (7.816 m). A na tuto horu se s ní v r. 1976 skutečně i vypravil. Nedopadlo to dobře, Nanda zamřela na trombózu způsobenou nadmořskou výškou. Tvrďák Willi ale pokračoval ve výstupu. Sám zahynul o tři roky později v lavině na čtyřtisícovce Mount Rainier ve státě Washington.

John Roskelley

Louis Reichardt

Jim States

Nanda Devi a Willi Unsoeldovi

Ad Carter, Nanda Devi Unsoeld, Jagetsingh a Willi Unsoeld během expedice

Ještě v pohodě v C3 na hřebeni: zleva dva Indové, Louis Reichardt, Andy Harvard, Nanda Devi Unsoeld, Willi Unsoeld, John Evans, Peter Lev a Jim States

Louis Reichardt na pilíři v západní stěně

C3 na hřebeni v 7.000 m, vzadu severní pilíř

Američané  zopakovali trasu prvovýstupců. 21.6. stáli na vrcholu Gil Harder a Eric Roberts, o den později pak Len Smith a Stuart Jones.

Japonci dali spolu s Indy dohromady 17-člennou expedici s cílem zopakovat americkou cestu z r. 1976. Skončili v 6.800 m, ještě pod hřebenem.

Češi z Vítkovic vypravili 17-člennou expedici s plánem prvovýstupu severním hřebenem. Hned na začátku se vše zkomplikovalo revolucí v Afghánistánu a problémy na celnici, což znamenalo 14-denní zdržení. A to se ukázalo jako klíčové.

BC založili 28.5. u jezírka nad severním hřebenem. Nepostupovali nejdelší částí hřebene vybíhající na východ, ale po jeho prvním pilíři ze severu. C1 vznikl 27.5. v 5.500 m, C2 o 3 dny později v 6.100 m. Následoval 60° ledový svah, nejtěžší část výstupu. C3 založili v 6.600 m, už na prvním vrcholku, kde se sbíhá ostruha s hřebenem. Další úsek po hřebeni byl sněhovo-firnový s řídkými skalkami a nebyl obtížný. V 6.895 m postavili C4 a cílem bylo založit C5 pod vrcholovými skalami na severním hřebeni, ale to se nakonec nepodařilo.

Z C4 už terén tuhnul, vedl přes tenký hřeben z rozlámaných skalních věžiček s malou možností fixace lan. Poslední pokus začal 19.6. Otakar Srovnal, Josef Kulhavý, Leoš Horka a Vlastimil Šmída přespali ve sněhovém záhrabu, ale další den je zastavil hluboký sníh v 7.150 m. Plánovaný příchod nosičů a blížící se monzun další plány zhatili.

Na severním hřebeni v C3

Britové dali dohromady 6-členný tým a vymysleli novou cestu JZ stěnou na Nanda Devi East, pak traverz na hlavní vrchol a sestup po Normálce jižním hřebenem. A to vše alpským stylem. 15.9. ale zemřel Ben Beattie po uklouznutí a pádu ve stěně. Ostatní přesto pokračovali. 19.9. zahájili David Challis a Andrew Wielochowski další pokus. V 7.000 m dolezli na jižní hřeben a pokračovali jím k vrcholu. O 150 m výše je však zastavil 100-metrový skalnatý úsek čili 'second step', jak jej pojmenovali Poláci v r. 1939. Přes něj se nedostali.

Britové Terry King a Paul Lloyd přijeli s plánem vylézt prvovýstup alpským stylem levým pilířem ze SV a pak sestoupit Normálkou na jih přes připravený tábor. Po byrokratických průtazích, kdy dostali povolení až po intervenci premiéra a ministra vnitra, byli donuceni vzít dva styčné důstojníky místo jednoho. Po dvou dnech pochodu v monzunových deštích to ale oba zabalili a nechali Brity na pokoji.

Pokus na levém pilíři začal 15.9. a trval 7 dní. Postup komplikovalo každodenní sněžení, ale i těžký terén. Výše na hřebeni narazili na sněhové hřiby s drolivým ledovým podložím. Tempo se neúnosně zpomalilo a tak v 6.850 m skončili.

V BC je čekalo milé překvapení. Našli tu oba styčné důstojníky s oddílem indicko-tibetské pohraniční stráže, vysílačkami a telegrafisty. Britové byli obviněni ze špionáže, zabavili jim filmy a celá tato eskorta je vyprovodila ze Svatyně. Nikdy proti nim nebylo vzneseno žádné obvinění, přesto museli zaplatit 800 liber za 'záchrannou akci'.

Oba se shodli, že hřeben by šel přelézt alpským stylem v malém týmu, pokud by ale byly lepší podmínky než měli oni. Jenže nebrali v úvahu to nejtěžší, přelez 'hlavy' v horní části.

Češi z Vítkovic se po 3 letech vrátili s 11-členným týmem a lezli také levým pilířem SV stěny, podobně jako Britové před 3 lety. Pilíř představuje téměř přímou cestu k vrcholu, je strmý a těžký (skály IV - V), ale zase bez většího lavinového nebezpečí, což byla za častého sněžení při monzunu velká výhoda. Sestava se rozdělila do 3 týmů, které se střídaly v práci na kopci. BC založili 30.7. ve 4.700 m. Postupně byly postaveny C1 (5.500 m, obt. III-V), C2 (6.100, přes Žlutou věž, obt. V), C3 (6.600 m, přes druhou Žlutou věž) a C4 (7.200 m, obt. V). Až sem vedlo 4.000 m fixních lan.

Podmínky byly špatné a ledová pokrývka nestabilní. Každý den odpoledne nasněžilo 15 - 100 cm nového sněhu. Ačkoliv se lezlo po hřebeni, C4 pohřbila lavina. Naštěstí v něm zrovna nikdo nebyl. 12.9. se vyčasilo a čerstvý sníh postupně sedl. 14.9. vyrazili z C3 Leoš Horka (38), Ludvík Paleček a Kamil Karafa. V místě bývalého C4 postavili malý stan a strávili v něm bez spacáků noc. Další den nastoupili do vrcholové stěny zvané 'hlava'. Američané ji v r. 1976 přelezli v jiném místě, více západněji.

Pokračovali v natahování fixních lan a noc strávili ve sněhovém záhrabu na sněhové polici v 7.500 m opět bez spacáků. 16.9.1981 k nim dolezli ještě Otakar Srovnal (39) a Bohumil Kadlčík a po celodenním úsilí společně vystoupili v 18:00 na vrchol. Počasí se zhoršilo a začalo sněžit. Museli slézt 100 m do protější stěny, kde opět vykopali záhrab a už třetí noc strávili bez spacáků. 17.9. se pětici podařilo sestoupit do bývalého C4 a v průběhu následujících 3 dnů do BC.

Mezitím postupovali z BC po pilíři Josef Rakoncaj (30, jediný nevítkovický element) a Leopold Sulovský (27). Počasí bylo špatné, ale přesto 19.9. ve 14:30 dolezli na vrchol. Ještě téhož dne sestoupili do C4.

Leopold Sulovský (1954, 71) vylezl na Nanda Devi (7.816 m, 1981), Pik Lenina (7.134 m, 1985), Pik Komunizmu (7.495 m, 1985) a Pumori (7.161 m, 1996). Z osmitisícovek stál na Dhaulágirí (1990), jako první Čech na Everestu (1991), na Makalu (1993) a na Čo Oju (2009). Později organizoval expedice na K2, Lhotse či a Broad Peak. vystudoval VUT v Brně, obor pozemní stavitelství. Dal se na politiku, byl městským zastupitelem Ostravy a od r. 2012 je senátorem. Je ženatý a má dvě děti.

Josef Rakoncaj (1951, 74) je prvním světově známým českým horolezcem. Vystoupil bez kyslíku na 7 osmiček: K2 (1983, severní stěna), Broad Peak (1986), Annapurnu (1988, jižní stěna), Manáslu (1989, jižní stěna), Čo Oju (1990, zpochybňovaný výstup), Šiša Pangmu (1990, nová cesta severní stěnou) a Nanga Parbat (1992). Na K2 stál i podruhé v r. 1986 po výstupu Abruzziho žebrem. A novou cestou zvládl Lhotse Shar (1984). Ale Everest mu třikrát odolal. Vybíral si těžké nebo dosud neprostoupené cesty. Kromě lezení je jeho druhým koníčkem létání na ultralightech. Dělal horolezeckého trenéra, o svých výstupech napsal několik knih a zložil firmu 'sir Joseph' zaměřenou na outdoorové oblečení a vybavení. Je ženatý, má syna a dceru.

Účastníci zájezdu: zleva Karafa, Rakoncaj, Paleček, Kadlčík, Sing, Srovnal, Charousek, Sulovský a Horka. Sedící Narain, Martaus, Trpík, Mrozek, Šmída

Reklamní fotka na výškové horolezectví: Sulovský na sněhovém hřibu

Ostrý a nepříjemný hřeben

Pod Žlutou věží

Vrcholový tým v BC: zleva Kadlčík, Srovnal, Horka, Karafa a Paleček

Leopold Sulovský

Josef Rakoncaj

Indové  zopakovali Normálku jižním hřebenem, na čemže by nebylo nic divného, ale tým tvořilo 5 mužů a 6 žen. Zafixovali hřeben třemi kilometry lan. 19.9.1981 vylezli na vrchol pěkně korektně 3 muži (Rattan Singh, Lhatoo Dorjee a Sonam Paljor) a 3 ženy (Rekha Sharma, Chandraprabha Aitwal a Harsha Bisht). Stany C4 opustili ve 3:00 a na nejvyšší bod se dostali mezi 17:00 - 18:30. Zpět do C4 se dostali až v 5:00 ráno. O dva dny později je následoval ještě Nandalal Purohit.

Indové  vypravili armádní expedici s cílem vylézt zvlášť na oba vrcholy. BC založili pod jižní stěnou Nanda Devi a začali na Nanda Devi East. Založili 4 výškové tábory a 4.10. dolezli na vrchol Premjit Lal a Phu Dorje, ale během sestupu oba zahynuli při pádu.

Expedice pokračovala a o 3 dny později stáli na vrcholu další 4 Indové. 9.10. je následovalo dalších 5. Při sestupu ale Daya Chand uklouzl a zemřel. Ani to nezabránilo v dalším pokračování. Pozornost obrátili k hlavnímu vrcholu, kde mezitím postavili 4 výškové tábory. V posledním bouře uvěznila dva horolezce a při následném sestupu uklouzl Lakha Singh a nepřežil.

Otrlí Indiáni ale pokračovali dál. 16.9. se vydali na vrchol Gyarsi Ram, Tsering Wangdu, Duhsera Kami a Venu Gopal. Ten 130 m pod vrcholem uklouzl a následoval 30 m pád. Ostatní jej zabezpečili a pokračovali na vrchol. Když se vraceli, Gopal měl sněžnou slepotu. Během komplikované záchrany se Ram na chvíli odvázal z lana, uklouzl a zahynul. Až teď Indové pochopili, že pokud má zůstat jejich země bojeschopná, pak musí expedici hned ukončit.

Celý průběh vyvolal otázky, zda vedení výpravy netlačilo na podřízené kvůli úspěchu příliš a zda měli všichni dostatečné horolezecké zkušenosti. 5 obětí je zdaleka nejvyšší počet u jedné expedice na Nanda Devi.

Australsko-novozélandská expedice byla šestičlenná a chtěla zopakovat Normálku. Jednoho zranil ve spánku padající kámen, druhý byl nemocný, třetí měl krvácení do sítnice a čtvrtý se špatně aklimatizoval. Jako bonus se zhoršilo počasí. Zbylí dva, Michael Rheinberger a Gary Wills, nebyli schopni kvůli silnému větru postavit stan C4 v 7.300 m a bivakovali bez něj. Pak sestoupili, zjistili, že mají omrzlé prsty, seznali, že už toho bylo dost a expedici ukončili.

Byla to nadlouho poslední expedice do oblasti Nanda Devi. Pár měsíců poté indická vláda celou oblast Svatyně uzavřela a prohlásila za Národní park. Důvody byly náboženské a ekologické. Východní vrchol, jeho jižní a severní hřeben však zůstaly mimo chráněné území a tudíž expedicím přístupné.

Polsko-indická expedice dostala po sedmi letech povolení k výstupu na Nanda Devi East z východu, mimo Svatyni. Poláci se rozhodli oslavit 50. výročí výstupu svých krajanů z r. 1939. Byli 4 spolu s 8 Indy. BC založili 4.9. ve 4.300 m. Následoval C1 a C2 na sedle Longstaff Col v 6.000 m. Pak se zhoršilo počasí. Hodně foukalo a pravidelně sněžilo. Skály byly zvětralé a nebezpečné. Třikrát museli slézt až do BC. Až do konce září se počasí nezlepšilo a 30.9. pokus odpískali.

Ukrajinsko-indická   výprava zopakovala polskou trasu na Nanda Devi East z r. 1939. Byla početná, 14 Ukrajinců a 14 Indů. BC založili 7.9. ve 4.425 m. Postavili 4 výškové tábory, C2 na Longstaff Col v 6.000 m, C3 v 6.250 m a C4 20.9. v 6.850 m. Cestu zafixovali 2.750 metry lan. Ve dnech 21.-25.9. se na vrchol dostalo 9 Ukrajinců a 5 Indů.

Indové  si sami vydali zvláštní povolení pro 40-člennou expedici do Svatyně. Cílem byl ekologický průzkum, úklid odpadků po předchozích expedicích a případně si na horu vylézt. Výprava byla oficiálně armádní, ale kromě 25 horolezců (!) přijelo i 10 eko-vědců, lesníci, doktoři, sestry a kameramani. Odklidili přes tunu odpadků. Museli nakonec použít vrtulník, protože nosičům se do takové hromady nechtělo. Ekologická sekce vypracovala dlouhý seznam flory a fauny, které je tu k nalezení, včetně ohrožených druhů. A horolezci si střihli Normálku. Založili 4 výškové tábory a 13.6. dolezlo na vrchol 5 Indů.

Indové  vypravili na podzim expedici členů Pohraniční stráže a zopakovali polskou Normálku na Nanda Devi Eeast. 5.10. stálo na vrcholu 6 pohraničníků.

Na podzim 1994 to vypadalo pod Nanda Devi East jako na parkovišti u supermarketu. Sešly se tu 4 výpravy - Američané, Britové a Španělé hned dvakrát. Baskové a Katalánci se nedomluvili a tak přijeli zvlášť.

Američané výstup vzdali v polovině září.

Španělé  nebo přesněji Katalánci zopakovali Normálku prvovýstupců na Nanda Devi East, ale místo 3 výškových táborů postavili jen dva (6.000 m Longstaff Col a 6.500 m). Z druhého dolezli 27.6. na vrchol Ricard Miquel a Marc Martinez.

Britští  manželé Roger Payne a Julie-Ann Clyma se pokusili přelézt novou cesu SV hřebenem na Nanda Devi East. Ale kvůli špatnému počasí, obtížnosti a nedostatku sněhu vzdali. Obrátili se k polské Normálce. 22.9. narazili v ABC ve 4.700 m na ustupující Američany a naopak postupující Španěly. 26.9. dolezli do 6.700 m, ale museli sestoupit až do BC kvůli větru a zimě.

1.10. zahálili další pokus. Času nebylo nazbyt, nosiči na cestu zpět byli domluvení na 8.10. V poledne se dostali na sedlo Longstaff Col, přelezli 3 věže a v 17:00 bivakovali v 6.100 m. Po dni odpočinku dolezli do 6.500 m a bivakovali potřetí. Po dalším dni odpočinku dolezli do 7.000 m a bivakovali popáté. 6.10.1994 vyrazili kvůli větru až v 9:45. Přes hřeben s převějemi a dále mixovým terénem dolezli v 17:00 na vrchol. Při sestupu museli 3x slaňovat a u stanu v 7.000 m byli ve 21:00. 7.10. sestoupili ke třetí věži nad Longstaff Col před soumrakem, o půlnoci byli v ABC a ve 3:30 v BC. Za pár hodin nato dorazili nosiči.

Byl to první výstup alpským stylem na Nanda Devi East. Payne zahynul spolu s dalšími osmi v r. 2012 v lavině na svazích Mont Maudit, poblíž Mont Blancu.

Roger Payne a Julie-Ann Clyma

Baskové dolezli 4.10. do 6.900 m, ale pak sestoupili kvůli špatnému počasí a větru.

Češi se pokusili o polskou Normálku na Nanda Devi East. Expedice byla 12-členná a dostala se do 7.100 m. Pak 18.5. Miroslav Rychlík traverzoval kolem skály, přetrhlo se fixní lano a následoval 200 m pád. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. 24.5. byla expedice ukončena.

Mezinárodní  armádní expedice složená z vojáků Indie, Británie, USA, Austrálie a Nepálu dostala povolení na hlavní vrchol. Ale ne do Svatyně. Takže plán byl nejprve vylézt Nanda Devi East polskou Normálkou, pak traverzovat na hlavní vrchol a zpět. Celou trasu na východní vrchol fixovali a 1.6. na něj vystoupili Američané Christopher White a Jake Nommensen. Následovalo je několik indických vojáků. Nommensen se ještě na vrcholu zhroutil, pravděpodobně z nedostatku kyslíku. Při sestupu v místě, kde chyběla fixní lana, ztratil rovnováhu a zřítil se. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Expedice dalších cílů nedosáhla.

Korejci  se 4-člennou expedicí zopakovali Normálku na Nanda Devi East. Na vrcholu stáli 1.9.1996, tedy během monzunu, 2 Korejci a 2 Šerpové.

Indové  vypravili opět armádní expedici, tentokrát s členy Indicko-tibetské pohraniční policie (ITBP) a přímo do Svatyně. Expedice vylezla Normálkou na hlavní vrchol a jeden horolezec zahynul.

Indové pod patronátem Indické horolezecné nadace (IMF) vypravili v červnu 2001 do Svatyně tým s hlavním cílem prozkoumat stav životního prostředí a možné otevření pro expedice a turistiku. Výsledkem byla 100-stránkový raport, který doporučil kontrolované zpřístupnění Svatyně. Výprava se nepokoušela o vrchol, ale její 3 členové vylezli na sedlo Sunderdhunga Col (5.520 m), na které vystoupili (a sestoupili opačnou stranou) jenom Tilman se Shiptonem v r. 1934.

Indové  vypravili so Svatyně další mohutný armádní tým, tentokrát 40-členný. Vojáci vylezli Normálkou na hlavní vrchol, ale cíl byl hlavně ekologický a úklidový. Odpadků a harampádí z předchozích expedic zde bylo ještě stále dost.

Italové se pokusili vylézt východní stěnu Nanda Devi East. 12-členná expedice z Bergama založila 3 tábory, nejvyšší v 5.400 m. Pak přišla perioda špatného počasí, která další pokračování znemožnila. Italové obrátili pozornost k vrcholu Nanda Lapak (5.782 m) a 23.9. stáli na vrcholu Ferruccio, Perongelo a Yuri po výstupu jižním hřebenem.

Na konci expedice vedoucí Marco Dalla Longa zkolaboval a zemřel na mrtvici. Bylo mu 41, byl v dobré kondici a bez zřetelných zdravotích problémů.

Britové přijeli v pěti včetně jednoho Američana. Pokusili se vylézt SV hřeben. Ne celý, nalezli na něj pravým pilířem východní stěny. 16.9. založili BC v údolí Lawan ve 4.275 m a 18.9. ABC v 5.300 m. Zdravotní a rodinné problémy brzy zredukovaly tým na dva.

Martin Moran (60) a Mark Thomas (40) pokračovali ledovým hřebenem o sklonu 55° a C1 postavili v 5.850 m v ledovcovém odtrhu. Po odpočinku v BC pokračovali 24.9. Počasí ale bylo špatné a denně sněžilo. Výše na pilíři narazili na labyrint ledových věží a trhlin. Nad ním přespali v 6.640 m, už poblíž SV hřebene. Plán byl vyrazit odtud na vrcholový útok s bivakovacím vybavením a zásobami na 2 dny. Na hřebeni je však brzy zastavil hluboký prašan v těžkém terénu. Hřeben byl ostrý a za ním dalších 500 výškových metrů ve svahu o sklonu 65°. Rozhodli se proto sestoupit. Nejvyšší dosažená výška byla 6.865 m.

Ne levém pilíři

Traverz těsně pod SV hřebenem

Krápníkový ráj v 6.100 m

Na SV hřebeni pod Nanda Devi East

Britové vypravili 12-členou expedici na Nanda Devi East opět pod vedením Martina Morana. Cílem byla tentokrát polská Normálka. 4 horolezci fixovali trasu, zatímco zbylých 8 se aklimatizovalo výstupem na přilehlý bezejmenný vrchol (6.477 m). 26.5. se pod nimi pravděpodobně zhroutil sněhový hřeben, který spustil lavinu. Všichni zahynuli a 7 těl bylo objeveno až o měsíc později. Moranovo se dosud nenašlo.

Jedinou cestou na Nenda Devi East stále zůstává ta polská jižním hřebenem z 1939.

Tábor na sedle Longstaff Col ukazuje, že Normálka na Nanda Devi East není zadarmo. Hlavní vrchol vlevo, východní vpravo.

Z obou vrcholů Nanda Devi stálo 7 Čechů jen na hlavním, všichni během prvovýstupu pilířem SV stěny.

1981 - Leoš Horka (38)
1981 - Ludvík Paleček
1981 - Kamil Karafa
1981 - Otakar Srovnal (39)
1981 - Bohumil Kadlčík
1981 - Josef Rakoncaj (30)
1981 - Leopold Sulovský (27)

Himálaj    Vrcholy    Nanda Devi