Prvovýstupy a významné pokusy
19.10.1954		Z stěna	Rakušané Joseph Joechler, Herbert Tichy a Šerpa Pasang Dawa Lama. Dnešní Normálka.
27.10.1978		JV stěna P strana	Rakušané Edi Koblmüller a Alois Furtner. Výstup je zpochybňovaný.
12.2.1985		JV pilíř	Poláci Maciej Berbeka a Maciej Pawlikowski. Jediný prvovýstup na osmitisícovku v zimním období.
29.4.1986		Z hřeben	Poláci Maciej Pawlikowski a Ryszard Gajewski. Hřebenem pouze do 7.300 m, pak úhyb na Normálku.
2.11.1988		S stěna	Slovinec Iztok Tomazin.
21.9.1990		JZ stěna střed	Švýcaři Erhard Loretan, Jean Troillet a Polák Vojciech Kurtyka.
20.10.1991		V hřeben	Rusové Sergej Bogomolov, Valerij Peršin, Ivan Plotnikov, Jevgenij Vinogradskij, Alexandr Jakovenko.
18.9.1993		Z hřeben	Polák Krysztof Wielicki a Ital Marco Bianchi.
23.9.1994		JZ stěna L střed	Japonec Yasushi Yamanoi.
28.9.1996		S hřeben	Španěl Oscar Cadiach a Rakušan Sebastian Ruckensteiner.
2.10.2006		JZ stěna vpravo	Slovinec Pavle Kozjek.
11.5.2009		JV stěna vlevo	Kazaši Denis Urubko a Boris Dedeško.
7.6.2024		J hřeben	Šerpové Gelje, Tenging Gyaljen, Chhangba, Lakpa Temba, Lakpa Tenji, Ngima Ongda a Francouz Alasdair McKenzie.

Západní stěna

JZ stěna

JV stěna

Severní stěna

Čo Oju z jihu z Nepálu

Čo Oju je dnes po Everestu druhá nejnavštěvovanější osmička. Její Normálka je totiž považována za nejsnadnější ze všech a proto drtivá většina horolezců (turistů?) míří právě na ni. Jinak je Čo Oju docela kvalitně oblezená z různých směrů, některé prameny udávají až 15 cest. Otázkou je, co lze považovat za novou cestu a co pouze za variantu. Každopádně prostor pro novinky ještě zůstává. Severní stěna má pouze slovinský průstup. Nalevo od něj by se dvě cesty určitě vešly. I hřeben ze severu, který se napojuje na východní, je dosud nezlezený. A pak velká výzva - celý jižní hřeben, který se dále stáčí na západ.

  Účastníci první britské expedice k Everestu už s legendárním Mallorym vystoupili ze severu na sedlo Nangpa La (5.806 m) a pořídili odtud pár fotografií západních úbočí Čo Oju. Ta ale ještě nikoho nezajímala, primárním cílem byl Velký bratr.

  Brit Eric Shipton (44) přivedl na podzim 1951 k Everestu 6-člennou průzkumnou výpravu, jejímž členem byl i Hillary. Nepokoušeli se ještě o lezení, ale jen tak mimochodem pořídili další fotografie Čo Oju ze sedla Nangpa La.

  Na jaře 1952 se situace téměř opakovala. Shipton opět přivedl pod Everest 10-člennou výpravu (i s Hillarym). Měla testovat vybavení pro pečlivě plánovanou expedici na r. 1953. A nedaleká Čo Oju se jevila jako vhodný objekt. JV stěna z nepálské strany ale vypadala nelezitelně. Rozhodli se proto ilegálně překročit hranice do maoistické Číny a prozkoumali západní úbočí (dnešní Normálku). Tam správně odhadli, že svah je schůdný a dostali se až do výšky 6.800 m, kde svou pouť ukončili kvůli strmějšímu ledopádu. Delší pobyt by také zvýšil riziko konfrontace s čínskými pohraničními hlídkami. Účelu ale bylo dosaženo a teď už se všichni upínali k Everestu v příštím roce.

Rakušané zorganizovali velmi skromnou 3-člennou výpravu vedenou Herbertem Tichym (42). Přibrali ještě 3 Šerpy, mezi nimi i zkušeného Pasang Dawu, který v r. 1939 skončil na K2 s Fritzem Wiessnerem těsně pod vrcholem. Věděli, že největší šance skýtá západní stěna. Ta se však nacházela v Číně. Přesto přelezli sedlo Nangpa La západně od Čo Oju a hranici překročili. Ocitli se v ilagalitě a mohli jen doufat, že si jich čínské hlídky nevšimnou.

BC založili 27.9. v 5.450 m a během týdne pak C1 v 5.800 m, C2 v 6.400 m, C3 v 6.580 m a C4 v 7.000 m (zde dnes stává C2). Jenže přišly bouře, Tichymu omrzly obě ruce a všichni museli sestoupit do BC. Zásob ubývalo a dva tábory byly zničené. Pak zcela nečekaně do BC dorazila švýcarská expedice. Neúspěšně se pokoušela o Gaurishankar (7.134 m) a jako náhradní cíl si vybrala Čo Oju. Samozřejmě také bez povolení. Výpravu vedl Raymond Lambert (39), byla zde i Francouzka Claude Koganová (35). Došlo k hádkám, ale nakonec Tichyho lidé dostali šanci jako první.

15.10. opustili BC Herbert Tichy, Sepp Jöchler (31) a Šerpové Pasang Dawa (42) a Adjiba (43). Místo C3 vykopali záhrab a dva dny je tady zdržela bouře. 18.10. zjistili, že Švýcaři postupují nahoru a tak neprodleně dolezli do C4. 19.10.1954 v 6:00 odtud vyrazili Tichy, Jöchler a Pasang. Překonali převýšení 1.200 m a jako první stanuli v 15:00 na vrcholu. A dokonce bez kyslíku. Tento výkon překonali až v r. 1978 Messner s Habelerem při výstupu na Everest.

Tichymu musel být amputován jeden prst na ruce, Lamberta s Koganovou už v dalších dnech nepustilo na vrchol špatné počasí.

Herbert Tichy (1912 - 1987, †75) byl spisovatel, novinář, geolog, ale hlavně dobrodruh. V r. 1933 se vydal na motorce do Indie, o dva roky později pronikl v přestrojení za poutníka až k posvátné tibetské hoře Kailas. V té době se netajil svými sympatiemi k nacistům. Válku přečkal v Indočíně a Siamu. Do historie vstoupil prvovýstupem na Čo Oju v r. 1954 se skromnou expedicí. Později podnikal výpravy do různých koutů světa, ale už bez horolezeckých ambicí.

Sepp Jöchler (1923 - 1994, †71) vystudoval architekturu, ale zajímalo jej hlavně horolezectví. S Hermannem Buhlem vylezli severky Matterhornu a Eigeru. V Himálaji vystoupili v r. 1954 spolu s Herbertem Tichym a Pasengem Dawa Lamou jako první na Čo Oju, v malém týmu a bez kyslíku.

Pasang Dawa Lama (1912 - 1982, †70) dělal výškového nosiče i sirdára, ale nejvíc se proslavil jako horolezec. V r. 1937 vylezl s Angličany na Chomolhari (7.314 m) a o dva roky později skončili s Fritzem Wiessnerem těsně pod vrcholem K2. V červnu 1954 se dostal s argentinskou expedicí na Dhaulágirí do 7.900 m. A na podzim slavil prvovýstup na Čo Oju spolu s Herbertem Tichym a Seppem Jöchlerem. Podruhé stál na Čo Oju v r. 1958 s indickou expedicí. A v r. 1959 dolezl Na Dhaulágirí do 7.800 m s rakouskou výpravou Fritze Moravce.

Tichy za mlada

Dawa, Tichy a Jöchler

Tichy a Dawa na vrcholu

  Indové  přijeli vyzkoušet rakouskou Normálku a přibrali i zkušeného prvovýstupce Pasanga Dawu (45). Právě on a Ind Sonam Gyatso (34) vylezli 15.5.1958 na vrchol. Jeden z Indů umřel na zápal plic.

  První ženskou mezinárodní osmitisícovkovou expedici přivedla pod Čo Oju již zmíněná Francouzka Claude Koganová. Kromě ní ji tvořily ještě další 3 Francouzky, 3 Britky, 2 Indky, Švýcarka, Belgičanka a několik Šerpů. Výprava vzbudila velkou mezinárodní pozornost. Cílem bylo zopakovat Normálku, ale pak smetla C4 v 7.100 m lavina. Zahynuly Koganová (40), Belgičanka Claudine van Stratenová (35) a jeden z Šerpů. Další Šerpa zemřel pod jinou lavinou o pár dní později, což expedici definitivně ukončilo.

Claude Koganová (1919 - 1959, †40) byla pionýrkou ženského horolezectví. Za války se živila jako designérka ženských plavek, pak ale potkala horolezce George Kogana a o jejím osudu bylo rozhodnuto. V Alpách měla na kontě mj. severní stěnu Dru, další výstupy přišly v Jižní Americe. George v r. 1951 uhynul, ale Claude pokračovala. Jako první vylezla v Pakistánu na Nun (7.135 m) nebo v Nepálu na Yangru (Ganesh I, 7.422 m). V r. 1959 organizovala první ženskou expedici na Čo Oju, zahynula však pod lavinou v C4 v 7.100 m.

Tři členky výpravy, zleva Claude Koganová, Jeanne Francová a Claudine van Stratenová

  Normálku se nepodařilo zopakovat ani čtyřčlenné německé expedici, navíc dva horolezci zemřeli na výškovou nemoc. I nejsnazší ze všech osmitisícovek měla v tuto chvíli Fatality rate (koeficient úmrtnosti) 140%. A ten jí vydržel skoro až do konce 70. let.

Rakušané vylezli bez kyslíku obtížnou JV stěnu. Měli však jen laciný trekový permit a tudíž si nemohli najmout nosiče. Celý náklad naložili na hřbety jaků. Ale dostali se pouze do Gokya, zde majitelé zvířat odmítli pokračovat kvůli hlubokému sněhu. Tak museli horolezci použít vlastní hřbety a 250 kg nákladu odnosit na ledovec Lungsampa. Zde založili 13.10. BC v 5.100 m a dolezli s neustálým rizikem padajícího kamení do 6.000 m na ledovcové plato pod stěnou. Poté sestoupili a aklimatizovali se.

Z plata následoval ledový pilíř se sklonem místy až 70°. Natahovali přes něj fixy a jako bivak jim posloužily dvě ledové jeskyně v 7.400 m. Po dni odpočinku odtud 27.10.1978 vyrazili Eduard Koblmüller (32), Alois Furtner (30), Gerhard Haberl (32), Herbert Spousta (34) a Peter Von Gizycki (31). Dolezli relativně hratelným terénem až 150 výškových metrů pod vrchol, ale tady terén tuhnul a přecházel ve strmé pasáže. Bylo už 16:00 a pokračovat se rozhodli jen Koblmüller s Furtnerem. Ostatní měli omrzlé ruce a nechtěli riskovat noční sestup. Dvojice šla nenavázaná a prodírala se sněhem hlubokým někdy až po pás. Po kličkování 60° svahem se nakonec oba dostali v 18:00 na vrchol. Slunce už zapadalo a museli rychle zahájit sestup. Do bivaku v jeskyních slezli až ve 22:00 a potkali zde ostatní spolulezce. Další sestup se proměnil v 5-denní boj o život bez zásob a paliva. Neustále sněžilo a riziko lavin bylo značné. Nakonec se ale všichni dostali v pořádku do BC.

Podfuk s permitem se neutajil a celá výprava dostala 5-letý zákaz vstupu do Nepálu. Výstup je navíc dodnes zpochybňován. Hodně zasvěcených tvrdí, že vylezli pouze Normálku, protože JV stěna byla příliš obtížná s neustálým lavinovým nebezpečím. Navíc vše proběhlo v podstatě alpským stylem a s krátkou dobou na aklimatizaci. Ale např. Reinhold Messner po prostudování fotografiií jejich výstup potvrdil.

Eduard Koblmüller (1946 - 2015, †69) byl jedním z nejlepších rakouských i světových výškových horolezců. Vylezl na K6 (7.281 m, 1970, prvovýstup), Čogolisu (7.668 m, 1975, prvovýstup), Batura Sar (7.785 m, 1983), Diran (7.266 m, 1985), Muztagh Ata (7.546 m, 1997) nebo Pik Lenina (7.134 m, 2002). Ale hlavně zaznamenal 5 osmitisícovek: Čo Oju (1975, prvovýstup), Nanga Parbat (1983), Dhaulágirí (1996), Šiša Pangmu (1998) a Broad Peak (1999). Přežil několik lavin a ani těžká zranění ho neodradila. Ještě v r. 2015 ve věku 69 let vedl lyžařskou výpravu na Kazbek (5.047 m). Chytla je bouře, většina členů stačila sestoupit k chatě, ale Koblmüller jako správný vůdce pomáhal o 10 let mladšímu klientovi. K chatě to už nestihli a oba zmrzli. Hory se staly osudnými i jeho staršímu synovi, ve 24 letech zemřel v Karákoramu pod lavinou během výstupu na Diran (7.266 m). Manželka zemřela pro změnu v 56 při lezení na umělé stěně. Jen mladší syn Reinhard zdá se žije. Ale také dělá horského vůdce, tak to bude jen na chvilku.

Messner s Koblmüllerem v dobrém rozmaru

  Guru Messner se vydal k Čo Oju v prosinci doprovázen dalšími esy Kammerlanderem, Kurtykou a dalšími. Výprava měla kvalitní finanční zázemí a probíhala jako téměř all inclusive zájezd. Cíl byl smělý, JV stěna a nová trasa. Avšak nezdařilo se. Horolezci postavili 3 výškové tábory, jenže pak museli v 7.500 m sestoupit kvůli hrozbě lavin a padajících séraků.

  Italové  byli zpět coby dup. O pět měsíců později Reinhold Messner (38), Hans Kammerlander (26) a Němec Michel Dacher (49) vylezli Normálku s novou variantou JZ kotlem ve spodní pasáži. Dokázali to za 4 dny, alpským stylem se 3 bivaky. Sestup jim zabral 2 dny. Na vrcholu stáli 5.5.1983.

Reinhold Messner (1944, 80) je pravděpodobně nejlepším výškovým horolezcem všech dob. Jako první získal Korunu Himálaje (1970-1986) a proslul svými inovativními výstupy. Má na kontě první výstup na Everest bez kyslíku, první sólovýstup na osmitisícovku (Nanga Parbat), první sólo na Everest, první osmitisícovku alpským stylem (Gašerbrum I), první traverz dvou osmiček bez sestupu do BC (GII a GI), první přelez obávané Rupálské stěny (Nanga Parbat), prvovýstupy na Annapurně, Manáslu atd. Při žádném z výstupů nepoužil kyslík. Kromě toho vylezl na nejvyšší hory všech světadílů (Koruna světa), přešel poušť Gobi (2.000 km), Grónsko (2.200 km) nebo Antarktidu (2.800 km). Kupodivu žije dodnes. Založil několik muzejí (Messner Mountain Museum) s horolezeckými relikviemi. V letech 1999-2004 byl poslancem Evropského parlamentu za italské Zelené. Je podruhé ženatý, má 4 děti, 3 se svou současnou manželkou.

Hans Kammerlander (1956, 67) zdolal 12 osmitisícovek, 7 z nich s Reinholdem Messnerem. Spolu přetraverzovali Gašerbrumy I a II bez sestupu do BC. Pozornost vzbudil i jeho částečný sjezd Everestu na lyžích (1996). Do Koruny mu chybí jen Manáslu a Šiša Pangma (tam byl ale na centrálním vrcholu 8.008 m). Z dalších pěkných kopců má na kontě Nuptse (7.804 m), Muztagh Ata (7.546 m) a třikrát Ama Dablam (6.856 m).

Michael Dacher (1933 - 1994, †61) vylezl na Matterhorn, Eiger, Aconcaguu a několikrát na dolomitské Tre Cime. Jeho hlavní parketa byl Himálaj, kde si v letech 1977-1987 připsal 9 osmitisícovek mj. K2 s Reinholdem Messnerem. Neúspěšně se pokoušel o Everest, Dhaulágirí a Makalu, jen Annapurnu a Kančendžengu nechal na pokoji. Zemřel na selhání srdce.

  Prvními Čechy  na vrcholu byly Slovenka a Američanka. Dina Štěrbová (44) se domluvila s Věrou Komárkovou (41) a dalšími lezkyněmi ze Švýcarska, ale nakonec zůstaly samy dvě. Najaly si dva kvalitní Šerpy a zkusily Messnerovu cestu z předchozího roku. Počasí jim přálo a dokázali postavit C4 zhruba ve 7.100 m. První pokus o vrchol ale nevyšel a tak museli sestoupit až do C2 v 5.900 m. Tady zjistili, že podpora z BC selhala a není tu ani jídlo ani plyn. Oba zuřící Šerpové se proto vydali dolů pro zásoby a dvě ženy na dlouhých 6 dní osiřely v C2 samy. Muselo to být psycho, ale pro aklimatizaci ideální. Poté se už s Šerpy vydali nahoru a po dvoudenním čekání v C4 kvůli silnému větru postavili ještě C5 v 7.500 m. A následujícího dne 13.5.1984 ve 14 hod. stáli obě dámy, Ang Rita (35) a Nuru (29) na vrcholu. Sice v mlze, sice částečně používaly kyslík a stopu prošlapávali Šerpové, ale i tak se jednalo o obdivuhodný výkon. Žádná žena před nimi ještě na Čo Oju nevylezla.

Dina Štěrbová (1940, 84) se narodila v Bratislavě a ještě zde vystudovala matematiku. Pak začala učit v Olomouci a Slovensko definitivně opustila. Má na kontě spoustu výstupů v Tatrách, Alpách i Pamíru. V Himálaji vylezla na Čo Oju (1984) a na Gašerbrum II (1988), ovšem po kontroverzním a ne zcela legálním výstupu. Pokloušela se i o Manáslu, Everest, Broad Peak a Nanga Parbat. Dnes se věnuje mimo jiné i humanitárním projektům v Nepálu, stavbě nemocnice či školy. V r. 2010 dostala od prezidenta Václava Klause Zlatý záchranářský kříž za humanitární projekty mimo ČR. Byla vdaná, její manžel, taktéž horolezec a dobrodruh Otakar Štěrba, zemřel v r. 2017. Mají spolu syna.

Věra Komárková (1942 - 2005, †62) pocházela z Písku. V r. 1968 vytvořily se třemi spolulezkyněmi skupinu Šlápoty a vydaly se na 8.000 km dlouhou pěší pouť na OH do Mexika. Došly úspěšně, Komárková se vzápětí hbitě provdala za nějakého mexického exota a emigrovala do USA. Byla průkopnicí ženského horolezectví. Kromě mnoha výstupů v Tatrách, Alpách i USA vylezla v Himálaji na Annapurnu (1978), Čo Oju (1984) a pokoušela se i o Dhaulágirí. V r. 1986 se přestěhovala do Švýcarska, kde se stala profesorkou přírodních věd. Byla třikrát vdaná, zemřela ve Švýcarsku na rakovinu.

Ang Rita (1948, 76) patří mezi nejúspěšnější Šerpy. Jako první vylezl 10x na Everest a to bez kyslíku. V r. 1984 vystoupil na Čo Oju s československou expedicí s Dinou Štěrbovou a Věrou Komárkovou a téhož roku na Everest s Demjánem a Psotkou. Dále zaznamenal tři úspěšné výstupy na Dhaulágirí (poprvé 1979) a v zimě na Kančendžengu (1986). Na Čo Oju byl celkem 4x. Po posledním výstupu na Everest v r. 1996 mu diagnostikovali cirhózu jater a díky tomu ukončil svou horolezeckou činnost. Jeho dva synové se potatili a už mají za sebou také několik osmiček.

Dina Štěrbová

Věra Komárková

Neúprosný kašel v 7.500 m

Poláci věrni svému heslu, že Himálaj je v létě jen pro turisty, ale horolezci lezou v zimě, přijeli v prosinci. Vedl je ledový mužik Andrzej Zawada. Cílem byl prvovýstup nebezpečným JV pilířem, bez kyslíku a ještě navíc v zimě.

BC založili den před Silvestrem v 5.200 m. To nejtěžší je čekalo hned na začátku. Pilíř museli obkolesit doleva a vrátili se na něj až za dalších 1.000 výškových metrů. I tak lezli pod neustálou hrozbou padajícího kamení a lavin. Během 6 týdnů postavili celkem 5 táborů: C1 v 5.400 m, C2 v 5.700 m, C3 v 6.600 m, C4 v 7.200 m a C5 v 7.500 m. Z něj dolezli na vrchol 11.2.1985 ve 14:30 Maciej Berbeka (30) a Maciej Pawlikowski (33). Druhý vrcholový tým však ještě nebyl kompletní. Jerzy Kukuczka (36) totiž 21.1. vylezl na Dhaulágirí a když už bylo o kus vedle na Čo Oju všechno připravené, začul další příležitost.

8.2. se dopravil do Lukly, o dva dny později už byl v BC a 13.2. nocoval v C4. Odtud pokračovali se Zygmuntem Heinrichem (47) do C5, ale nakonec museli bivakovat těsně pod ním. A 15.2.1985 dolezli v 17:30 se západem slunce na vrchol. Přesně v den, kdy vypršel expedici vrcholový permit. Měl to ten Jurek věru dobře zařízeno. Ale ani sestup nebyl jednoduchý. Po bivaku strávili naprosto vyčerpaní celý den v C5. Pak s těžkostmi slezli do C2 a 19.2. se krátce před půlnocí dostali do BC. Heinrichovi spadl na nohu kámen a Kukuczka utrpěl lehčí omrzliny, ale jinak se expedice obešla bez závažnějších zranění.

Maciej Berbeka (1954 - 2013, †58) vystudoval průmyslový design, maloval a dělal scénografa. Taktéž působil jako člen tatranské horské služby a jako horský vůdce. V letech 1982-1986 vedl Horolezecký klub v Zakopanem. Zdolal 5 osmiček: Annapurnu (1984), Manáslu (1984 v zimě), Čo Oju (1985, zimní prvovýstup), Everest (1993) a Broad Peak. O ten se pokoušel poprvé v zimě 1988, ale ukázalo se, že skončil už na předvrcholu. Vrátil se už v pokročilém věku opět v zimě v r. 2013. Na vrchol dolezli s Tomaszem Kowalskim. Při sestupu nouzově bivakovali v 7.900 m, ale dolů už se nevrátili. Kowalskiho tělo bylo nalezeno o 4 měsíce později, Berbekovo zatím ne. Berbeka byl ženatý a měl 4 syny.

Maciej Pawlikowski (1951, 73) vylezl z osmitisícovek pouze na Čo Oju, ale zato dvakrát (1985, 1986). Pokaždé to bylo novými cestami, v prvním případě dokonce v zimě. Pokoušel se ještě o zástup dalších, ale Annapurna, Everest, Manáslu, Makalu, Nanga Parbat ani K2 mu nebyly souzeny. Možná i proto žije dodnes. Pracuje jako horský vůdce.

Jerzy Kukuczka (1948 - 1989, †41) zvaný Jurek se stal jedním z nejuznávanějších výškových horolezců všech dob. Po Messnerovi jako druhý zkompletoval Korunu Himálaje. Lezl často v zimě a novými cestami, prakticky na každé osmičce má prvovýstup. Jeho himálajská kariéra trvala pouhých 10 let. Zemřel, jak se na horolezce sluší, v jižní stěně Lhotse. Uklouzl a přetrhlo se s ním 6 mm lano, na které byl navázaný. Vlastně spíš prusík. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Byl známý svou tvrdostí, schopností snášet utrpení, ale i neústupností a častým ignorováním rizika. Byl ženatý a mezi expedicemi stihl zplodit 2 syny, ale ti znali otce spíš z fotografií.

Zygmunt Heinrich (1937 - 1989, †51), zvaný Zyga, patřil ke špičce. Vylezl na obtížné pákistánské sedmičky Kunjang Kiš (7.852 m) a Mašerbrum (7.821 m). Osmitisícovky zaznamenal 4: Kančendžengu (1978, prvovýstup na centrální vrchol), Lhotse (1979), Čo Oju (1985, zimní prvovýstup) a Nanga Parbat (1985, prvovýstup). Zahynul v r. 1989 na Everestu. Při sestupu ze sedla Lho La na západním hřebeni jej s dalšími 5 spolulezci zasáhla lavina. Přežil jedniný, Andrzej Marciniak.

Pawlikowski a Berbeka pod Čo Oju

Jerzy Kukuczka

Zygmunt Heinrich

  Čech  Jarýk Stejskal (35) a Slovák  Dušan Becík (31) dolezli na vrchol 5.12.1985 alpským stylem a v zimě. Byli součástí mezinárodní výpravy oficiálně označované jako kanadská. Ta dostala povolení na krutou JZ stěnu, ale už od začátku bylo jasné, že půjdou po Normálce. Překročili proto nelegálně sedlo Nangpa La do Tibetu a byli úspěšní. Další dvě lezecké dvojky musely výstup ukončit kvůli špatnému počasí.

Jarýk Stejskal (1949, 74) má bohatý rejstřík v Tatrách, Alpách i Yosemitech. Na jaře 1984 vylezl impozantním prvovýstupem na Lhotse Shar, společně s Rakoncajem a Božíkem. Neméně průlomový byl i prvovýstup téhož roku na podzim západní stěnou Dhaulágirí s Šimonem a Jakešem. O rok později vylezl na Čo Oju v zimě. V r. 1987 se pokoušel o Everest a dostal se do 8.000 m. V r. 1997 vedl expedici na Kančendžengu. Dnes žije a podniká na Slovensku.

Dušan Becík (1954 - 1988, †34) přešel mimo jiné v r. 1980 v zimě hlavní hřeben Tater. V r. 1985 vylezl v zimě na Čo Oju a dále v r. 1988 Normálkou na Lhotse, ale to jen v rámci aklimatizace na Everest. Výstup Bonningtonovou cestou v JZ stěně ale nakonec skončil jednou z největších katastrof v historii slovenského horolezectví. Na vrchol dolezl jen Jozef Just, zbylí Peter Božík, Jaroslav Jaško a Dušan Becík čekali na Jižním vrcholu. Při následném sestupu všichni ve vánici zahynuli. Becík byl ženatý a měl dceru.

Jarýk Stejskal

Dušan Becík

Becík na Čo Oju, vzadu Everest

Poláci se pustili do západního hřebene. BC založili 5.4. v 5.300 m a ABC v 6.000 m u paty hřebene. Lezení pokračovalo převážně ve sněhu a ledu s výjimkou 200 m skalního úseku obtížnosti III v 7.000 m. Po trase založili C1 v 6.600 m, C2 v 7.100 m a C3 v 7.600 m a zavěsili 500 m fixních lan. Hřeben nepřelezli celý, pod obtížnými úseky okolo 7.400 m uhnuli doleva napojili se v 7.750 m na Normálku.

29.4.1986 stanuli na vrcholu Maciej Pawlikowski (35) a Ryszard Gajewski (31). 1.5. je následoval Piotr Konopka (26) a o dva dny později ještě Andrzej Osika (33) a Marek Danielak (33). Při sestupu měl Danielak příznaky otoku plic v důsledku výškové nemoci, ale díky rychlé pomoci dr. Korniszewskiho přežil. Pro Pawlikowského to byl návrat k Čo Oju po pouhém roce, poprvé na ni vylezl během předchozí zimní expedice. Zaznamenal tak dva prvovýstupy na jednu osmitisícovku. Poláci trasu označili za lehkou.

Ryszard Gajewski (1954, 70) vylezl v Himálaji na Manáslu (1984) a na Čo Oju (1986), pokaždé v zimě. Dnes pracuje jako horský vůdce a záchranář. Dostal i Zlatý kříž za zásluhy o přínos tatranské horské službě a za statečnost při záchranných akcích.

Maciej Pawlikowski

Ryszard Gajewski

  Španěl  Fernando Garrido (29) úspěšně završil 4-denní sólovýstup Normálkou v zimě. Na vrcholu stál 6.2.1988.

  Francouzi  přivezli podivuhodnou sportovní směsku. Během dvou zářijových dní se na vrchol dostalo Normálkou celkem 11 lidí, přičemž jeden sletěl dolů na paraglidu, další dva sjeli na lyžích, jeden na snowboardu a jeden na monoski. Jenom ponorkou to žádný Francouz nezkusil. I tento počin mimoděk potvrdil, že Čo Oju je nejlehčí osmitisícovkou.

Slovinci, i když tehdy ještě pod jugoslávskou vlajkou , poprvé vylezli severní stěnu z Tibetu. BC založili 17.10. v 5.750 m a protože už přelézaní ledovce pod stěnou bylo problematické, postavili nejprve C1 v 5.850 m a posléze pod stěnou C2 v 6.200 m. Trasa vedla pravou částí 4 km široké stěny, uprostřed totiž padaly séraky a laviny. Toto nebezpečí, byť v menší míře, však hrozilo i v pravé části. Terén byl ledový se sklonem 55-60° a proto C3 vznikl až o kilometr výš, v 7.200 m. Tady už byl svah mírnější, ale s hlubokým sněhem. Mrazy byly silné, ale zase snižovaly riziko lavin.

2.11.1988 z C3 vyrazil Iztok Tomazin (28). Přelezl nejtěžší část, 300 m vysoký žlab s kolmým skalním úsekem v 8.150 m. Pak už byla cesta na vrchol snadná. Sestoupil Normálkou, čímž dokončil první traverz hory. O dva dny později vznikl ještě C4 v 7.550 m. Z něj dolezli na vrchol 5.11. Viktor Grošelj (36) a Joze Rozman (33). Ti ovšem obešli obtížný žlab doprava na Normálku. 8.11. je následovali Radivoj Nadvesnik (23) a Marko Prezelj (23), oba žlabem. A konečně 9.11. přišli na řadu Roman Robas(46) a Blaz Jereb (28) opět s traverzem na Normálku. Kromě Tomazina všichni sestoupili po trase výstupu.

Slovinci si pochvalovali pěkné počasí, až na třeskuté mrazy. Všichni utrpěli lehčí omrzliny. Výprava byla výjimečně úspěšná, z 8 horolezců jich 7 stálo na vrcholu.

Iztok Tomazin (1960, 64) absolvoval kolem 3.500 výstupů v různých pohořích. V Himálaji se zúčastnil 11 expedic a vylezl na 5 osmiček: Dhaulágirí (1987, zimní výstup), Čo Oju (1988, nová cesta), Šiša Pangmu (1993, sólo), Gašerbrum I (1995) a Gašerbrum II (2004). Z GI a Šiša Pangmy sjel na lyžích. V r. 1996 vylezl během devíti dní 3x na McKinley (6.190 m) a pokaždé sjel jinou trasou v SZ stěně na lyžích. V civilu je lékařem a záchranářem. Kromě toho se stal i slovinským mistrem v paraglidingu.

Viktor Grošelj (1952, 72) přišel v 18 letech v Alpách o bratra, což ho ale od horolezectví neodradilo. V letech 1975-2001 vylezl na 10 osmitisícovek, chybí mu jen Gašerbrumy, Nanga Parbat a Dhaulágirí. U některých použil kyslík. Živil se jako horský vůdce, je autorem několika knih.

Marko Prezelj (1965, 59) je jedním z nejznámějších slovinských horolezců. Leze většinou novými cestami a alpským stylem. V r. 1988 vystoupil na Čo Oju prvovýstupem severní stěnou, v r. 1991 stál na jižním vrcholu Kančendžengy taktéž po prvovýstupu jižním hřebenem. Kromě toho zaznamenal více prvovýstupů na nižší himálajské hory. Je čtyřnásobným držitelem lezeckých Oscarů Piolet d'Or. V civilu je chemickým inženýrem, ale spíše se živí jako horský vůdce a instruktor.

Iztok Tomazin

Viktor Grošelj

Marko Prezelj

  Mezinárodní tým L'Esprit D'Equipe včetně Čecha Josefa Rakoncaje si vyhlédl prvovýstup SZ hřebenem a poté ještě zlezení Šiša Pangmy. Ze SZ hřebene brzy sešlo, riziko padajících kamenů v málo zasněženém terénu bylo příliš velké. Nahradila jej tudíž Normálka. Rychle postavili C2 v 7.300 m, ale pak je počasí přinutilo na 4 dny sestoupit. Při dalším útoku 30.4. se už na vrchol všech 7 členů expedice dostalo, ale jenom zdánlivě. Objevily se pochybnosti, že nedošli až na nejvyšší bod, odkud je vidět Everest, ale skončili už na vrcholovém platu v 8.100 m. To odvážně potvrdil i Yves Detry, jeden z členů výpravy. Dnes je výstup oficiálně považovaný za nedokončený a bez vrcholu. 12.5. se ale L'Espritům podařil prvovýstup na Šišu Pangmu.

Mezinárodní tříčlenná all-star expedice vylezla novou cestu JZ stěnou a sestoupila Normálkou. Švýcaři Erhard Loretan(31) a Jean Troillet (42) a Polák Wojciech Kurtyka (43) vše zvládli bez kyslíku i výškových táborů.

Loretan měl na JZ stěnu obzvláště bolestné vzpomínky. V r. 1986 se zde pokoušel o prvovýstup se svým dlouholetým parťákem Pierrem Alainem Steinerem. Dolezli do 7.200 m, ale pak se kvůli silnému větru rozhodli pro sestup. Steiner se v 6.900 m zřítil a padal 600 m stěnou. Pád přežil, ale s těžkými zraněními. Loretan jej zabalil do spacáku a nosil mu jídlo a pití. Transport byl možný jen vrtulníkem, pro který poslal do Namche Bazaru nepálského sirdara. Ale vrtulník nepřiletěl a Steiner před Loretanovýma očima o 3 dny později zemřel.

Tentokrát založili BC 28.8. v 5.700 m. Troillet dostal výškovou nemoc a musel sestoupit. Naštěstí zregeneroval brzy a opět se přidal k ostatním dvěma. Nejprve podnikli aklimatizační výstup na Normálce do 7.000 m a strávili zde noc. Pak už se šlo naostro. 14.9. stáli večer pod stěnou, Kurtyka se však rozhodl kvůli dlouhodobému sněžení pro ústup. Švýcaři pokračovali, ale o půlnoci se vrátili také. Jen těsně unikli lavině.

Pak se počasí ustálilo a 19.9. v 18:00 opět vyrazili. Lezli celou noc nenavázaní poměrně snadným terénem a až před úsvitem narazili na skály se sklonem 60°. Zde poprvé došlo na lano. Další a poslední skalní úsek obtížnosti IV následoval kolem poledne. Pak už se jen brodili sněhovým polem. Ale padla mlha, večer se blížil a tak se rozhodli pro nouzový bivak v 8.150 m, i kvůli ochraně před větrem na vrcholovém platu. Vykopali sněhovou polici krytou balvanem a v sedě vedle sebe přečkali noc. Protekční místo uprostřed vyfasoval Kurtyka.

21.9.1990 došli v 8:30 za pouhou hodinu na vrchol a po chvíli zahájili sestup Normálkou. V 18:00 byli zpět v BC. Loretan označil novou trasu za choďák, Kurtyka jeho názor nesdílel. O pouhých 12 dní poté stáli všichni na centrálním vrcholu Šiša Pangmy.

Erhard Loretan (1959 - 2011, †52) se stal Po Messnerovi a Kukuczkovi třetím člověkem, který dokončil Korunu Himálaje (1982-1995). Podařilo se mu to už ve věku 36 let. Byl oceňován za alpský styl a nové cesty, často i bez stanu na jeden zátah. Vyučil se tesařem, ale živil se jako horský vůdce. Na horách byl v podstatě pořád a měl vynikající kondici. Byl malý a sporý, vážil okolo 60 kg. Často však podceňoval riziko. Dvakrát si zlomil obratle na páteři, poprvé při zdolávání 13 severních alpských stěn a podruhé při paraglidingu. V r. 2001 lehce zatřásl se svým sedmiměsíčním synem, aby jej utišil v pláči, ale dítě zemřelo. Erhard dostal čtyřměsíční podmínku, ale tragédie pro něj stejně znamenala doživotí. V r. 2011, v den svých 52. narozenin, lezl s partnerkou na alpský Gross Grünhorn. Ta uklouzla a strhla ho s sebou. On se zabil, ona přežila.

Jean Troillet (1948, 76) zlezl 10 osmiček: K2 (1985), Dhaulágirí (1985), Everest (1986), Čo Oju (1990), Šiša Pangmu (1990), Makalu (1991), Lhotse (1994), Kančendžengu (1995), Gašerbrum I (2007) a Gašerbrum II (2007). Pokaždé to bylo aplským stylem a bez kyslíku, někdy i na jeden zátah bez bivaku. Chybí mu pouze Manáslu, Nanga Parbat, Broad Peak a Annapurna. V r. 1997 sjel z Everestu z výšky 8.400 m na snowboardu. Ještě v r. 2009 vylezl novou cestu na Matterhorn. Pracuje jako horský vůdce a fotografuje. Kromě mimořádných lezeckých schopností proslul i tváří komika s nakažlivým úsměvem.

Wojciech Kurtyka (1947, 77) je horským filozofem a jedním ze zlaté polské generace v Himálaji ze 70. a 80. let. Lezl alpským stylem v menších expedicích, někdy i na jeden zátah bez stanů. Vystoupil na hlavní vrcholy čtyř osmitisícovek, vždy prvovýstupy alpským stylem: Čo Oju (1990), Gašerbrum I (1983), Gašerbrum II (1983) a Broad Peak (1984). Kromě toho přelezl nové cesty na centrální vrchol Šiša Pangmy (1990) a východní stěnou Dhaulágirí (1980, bez vrcholu). Velmi ceněné jsou i jeho prvovýstupy na Gašerbrum IV západní stěnou (7.925 m, 1985) nebo Trango Towers (6.239 m, 1988). Několik pokusů zaznamenal na K2. Přežil dodnes a v r. 2016 přijal po dlouholetém zdráhání lezeckého Oscara Piolet d'Or za celoživotní zásluhy. Je dvakrát rozvedený a má syna a dceru.

Jean Troillet a Erhard Loretan

Wojciech Kurtyka

Rusové přijeli se 14-člennou expedicí a cílem přelézt už vícekrát pokoušený východní hřeben, což se jim také povedlo. BC postavili 22.9. v 5.100 m, předsunutý C1 v 5.200m, C2 v 6.200m a poslední C3 v 6950m. Dál nocovali jen v bivacích. První rozbili už na hřebeni v 7.750 m. Tady je čekala nejtěžší překážka, 70-metrová díra, kterou museli přelézt po tibetské straně v mixovém terénu se sklonem až 80°. K prvnímu vrcholovému pokusu vyrazili 18.10., ale díru se jim podařilo přelézt až ve 13:00. Proto raději ustoupili.

Další den posunuli bivak až za díru do 7.900 m a zavěsili více fixních lan. 20.10.1991 pak už za 3 hodiny celkem snadno dolezla v 11:00 na vrchol pětice Sergej Bogomolov (40), Valerij Peršin (42), Ivan Plotnikov (31), Jevgenij Vinogradskij (45) a Alexandr Jakovenko (31). Expediční doktor Jurij Grebeňuk (33) to otočil v 8.000 m, jako znalec dobře detekoval postupující omrzliny. Následující den při sestupu jej však při výlezu z díry zasáhl do hlavy kámen. Neměl přilbu, stejně jako ostatní, a zranění o chvíli později podlehl. Byl pohřben ve spacáku poblíž díry, transport těla z takové výšky nepřipadal v úvahu.

Sergej Bogomolov (1951, 73) vystoupil v rozmezí let 1989-2010 na 13 osmitisícovek. Chybí mu jen K2, o kterou se už čtyřikrát pokoušel. A tak už to vzhledem k věku asi zůstane. Kromě toho vylezl snad na všechny ty ruské a sovětské sedmitisícové Piky. Vystudoval fyziku, dnes je předsedou horolezeckého klubu. Je nositelem spousty cen mj. Sněžný leopard či Zasloužilý mistr sportu SSSR.

Valerij Peršin (1948, 76) vylezl na Pik Komunismu (7.495 m) a v Pamíru zvládl 10 rychlostních výstupů vysoké obtížnosti až 5B (ruské vysokohorské stupnice) během 30 dnů. V Himálaji zdolal 5 osmitisícovek - prvovýstupy Čo Oju (1991) a Dhaulágirí (1993) a dále Šiša Pangmu (1996) Lhotse (1997) a Everest (1998). Je držitelem titulu Zasloužilý mistr sportu a řady dalších ocenění. Výstup na Čo Oju si zopakoval ještě jednou v r. 1996 a napsal o tom knihu 'V zemi snů'. Působil i jako lezecký funkcionář a trenér.

Ivan Plotnikov (1960 - 1997, †36) patřil k ruské horolezecké špičce. Vylezl na 4 osmitisícovky - prvovýstupy na Čo Oju (1991) a Dhaulágirí (1993) a dále na Makalu (1996) a Everest (1997). Ten se mu však stal osudným. Kazašská výprava s ruskou příměsí postupovala severní Normálkou, Plotnikov s Nikolajem Ševčenkem dolezli na vrchol, ale při sestupu se zhoršilo počasí a oba zmrzli. Kromě nich zahynul ještě přetím Alexandr Toroščin po pádu ze skály. Slabou náplastí bylo, že na vrchol Everestu se dostalo 12 členů výpravy.

Alexandr Jakovenko (1960, 64) vylezl prvovýstupem na Čo Oju (1991) a v letech 2015-2016 zdolal všechny sedmitisícovky na území bývalého SSSR. Kromě Afriky a Antarktidy byl na vrcholech všech kontinentů. Je Mistrem sportu, dlouholetým horolezeckým funkcionářem, trenérem a instruktorem. Traduje se o něm, že dodnes běhá ve všední dny 10 km, o víkendech 20 km a denně udělá 100 dřepů.

Sergej Bogomolov

Jevgenij Vinogradskij

Alexandr Jakovenko

  Španělé  vystoupili v únoru Normálkou na vrchol v hojném počtu 6 mužů. A s nimi 10.2.1993 i Švýcarka Marianne Chapuisat (24), která se stala první ženou na Čo Oju v zimě.

Poláci přivezli mezinárodní obsazení s úmyslem dokončit rozdělanou práci na západním hřebeni z r. 1986. Tehdy Poláci z hřebene uhnuli zhruba v 7.400 m na Normálku.

Expedice pod vedením matadora Krysztofa Wielickiho (43) postavila BC 3.9. v 4.600 m, ABC v 5.700 m a pak dva stany C1 v 6.600 m. Lezli většinou po sněhových polích, občasné skály měly obtížnost IV. Natáhli 200 m fixů. Ale počasí bylo špatné, denně sněžilo. Přesto po hřebeni pokračovali, avšak úplně přímou linii nedodrželi, také uhnuli mírně doleva. Bivakovali v 7.000 m a odtud na vrchol dolezli 18.9.1993 v 16:00 Krysztof Wielicki (43) a Ital Marco Bianchi (31). Na vrcholovém platu se museli prodírat po kolena hlubokým sněhem. 24.9. je následovali Piotr Pustelnik (42) a Portugalec Joao Garcia (26). Wielicki pak ještě vylezl 7.10. novou cestou na Šiša Pangmu.

Krysztof Wielicki (1950, 74) dosáhl jako pátý člověk na světě na Korunu Himálaje (1980-1996). Většinou lezl sólo nebo novými cestami, případně v zimě. První zimní výstupy zaznamenal na Everest (únor 1980), Kančendžengu (leden 1986) a Lhotse (Silvestr 1988). Na Manáslu (1984), Makalu (1986), Šiša Pangmu (1993) a Dhaulágirí (1990) vylezl novými cestami. Kyslík použil pouze na Everestu v r. 1980. V pozdějších letech organizoval zimní himálajské expedice. Je jednou z největších postav světového horolezectví všech dob. Dostal řadu ocenění (mj. Piolet d'Or 2019 za celoživotní zásluhy) a je po něm pojmenovaný asteroid. Vystudoval elektroniku na univerzitě ve Wroclawi. Se třemi partnerkami má 4 děti, dva syny a dvě dcery. Nejmladší Krysztof se narodil v r. 2009, tatínkovi bylo 60, mamince 33.

Marco Bianchi (1962, 62) vylezl na 7 osmitisícovek (Manáslu, Broad Peak, Čo Oju, Šiša Pangma, Dhaulágirí, Everest a K2) během pouhých 5 let (1992-1996). Vystudoval práva, dnes se věnuje profesionálně fotografování.

Piotr Pustelnik (1951, 73) se ve svých začátcích přihlásil do lezeckého kurzu, ale vyhodili jej pro nedostatek talentu. Nakonec se stal v r. 2010 třetím Polákem a 23. člověkem s Korunou Himálaje. Trvalo mu to 20 let a na 6 ze 14 osmitisícovek používal kyslík. Následně završil i Korunu planety, všechny nejvyšší vrcholy kontinentů. Je chemický inženýr, pracuje na univerzitě v Lodži. V r. 2016 se stal předsedou Polského horolezeckého svazu. Jeho dva synové se potatili a také lezou.

Joao Garcia (1967, 57) se stal v r. 2010 jedenáctým člověkem, který dokázel bez kyslíku zdolat všechny osmitisícovky, tzv. Korunu Himálaje. Při expedici na Everest v r. 1999 utrpěl omrzliny a přišel o několik prstů na nohou a část nosu. Ke Koruně planety (nejvyšší vrcholy všech světadílů) mu chybí jen Puncak Jaya (4.884 m) v Oceánii. Závodí v triatlonu, který je pro něj kvalitním tréninkem na lezení. Na expedicích fotí, filmuje a je autorem úspěšné knihy Nejvyšší osamělost z velehorského prostředí.

Krysztof Wielicki

Piotr Pustelnik

Joao Garcia

Wielicki putuje po hřebeni

Wielicki na vrcholu

  Češi  pod vedením Jiřího Nováka (49) přibrali ještě dva Italy a vylezli Normálku. Na vrcholu stáli 12.5.1994 Zdeněk Hrubý (37) a Stanislav Šilhán (39), o den později ještě Ladislav Kamarád (30) a Ital Benito Lodi (52).

Japonci přijeli ve velmi úsporném a neobvyklém obsazení - 1 muž a 2 ženy. BC založili 3.9. a nejprve se společně aklimatizovali na Normálce ve výšce 7.000 m. 21.9. ve 20:30 zahájili výstup JZ stěnou. Jenže odděleně. Yasushi Yamanoi (29) hodlal prostoupit novou cestu, zatímco Taeko Nagao (38) a Juka Endo (28) se rozhodly zopakovat trasu Loretan-Kurtyka z r. 1990. Všichni lezli alpským stylem.

Yamanoi vystoupal 1.000 výškových metrů v 60° zledovatělém svahu a v 7.200 m narazil ve 4:00 na skálu ve tvaru diamantu. Musel počkat tři hodiny do svítání, aby odhadl další postup. Rozhodl se skálu obejít zprava mixovým žlabem. V 16:00 nad žlabem v 7.600 m zabivakoval. 23.9.1994 v 6:00 vyrazil. Brodil se hlubokým sněhem, přelezl 40-metrový skalní schod v 8.000 m a pak ještě 2-3 hodiny hledal nejvyšší bod, což na Čo Oju není žádná sranda. V 16:00 byl úspěšný. Sestupoval Normálkou a podruhé bivakoval v 7.000 m. Do ABC v 5.600 m došel v 18:00.

Obě ženy neměly žádné zkušenosti s lezením v noci, trochu jim pomáhalo světlo měsíce. Ale ne moc, sešly z cesty a nalezly do špatného žlabu, kde bivakovaly v 6.700 m. Pak musely sestoupit několik set metrů a konečně našly správnou trasu. Podruhé bivakovaly v 7.700 m. 24.9., kdy Yamanoi už sestupoval, se pomalu posouvaly hlubokým sněhem. Místy lezly po kolenou a třetí bivak je čekal v 8.000 m. 25.9.1993 nekonečné závěje pokračovaly, ale v 13:30 obě dolezly na vrchol. Sestoupily Normálkou a bivakovaly ještě počtvrté v 7.000 m.

Oba mikrotýmy podaly skvělý výkon.

Yasushi Yamanoi (1965, 59) vylezl v r. 1994 novou cestou na Čo Oju a pak v r. 2000 na K2. Vzal si svou o 9 let starší lezeckou partnerku z Čo Oju Taeko Nagao. Během expedice na Gyachung Kang (7.952 m) v r. 2002 oba skončili pod lavinou, ale zázrakem přežili. Nicméně Yasushi přišel o 10 článků na prstech, jeho žena o 18.

Yasushi Yamanoi

  Češi  opět na Čo Oju a opět pod vedením Jiřího Nováka. Na vrchol se Normálkou tentokrát dostalo v týdnu od 2.10. do 8.10.1995 6 lidí - Ladislav Drda (41), Tibor Hromádka (41), Juraj Kardhordo (28), Oto Louka (39), Vladimír Myšík (43) a Otakar Srovnal (53!).

  Češi  do třetice Normálkou a opět pod vedením Jiřího Nováka. 9.10.1996 se z C3 (7.400 m) vypravil k vrcholu Luboš Bečák (35), ale až v poledne. Na nejvyšším bodě stál v 19:30. Sestupoval za tmy, ale zapomněl čelovku a ztratil orientaci. Noc musel přečkat skrčený u šutru. Nicméně ráno dorazil do C3. Po troše resuscitace sestupoval po poledni níž, ale 30 metrů od tábora zkolaboval a zemřel, pravděpodobně na selhání srdce. Mezitím se z C3 už k vrcholu vydal jeho parťák Martin Otta (42), který byl taktéž úspěšný. Jenže radost brzy vyprchala, když po sestupu objevil kousek od stanu Bečákovo tělo.

Španělé přijeli s pětičlennou expedicí včetně jednoho Rakušana a vytyčili novou trasu severním hřebenem. BC založili 8.9. a nejprve se aklimatizovali na nedalekém Palung Ri (7.012 m), odkud měli na severní hřeben perfektní výhled.

C1 pak postavili na sedle Palung La v 6.500 m, kde hřeben začíná. Odtud už pokračovali alpským stylem jen Oscar Cadiach (43) a Rakušan Sebastian Ruckensteiner (31). Hřeben místy dosahoval sklonu až 75°. Bivakovali v 7.500 m a 28.9.1996 vyrazili v 9:00 k vrcholu. Na nejvyšším bodě stáli v 18:00 a další 4 hodiny jim trval sestup zpět k bivaku. Následujícího dne se napojili na Normálku, kde byl terén jednoduchý a sešli do ABC. Trasu označili za působivou a velmi pěknou.

Oscar Cadiach (1952, 72) se stal už čtvrtým Španělem s Korunou Himálaje. Zabralo mu to 33 let. Svou misi zahájil na Nanga Parbat v r. 1984 a ukončil na Broad Peaku v r. 2017. Bylo mu neuvěřitelných 64 let, dodnes (2021) je suverénně nejstarším držitelem Koruny. Dříve pracoval jako horský vůdce, dnes fotografuje a produkuje dokumentární filmy.

Oscar Cadiach

Ruckensteiner na vrcholu

  Mezinárodní  expedice a Jiří Novák pod Čo Oju počtvrté za 4 roky. Opět Normálka a na vrchol se dostala 6-8.5.1997 vpravdě internacionální sestava - Čech Tomáš Sláma (36), Slovák Vladimír Štrba (28), Ital Rolando Nicco (39) a Rakušan Walter Turek (38).

  Britská  expedice se rozhodla pro variantu rok staré trasy vedoucí výrazným pilířem spadajícím ze severního hřebene na východ. BC založili 25.4. ve 4.900 m, ABC v 5.650 m a C1 v 6.500 m na sedle Palung La. Odtud už jediní dva nebritští členové - Rus Georgij Kotov (42) a Američan Bill Pierson (39) pokračovali alpským stylem. 18.5. bivakovali v 7.100 m. Následujícího dne vylezli dalších 250 m po úzkém a těžkém hřebeni a přenocovali v 7.350 m. Napadlo 30 cm čerstvého sněhu, ale 20.9. dolezli na vrchol pilíře někdy označovaný jako severní vrchol Čo Oju (7.570 m). Odtud traverzovali na Normálku a opět bivakovali. 21.9.1997 vyrazili v 5:30 a už bez obtíží dolezli v 12:30 na vrchol. Čtvrtý bivak je čekal v 7.550 m a další den sestoupili do ABC.

Slovinci vylezli novou cestu v JZ stěně. Vede levou částí a napojuje se na 'polský' hřeben z r. 1986. BC založili 12.9. a žádný další tábor už se nekonal. Nejprve se aklimatizovali na Normálce do 7.000 m a pak se přesunuli pod JZ stěnu. 2.10.2006 ve 3:30 vyrazil sólo Pavle Kozjek (47). Svah měl sklon 50-60°. U levého okraje mohutných skal tvaru diamantu narazil na ledový zlom a oblezl jej po skále obtížnosti V-. Dostal se na Polský hřeben, z něj vytraverzoval na Normálku a po ní se dostal v 18:00 na vrchol. Lezl pouhých 14:30 hod. Přenocoval v 7.000 m a po 30 hodinách se vrátil do BC.

O den později jej na vrcholu po stejné trase následovali Uroš Samec (30), Marjan Kovač (41), Emil Tratnik (55) a jeho syn Aljaž Tratnik (24).

Pavle Kozjek (1959 - 2008, †49) vylezl na 5 osmiček: Broad Peak (1986), Gašerbrum II (1986), Čo Oju (2006), Everest (1997) a Šiša Pangmu (1989). První dvě zvládl během pouhých 5 dní a na Everestu stál jako první Slovinec bez kyslíku. Zahynul při výstupu na fotogenickou Muztagh Tower (7.276 m) v Karákoramu, utrhla se s ním sněhová převěj.

Pavle Kozjek

Slovinci pod Čo Oju, zleva Poljanec, E. Tratnik, A. Tratnik, Samec, Kozjek, Kovač

Kazaši Kazaši Denis Urubko (35) a Boris Dedeško (37) si vybrali téměř nelezenou JV stěnu a vlevo od polského výstupu z r. 1985 prostoupili alpským stylem novou cestu.

BC založili 14.4. v 5.010 m a ABC pak v 5.300 m. Po nezbytné aklimatizaci v 7.100 m Urubko silně kašlal a musel sestoupit až do Namche Bazaru. Do stěny se pak vydali 6.5. o půlnoci. Svah měl nejprve sklon 50°, ale pak ztuhnul a přešel ve vertikálu, místy i převislou. Kolem nich padaly kameny a menší laviny. Dolezli do 6.000 m a bivakovali v sedě ve stanu na plošince připomínající spíš sedačku.

Další den dolezli do 6.600 m přes svahy se sklonem 45-50°, místy však i 70°. Přespali pod stabilním sérakem. 9.5. se počasí zhoršilo a až do konce výstupu bylo zamračeno s občasným sněžením. V 16:00 dolezli do 7.100 m a bivakovali v ledovém odtrhu potřetí. Pak přelezli skalní a mixové pásy v 7.300 m a v 7.500 m. Přespali opět v ledovém odtrhu v 7.600 m. 11.5.2009 ve 4:30 vyrazili. V cestě jim stály svahy pokryté hlubokým sněhem. Po celodenní dřině stáli ve 20:00 na vrcholu. Ačkoliv mohli sestoupit snadnou Normálkou, rozhodli se pro trasu výstupu. O půlnoci byli zpět v odtrhu v 7.600 m. Sněžilo a během noci museli odhazovat čerstvý sníh, aby jim nezničil stan. Další noclehy absolvovali v 7.100 m, 6.600 m a až 14.5. sestoupili do ABC.

Výstup jim zabral 9 dní, poslední 2 dny nic nejedli. Oba utrpěli lehčí omrzliny. Lezli neustále navázaní a dohromady fixovali 1.200 m trasy. Ale pokud fix zavěsili, po použití jej hned stáhli a pokračovali dál. Urubko akci označil za nejnebezpečnější lezení v jeho kariéře, zvláště kvůli neustálým lavinám v posledních 3 dnech. Značnou satisfakcí bylo, že na Čo Oju dovršil Korunu Himálaje. Jako 8. v pořadí bez kyslíku a během pouhých 10 let. A také lezecký Oscar Piolet d'Or, který za prvovýstup v r. 2010 oba dostali.

Denis Urubko (1973, 51) dokončil v r. 2009 Korunu Himálaje jako 15. na světě a 8. bez použití kyslíku. Vše zvládl během 9 let a bylo mu teprve 35. Lezl i v zimě, novými cestami a někdy sólo. Patří k nejlepším výškovým horolezcům všech dob. Má trochu problém s ukotvením. Nejprve byl občanem SSSR, po jeho rozpadu Kazachstánu, toho se zřekl a stal se v r. 2012 Rusem. Ani to nebylo ono a od r. 2015 má polské občanství. Čímž vyhnal čerta ďáblem. Dělá v armádě a filmuje.

Boris Dedeško (1972, 52), rodák z Alma Aty, se věnuje výškovému lezení od r. 2001. Má na kontě mimo jiné Khan-Tengri (7.010 m), Pik Lenina (7.134 m), Muztag-Ata (7.546 m), z osmiček pak Makalu (2008) a prvovýstup na Čo Oju (2009) JZ stěnou s Denisem Urubkem, za který dostali Piolet d'Or. Urubko byl jeho spolulezcem i při vícero dalších těžkých výstupech.

Denis Urubko a Boris Dedeško

Dedeško a Urubko se Zlatým cepínem

Nepálci Na logické linii jižního hřebene byly v letech 2021-2023 zaznamenány 4 pokusy, ale zadařilo se až Šerpům s francouzským klientem Alasdairem McKenziem (19). Postupovali těžkotonážním stylem s budováním výškových táborů, fixováním téměř celé cesty a s umělým kyslíkem. Expedice začala počátkem května. Šerpové postavili 4 výškové tábory, ale pak uvízli na mrtvém bodě kolem 7.600 m. Došly jim lana i kyslík a konec celé akce byl na spadnutí. Pořádající agentura proto oslovila těžkou váhu, Šerpu Geljeho (31), který už měl na kontě všech 14 osmitisícovek a právě odpočíval v Káthmandů po výstupu na Everest s klienty. Ten okamžitě souhlasil. Výpravě byly doručeny nová lana a kyslík a někteří vyčerpaní Šerpové byli vystřídáni novými.

Pak už se věci pohnuly správným směrem. 7.6.2024 ve 2 ráno vyrazilo z posledního 4. tábora 6 Šerpů s mladým Francouzem. Pod vrcholem se museli prodírat žlabem s hlubokým sněhem a došly jim lana. Naštěstí poslední pasáže už nebyly tak strmé a po 17 hodinách stáli všichni ve 20:35 na nejvyšším bodě.

McKenziemu chyběly ještě 2 týdny do 20 let a byla to už jeho 13 osmitisícovka. O nejmladšího držitele Koruny Himálaje se bude přetahovat se Šerpou Nimou Rinjim (18), který už jich má na kontě taky 13. Ještě že jsou horám naše honby za rekordy ukradené.

Šerpa Gelje

Gelje na vrcholu před čínským meteoměřákem

Alasdair McKenzie

Jižní hřeben uprostřed

Normálka na Čo Oju je považována za nejjednodušší z osmitisícovek a díky tomu se zde otevírá prostor i pro ryze komerční expedice se solventními klienty. Na vrcholu stálo do poloviny r. 2023 celkem 45 Čechů, včetně 6 žen, kromě horolezců i různé druhy manažerů. Všichni do jednoho šli Normálkou, ovšem Stejskal (1985) v zimě. Jinak jsme zde žádný velký zápich nezanechali.

Himálaj    Vrcholy    Čo Oju