Výstupy na K2 (8.611 m)
Prvovýstupy a významné pokusy
31.7.1954 Abruzziho
žebro
Italové Lino Lacedelli a Achille Compagnoni, dnešní Normálka.
15.8.1976 SV
hřeben
Poláci Eugeniusz Chrobak a Wojciech Wróż. Bez vrcholu, dosažená výška 8.400 m.
6.9.1978 SV
hřeben
Američané Lou Reichardt a James Wickwire, o den později další 2.
7.8.1981 JZ
hřeben
Japonec Eiho Ohtani a Pákistánec Nasir Sabir.
14.8.1982 Severní
hřeben
Japonci Naoe Sakashita, Yukihiro Yanagisawa a Hiroshi Yoshino. O den později další 4.
8.7.1986 Jižní
stěna
Poláci Jerzy Kukuczka a Tadeusz Piotrowski.
3.8.1986 JZ
hřeben
Poláci Przemyslaw Piasecki, Wojciech Wróż a Slovák Peter Božík.
26.7.1989 Východní
stěna
Rakušan Edi Koblmüller. Bez vrcholu, dosažená výška 7.200 m.
9.8.1990 SZ
stěna
Japonci Hirotaka Imamura a Hideji Nazuka.
15.8.1991 SZ
 stěna
Francouzi Pierre Béghin a Christophe Profit.
24.6.1994 Česenův
pilíř
Španělé Juan Tomas, Alberto Inurrategi, Félix Inurrategi, Juan Oiarzabal a Enríque de Pablo.
31.7.1994 SZ
stěna
Italové Romano Benet, Nives Meroi a Filippo Sala. Bez vrcholu, dosažená výška 8.400 m.
21.8.2007 Západní
stěna
Rusové Andrej Marijev a Vadim Popovič. Následující den 8 dalších.



1. K2 z jihu, JZ a JV stěna



2. Vrcholová pasáž na Normálce z Ramene (Shoulder) s gigantickým sérakem a Bottleneckem



3. JZ stěna



4. Západní stěna



5. Západní strana hory



6. Severní (s výrazným sněhovým lavórem) a SZ stěna



7. K2 ze severu z Číny, vlevo severní stěna, vpravo SZ stěna



8. Východní stěna


K2 odjakživa působila na horolezce jako magnet. Poprvé na ni zkusili vylézt už v r. 1902, jednalo se historicky o druhý pokus o zlezení osmitisícovky (po Mummerym na Nanga Parbatu v r. 1895). Blízko úspěchu byli Američané pod vedením Fritze Wiessnera těsně před 2. Světovou válkou, ale první se nakonec prošli po vrcholu Italové v r. 1954. Dnes vede na K2 10 cest, drtivá většina výprav používá Normálku Abruzziho žebrem.

1902

  Po četných útrapách se pod Horou hor zabydlela britsko-rakousko-americká expedice vedená Oscarem Eckensteinem. Rakušané nejprve zkoušeli SV hřeben, ostatní pak JV hřeben, dnes známý jako Abruzziho žebro. Horolezci strávili na ledovci dlouhých 68 dní a dosáhli výšky 6.525 m. Avšak větším soupeřem než hora byly osobní spory, všichni se dohadovali jak babky na trhu. Nakonec musela být výprava pro špatné počasí, nemoci a vyčerpání přerušena.

Jedním ze zúčastněných byl i Aleister Crowley, okultista, prcíř, spisovatel, filozof, propagátor drog, špion, malíř atd. Ve výčtu aktivit se mu vyrovná snad jen Cimrman, ale ani ten nebyl - horolezec. I když kdo ví.

Oscar Eckenstein byl horolezec-vynálezce. Sestrojil např. mačky podobné těm dnešním nebo krátkou podobu cepínu pro použití v jedné ruce.



Výprava z r. 1902, Eckenstein a Crowley sedí v druhé řadě

Kulturista Aleister Crowley při otužování

1909

  Do Karákoramu se vydala italská expedice vedená modrokrevným dobrodruhem vévodou abruzským. Ambice měla nemalé - zdolat samotnou K2. I přes velká očekávání a značné finanční prostředky se podařilo dosáhnout pouze výšky 6.250 m. Nicméně od té doby se Normálka na K2 leze přes Abruzziho žebro. Vévoda poté prohlásil, že K2 nebude zlezena nikdy a výprava se obrátila ke snadnější Čogolise (7.665 m). Zde dosáhla 7.500 m, což byl tehdejší rekord. Ale úspěch jenom dílčí, horolezci se museli obrátit 150 m pod vrcholem kvůli špatnému počasí. Čogolisa se později proslavila smrtí legendárního Hermanna Buhla.



Oscar Eckenstein
 
Aleister Crowley v najezené verzi
 
vévoda abruzský

1929

  Do Karákoramu zamířila opět italská zeměpisná a průzkumná expedice vedená dalším modrokrevníkem, vévodou spoletským. Na horolezeckou výpravu si ale druhá nejvyšší hora světa musela počkat až do r. 1938.

1938

  Američané pod vedením 25-letého Charlese Houstona prozkoumali všechny svahy a seznali, že Abruzziho žebro je zřejmě nejsnazší cestou k vrcholu. Čtyři horolezci se tudy pokusili o výstup a dosáhli výšky 7.925 m, což byl velký úspěch. Poznatky z této expedice značně přispěly jejich následovníkům při pozdějších výstupech.



Bill Tilman, Pasang Kikuli a Charles Houston (1936)

Fritz Wiessner

1939

  6 Američanů a 9 Šerpů se pod vedením Fritze Wiessnera (39) opět pokusilo o průlom Abruzziho žebrem. Němec Wiessner se účastnil už Merklovy expedice na Nanga Parbat v r. 1932 a poté se přestěhoval do USA. Spolu s Šerpou Pasangem strávili několik dní ve výšce kolem 8.000 m a dostali se až cca 200 m pod vrchol. Mezitím je ovšem jejich kolegové prohlásili za mrtvé a zrušili pod nimi všechny výškové tábory. Vrcholové dvojici se nakonec na pokraji zhroucení a s omrzlinami podařilo sestoupit. Nahoře však zůstal ještě Dudley Wolfe (43) a při záchranné akci spolu s ním zahynuli ještě tři Šerpové. Výprava doplatila na špatnou koordinaci a organizační chaos.

Fritz Wiessner (1900 - 1988, †88) se narodil v Drážďanech, ale v r. 1929 emigroval do USA. Neměl postavu Supermana, měřil 1,67 m, byl podsaditý se svěšenými rameny a plešatý. Přesto ve 20. letech přelézal v Alpách nejtěžší tehdejší výstupy. V USA hned stanovil nové lezecké standardy v obtížnosti. V Himálaji se zúčastnil Merklovy výpravy na Nanga Parbat v r. 1932 a v r. 1939 podnikl odvážný pokus o výstup na K2. Dostal se 200 m pod vrchol, což byl na tehdejší dobu mimořádný výkon. Sestup ho málem stál život, protože ostatní už zrušili výškové tábory. Wiessner byl průkopníkem free solo lezení (bez jištění) a lezl i v osmdesáti. Skvěle lyžoval. V USA založil chemickou továrnu na výrobu vosků. Byl ženatý a měl 2 děti.

1953

  O povolení k výstupu na K2 se strhly závody. Platilo drsné pravidlo 'jedna expedice ročně' a pro rok 1953 byli nejšťastnější Američané. Charles Houston (39) dal dohromady velmi skromnou expedici za 25.000 USD, z čehož čtvrtinu dali horolezci sami, čtvrtinu si půjčili, čtvrtinu získali z darů a tu poslední dostali za autorská práva z novin a televize. Státní pokladna tedy nepřispěla ani centem. Horolezců bylo osm a první tábory vybudovali za pomocí místních Hunzanů, pákistánských nosičů, daleko méně zkušených než nepálští Šerpové. 2. srpna se celý americký tým shromáždil v táboře VIII ve výšce 7.700 m.

V té době už věděli o úspěchu Angličanů na Everestu a Němců na Nanga Parbat. Nálada byla výborná, každý už se viděl na vrcholu. Pak ale došlo ke zhoršení počasí, spustil se prudký vítr a začaly sněhové vánice. Ubíhal den za dnem a u všech se začaly dostavovat známky vyčerpání. Arta Gilkeye postihla trombóza s krevní sraženinou v noze, George Bell měl vážně omrzlé nohy. Po týdnu byl zahájen trýznivý sestup. Tábor se mezitím změnil v past v zajetí hlubokého sněhu.

Američané věděli, že Gilkey nemá prakticky šanci na přežití, i tak jej téměř neschopného pohybu transportovali dolů. U tábora VII Bell spadl a strhl s sebou ostatní navázané na jednom laně. Pád se jim podařilo zastavit, ale za cenu dalších zranění a šoku všech o fous přeživších. Někteří kvůli sněžné slepotě téměř neviděli. Vybudovali provizorní tábor a Gilkeyho mezitím nechali za skalním výběžkem. Od té doby jej však už nikdo neviděl. Gilkey dobře věděl, jaké riziko představuje pro ostatní a zřejmě dobrovolně ukončil život pádem ze skal. Ostatním se nakonec podařilo dostat do BC, odkud je Hunzané víceméně odnesli polomrtvé do civilizace.

Charles Houston (1913 - 2009, †96) byl vzděláním lékař a tuto úlohu plnil kromě lezení i na expedicích. Poprvé navštívil Himálaj v r. 1936 jako člen úspěšné britsko-americké expedice na Nanda Devi (7.816 m). Poté velel dvěma expedicím na K2 (1938, 1953) a mezitím prozkoumal přístup k Everestu přes ledopád Khumbu. Po druhé expedici na K2 horolezectví zanechal a věnoval se medicínské praxi. V letech 1962-1965 sloužil v Mírových sborech v Indii.

Peter Schoening (1927 - 2004, †77) vystoupil v r. 1958 jako první na Gašerbrum I a v r. 1966 na nejvyšší horu Antarktidy Mount Winson (4.892 m). Nejvíce jej ale proslavil sestup z K2 po neúspěšném pokusu v r. 1953. Šest horolezců šlo navázáno na laně, jeden uklouzl a strhl ostatní. Schoening duchapřítomně zarazil cepín do zledovatělé skály, pád ostatních na něm ustál a zachránil jim život. Tento cepín je dodnes k vidění v muzeu v Coloradu. Po 53 letech, v r. 2006, se setkalo 28 dětí a vnuků tehdy přeživších, tedy lidé, kteří by se nenarodili, nebýt Schoeningovy rychlé reakce. Schoening zemřel v r. 2004 na rakovinu kostí.

1954

Italové získali po značném diplomatickém úsilí povolení a šéf expedice profesor Ardito Desio (57) prezentoval celou událost jako otázku prestiže celého národa. Na rozdíl od party kamarádů okolo Charlese Houstona měla akce spíš vojenský charakter. Ve dvou kolech bylo vybráno 11 horolezců s jasně danými rozkazy. Desio dokázal sehnat 6x větší částku než před rokem Američané, zejména ze státní pokladny. Což nebylo při klasickém italském politickém chaosu nic jednoduchého. V Pákistánu najala výprava 500 nosičů a dalších 150, aby těm předchozím nesli jídlo. 29.5. postavili mohutný BC a postupně vybudovali 8 táborů na Abruzziho žebru. Šok vyvolala smrt Maria Puchoze způsobená plicní embolií poblíž C2. Ale čas běžel a Italové pokračovali.

C8 postavili 25.7. v 7.700 m na stejném místě jako o rok předtím Američané. Bylo domluveno, že potenciální vrcholáči Lino Lacedelli (28) a Achille Compagnoni (39) vylezou výš a v 7.900 m založí útočný C9. Mezitím Walter Bonatti (24) sestoupí do C7 pro kyslíkové láhve a ještě s někým je téhož dne donese vrcholáčům do C9. Jenže když Bonatti společně s Pákistáncem Mehdim (41) vylezli s nákladem k domluvenému místu, C9 tam nenašli. Blížil se večer a museli nouzově zabivakovat v plytkém sněhovém záhrabu. Po bezesné noci, kdy špatně vybavený Mehdi omrzal a měl halucinace, nechali kyslík v záhrabu a sestoupili do C8.

Lacedelli a Compagnoni totiž postavili C9 o kus výš za skalami, kde nebyl vidět a vítr zametl stopy. Dalšího dne oba slezli z C9 do záhrabu pro kyslíkové láhve a vydali se k vrcholu. Kyslík jim postupně došel a odložili i batohy, vážící 19 kg. Na vrchol dolezli 31.7. kolem 18:00 jen nalehko. Strávili zde asi hodinu a spíš v tranzu zahájili sestup. Ve 23:00 dorazili do C8, kde se jich ujali spolulezci. Další den všichni slezli do C4 a den příští do BC. Úspěch vyvolal hlavně v Itálii vlnu nadšení, oba vrcholáči dokonce dostali od vlády doživotní rentu.

Bohužel expedici provázely i soudní spory, hádky a dlouholetá nenávist. Bonatti byl mladý, neklidný a ambiciózní a obvinil Compagnoniho s Lacedellim, že C9 posunuli úmyslně, protože měli strach, že jim nadupaný Bonatti vrchol vyfoukne. Tím vystavili podpůrný tým smrtelnému riziku a i díky tomu přišel Mehdi o některé omrzlé prsty na rukou i nohou. Oba vrcholáči pro změnu obvinili Bonattiho, že jim zčásti vysosal kyslík a tím sabotoval jejich úspěch. Po letech soudů se stal Bonatti nechtěnou a neoblíbenou osobou, zatímco Lacedelli s Compagnonim zůstali národními hrdiny. Až po 42 letech v r. 1996 se v Lacedellim hnulo svědomí a přiznal, že se věci měly přesně tak, jak tvrdil Bonatti a všem se omluvil. Takže i v horolezectví hrají ego a ambice zásadní roli. Jen pro úplnost, Compagnoni tehdy přišel o 3 omrzlé prsty na rukou a Lacedelli o levý malíček.

Achille Compagnoni (1914 - 2009, †94) vylezl v r. 1954 prvovýstupem na K2 a stal se národním hrdinou. Za výstup dostal nejvyšší italské vyznamenání Rytíř velkokříže s Velkým řetězem. Nicméně jeho rozhodnutí vyšachovat z výstupu Waltera Bonattiho i za cenu ohrožení jeho života i života pákistánského nosiče vrhá na jeho úspěch značný stín. S Bonattim se nikdy neusmířili. Achille byl kromě horolezce také výborným lyžařem. Po K2 už žádný významný výstup nepřidal a v Cervinii pod Matterhornem si otevřel restauraci.

Lino Lacedelli (1925 - 2009, †83) proslul po válce svými rychlými výstupy v Alpách, ale hlavní majstrštyk přišel v r. 1954 při prvovýstupu na K2 spolu s Achille Compagnonim. Oba za něj dostali nejvyšší italské vyznamenání Rytíř velkokříže s Velkým řetězem. Lacedelli však v r. 2004 ve své knize přiznal, že úmyslně vystavili spolulezce Waltera Bonattiho a pákistánského nosiče životu nebezpečnému bivaku, aby sami dolezli na vrchol jako první, což na jejich úspěch vrhá značný stín. Lacedelli prožil celý život v Cortině d'Ampezzo a provozoval zde i obchod se sportovním vybavením. Po K2 už žádný hodnotný výstup nepřidal.

Walter Bonatti (1930 - 2011, †81) byl jedním z nejlepších horolezců všech dob. Měl na kontě řadu impozantních výstupů hlavně v Alpách, ale i v Patagonii nebo v Andách. V 18 vylezl severku Garndes Jorasses, dále prvovýstupy na Petit Dru, Grand Capucin, Cimu Ovest, Matterhorn a řadu dalších. V r. 1958 zdolali s Carlo Maurim jako první Gašerbrum IV (7.925 m). Po expedici na K2 odmítl nejvyšší italské vyznamenání Rytíř velkokříže s Velkým řetězem, protože jej dostal i Achille Compagnoni, který jeho i pákistánského nosiče vystavil smrtelnému riziku v závěrečné fázi výstupu. Poté se stal černou ovcí horolezecké komunity, lezení zanechal v r. 1965 a působil jako reportér. Procestoval při tom celý svět, i např. Antarktidu, Tanzánii, Aljašku či ostrovy ve Francouzské Polynésii. Plně rehabilitován byl až po r. 2000. Už předtím ale sklízel řadu uznání od nejlepších světových horolezců. Zemřel na rakovinu slinivky.



Omrzlí, ale úspěšní - Compagnoni a Lacedelli po sestupu

Walter Bonatti


Talijáni pod K2. Stojící: vlevo Compagnoni, uprostřed Desio, třetí zprava Bonatti. Lacedelli druhý zprava v pokleku.


Lino Lacedelli na vrcholu
 
Achille Compagnoni na vrcholu

1975

  Američané pod vedením Jima Whittakera (46) se poprvé pokoušeli o západní hřeben. Nepříliš úspěšně, nejvyšší dosažená výška byla 6.700 m.

1976

Poláci si pod vedením Janusze Kurczaba (38) vybrali taktéž poprvé SV hřeben. Rozbalili BC na konci června zhruba tam, kde Italová v r. 1954, ale nepoužívali žádné výškové nosiče a vše si nosili sami. Už jen k hřebeni to odtud byla 12 km procházka, která ale přispěla k aklimatizaci. Jenom do C3 v 6.750 m nainstalovali 2 km fixních lan. Z C3 následoval ostrý sněhový hřeben s poměrně malým převýšením, ale udivujícím sklonem na obě strany. Horolezci jej traverzovali po severní čínské straně. Svah byl tak strmý, že zabezpečit tento necelý kilometr fixy jim trvalo 10 dní a následné transporty do C4 byly velmi obtížné.

Ve druhé polovině července se rapidně zhoršilo počasí a tak mohli pokračovat až 6.8. navzdory nánosům čerstvému sněhu. Nicméně Polákům se podařilo dostat až pod strmou vrcholovou pyramidu a zde postavit C6 v 8.000 m. 15.8. z něj vyrazili Eugeniusz Chrobak (37) a Wojciech Wróż (33). Překonali 60-metrový téměř vertikální mixový schod a po strmém sněhu dolezli až do 8.400 m. Pokušení bylo značné, ale bylo už 18:00 a kyslíkové láhve skoro prázdné. Proto se rozhodli pro sestup. Vzápětí se zvedl vítr a začalo sněžit. Do C6 se dostali až v 1:00 v noci a po krátkém odpočinku pokračovali do C5. I přes další periodu špatného počasí to Poláci nevzdali. Z BC vypravili 3 týmy, ale když dolezli do C3, začaly sněhové bouře. Až to znamenalo definitivní ústup.

Eugeniusz Chrobak (1939 - 1989, †49) se v r. 1976 pokoušel o K2, ale dolezl 'pouze' do 8.400 m. V r. 1978 zdolal jako první jižní vrchol Kančendžengy. V civilu byl chemickým inženýrem, hodně se věnoval filmování expedic a psaní článků o horolezectví. Zemřel v r. 1989 na Everestu. Při sestupu ze sedla Lho La na západním hřebeni jej s dalšími 5 spolulezci zasáhla lavina. Přežil jedniný, Andrzej Marciniak.

Wojciech Wróż (1942 - 1986, †43) jako první vylezl na jižní vrchol Kančendžengy v r. 1978 a na její západní vrchol Jalung Kang v r. 1984. Dvakrát se neúspěšně pokoušel o K2, na vrchol se dostal až napotřetí v r. 1986. Při sestupu se ale zřítil a zemřel. V civilu byl expertem na elektroniku v medicíně a pracoval na univerzitě v Poznani. Působil i jako funkcionář v Polském horolezeckém svazu.



Eugeniusz Chrobak a Wojciech Wróż


Vrcholová pyramida a Chrobak s Wróżem na postupu

1977

  Japonci přibrali pár Pákistánců a zorganizovali gigantickou výpravu o 64 členech. Stála údajně milion dolarů, což byla tehdy nepředstavitelná suma. Celý ansámbl kupodivu neměl prvovýstupové ambice a oblehl Abruzziho žebro. Nakonec se zadařilo a 8.8.1977 stáli na vrcholu Tsuneho Shigehiro (29), Takayoshi Takatsuka a Shoji Nakamura (35). O den později je následovali Mitsuohi Hirisjima, Masahide Onodera, Hideo Yamamoto (28) a první Pákistánec Ashraf Aman. Používali kyslík a zaznamenali tak druhý úspěch na Hoře hor.

1978

  Britská elita se pod vedením koho jiného než Chrise Boningtona (43) sešla pod JZ hřebenem. Ale Doug Scott (37), Peter Boardman (27), Joe Tasker (30) a další dolezli jen do 6.700 m. Nick Estcourt (36) zahynul v lavině.

Američané nastoupili na SV hřeben do cesty téměř prostoupené Poláky před dvěma lety. Expedice měla 14 členů a vedl ji Jim Whittaker (49). BC založili 5.6. v 5.000 m a poměrně rychle postavili výškové tábory až do C3 18.6. v 6.750 m. Pak přišel týden sněhových bouří. Následný exponovaný traverz hřebene, o které věděli od Poláků, zvládli bravurně zafixovat za 2 dny.

Ale počasí se opět zhoršovalo a koncem srpna byli stále u C4 za traverzem v 6.950 m. Začal zápas o ego a zuřivé hádky mezi značně vyčerpanými horolezci, kdo si zaslouží propustku do vrcholového týmu. C5 nakonec postavili v 7.700 m a C6 v 8.000 m pod vrcholovou pyramidou. Špatné počasí je ale donutilo opět k ústupu. Lou Reichardt (36) a Jim Wickwire (38) se pak rozhodli pro traverz na Normálku, Rick Ridgeway (29) a John Roskelley (29) pokračovali dál polskou trasou SV hřebenem. Ale hluboký sníh a nebezpečí lavin je brzy donutili k ústupu. Mezitím Wickwire a Reichart, ke kterým se přidal Terry Bech, došli na Normálku k Bottlenecku a postavili stan. Příštího dne 6.9.1978 dolezli Wickwire a Reichardt v 17:00 na vrchol. Kyslíkové láhve byly buď prázdné nebo porouchané, tak šli bez nich. Bech zůstal ve stanu.

V té době dorazili k Normálce i Ridgeway a Roskelley a postavili další stan. Reichardt při sestupu zatměl a stany minul. Až na volání svých R + R kolegů dolezl zpět. Wickwire se na vrcholu zdržel přes hodinu a to se mu málem stalo osudným. Brzy zatměl a nouzově bivakoval při -35° a silném větru 150 m pod vrcholem. Polozmrzlý ale dokázal příštího dne sestoupit ke stanu. Cestou potkal R + R, kteří dorazili na vrchol 7.9.1978 v 15:30. Pak zdárně sestoupili, ale chvíli poté jim ve stanu bouchl vařič a stan s jedním spacákem lehli popelem. Strávili proto nezapomenutelnou noc v pěti ve stanu pro dva a následný sestup se stal bojem o život. V C3 je ještě zdržela jednodenní bouře, ale 11.9. se dokázali dostat do relativního bezpečí v C1. Pak výprava zahájila rychlý ústup ledovcem Godwin-Austen. Obzvlášť Wickwire měl silné omrzliny a zápal plic. 17.9. byli Reichardt, Roskelley a Wickwire evakuováni z dolního konce ledovce Baltoro vrtulníkem do civilizace. Všichni se poté kupodivu zotavili bez vážnějších následků.

Louis Reichardt (1942, 81) je profesorem fyziologie a biochemie na Kalifornské univerzitě a hodně se věnuje výzkumu autismu. Vylezl na Dhaulágirí (1973) a poté na K2 (1978) jako první bez kyslíku. Korunu všemu nasadil uznávaným prvovýstupem na Everest východní stěnou (1983). Kromě osmiček zdolal i Nanda Devi (7.816 m, 1976). Působil jako ředitel Amerického alpského klubu v letech 1977-1980 a 1995-1997.

Jim Wickwire (1940, 83) vylezl v r. 1978 na K2 a při sestupu málem zemřel na zápal plic, omrzliny a vyčerpání. V r. 1981 při výstupu na Mount McKinley spadli se spolulezcem do trhliny. Wickwire se dokázal dostat ven, ale spolulezec tam zůstal a téhož dne podlehl zraněním. V letech 1982, 1984, 1993 a 2003 podnikl Wickwire neúspěšné pokusy o zdolání severní stěny Everestu. Při první výpravě se jeho partnerka zřítila v blízkosti Nortonova kuloáru ze svahu a zahynula.

John Roskelley (1948, 75) se po řadě výstupů v Severní Americe zaměřil na Himálaj. Vylezl na Dhaulágirí (1973), K2 (1978), Makalu (1980) a na Everest (2003). Nelezl Normálkami, lákaly ho buď neprostoupené nebo zřídka lezené cesty. Kromě toho má na kontě ještě Nanda Devi (7.816 m, 1976), Great Trango Tower (6.286 m, 1977), Cholatse (6.440 m, 1982) a další. V r. 2014 dostal horolezeckého Oscara Piolet d'Or za celoživotní zásluhy. Je ženatý, měl dvě děti plus jedno adoptované od manželky z přechozího manželství (válečná kořist). Jeho syn Jess se totiž taky dal na horolezectví a v r. 2019 zahynul v lavině na Howse Peak v Canadian Rocky mountains.

Rick Ridgeway (1949, 74) vylezl na K2 (1978) SV hřebenem a následným traverzem k Normálce. Další významnější výstupy už nepřidal. Kromě horolezectví se účastnil objevitelských expedic do zapomenutých koutů světa. Přešel např. Borneo od pobřeží k pobřeží, byl na výpravách do Amazonských pralesů či Antarktidy. Napsal 6 knih, řadu článků a aktivně se věnoval filmování. Založil i filmovou agenturu zaměřenou na dokumenty o přírodě. Živil se i jako marketingový konzultant a výrobce vlastních spacáků, stanů a outdoorového vybavení.



Strmý traverz mezi C3 a C4

Rick Ridgeway s omrzlinami

1979

  Ital Reinhold Messner (34) a Němec Michael Dacher (45) vylezli 12.7.1979 na vrchol Normálkou Abruzziho žebrem, ale poprvé touto trasou bez kyslíku.

Reinhold Messner (1944, 79) je pravděpodobně nejlepším výškovým horolezcem všech dob. Jako první získal Korunu Himálaje (1970-1986) a proslul svými inovativními výstupy. Má na kontě první výstup na Everest bez kyslíku, první sólovýstup na osmitisícovku (Nanga Parbat), první sólo na Everest, první osmitisícovku alpským stylem (Gašerbrum I), první traverz dvou osmiček bez sestupu do BC (GII a GI), první přelez obávané Rupálské stěny (Nanga Parbat), prvovýstupy na Annapurně, Manáslu atd. Při žádném z výstupů nepoužil kyslík. Kromě toho vylezl na nejvyšší hory všech světadílů (Koruna světa), přešel poušť Gobi (2.000 km), Grónsko (2.200 km) nebo Antarktidu (2.800 km). Kupodivu žije dodnes. Založil několik muzejí (Messner Mountain Museum) s horolezeckými relikviemi. V letech 1999-2004 byl poslancem Evropského parlamentu za italské Zelené. Je podruhé ženatý, má 4 děti, 3 se svou současnou manželkou.

Michael Dacher (1933 - 1994, †61) vylezl na Matterhorn, Eiger, Aconcaguu a několikrát na dolomitské Tre Cime. Jeho hlavní parketa byl Himálaj, kde si v letech 1977-1987 připsal 9 osmitisícovek mj. K2 s Reinholdem Messnerem. Neúspěšně se pokoušel o Everest, Dhaulágirí a Makalu, jen Annapurnu a Kančendžengu nechal na pokoji. Zemřel na selhání srdce.

  Francouzi pod vedením Bernarda Melleta se poprvé pokoušeli zlézt jižní hřeben, tzv. Magic line. Gigantická výprava 15 horolezců, 10 filmařů a údajně 1.400 nosičů nejprve zdolala 45-50° sněhový svah do sedla Negrotto, zajistila jej fixy a postavila tu C2. Dál následovalo lezení po skalním hřebeni s obtížností IV-V. Zhoršilo se počasí a 3 týdny trvalo, než byl založen C4 v 7.800 m. Odtud linie uhýbá z hřebene doprava do jižních srázů. Podařilo se ještě vybudovat C5 v 8.000 m a dolézt do 8.300 m, ale tady počasí vystavilo definitivní konečnou. Během výpravy zemřel jeden nosič na infarkt.

1980

  Britové pod vedením Douga Scotta (39) opět zkoušeli JZ hřeben. Dostali se do 7.000 m, ale tam už byl terén nad jejich síly. Obrátili se proto k Normálce na Abruzziho žebro, ale ani tam neuspěli.

1981

Japonci nastoupili na JZ hřeben. 19.6. založili BC v 5.350 m a pak hbitě postavili C1 v 5.800 m a C2 na sedle v 6.590 m, kde už bylo minimální nebezpečí lavin. V 7.000 m museli uhnout z hřebene doprava před 300 m vysokým skalním výšvihem. Následovaly C3 v 7.100 m a C4 nad dlouhým sněhovým polem v 7.650 m. Odtud cesta vedla nebezpečným sněhovým žlabem, kterým hned prohučela mohutná lavina. Tlaková vlna byla patrná až v BC. Vše prošlo bez následků a lavina naštěstí vymetla i celý žlab od nového sněhu.

Japonci žlab přelezli a zjistili, že návrat doleva na hřeben vede přes neschůdné skály. Vydali se proto po sněhové lávce na jižní hřeben až do 8.200 m. Dále nepokračovali, vrátli se do C4 a poctivě fixovali trasu až do 8.050 m. Nakonec měli z BC nataženo 5,5 km fixních lan! Jenže to už se chýlil ke konci červenec a nastala 11-denní bouře. Japonci ale neslezli do BC z obavy, že by pak prošvihli 1-2 hezké vrcholové dny.

2.8. se konečně vyčasilo, byl posteven C5 v 8.050 m a z něj vyrazili k vrcholu Eiho Ohtani, Matsushi Yamashita a Pákistánec Násir Sabir (26). Brzy odložili příliš těžké kyslíkové láhve. Terén však byl strmý a v 18:00 byli teprve v 8.450 m. Odtud už vede mírnější svah k vrcholu. Po tříhodinovém úsilí vykopali záhrab a přečkali zde noc. Neměli jídlo, pití ani vařič. Ráno 7.8.1981 vyrazili, ale po 4 hodinách lezení překonali pouhých 100 výškových metrů. Yamashita byl u konce sil a 50 výškových metrů pod vrcholem vzdal. Mezitím dorazila zpráva od vedení zahájit okamžitě sestup. Ohtani a Sabir ale přesto dolezli v 11:30 na vrchol. Až do večera pak slaňovali a sestupovali do C5. 10.8. se pak všichni šťastně dostali do BC.

Násir Sabir (1955, 68) vylezl jako první Pákistánec na Everest (2000) a na čtyři z pěti osmiček ve své domovině - K2 (1981), Gašerbrum II (1982), Broad Peak (1982) a Gašerbrum I (1992). Tři neúspěšné pokusy zaznamenal na Nanga Parbat. Založil cestovku zaměřenou na treky a expedice na pákistánské velehory. Krátce působil i jako politik. Dostal řadu ocenění, je čestným členem britského, amerického a polského alpského klubu.



Na vrcholu

Násir Sabir

1982

  Polsko - mexická výprava opět pod vedením Janusze Kurczaba (44) měla v plánu zlézt panenský západní hřeben. Začali z pákistánského Savojského ledovce, ale až za Savojským sedlem, aby se vyhnuli lavinovému nebezpečí a záludné spodní části hřebene. Postavili C2 už ve vyšších partiích hřebene, ale rychle seznali, že terén bude nad jejich síly.

Přetraverzovali proto na SZ hřeben, který vypadal hratelněji. Mělo to ovšem diplomatický háček, teď už se ocitli na čínském území, kde neměli povolení. Přesto na pankáče pokračovali a chtěli SZ hřeben dolézt. Zhoršilo se však počasí a museli sestoupit níže. Pak se otevřelo 14.-15.8. pěkné okno, ale tým byl příliš nízko. I přesto ve zhoršených podmínkách postavili 5.9. C5 v 8.075 m a z něj Leszek Cichy (30) a Wojciech Wróż (39) dolezli do 8.250 m. Pak museli vzdát kvůli větru a omrzlinám. V té době se o SZ hřeben pokoušeli i Japonci, ovšem legálně. Jejich čínští doprovodní úředníci měli dalekohledy a práskli ilegální polskou invazi do Číny. Tím expedice definitivně skončila.

Japonci nastoupili ve stejné době na SZ hřeben z čínské strany z ledovce K2. BC postavili už 29.5., ale pak následovaly 3 týdny špatného počasí. C3 v 7.600 m proto vybudovali až 24.7. Tady z hřebene před těžkým terénem na rozdíl od Poláků uhnuli doleva do sněhových srázů. C4 postavili v 7.850 m o týden později. Lany podle japonského zvyku neštřili, natáhli 8.000 m fixů (!!). Pak sestoupili k odpočinku do BC. Ale když se otevřely 2 dny pěkného počasí, byli už zpět a připraveni.

14.8. dolezli Naoe Sakashita (35), Yukihiro Yanagisawa (27) a Hiroshi Yoshino (32) na vrchol. Nepoužívali kyslík a nešli navázaní, pouze každý sám za sebe. Výstup jim trval 12 hodin a poté museli nouzově bivakovat v 8.400 m schouleni k sobě, aby nezmrzli. Následujícího dne se při slaňování zřítil Yanagisawa a už jej nikdo neviděl. Téhož dne na vrchol dolezl další tým 4 Japonců: Kazushige Takami (37), Haruichi Kawamura (35), Tatsuji Shigeno (39) a Hironobu Kamuro (31). Při likvidaci BC pak zemřel ještě Dr. Toshitaka Sakano po pádu z kamene.

Naoe Sakashita (1949, 74) promoval v r. 1973 na univerzitě ve Wasenu a vše oslavil pokusem na Annapurnu II (7.937 m). Pak už byl úspěšný na Jannu (7.710 m, 1976), Kančendženze (trasa přes 3 terasy, 1980), K2 (SZ hřeben, 1982) a Ama Dablam (6.828 m, 1985). Sólo se pokoušel i o Annapurnu I. Lezl všude možně, má za sebou 3 výstupy na El Capitana, severku Eigeru i Matterhornu, 2x Ama Dablam, Petit Dru a další. Kromě toho stihl v rychlosti zplodit ještě 2 dcery.



Naoe Sakashita na vrcholu třímající čínsko-japonskou vlajku

1983

  Ital Agostino da Polenza (27) a Čech Josef Rakoncaj (32) zopakovali japonskou cestu SZ hřebenem z předchozího roku. Italská expedice čítala 17 horolezců včetně legendárního Kurta Diembergera (51), plnícího zároveň roli kameramana. Polenza s Rakoncajem dolezli na vrchol 31.7.1983, ale až kolem 21:00. Bivakovat museli nouzově asi 60 m pod vrcholem v mrazu -35°. Polenza pouze v sedě, Rakoncaj vyhrabal alespoň provizorní záhrab. Oba přežili jeden z nejvyšších bivaků horolezecké historie bez úhony. 4.8. dolezli na vrchol ještě Sergio Martini (34) a Fausto De Stefani (31).

Agostino da Polenza (1955, 68) vylezl na K2 (1983), Gašerbrum I (1985) a Broad Peak (1986). Hodně expedic vedl. Založil projekt Quota 8000, sdružující horolezce se stejným zaměřením. Tento tým vylezl v letech 1984-1987 na všech 5 pákistánských osmiček. V r. 1988 založil se svým francouzským přítelem Benoitem Chamouxem podobný projekt Esprit d'Equipe (Týmový duch). V něm už plnil spíše roli organizátora. Postupně se věnoval stále více vědeckým a průzkumným expedicím do Himálaje.

Josef Rakoncaj (1951, 73) je prvním světově známým českým horolezcem. Vystoupil bez kyslíku na 7 osmiček: K2 (1983, severní stěna), Broad Peak (1986), Annapurnu (1988, jižní stěna), Manáslu (1989, jižní stěna), Čo Oju (1990, zpochybňovaný výstup), Šiša Pangmu (1990, nová cesta severní stěnou) a Nanga Parbat (1992). Na K2 stál i podruhé v r. 1986 po výstupu Abruzziho žebrem. A novou cestou zvládl Lhotse Shar (1984). Ale Everest mu třikrát odolal. Vybíral si těžké nebo dosud neprostoupené cesty. Kromě lezení je jeho druhým koníčkem létání na ultralightech. Dělal horolezeckého trenéra, o svých výstupech napsal několik knih a zložil firmu 'sir Joseph' zaměřenou na outdoorové oblečení a vybavení. Je ženatý, má syna a dceru.

Sergio Martini (1949, 74) se stal sedmým mužem a druhým Italem po Messnerovi s Korunou Himálaje. Trvalo mu to celých 24 let, poslední Lhotse dal v r. 2000 v 51 letech. Často lezl se svým přítelem Faustem De Stefanim. Spolu údajně vylezli na Lhotse už v r. 1998, ale tento výstup je zpochybňovaný a neprůkazný. Sergio se na rozdíl od Fausta ke Lhotse vrátil a vylezl ji věrohodně. Žije v Dolomitech. Celý život pracoval jako učitel tělocviku a lezl jen o dovolených.

Fausto De Stefani (1952, 72) vylezl v letech 1983-1998 na všech 14 osmitisícovek. Někdy je uváděn jako šestý muž a druhý Ital s Korunou Himálaje, ale většina zdrojů zpochybňuje jeho výstup na Lhotse v r. 1998. Tehdy lezl se svým přítelem Sergiem Martinim. Byla bouřka a nejasná viditelnost a foto z vrcholu bylo neprůkazné. Je tu i svědectví dalšího horolezce, že to oba otočili před vrcholem. Fausto se živil jako instruktor italského horolezeckého svazu, později jako fotograf.



Naoe Sakashita

Agostino da Polenza po sestupu

Josef Rakoncaj


Polenza a Rakoncaj na vrcholu K2

1986

  Tento rok dostal přídomek katastrofický, protože na svazích K2 zemřelo 13 lidí. Příčiny byly různé, laviny, vyčerpání i výšková nemoc. Díky tomu trochu zaniká několik grandiózních výstupů, které se tehdy podařily.

  Polka Wanda Rutkiewiczová (43) a Francouzi Michel Parmentier (36) plus manželský pár Liliane (37) a Maurice Barrardovi (43) vystoupili 23.6.1986 Normálkou Abruzziho žebrem na vrchol. Lezli bez kyslíku. Rutkiewiczová a Barrardová byly první ženy na druhé nejvyšší hoře světa. Při sestupu je zastihla sněhová bouře, Barrardovi byli velmi unavení a zaostávali. Rutkiewiczová, trpící omrzlinami, pokračovala v sestupu. Parmentier čekal ve stanu na Barrardovy, ale marně. Pak i on v téměř nulové viditelnosti sestoupil podle pokynů z vysílačky do BC. Barrardovy už nikdo živé neviděl, pravděpodobně v bouři ztratili směr a zřítili se. Tělo Liliane objevila korejská výprava o měsíc později v 5.330 m, tedy velmi nízko. Mauricovy ostatky byly nalezeny až v r. 1998 poměrně nedaleko nad BC.

Wanda Rutkiewiczová (1943 - 1992, †49) byla nejznámější horolezkyní své doby. Vylezla na Pik Lenina (7.134 m), Noshaq (7.492 m) a severku Eigeru. V Himálaji zazmamenala prvovýstup na Gašerbrum III (7.946 m, 1975) a hlavně 8 osmiček: Everest (1978, třetí žena a první Polák na vrcholu), Nanga Parbat (1985), K2 (1986, první žena na vrcholu), Šiša Pangmu (1987), Gašerbrum II (1989), Gašerbrum I (1990), Čo Oju (1991) a Annapurnu (1991). Měla v plánu Korunu Himálaje, ale pak se jí postavila do cesty Kančendženga. Naposledy byla spatřena, jak bloudí SZ stěnou na pokraji vyčerpání. Její tělo se nikdy nenašlo. Byla elektroinženýrkou a napsala několik knih s lezeckou tématikou.

Liliane Barrard (1948 - 1986, †37) a Maurice Barrard (1942 - 1986, †43) se potkali při lezení v Jižní Americe a už se od sebe nehnuli. Společně vylezli na Gašerbrum II (1982) a Nanga Parbat (1984), na Makalu skončili těsně pod vrcholem. V r. 1986 vylezli na K2, ale při sestupu se zhoršilo počasí, v mlze zabloudili a zřítili se ze srázů. Tělo Liliane bylo nalezeno o několik měsíců později v 5.330 m, Mauricovo až v r. 1998.



Wanda Rutkiewiczová, Jerzy Kukuczka, Liliane Barrardová a Maurice Barrard v BC

Poláci Jerzy Kukuczka (38) a Tadeusz Piotrowski (46) vylezli jako první jižní stěnu. Přijeli jako členové velké mezinárodní expedice pod vedením legendy z Nanga Parbatu Karla Herrligkoffera (70). Týmový duch se ale začal brzy drolit. Herrligkoffer onemocněl a musel BC opustit. Další chtěli lézt na Broad Peak a pod jižní stěnou tak zůstali oba Poláci, 3 Švýcaři a Němec Toni Freudig. Švýcaři brzy vzdali a po nich i Němec. Poláci ale ne. Trasu částečně zafixovali a dostali se do 7.400 m, potom však museli sestoupit zpět do BC kvůli špatnému počasí. Vybavení ale nechali nahoře.

Po týdnu se vyčasilo a oba se snadno dostali zpět. Lezli bez kyslíku. V 8.200 m jim cestu přehradila strmá skála a zabivakovali. Následující den Kukuczka přelezl na prvním 30 metrů skály s obtížností údajně V+. Měli kvůli váze jen 4 skoby a 30 m lano. Sil se nedostávalo a proto bivakovali opět v 8.200 m. Došel jim plyn a tak si následujícího rozpustili trochu sněhu nad svíčkou. Nechali všechno ve stanu a jen polehku vyrazili k vrcholu. Skály už teď nebyly tak obtížné a v poledne dolezli na Normálku v 8.300 m. Byl tu ale hluboký sníh, což značně zpomalovalo postup. Přesto 8.7.1986 v 18:30 dorazili oba na vrchol.

Poté sestupovali Normálkou. Tma je zastihla v 8.300 m a v čelovkách došly baterky. Vykopali záhrab a do rána klepali kosu. Dalšího dne sestoupili v mlze pouhých 400 m a museli absolvovat další, ještě horší bivak. Dva dny už nejedli ani nepili. Následující úsek vedl strmým zledovatělým svahem. Piotrowski uklouzl a v pádu narazil do Kukuczky. Ten se sice na místě udržel, ale svého spolulezce už zachytit nedokázal. Piotrowski se zřítil ze stěny a zahynul. Kukuczka po dalších pěti a půl hodinách sešel k momentálně opuštěnému korejskému stanu v 7.300 m. Našel tady vařič s plynem a něco jídla. Poté usnul a spal 20 hodin. Následujícího dne v podvečer ještě stihl sestoupit do nižšího korejského tábora v 6.800 m a dalšího dne pak do BC. Radost ale byla jen poloviční.

Jerzy Kukuczka (1948 - 1989, †41) zvaný Jurek se stal jedním z nejuznávanějších výškových horolezců všech dob. Po Messnerovi jako druhý zkompletoval Korunu Himálaje. Lezl často v zimě a novými cestami, prakticky na každé osmičce má prvovýstup. Jeho himálajská kariéra trvala pouhých 10 let. Zemřel, jak se na horolezce sluší, v jižní stěně Lhotse. Uklouzl a přetrhlo se s ním 6 mm lano, na které byl navázaný. Vlastně spíš prusík. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Byl známý svou tvrdostí, schopností snášet utrpení, ale i neústupností a častým ignorováním rizika. Byl ženatý a mezi expedicemi stihl zplodit 2 syny, ale ti znali otce spíš z fotografií.

Tadeusz Piotrowski (1939 - 1986, †46) začínal kde jinde než v Polských Tatrách. Proslul jako ledový mužik a jeden z prvních specialistů na zimní lezení. Napsal několik knih s horolezeckou tématikou. V 70. letech zaznamenal řadu zimních výstupů v Norsku, Afghánistánu i Pákistánu. V r. 1974 neúspěšně zkoušel Lhotse. V r. 1986 vylezli s Kukuczkou jako první jižní stěnu K2, byla to první Piotrowského osmitisícovka. A bohužel i poslední, při sestupu uklouzl a zřítil se.



Jerzy Kukuczka
 
Tadeusz Piotrowski

O JZ hřeben se strhly téměř závody, v r. 1986 se o prvovýstup pokoušely 4 výpravy.

  Američané se dostali do výšky 6.800 m, pak je ale pod sedlem Negrotto překvapila mohutná lavina. Dva horolezci zahynuli a expedice skončila.

  Italové se pod dojmem americké tragédie zalekli lavin a dali přednost Normálce Abruzziho žebrem.

  Další Ital Renato Casarotto (38) přijel jako sólista s podpůrným týmem své manželky v BC. Dal 3 pokusy a dostal se až do 8.300 m, kde definitivně vzdal kvůli špatnému počasí. Při sestupu se s ním nedaleko od BC prolomil sněhový most a spadl do 40 m trhliny. Byl těžce zraněný, ale dokázal vysílačkou přivolat pomoc. Okamžitě byla zorganizována záchranná akce, Renata vytáhli, ale krátce poté podlehl vnitřním zraněním. Na přání jeho manželky jej hodili zpět do trhliny.

V r. 2003 se díky pohybu ledovců jeho ostatky objevily na povrchu. Kazašští horolezci jej přemístili na Gilkeyho památník, symbolický hřbitůvek, pojmenovaný podle Američana Arta Gilkeyho, který zemřel na K2 v r. 1953. O rok později Casarottův hrob navštívila jeho žena a Agostino Da Polenza, který se podílel na záchranné akci.

Renato Casarotto (1948 - 1986, †38) lezl po celém světě. Po dolomitské průpravě jako první zdolal peruánský Huascarán sólo severní stěnou, dále americké ikony El Capitan a Half Dome a opět sólo patagonský Fitz Roy, kde po něm pojmenovali dotyčný pilíř. V Himálaji neúspěšně zkoušel K2 (1979) a jako první v zimě Makalu (1980). V únoru 1982 si dal 16-denní turné u Mt. Blancu, kdy bez podpory postupně vylezl na Aiguille Noire, Pic Gugliermina, centr. Freneyský pilíř a hřebenem Innominata na Mt. Blanc. Zahynul po nedokončeném sólovýstupu na K2 v r. 1986.



Renato Casarotto

Symbolický hřbitůvek Arta Gilkeyho u K2

Poláci pod vedením Janusze Majera (39) se třemi ženami v sestavě přibrali ještě Slováka Petera Božíka a nastoupili také na JZ hřeben. Přebrali materiál a fixy od Američanů a během 3 týdnů postavili 3 tábory: C1 v 6.300 m na sedle Negrotto, C2 v 6.950 m a 17.7. C3 v 7.500 m. Pak je špatné počasí zahnalo zpět do BC. Po 14 dnech byli Przemyslaw Piasecki (33), Wojciech Wróż (43) a Peter Božík (32) v C3 znovu. Zde opustili hřeben a uhnuli doprava do schůdnějšího, ale stále těžkého terénu.

První bivak je čekal v 8.000 m, nicméně ani následujícího dne obtížnost lezení nepolevovala. Vrátili se na hřeben o 400 m výš a přečkali druhý bivak. 3.8.1986 jim zbývalo posledních 250 m, ale terén byl stále obtížný a trvalo jim celý den, než se probili na vrchol. Na něm stanuli v 18:00 a rozhodli se pro sestup Normálkou Abruzziho žebrem, kde v té době operovalo více výprav. Potmě a při čelovkách se ovšem jednalo o riskantní podnik. Při slaňování po fixních lanech u Bottlenecku šel Wróż jako poslední a zřejmě mu vyklouzlo na konci lana slaňovátko. Zřítil se a už jej nikdo nikdy neviděl.

Piasecki s Božíkem dorazili ve 2:00 v noci do C4, kde bylo sice více stanů, ale všechny plné. Brit Alan Rouse (34) jim nezištně uvolnil svůj a přespal v záhrabu. Mezitím na JZ hřebeni dolezli Janusz Majer, Anna Czerwinska (67) a Krystyna Palmowska (37) do 8.200 m a zabivakovali. Jenže ještě v noci na 4.8. se strhla sněhová bouře a sestup celé pětice se proměnil v souboj o život. 6.-8.8. se všichni dostali do BC, ale další Polka z výpravy Dobroslawa Wolfová (33) zahynula při sestupu do C2 na Normálce. Kromě ní zemřelo při sněhové bouři dalších 5 lidí, včetně Rouse.

Przemysław Piasecki (1952, 71) začínal jako všichni Poláci v Tatrách, pokračoval v Alpách a Hindukúši, kde zaznamenal dvě sedmitisícovky. V r. 1984 vylezl na Yalung Kang (8.505 m), jižní vrchol Kančendžengy. V zimě 1985 se neúspěšně pokusil o hlavní vrchol Kančendžengy (8.586 m). O rok později vylezl na K2 prvovýstupem po tzv. Magic line. V r. 1989 se zúčastnil expedice na Lhotse jižní stěnou. Při výstupu zemřel legendární Jerzy Kukuczka a Piasecki pak horolezecké činnosti zanechal. Věnoval se i paraglidingu a vodním sportům. Je inženýr a konstruktér v oblasti metalizace. Je ženatý a má 3 děti.

Peter Božík (1954 - 1988, †34), česky Bůžek, vystudoval stavební fakultu a živil se výškovými pracemi. V r. 1984 vylezl společně se Stejskalem a Rakoncajem skvělým prvovýstupem na Lhotse Shar. Ceněné jsou i jeho prvovýstupy západní stěnou Dhaulágirí (1985, jižní pilíř) a JZ hřebenem na K2 v r. 1986 se dvěma Poláky. V r. 1988 zahynul na Everestu spolu s dalšími třemi spolulezci. Po zdolání Boningtonovy cesty alpským stylem jim při sestupu došly síly a doplatili na špatné počasí. Byla to jedna z největších tragédií v historii slovenského horolezectví. Božík byl ženatý a měl 2 syny.

Alan Rouse (1951 - 1986, †34) nedokončil studia v Cambridgi, místo toho se věnoval chlastu a hlavně horolezectví. Stal se výborným sportovním lezcem. V zimě 1980 vedl v Himálaji britskou expedici na Everest západním hřebenem, která však na vrchol nedosáhla. V r. 1981 vylezl s Boningtonem, Boardmanem a Taskerem na čínský Kongur Tagh (7.649 m). V r. 1986 dostal povolení na SZ hřeben K2. Ale po marných pokusech jej spolulezci opustili. Rouse se proto rozhodl spojit síly s členy ostatních expedic a vylézt Normálku, avšak bez povolení. To se mu povedlo, 4.8.1986 stanul na vrcholu. Téže noci nezištně uvolnil stan vyčerpaným Piaseckému a Božíkovi z polské expedice. Ale netušil, že příroda nehraje na vděk. Přišla několikadenní bouře, vyčerpaný Rouse už neměl sílu sestoupit a zemřel 10.8.1986 v C4. Tři týdny poté mu partnerka povila dceru.



Przemysław Piasecki
 
Peter Božík
 
Alan Rouse

  Slovinec (tehdy ještě Jugoš) Tomo Česen (26) poprvé přelezl jižní pilíř ústící na Rameno a Normálku. Dokázal to 4.8.1986 alpským stylem. Skalní úseky měly obtížnost III-IV a sněhové svahy sklon údajně až 75°. Na Rameni se však strhla sněhová bouře a musel sestoupit Normálkou. Cestu dotáhli na vrchol až Španělé v r. 1994, nicméně název Česenův pilíř jí zůstal.

  Italská expedice QUOTA 8000 měla v plánu hned dvě osmitisícovky. Nejprve pokoušela jižní hřeben, ale nad sedlem Negrotto je zahnalo počasí. Obrátili se proto k Broad Peaku, kde všech 7 členů expedice včetně Čecha Josefa Rakoncaje stanulo na vrcholu. Pak se vrátili ke K2, ale už na Normálku Abruzziho žebrem. Během 3 dnů vylezli 5.7.1986 na vrchol Tullio Vidoni (39), Gianni Calcagno (43), Soro Dorotei (35), Martino Moretti (37) a Rakoncaj (35). Následoval je Francouz Benoît Chamoux (25) bleskovým sólovýstupem. Během 23 hod. překonal z BC převýšení 3.300 m. Všichni to dokázali pouhých 13 dnů po Broad Peaku. Jediný Agostino da Polenza (30) musel vzdát pod hranicí 6.000 m kvůli bolestem žaludku. Rakoncaj se tak stal na dlouhá léta jediným člověkěm, který byl na K2 dvakrát.

1989

Rakušané zaznamenali první pokus o přelezení východní stěny. Hlavním problémem je zde neustálé lavinové nebezpečí. Předsunutý tábor postavili proto 2 km od úpatí. Pro výstup zvolili pravé žebro relativně nejlépe chráněné před lavinami. Lezli hlavně v noci, kdy byl sníh zmrzlý. C2 postavili v 6.600 m, ale pak přišlo 14 dní špatného počasí se sněžením. Poté zjistili, že jim C2 rozmetala lavina, takže ani pravé žebro nebylo bezpečné.

Nicméně vedoucímu výpravy Edi Koblmüllerevi (43) se podařilo 26.7.1989 přelézt 180 m strmý ledový úsek a dostat se až nad žebro do 7.200 m. Odtud už byl terén mírnější a šance značná. Všichni sestoupili do BC nabrat síly a odhodlání na závěrečný útok. Hans Bämthaler se pak vydal fotit východní stěnu ze svahů protilehlého Kharutu, ale sklouzl a 200 m pád nepřežil. Ostatní se rozhodli přesto pokračovat, jenže další vlna špatného počasí jim vystavila definitivní stopku. Toho roku se na vrchol K2 nedostal nikdo.

1990

Japonci prostoupili novou cestu (možná však spíše jen variantu) v SZ stěně. BC založili 6.5. na ledovci K2 v 5.000 m. Pak pokračovali SZ stěnou až pod vrcholek označený P6718. Uhnuli doleva a žlabem dolezli do 7.800 m, kde se napojili na cestu svých krajanů z r. 1982. Odtud už pokračovali stejně jako oni severní stěnou k vrcholu. C5 postavili v 7.950 m a z něj dolezli 9.8.1990 na nejvyšší bod Hirotaka Imamura (31) a Hideki Nazuka (35). Používali kyslík.

1991

Francouzi Pierre Béghin (40) a Christophe Profit (30) přelezli cestu ze Savojského ledovce k SZ hřebeni a poté severní stěnou na vrchol. Tuto trasu načali v r. 1982 Poláci. Francouzi se nejprve 1,5 měsíce věnovali aklimatizaci a průzkumu, 8.8. pak bivakovali už na hřebeni v 6.900 m. Ráno hřeben překročili, ale správně odhadli, že se od západu blíží bouře a vrátili se do stanu. Bouře přišla v noci a zuřila další den a noc. Pak oba horolezci sestoupili.

Do akce se pustili opět 13.8. Po bivaku na hřebeni pokračovali ve stopách japonské výpravy z předchozího roku. Po traverzu sněhovými poli a dlouhém žlabu dolezli večer na SZ hřeben do 7.800 m. Stan postavili až v 7.950 m. Z něj vyrazili následujícího rána polehku k vrcholu. Prodírali se hlubokým sněhem, ale nevzdali to a 15.8.1991 v 19:00 stáli na K2. Strávili zde 20 minut a pak, už za počínajícího soumraku, začali sestupovat. Na rozdíl od předchozích výprav nouzově nebivakovali, ale pokračovali potmě za svitu čelovek až do stanu. K němu dorazili v mrazu -35° po 16 hodinách od odchodu. Byli sotva při smyslech, ale i přesto za další 2 dny sestoupili až do BC.

Pierre Béghin (1951 - 1992, †41) patřil k první lize. Vystoupil na 5 osmitisícovek: Manáslu (1981, prvovýstup), Kančendženga (1983, sólo), Dhaulágirí (1984, prvovýstup), Makalu (1989, sóloprvovýstup), K2 (1991, prvovýstup). Byl vyznavačem malých expedic, neprobádaných koutů a alpského stylu. Zahynul v r. 1992 v jižní stěně Annapurny, vytrhla se s ním skoba a zřítil se.

Christophe Profit (1961, 63) má za sebou udivující výstupy v Alpách, např. 10 přelezů severky Eigeru (i sólových) nebo sólo zimní Peutereygrat za 32 hod. Proslavily jej řetězovky. V r. 1985 dokázal přelézt severky Eigeru, Matterhornu a Grandes Jorasses za 23,5 hod. Po sestupu vždy přelétával vrtulníkem. V r. 1987 to zkusil znovu, ale v zimě a částečně s přelety paraglidem. Povedlo se za 40 hod. Dále zdolal za den 4 Freneyské pilíře u Mont Blancu jakožto i řadu dalších pozoruhodných řetězovek. V Himálaji vylezli spolu s Beghinem prvovýstupem SZ hřebenem na K2 (1991). Profit se živí se jako horský vůdce.



Pierre Béghin
 
Christophe Profit
 
Osamu Tanabe

1994

Španělé dokončili, co započal Česen v r. 1986. Přelezli Česenův pilíř, napojili se na Normálku a dotáhli to na vrchol. C1 postavili 5.6. v 6.400 m, ale pak je počasí zahnalo na 14 dní zpět do BC. Podobná situace se opakovala s C2 v 7.100 m, ale tentokrát byla prodleva jen krátká. 23.6. se Španělé dostali na Rameno (7.750 m) a zabivakovali. Ráno vyrazili a po 13 hodinách lezení ve slušných sněhových podmínkách stáli 24.6.1994 v 15:00 na vrcholu. Bylo jich pět: Juan Tomas (38), Alberto Inurrategi (25), Félix Inurrategi (27), Juan Oiarzabal (38) a Enríque de Pablo (42). Nepoužívali kyslík.

Alberto Inurrategi (1968, 55) a Félix Inurrategi (1967 - 2000, †33) měli našlápnuto na první sourozence s Korunou Himálaje. Vylezli spolu na 12 osmiček, ale Félix při sestupu z Gašerbrumu II v r. 2000 zahynul. Albert pak jako desátý muž a druhý Španěl Korunu o 2 roky později završil. Bylo mu pouhých 33, vyrovnal tím Mexičana Carlose Carsolia. Bratři lezli bez kyslíku a alpským stylem bez výškových nosičů, vybírali si těžké nebo nové cesty.

Juan Oiarzabal (1956, 68) je himálajským nezmarem. V r. 1999 se stal šestým mužem a prvním Španělem s Korunou Himálaje. Na Everest vylezl s kyslíkem, všechny další už bez něj. Celkem má na kontě 26 výstupů na osmičky. Více má jen Šerpa Phurba Tashi se 30, ale 21x z toho byl na Everestu. Oiarzabal se chtěl stát prvním, kdo vyleze Korunu dvakrát. Je vidno, že horolezci už neví roupama co dělat. Tento projekt ale zatím neuskutečnil. Chybí mu 4 vrcholy, což je vzhledem k pokročilému věku asi konečná. Nicméně na 3 nejvyšší vrcholy planety skutečně 2x vylezl. Zbylé 2 výstupy zaznamenal na Čo Oju, kde byl celkem 4x. V r. 2004 přišel kvůli omrzlinám z K2 o všechny prsty na nohou a musel si koupit menší boty. Napsal 4 knihy o horolezectví.



Félix a Alberto Inurrategiovi
 
Juan Oiarzabal

1994

Italové se pokusili přelézt SZ stěnu. Do 6.200 m lezli stejně jako Japonci v r. 1982 a terén fixovali společně se španělskou a americkou expedicí. Odtud uhnuli doprava do žlabu podobně jako další japonská expedice z r. 1990. C2 postavili v 6.500 m a odtud už pokračovali alpským stylem. První bivak rozložili v 7.300 m, druhý v 7.600 m a třetí v 7.900 m. Tady už lezli neznámým terénem a obtíže rostly. 31.7. se Romano Benet (32), jeho manželka Nives Meroi (32) a Filippo Sala (41) pokusili o vrcholový útok. Překonávali obtížné skalní úseky a sněhové srázy měly sklon až 70°. Přesto dolezli až na vrchol stěny do 8.400 m, odkud už je vidět vrchol. Ale ukázalo se, že hřeben k němu je velmi obtížný a navíc se musí nejprve sestoupit a pak opět nabrat výšku. Zklamaní Italové slezli zpět do BC a pokusili se alespoň o opakování Japonské cesty z r. 1982. Jenže předchozí pokus je stál příliš mnoho sil a nebyli úspěšní ani tady.

Romano Benet (1962, 62) a Nives Meroi (1961, 62) jsou manželským párem, který společně získal Korunu Himálaje. Napřed se ale v r. 1989 vzali, jak se na slušné Italy patří. A pak od r. 1998 zdolávali jednu osmičku za druhou. V r. 2003 vylezli na Gašerbrum I, Gašerbrum II a Broad Peak za pouhých 20 dní. Posledním vrcholem byla Annapurna v r. 2017. To už bylo manželům drahně přes 50. Korunu tak získali jako 36.-37. v pořadí a jako 16.-17. bez kyslíku. Hned po Radku Jarošovi a před Peterem Hámorem.



Nives Meroi a Romano Benet

1995

  Španělé lezli Česenův pilíř, Novozélanďané s příměsí jednoho Američana a Britky Abruzziho žebro. Sešli se na Rameni a 13.8.1995 vyrazili k vrcholu. Britka Alison Hargreaves (33), Španělé Javier Olivar (38), Javier Escartín (44) a Lorenzo Ortíz (24), Američan Rob Slater (34) a Novozélanďan Bruce Grant (32) na něj v podvečer za dobrých podmínek dolezli. Při sestupu je překvapila prudká bouře se silnými poryvy větru a všech šest zahynulo. O dva dny později zemřel ještě Kanaďan Jeff Lakes (33) na výškovou nemoc.

1997

  Japonci vylezli JZ hřeben ve stopách svých krajanů z r. 1981 a ve vrcholových pasážích vytvořili novou variantu. 10.6. založili BC, ale pak následovaly 3 týdny špatného počasí. Začátkem července přelezli většinu cesty svých předchůdců až do C4 v 7.650 m. V 8.000 m však na rozdíl od nich neuhnuli doprava na jižní hřeben, ale doleva na sever. Přímá varianta byla příliš obtížná a je dosud nezlezená. Japonci pokračovali zvláštním kličkováním přes západní stěnu až na severní hřeben, kde výstup dokončili po trase svých krajanů pro změnu z r. 1982. 19.7.1997 dolezli na vrchol s použitím kyslíku Osamu Tanabe (36), Kunihito Nakagawa (28) a Mikio Suzuki (30). Jejich linie se nedá považovat za logický směr, je spíše dílem improvizace. Pak se zhoršilo počasí a dvoudenní sestup do BC se proměnil v boj o život, který ale tentokrát vyhráli lidé.

Osamu Tanabe (1961 - 2010, †49) vylezl na 8 osmitisícovek: Gašerbrum II (1990), Broad Peak (1993), Čo Oju 2x (1993, 2001), Everest (1993), Makalu (1995), Gašerbrum I (2002), Nanga Parbat (2005) a Šiša Pangma (2006, 2003 centrální vrchol). Za zmínku stojí i jeho výstupy na Pik Korženěvské (7.105 m), Lenina (7.134 m) a Komunizma (7.482 m) v jedné sezóně 1991. Při pokusu o Dhaulágirí zahynul v lavině spolu s dalšími dvěma Japonci a jedním Šerpou.

2007

  Čech Libor Uher (36) vylezl na vrchol 20.7.2007 Normálkou přes Abruzziho žebro. Ostravské expedici velel další matador Leopold Sulovský (53). Při sestupu Uher čelil dehydrataci a omrzlinám pravé ruky. Naštěstí byla poblíž americká expedice, která mu nezištně pomohla dostat se do BC. Po Rakoncajovi se Uher stal teprve druhým Čechem na K2. A na druhý pokus, poprvé horu pokoušeli se Sulovským už v r. 2005. Tentokrát se v BC sešli s Radkem Jarošem a Zdeňkem Hrubým, kteří plánovali stejnou trasu. Ale Jarošovi hned při budování BC spadl na palec u ruky kámen a musel výpravu opustit. Hrubý pokračoval s Ostraváky, ale vrchol mu nebyl přán. Jako slušnou náplast nicméně vylezl na sousední Broad Peak.

Libor Uher (1971, 53) si zamiloval Karákoram. Vylezl na K2 (2007), během 12 dnů na oba Gašerbrumy (2010) a pak i na Broad Peak (2014). Na K2 utrpěl omrzliny pravé ruky. V r. 2008 mu padající kámen při slaňování z Gerlachu poškodil lano, po dvacetimetrovém pádu si trojnásobně zlomil kotník, osm žeber a natrhnul plíci. Ze všeho se dostal. Je automechanikem a věnuje se i horskému běhu a extrémním závodům. Organizuje známý pochod/běh Beskydská sedmička. Je ženatý a má 3 děti, zcela výjimečně bývá viděn bez kšiltovky.



Josef Rakoncaj
 
Libor Uher

Rusové vylezli obtížnou západní štěnu. Přijeli se 17-členným týmem a BC založili 6.6. v 5.000 m. První část výstupu až do 6.750 m probíhala po ledovci a vynášky do tábora C2 (6.500 m) posloužily i jako dobrá aklimatizace. Druhá část už byla skalní. Vertikální a občas i převislé úseky měly na tu výšku značnou obtížnost, navíc bylo špatné počasí. Rusové se pomalu probíjeli výš a C4 postavili v 7.200 m. Odtud musel být evakuován Vitalij Ivanov (34) s příznaky výškové nemoci záchranným týmem. Ostatní využívali zřídkavých okének slušného počasí a 22.7. postavili C5 v 7.500 m. Opět je zahnalo počasí a zpět se dostali až 5.8. Pak přišla 4-denní bouře, ale Rusové se svou pověstnou tvrdostí vytrvali. 9.8. založili C6 v 8.100 m a z něj se následujícího rána vydali k vrcholu. V 8.500 m narazili na těžký skalní úsek a nebyli schopni jej přelézt. Byl to už jejich 5. den nad 7.500 m. Proto sestoupili opět do ABC.

Ani tentokrát to nevzdali a 19.8. byli opět v C6. Tábory pod nimi byly obsazeny podpůrnými týmy a situace vypadala dobře. 20.8. bylo možné vyrazit až v poledne. Do večera dolezli do 8.400 m a postavili malý stan jako C7. Ráno bylo zase hnusně, ale v 10 se vyjasnilo. Andrej Marijev (36) a Vadim Popovič (45) vyrazili, překonali poslední obtíže a 21.8.2007 ve 13:00 dolezli na vrchol. Počasí bylo konečně slušné a následujícího dne úspěšně zdolalo poslední metry i 8 dalších: Alexej Bolotov (44), Vitalij Gorelik (39), Genadij Kirijevskij (46), Pavel Šabalin (46), Gleb Sokolov (54), Nikolaj Totmyjanin (49), Iljas Tukvatulin (49) a Jevgenij Vinogradskij (60!!).

Všichni lezli bez kyslíku. Sestup proběhl bez nehod a bitva o západní stěnu po 2,5 měsících úspěšně skončila. Byl to jeden z nejhodnotnějších horolezeckých výkonů všech dob a zároveň první prvovýstup na K2 po 13 letech. Za povšimnutí stojí i věk zúčastněných, zřejmě nejtěžší trasu na K2 dokázali přelézt v podstatě samí dědci.

Andrej Marijev (1971, 53) vylezl novými cestami na Everest (2004) a K2 (2007). Kromě toho má na kontě řadu výstupů na Pamíru, Kavkaze i v Alpách. Dostal titul Zasloužilý mistr sportu, je ženatý a má dvě děti.

Vadim Popovič (1961, 62) se nejprve věnoval plavání a zápasu, až jej v r. 1988 pohltilo lezení. Jeho domáckou oblastí je Ťan-šan a obzvlášť jeho druhý nejvyšší vrchol Chan Tengri (6.995 m), na který vylezl několikrát různými cestami. V r. 2007 zdolal K2 novou cestou západní stěnou. Je Mistrem sportu, což v Rusku hodně znamená.

Alexej Bolotov (1963 - 2013, †50) vylezl v letech 1997-2011 na 11 osmiček, chyběly mu pouze Lhotse, Šiša Pangma a Nanga Parbat. Za zmínku stojí prvovýstupy obtížnou západní stěnou K2 (2007), západní stěnou Makalu (1997) a na Lhotse Middle (2001), v té době nejvyšší nezdolaný vrchol. Bolotov se živil jako elektroinženýr a byl držitelem řady ocenění za horolezeckou činnost. Zahynul po pádu do trhliny při pokusu o prvovýstup jihozápadní stěnou Everestu v r. 2013.

Pavel Šabalin (1961, 63) je elektroinženýrem, dělá i horolezeckého trenéra, rozhodčího a funkcionáře v řadě organizací, i mezinárodních. Po výstupech v Alpách vylezl na yosemitského El Capitana (cestou Zodiac). V r. 2004 zdolal Everest novou těžkou cestou v severní stěně a v r. 2007 přidal i K2 západní stěnou. Celkem vylezl 9 vrcholů nad 7.000 m. Při prvovýstupu na nejvyšší horu Kazachstánu Chan Tengri (6.995 m) severní stěnou v r. 2005 přišel o několik omrzlých článků prstů na rukou.

Iljas Tukvatulin (1958 - 2012, †54) promoval jako fyzik na univerzitě v Taškentu a pracoval jako vývojář a designér vědeckých přístrojů, i pro kosmické účely. Dvakrát vylezl na Everest, v r. 1998 severní Normálkou a v r. 2004 novou cestou severní stěnou. Druhým skvělým zápichem byla západní stěna K2 v r. 2007. Z ostatních výstupů stojí za zmínku severní stěna Chan Tengri (6.995 m) nebo severní stěna Aksu VI (5.217 m). Iljas zahynul pod lavinou v severní stěně Annapurny v r. 2012.

Jevgenij Vinogradskij (1946, 77) vylezl na všechny vrcholy nad 7.000 m v bývalém SSSR. V Himálaji se dostal na 7 osmitisícovek, jen na Everestu stál 5x (1992, 1995, 1997, 1998, 2004) a má na kontě i všechny vrcholy Lhotse: Shar (1998), hlavní (2000) a Middle (2001). Celkem vystoupil 20x na vrcholy nad 8.000 m. V r. 1989 se podílel na unikátním traverzu 4 vrcholů Kančendžengy. V r. 2007 v 61 letech zdolal s devíti spolulezci K2 prvovýstupem v západní stěně. Kromě zmíněných přidal ještě Čo Oju novou cestou (1991), Šiša Pangmu (1996) a Dhaulágirí (2005). Za prvovýstup na Lhotse Middle byl nominován na Piolet d'Or a je držitelem snad všech titulů Mistra sportu, co v SSSR byly. Stal se čestným občanem Sverdlovska. Je fyzioterapeutem, jeho žena doktorkou, syn ortopedem a dcera zubařkou.



Andrej Marijev

  
Ve stěně

Vadim Popovič
  


Západní stěna

Těžký terén


Rusové na vrcholu K2

2008

  Další katastrofický rok. Přitom nepřišla žádná náhlá bouře ani změna počasí. Hlavní problém byl - přelidnění. Po půlnoci na 1.8. vyrazilo k vrcholu Normálkou z C4 na Rameni v 7.800 m k vrcholu 30 lidí. U Bottlenecku se utvořila zácpa a postup se kriticky zpomalil. První horolezec, Španěl Alberto Zerain (47), dorazil na vrchol v 15:00 a jako jediný se dostal zpět do C4 za světla. Následně dolezlo na nejvyšší bod dalších 17 lidí, ale někteří až za tmy. Sestup při čelovkách se proměnil v tragédii, někteří spadli, jiní skončili pod menšími lavinami, další už nebyli schopni pokračovat kvůli vysílení. Bilance byla tragická, během 24 hodin zde zemřelo 11 lidí, spousta dalších sestoupila s omrzlinami a na pokraji vysílení.

2012

  Čech Pavel Bém (49) a Slovák Peter Hámor (47) vylezli bez kyslíku 1.8.2012 Normálku. 5.7. postavili BC a po periodách špatného počasí nakonec dolezli 31.7. do C4 v 7.750 m. Odtud ještě v noci vyrazili k vrcholu. Sestup jim trval dva dny.

Pavel Bém (1963, 60) je známý spíše díky své politické kariéře, byl poslancem, místopředsedou ODS a primátorem Prahy. Díky svým kontaktům na pražské podsvětí jej veřejnost vnímá jako podvodníka a zloděje, ale žádná nezákonná činnost mu prokázána nebyla. Jako horolezec stál na vrcholu Everestu (2007), K2 (2012), Manáslu (2015) a Nanga Parbat (2018), což jej řadí mezi českou špičku. Kyslík použil jen na Everestu. V r. 2011 navíc dokončil výstupy na nejvyšší hory všech kontinentů tzv. Seven Summits alias Korunu zeměkoule.

Peter Hámor (1964, 59) vypadá jako sériový vrah, ale horolezec je excelentní. Vylezl na Pik Korženěvské (7.105 m) v Pamíru a v letech 1993-1995 si připsal trojku nejtěžších alpských severek (Matterhorn, Grandes Jorasses, Eiger). Poté jako první Slovák dosáhl na Korunu Himálaje (1998-2017), bylo mu 53. Na Annapurně stál dokonce 2x. Kromě toho má i Korunu planety, nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Je ženatý a má 2 děti, ty se však nepotatily a vedou docela obyčejný nelezecký život.



Pavel Bém
 
Peter Hámor

2014

  Češi Radek Jaroš (50) a Jan Trávníček (38) vylezli bez kyslíku 26.7.2014 Normálku. Pro Jaroše to byla poslední 14. osmitisícovka. Atakoval ji úporně a dlouho, podařilo se až na 5. pokus. Z C4 vyrazili po půlnoci noci ještě s Petrem Maškem, ale ten byl velmi vyčerpaný a dezorientovaný. Vyslyšel varování spolulezců a sestoupil zpět do tábora, kde potom plnil důležitou funkci servismana pro vyčerpané vrcholáče. Těm trval výstup 16 hod. a sestup do C4 Jarošovi dalších 5 hod. a Trávovi 7 hod. Vyšlo jim to nejdůležitější, počasí.

Radek Jaroš (1964, 59) je jediným Čechem, který zkompletoval Korunu Himálaje. Podařilo se mu to v r. 2014 jako 15. člověku bez použití kyslíku. V r. 2012 přišel na Annapurně díky omrzlinám o všechny prsty na levé a o dva na pravé noze. Později završil i Korunu planety, tedy nejvyšší hory všech světadílů včetně Antarktidy. O svých výstupech napsal několik knih. Je rozvedený, má 3 děti a ty mají dvě maminky.

Jan Trávníček (1976, 47) alias Tráva zatím zdolal 5 osmitisícovek: Gašerbrum I (2009), Manáslu 2x (2011, 2021), Annapurnu (2012), K2 (2004) a Čo Oju (2016). Jeho milovanou destinací je Nepál, do tamního Himálaje jezdí stále a neochvějně. V Káthmandú dokonce otevřel českou hospodu Czech pub. Původním povoláním je geodet neboli zeměměřič. Organizuje i různé sportovní a kulturní akce např. Škoda Bike maraton. Je vegetarián, na 98% fotografií se usmívá.



Radek Jaroš
 
Jan Trávníček

2019

  Češka Klára Kolouchová (40) vylezla 29.7.2019 Normálku. Na rozdíl od svých předchůdců používala kyslík a měla all inclusive servis, tedy placené výškové nosiče, kteří natahovali fixy a budovali tábory.

Klára Kolouchová (1978, 45) vylezla jako první čistokrevná Češka na Everest v r. 2007. Dále přidala ještě Čo Oju (2006), Kančendžengu (2019) a K2 (2019). Všechny výstupy podnikla s kyslíkem a s podporou Šerpů, kteří jí stavěli tábory a fixovali cestu. Anglicky mluví jako česky, dlouhé roky pracovala v Londýně na různých ministerstvech, v konzultantských a reklamních firmách.

2021

  Nepálci vylezli na K2 poprvé v zimě. 16.1.2021 v 17:00 se na vrchol ze jasného počasí dostala desetičlenná skupina ve složení Nirmal Purja, Gelje Sherpa, Mingma David Sherpa, Mingma G, Sona Sherpa, Mingma Tenzi Sherpa, Pem Chhiri Sherpa, Dawa Temba Sherpa, Kili Pemba Sherpa a Dawa Tenjing Sherpa. Kyslík nepoužil pouze první z nich. K2 se tak stala poslední osmitisícovkou zdolanou během zimního období.

V BC se sešlo více výprav. Ne všichni se však vrátili zpět. O několik dní později zahynuli Bulhar Atanas Skatov (42), Islanďan John Snorri (47), Pákistánec Ali Sadpara (45) a Chilan Juan Pablo Mohr (33).



Na vrcholu stálo do konce r. 2019 celkem 7 Čechů, většina lezla Normálkou, tedy přes Abruzziho žebro. Kyslík a podporu vysokohorských nosičů použila pouze Klára Kolouchová.

  1983 - Josef Rakoncaj (32), SZ hřeben
  1986 - Josef Rakoncaj (35)
  2007 - Libor Uher (36), Česenův pilíř
  2012 - Pavel Bém (49)
  2014 - Radek Jaroš (50)
  2014 - Jan Trávníček (38)
  2019 - Klára Kolouchová (40)




Himálaj    Vrcholy    K2