Výstupy na Annapurnu (8.091 m)
Prvovýstupy a významné pokusy
3.6.1950 S stěna Francouzi Maurice Herzog a Louis Lachenal.
13.10.1977 - Holanďan Mathieu Van Rijswick a Šerpa Sonam Wolang. Holandské žebro, nová varianta.
27.5.1970 J stěna
levý pilíř
Britové Dougal Haston a Donald Whillans.
29.4.1974 S hřeben Španělé Manuel Anglada, Emili Civis a Jordi Pons. Prvovýstup na Annapurna East.
13.10.1980 S stěna Němci Udo Bönning a Ludwig Greissl. Prvovýstup na Annapurna Central.
23.5.1981 J stěna
pravý pilíř
Poláci Maciej Berbeka a Bogusław Probulski. Annapurna Central.
19.10.1981 J stěna
centr. pilíř
Japonci Hiroši Aota a Jukihiro Jangisawa.
3.10.1984 J stěna
V kuloár
Španělé Nil Bohigas a Enric Lucas. Annapurna Central, východní kuloár vpravo od pravého pilíře.
24.10.1984 V hřeben Švýcaři Norbert Joos a Erhard Loretan. Traverz všech 3 vrcholů, sestup severní stěnou. Východní hřeben má více nástupových variant.
24.4.1985 SZ stěna Italové Reinhold Messner a Hans Kammerlander.
8.10.1986 SZ stěna
pilíř Gab.
Francouzi Patrick Gabarrou a Šerpa Pemba Norbu. Bez vrcholu, dosažená výška 7.900 m.
2.10.1988 SZ stěna
pilíř Gab.
Češi Josef Nežerka a Jindřich Martiš. Pilíř Gabarrou v SZ stěně.
13.10.1988 J stěna
V žebro
Poláci Jerzy Kukuczka a Artur Hajzer. Východní žebro jižní stěny a dále východní hřeben na Annapurna East. Někdy považováno pouze za variantu V hřebene.
20.10.1996 SZ hřeben Polák Andrzej Marciniak a Ukrajinec Vladislav Terzyul.
10.10.2013 J stěna Švýcar Uli Steck sólo. Jižní stěnou mezi levým a centrálním pilířem.



Annapurna ze severu



Jižní stěna



SZ stěna



Část východního hřebene a přelezené varianty


Jak vidno, Annapurna je oblezená horem dolem a žádné zásadní nové trasy už nezbývají. Ale nebyl to snadný boj. Anča má právem pověst hory, která nedá zadarmo. Severní stěna je sice technicky poměrně jednoduchá s minimem skalního lezení, ale s velkým nebezpečím padajících lavin a séraků. Jižní stěna je zase vysoká, strmá a s obtížným skalním lezením. SZ stěna je těžká i nebezpečná a minimálně lezená. Zbývá východní hřeben, který je sice technicky nenáročný a relativně bezpečný, zato však hodně dlouhý a vyčerpávající. Těžká volba.

1949

  Curyšský profesor a geolog Arnold Heim proletěl kolem Annapuren v letadle ve výšce asi 5.000 m. Pořídil fotodokumentaci a krátký film a byl úplně prvním, kdo podal o okolí hory nějaké informace.

1950

Francouzi dostali povolení pro výpravu do Centrálního Nepálu. Sehnali poměrně dost peněz a 1.4. zahájili přibližovací pochod v údolí Kali Gandaki. Jenže Nepál se otevřel světu teprve rok předtím a o přístupových i lezeckých trasách bylo k dispozici minimum informací. A protože příchod monzunu se obecně očekával 1.6., času nebylo nazbyt.

Francouzi vyrazili nejprve k Dhaulágirí. Tam po několika týdnech seznali, že kopec bude nad jejich síly. 14.5. byla svolána válečná porada, která rozhodla pro Annapurnu. Výprava s nosiči bloudila neznámými údolími, ale nakonec všichni zdárně stanuli pod severní stěnou. Po průzkumu SZ hřebene se rozhodli pro cestu ledovci přes severní srázy. Ta zaručovala relativně snadný přístup do horní části stěny nad skalní rozsochou tzv. Srpem. Byla ale ohrožována lavinami a séraky.

BC založili 18.5. ve 4.300 m, pak vznikly ještě C1 (5.100 m), C2 (5.700 m), C3 (6.500 m, pod Srpem), C4 (6.850 m, na hraně Srpu) a C5 (7.300 m). Zde se sešli 2.6., tedy už 5 minut po dvanácté, úředník Maurice Herzog (31) a horolezec Louis Lachenal (28). V noci přišla bouře a na spánek nebylo pomyšlení. Navíc rychlý postup z BC neumožnil potřebnou aklimatizaci. Ale ráno bouře ustala a s prvními paprsky v 6:00 vyrazili. Pobrali něco tehdy legálního pervitinu a léky proti omrzlinám. Terén byl snadný, ale síly ve velké nadmořské výšce docházely. Přesto 3.6.1950 okolo poledne stanuli jako v mrákotách na vrcholu a stali se tak prvními lidmi, kteří kdy vystoupili na osmitisícovku. Navíc bez použití umělého kyslíku.

Čekal je ale ještě trýznivý sestup. Lachenal byl vepředu, okouzlený Herzog se ještě chvíli zdržel. Pak ale hned zkraje upustil rukavice a jen sledoval, jak mizí v hlubině. Počasí se zhoršilo, viditelnost byla pár metrů, nicméně dva malé stany v C5 našel bez problémů. V nich je očekávali spolulezci Lionel Terray a Gaston Rébuffat. Jenže Lachenal chyběl. Nakonec jej našli 100 m pod stanem, živého, ale s postupujícími omrzlinami nohou. Ani Herzogovy holé ruce nevypadaly dobře. V noci bouře sílila a všichni se úporně snažili probudit končetiny prvovýstupců opět k životu. Drsnou, ale osvědčenou metodou - šleháním nylonovým lanem. Ráno bouře neustávala a hustě sněžilo. Lachenal nebyl schopen obout boty kvůli oteklým nohám a tak si je prohodili s Terrayem, který měl větší. Přesto všichni vyrazili a úporně se snažili najít C4. To se jim ale nepovedlo. Stmívalo se a náhle Lachenal spadl do trhliny. Naštěstí byla mělká a všichni šli navázaní. Přežil bez zranění a v trhlině nakonec strávili noc. Tím se skryli před větrem, ale drtil je neúprosně postupující chlad. Tiskli se k sobě a snažili se alespoň sporadicky hýbat končetinami. Noc jako zázrakem přežili a ráno už bylo hezky. Jenže Terray a Rébuffat zjistili, že je postihla sněžná slepota. Den předtím ve vánici totiž odložili kvůli špatné viditelnosti brýle. Takže dva neviděli a dva nemohli chodit, Herzog byl na pokraji sil.

Naštěstí jim zespodu přišel naproti Marcel Schatz a dovedl je do C4, kde čekal Jean Couzy, dva Šerpové a teplý čaj. Po krátkém odpočinku pokračovali v sestupu. Herzog šel navázaný se dvěma Šerpy. Na prudkém srázu se s nimi uvolnila lavina a vláčela je stovky metrů. Herzog se pomočil, ale nic si nezlomil. Zachránilo je lano, které se zachytilo o stěnu mezi trhlinami. I tentokrát všichni vyvázli bez zranění.

V C2 už čtveřice z horních táborů připomínala spíš lidské trosky než hrdé dobyvatele hor. Čekal je tam Jacques Oudot, doktor výpravy, který hned zahájil léčebné procedury. Nakonec se všichni částečně na saních, částečně po svých dostali 9.6. do BC. Jenže civilizace byla ještě daleko. Herzoga a Lachenala museli nést nosiči na zádech v improvizovaných konstrukcích. Navíc přišel slíbený monzun a neustálé deště proměnily cesty v bahenní lázeň. Ještě během pochodu jim doktor musel odřezávat části hnijících a tím pádem smrtelně nebezpečných tkání. Nakonec se až 9.7. dostali do Káthmandú. Oběma musely být amputovány všechny prsty na nohou, Herzogovi i většina na rukou. Ale všichni nakonec přežili.

Výstup se stal světovou senzací. Když Herzog, nemuseje se už trápit psaním na stroji, vydal v únoru 1951 knihu 'Annapurna premier 8000', zájem byl rekordní. Do r. 2000 se jí prodalo 11 milionů výtisků, více než kterékoliv jiné knihy s lezeckou tématikou.

Maurice Herzog (1919 - 2012, †93) vylezl s Louisem Lachenalem v r. 1950 na Annapurnu a stali se tak prvními lidmi na osmitisícovce vůbec. Sestup stál Herzoga málem život a musel podstoupit amputace prstů na nohu a rukou. Jeho knihy 'Annapurna premier 8000' se do r. 2000 prodalo 11 milionů výtisků, více než kterékoliv jiné knihy s lezeckou tématikou. Později se stal politikem - dlouholetým poslancem, ministrem tělovýchovy a starostou Chamonix. Díky svým zraněním se už o žádné další výstupy nepokoušel a možná i proto se dožil požehnaného věku 93 let, což se ne každému horolezci povede.

Louis Lachenal (1921 - 1955, †34) si po válce udělal jméno alpskými výstupy. Zvládl druhý přelez severky Eigeru (1947), dále pak i Grandes Jorasses nebo Les Droites. V r. 1950 vylezli s Mauricem Herzogem na Annapurnu a stali se tak prvními lidmi na osmitisícovce vůbec. Lachenal při sestupu utrpěl omrzliny a musely mu být amputovány články prstů na nohou. Zahynul v r. 1955 nedaleko Chamonix, když při lyžování spadl do trhliny.



Expedice 1950: Louis Lachenal, Jacques Oudot, Gaston Rébuffat, Maurice Herzog, Marcel Schatz
 
Herzog na vrcholu Annapurny


Po sestupu. To nejsou obvazy, ale kůže
 
Ošetřovací procedury


Herzogovy ruce po amputacích

1969

  Celých 19 let bylo kolem Annapurny ticho po pěšině. Pouze německá výprava v r. 1965 zdolala blízkou Gangapurnu (7.455 m) a Glacier Dome (Tarke Kang, 7.168 m). Až přijeli opět Němci a pokusili se zdolat 7,5 km dlouhý dlouhý východní hřeben. Počasí jim ale nepřálo a skončili na Roc Noir (7.485 m).

1970

  Britové  oblehli horu z obou stran. Severní sekce zopakovala francouzskou cestu kolem Srpu a 20.5.1970 opět stanuli na vrcholu po dlouhých 20 letech lidé - Henry Day (28) a Gerry Owens (32). Lezli s kyslíkem.

Britové z jižní sekce pod vedením Chrise Boningtona (35) měli daleko ambicióznější cíl - zdolat jižní stěnu, jednu z nejstrmějších na osmitisícovkách. Je vysoká 3.300 m s průměrným sklonem 55° a vystupují z ní výrazné pilíře. Prvovýstupce Maurice Herzog se o ní vyjádřil, že se ji lidem asi nepodaří nikdy vylézt.

Britům se to jako prvním povedlo. Zvolili nejlogičtější cestu levým pilířem. Najali 125 nosičů a 29.3. založili BC v 4.150 m dlouhých 5 km od stěny. I C1 postavili ve 4.880 m ještě v uctivé vzdálenosti, obavy z lavin byly značné. C2 už stál v 5.330 m pod pilířem. Následovalo skalní, mixové i ledovcové lezení přes pilíř s obtížnostmi údajně až V+. Vznikly C3 (6.130 m), C4 (6.490 m), C5 (6.930 m) a C6 (7.320 m) na poměrně bezpečné lávce. Všechny byly postupně zásobovány materiálem. Don Whillans (37) a Dougal Haston (30) měli v plánu založit ještě C7. Už týden spali v C6 a cítili se stále poměrně dobře. První pokus jim zhatilo špatné počasí a na druhý vyrazili 27.5.1970. Brzy ke svému údivu seznali, že postupují rychleji než by očekávali. Stan proto odložili a už s lehčí zátěží pokračovali. A nakonec ve 14:30 dolezli až na vrchol. Bez použití kyslíku a o pouhý týden později než jejich krajané ze severu.

Při postupné likvidaci táborů zahynul pod C2 Ian Clough po pádu séraku.

Tato expedice vylezla první z velkých himálajských stěn a dokázala, že postupy z Alp jsou aplikovatelné i na Himálaj. Předurčila tak nové trendy výškového horolezectví.

Chris Bonington (1934, 89) je nejenom horolezec, ale i mořeplavec a cestovatel, prostě dobrodruh. Má na kontě hodně alpských výstupů mj. severku Eigeru. Už v r. 1960 vylezl na Annapurnu II, ale z Himálaje je známý spíše jako vedoucí expedic. Z osmitisícovek vylezl jedinou - Everest v r. 1985, až na čtvrtý pokus. Bylo mu 50, nikdo starší do té doby ještě na Everestu nestál. V r. 1983 vystoupil na nejvyšší vrcholu Antarktidy Vinson Massif (4.892 m). Je autorem řady knih a nositelem mnoha ocenění. Je podruhé ženatý, jeho první žena Wendy zemřela v r. 2014. Měli spolu 3 syny, avšak prvorozený Conrad se v r. 1966 ve věku dvou let utopil v jezírku na zahradě u Boningtonova přítele.

Dougal Haston (1940 - 1977, †36) se zapsal do himálajské historie dvěma famózními prvovýstupy - jižní stěnou Annapurny (1970) a JZ stěnou Everestu (1975). Pracoval jako horský vůdce a instruktor. Zahynul při lyžování pod lavinou ve Švýcarsku, bylo mu 36.

Don Whillans (1933 - 1985, †52) začal těžkými výstupy v Alpách (Bonattiho pilíř na Dru, Freneyský pilíř na Mt. Blanc). V r. 1970 přelezl prvovýstupem jižní stěnu Annapurny a pak už žádnou osmičku nepřidal. Živil se mimo jiné i navrhováním lezeckého vybavení. Byl známý svým anglickým smyslem pro humor a rozumným přístupem k riziku. Zároveň byl zdatným pijákem a s chlastem se nemazlil. I to možná přispělo k tomu, že zemřel na infarkt. V upomínku jedna z jeho historek: do tábora přišla zpráva o porážce Angličanů s Německem ve fotbale. Jeden vedlestanující Němec mu jízlivě povídá: 'Zdá se, že jsme vás porazili ve vašem národním sportu!' A Whillans: 'My jsme vás zase porazili v tom vašem... dvakrát!'. A ještě jeden citát: 'Jsou dva druhy horolezců - chytří a mrtví.'



Chris Bonington
 
Dougal Haston
 
Chris Bonington a Don Whillans


Dougal Haston při výstupu
 
Mick Burke v horních pasážích stěny

1973

  Japonci se pokoušeli zdolat horu od severu. Měli smůlu, počasí je přinutilo skončit 50 m pod vrcholem. Při sestupu pak zahynuli 4 Japonci a 1 Šerpa v lavině.

  Italové postupovali na podzim nejprve francouzskou cestou a pak nalezli na SZ hřeben. Dostali se přes obtížné pasáže až ke skále v 7.000 m. Pak ale přišly sněhové bouře a museli zavelet k rychlému ústupu. Miller Rava a Leo Cerruti ale sestoupit odmítli a následně zahynuli pod gigantickou lavinou.

V r. 1973 tak Annapurna nad člověkem zvítězila 7:0.



V C2 - jeden z Šerpů, Miller Rava a Leo Cerruti.

1974

Španělé jako první zdolali východní vrchol (8.026 m) přes žebro nalevo od francouzské cesty. Sehnali 200 nosičů a 57 mezků a 4.4. založili BC. C1 vznikl v 5.200 m a C2 v 5.900 m, stále ještě 1,5 km od stěny. Dále už Šerpové odmítli jít, pouze tři se nechali uplatit a to jenom s váhou batohů 10-12 kg. Španělé nesli dvojnásobek. C3 už postavili ve stěně v 6.500 m a výš už pokračovali sami.

26.4. Manuel Anglada (40), Emilio Civis (30) a Jordi Pons (40) dolezli do 7.200 m a založili C4. O den později pak C5 v 7.500 m, ještě stále na žebru. Z něj vyrazili 29.4.1974 v 7:00 ráno na vrcholový útok. V poledne je zastavila bouře, ale pak se počasí opět uklidnilo a mohli pokračovat. Po dlouhých hodinách stáli ve 21:00 na východním vrcholu, jako první Španělé na osmitisícovce. Bylo jasno a měsíc poskytoval dostatek světla na sestup. Teplota ale klesla na -38°. Do C5 dorazili až ve 4:00 ráno. Hned s prvními paprsky ale zmobilizovali síly a sešli do C4 a poté až do C3. Do BC se dostali 3.5.

Manuel Anglada (1933, 90) vylezl v Alpách klasiky - severku Eigeru a Walkerův pilíř na Grandes Jorasses. V r. 1974 zdolali se spolulezci jako první východní vrchol Annapurny. Žádně další himálajské výstupy už nepřidal, ale účastnil se první katalánské expedice na Everest (1982). Byl i na výpravě v Grónsku a v Andách vylezl na Huascarán (6.767 m). Má firmu na výrobu sportovních zařízení. Za horolezeckou činnost dostal v Barceloně zlatou medaili za zásluhy. Jeho manželka Elisabeth Vergés byla také horolezkyně, zemřela v r. 2019.

Jordi Pons (1933, 90) vylezl v Alpách severku Eigeru a Walkerův pilíř na Grandes Jorasses. V r. 1974 zdolal se spolulezci prvovýstupem východní vrchol Annapurny. Pak už žádný další himálajský zářez nepřidal, ale zúčastnil se expedic na Everest, Čo Oju a Ama Dablam. Je zdatný filmař, z expedic pořizoval záznamy a dokumenty, za které získal řadu ocenění na festivalech.

Emilio Civis (1943, 80) rozprostřel svoje lezecké aktivity po celém světě, lezl na Novém Zélandu, Aljašce, Kavkaze, v Grónsku, Afghánistánu, Patagonii a samozřejmě v Alpách. Jeho himálajské mise zahrnují prvovýstup na východní vrchol Annapurny (1974) a vrcholy Čo Oju (1984) a Ama Dablam (6.812 m, 1981). Účastnil se i dvou expedicí na Everest. Působil jako horolezecký funkcionář a člen katalánského olympijského výboru. Vzděláním je grafik a zabývá se průmyslovým designem.



Manuel Anglada
 
Jordi Pons


Fešáci v kamaškách - Jordi Pons, Manolo Martín, Emilio Civis, Antoni Villena, Xavi Gil a Manuel Anglada

1977

  Holanďané  otevřeli variantu klasické francouzské cesty. Nalevo od ní přelezli tzv. Holandské žebro, které se poté stalo Normálkou. Je totiž o něco bezpečnější než původní cesta, ale laviny hrozí i tady. Na vrchol dolezli s podporou umělého kyslíku 13.10.1977 Mathieu Van Rijswick (29) a Šerpa Wolang Sonam (28).

1978

  Americká  ženská výprava se opírala o všestrannou pomoc Šerpů. Ti budovali i zásobovali výškové tábory a taktéž vařili. Na vrchol pak vystoupili s umělým kyslíkem 15.10.1978 Irene Millerová (43), Američanka českého původu Věra Komárková (35) a Šerpové Rinzi Chowang (29) a Tshering Mingma (24). Lezli Holandským žebrem. Při sestupu zahynuly 3 členky výpravy. Millerová se tehdy stala suverénně nejstarším člověkem, co stál na vrcholu Annapurny. Překonal ji až o rok později Francouz Henti Sigayret (45).

Věra Komárková (1942 - 2005, †62) pocházela z Písku. V r. 1968 vytvořily se třemi spolulezkyněmi skupinu Šlápoty a vydaly se na 8.000 km dlouhou pěší pouť na OH do Mexika. Došly úspěšně, Komárková se vzápětí hbitě provdala za nějakého mexického exota a emigrovala do USA. Byla průkopnicí ženského horolezectví. Kromě mnoha výstupů v Tatrách, Alpách i USA vylezla v Himálaji na Annapurnu (1978), Čo Oju (1984) a pokoušela se i o Dhaulágirí. V r. 1986 se přestěhovala do Švýcarska, kde se stala profesorkou přírodních věd. Byla třikrát vdaná, zemřela ve Švýcarsku na rakovinu.



Vrcholová sestava. Komárková vlevo, Millerová vpravo

1979

  Američané nastoupili na Holandské žebro. Ve 4. táboře je zasáhla lavina a 3 členové expedice zemřeli. Annapurna opět potvrdila pověst extrémně nebezpečné hory.

1980

Němci přijeli s plánem prvovýstupu na hlavní vrchol levou částí stěny. 1.10. už stál C5 v 7.100 m. Odtud ale k vrcholu chyběl ještě dlouhý traverz převážně hlubokým sněhem a ten se ukázal jako příliš těžký. Udo Bönning (42), Ludwig Greissl (46) a Heinz Oberrauch (33) se proto v 7.450 m rozhodli otočit kormidlo na dosud nezlezený centrální vrchol (8.051 m).

Oberrauch na něj dolezl 3.10.1980 až v 18:00 a pak při sestupu v sedle mezi hlavním a centrálním vrcholem potkal oba spolulezce. Kolegiálně otočil a vystoupil s nimi na centrál podruhé. Jenže to už byla tma. Přesto pokračovali v sestupu a Oberrauch se dostal do C5 v 1:00 v noci. Zbylí dva nouzově bivakovali v 7.500 m. Následujícího rána jim z C5 vyrazili na pomoc Winfried Trinkle a Clemens Wildemann. Trinkle při traverzu 30° sněhového svahu uklouzl a zřítil se 400 metrů hluboko. Kvůli lavinovému nebezpečí muselo být jeho tělo ponecháno osudu. Bönning a Greissl měli omrzlé ruce i nohy a 10.10. museli být z BC odtransportováni vrtulníkem.

Druhá část výpravy se pokoušela o výstup na hlavní vrchol Holandským žebrem, ale neúspěšně.



Vybavení expedice na Annapurnu z archivu Heinze Oberraucha

  Rakušané  poprvé vystoupili na Fang (7.647 m), výrazný skalní pařát na JZ hřebeni. 17.5.1980 stáli na vrcholu Sepp Mayerl (43), Hermann Neumair (28) a Šerpa Chopal Ang (34).

1981

Poláci přelezli další logický směr v jižní stěně - pravý pilíř ústící mezi centrální a východní vrchol. BC založili 31.4. Za týden už stál C2 v 6.100 m a nad ním začaly lezecké obtíže. Počasí nebylo ideální, často sněžilo a sníh se sesouval v menších lavinách. Po třech týdnech tvrdé dřiny, kdy se za den podařilo postoupit často o pouhých 50 m, dolezli do 6.800 m, kde vznikl C3. Psalo se už 19.5., když založili C4 v 7.300 m.

Maciej Berbeka (26) a Boguslaw Probulski (27) natáhli následujícího dne 150 m fixních lan pro vrcholový útok. 21.5. poponesli stan do 7.650 m. Pak přišla sněhová bouře a uvěznila je na 40 hodin ve stanu. Nespali a ani nevařili. 23.5. v 10 dopoledne vítr náhle ustal a o hodinu později už oba postupovali svahem. Přelezli 130 metrový skalní schod obtížnosti V a po ostrém hřebínku se dostali na hlavní hřeben. 23.5.1981 v 17:30 stáli oba na centrálním vrcholu. Strávili zde pouze chvíli, rychle se přibližující mraky zavelely k ústupu. Zpět do C5 dolezli naprosto vyčerpaní ve 22:00.

Poláci na pilíři natáhli celkem 3.000 m fixních lan a obtížnost přirovnali k severce Matterhornu. Ovšem v téměř dvojnásobné výšce a daleko tvrdších klimatických podmínkách.

Maciej Berbeka (1954 - 2013, †58) vystudoval průmyslový design, maloval a dělal scénografa. Taktéž působil jako člen tatranské horské služby a jako horský vůdce. V letech 1982-1986 vedl Horolezecký klub v Zakopanem. Zdolal 5 osmiček: Annapurnu (1984), Manáslu (1984 v zimě), Čo Oju (1985, zimní prvovýstup), Everest (1993) a Broad Peak. O ten se pokoušel poprvé v zimě 1988, ale ukázalo se, že skončil už na předvrcholu. Vrátil se už v pokročilém věku opět v zimě v r. 2013. Na vrchol dolezli s Tomaszem Kowalskim. Při sestupu nouzově bivakovali v 7.900 m, ale dolů už se nevrátili. Kowalskiho tělo bylo nalezeno o 4 měsíce později, Berbekovo zatím ne. Berbeka byl ženatý a měl 4 syny.

Boguslaw Probulski (1953 - 1994, †41) vylezl z osmiček pouze na Annapurnu (1981), ačkoliv se účastnil i expedic na Manáslu a Kančendžendu. Zahynul v r. 1994 po pádu při sólolezení na polském Giewontu.



Poláci před zimní expedicí na Manáslu 1984. Probulski v zadní řadě druhý zleva, Berbeka čtvrý zleva

  Francouzi měli v plánu jako první zdolat SZ hřeben. Koncem září se dostali do 7.400 m, ale poté v lavinách zemřeli 2 horolezci a 2 Šerpové. To expedici ukončilo.

Japonci se také zhlédli v jižní stěně a na podzim tu prostoupili už třetí cestu - méně výrazný centrální pilíř mezi britskou a polskou cestou. BC založili 28.8. ve 4.100 m. Stejně jako Britové umístili C1 na skalním ostrůvku ve 4.880 m ještě v uctivé vzdálenosti od stěny. C2 vznikl v 5.700 m a C3 v 6.150 m. Šerpští nosiči byli schopni dolézt až pod skalní pilíř v 6.700 m, pak už bylo vše na Japoncích. Následovaly tábory C4 v 7.100 m a C5 v 7.600 m. Odtud zbýval už jen poslední strmý schod na hlavní hřeben.

29.10.1981 v 7:00 opustili stan Hiroshi Aota (23) a Yukihiro Yanagisawa (26). Dolezli na sedlo mezi hlavním a centrálním vrcholem a z něj pokračovali na ten hlavní. Na nejvyšším bodě stáli v 15:30. V 19:00 pak byli zpátky v C5. O dva dny později zkusili vrcholový pokus ještě Haruyuki Endo a Yasuji Kato. Endo byl rychlejší, ale náhle Kato zmizel z dohledu. Endo se vrátil a stopy naznačovaly, že Kato uklouzl a zřítil se. Poté už ani Endo neměl chuť pokračovat a sestoupil. Jako bonus mu k tomu příroda dopřála sněhovou bouři.

1982

  Britové vyslali pod jižní stěnu 3-člennou expedici se záměrem vylézt další cestu vpravo od polského pilíře. Vedl ji osvědčený borec Alex MacIntyre. Při sestupu do BC z výškového tábora jej zasáhl padající 5-kg kámen a zlomil mu vaz. Bylo mu pouhých 28. Po jeho nešťastné smrti expedice skončila.

Alex MacIntyre (1954 - 1982, †28) vypadal jako klasický hippík 60. let, ale patřil k první horolezecké lize. Vyznával alpský styl. Vylezl prvovýstupy na Dhaulágirí (1980, východní stěna) a na Šišu Pangmu (1982, JZ stěna). Dvakrát se neúspěšně pokoušel o Makalu. Zahynul během pokusu o další prvovýstup jižní stěnou Annapurny. Při sestupu do BC z výškového tábora jej zasáhl padající 5-kg kámen a zlomil mu vaz.



Hipík Alex McIntyre
 
Nil Bohigas
 
Enric Lucas

1984

Španělé Nil Bohigas (26) a Enric Lucas (23) dokončili alpským stylem dva roky starý britský pokus v jižní stěně vpravo od polské cesty. Přijeli s předstihem a 15.8., ještě během monzunu, založili BC ve 4.200 m. Následujících 5 týdnů se aklimatizovali v okolí do výšek 6.000 m. Pak nasadili 25 kg batohy a vydali se do 2.300 m vysoké stěny. Měli s sebou jídlo a palivo na 7 dní, stan, dvě lana 7 a 8 mm a pár ledovcových šroubů.

Nejprve bivakovali v 5.800 m pod stěnou. Snažili se minimalizovat hrozbu lavin a proto vyšli ve 22:00. Lezli celou noc a větší část dne a po 19 hodinách přespali v 7.100 m. Všechny těžké pasáže překonávali nenavázaní kvůli rychlosti. Následující den se posunuli jen o 50 m, obtížnost byla V+. Další dva dny lezli sněhovým a mixovým terénem až na poslední skalní lávku v 7.650 m. Ta měla na 160 výškových metrech obtížnost V-V+ a trvala jim celý den. Nad ní se napojili na polskou cestu. Bivakovali ještě v 7.800 m a 3.10.1984 ve 12:30 dolezli na centrální vrchol. Odpoledne se pak vrátili na místo posledního bivaku. Následující den slaňovali nejprve polskou cestou a pak žlabem vpravo od ní až do 5.900 m. Po 80 m délkách, vždy jen z jednoho fixního bodu.

Výstup jim trval celkem 7 dní a sestup pouhý den. Byl to jeden z největších výkonů himálajského lezení vůbec.

Nil Bohigas (1958 - 2016, †58) vylezl v r. 1984 ceněným prvovýstupem na Annapurnu jižní stěnou a o 4 roky později na Everest. Ze západního hřebene pak sletěl ze 7.300 m na paraglidu. Měl na kontě i několik sólovýstupů na himálajské šesti a sedmitisícovky. Věnoval se také průzkumu arktických oblastí, v r. 1991 došel pěšky na severní pól. Urazil skoro 800 km a trvalo mu to 78 dní. Organizoval i sportovní akce v horách. Zemřel v pouhých 58 letech, příčinu úmrtí rodina odmítla zveřejnit.

Enric Lucas (1961, 62) vylezl v r. 1984 bravurním prvovýstupem na Annapurnu jižní stěnou. Pak už žádnou další osmičku nepřidal, byť se účastnil ještě dvou expedic na Everest (1983, 1985), na jižní stěnu Lhotse (1989) a na Dhaulágirí (1989). Kromě toho v Andách vylezl na Huascarán (6.780 m) za jediný den i se sestupem. Lezl i v Mali a Hindukúši, je dlouholetým speleologem a výborným lyžařem. 12 let dělal správce chaty Colomina v Pyrenejích.



Španělské děti květin bravurně zdolaly jižní stěnu alpským stylem v r. 1984. Bohigas dole, Lucas vpravo


Bohigas v jižní stěně


Bohigas ve sněhových srázech


Bohigas a Lucas na vrcholu Annapurny

Švýcaři poprvé zdolali 7,5 km dlouhý východní hřeben. Horolezeckou sekci výpravy tvořili 4 alpští horští vůdci - Erhard Loretan (25), Norbert Joos (24), Ueli Bühler (23) a Bruno Durrer (31). 17.9. založili BC (4.300 m) a pak postupně C1 (5.700 m), C2 (6.500 m) a C3 (7.100 m) už pod vrcholkem Tarke Kang. C4 nebo spíše iglú postavili pak těsně za vrcholkem Roc Noir (7.490 m) a sestoupili do BC k odpočinku.

Po týdnu škaredého počasí se všichni sešli v C3 a 22.10. vyrazili do C4. Odtud, tedy z vrcholu Roc Noir, sestoupili Bühler s Durrerem a dál pokračovali jen Loretan s Joosem. K hlavnímu vrcholu to bylo ještě 5,5 km, což je v těchto výškách vražedná vzdálenost. Vyrazili v 5:30 a trasa vedla převážně přes sněhová plata. Ve 14:00 stáli na východním vrcholu. Pokračovali do sedla pod centrálním vrcholem, ale tady je zastavil silný vítr. Zabivakovali opět v iglú ve výšce 8.020 m. 24.10.1984 v 8:30 opustili skrovný přístřešek, v 10:00 přešli centrální vrchol pak je čekalo překvapení - 100 metrů téměř svislé skály. Naštěstí měli dvě skoby a mohli slanit. V sedle si nechali batohy a jen polehku došli ve 13:30 na hlavní vrchol. První traverz všech tří vrcholů Annapurny byl dokonán.

Ale vyhráno ještě neměli. Sestup stejnou trasou nepřipadal v úvahu díky svislé skále. Slezli proto zpět pro batohy a rozhodli se pro ústup severní stěnou přes Holandské žebro. Byli si vědomi velkého lavinového nebezpečí a podle Joose sestupovali tři: 'Loretan, já a strach'. Bivakovali v 6.800 m, ještě nad žebrem. 25.10. postupovali pomalu a hlavně slaňovali těžkým terénem 65° sněhovými svahy. V 16:00 už byli pod žebrem, ale stále v místě, kde se potkává většina lavin. Absolvovali další bivak a 26.10. ráno je zasáhla tlaková vlna z laviny nedaleko. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Ve 14:00 pak došli do BC, kde kempili Japonci a Češi. Se svými kolegy z výpravy se Loretan s Joosem se potkali pak až v Káthmandú.

Švýcaři objevili sice dlouhou, ale asi nejbezpečnější cestu k vrcholu s nízkým lavinovým rizikem.

Erhard Loretan (1959 - 2011, †52) se stal Po Messnerovi a Kukuczkovi třetím člověkem, který dokončil Korunu Himálaje (1982-1995). Podařilo se mu to už ve věku 36 let. Byl oceňován za alpský styl a nové cesty, často i bez stanu na jeden zátah. Vyučil se tesařem, ale živil se jako horský vůdce. Na horách byl v podstatě pořád a měl vynikající kondici. Byl malý a sporý, vážil okolo 60 kg. Často však podceňoval riziko. Dvakrát si zlomil obratle na páteři, poprvé při zdolávání 13 severních alpských stěn a podruhé při paraglidingu. V r. 2001 lehce zatřásl se svým sedmiměsíčním synem, aby jej utišil v pláči, ale dítě zemřelo. Erhard dostal čtyřměsíční podmínku, ale tragédie pro něj stejně znamenala doživotí. V r. 2011, v den svých 52. narozenin, lezl s partnerkou na alpský Gross Grünhorn. Ta uklouzla a strhla ho s sebou. On se zabil, ona přežila.

Norbert Joos (1960 - 2016, †55) už ve 12 vystoupil na Matterhorn a ve 20 vylezl severku na Eiger. První osmičkový zářez zaznamenal ve 22 na Nanga Parbat. Nakonec vylezl na 13 osmitisícovek, jediný Everest mu odolal, ačkoliv ho zkoušel 5x. Lezl alpským stylem a bez kyslíku. Jeho častým partnerem byl Erhard Loretan, spolu např. pamětihodně přetraverzovali všechny 3 vrcholy Annapurny v r. 1984. V r. 2016 doprovázel dva klienty na alpskou Berninu. Při sestupu jeden sklouzl a strhl i ostatní. Joos nepřežil, klienti ano.



Erhard Loretan
 
Norbert Joos

1985

Italové přijeli s pětičlennou expedicí a úmyslem přelézt dosud panenskou SZ stěnu. Byli pod ní úplně sami. BC založili v 4.300 m, C1 v 5.100 m a C2 v 6.000 m. Odtud už pokračovali jen Reinhold Messner (40) a Hans Kammerlander (28) alpským stylem. Plán to byl poněkud riskantní, zbývalo jim ještě přes 2.000 m a nebyli dostatečně aklimatizovaní. Ale chtěli využít krásného počasí, které zatím panovalo. Trasa vedla přes sněhová pole kombinovaná s čistým ledem a výše se skalními lávkami. Dolezli až do 7.200 m a hodiny kopali plošinu pro bivak. Pak přišla bouře a přečkali bezesnou noc.

23.4. ráno bylo počasí opět pěkné. Lezli směrem k JZ hřebeni a v 7.500 m po další bouřce opět zabivakovali. Ráno bylo ledové a výše na hřebeni řádila bouře a vítr. Přesto se vydali nahoru. Drželi se co nejvíce vlevo od hřebene, aby se alespoň částečně kryli před silným větrem. Padla mlha a jen občas se otevřelo okno do jižní stěny. Nakonec 24.4.1985 v 11:00 dorazili na vrchol.

Jenže kam dál? V mlze bylo riskantní hledat cestu severní stěnou. Sestupovali proto po výstupové trase, i přes bouřku a mizernou viditelnost. Odpoledne našli místo posledního bivaku, ale pokračovali níž. Ještě před setměním jim vyšli naproti dva spolulezci a za svitu čelovek všichni slezli až do C2. Zde strávili další bezesnou noc ohrožováni menšími lavinami. Následujícího dne pak sestoupili až do BC.

Vrcholové ambice měli i ostatní tři členové a 1.5. se vydali na pokus č. 2. Ale sníh byl příliš hluboký. Pak Reinhard Patscheider ztratil rovnováhu a padal 400 m po svahu. Přežil zázrakem a ostatní se rozhodli už dál osud nepokoušet.

Reinhold Messner (1944, 79) je pravděpodobně nejlepším výškovým horolezcem všech dob. Jako první získal Korunu Himálaje (1970-1986) a proslul svými inovativními výstupy. Má na kontě první výstup na Everest bez kyslíku, první sólovýstup na osmitisícovku (Nanga Parbat), první sólo na Everest, první osmitisícovku alpským stylem (Gašerbrum I), první traverz dvou osmiček bez sestupu do BC (GII a GI), první přelez obávané Rupálské stěny (Nanga Parbat), prvovýstupy na Annapurně, Manáslu atd. Při žádném z výstupů nepoužil kyslík. Kromě toho vylezl na nejvyšší hory všech světadílů (Koruna světa), přešel poušť Gobi (2.000 km), Grónsko (2.200 km) nebo Antarktidu (2.800 km). Kupodivu žije dodnes. Založil několik muzejí (Messner Mountain Museum) s horolezeckými relikviemi. V letech 1999-2004 byl poslancem Evropského parlamentu za italské Zelené. Je podruhé ženatý, má 4 děti, 3 se svou současnou manželkou.

Hans Kammerlander (1956, 67) zdolal 12 osmitisícovek, 7 z nich s Reinholdem Messnerem. Spolu přetraverzovali Gašerbrumy I a II bez sestupu do BC. Pozornost vzbudil i jeho částečný sjezd Everestu na lyžích (1996). Do Koruny mu chybí jen Manáslu a Šiša Pangma (tam byl ale na centrálním vrcholu 8.008 m). Z dalších pěkných kopců má na kontě Nuptse (7.804 m), Muztagh Ata (7.546 m) a třikrát Ama Dablam (6.856 m).



Kammerlander a Messner v r. 1991


Messner ve srázech SZ stěny

1987

  Poláci  Jerzy Kukuczka (38) a Artur Hajzer (24) poprvé vystoupili na Annapurnu v zimě. Lezli originální francouzskou cestou v severní stěně a na vrcholu stáli 3.2.1987. O něco podobného se už v r. 1984 pokoušela korejská výprava, ale i přes zprávy o úspěchu se jejich výstup považuje za neprůkazný a pravděpodobně nedokončený.

Jerzy Kukuczka (1948 - 1989, †41) zvaný Jurek se stal jedním z nejuznávanějších výškových horolezců všech dob. Po Messnerovi jako druhý zkompletoval Korunu Himálaje. Lezl často v zimě a novými cestami, prakticky na každé osmičce má prvovýstup. Jeho himálajská kariéra trvala pouhých 10 let. Zemřel, jak se na horolezce sluší, v jižní stěně Lhotse. Uklouzl a přetrhlo se s ním 6 mm lano, na které byl navázaný. Vlastně spíš prusík. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Byl známý svou tvrdostí, schopností snášet utrpení, ale i neústupností a častým ignorováním rizika. Byl ženatý a mezi expedicemi stihl zplodit 2 syny, ale ti znali otce spíš z fotografií.

Artur Hajzer (1962 - 2013, †51) patřil k nejlepším ze silné polské generace 80. let. Vystoupil na 6 osmitisícovek: Manáslu (1986), Annapurnu (1987), Šiša Pangmu (1987), Dhaulágirí (2008), Nanga Parbat (2010) a Makalu (2011). Na první dvě prvovýstupy a na Annapurnu jako první v zimním období. Třikrát se pokoušel o legendární jižní stěnu Lhotse, avšak marně. Osudným se mu stal Gašerbrum I, kde se v r. 2013 při sestupu Japonským kuloárem zřítil. Byl ženatý a měl 2 děti.



Hajzer a Kukuczka po úspěšném výstupu

  Španělé  vytvořili novou variantu v severní stěně. Postupovali německou cestou k centrálnímu vrcholu z r. 1980, ale na vrcholovém platu (vlevo od Srpu) odbočili doprava a delším traverzem dolezli na hlavní vrchol. Úspěch slavili 8.10.1987 Josep Maria Maixé Pasano (26) a Rafael Lopez.

  Japonci  úspěšně zopakovali britskou cestu v jižní stěně, ale v zimě. Na vrcholu stáli 20.12.1987 čtyři, ale vrátili se jen dva. Zbylí se při sestupu zřítili ze 7.800 m.

1986

Francouzi se pokoušeli přelézt cestu v pravé části SZ stěny. Postavili 2 výškové tábory a mezi 7.200-7.300 m natáhli fixy. Pak bivakovali v 7.500 m a z něj se 8.10.1986 Patrick Gabarrou (35) a Šerpa Pemba Norbu dostali na hřeben. Jenže počasí bylo nevlídné a k hlavnímu vrcholu daleko. Proto se vrátili zpět do bivaku. Následujícího dne zkusili další pokus, ale kvůli silnému větru museli sestoupit. Neustále je ohrožovaly padající séraky, naštěstí ani jednoho z nich nezasáhly. Cesta dostala název pilíř Gabarrou.

1988

  Prvním Čechem  na vrcholu byl Josef Rakoncaj (37) 10.5.1988. Jako člen mezinárodní expedice nazvané L'Esprit d'Equipe neboli Týmový duch prostoupil britskou cestu levým pilířem jižní stěny. Z 6-členné expedice stálo na vrcholu 5 horolezců, kromě Rakoncaje ještě Benoit Chamoux (FRA, 27), Steve Boyer (USA, 41), Nicolas Campredon (FRA, 26) a Soro Dorotei (ITA, 37).

Josef Rakoncaj (1951, 73) je prvním světově známým českým horolezcem. Vystoupil bez kyslíku na 7 osmiček: K2 (1983, severní stěna), Broad Peak (1986), Annapurnu (1988, jižní stěna), Manáslu (1989, jižní stěna), Čo Oju (1990, zpochybňovaný výstup), Šiša Pangmu (1990, nová cesta severní stěnou) a Nanga Parbat (1992). Na K2 stál i podruhé v r. 1986 po výstupu Abruzziho žebrem. A novou cestou zvládl Lhotse Shar (1984). Ale Everest mu třikrát odolal. Vybíral si těžké nebo dosud neprostoupené cesty. Kromě lezení je jeho druhým koníčkem létání na ultralightech. Dělal horolezeckého trenéra, o svých výstupech napsal několik knih a zložil firmu 'sir Joseph' zaměřenou na outdoorové oblečení a vybavení. Je ženatý, má syna a dceru.

Češi přelezli pilíř Gabarrou v pravé části SZ stěny. Cestu otevřely dvě francouzské výpravy z let 1984 a 1986. První skončila v 7.200 m po smrti dvou horolezců v lavině a při druhé se podařilo dolézt na hřeben do 7.900 m.

Češi postavili BC nízko, v pouhých 3.800 m. C1 pak vznikl pod pilířem, ale byl ohrožován lavinami a padajícím kamením, tak jej přesunuli jinam. Jak dobré rozhodnutí to bylo se přesvědčili zanedlouho, když původní místo zametla lavina. Na pilíři pak museli postavi 4 tábory, poslední C5 v 7.100 m poblíž Messnerova bivaku z r. 1985. 1.10. se z něj vydali k vrcholu Josef Nežerka (33), Jindřich Martiš (36) a Jiří Pelikán (36).

Pelikán to otočil na sedle na západním hřebeni. Ostatní dva pokračovali bez obav, sestup odtud do C5 byl snadný. Museli bivakovat v 8.000 m v záhrabu. Ráno bylo ledové a větrné. Nechali batohy na místě a jen polehku vyrazili k vrcholu. Byl to už jen kousek a 2.10.1988 dopoledne na něm oba stanuli. Pak vyzvedli batohy a přes sedlo sestupovali k C5. Když míjeli vrcholek pilíře nazvaný Sans Nom, všimli si, že k němu vedou stopy. Níže na hřebínku našli cepín, lano, rukavice a ledovcový šroub. Značně znepokojeni pokračovali do C5, ale Pelikán v něm nebyl. A nebyl ani v C4. Zřejmě se pokoušel vylézt na Sans Nom a uklouzl. Jeho tělo bylo o den později nalezeno u paty stěny v 5.100 m.

Josef Nežerka (1954, 69) hodně lezl na pískovcích. Dvakrát zdolal Khan Tengri (6.995 m) a dále Pik Pobědy (7.439 m), Fitz Roy (3.461 m) a McKinley (6.190 m). V Himálaji vystoupil na Annapurnu (1988, prvovýstup), Nanga Parbat (1992), Mount Everest (1996, napotřetí, s kyslíkem) a Gašerbrum I (2007). Na Nanga Parbat stáli s Josefem Rakoncajem jako první Češi. Neúspěšné pokusy zaznamenal na Dhaulágirí, Makalu a Broad Peaku. Známý je jeho výrok 'Všechny filmy o horolezcích jsou trapné!', je stavební inženýr a má 3 syny.

Jindřich Martiš (1952 - 1997, †45) vylezl na Annapurnu (1988) a pokoušel ještě o další 4 osmičky, avšak bez úspěchu. Byl známý svým rozumným postojem k riziku. Pokud se necítil, neváhal a otočil se pár metrů pod vrcholem. Jako např. v r. 1987 na Everestu, kdy mu chybělo pouhých 300 m. I přesto zahynul v horách. V r. 1997 prováděl skupinu turistů kolem Annapuren a u sedla Thoruhg La se s ním při fotografování utrhl kus svahu. Jeho tělo našli pastevci následujícího roku a pochovali jej nad sedlem.



Josef Rakoncaj
 
Josef Nežerka
 
Jindřich Martiš

Poláci si vybrali východní hřeben. Nalezli na něj východním žebrem jižní stěny (až za Roc Noir) a pokračovali na Východní vrchol. Složení expedice bylo jako když kočička s pejskem pečou dort - 5 Poláků, 2 Britové, 2 Němci, 2 Ekvádorci, Američan a Ital. BC založili 30.8. ve 4.200 m, pak ABC v 5.200 m. Dál cesta vedla přes nebezpečný ledopád. Natáhli zde 400 m fixních lan, které ničily padající kameny a led, takže musely být obnovovány. C1 vznikl v 6.000 m a C2 v 6.550 m. Pak následoval skoro měsíc špatného počasí.

10.10. přenocovali Jerzy Kukuczka (40) a Artur Hajzer (26) v C2 a poté lezli obtížné úseky v 60° sněhovo-ledovém svahu. Oba se jistili, proto postup nebyl nejrychlejší. Přespali v 7.100 m. Obtížnost neměkla, ale tentokrát už postupovali oba současně. Dolezli na východní hřeben a v 7.500 m zabivakovali. 13.10.1988 v 16:00 oba dolezli na východní vrchol. Noc strávili v předchozím bivaku a další sestup si protáhli přes Roc Noir a sedlo pod ním. Terén tu byl totiž snazší. Po dalším bivaku v 6.800 m došli 15.10. do BC.

Mezitím se jejich sestupovou trasou vydali k vrcholu Ekvádorci Ramiro Navarrete (38) a Francisco Espinoza (39) a Polák Janusz Majer (42). Přespali v C4 v 7.500 m a 16.10. se vydali k východnímu vrcholu. Na něj dolezl ve 14:00 pouze Navarrete, ostatní dva otočili těsně pod vrcholem. Noc přečkali v C4, ale počasí se zhoršilo. Za špatné viditelnosti sestupovali nenavázaní východním hřebenem. V úzkém místě se s Navarretem utrhla převěj a zřítil se 1.200 m hluboko.

Zbylí dva pokračovali jižními svahy Roc Noir. Espinoza při slaňování přehlédl konec lana a padal 30 m. Přežil, ale byl zraněný a ztratil rukavice. V mlze nenašli C3 a těžkou noc strávili bez stanu v záhrabu. Ráno dolezli do C3 v 7.200 m. Jejich zoufalé volání zaslechl v C2 Angličan Henry Todd, dolezl k nim a zalarmoval ostatní. Dvojice byla na konci sil, bez jídla i paliva. V 15:30 vyrazila z BC trojice spolulezců (Untch, Soncini i vyčerpaný Hajzer) a lezla přes noc. Za 24 hod. se dostal do C2 Američan Steve Untch, přelezl 2.800 m v jednom zátahu. Tady se potkal s trojicí, která pomalu a s problémy sestoupila z C3. Hajzer a Soncini byli v C1. Záchranná akce s nezištnou pomocí všech čtyř pak už probíhala většinou po fixních lanech a nakonec dopadla dobře, 21.10. se všichni dostali do BC.

1992

  Francouzi Pierre Béghin (41) a Jean Christophe Lafaille (27) se pokoušeli alpským stylem o novou cestu v jižní stěně mezi britským a japonským směrem. V 7.500 m se s Béghinem vytrhla skoba a zřítil se. Konsternovaný Lafaille musel improvizovat. Místo skob použil kolíky od stanu a spouštěl se na 20 metrovém tenkém 6 mm lanku. O kilometr níž se na něj sesypala kamenná lavina a zlomila mu pravou ruku. Po celkem 5 dnech sestupu se zcela zdevastovaný dokázal dostat do BC slovinské výpravy, kde mu poskytli pomoc. Jeho manželka byla už mezitím informována, že zemřel. Při opětovném shledání ani nebyla moc zklamaná, protože dědictví po horolezcích většinou obnáší jen pár oprýskaných karabin.

Pierre Béghin (1951 - 1992, †41) patřil k první lize. Vystoupil na 5 osmitisícovek: Manáslu (1981, prvovýstup), Kančendženga (1983, sólo), Dhaulágirí (1984, prvovýstup), Makalu (1989, sóloprvovýstup), K2 (1991, prvovýstup). Byl vyznavačem malých expedic, neprobádaných koutů a alpského stylu. Zahynul v r. 1992 v jižní stěně Annapurny, vytrhla se s ním skoba a zřítil se.

Jean-Christophe Lafaille (1965 - 2006, †40) vylezl v letech 1993-2004 na 11 osmiček, často novými cestami nebo sólo. Chyběly mu pouze Everest, Kančendženga a Makalu. Annapurna se mu podařila až napočtvrté. Při prvním pokusu o novou cestu jižní stěnou zahynul jeho spolulezec Pierre Béghin a Lafaille vyvázl se zraněními. V roce 1995 se marně pokoušel sólo o britskou cestu jižní stěnou, o 3 roky později zkusil totéž jako člen mezinárodní expedice. Až v r. 2002 se mu zadařilo východním hřebenem. Co těsně nedokázala Annapurna, podařilo se Makalu, kde Lafaille beze stopy zmizel během zimního sólovýstupu v r. 2006. Měl ženu a dvě děti.



Nadšený Béghin pod Annapurnou

1995

  Lyžařská sezóna začala. Slovinští bratři  Davo (32) a Andrej (25) Karničarovi sjeli 29.4.1995 severní stěnu na lyžích až na hranici sněhu do 4.500 m blízko BC. Vrchol opustili v 9:30 a do BC dorazili kolem 18:00. Tak dlouhé sjezdy nejsou ani na českých sjezdovkách.

1996

  Švýcar  André Georges (42) poprvé zdolal 15.5.1996 Annapurnu sólo severní stěnou, pouhých 11 dní po výstupu na Dhaulágirí.

André Georges (1953, 70) v r. 1976 přelezl jako první v zimě severní hřeben Dent Blanche. Jeho častým parťákem byl Erhard Loretan, v zimě 1985 přetraverzovali ve švýcarských Alpách během 18 dní 41 vrcholů včetně 33 nad 4.000 m. V Himálaji má na kontě 8 osmitisícovek: Everest (1988), Čo Oju (1993), Manáslu (1994), Dhaulágirí (1996), Annapurnu (1996), Lhotse (1998), Makalu (1999), Gašerbrum II (2001) plus centrální vrchol Šiša Pangmy. Dhaulágirí a Annapurnu zdolal sólo během 11 dní. Pracuje jako horský vůdce, postavil i chatu a chová u ní jaky po vzoru Nepálců.

Polák a Ukrajinec poprvé prostoupili dlouho pokoušený SZ hřeben napravo od francouzské cesty. 10-členná výprava měla v plánu Holandské žebro, až po výstraze v podobě několika lavin se rozhodli pro bezpečnější, ale daleko těžší SZ hřeben. BC založili 3.9. a většinu materiálu do něj inovativně přepravili vrtulníkem. C1 vznikl v 5.100, C2 v 5.700 m a C3 už na severním hřebeni v 6.100 m. Následovalo lezení záludným a tenkým hřebínkem s převějemi. Pak se ale zhoršilo počasí, nasněžily 2 metry čerstvého sněhu a padly návrhy na ukončení expedice. Čas ubíhal, ale nakonec byl založen C4 v 6.500 m pod výšvihem hřebene. Další 3 dny přelézali strmé skalní a sněhové pasáže a 15.10. založili C5 v 7.100 m pod nejtěžším úsekem - skalní hradbou.

Až 19.10. Andrzej Marciniak (37) a Vladislav Terzyul (43) našli vhodnou průstupovou trasu a zabezpečili ji fixními lany. Obtížnost byla údajně VI. Pokročilá roční doba ale přinášela časté bouřky a sněžení, což výstup téměř znemožňovalo. Přesto oba zkusili vrcholový pokus. 20.10.1996 vyrazili z C5 v 7:00, v 10:00 byli pod skalami a v 15:00 dolezli na vrchol. Terzyul se snažil filmovat navzdory mizerným podmínkám. Do C5 sestoupili až za tmy. Sešli se tu s Waldemarem Sorokou (37) a Krzysztofem Tarasiewicem (35), kteří ale vrcholový pokus odpískali poté, co v noci přišla bouře a roztrhala jim stan. Ráno všichni zahájili neprodleně sestup. Terzyul zůstal v C2, ostatní pokračovali a ve 22:00 se dostali až do BC. O den později je následoval i Terzyul.

Přívaly čerstvého sněhu jim však znemožnily pochod do civilizace a až 30.10. museli být evakuováni do Pokhary vrtulníkem.

Andrzej Marciniak (1959 - 2009, †50) se podruhé narodil v r. 1989, kdy sice vystoupil na Everest, ale následně lavina smetla celý tým. 5 horolezců zahynulo, on jediný přežil, i díky záchranné akci, kterou tehdy rychle zorganizoval Artur Hajzer. Marciniak pak ještě v r. 1996 vylezl ceněným prvovýstupem SZ hřebenem na Annapurnu. Další osmičky už nepřidal. Zubatá si jej našla v r. 2009 na Prostrednom Hrotu v Tatrách, kdy jej rozdrtil skalní blok uvolněný ze stěny.

Vladislav Terzyul (1953 - 2004, †50) jako první Ukrajinec a 13. člověk v pořadí dosáhl na Korunu Himálaje. Lezl bez kyslíku a alpským stylem. Byl na Ukrajině respektovanou personou a v r. 2000 jej v Oděse zvolili občanem roku. Při sestupu z poslední osmičky, Makalu, v r. 2004 beze stopy zmizel.



André Georges
 
Andrzej Marciniak
 
Vladislav Terzyul

2002

  Francouz  Jean Christophe Lafaille (27) a Španěl  Alberto Inurrategi (23) přelezli východní hřeben a zopakovali tak výkon Švýcarů Loretana a Joose z r. 1984. Na rozdíl od nich však nesestoupili Normálkou, ale stejnou cestou. Od vrcholku Glacier Dome a zpět museli přelézt celkem 15 km hřebene. Zvládli to za 2 bivaky při výstupu a jeden při sestupu.

Alberto Inurrategi (1968, 55) dokázal jako desátý muž a druhý Španěl vylézt na všechny osmitisícovky. Podařilo se mu to už ve 33 letech (1991-2002), čímž vyrovnal Mexičana Carlose Carsolia. Lezl bez kyslíku a alpským stylem bez výškových nosičů, vybíral si těžké nebo nové trasy. Prvních 12 osmiček vylezl se svým bratrem Félixem, který zahynul v r. 2000 při sestupu z Gašerbrumu II.



Jean Christophe Lafaille
 
Alberto Inurrategi

2006

  Slovák  Peter Hámor (41) přelezl východní hřeben a s Poláky Piotrem Pustelnikem (54) a Piotrem Morawskim (29) a jedním Šerpou vytvořili novou variantu. Na hřeben mezi Tarke Kang a Roc Noir vylezli pilířkem vlevo od polského sestupu z r. 1988. Pak všichni pokračovali na východní vrchol. A Hámor dolezl i na centrální a potom na hlavní. Ostatní tři to otočili na sedle mezi východním a centrálním vrcholem.

Peter Hámor (1964, 59) vypadá jako sériový vrah, ale horolezec je excelentní. Vylezl na Pik Korženěvské (7.105 m) v Pamíru a v letech 1993-1995 si připsal trojku nejtěžších alpských severek (Matterhorn, Grandes Jorasses, Eiger). Poté jako první Slovák dosáhl na Korunu Himálaje (1998-2017), bylo mu 53. Na Annapurně stál dokonce 2x. Kromě toho má i Korunu planety, nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Je ženatý a má 2 děti, ty se však nepotatily a vedou docela obyčejný nelezecký život.



Peter Hámor
 
Tomaž Humar

2006

  Slovinec  Tomaž Humar (38) vytvořil další variantu východního hřebene. Lezl sólo svahem vpravo od polské cesty z r. 1988. Na hřebeni bojoval se zimou a tak silným větrem, že se místy musel plazit. 28.10.2007 v 15:00 stál na východním vrcholu. Zahájil neprodleně sestup a o den později už nocoval v BC.

Tomaž Humar (1969 - 2009, †40) měl na kontě spoustu výstupů po celé zeměkouli. Většinou lezl sám a neotřelými cestami. V r. 1996 dostal horolezeckého Oscara Piolet d'Or za výstup na Ama Dablam. Z osmitisícovek stanul na Annapurně (1995) a Šiša Pangmě (2002). Kromě toho zaznamenal Nuptse (západní vrchol 7.732 m), Pumori (7.138), Baruntse (7.152 m) a výhcodní vrchol Annapurny (8.026 m). V r. 2009 po sólovýstupu na Langtang Lirung (7.227 m) v Nepálu při sestupu spadl a o den později vážným zraněním podlehl.

2009

  Čech  Martin Minařík (41) společně s Francouzkou  Élisabeth Révol (29) přelezli východní hřeben s novou variantou nástupu kolem Singu Chuli (Fluted Peak, 6.501 m). 19.4.2009 stáli společně na východním vrcholu, bohužel Minaříkovi při sestupu došly síly a zůstal nahoře. Francouzka přežila.

Martin Minařík (1967 - 2009, †41) se stal jedním z nejúspěšnějších českých výškových horolezců. Měl na kontě více výstupů v Yosemitech, Skalnatých horách, Alpách atd. Po revoluci žil střídavě v USA a v Čechách. Byl spíše sólistou, lezl bez kyslíku a držel se hesla, že trénovat je zbytečné, trénuje se až za pochodu. V Himálaji zdolal 8 osmiček: Manáslu (1999), Kančendžengu (2002), Broad Peak (2003), Šiša Pangmu (2004), Čo Oju (2005, sólo), Lhotse (2007), Dhaulágirí (2008) a Annapurnu (2009, východní vrchol). Při sestupu z poslední mu došly síly a dolů už se nevrátil.

Élisabeth Révol (1979, 44) vylezla v r. 2008 sólo bez kyslíku během 16 dní na Broad Peak a oba Gašerbrumy. Nemá štěstí na chlapy. V r. 2009 vylezli s Martinem Minaříkem na východní vrchol Annapurny a Minařík následně zahynul při sestupu. V r. 2018 s Polákem Maczkiewiczem stáli na vrcholu Nanga Parbat (zimní výstup!). Ani Polák sestup nepřežil. Kromě zmíněných vylezla Élisabeth ještě na Lhotse (2017).

2012

  Češi  Radek Jaroš (48) a Jan Trávníček (35) vylezli 6.5.2012 na hlavní vrchol severní stěnou. Pro Jaroše to byla už jeho 13. osmitisícovka.

Radek Jaroš (1964, 59) je jediným Čechem, který zkompletoval Korunu Himálaje. Podařilo se mu to v r. 2014 jako 15. člověku bez použití kyslíku. V r. 2012 přišel na Annapurně díky omrzlinám o všechny prsty na levé a o dva na pravé noze. Později završil i Korunu planety, tedy nejvyšší hory všech světadílů včetně Antarktidy. O svých výstupech napsal několik knih. Je rozvedený, má 3 děti a ty mají dvě maminky.

Jan Trávníček (1976, 47) alias Tráva zatím zdolal 5 osmitisícovek: Gašerbrum I (2009), Manáslu 2x (2011, 2021), Annapurnu (2012), K2 (2004) a Čo Oju (2016). Jeho milovanou destinací je Nepál, do tamního Himálaje jezdí stále a neochvějně. V Káthmandú dokonce otevřel českou hospodu Czech pub. Původním povoláním je geodet neboli zeměměřič. Organizuje i různé sportovní a kulturní akce např. Škoda Bike maraton. Je vegetarián, na 98% fotografií se usmívá.



Martin Minařík
 
Radek Jaroš
 
Tráva

2013

Švýcar Ueli Steck (37) vylezl sólo novou cestu v jižní stěně vytyčenou v r. 1992 Francouzi. Byl to jeho třetí pokus. Při prvním v r. 2007 na něj ve spodní pasáži spadl kámen a přežil jen se štěstím. Při druhém o rok později vzdal vlastní ambice a lezl zachraňovat Španěla Inakiho Ochoa de Olzu, který zkolaboval ve 7.400 m. Ani Steckova rychlá pomoc bohužel nepomohla.

Třetí šance přišla v r. 2013, výstup plánovali s Kanaďanem Donem Bowiem (43). BC založili 16.9. a po aklimatizaci se 9.10. vydali do stěny. Bowie byl však znepokojen lavinami a padajícím kamením a raději vzdal. Takže výstup se nečekaně proměnil ve Steckovo sólo. Podmínky ve stěně byly naštěstí dobré a obtíže hratelné. Když během výstupu fotil, snesla se na něj sněhová sprcha a přišel o foťák a jednu rukavici. Naštěstí měl náhradní. V 7.000 m postavil stan, nechal v něm batoh a pokračoval jen se 60 m lanem a termoskou s vodou. Po setmění se utišil vítr a dalo se lézt jen za svitu čelovky. 10.10.2013 v 1:00 po půlnoci stál Steck po 19:30 hodinách lezení na vrcholu.

Zdržel se jen krátce, protože jej ještě čekal nebezpečný sestup. Ten však proběhl bez zásadnějších problémů a za 8:30 hod. už Ueliho vítali v BC. Byl to první úspěšný sólovýstup jižní stěnou a jednalo se bezesporu o jeden z největších himálajských výkonů všech dob. Celou akci natáčeli 2 kameramani, takže po ztrátě foťáku zůstala alespoň nějaká dokumentace.

Ueli Steck (1976 - 2017, †40) nezískal svou přezdívku Švýcarská mašina náhodou, je držitelem spousty alpských rekordů. Mimo jiné dokázal vylézt za 2:22 hod. severku na Eiger, za 61 dnů vystoupil na 82 alpských čtyřtisícovek nebo během 25 hodin absolvoval trojboj severek Eigeru, Mönchu a Jungfrau. Celkem vylezl na 6 osmitisícovek: Gašerbrum II (2009), Makalu (2009), Šiša Pangmu (2011), Čo Oju (2011), Everest (2012) a Annapurnu (2013, sólo nová cesta jižní stěnou). Bohužel další už Štek nepřidá, zahynul v r. 2017 po pádu na Nuptse u Everestu. Bylo mu 40.



Ueli Steck
 
při lámání rychlostních rekordů


Na Annapurně I stálo zatím pouze 5 Čechů:

  1988 - Josef Rakoncaj (37), britská cesta jižní stěnou
  1988 - Josef Nežerka (33), pilíř Gabarrou v SZ stěně
  1988 - Jindřich Martiš (36), pilíř Gabarrou v SZ stěně
  2012 - Radek Jaroš (48), Normálka severní stěnou
  2012 - Jan Trávníček (35), Normálka severní stěnou