Západní stěna, západní pilíř a jižní stěna

Vrcholové pasáže ze sedla Makalu La severní stěnou

Detail výstupových tras ze sedla Makalu La

Jižní stěna

Východní stěna

SV stěna, vpravo severní stěna

Makalu platí za jednu z nejhůř přístupných osmitisícovek, i díky své výšce. Momentálně na ni vede 12 cest s několika variantami. Ale prostoru pro další tvůrčí činnost zůstává stále hodně. Třeba kompletní západní stěna, o kterou se v r. 1997 pokoušeli Rusové. Kompletní JV hřeben, těžký a dlouhý východní hřeben částečně zlezený v r. 1995 Japonci, východní stěna s velkým lavinovým nebezpečím nebo panenská SV stěna. Jak vidno, příští generace mají na Makalu ještě dost práce. Pokud se nespokojí pouze s Normálkou.

1954

  Jako první pod Makalu přijeli zjara Američané. Neměli ještě dostatek informací a zkusili proto docela těžký JV hřeben. Poměrně snadno vybudovali 3 výškové tábory, ale další dva jim díky nepřízni počasí trvaly 5 týdnů. I poté nepřestávalo hustě sněžit a foukat a tak museli výstup na hřebeni v 7.000 m ukončit.

  Další výpravy měly povolení už pouze na průzkum, protože tehdy platila nepálská konvence 'pouze jedno povolení k výstupu ročně'. Ve stejném čase se kousek od Američanů uhnízdila i novozélandská výprava vedená tehdy už slavným Hillarym (34). Dva horolezci spadli do trhliny, další se zranil a omrzl a Hillary si při záchranné akci zlomil několik žeber. I přesto se jim podařilo dostat na sedlo Makalu La (7.400 m) a odtud seznali, že právě cesta severní stěnou by byla k vrcholu schůdná. Zde svou pouť ukončili. Kromě toho expedice poprvé zlezla spoustu okolních vysokých kopců (Baruntse 7.129 m, Pethangtse 6.739 m, Chago 6.893 m a Nau Lekh 6.340 m).

  Na podzim přijeli na další průzkum Francouzi, ovšem už s povolením k výstupu na příští rok. Vydali se ve stopách Novozélanďanů a přes sedlo Makalu La dolezli až do 7.800 m. I oni nabyli přesvědčení, že jsou na té správné cestě.

1955

Francouzi vedení Jeanem Francem přijeli s výkvětem svého horolezectví. O trase měli díky předchozím výpravám jasno. 4.4. založili BC ve 4.850 m a přepravili do něj 11 tun materiálu. C1 pak vznikl v 5.300 m, C2 v 5.800 m, C3 v 6.400 m a C4 v 7.000 m. Pak dolezli 9.5. na sedlo Makalu La do 7.410 m, kde postavili C5. Těžší úseky zabezpečili fixy a 20 Šerpů sem pak vyneslo skoro 700 kg vybavení a potravin. Počasí bylo velmi příznivé. Všichni používali kyslík a to i ve spánku.

Tým byl rozdělen do 3 skupin. První vrcholová ve složení Lionel Terray (32) a Jean Couzy (30) vyrazila 14.5. z C5 se třemi Šerpy a postavila C6 v 7.800 m. Vyčerpaní Šerpové pak sestoupili, oba Francouzi zde relativně v klidu přenocovali a 15.5.1955 v 7:00 společně opustili stan. Foukal vítr a byla zima, ale na obloze ani mráček. Skalnaté pasáže na SV hřebeni byly lehčí než se zdálo, pak následoval tenký sněhový hřeben a před polednem stáli na vrcholu, který tvoří sněhový kužel s jasnou špičkou.

Odpoledne sestoupili do C6 a pak až do C5 na Makalu La. V C6 totiž už na svou šanci čekali Jean Franco (39), Guido Magnone (37) a Šerpa Gyaltsen Norbu (35). Ti výstup zopakovali o den později. A konečně 17.5. na vrcholu stáli i Jean Bouvier (33), Serge Coupé (29), Pierre Leroux (32) a André Vialatte (37). Na tehdejší dobu se podařilo něco nevídaného, všech 8 horolezců z výpravy plus jeden Šerpa byli úspěšní. Výprava se obešla bez úmrtí i vážnějších úrazů. Jejich cesta se stala dnešní Normálkou.

Lionel Terray (1921 - 1965, †44) a Emilio Civis (1943, 81) měli podobný horolezecký osud. Oba patřili k nejlepším francouzským horolezcům a prosluli obtížnými výstupy v Alpách. V r. 1950 se zúčastnili úspěšné expedice na Annapurnu. Tehdy ale ještě na vrcholu nestáli, pomáhali při sestupu svým omrzlým a vyčerpaným spolulezcům Herzogovi a Lachenalovi. Prvovýstup se jim podařil až na Makalu v r. 1954. A poté oba zahynuli poctivou horolezeckou smrtí. Terray v r. 1965 při lezení u Grenoblu a Couzy v r. 1958 ve francouzských Alpách po úderu padajícího kamene do hlavy.

Jean Franco (1914 - 1971, †57) proslul hlavně jako vedoucí dvou francouzských expedic na Makalu, kde vystoupil i na vrchol. Dělal ředitele Národní horolezecké a lyžařské školy (ENSA) v Chamonix. Zemřel při autonehodě v r. 1971.

Gyaltsen Norbu (1918 - 1961, †42) se stal prvním člověkem, který vystoupil na 2 osmitisícovky. A na obě dokonce prvovýstupem. Byly to Makalu (1955) a Manáslu (1956). Podobnou bilancí se může pochlubit už jen Hermann Buhl (Nanga Parbat 1953 a Broad Peak 1957) a Kurt Diemberger (Broad Peak 1957 a Dhaulágirí 1960). V r. 1961 se Norbu zúčastnil japonské expedice na Langtang Lirung (7.227 m). V C3 jej spolu se dvěma Japonci zasypala lavina a všichni zahynuli.

Lionel Terray

Jean Couzy na vrcholu Makalu

Účastníci expedice, Jean Franco vpravo dole

1961

  Hillary se jen tak nevzdal. Přijel v čele velké 17-členné novozélandsko-americké expedice s plánem zopakovat francouzskou Normálku. Pokus skončil v 8.350 m kvůli nedostatečné aklimatizaci a výškové nemoci.

1969

  V letech 1966-1969 byl Nepál pro expedice uzavřený kvůli hrozbě konfliktu s Čínou. Pětičlenný japonský tým se vydal pouze na průzkum JV hřebene. Tři týdny přesvědčoval v Káthmandú šéf výpravy Masaji Matsuura Nepálce než dostal permit alespoň pro průzkum. Ale vyplatilo se, miniexpedice zdárně připravila půdu svým následovníkům.

1970

Japonci přijeli s mohutnou 20-člennou výpravou. Měli ambice zdolat jako první JV hřeben a jen tak mimochodem přelézt jižní vrchol Makalu (8.010 m). Vše se jim po dlouhých dvou měsících nakonec podařilo. Psala se doba kyslíková, takže s kyslíkem. Najali 440 nosičů, z čehož 25 bylo výškových. Celý měsíc jim trval pochod do základního tábora a řešení problémů s nosiči. BC nakonec založili 24.3. ve 4.700 m. Pak během týdne vznikly další 3 tábory, poslední sloužil jako předsunutý ABC pod jižním sedlem v 6.500 m.

Tady hřeben tuhnul a proto traverzovali vlevo více do stěny. Všude natahovali fixy a používali Jümary. Posun do C4 v 7.100 m jim však trval celých 23 dní. Na vině byl obtížný terén i pomalé zásobování C3. Šerpové neměli dostatečné vybavení na studené a větrné počasí. Z C4 byl terén nejprve snadný, pak ale vedl tenkým hřebenem ke skalní věži zvané Black Gendarme (Černý strážce). Ta se zprvu nezdála tak těžká, ale nakonec trvalo dlouhých 17 dní než ji po zoufalém úsilí za trvající vichřice přelezli.

V menší skalní jeskyni pak vznikl v 7.500 m C5. Fixy byly nataženy i uvnitř. Jenže zásobování vázlo, Šerpové nechtěli pokračovat přes Strážce. Mezitím však Japonci objevili obchvat severní stranou přes ledovec, kde vznikl alternativní C5'. Ale přísné vedení výpravy rozhodlo, že tudy povede jen zásobovací trasa, poleze se podle původního plánu hřebenem. 18.5. založili Yonosuke Kawaguchi (26) a Toshihiro Goto (26) poslední C6 v 7.950 m na sedélku. Jenže jim odešly vysílačky a spojení s BC nebylo žádné. Denně sněžilo, ale i tak se rozhodli, že 20.5. podniknou vrcholový útok.

Vyrazili ve 4:30 a v 8:30 jim došel kyslík. Pokračovali bez něj, ale počasí se zhoršovalo, sněžilo a byl silný vichr. V 18:45 Kawaguchi zahlédl sněhový výstupek asi 300 m před nimi, ale nebyl si jistý, jestli je to vrchol. Oba byli naprosto vyčerpaní a rozhodli se pro ústup. A on to vrchol doopravdy byl, skončili v 8.400 m. Bivakovali ve sněhovém záhrabu a Kawaguchi měl halucinace. 21.5. vystoupili do C6 Hajime Tanaka (33) a Yuichi Ozaki (31) a své dva spolulezce objevili až dalšího dne na pokraji zhroucení. Doprovodili je zpět do C6. 23.5.1970 nastala poslední šance. Tanaka a Ozaki vyrazili ve 2:30 a měli každý jednu kyslíkovou láhev. Počasí bylo naštěstí pěkné. Lezli celý den a v 17:00 jim kyslík došel. To už ale byli blízko a v 19:10 stáli na vrcholu. Zpět do C6 se dostali až ve 3:30 nad ránem. Počasí se začalo zhoršovat a vedení vydalo příkaz k neprodlenému opuštění hory.

Celá expedice trvala 69 dní od založení BC do jeho zrušení. Houževnatí Japonci natáhli celkem 5 km fixů a použili 100 kyslíkových lahví. Přežili všichni a zaznamenali tak další skvělý japonský zápich do himálajského terče.

1971

Francouzi se vrátili na scénu a dokázali přelézt další logickou, avšak velice těžkou linii - západní pilíř. Expedice byla 14-členná a používala kyslík. Nejprve skoro měsíc zápolila s hlubokým sněhem a téměř zimními podmínkami při přesunu do základního tábora. Ten založili 19.3. ve 4.850 m, C1 pak v 5.300 m a C2 v 5.900 m. Postupovali sněhovým hřebenem a pro C3 museli vykopat plošinu v 6.500 m. Natáhli sem 2 km fixů. Pak se ale vítr proměnil v hurikán, roztrhal jim stan a donutil je k ústupu. Následujících 14 dní se lézt nedalo. Potom se počasí zlepšilo, z údolí dorazily další zásoby a výstup mohl pokračovat.

Vítr naštěstí odfoukal skoro všechen sníh a postup po tvrdém firnu byl rychlý. Francouzi obnovili C3 a pokračovali do 7.350 m, kde našli vhodné místo pro C4. Nejprve museli vykopat menší jeskyni, v níž byl stan krytý před větrem. Odtud následovaly skalnaté pasáže ve vertikále, někdy i převisech s obtížností V+. Postup byl pomalý a podílela se na něm většina lezců. C4 byl proto rozšířen na 3 stany a odvážili se sem i Šerpové. Tloukly se skoby, věšely žebříky a fixy. Rozmary počasí vyžadovaly neustálé sestupy a opětovné návraty a dny ubíhaly. C5 postavili v 7.650 m až 18.5. a následující den pak C6 v 7.700 m. Odtud vyrazili k pokusu Jean-Claude Mosca a Georges Payot, ale museli brzy vzdát kvůli nefungujícím kyslíkovým láhvím. Natáhli ale 400 m fixů, což usnadnilo situaci následovníkům.

23.5.1971 ve 2:30 opustili stan Bernard Mellet, Yannick Seigneur (29) a Jean-Paul Paris. Kyslíkové přístroje jim opět vypovídaly službu, ale počasí bylo konečně krásné. Dostali se ke spojnici západního a JV hřebene, kde se napojili na japonskou cestu z předchozího roku. Terén zprvu nebyl těžký, ale pak se před nimi ve 14:00 v 8.300 m vynořil 100 metrový žulový blok. Paris se rozhodl vzdát a počkat tu na ostatní dva. Ti zesílili přívod kyslíku a v 16:15 dolezli na vrchol. Sestup zahájili v 17:00 a se setměním dolezli k fixům nad C6. Ve stanu byli ve 22:00.

Bernard Mellet vylezl v r. 1971 prvovýstupem západním pilířem na Makalu. Pak už žádnou osmičku nepřidal. V r. 1979 vedl francouzskou expedici na K2.

Yannick Seigneur (1941 - 2001, †60) vylezl na Makalu (1971), Gašerbrum II (1975) a Broad Peak (1978). Neúspěšně se pokoušel o K2, kde se musel vrátit 200 m pod vrcholem a taktéž dvakrát o Nanga Parbat. Pracoval jako uznávaný instruktor lezení a horský vůdce. Zemřel na rakovinu v r. 2001.

Bernard Mellet

Yannick Seigneur

1972

  Jugoslávci se pokoušeli zdolat dosud panenskou jižní stěnu. Postavili 5 výškových táborů a dolezli až do 8.100 m. Tam museli výstup vzdát, cesta byla příliš těžká, počasí nepřálo a síly došly. Přežili však všichni.

1973

  Čechoslováci nastoupili do dosud nezlezeného jižního pilíře. Početná 20-členná výprava pod vedením Ivana Gálfyho (39) a Jaromíra Wolfa (53) postavila 5 výškových táborů, ale při dalším postupu uklouzl Jan Kounický (33) ve zhruba 8.000 m na strmém sněhovém svahu v jinak poměrně snadném terénu a spadl o 100 metrů níž. Byl těžce zraněný a další průběh expedice se změnil v zoufalý boj o jeho záchranu. Ta se však nepodařila a Kounický o 5 dní později zemřel. Jeho tělo bylo zabaleno do spacáku a národní vlajky a pochováno v trhlině. Výprava tím skončila.

1974

  Rakušané posílení zdatným Tyrolákem Reinholdem Messnerem (29) nastoupili do jižní stěny. Po měsíci a půl úsilí skončili v 7.500 m kvůli vytrvalému a hustému sněžení.

1975

Jugoslávci to nevzdali a po 3 letech se vrátili k jižní stěně s 21-členným zástupem horolezců. Nakonec slavili úspěch, byť s použitím kyslíku. BC založili 5.9. ve 4.950 m a C1 na skále v 5.800 m. Následoval ledovec o průměrném sklonu 45-50°, ale museli přelézat i 75° schody. C2 postavili v 6.300 m a pak je nebezpečí lavin donutilo kopat jeskyně. C3 už byl v 7.000 m a C4 v 7.500 m pod strmým skalním výšvihem, který museli obkolesit doprava. I tak zde bylo klíčové místo se skalními úseky obtížnosti V+. Pak postup zastavilo sněžení a C4 zničila lavina. Všichni ale stačili sestoupit do BC.

Začátkem října obnovili C4 a 4.10. založili v 8.050 m poslední C5. Odtud natáhli fixy až k západnímu pilíři. 6.10. bylo pěkné počasí a Marjan Manfreda (25) a Stane Belak (34) dolezli v 11:15 na pilíř. Manfredovi nefungoval kyslíkový přístroj, tak lezl bez něj. Zde je v 8.200 m čekala poslední vážnější překážka - skalní schod z červené žuly. Ale přelezli jej a v 16:00 stáli na vrcholu.

V následujících 5 dnech Jugoslávci podnikli ještě 3 úspěšné pokusy, během kterých se na vrchol dostali Janko Azman (30), Jernej Zaplotnik (23), Viktor Grošelj (23), Ivan Kotnik (24) a Janez Dovzan (30). Zoran Beslin (24) musel otočit údajně 10 m pod vrcholem a pak ještě před sestupem do C5 nouzově bivakoval. Ale zvládl se dostat do BC.

Jednalo se první jugoslávský výstup na osmitisícovku.

Stane Belak-Šrauf (1940 - 1995, †55) se dostal na Makalu (1975), Everest (1979) a Gangapurnu (7.454 m, 1983). Měl na kontě kolem tisícovky výstupů ve všech ročních obdobích po celé zeměkouli. Dělal i horského vůdce a už v r. 1985 za komunistů vylezl s klientem severku na Eiger. V r. 1992 se vážně zranil v severce Triglavu, ale hory neopustil. Za horolezectví obdržel řadu cen. Zahynul na Štědrý den v r. 1995 v lavině pod kopcem Mala Mojstrovka v Julských Alpách.

Marjan Manfreda (1950 - 2015, †64) vylezl v r. 1975 prvovýstupem jižní stěnou na Makalu. Zúčastnil se i expedic na Everest (1975) a Lhotse (1981), bohužel bez vrcholu. Z každé výpravy si přivezl omrzliny a musel podstoupit amputace. Poté prohlásil, že Himálaj není pro něj, když se z každé výpravy vrací o pár centimetrů kratší. Přesto se vrátil - v r. 2004 vystoupil na Dhaulágirí a v r. 2005 na Ama Dablam. Téhož toku zemřel při autonehodě.

Stane Belak

Marjan Manfreda

Manfreda ve srázech jižní stěny

1976

Čechoslováci také nevzdali úsilí o přelezení jižního pilíře. Přijeli v podobné sestavě v 18 lidech opět pod vedením Ivana Gálfyho a Jaromíra Wolfa. Postupně vybudovali 5 výškových táborů, založili 4 kilometry (!) fixních lan a vylezli na jižní vrchol (8.010 m). Tím dokončili prvovýstup jižním hřebenem, ale cílem byl vrchol hlavní. Postavili C6 v sedle na hřebeni. Přes JV hřeben tehdy lezla španělská výprava. Čechoslováci přibrali po dohodě do vrcholového družstava Španěla Jordiho Camprubiho výměnou za využití snazší španělské sestupové trasy.

24.5.1976 vyrazili ve 4:30 k vrcholu Michal Orolin (32), Milan Kriššák (32), Karel Schubert (31) a Španěl Camprubi (27). Prvnímu záhy došel kyslík a nechtěl riskovat, ale ostatní se na vrchol probili. Nejprve Kriššák, po něm Španěl a v 17:00 i Schubert, první Čech na osmitisícovce. Bohužel se vydal z posledních sil a zpět do tábora C6 nedorazil. Ráno jej ostatní ještě zahlédli živého vysoko v 8.300 m, ale záchranná akce byla vyloučená. Karel Schubert na Makalu zemřel, jeho tělo objevila až po 8 letech britská expedice. Celý výstup z BC zabral Čechoslovákům přes 2 měsíce.

Milan Kriššák (1944 - 1979, †35) patřil ke slovenské horolezecké špičce a byl jediným, kdo měl ve jménu dvojité š. Dělal i vůdce a záchranáře. V Alpách zlezl severky Matterhornu a Grandes Jorasses. V Himálaji stál v r. 1976 na Makalu po prvovýstupu jižním pilířem. Další zářezy bohužel nepřidal. 25.6.1979 vyrazil vrtulníkem na záchranu turistky z NDR v Mlynickej doline v Tatrách. Vrtulník se zřítil, na místě zahynulo 6 lidí a Kriššák zemřel po týdnu v nemocnici na embolii plic. 'Těžce raněná' turistka nakonec sestoupila z doliny za pomoci přátel sama.

Karel Schubert (1945 - 1976, †31) vylezl na El Capitana v Yosemitech zimním výstupem, ale první osmička v Himálaji se mu bohužel stala osudnou. Na Makalu se v r. 1976 dostal na vrchol (jako vůbec první Čech na osmitisícovce) po přelezu jižního pilíře, ale došly mu síly a dolů už se nevrátil. Jeho tělo objevil až po 8 letech Brit Doug Scott.

Jordi Camprubi (1948, 75) se účastnil expedic do Atlasu, Hindukúše, Íránu a samozřejmě do Alp. V Himálaji vylezl prvovýstupem na Makalu (1976) a dvakrát (1983, 1985) se neúspěšně pokusil o Everest severní Normálkou. Potřetí už expedici k Everestu v r. 2000 velel, ani tentokrát se nikomu nepodařilo dolézt na vrchol. Jeho poslední himálajskou akcí byla Ama Dablam, opět bez vrcholu. Působil jako správce chaty Pedraforca el Roget pod Pyrenejemi poblíž Andorry.

Milan Kriššák

Karel Schubert

Kriššák na vrcholu

Kriššák a Camprubi po sestupu

Cestou do C5

1977

  Američané se pokoušeli poprvé prostoupit západní stěnu. Ale osud jim nepřál, horolezce postihl zápal plic, výšková nemoc, problémy s očima, omrzliny i zlomená žebra po pádu kamene. Jen horečku omladnic nedostal nikdo. Navíc jim C2 strhla lavina a tak expedici ukončili s nejvyšší dolezenou výškou 7.000 m.

1978

  Němci  vylezli Normálku a Šerpa Ang Chopal (31) se stal úplně prvním, kdo stál na vrcholu zcela bez použití kyslíku.

1980

  Američané  ve 4 lidech přelezli západní pilíř bez kyslíku a bez výškových nosičů. Na vrcholu stál nakonec jen jediný, John Roskelley (31). Ale natolik si cenil přínosu ostatních, že nechtěl, aby jeho jméno bylo uváděno samostatně. Proto je uvedeme také - Kris Kopczynski (32), Kim A. Momb (23) a Jim States (34). Na hřebeni Američané použili 3.000 m fixních lan a museli prý přelézat úseky až obtížnosti VI.

John Roskelley (1948, 75) se po řadě výstupů v Severní Americe zaměřil na Himálaj. Vylezl na Dhaulágirí (1973), K2 (1978), Makalu (1980) a na Everest (2003). Nelezl Normálkami, lákaly ho buď neprostoupené nebo zřídka lezené cesty. Kromě toho má na kontě ještě Nanda Devi (7.816 m, 1976), Great Trango Tower (6.286 m, 1977), Cholatse (6.440 m, 1982) a další. V r. 2014 dostal horolezeckého Oscara Piolet d'Or za celoživotní zásluhy. Je ženatý, měl dvě děti plus jedno adoptované od manželky z přechozího manželství (válečná kořist). Jeho syn Jess se totiž taky dal na horolezectví a v r. 2019 zahynul v lavině na Howse Peak v Canadian Rocky mountains.

Američané pod Makalu, v pokleku zleva Momb a Roskelley

1981

Polák Jerzy Kukuczka (33) vylezl sólo prvovýstup, ale neplánovaně a spíše jako z nouze ctnost. Nejprve na jaře přijeli zdolat impozantní západní stěnu Wojciech Kurtyka (34) a Brit Alex MacIntyre (27). Po aklimatizaci na Normálce a sedle Makalu La poté skončili už v 6.800 m kvůli těžkému terénu.

  Ale nevzdali se a na podzim byli zpátky. Tentokrát už je doprovázela další těžká váha, Jurek Kukuczka. BC založili 4.9. v 5.400 m. Všichni se opět aklimatizovali na Normálce, kde skončili v 7.800 m kvůli hlubokému sněhu a nebezpečí lavin. Poblíž BC potkali další těžkotonážníky Reinholda Messnera (36) a Douga Scotta (40), kteří měli povolení na JV hřeben, ale nakonec výstup vzdali. Kurtykovci dolezli poměrně snadno do 7.800 m, ale tady narazili na 500 m vysokou skalní bariéru, ukončující stěnu. Dva dny bojovali, ale pokaždé se posunuli o pouhých 30 m. Postupně začalo být jasné, že skály budou nad jejich síly. Přelezení by trvalo dlouho, což by vyžadovalo vynesení spousty zásob a vybudování regulérního tábora. Ale oni postupovali jen nalehko bez nosičů. Navíc Kurtykovi se hlásily začínající omrzliny a MacIntyreho zranil na hlavě padající kus ledu. Proto vzdali a sestoupili.

Počasí bylo špatné a jedna expedice za druhou své pokusy vzdávaly. Jenže zavilý Kukuczka nechtěl odletět domů s prázdnou. Navrhl proto výstup snadnější trasou, ale ostatní dva neměli zájem. McIntyre nakonec odjel, Kurtyka se potuloval po okolí. Kukuczka nelenil, sbalil batoh a 12.10. se vydal na sólovýstup k Normálce. Místo dlouhého obchvatu ve spodní pasáži zamířil k sedlu Makalu La přímo po žebru. Se setměním dolezl do 7.100 m, kde expedice obvykle staví C3. Chtěl přespat pod bivakovací plachtou, ale vítr byl tak silný, že mu ji nedovolil napnout. Pak si všiml tyče čouhající ze sněhu a pod ní vykopal jakž takž použitelný stan. Vyčerpaný spal až do 11:00. Ale vítr nepolevil a tak Kukuczka zvažoval sestup. Nakonec rozhodlo, že při normálkové aklimatizaci nechali na sedla Makalu La stan. I přes vítr Kukuczka pokračoval a ke stanu v 7.400 m dolezl. Věděl, že odtud by se ještě dalo relativně bezpečně sestoupit.

Ráno se vítr utišil. Místo plachty sbalil stan a lezl dosud panenským SZ hřebenem. Svah nebyl moc prudký, nejprve firnový a pak mixový. V 8.000 m pod strmým skalním schodem se ale vítr opět probudil. Bivak byl nevyhnutelný. Kukuczka měl halucinace a byl tak vyčerpaný, že usnul při vaření. Přesto 15.10.1981 vyrazil na zteč. Skalní schod nakonec oblezl vlevo a pak se vrátil na firnový hřeben. Za jasného dne viděl na obloze hvězdy a myslel, že má opět halucinace. Ale tentokrát ne, v této výšce jsou na tmavě modré obloze vidět hvězdy přes sluneční svit i ve dne. K vrcholu už teď zbývalo posledních 220 m a Kukuczka na něj dolezl v 17:00. Nechal tu plastovou berušku od svého syna. Brzy se setmělo a sestup za měsíčního svitu byl záludný. Nakonec ale ve 21:00 našel svůj stan a následujícího dne slezl až do BC.

Tady v podvečer potkal Kurtyku, kterého jeho úspěch ohromil. Byl to první sólovýstup na Makalu, navíc novou cestou a bez kyslíku. Úředníci v Nepálu ovšem Kukuczkovi odmítli výstup uznat, asi dal na úplatcích málo. Prý jen po předložení důkazu. Za rok nato přišel Kukuczkovi dopis od Jihokorejců. Prý našli na vrcholu plastovou želvičku. Jenom jim bylo divné, proč je červená a má na zádech černé tečky.

Jerzy Kukuczka (1948 - 1989, †41) zvaný Jurek se stal jedním z nejuznávanějších výškových horolezců všech dob. Po Messnerovi jako druhý zkompletoval Korunu Himálaje. Lezl často v zimě a novými cestami, prakticky na každé osmičce má prvovýstup. Jeho himálajská kariéra trvala pouhých 10 let. Zemřel, jak se na horolezce sluší, v jižní stěně Lhotse. Uklouzl a přetrhlo se s ním 6 mm lano, na které byl navázaný. Vlastně spíš prusík. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Byl známý svou tvrdostí, schopností snášet utrpení, ale i neústupností a častým ignorováním rizika. Byl ženatý a mezi expedicemi stihl zplodit 2 syny, ale ti znali otce spíš z fotografií.

Wojciech Kurtyka (1947, 77) je horským filozofem a jedním ze zlaté polské generace v Himálaji ze 70. a 80. let. Lezl alpským stylem v menších expedicích, někdy i na jeden zátah bez stanů. Vystoupil na hlavní vrcholy čtyř osmitisícovek, vždy prvovýstupy alpským stylem: Čo Oju (1990), Gašerbrum I (1983), Gašerbrum II (1983) a Broad Peak (1984). Kromě toho přelezl nové cesty na centrální vrchol Šiša Pangmy (1990) a východní stěnou Dhaulágirí (1980, bez vrcholu). Velmi ceněné jsou i jeho prvovýstupy na Gašerbrum IV západní stěnou (7.925 m, 1985) nebo Trango Towers (6.239 m, 1988). Několik pokusů zaznamenal na K2. Přežil dodnes a v r. 2016 přijal po dlouholetém zdráhání lezeckého Oscara Piolet d'Or za celoživotní zásluhy. Je dvakrát rozvedený a má syna a dceru.

Alex MacIntyre (1954 - 1982, †28) vypadal jako klasický hippík 60. let, ale patřil k první horolezecké lize. Vyznával alpský styl. Vylezl prvovýstupy na Dhaulágirí (1980, východní stěna) a na Šišu Pangmu (1982, JZ stěna). Dvakrát se neúspěšně pokoušel o Makalu. Zahynul během pokusu o další prvovýstup jižní stěnou Annapurny. Při sestupu do BC z výškového tábora jej zasáhl padající 5-kg kámen a zlomil mu vaz.

Tři skřítci pod Makalu: Kurtyka, Kukuczka, McIntyre

1982

Jihokorejci vylezli JV hřebenem pod Makalu jih (8.010 m), pak uhnuli vpravo a podtraverzovali nebezpečnou lavinovou východní stěnu. Dále přelezli do horních partií východního hřebene a po něm se dostali na vrchol. Používali kyslík.

16-členná výprava založila BC 30.3. v 4.750 m. Nejprve postupovali japonskou cestou JV hřebenem z r. 1970. Na hřebeni postavili C1 v 5.400 m, C2 v 5.900 m, C3 v 6.600 a C4 v 7.100 m. Zde museli překonat těžkou skalní věž, zvanou Black Gendarme. Nad ní pak vznikl C5 v 7.400 m. Jen tento úsek trval Korejcům 14 dní kvůli obtížnosti lezení i rozmarům počasí. Odtud následoval traverz pod východní stěnou. C6 postavili v 7.700 m na plošince vykopané v ledu.

20.5.1982 ve 4:30 odtud vyrazili Young-Ho Heo (28) a Šerpové Ang Phurba a Pasang Norbu. Nejprve se probíjeli strmým ledovým svahem a na východní hřeben dolezli v 8.400 m. Zde se napojili na Normálku a na vrchol dolezli ve 14:00. Výhled nebyl v mracích žádný a foukal silný vítr. Po 40 min. začali sestupovat. Najednou jeden ze Šerpů uklouzl, strhl ostatní a všichni padali 120 m. Naštěstí se vše obešlo bez zranění. Do C6 se dostali v 18:30. Druhý vrcholový tým byl odvolán kvůli špatnému počasí. Celá expedice trvala 2 měsíce.

Poláci přijeli s mohutnou 17-člennou výpravou doplněnou o 3 Brazilce. Podařilo se jim vytvořit novou cestu ve střední části západní stěny, vlevo od linie, o kterou se dvakrát marně pokoušel Wojtek Kurtyka a spol. Používali kyslík.

BC založili 30.8. v 5.400 m, C1 pak v 6000 m nad nebezpečným ledopádem. Zde začínala stěna se strmými mixovými úseky. C2 vznikl v 6.600 m a C3 v 7.100 m. Pak terén tuhnul a obtížnost dosahovala až V+. Klíčové místo přišlo ale až v 7.500 m - kolmá a někdy převislá 100-metrová skalní bariéra. 16.9. přes ni postupovali Miroslaw Kuras (40) a Tadeusz Szulc (47), který však náhle zemřel na selhání srdce. To všechny šokovalo, ale věděli, že nejtěžší místa už mají zafixována a rozhodli se pokračovat. Tělo zabezpečili proti pádu a lezli obchvatem, aby je ostatní neviděli. Víc v této výšce a obtížnosti dělat nešlo.

7.10. dolezli na severní hřeben a založili zde C4 v 8.000 m v místě, kde o rok dříve bivakoval Kukuczka. Lezli tedy SZ hřebenem. Následujícího dne se o vrchol pokusili Andrzej Czok (33) a Janusz Skorek (32), ale zima a vítr je zahnaly zpět pouhou hodinu od nejvyššího bodu. Skorek sestoupil kvůli omrzlým prstům na nohou a vedení se pokoušelo přesvědčit Czoka o tomtéž. Ten ale zarputile přečkal v 8.000 m celý další den a už 3. noc. Kyslík neměl žádný. 10.10.1982 bylo hezky a tak ráno vyrazil. Ve 12:45 stál na vrcholu. Strávil zde 40 min. a ještě téhož dne sestoupil do C3.

Počasí bylo stále pěkné, ale Poláci se rozhodli dále nepokoušet osud a další pokusy odvolali. Zachovali se příkladně, ze stěny odnesli všechen materiál včetně fixních lan.

Andrzej Czok (1948 - 1986, †37) patřil k polské špičce, často lezl v zimě. Po prvovýstupech a těžkých cestách v Tatrách, Alpách i Andách vystoupil na Pamíru na tehdy ještě sovětské Piky Komunismu (7.495 m), Lenina (7.134 m) a Korženěvské (7.105 m). V Himálaji zdolal Lhotse (1979), Everest (1980), Makalu (1982) a v zimě Dhaulágirí (1985). Zde utrpěl těžké omrzliny a muselo mu být amputováno 5 prstů na nohou. Osudnou se mu stala Kančendženga v r. 1986. Při zimním výstupu zemřel ve 3. táboře na výškovou nemoc. Spolulezci jej pochovali v trhlině v jižní stěně.

Andrzej Czok

Czok s Kukuczkou

1983

  Čtyřčlenná novozélandsko - australská výprava vedená Peterem Edmundem Hillarym (28), synem slavného otce, se pokusila zopakovat západní pilíř. Brzy ale prořídla na polovinu. Bill Denz (32) zemřel pod lavinou a Peter Moorhead (23) skonal v lehkém terénu, zřejmě na selhání srdce. To expedici ukončilo v 7.600 m.

1984

Švýcaři přijeli ve sporém počtu 3 kusů a přelezli další cestu v západní stěně, tentokrát levým pilířem s pokračováním Kukuczkovou cestou SZ hřebenem. Nepoužívali kyslík. BC založili 11.9. v 5.350 m. Po 10-denní periodě špatného počasí nastoupili na pilíř. C1 postavili v 6.100m a C2 v 6.400 m, to byl také poslední tábor. Fixní lana ale natáhli až do 6.850 m.

28.9. ve 3:00 opustil C3 pouze Romolo Nottaris (38). Trasa vedla po tvrdém firnu a postupoval rychle. V 17:00 už byl na SV hřebeni v 7.800 m a postavil stan. 29.9. ráno foukal silný vítr, ale ten se kolem 10:00 utišil a Romolo se rozhodl vyrazit. Oblezl strmý skalní schod jako jeho předchůdci a zpět na hřeben se dostal ve 14:30. Bylo pozdě, ale přesto lezl dál a v 19:00 se dostal na vrchol. Strávil zde jen 10 min., protože se už stmívalo. Při svitu měsíce a čelovky sestoupil zpět ke svému stanu, sbalil jej a pokračoval k sedlu Makalu La. V 1:00 v noci zde stan opět v 7.500 m postavil a přespal. Ráno sestupoval Normálkou a potom v 7.100 m uhnul ke své výstupové cestě, čímž vytvořil novou variantu. V 16:00 na ní potkal spolulezce a ti mu pomohli do BC, kde se všichni sešli ve 21:00.

Romolo měl omrzlou levou ruku, avšak bez následků. Jinak nikdo zraněný nebyl. Přesto se výprava neobešla bez obětí, ironií osudu zemřel v BC tři dny po příchodu na otok plic povinný nepálský styčný důstojník.

Hillary otec a syn

Romolo Nottaris

1985

  Ani podruhé to Messnerovi nevyšlo. Dvoučlenná italská expedice, jejíž druhou polovinou byl neméně zdatný Hans Kammerlander, měla za cíl první zimní výstup na Makalu, byť Normálkou. Jejich snahu ukončil vytrvalý silný vítr v sedle Makalu La (7.500 m).

1986

  Teď už Messnerovi teklo do bot, v počtu vylezených osmitisícovek jej začal povážlivě dohánět Polák Kukuczka. Proto se Italové  rozhodli nedělat žádné skopičiny, ale vylézt nahoru poctivou Normálkou. 26.9.1986 stál kromě Messnera (42) na vrcholu ještě Hans Kammerlander (29) a Friedl Mutschlechner (36). Pro Messnera to byla už 13. osmička, celý závod ukončil o 3 týdny později úspěšným zápichem na Lhotse.

Reinhold Messner (1944, 80) je pravděpodobně nejlepším výškovým horolezcem všech dob. Jako první získal Korunu Himálaje (1970-1986) a proslul svými inovativními výstupy. Má na kontě první výstup na Everest bez kyslíku, první sólovýstup na osmitisícovku (Nanga Parbat), první sólo na Everest, první osmitisícovku alpským stylem (Gašerbrum I), první traverz dvou osmiček bez sestupu do BC (GII a GI), první přelez obávané Rupálské stěny (Nanga Parbat), prvovýstupy na Annapurně, Manáslu atd. Při žádném z výstupů nepoužil kyslík. Kromě toho vylezl na nejvyšší hory všech světadílů (Koruna světa), přešel poušť Gobi (2.000 km), Grónsko (2.200 km) nebo Antarktidu (2.800 km). Kupodivu žije dodnes. Založil několik muzejí (Messner Mountain Museum) s horolezeckými relikviemi. V letech 1999-2004 byl poslancem Evropského parlamentu za italské Zelené. Je podruhé ženatý, má 4 děti, 3 se svou současnou manželkou.

Hans Kammerlander (1956, 67) zdolal 12 osmitisícovek, 7 z nich s Reinholdem Messnerem. Spolu přetraverzovali Gašerbrumy I a II bez sestupu do BC. Pozornost vzbudil i jeho částečný sjezd Everestu na lyžích (1996). Do Koruny mu chybí jen Manáslu a Šiša Pangma (tam byl ale na centrálním vrcholu 8.008 m). Z dalších pěkných kopců má na kontě Nuptse (7.804 m), Muztagh Ata (7.546 m) a třikrát Ama Dablam (6.856 m).

Friedl Mutschlechner (1949 - 1991, †41) byl považovaný za Kammerlanderova učitele a měl zapsanou spoustu prvovýstupů v Alpách a Dolomitech. V Himálaji vylezl na Šiša Pangmu (1981), Kančendžengu (1982) a Makalu (1986). Pokoušel se i o Čo Oju, Dhaulágirí a K2. Zemřel v r. 1991 na Manáslu pravděpodobně po zásahu bleskem.

Reinhold Messner

Hans Kammerlander

Friedl Mutschlechner

1988

  Francouz  Marc Batard (36) přijel pod Makalu sám a dokázal přelézt sólo obtížný západní pilíř. 27.4.1988 stál na vrcholu za pouhých 18 hodin. Sestoupil Normálkou, čímž dokončil první traverz hory. Alpský styl to ale nebyl, dva výškové tábory mu pomáhali budovat Šerpové.

Marc Batard (1951, 73) se stal himálajským sprinterem. Dokázal vylézt na Everest (1988) z jihu za 22:30 hod. z BC a zpět, západním hřebenem na Makalu (1988) za 18 hod. a na Čo Oju (1988) za 19 hod. Když vylezl v r. 1975 na Gašerbrum II, stal se tehdy ve svých 23 letech nejmladším člověkem na osmitisícovce bez kyslíku. Dále má na kontě Dhaulágirí (1987) po zimním výstupu. V civilu je fotografem a malířem.

1989

Francouzi se směle vypravili do strmé jižní stěny. Lezli vpravo od jugoslávské cesty a pak se na ni po čase napojili. Vytvořili tak novou variantu.

Šestičlenná expedice se 4 horolezci založila BC 7.9. v 4.900 m a C1 na skalním výstupku v 5.800 m, který už prověřili Jugoslávci. Odtud uhnuli doprava přes firnová pole. Stěnou vede rampa přímo k jugoslávské cestě. Je strmá, většinou mixová, s obtížností až VI. Uvolněné kusy ledu téměř znemožňovaly lezení přes den, i přesto Francouzi úsek zafixovali až do 7.000 m. Pak všichni sestoupili a odpočívali. Žádné další tábory už neplánovali, pouze bivaky. První ostrý pokus na konci září překazilo dvoudenní husté sněžení, které je uvěznilo v bivaku na rampě. Se štěstím sestoupili a zjistili, že sníh jim zničil i stan v C1.

Částečně jej opravili a 3.10. v noci z něj vyrazila trojice Pierre Béghin (38), Alain Ghersen (25) a Michel Cadot (29). Ve tmě minuli rampu a museli ji dlouhé hodiny hledat. Pak se rozednilo a rozměklým sněhem se dokázali dostat až do 7.100 m. Zde zabivakovali, ale tísnili se v malém stanu pro dva, na spánek nebylo pomyšlení. Ráno se Ghersen a Cadot rozhodli sestoupit. Béghinovi zbývalo k vrcholu ještě 1.400 m, z toho kilometr těžkého lezení. Měl tucet skob, dvě 40-m lana, skrovnou bivakovací výbavu a téměř žádné jídlo. Přesto se rozhodl pokračovat.

U výlezu z rampy narazil na vertikální, místy převislý skalní schod. Trvalo mu 3 hodiny než jej zdolal a tuto pasáž označil za nejexponovanější lezení, co kdy absolvoval. V poledne se napojil na jugoslávskou cestu, ale obtíže zdaleka nekončily. Teď už věděl, že musí nahoru, sestup stejnou trasou by byl příliš nebezpečný. Bivakoval v 7.600 m a ráno se cítil poměrně dobře. Ještě před úsvitem traverzoval doleva. V jednom místě se někde pod ním zachytilo lano. Neváhal a uřezal ho, na vyprošťování nebyl čas a síly. Nakonec se dostal na západní pilíř a v 8.100 m musel bivakovat potřetí.

6.10.1989 dolezl k místu, kde se setkává západní a JV hřeben. Bylo zamračeno a značný mráz, přestával cítit ruce a nohy. V 8.300 m přelezl další strmý schod, ale to už byla poslední těžší pasáž. Ve 14:45 stál na vrcholu, nicméně byl tak vyčerpaný, že se zde zdržel pouhé 3 min. a začal sestupovat Normálkou. Doufal ve šťastnou hvězdu, v tomto případě stan španělské expedice, který tu měl stát. Padal soumrak, jenže když stan v 7.600 m konečně zahlédl, sníh se pod ním začal sesouvat a v menší lavině jej unášel 200 m. Béghin přišel o jeden cepín a vysílačku, ale ke Španělům se přesto dostal. Teplý čaj dokázal divy a postupně se mu začal vracet cit do rukou i nohou, ačkoliv teploměr ukazoval -30°.

Následující den pokračoval v sestupu přes sedlo Makalu La. Pod ním nenašel ve vířícím sněhu fixy a slézal 45° žlabem. Asi v polovině svahu mu opět začal ujíždět sníh pod nohama a ocitl se v další lavině. I tuto přežil a o 400 m níž si uvědomil, že ztratil i druhý cepín, palčáky, foťák a vařič. Další sestup už naštěstí vedl lehkým terénem.

Béghin označil traverz Makalu jako svoje největší a nejnebezpečnější dobrodružství v horách vůbec. A že jich bylo.

Pierre Béghin (1951 - 1992, †41) patřil k první lize. Vystoupil na 5 osmitisícovek: Manáslu (1981, prvovýstup), Kančendženga (1983, sólo), Dhaulágirí (1984, prvovýstup), Makalu (1989, sóloprvovýstup), K2 (1991, prvovýstup). Byl vyznavačem malých expedic, neprobádaných koutů a alpského stylu. Zahynul v r. 1992 v jižní stěně Annapurny, vytrhla se s ním skoba a zřítil se.

Marc Batard

Pierre Béghin

1990

  Američané  John Schutt (41) a Kitty Calhoun (29) vylezli západní pilíř bez kyslíku. Na vrcholu stáli 18.5.1990 v 11:45. Calhoun se stala první ženou na páté nejvyšší hoře světa. Expedice natáhla na hřebeni 3 km fixů a trvala skoro 2 měsíce.

1991

  Švýcaři  Erhard Loretan (32) a Jean Troillet (43) přijeli s cílem dokončit průstup západní stěnou, o který se neúspěšně pokoušeli Kurtykovci v r. 1981. BC založili 28.8. v 5.300 m a odtud postupovali alpským stylem bez kyslíku. Původní plán ale vzal zasvé, když se Troilletovi 26.9. v 7.800 m zlomila mačka. Po nebezpečném sestupu se oba shodli, že se pokusí o výstup ve spolupráci se Španěly, kteří lezli západním pilířem.

1.10. v 1:30 v noci Švýcaři vyrazili. Nejprve postupovali po své cestě západní stěnou a pak přelezli v 6.700 m na pilíř. Ve 10:00 byli v táboře v 7.400 m, kde začínaly hlavní obtíže. Jenže teď už tu byly skoby, občas i žebříky a starší fixy a původní obtížnost V+ až VI- značně vyměkla. Švýcaři si dali 3 hodiny oraz a pak v 17:00 dolezli do dalšího tábora v 7.900 m, kde už byli Carlos Valles (33) a Manu Badiola Otegi (37).

Společně vyrazili o půlnoci. Všichni šli navázaní. Byl třeskutý mráz, od kterého jim ulevilo až svítání na JV hřebeni. Švýcaři přelezli obtížný skalní schod v 8.200 m a nechali zde lano pro zaostávající Španěly. Loretan dolezl na vrchol 2.10.1991 v 10:00, o hodinu později dorazili Troillet a Otegi. Švýcaři zahájili promptně sestup, nechtělo se jim bivakovat na pilíři. Otegi počkal na Vallese. Ve 14:00 už si Loretan s Troilletem dávali čaj v táboře v 7.400 m. V 19:00 byli zpět v BC, pouhých 41:30 hod. poté, co jej opustili. Jednalo se o nejrychlejší výstup na Makalu, navíc novou variantou.

To už ale Otegi nebyl mezi živými. Na schodu v 8.200 m uklouzl a zřítil se do východní stěny.

Erhard Loretan (1959 - 2011, †52) se stal Po Messnerovi a Kukuczkovi třetím člověkem, který dokončil Korunu Himálaje (1982-1995). Podařilo se mu to už ve věku 36 let. Byl oceňován za alpský styl a nové cesty, často i bez stanu na jeden zátah. Vyučil se tesařem, ale živil se jako horský vůdce. Na horách byl v podstatě pořád a měl vynikající kondici. Byl malý a sporý, vážil okolo 60 kg. Často však podceňoval riziko. Dvakrát si zlomil obratle na páteři, poprvé při zdolávání 13 severních alpských stěn a podruhé při paraglidingu. V r. 2001 lehce zatřásl se svým sedmiměsíčním synem, aby jej utišil v pláči, ale dítě zemřelo. Erhard dostal čtyřměsíční podmínku, ale tragédie pro něj stejně znamenala doživotí. V r. 2011, v den svých 52. narozenin, lezl s partnerkou na alpský Gross Grünhorn. Ta uklouzla a strhla ho s sebou. On se zabil, ona přežila.

Jean Troillet (1948, 76) zlezl 10 osmiček: K2 (1985), Dhaulágirí (1985), Everest (1986), Čo Oju (1990), Šiša Pangmu (1990), Makalu (1991), Lhotse (1994), Kančendžengu (1995), Gašerbrum I (2007) a Gašerbrum II (2007). Pokaždé to bylo aplským stylem a bez kyslíku, někdy i na jeden zátah bez bivaku. Chybí mu pouze Manáslu, Nanga Parbat, Broad Peak a Annapurna. V r. 1997 sjel z Everestu z výšky 8.400 m na snowboardu. Ještě v r. 2009 vylezl novou cestu na Matterhorn. Pracuje jako horský vůdce a fotografuje. Kromě mimořádných lezeckých schopností proslul i tváří komika s nakažlivým úsměvem.

Jean Troillet a Erhard Loretan

1993

  Italové  přibrali Čecha Leopolda Sulovského (39) a nalezli do západní stěny. Ve výšce 7.600 m je však zastavil strmý a neschůdný terén. Stáhli se do BC a pak během 3 dnů vylezli Normálku. 22.5.1993 stál na vrcholu Sulovský, 3 Talijáni a 2 Šerpové.

Leopold Sulovský (1954, 70) vylezl na Nanda Devi (7.816 m, 1981), Pik Lenina (7.134 m, 1985), Pik Komunizmu (7.495 m, 1985) a Pumori (7.161 m, 1996). Z osmitisícovek stál na Dhaulágirí (1990), jako první Čech na Everestu (1991), na Makalu (1993) a na Čo Oju (2009). Později organizoval expedice na K2, Lhotse či a Broad Peak. vystudoval VUT v Brně, obor pozemní stavitelství. Dal se na politiku, byl městským zastupitelem Ostravy a od r. 2012 je senátorem. Je ženatý a má dvě děti.

  Česko - italská expedice pod vedením Jiřího Nováka (48) přijela na podzim a vytkla si za cíl Kukuczkovu cestu. Horolezci se dostali nad sedlo Makalu La a v 7.800 m postavili stan. Z něj se pokusili o vrcholový útok, ale zastavilo je množství hlubokého sněhu a zhoršující se počasí. Italové Simone Moro (25) a Rolando Nicco (36) se dostali až do 8.200 m, ale výš to nešlo.

1995

Japonci přijeli v 16 lidech, aby se pokusili jako první přelézt 15 km dlouhý východní hřeben z Tibetu. Nakonec vytvořili sice novou, ale velmi krkolomnou a dlouhou linii. Používali kyslík.

Dokonce i v r. 1995 se daly najít neprobádaná údolí a oblasti, kam žádný horolezec ještě nevkročil. A to byla právě východní strana Makalu. Japonci si ani nebyli jisti, zda najdou přístup k východnímu hřebeni. Ale povedlo se. BC založili 30.3. v 3.900 m ještě v uctivé vzdálenosti od hory a 14.4. pak postavili už C3 v 5.800 m u nástupu na hřeben. Plány na přelezení celého hřebene však museli brzy vzdát díky jeho délce a obtížnosti. C4 vznikl na SV pilíři v 6.300 m. Odtud museli vytraverzovat do severních svahů a vydat se na delší pouť přes ledovec pod SV stěnou. C5 založili v 6.800 m a posléze 19.5. C6 v 7.350 m na hraně severního hřebene.

Teď už měli na dohled Normálku, na kterou se následujícího dne napojili a postavili zde C7 v 7.650 m. Nakonec se na vrchol dostala značná část japonské populace: 21.5.1995 ve 12:45 Toshihiko Arai (23), Masajuki Matsubara (30), Osamu Tanabe (34) a Atsushi Jamamoto (32) a další den v 11:40 ještě Munehiko Jamamoto (35), Takeshi Ono (34), Hirotaka Takeuchi (24) a Taro Tanigawa (27). Expedice trvala hodně přes 2 měsíce.

Osamu Tanabe (1961 - 2010, †49) vylezl na 8 osmitisícovek: Gašerbrum II (1990), Broad Peak (1993), Čo Oju 2x (1993, 2001), Everest (1993), Makalu (1995), Gašerbrum I (2002), Nanga Parbat (2005) a Šiša Pangma (2006, 2003 centrální vrchol). Za zmínku stojí i jeho výstupy na Pik Korženěvské (7.105 m), Lenina (7.134 m) a Komunizma (7.482 m) v jedné sezóně 1991. Při pokusu o Dhaulágirí zahynul v lavině spolu s dalšími dvěma Japonci a jedním Šerpou.

1997

Rusové sestavili 8-člennou expedici s cílem postupovat západní stěnou až do místa, kde skončili Kurtykovci v r. 1981 a odtud přetraverzovat na západní pilíř.

První část výpravy spolu s materiálem přiletěla 28.3. k BC pod jižní stěnu z Lukly vrtulníkem. Ten pak měl ještě část materiálu vyložit v ABC pod západní stěnou. Kvůli větru však nemohl přistát a tak věci shodil ze vzduchu, však ti horolezci si nějak poradí. Druhá část výpravy došla pěšky. C1 pak založili v 5.900 m a C2 v 6.400 m. Alpský styl to nebyl, oba tábory poctivě zásobovali. C3 postavili nad ledovcovým odtrhem v 6.750 m a následně lezli mixovými svahy se sklonem 50-55°. Pro C4 vysekali plošinu v 6.900 m a C5 vznikl opět ve strmém svahu v 7.300 m. Odtud vedl doprava ostrý 300-metrový skalní hřeben na východní pilíř, klíčová část výstupu. Jeho přelezení trvalo 3 týdny a bouře jim mezitím zničila stany v C4 a C5. 19.5. se konečně podařilo dolézt na západní pilíř v 7.900 m. Zde už byla cesta poměrně dobře známá a obtíže menší.

Následujícího dne šestice Alexej Bolotov (34), Jurij Jermaček (34), Dmitrij Pavlenko (55), Igor Bugačevskij (35), Nikolaj Žilin (47) a Salavat Chabibulin (35) dolezla ve 14:00 do 8.150 m a postavila stany. Byl to jejich už 4. den nad 7.500 m. Foukal silný vítr a mráz byl extrémní. 21.5.1997 ráno se stěží sbírali a vyrazili až v 8:00. Chabibulin zůstal ve stanu, omrzaly mu nohy. Zbylých 5 šlo nenavázaných, ale terén nebyl těžký. Překonali strmý schod v 8.300 m a po poledni stanuli na vrcholu. Ale radost nebyla dlouhá. Při sestupu našli kolem 17:00 mrtvého Chabibulina asi 50 m nad stany. Příčina nebyla přesně známá, asi vyčerpání. Poblíž mu v ledu vykopali hrob, nic jiného se dělat nedalo.

Ráno vyrazili až v 11:00. Bylo jasno a z BC je pozorovali objektivem. Bugačevskij sklouzl a při pádu si zlomil žebro. Měli s sebou kyslíkovou láhev a osvěžení pomohlo. Jinak expedice kyslík napoužívala. Dolezli do 7.600 m, zde postavili stan a přespali. 23.5. byli naprosto vyčerpaní, ale z BC je nabádali k okamžitému sestupu. Žilin sestoupil v 16:00 do C3 v 6.750 m, Jermaček sem dorazil až ve 22:00. Zbylá trojice postupovala pomalu. Dva batohy jim spadly ze svahu a v nich spacáky a něco zásob. Dostali se jen do C5 v 7.300 m. Další den pokračovali, ale největší nebezpečí představovaly padající kameny. Bolotov a Pavlenko sestoupili do C3, ale Bugačevskij už to nestihl. Našli jej bezvládně visícího na fixním laně, padající kámen mu prorazil spánek.

25.5. byli všichni přeživší v bezpečí v ABC a následující den v BC. Přelezli novou cestu, ale daň byla příliš vysoká.

Alexej Bolotov (1963 - 2013, †50) vylezl v letech 1997-2011 na 11 osmiček, chyběly mu pouze Lhotse, Šiša Pangma a Nanga Parbat. Za zmínku stojí prvovýstupy obtížnou západní stěnou K2 (2007), západní stěnou Makalu (1997) a na Lhotse Middle (2001), v té době nejvyšší nezdolaný vrchol. Bolotov se živil jako elektroinženýr a byl držitelem řady ocenění za horolezeckou činnost. Zahynul po pádu do trhliny při pokusu o prvovýstup jihozápadní stěnou Everestu v r. 2013.

Igor Bugačevskij (1962 - 1997, †35) vylezl na Pik Komunismu (7.495 m, poprvé severní stěnou), Pik Pobědy (7.439 m), Khan Tengri (6.995 m) a v Himálaji na Makalu (1997). Při sestupu jej však zasáhl padající kámen a prorazil mu spánek. Vzhledem k výšce 6.800 m muselo být tělo ponecháno na místě. Bugačevskij vystudoval polytechnický institut, svého času se živil i jako horský vůdce. Byl mu udělen titul Mistr sportu.

Alexej Bolotov s další klasou, Denisem Urubkem

1998

  Česká  expedice se opírala o kvalitní finanční zajištění, do BC se dostala vrtulníkem a ušetřila si 160 km únavného treku. Poměrně rychle se podařilo vybudovat první tři výškové tábory, pak se ale zhoršilo počasí a všichni se museli stáhnout do BC. Druhý pokus už vyšel, 19.5.1998 stáli na vrcholu Josef Šimůnek (33), Soňa Boštíková (26) a Šerpa Lhakpa Dorje (36). Boštíková byla první Evropankou na vrcholu a druhou bez kyslíku.

Josef Šimůnek (1964, 60) se zúčastnil 13 expedic na osmitisícovky. Vylezl na čtyři - Šiša Pangmu 2x centrální vrchol (1995, 2007), Makalu (1998), Lhotse (1999) a Čo Oju (2011). Vystudoval Stavební fakultu ČVUT, obor geodézie-kartografie. Dělá horského a skialpového vůdce. Spoluvlastní prodejnu lezeckého vybavení, horolezeckou a skialpovou školu. Má tři děti, dceru z prvního manželství a syna a dceru s horoleckou parťačkou Soňou Boštíkovou, se kterou žije nyní.

Soňa Boštíková (1971, 53), vdaná Vomáčková a pak zpět rozvedená Boštíková, má na kontě bez kyslíku Makalu (1998) a Lhotse (1999). Pokoušela se ještě o Kančendžengu, K2 a Everest (ze severu). Jako první Češka vylezla na aljašský Mount McKinley (6.193 m, 1997). Věnovala se i skialpinismu. Spoluvlastní obchod s lezeckým vybavením, lezeckou školu i cestovní kancelář. Napsala několik knih s lezeckou tématikou. Žije se svým lezeckým partnerem Josefem Šimůnkem, mají syna a dceru.

2008

  Češi  Radek Jaroš (44) a Zdeněk Hrubý (51) stáli společně 1.5.2008 na vrcholu Dhaulágirí a poté byla v plánu Annapurna. Kolem ní se ale čerti ženili a tak jako plán B zvolili Makalu. Lezli Normálkou bez kyslíku. Hrubý vzdal nad sedlem Makalu-La a na vrchol dolezl 21.5.2008 pouze Jaroš.

Radek Jaroš (1964, 60) je jediným Čechem, který zkompletoval Korunu Himálaje. Podařilo se mu to v r. 2014 jako 15. člověku bez použití kyslíku. V r. 2012 přišel na Annapurně díky omrzlinám o všechny prsty na levé a o dva na pravé noze. Později završil i Korunu planety, tedy nejvyšší hory všech světadílů včetně Antarktidy. O svých výstupech napsal několik knih. Je rozvedený, má 3 děti a ty mají dvě maminky.

Leopold Sulovský

Josef Šimůnek

Soňa Boštíková

2009

  Ital  Simone Moro (41) a Kazach  Denis Urubko (35) poprvé vystoupili na Makalu v zimě. Lezli alpským stylem po Normálce a na vrchol se dostali 9.2.2009.

Simone Moro (1967, 57) je ledový mužik, v zimě vystoupil na Šiša Pangmu (2005), Makalu (2009), Gašerbrum II (2011) a Nanga Parbat (2016). Dále má na kontě Lhotse (1997), Everest (2000), Čo Oju (2002) a Broad Peak (2003). Na Everestu byl celkem 4x. Kromě toho vylezl na spoustu dalších hor po celém světě (Vinson Massif, Aconcagua atd.) Původně byl knihovníkem, pak trenérem plavání a posléze trenérem horolezectví a vůdcem. Taktéž pilotuje vrtulník a dělá záchranáře, i v Himálaji. Od r. 2005 funguje v Nepálu škola pro 400 šerpských dětí, kterou projektoval a financoval. Moroň je taková tlama, že mohl být jen horolezcem nebo úchylákem v hororech.

Denis Urubko (1973, 51) dokončil v r. 2009 Korunu Himálaje jako 15. na světě a 8. bez použití kyslíku. Vše zvládl během 9 let a bylo mu teprve 35. Lezl i v zimě, novými cestami a někdy sólo. Patří k nejlepším výškovým horolezcům všech dob. Má trochu problém s ukotvením. Nejprve byl občanem SSSR, po jeho rozpadu Kazachstánu, toho se zřekl a stal se v r. 2012 Rusem. Ani to nebylo ono a od r. 2015 má polské občanství. Čímž vyhnal čerta ďáblem. Dělá v armádě a filmuje.

Simone Moro

Denis Urubko

2010

  Ukrajinci  lezli nejprve jižní stěnou jako Jugoslávci v r. 1975, ale pak vytraverzovali na západní pilíř, čímž vytvořili novou variantu. Nepoužívali kyslík ani pomoc výškových nosičů.

Pod vedením šéfa s poetickým jménem Mstislav Gorbenko založili BC 7.4. ve 4.800 m a dále ABC v 5.850 m, C1 v 6.200 m a C2 v 6.600 m. Tady opustili jugoslávskou cestu a přes strmá mixová plata pokračovali k západnímu pilíři, tedy francouzské cestě z r. 1971. Postavili C3 v 7.000 m a 1.5. dolezli na pilíř, který je přivítal větrnou smrští o síle až 140 km/h. Sestoupili do BC a 11 dní čekali na příznivější podmínky. Poté zjistili, že C4 je zničený úplně a ostatní tábory částečně. Museli je zrenovovat a 17.5. opět dolezli na pilíř, kde nad klíčovým převisem v 7.700 m vztyčili C5.

Z něj podnikli 3 vrcholové pokusy, ale až ten poslední byl úspěšný. 23.5.2010 v 0:30 stan opustili Sergej Bublik (29), Vladimir Roško (27) a Dmitrij Věnslavovskij (30). Bublik dolezl na vrchol v 18:15 a potkal zde horolezce z Normálky, kteří se právě hotovili k sestupu. Jeho dva spolulezci dorazili ve 20:00. Lehce sněžilo a tak se pod vlivem okolností všichni rozhodli sestoupit taky Normálkou. Byli však vyčerpaní a neměli zde žádné zázemí. Bublik narazil ve 2:00 na Novozélanďana Martyho Schmidta (49), mířícího k vrcholu. Ten mu dal napít a ukázal směr ke svému stanu. Pak pokračoval. Asi za hodinu narazil na Roška, který na sobě neměl rukavice a zmateně bloudil. Schmidt mu dal nezištně svoje náhradní. Při výstupu žlabem na SV hřeben málem zakopl o Věnslavovského, spícího bez hlesu ve sněhu. Vzbudil jej, napral do něj tablety na povzbuzení a doprovodil jej 300 m ze svahu, až si byl jistý, že Ukrajinec trefí. Pak se vydal k vrcholu a dolezl na něj v 15:00. V 18:00 byl zpět ve stanu, kde zůstal jen Věnslavovskij. Ostatní dva mezitím sestoupili na sedlo Makalu La. Během noci poskytl Schmidt Věnslavovskému nezbytnou péči a druhý den pak slezli na Makalu La, kde potkali zbylé dva Ukrajince. Další sestup pak už proběhl bez nehod.

Celou akci odnesli někteří Ukrajinci omrzlinami, ale přežili všichni. Marty Schmidt se zapsal do dějin fair-play na osmitisícovkách.

Marty Schmidt (1960 - 2013, †53) se narodil a až do svých 28 let žil v USA. Sloužil i v US Air Force. Koncem 80. let se se svou ženou přesunuli na Nový Zéland. Jako první větší výstup se mu povedl Denali (též Mount McKinley, 6.190 m) a stejně pojmenoval i svého syna. Dceru pojmenovali avantgardní manželé Sequoia. Marty vylezl na 6 osmiček: Kančendžengu (2001), Čo Oju 3x ( 2001, 2004, 2009), Gašerbrum I (2010), Gašerbrum II (2010), Makalu (2010) a Everest 2x (2012, 2013). Dělal vysokohorského vůdce a díky tomu se podíval na 29x na Denali, 34x na Aconcaguu a 26x na Mount Cook. Se svým synem přelezli v r. 2011 novou cestu na - Denali, samozřejmě. V r. 2013 oba zahynuli pod lavinou na K2.

Sergej Bublik

Vladimir Roško

Dmitrij Věnslavovskij

Marty a Denali Schmidtovi

Na vrcholu stálo do r. 2023 pouhých 6 Čechů. Jediný Karel Schubert lezl jinudy než Normálkou, bohužel za to zaplatil životem.

  1976 - Karel Schubert (31), jižní pilíř
  1993 - Leopold Sulovský (39), Normálka
  1998 - Josef Šimůnek (33), Normálka
  1998 - Soňa Boštíková (26), Normálka
  2008 - Radek Jaroš (44), Normálka
  2023 - Lukáš Jasenský (31), Normálka