Výstupy na Mount Everest (8.848 m)
Prvovýstupy a významné pokusy
29.5.1953 J sedlo
JV hřeben
Novozélanďan Edmund Hillary a Šerpa Tenzing Norgay. Dnešní Normálka.
25.5.1960 S sedlo
SV hřeben
Číňané Wang Fuzhou, Qu Yinhua a Tibeťan Gongbu
22.5.1963 Z hřeben
S stěna
Američané Tom Hornbein a William Unsoeld. Nástup z Western Cwm, pak Z hřebenem a poté S stěnou.
24.9.1975 JZ stěna Britové Dougal Haston a Doug Scott, o dva dny později další 2.
13.5.1979 Z hřeben Jugoslávci (Slovinci) Andrej Štremfelj a Jernej Zaplotnik. O dva dny později další 3. Nahoře s obcházením hřebene přes Hornbeinův kuloár.
10.5.1980 S stěna Japonci Takaši Ozaki a Tsuneo Shigehiro. Direkt k Hornbeinovu kuloáru.
19.5.1980 JZ stěna
J pilíř
Poláci Andrzej Czok a Jerzy Kukuczka.
20.8.1980 S stěna Ital Reinhold Messner. Přes S sedlo a poté traverz do Nortonova kuloáru.
4.5.1982 JZ stěna
Z hřeben
Rusové Vladimir Balyberdin, Sergej Beršov, Eduard Myslovskij a Michail Turkjevič. V následujících dnech ještě 7 dalších.
8.10.1983 V stěna Američané Kim Momb, Lou Reichardt, Carlos Buhler. O den později 3 další. Tzv. Americké žebro.
3.10.1984 S stěna Australané Tim McCartney-Snape a Greg Mortimer. Nortonův kuloár přímou linií.
20.10.1984 S stěna Američan Phil Ershler. Přes S sedlo a od něj traverz do Nortonova kuloáru.
20.5.1986 Z hřeben Kanaďané Dwayne Congdon a Sharon Wood. Varianta spodní partie ze severu.
12.5.1988 V stěna Brit Stephen Venables. Přímo do Jižního sedla a poté Normálkou.
17.5.1991 S stěna Ital Battisto Bonali a Čech Leopold Sulovský. Nortonův kuloár s obchvatem zleva ve spodních partiích.
11.5.1995 SV hřeben Japonci Kijoši Furuno, Šigeki Imoto a Šerpové Dawa Tshering, Lhakpa Nuru, Nima Dorje a Pasang Kami.
20.5.1996 S stěna Rusové Valerij Kohanov, Pjotr Kuzněcov a Grigorij Semikolenov. Tzv. Zacharovův kuloár mezi SV hřebenem S sedlem.
31.5.2004 S stěna Rusové Andrej Marijev, Pavel Šabalin, Uzbekistánec Iljas Tukvatulin a v náseldujících dnech 5 dalších. Trasa mezi Nortonovým a Hornbeinovým kuloárem.
20.5.2009 JZ stěna Jihokorejci Park Jong-Sok, Jin Jae-Chang, Kang Ki-Seok a Šin Dong-Min. Levá část stěny s napojením na Z hřeben.



1. Everest ze západu



2. JV hřeben od Lhotse



3. JZ stěna



4. Trasy západním hřebenem



5. Detail horních partií západního hřebene i s bulharským přelezem Grey stepu



6. Severní stěna



7. SV hřeben



8. Východní stěna (Kangshung)


Everest přitahuje pozornost jako magnet, i proto je hojně olezený ze všech směrů. Normálka pres Jižní sedlo se postupně stala rejdištěm komerčních expedic pro klienty z celého světa. I trasa ze Severního sedla je poměrně hodně využívaná, byť daleko méně než jižní kolegyně. A ostatní cesty jsou opakovány buď zřídka nebo vůbec. Jediným logickým směrem, který ještě čeká na přelezení, je Fantasy ridge na východní straně hory.

1852

  Od r. 1808 byla za nejvyšší horu světa považována Dhaulágirí a od r. 1848 Kančendženga. Ale v r. 1952 zjistili kartografové, že existuje ještě něco vyššího, vrchol tehdy označovaný jako Peak XV. Na veřejnost se tato informace dostala až o 4 roky později po sérii dalších upřesnění a výpočtů. Už tehdy se výšku podařilo stanovit hodně přesně na 8.840 m. A od té doby má svět svou nezpochybnitelně nejvyšší horu.

1921

  Pod heslem 'Buď Everest dobudou Britové nebo nebo nebude dobyt vůbec' se vydala k nejvyšší hoře světa menší průzkumná výprava pod vedením plukovníka Howarda-Buryho. Šlo s nimi i 40 místních nosičů. Nepál byl tehdy pro cizince uzavřený a proto trasa vedla přes indický Dárdžiling a jižní Tibet. S dalajlámou měli Britové dobré vztahy. Po měsíčním putování výprava objevila přístup k Severnímu sedlu ve výšce 7.060 m. Tři horolezci (Mallory, Bullock, Wheeler) na něj bez maček dokonce vystoupali a odtud už měli jasno, kudy povede příště cesta k vrcholu.


Průkopníci z r. 1921. Stojící zleva: A.F.R. Wollaston, Charles Howard-Bury, Alexander Heron, Harold Raeburn. Sedící: George Mallory, Oliver Wheeler, Guy Bullock, Henry T. Morshead.

1922

  Britové dali dohromady početnou výpravu s jasným cílem - vylézt na vrchol. Vedl ji znalec místních poměrů generál Bruce (mluvil hindsky, nepálsky i šerpsky) a nechyběl ani Mallory a Morshead. Horolezci měli modernější vlněné ošacení, Finch dokonce představil první péřovou bundu. Navíc používali kyslík, kterému Šerpové přezdívali anglický vzduch. Jedna láhev vystačila na 2 hodiny. Každý nesl na zádech 4, celkem o váze 14,5 kg (pro srovnání: dnes jedna 3-4 litrová láhev vydrží 6 hodin). Už to představovalo v těchto výškách dost děsivou zátěž a Mallory brblal. Proto se první skupina vydala nahoru bez kyslíku a Mallory, Norton a Somervell dosáhli výšky 8.225 m. Následně Finch a generálův jmenovec G. Bruce vystoupali už s kyslíkem do 8.300 m. K vrcholu jim zbývalo 800 m pochodu, ale i to bylo strašně daleko.

Po 14 dnech rekonvalescence se hotovila k dalšímu pokusu skupina Mallory, Somervell a Crawford. Ale ještě pod Severním sedlem spadla lavina a v ní zemřelo 7 Šerpů. Navíc už hrozil brzký příchod monzunu a expedice po dlouhé bitvě skončila.


Partička z r. 1922. Vzadu zleva: Morshead, G. Bruce, Noel, Wakefield, Somervell, Morris, Norton. Dole: Mallory, Finch, Longstaff, generál C. Bruce, Strutt, Crawford.

1924

  Další expedice měla následovat v r. 1923, ale Mallory vyrazil na přednáškové turné po Evropě a Americe pokusiv se získat finance. Leč marně, Američanům bylo nějaké horolezectví a Everest ukradené. Další výpravu se podařilo zformovat až na rok 1924. Byla 12-členná s podporou 150 tibetských nosičů. Velel jí opět osvědčený generál Bruce (58), ale toho kvůli zdravotním problémům vystřídal Edward Norton (40). Kromě něj nechyběl nezmar Mallory (37), ale i Somervell (34) a G. Bruce (27).

Tentokrát se podařilo postavit útočný tábor VI ve výšce 8.200 m, byť s třítýdenním zpožděním. Z něj vyrazili Norton se Somervellem na vrcholový pokus. Obešli severní hřeben s nepříjemnými dvěma skalními výšvihy po svahu vpravo. Somervell se kvůli kašli vrátil a Norton sám dosáhl výšky 8.572 m u Velkého kuloáru, který od té doby nese jméno Nortonův. Tam pokus skončil.

6.6.1924 se vydal vzhůru Mallory s mladým Andrewem Irvinem (22). Starý vlk se nechal zlomit a oba nesli kyslíkové láhve. Drželi se severního hřebene a naposledy je spatřil jeden z členů expedice ve výšce necelých 8.600 m. Pak se po nich slehla zem. Od té doby vznikla spousta hypotéz a spekulací, co se vlastně stalo a jestli dosáhli vrcholu. V r. 1933 byl nalezen Irvinův cepín a v r. 1999 Američané sestavili dokonce zvláštní pátrací expedici. A skutečně Malloryho ostatky našli, asi ve výšce 8.200 m. Irvinovy se nenašly dodnes. Pravdu už se asi nedozvíme nikdy, ale skoro s jistotou se dá říct, že ani jeden na vrchol nedolezl. Obtíže skalnatého 2nd stepu (V UIAA) stěží mohli v takové výšce překonat a i úsek k vrcholu byl příliš dlouhý. Nejpravděpodobněji oba zahájili sestup a při pádu se jim přetrhlo lano, které je spojovalo. Irvine se zřítil a zemřel okamžitě, zraněný Mallory ještě kus sestoupil a pak ho přemohl chlad a vyčerpání. Ať tak či onak, oba se stali horkými favority na vítězství v prestižní kategorii Nejslavnější úmrtí v dějinách horolezectví. Kromě nich zemřeli ještě dva Šerpové během budování prvních výškových táborů.

George Mallory (1886 - 1924, †37) se zúčastnil všech tří britských expedic k Everestu po 1. Světové válce. Nepál byl tehdy pro cizince uzavřený a museli se proto pokusit o výstup přes Tibet a Severní sedlo. První výprava v r. 1921 byla pouze průzkumná, při druhé v r. 1922 se podařilo dosáhnout výšky 8.300 m a při třetí se na vrcholový pokus vydali Mallory a mladý Andrew Irvine (22). Drželi se severního hřebene a naposledy je spatřil jeden z členů expedice ve výšce necelých 8.600 m. Pak se po nich slehla zem. Od té doby vznikla spousta hypotéz a spekulací, co se vlastně stalo a jestli dosáhli vrcholu. V r. 1933 byl nalezen Irvinův cepín a v r. 1999 Američané sestavili dokonce zvláštní pátrací expedici. A skutečně Malloryho ostatky našli, asi ve výšce 8.200 m. Irvinovy se nenašly dodnes. Pravdu už se asi nedozvíme nikdy, ale skoro s jistotou se dá říct, že ani jeden na vrchol nedolezl. Obtíže skalnatého 2nd stepu (V UIAA) stěží mohli v takové výšce překonat a i úsek k vrcholu byl příliš dlouhý. Nejpravděpodobněji oba zahájili sestup a při pádu se jim přetrhlo lano, které je spojovalo. Irvine se zřítil a zemřel okamžitě, zraněný Mallory ještě kus sestoupil a pak ho přemohl chlad a vyčerpání. Ať tak či onak, oba se stali horkými favority na vítězství v prestižní kategorii Nejslavnější úmrtí v dějinách horolezectví. Mallory byl ženatý a měl 3 děti. Na památku tohoto britského gentlemana uveďme jeho okřídlený výrok z přednáškového turné po Americe: 'Proč lezete na Everest? Protože existuje.'

Edward Norton (1884 - 1954, †70) se zúčastnil dvou britských výprav k Everestu v r. 1922 a 1924, té druhé i velel. Vylezl tehdy do 8.570 m u kuloáru, který od té doby nese jméno Nortonův. Tato výška zůstala platným rekordem po téměř 30 let. Norton vystudoval vojenskou akademii a sloužil u dělostřelectva v Anglii a Indii. Později působil jako zástupce Británie v Hong Kongu. Jeho zkušenosti ohledně umístění výškových táborů využili Britové při prvním úspěšném výstupu na Everest v r. 1953.


Expedice z r. 1924. Vlevo stojí v klobouku Mallory, vedle něj Irvine a Norton.

Poslední snímek Malloryho (vlevo) a Irvina na Severním sedle dokumentuje dřevní vybavení prvních expedic.

1933

  Čtvrtá britská výprava byla 16-členná (nepočítajíce nosiče) a vedl ji Hugh Ruttledge (48). Zvolila opět 'tradiční' Nortonovu trasu přes Severní sedlo a dále severní stěnou. Dosáhla výšky 8.570 m a všichni se vrátili živí.


Expedice z r. 1933. Hugh Ruttledge sedící v brýlích.

1934

  První sólový pokus o osmitisícovku. Brit Maurice Wilson (36) chtěl prvovýstupem podpořit svou ideu, že svět může být zachráněn půstem a vírou v Boha. Nemaje žádné zkušenosti s létáním a ani s horolezectvím, přeletěl sólo na menším dvouplošníku do Indie. Odtud putoval do Tibetu a na pokraji zhroucení se dostal pod Severní sedlo do výšky 6.920 m. Jeho ostatky našla britská expedice v příštím roce.

1935

  Pátá britská expedice byla 7-členná a vedl ji Eric Shipton (27). Dostala se pouze na Severní sedlo (7.000 m) a potom kvůli nepřízni počasí zavelela k ústupu. Přežili všichni. Jako náplast horolezci zdolali jako první blízký Lingtren (6.714 m) a pokusili se o Čangce (7.543 m), ale to už bez úspěchu.

1936

  Podobný osud jako o rok dříve potkal i šestou britskou expedici. Byla dvanáctičlenná s hojnou podporou nosičů a vedl ji Hugh Ruttledge (51), podobně jako v r. 1933. Přesto se dostala pouze na Severní sedlo a poté byla díky špatnému počasí ukončena. Nezemřel nikdo.

1938

  Sedmý britský pokus o Everest přes Severní sedlo. Sedmičlenná expedice vedená Billem Tilmanem (40) se sice dostala do výšky 8.350 m, ale díky hustému sněžení a množství hlubokého sněhu byla poté ukončena. Bez ztrát na životech.


Bill Tilman, Pasang Kikuli, Charles Houston (1936)

1950

  První poválečná americko-britská výprava vedená Charlesem Houstonem (37) a Billem Tilmanem (52) postupovala z Nepálu a prozkoumala okolí ledovce Khumbu. Lezecké ambice neměla.

1951

  6-členná britská výprava pod vedení Erica Shiptona (44) měla také spíš průzkumné ambice. Horolezci přelezli ledopád Khumbu, dostali se do schůdného terénu ledovce Western Cwm a spatřili Jižní sedlo. A správně odhadli, že tudy by ta pravá cesta k vrcholu vést mohla. Členem výpravy byl i jistý Edmund Hillary.

1952

  Švýcaři přijeli toho roku hned dvakrát a pokaždé se seriózním úmyslem horu vylézt. První jarní výprava vylezla na Jižní sedlo a o 400 metrů výš postavila další tábor. Z něj vyrazili k vrcholu Raymond Lambert (38) a Šerpa Tenzing Norgay (38). Skončili totálně vyčerpaní v 8.600 m, ale stanovili tehdejší výškový rekord.

Druhá podzimní výprava včetně Lamberta a Tenzinga přijela příliš pozdě. K Jižnímu sedlu se dostala až v polovině listopadu a v 8.100 m musela ustoupit kvůli mrazu a silnému větru.

1953

Britové dokončili to, co už bylo dlouho na spadnutí a nakonec naplnili své předsevzetí, že Everest dobudou oni. Ale hořela jim koudel, v závěsu už čekali s povoleními k výstupu Francouzi a opět Švýcaři. 13-členná výprava pod vedením plukovníka Johna Hunta (42) přibrala i ostříleného Tenzinga a další zkušené Šerpy. Trasa byla jasná, přes Jižní sedlo.

BC (pro Brity C1) založili 12.4. v 5.350 m pod ledopádem Khumbu. Další tábory přibývaly jak houby po dešti, tehdy bylo zvykem jich stavět daleko více než dnes. C2 vznikl v 5.870 m, C3 v 6.050 m a C4 v 6.420 m, stále ještě na ledovci Cwm. Ten plnil úlohu ABC a skladiště materiálu. Odtud už začlo stoupání po svazích Lhotse. Ležel na nich čerstvý a hluboký sníh, což zdržovalo postup. C5 postavili v 6.700 m a C6 v 7.100 m. Zde našli pozůstatky švýcarského tábora a čtyři plné kyslíkové láhve, což jim umožnilo luxus snazšího dýchání i ve spánku. Pak se zhoršilo počasí a každé odpoledne sněžilo.

C7 se podařilo založit v 7.315 m až 17.5. Přechod Ženevské ostruhy vázl kvůli bouřím ve vyšších polohách a čas neúprosně ubíhal. 21.5. se konečně podařilo vylézt na Jižní sedlo a o den později na něm postavit C8 v 8.020 m. I zde byly zbytky švýcarského tábora. C8 byl poctivě zásoben za pomocí 14 Šerpů, Britové věděli, že právě tady bude rozhodující předsunutá základna.

První vrcholové družstvo ve složení Tom Bourdillon (29) a Charles Evans (34) vylezlo na Jižní sedlo 24.5. Následující den proběhly přípravy. V plánu byl ještě C9, ale vše se zdrželo a pro první tým ještě nebyl k dispozici. 26.5. nejprve v 7:00 vyrazil samotný Hunt s nákladem v roli nosiče a spolu s ním Šerpa Da Namgyal. O něco později je následovali Bourdillon s Evansem. Lezli žlabem vpravo od dnešní Normálky a museli si v něm vykopávat stupy. V 8.300 m minuli zbytky posledního švýcarského stanu. Hunt s Namgyalem zde složili náklad a otočili se. Vrcholová dvojka dolezla na Jižní vrchol (8.756 m), tak vysoko ještě nikdy nikdo nestál. Ale bylo už 13:00 a čekal je hřeben plný nebezpečných převějí. Byli vyčerpaní a odhadli, že cesta k vrcholu jim zabere 3 hodiny a zpět na Jižní další 2. To už by jim ovšem došel kyslík a měli by před sebou dalších 700 m do C8. Museli udělat nejtěžší rozhodnutí svého života. Nakonec tu nechali kyslíkové láhve pro ostatní a s těžkým srdcem otočili. Jak prozíravé to bylo rozhodnutí se ukázalo za chvíli. Vysílení několikrát na hřebeni upadli, pak ve žlabu Evans uklouzl a při pádu s sebou strhl i navázaného Bourdillona. Pomocí cepínů naštěstí pád zastavili a v 16:30 došli zpět do C8.

Tam zhruba ve stejnou dobu přibylo na Jižní sedlo i druhé vrcholové družstvo, Novozélanďan Edmund Hillary (33) a Šerpa Tenzing Norgay (38). Ve třech stanech se nacházelo 6 Britů a 3 Šerpové a bylo trochu těsno. V noci přišla bouře a celé dopoledne pokračovala. Odpoledne sestoupili níž vyčerpaní Bourdillon s Evansem, Hunt a jeden z Šerpů, následující den další Šerpa. Zbylá pětice vyrazila do vyšších poloh. Nejprve Wallace Lowe (29), Alfred Gregory (40) a Šerpa Ang Nyima (21), každý s 20 kg báglem. Prošlapávali stopu dvěma Vyvoleným, kteří je následovali později. Avšak i oni nesli 25 kg náklad. Nad švýcarským stanem našli už společně materiál, který tu nechal Hunt s Namgyalem. Rozdělili si ho a každý teď nesl 25-30 kg. Pokračovali výš. V 8.500 m na sněhové lávce asi 30 m pod hřebenem pak postavili stan. Bylo 15:30 a doprovodná trojice sestoupila. Hillary s Tenzingem zůstali ve stanu sami. Museli rozpustit hodně sněhu a vypít co nejvíce tekutin, což v těchto výškách zabere spoustu času. Ale kyslíku byl dostatek, mohli jej částečně dýchat i v noci.

29.5.1953 vstali ve 4:00 a v 6:30 vyrazili. Bylo jasno a ani vítr nefoukal. Jenže každý nesl kyslíkové přístroje o váze 15 kg. V 9:00 byli na Jižním vrcholu a první láhve byly prázné. Náklad se proto snížil o 5 kg. Ty druhé měly vystačit ještě na 4:30 hod. A na sestup tu byla rezerva od Evanse a Bourdillona.

Přelezli hřeben s převějemi a za hodinu stáli před 10 m skalním schodem, který se později vžil pod názvem Hillaryho výšvih. Tenzing jistil a Hillary jej přelezl zprava mezi skálou a tvrdým sněhem. Následující kousek hřebene už byl snadný a v 11:30 oba stáli na vrcholu. Fotili se jako o život a v jamce ve sněhu nechali pár drobností včetně křížku od Hunta. Po prchavé čtvrthodince, kterou se zapsali do historie, se vydali zpět. Za hodinu byli na Jižním vrcholu. Ke stanu v C9 dorazili ve 14:00, uvařili si čaj a pokračovali k Jižnímu sedlu, odkud už je pozorovali a kde měli připraveno komfortní přijetí v podobě jídla, pití a kyslíkových lázní.

Ironií osudu tedy vrchol nedobyl žádný Brit, ale jako organizátorům výpravy jim prvenství bezpochyby patří. Jejich trasa se stala Normálkou a pozdějším působištěm řady komerčních expedic. Návrat výpravy se stal senzací a Hillarymu a Tenzingovi kompletně změnil život. Přišly řády, rohovory, recepce i audience u papalášů, vyfotit se s nimi chtěl každý. Ale zároveň vyvstaly spory o to, komu patří prvenství. Tenzing totiž pocházel z Indie. Oba aktéři však zůstali takticky stranou a nikdy nepřestali tvrdit, že na vrchol dorazili současně. A tak je tomu dodnes.

Poznámka závěrem - Hillaryho výšvih už neexistuje, zemětřesení v r. 2015 jej srovnalo s okolím.

Edmund Hillary (1919 - 2008, †88), člověk s nejprotaženějším obličejem na Novém Zélandu, měl kopce už ve jménu. Dělal nejprve v rodinné včelařské firmě, ale pak zasáhl nevyhnutelný osud a uchvátily jej hory. V r. 1951 se zúčastnil průzkumné výpravy k Everestu z nepálské strany a v r. 1952 se neúspěšně pokoušel o Čo Oju. Nesmrtelným jej učinil až prvovýstup na Everest v r. 1953 se Šerpou Tenzingem. Dostal za něj řadu řádů (i Řád za zásluhy Polské republiky !?), jeho obličej zdobil i novozélandskou pětidolarovku. Žádnou další významnější horu už nepřidal, zato se podíval na Jižní (1958) i Severní (1985, spolu s měsíčňanem Neilem Armstrongem) pól, čímž jako první stanul na 'třech pólech'. Totéž se později podařilo i jeho synovi. Asi měl z úspěšného tatíka docela traumata.

Tenzing Norgay (1914 - 1986, †71) se od 30. let zúčastnil řady expedic, i k Everestu. Postupně se stal jak vyhledávaným sirdárem (šéfem nosičů) tak i horolezcem pro vrcholové týmy. Životní šance se mu naskytla v britské expedici v r. 1953, kdy spolu s Hillarym vystoupili jako první na vrchol Everestu. Pak následovaly řády a recepce a Tenzing se stal celebritou. Možná i díky tomu už žádný významnější výstup nepřidal. V r. 1955 vydal knihu Man of Everest. Neuměl číst a psát, jako výbor z vyprávění text zapsal americký spisovatel James Ullman. Se třemi manželkami zplodil 7 dětí. První umřela mladá a třetí si vzal jako doplněk ke druhé, což šerpské zákony povolovaly.



Edmund Hillary
 
Jedna z výstupu


Tenzing Norgay
 
V dobrém rozmaru


S kyslíkovým nákladem
 
Tenzing na vrcholu

1956

  Švýcaři  zorganizovali svou třetí výpravu s ambiciózním plánem vylézt jako první na Lhotse a jako druzí na Everest. Obojí se nakonec povedlo, byť jiným horolezcům. 18.5.1956 stáli na Lhotse Ernst Reiss (36) a Fritz Luchsinger (35), 23.5. na Everestu Jürg Marmet (28) a Ernst Schmied (31). O den později je napodobili ještě Adolf Reist (35) a Hans von Gunten (27). Byl to druhý a třetí výstup na nejvyšší horu světa. Švýcaři zvolili také Normálku s kyslíkem.

Jürg Marmet (1927 - 2013, †85) byl chemický inženýr a otec tří dětí. V r. 1956 vylezli spolu s Ernstem Schmiedem na Everest a stali se tak po Hillarym a Tenzingovi 3. a 4. člověkem na nejvyšší hoře světa. Pak už Marmet žádný významnější výstup nepřidal.

Ernst Schmied (1924 - 2002, †77) zaznamenal řadu obtížných výstupů hlavně v Bernských Alpách. V Bernu také provozoval sportovní obchod. V r. 1956 vylezli spolu s Jürgem Marmetem na Everest a stali se tak po Hillarym a Tenzingovi 3. a 4. člověkem na nejvyšší hoře světa. Za ženu si Schmied vzal sestru spolulezce z himálajské expedice Hansruediho von Guntena, aby se nemusel zdržovat sháněním manželek ve městě. Kromě Everestu už pak žádný významnější výstup nepřidal.



Jürg Marmet
 
Ernst Schmied

1960

Číňané konečně vylezli tolikrát pokoušenou trasu z Tibetu přes Severní sedlo a dopravili na vrchol bustu Mao Ce-Tunga. Používali kyslík. Megalomanská expedice o 214 (!!) členech vyslala nejprve předsunutý tým, který postavil BC v 5.120 m a navzdory zimním podmínkám ještě i C1 v 5.400 m, C2 v 5.900 m a C3 v 6.400 m. 19.3. pak dorazila i hlavní část výpravy. Většina z nich byla nezkušená a měla za sebou jen pár výstupů se sovětskými instruktory. Tři mladíci z vrcholového týmu nelezli déle než 1-2 roky.

31.3. vylezli Číňané poprvé na Severní sedlo v 7.000 m a o několik dní později zde vznikl C4. Terén pod sedlem byl velmi strmý, jeden z komínů měl údajně sklon 70°. Další postup zdržovalo počasí a nedostatečná aklimatizace. Až o měsíc později se horolezci vydali vzhůru a po nouzovém bivaku v 7.400 m kvůli bouřce postavili 1.5. C5 v 7.600 m. Tady hřeben opustili a traverzovali doprava severní stěnou. Počasí se zlepšilo a proto hned následujícího dne dolezli do 8.100 m a založili C6. Blesková akce pokračovala, 3.5. přelezla pětice Číňanů Žlutý pás a v cestě jí stály 3 skalnaté výšvihy, tzv. stepy. Dostali se pod 1st step v 8.500 m. Tři stavěli stan C7 a zbylí dva dolezli až pod 2nd step. Tady je tma přinutila k ledovému bivaku v -40°C. Dalšího dne museli sestoupit s vážnými omrzlinami až do BC a výstup pro ně skončil.

Sestoupit museli i ostatní, počasí se opět zhoršilo. Ale i přes bouřky a sněžení se dařilo postupně zásobovat výškové tábory. Čas na vrcholový pokus dozrál až 24.5. Časně ráno vyrazila z C7 čtveřice Wang Fuzhou (24), Qu Yinhua (24), Liu Lian-Man a Tibeťan Gongbu (24) Mráz dosahoval -30°C. Brzy narazili na 2nd step o obtížnosti V. Nejprve se o štěstí pokoušel Liu, ale 4x spadl, chyty byly příliš malé. Ani ostatní neměli šanci a to ani bez bot. Nakonec zapeklitý problém vyřešili stavěním. Qu vylezl na ramena svým spolulezcům, úsek přelezl a hodil jim lano shora. Nakonec jim 2nd step trval 5 hodin. Jenže i s kyslíkem je natolik vysílil, že Liu už nebyl schopen dalšího stoupání. Sesul se pod 3rd stepem s tím, že zkusí trochu zregenerovat a počká na ostatní. Hrdinně zavřel kohoutek na své kyslíkové láhvi, že ji nechá svým soudruhům na sestup.

Trojice pokračovala úmorně pomalu přes 3rd step a pak svah s hlubokým sněhem k vrcholu. Už byla dávno tma, když narazili na poslední na skálu pod vrcholem. Jenže došel kyslík. Tak sdělali batohy, skálu obešli a pak se ještě hodinu spíš plazili posledních 20 výškových metrů k vrcholu. Ale Maovu bustu vlekli s sebou. Takovou sílu dokáže dát jen Strana. Na nejvyšším bodě stanuli ve 2:00 v noci.

Za svítání došli k Liovi, který se kupodivu cítil o něco líp. I doušky kyslíku se jeho spolubojovníkům hodily. Další sestup se změnil v boj o život i přes pomoc záchranného týmu, který jim vyrazil naproti. Do BC se všichni dostali až o 5 dní později 30.5. Qu a Wang měli těžké omrzliny a museli v následujících týdnech podstoupit aputace na rukou i nohou. Ostatní dva omrzliny vyléčili bez následků.

Jejich výstup je však dodnes zpochybňovaný. Z vrcholu nepořídili za tmy fotografie, existoval pouze krátký záznam pod 3rd stepem. Je možné, že horolezci měli z Velkého kormidelníka takový strach, že raději lhali. Veškeré zprávy o expedici samozřejmě prošly stranickou cenzurou. Nicméně se zdá, že podle popisu nejvyšších pasáží na vrchol přece jen dolezli. Každopádně výstup mohutně využila čínská propaganda: tam, kde imperialistický Anglán selhal, komunista uspěl.

Čínská trasa se stala severní Normálkou, i dnes poměrně hodně využívanou. Na 2nd stepu ale visí od r. 1975 žebřík, čímž odpadlo nejtěžší místo.

Wang Fu-Zhou (1935 - 2015, †80) byl geologem. V r. 1958 vylezl na Pik Lenina (7.134 m) a o rok později na tibetskou sedmičku Muztagh Ata (7.509 m). V r. 1960 slavil úspěch na Everestu po čínském prvovýstupu ze Severního sedla. Jeho druhým velkým zápichem byla Šiša Pangma, kde v r. 1964 dovršil prvovýstup s dalšími devíti spolulezci. Žádný větší počin už poté nepřidal.

Qu Yinhua (1935 - 2016, †81) vylezl v r. 1956 na tibetskou sedmičku Muztagh Ata (7.509 m). V r. 1960 byl součástí tria prvovýstupců na Everest ze severní strany. Utrpěl však těžké omrzliny a přišel o všechny prsty na nohou a jeden prst na ruce. Pak už žádný významnější výstup nepřidal.

Gongbu (1933, 90) se jako Tibeťan přidal k čínské Lidové osvobozenecké armádě. V r. 1958 byl vybrán v náboru pro Everest a stal se horolezcem. Po svém životním úspěchu a prvovýstupu severním hřebenem v r. 1960 jej přijal i Velký Kormidelník Mao. Později působil jako zástupce ředitele Sportovní komise v Tibetu.



U Číňanů se to těžko pozná, ale zřejmě zleva Qu Yinhua, Gongbu a Wang Fuzhou


Čínští soudruzi oslavují své hrdiny po návratu do BC

1963

Američané otevřeli trasu západním hřebenem, byť po něm lezli jen kousek. Používali kyslík. Mohutná výprava pod vedením matadora Normana Dyhrenfurtha najala 909 (!) nosičů a přepravila na jejich hřbetech 27 tun materiálu. Ačkoliv z Káthmandú vyrazili už 20.2., BC založili po úmorném pochodu až 21.3. v 5.400 m. Neshody panovaly i o cílech expedice. Dyhrenfurth chtěl s ohledem na sponzory přivézt vrchol a to nejsnazší Normálkou, zatímco někteří horolezci trvali na prvovýstupu neznámým západním hřebenem. Nakonec dohodli kompromis, rozdělí se na dva týmy a prvovýstupci pak sestoupí už vybudovanou trasou na Normálce.

Při průstupu ledopádem Khumbu se zřítila ledová věž. Pohřbila Johna Breitenbacha (27) a těžce zranila Šerpu Ang Pemu. Dva dny se Američané vzpamatovávali z šoku. Pak založili C1 v 6.160 m a C2 neboli ABC na ledovci Cwm v 6.500 m. Tým prvovýstupců byl 6-členný a ke hřebeni postupoval obchvatem sněhovým svahem z Cwm. 7.4. postavili těsně pod hřebenem C3 v 7.250 m. Ale prioritou byl výstup Normálkou a až do začátku května nebyli volní žádní Šerpové pro vynášky. Dva prvovýstupci rezignovali a přidali se k normálkovému týmu. Ten byl úspěšný a 1.5. vystoupili na vrchol Jim Whittaker (34, první Američan na Everestu) a Šerpa Nawang Gombu (26). Teď se mohly všechny zbylé síly koncentrovat na západní hřeben. Vrcholový tým tvořili Tom Hornbein (32) a William Unsoeld (36). 15.5. vztyčili stan C4 v 7.650 m. Obtížný hřeben se rozhodli obejít vlevo ke strmému žlabu v severní stěně. Do C4 za nimi vystoupali ještě dva Američané a 4 Šerpové a postavili další 2 stany. Jenže ty nestály dlouho. V noci přišla bouře a vítr je vláčel i s jejich osazenstvem 100 m po svahu. Byli rádi, že přežili. Oba stany však byly na cucky a ráno vítr rozerval i ten třetí.

Bylo nutné improvizovat. Místo plánovaných dvou táborů se rozhodli založit za pomocí Šerpů jen jeden. Počasí se zlepšilo a C4 byl obnoven. Na místě se sešlo 5 Američanů a 5 Šerpů. 21.5. po poledni dolezli ke žlabu, který se od té doby nazývá Hornbeinův kuloár. Pokračovali strmým srázem nahoru a v 8.300 m postavili pod Žlutým pásem na menší lávce C5. Zůstali tu jen Hornbein s Unsoeldem, ostatní sestoupili.

Ráno 22.5.1963 vyrazili přes Žlutý pás. Unsoeld měl porouchaný kyslíkový přístroj, naštěstí ne zásadně a mohli pokračovat. Žlab se zužoval na 5 m a měl sklon 50°. V 11:00 narazili na klíčové místo - 20 m kolmý skalní schod. Museli jej přelézt za pomocí skob a bez rukavic a stál je spoustu sil. Pak už byl terén jednodušší a žlab postupně přešel v šedivá vrcholová skaliska. Přes sněhová pole se dostali ke skalám na západním hřebeni. Lezli je bez maček a postup byl docela rychlý. Následoval ostrý sněhový hřeben. Trvalo jim 20 min. než opět nasadili mačky. Hodně foukalo a mrzlo, ale teď už jim nic nestálo v cestě a v 18:15 dolezli na vrchol.

Bylo domluveno, že ve stejný den sem po Normálce vylezou i Barry Bishop (31) a Luther Jerstad (26) jako podpůrný tým. Ti už ale byli pryč. Po 20 minutách na nejvyšším bodě Zeměkoule se Hornbein s Unsoeldem vydali po jejich stopách. Na Jižní vrchol se dostali v 19:15 už skoro za tmy. Baterky v čelovkách se jim vybily a Unsoeldovi došel kyslík. Zanedlouho potkali podpůrnou dvojici a ta na tom byla ještě hůře než prvovýstupci. Po trýznivém a pomalém sestupu naprostou tmou netušili kudy dál a o půlnoci se rozhodli pro bivak. Až do svítání se úporně snažili nezmrznout. Pak se jim podařilo sestoupit žlabem a dojít na Jižní sedlo. A ještě téhož dne ve 22:30 do C2. Unsoeld, Bishop a Jerstad měli vážné omrzliny, ale byli schopni sejít až do Namche Bazaru. Odtud byli první dva odtransportováni vrtulníkem a museli podstoupit amputace prstů na nohou.

Američanům se podařil první traverz Everestu a přelez strmého Hornbeinova kuloáru byl v té době mimořádným výkonem.

Jim Whittaker (1929, 95) pochází z dvojčat, s bratrem Louem absolvovali řadu výstupů. Jim vylezl v r. 1963 jako první Američan na Everest, byť Normálkou a s kyslíkem. Dostal za to medaili od prezidenta Kennedyho. Když téhož o 5 měsíců později zastřelili a následně po něm pojmenovali bezejmennou kanadskou čtyřtisícovku Mt. Kennedy, byl Whittaker vybrán jako vůdce pro Kennedyho bratra Roberta, se kterým pak jako první vystoupili na její vrchol. Když poté zastřelili i Roberta, horu po něm už nikdo nepojmenoval. V r. 1975 se Whittaker neúspěšně pokoušel o K2 a o 3 roky později přijel znovu, už jako vedoucí výpravy. Jeho svěřenci se na vrchol dostali novou cestou částečně přes SV hřeben.

Tom Hornbein (1930 - 2023, †92) vystudoval medicínu a stal se anesteziologem. V r. 1963 vylezl na Everest prvovýstupem přes západní hřeben a severní stěnu. Kuloár v severní stěně, kterým tehdy postupovali, nese od té doby jeho jméno. O expedici napsal knihu. Ačkoliv už žádný himálajský zářez nepřidal, horolezectví se věnuje i na stará kolena, hlavně doma v Coloradu.

Willi Unsoeld (1926 - 1979, †52) studoval na třech univerzitách, mimo jiné v Berkeley. V r. 1963 vylezl s Tomem Hornbeinem novou cestou na Everest. Stálo ho to 9 prstů na nohou a několik měsíců ve špitále, ale zase mu J. F. Kennedy předal medaili. S manželkou měli 4 děti a jednu dceru pojmenoval jako správný horolezec Nanda Devi podle druhé nejvyšší hory Indie (7.816 m). A na tuto horu se s ní v r. 1976 skutečně i vypravil. Nedopadlo to dobře, Nanda zamřela na trombózu způsobenou nadmořskou výškou. Tvrďák Willi ale pokračoval ve výstupu. Sám zahynul o tři roky později v lavině na čtyřtisícovce Mount Rainier ve státě Washington.



Tom Hornbein
 
William Unsoeld
 
Jim Whittaker


Unsoeld a Hornbein na Cwm
 
Hornbein na západním hřebeni


Hornbein dává lekce zacházení s kyslíkem

1969

  Japonci poprvé zkoumali možnosti průstupu JZ stěnou. Tato mohutná skalnatá hradba se stala v následujících letech jednou z hlavních himálajských výzev.

1970

  Japonci  přijeli s mohutnou 40-člennou výpravou a ambicemi zdolat JZ stěnu. To se jim nepodařilo, skončili v 8.000 m. Jako náplast vylezli alespoň 3 Japonci a jeden Šerpa na vrchol Normálkou.

1971

  Pestrá směska 13 národností pod vedením Normana Dyhrenfurtha (53) přijela zdolat JZ stěnu. Nepodařilo se, nejvyšší dosažená výška byla 8.350 m. Tak zkusili západní hřeben po vzoru Američanů (1963) a ani tady to neklaplo (do 7.300 m). Poté se nezmaři obrátili k Normálce, ale ani napotřetí jim vrchol nebyl souzen.

1972

  Další marný pokus v JZ stěně zaznamenali Němci. Dostali se do 8.350 m a pak je zahnalo špatné počasí a neshody v týmu.

  O pár měsíců později navázali na Němce Britové. Pod vedením Chrise Boningtona se dostali do 8.250 m a museli ustoupit kvůli silnému větru.

1975

  Japonka  Junko Tabei (35) se stala 16.5.1975 první ženou na vrcholu. Lezla Normálkou s kyslíkem v rámci ženské expedice, pořádané japonskými novinami a televizí. Vybráno bylo 15 Japonek, jejich ambice však málem pohřbila lavina už v 6.300 m. Všechny horolezkyně přežily, ale na vrchol se později dostal jen Šerpa Ang Tshering a Junko. O pouhých 11 dní tak předběhla Tibeťanku Phantog (35), která na nejvyšší bod vylezla přes Severní sedlo. Během tohoto výstupu nainstalovali Číňané na skalnatý 2nd step žebřík a na vrchol trojnožku, která pak pro mnoho výprav sloužila na fotografiích jako důkaz, že tu skutečně byli.

Junko Tabei (1939 - 2016, †77) vystudovala anglickou literaturu. V r. 1975 vystoupila jako první žena na Everest. Lezla Normálkou z jihu a s použitím kyslíku. Následně přidala i nejvyšší hory ostatních kontinentů, čímž jako první žena dovršila tzv. Korunu planety. V r. 1981 vylezla ještě na Šiša Pangmu a v r. 1996 na čo Oju. Dále měla na kontě Pik Komunismu (7.495 m), Pik Korženěvské (7.105), Pik Lenina (7.134 m), Pik Pobědy (7.439 m) a Chan Tengri (6.995 m). Měla 2 děti, zemřela na rakovinu pobřišnice.

Phantog (1939 - 2014, †74) byla vybrána ve věku 20 let do expedice na tibetskou horu Muztagh Ata (7.509 m) díky své výborné fyzické kondici. Na vrchol vylezla a stanovila tak nový ženský výškový rekord té doby. V r. 1975 vylezla na Everest jako první žena ze severu, pouhých 11 dní poté, co totéž dokázala Japonka Junko Tabei z jihu. Výstup ji stál 3 prsty na nohou. Pod horu se vrátila ještě v r. 2008, byť jen do BC, v rámci bobmastických akcí před Olympiádou v Pekingu. 5 období zasedala v čínském parlamentu, dá li se takto ten orgán nazvat. Měla 3 děti, zemřela na následky cukrovky.



Junko Tabei
 
Phantog
 
Chris Bonington

Britové konečně po šesti neúspěšných pokusech různých výprav přelezli JZ stěnu. Používali kyslík. Opět pod vedením Chrise Boningtona (41) založili BC klasicky pod ledopádem Khumbu 25.8. v 5.350 m a pak C1 v 6.100 m a C2 neboli ABC v 6.550 m. Místo vybírali sice pečlivě, ale i tak jim stany složila tlaková vlna z laviny z Nuptse. Nikoho ale nezranila.

6.9. začalo lezení žlabem JZ stěny se sklonem 45°. Neustálou hrozbou byly laviny a padající kamení. C3 postavili na sněhové římse v 7.000 m a C4 poměrně blízko v 7.250 m pod ochrannou skalní stěnkou. Celou trasu zafixovali a tábory zásobovali. C5 v 7.800 m vztyčili až v místě, kde se žlab větví. Většina výprav se odtud vydala doprava, kde skály vypadaly přece jenom přívětivěji. Ale Britové zkusili levou větev. Skalní úsek vedoucí na sněhovou terasu byl klíčovým místem. 22.9. jej za pomocí skob přelezlo 5 Britů a 3 Šerpové. Natáhli zde fixy, ale i tak je lezení s těžkými batohy stálo spoustu sil. Na sněhové terase pak založili C6 pod Žlutým pásem v 8.300 m.

Všichni sestoupili níž kromě vrcholového dua Dougal Haston (35) a Doug Scott (34). Oba další den fixovali trasu traverzu pod Žlutým pásem, aby po ní bylo možné sestoupit i při snížené viditelnosti. Natáhli zde 500 m lan a vrátili se zpět do C6. 24.9. ve 3:30 vyrazili k vrcholu. Nesli na hřbetech 4 kyslíkové láhve, 3 lana, lezecké nádobíčko plus vařič. Ale spacáky se už nevešly. Za fixními lany přelezli kuloár a přes sněhovou plotnu, která neustále hrozila sesuvem, se dostali na Jižní vrchol a Normálku. Bylo už 15 hod. a večer se blížil. Vykopali proto záhrab a po troše občerstvení se vydali k hlavnímu vrcholu. V 18 hod. stáli na nejvyšším bodě. Na Jižní vrchol se vrátili už za tmy a v záhrabu přečkali ledovou noc.

Následujícího dne v 9 ráno sestoupili do C6. Tentýž den do C6 vylezl druhý vrcholový tým - Peter Boardman (24), Mick Burke (34), Němec Jan Boysen (33) a Šerpa Pertemba (27). 26.9. ve 4:30 vyrazili. Boysen brzy ztratil mačku a musel vzdát, Burke výrazně zaostával. Ve 13:00 stáli Boardman a Pertemba na vrcholu. Při sestupu potkali stoupajícího Burkeho a byli požádáni, aby na něj na Jižním vrcholu počkali. Což udělali, ale čas běžel a Burke nikde. Počasí se výrazně zhoršilo a nakonec museli udělat těžké rozhodnutí. Sestoupili bez něj a v 18:30 byli v C6. Celý následující den zuřila bouře a tak v sestupu mohli pokračovat až 28.9. Burkeho už nikdy nikdo neviděl.

Cesta dostala název Boningtonova a byla později asi 15x zopakována.

Chris Bonington (1934, 89) je nejenom horolezec, ale i mořeplavec a cestovatel, prostě dobrodruh. Má na kontě hodně alpských výstupů mj. severku Eigeru. Už v r. 1960 vylezl na Annapurnu II, ale z Himálaje je známý spíše jako vedoucí expedic. Z osmitisícovek vylezl jedinou - Everest v r. 1985, až na čtvrtý pokus. Bylo mu 50, nikdo starší do té doby ještě na Everestu nestál. V r. 1983 vystoupil na nejvyšší vrcholu Antarktidy Vinson Massif (4.892 m). Je autorem řady knih a nositelem mnoha ocenění. Je podruhé ženatý, jeho první žena Wendy zemřela v r. 2014. Měli spolu 3 syny, avšak prvorozený Conrad se v r. 1966 ve věku dvou let utopil v jezírku na zahradě u Boningtonova přítele.

Dougal Haston (1940 - 1977, †36) se zapsal do himálajské historie dvěma famózními prvovýstupy - jižní stěnou Annapurny (1970) a JZ stěnou Everestu (1975). Pracoval jako horský vůdce a instruktor. Zahynul při lyžování pod lavinou ve Švýcarsku, bylo mu 36.

Doug Scott (1941 - 2020, †79) se zúčastnil asi 40 velehorských expedic do Asie. Nejznámější je jeho výstup JZ stěnou Everestu s Dougalem Hastonem v r. 1975. V r. 1977 vystoupili s Chrisem Boningtonem jako první na Baintha Brakk (neboli Ogre člili Lidožrout, 7.285 m). Při sestupu si Scott zlomil obě nohy a Bonington dvě žebra. Přesto dokázali týdenní sestup za bouře přežít. V r. 1979 zdolal Scott novou cestou ze severu Kančendžengu a v r. 1982 JZ stěnou Šišu Pangmu. Lezl v malých expedicích a často alpským stylem. Dostal lezeckého Oscara Piolet d'Or za celoživotní zásluhy. Napsal i několik knih o lezení. Byl třikrát ženatý, měl celkem 5 dětí. Zemřel na rakovinu.

Peter Boardman (1950 - 1982, †31) vylezl na Everest JZ stěnou (1975) a pak se jeho parťákem stal Joe Tasker (1948 - 1982, †33). Absolvovali dva neúspěšné pokusy na K2, ale mezitím vylezli na Kančendžengu (1979). V r. 1982 zmizeli beze stopy na Everestu na SV hřebeni v oblasti 3 věží tzv. Pinnacles. Boardmanovo tělo bylo později nalezeno v 8.200 m za 2nd pinnacle. Pozůstaky Taskera zatím objeveny nebyly. Na jejich počest byla založena Boardman-Taskerova cena za literaturu s horskou tématikou.



Dougal Haston a Doug Scott
 
Peter Boardman


Haston v JZ stěně


Scott na vrcholu
 
Haston na vrcholu

1978

  Ital  Reinhold Messner (33) a Rakušan  Peter Habeler (35) vylezli na vrchol Normálkou, ale poprvé bez kyslíku. Rakouská expedice založila BC 24.3. pod ledopádem Khumbu v 5.350 m. Ledopád by rozbitější než v předchozích letech a na jeho zafixování potřebovali přes kilometr lan a 70 hliníkových žebříků. Pak vznikly C1 v 6.050 m a ABC (C2) v 6.400 m na ledovci Cwm. I stěna Lhotse se ukázala těžší než jindy. Byla pokrytá tvrdým ledem a musela být taky částečně zafixována. C3 postavili v 7.200 m. Habeler měl žaludeční problémy a proto C4 už na Jižním sedle v 7.900 m založil 24.4. Messner se 2 Šerpy. O týden později stál už i C5 v 8.500 m. 3.5. kolem 8:00 z něj vyrazila trojice Rakušanů s jedním Šerpou. Prodírali se sněhem hlubokým místy až po pás, ale kyslík jim usnadňoval práci. Za 2:30 byli na Jižním vrcholu a v poledne na hlavním. Počasí bylo nádherné, zůstali zde hodinu a půl a kochali se.

Pak přišla řada na Messnera s Habelerem, ovšem bez kyslíku. 8.5.1978 v 6:00 opustili stan C4 v Jižním sedle. Bylo zamračeno a foukal silný vítr, přesto oba postupovali stále výš. Po půl hodině odpočinku v C5 pokračovali. Přestávky byly stále častější, během křečovitého oddychování už se ani nemohli udržet na nohou a klečeli ve sněhu na svých cepínech. Ve 13:15 stáli na vrcholu. Habeler na tom byl hůř a po čtvrthodině začal sestupovat. Z Jižního vrcholu sjížděl po zadku a kormidloval cepínem. Nad Jižním sedlem se s ním utrhla sněhová deska a v kotrmelcích padal dolů. Naštěstí utrpěl jen pár modřin a ve 14:30 už byl v C4. Messner opustil vrchol čtvrt hodiny po něm a kolem 15:30 také dorazil bezpečně do C4. V noci měl prudké bolesti očí a bál se trvalého poškození z výšky, kde bez kyslíku ještě nikdo nebyl. Ale šlo 'pouze' o sněžnou slepotu, na vrcholu si sdělal brýle kvůli fotografování a při sestupu už si je nenasadil. Příští den za pomoci Habelera a dalších členů výpravy sestoupil do C2 a později do BC.

Jejich výstup vyvolal senzaci, ale i pochybnosti. Rakušané museli dokazovat úspěch inventurou kyslíkových lahví v C4. V následujících dnech se na vrchol dostali ještě 3 Rakušané, všichni s kyslíkem. Jeden z Šerpů zemřel na počátku expedice při nehodě v ledopádu.

Reinhold Messner (1944, 79) je pravděpodobně nejlepším výškovým horolezcem všech dob. Jako první získal Korunu Himálaje (1970-1986) a proslul svými inovativními výstupy. Má na kontě první výstup na Everest bez kyslíku, první sólovýstup na osmitisícovku (Nanga Parbat), první sólo na Everest, první osmitisícovku alpským stylem (Gašerbrum I), první traverz dvou osmiček bez sestupu do BC (GII a GI), první přelez obávané Rupálské stěny (Nanga Parbat), prvovýstupy na Annapurně, Manáslu atd. Při žádném z výstupů nepoužil kyslík. Kromě toho vylezl na nejvyšší hory všech světadílů (Koruna světa), přešel poušť Gobi (2.000 km), Grónsko (2.200 km) nebo Antarktidu (2.800 km). Kupodivu žije dodnes. Založil několik muzejí (Messner Mountain Museum) s horolezeckými relikviemi. V letech 1999-2004 byl poslancem Evropského parlamentu za italské Zelené. Je podruhé ženatý, má 4 děti, 3 se svou současnou manželkou.

Peter Habeler (1942, 81) s Doughem Scottem vylezli jako první Evropané na yosemitského El Capitana (cesta Salathé, 1970). Ale už o rok předtím potkal svého klíčového himálajského partnera, Reinholda Messnera. S ním prostoupili nejprve severku Eigeru za tehdy rekordních méně než 10 hod. V r. 1975 vylezli na Gašerbrum I alpským stylem, což se na osmitisícovce podařilo vůbec poprvé a v podstatě tím odstartovali novou epochu vysokohorského horolezectví. Po prvním výstupu bez kyslíku na Everest v r. 1978 se jejich cesty rozdělily. Habeler ještě přidal Nanga Parbat (1985), Čo Oju (1986) a Kančendžengu (1988). V r. 2017 zopakoval v 74 letech severku Eigeru s Davidem Lamou. Provozuje lyžařskou školu v rodném Mayrhofenu v Rakousku.



Reinhold Messner a Peter Habeler
 
Messner na vrcholu s čínskou trojnožkou

  Podzim je období dědků - na Everest vylezli Francouz  Pierre Mazeaud (49) a Rakušan  Kurt Diemberger (46). Oba Normálkou a s kyslíkem. Pro Diembergera to byla už 4. osmička.

Kurt Diemberger (1932, 92) vystudoval obchod na univerzitě ve Vídni, ke konci 60. let se stal profesionálním horolezcem a vůdcem. Z výstupů pořizoval unikátní filmové záznamy a fotografie, filmařina se stala jeho druhým povoláním. Je také autorem několika knih. V průběhu 30 let (!) vylezl na 6 osmitisícovek: Broad Peak 2x (1957, 1984), Dhaulágirí (1960), Makalu (1978), Everest (1978), Gašerbrum II (1979) a K2 (1986). U prvních dvou se jednalo o prvovýstupy. Jedinými dalšími s takovou bilancí jsou Hermann Buhl (Nanga Parbat a Broad Peak) a Šerpa Norbu Gyaltsen (Makalu, Manáslu). Na K2 lezl se svou přítelkyní, Britkou Julií Tullis. Při sestupu je překvapila několikadenní bouře. Julie zemřela pravděpodobně na následky otoku plic, zahynuli i další 4 horolezci. Diemberger vyvázl, ale musel podstoupit amputaci tří omrzlých článků na prstech rukou.

1979

Jugoslávci prostoupili západní hřeben, byť také ne zcela čistě a s kyslíkem. Mohutná 30-členná výprava najala v Káthmandú 700 nosičů, dále 19 výškových Šerpů, 3 kuchaře a 3 jejich pomocníky. Měli 18 tun materiálu.

BC založili 28.3. v 5.350 m, ale odtud už lezli skalním terénem k sedlu Lho La. V horních partiích obtížnost dosahovala IV-V. Na posledních 200 m sestavili naviják pro přepravu 6 tun materiálu. C1 v 6.050 m stál na kraji sedla a stany měly pojmout 40 lidí. C2 vybudovali v 6.770 m na svazích nad sedlem se sklonem 45°-55°. Obtížnost skalních úseků byla IV. Tábor byl opět velký, zamýšlený pro 20 lidí. Nad ním byl terén lehčí a C3 vznikl v 7.170 m na západním rameni. Následoval 2 km mírný sněhový hřeben a zde Jugoslávci protli trasu Američanů z r. 1963. C4 postavili v 7.550 m pod skalami západního hřebene. Na rozdíl od Američanů jimi ale pokračovali dále. Obtížnost zde byla přijatelná II-III, ale zhoršilo se počasí a tak C5 založili až 9.5. pod Žlutým pásem v 8.100 m.

První dva vrcholové pokusy neuspěly, skončily v 8.300 m na obtížnosti terénu a omrzlinách. Ale alespoň zde byla zafixována těžká délka za V. 13.5.1979 v 5:00 vyrazili ze stanu bratři Andrej (22) a Marko (24) Štremfeljovi a Nejc Zaplotnik (27). Teplota klesla na -35° a vítr byl tak silný, že místy museli lézt po čtyřech. Marko Štremfelj se musel vrátit kvůli poruše kyslíkového přístroje, ostatní dva pokračovali přes Žlutý pás. Zde je čekaly skály s obtížností IV-V a Zaplotnik musel lézt bez rukavic. Pak ruce dlouho rozcvičoval, aby se mu podařilo zažehnat počínající omrzliny. Grey step však už byl příliš těžký a proto oba uhnuli doleva k Hornbeinovu kuloáru. Ve 14:00 dorazili na vrchol. Poté sestoupili Hornbeinovým kuloárem a pozdě večer dorazili až do C4 v 7.650 m.

O dva dny později jejich výstup napodobili Stane Belak-Šrauf (38), Stipe Božič (28) a Šerpa Ang Phu (28). Při sestupu museli bivakovat v Hornbeinově kuloáru v 8.200 m. Těsně pod kuloárem Šerpa uklouzl a zřítil se do severní stěny. Ostatní dva dokončili sestup úspěšně. Všichni používali kyslík. Grey step se podařilo přelézt až v r. 1984 Bulharům.

Andrej Štremfelj (1956, 67) a Nejc Zaplotnik vylezli v r. 1979 jako první Slovinci (i Jugoslávci) na Everest. A to novou cestou těžkým západním hřebenem. Štremfelj si výstup v r. 1990 zopakoval Normálkou, ale se svou ženou, a stali se tak pro změnu prvním manželským párem na nejvyšší hoře světa. Dále zlezl osmitisícovky Gašerbrum I (1977, nová cesta), Broad Peak (1986), Gašerbrum II (1986), Šiša Pangma (1989), Čo Oju (1995) a Dhaulágirí (2004). V r. 1991 stál na jižním vrcholu Kančendžengy po prvovýstupu jižním hřebenem, za což obdržel lezeckého Oscara Piolet d'Or. Další přišel v r. 2018 za celoživotní zásluhy.

Jernej Zaplotnik (1952 - 1983, †31) byl přes svoje mládí jedním z nejúspěšnějších slovinských horolezců. Na kontě měl 350 výstupů na různých kontinentech mj. cestu Salathé na El Capitana v Yosemitech. V Himálaji vylezl na Makalu (1975), Gašerbrum I (1977) a Everest (1979), pokaždé novými cestami. Od r. 1970 byl členem horské služby a psal články do horolezeckých časpisů. V r. 1983 jej smetla lavina v jižní stěně Manáslu, bylo mu pouhých 31.

Stane Belak-Šrauf (1940 - 1995, †55) se dostal na Makalu (1975), Everest (1979) a Gangapurnu (7.454 m, 1983). Měl na kontě kolem tisícovky výstupů ve všech ročních obdobích po celé zeměkouli. Dělal i horského vůdce a už v r. 1985 za komunistů vylezl s klientem severku na Eiger. V r. 1992 se vážně zranil v severce Triglavu, ale hory neopustil. Za horolezectví obdržel řadu cen. Zahynul na Štědrý den v r. 1995 v lavině pod kopcem Mala Mojstrovka v Julských Alpách.

Stipe Božić (1951, 73) je nejúspěšnějším chorvatským horolezcem. V Alpách vylezl severky Eigeru a Grandes Jorasses, v Himálaji Everest západním hřebenem (1979), Manáslu (1984), znovu Everest (1989) Normálkou, Kančendžengu (1991) a K2 (1993). Neúspěšně zkoušel Annapurnu (1992) a v obávané jižní stěně Lhotse (1981) dolezl do 8.150 m. V r. 2000 dovršil Korunu zeměkoule. Jako fotograf a kamereman natočil 60 dokumentů s horolezeckou tématikou, živil se i jako novinář. Během chorvatské války za nezávislost byl v r. 1992 raněn granátem. 30 let pracoval v horské Záchranné službě. Zabýval se i speleologií. Je podruhé ženatý, s první ženou měl syna (zahynul při autonehodě) a s druhou má dvě dcery.



Andrej Štremfelj a Nejc Zaplotnik po návratu do BC

1980

  Poláci pod vedením ledového mužika Andrzeje Zawady (51) vylezli na Everest Normálkou a s kyslíkem, ale poprvé v zimě. BC založili na Silvestra 1979 v 5.350 m. Počasí bylo skutečně zimní, průměrná teplota na Cwm byla -25° a nad C3 v 7.150 m neklesala pod -40° a místy bylo i -45°. Neustále silně foukalo, vítr odvál ze stěn většinu sněhu a obnažil skály pod ním.

Když byl konečně postaven C4 na Jižním sedle v 7.950 m, došla do BC zpráva, že nepálská vláda trvá na tom, že Poláci opustí horu 15.2. Polskému velvyslanci se podařilo ultimátum posunout alespoň o 2 dny. Začal souboj s časem. 16.2. se konečně vyjasnilo a do C4 vylezli Krzystof Wielicki (30) a Leszek Cichy (28). 17.2.1980 ještě před úsvitem vyrazili a ve 14:30 dolezli na vrchol. Do BC hlásili: 'je nepředstavitelná zima a vichr honí z tibetské strany mračna strašnou rychlostí. Nebýt to Everest, už bychom dávno vzdali.'. Ale nevzdali a s podporou spolulezců se dostali 19.2. do BC. Ultimátum se potom už neřešilo.

Andrzej Zawada (1928 - 2000, †72) byl inženýrem sesismologem a zároveň zapáleným horolezcem. Proslul jako pionýr zimního lezení a organizátor řady expedic. V r. 1959 vedl první zimní přechod Hlavního tatranského hřebene, který trval 19 dní. V Himálaji organizoval polské expedice při prvním zimním výstupu na Everest (1980), na Čo Oju (1985, dosud jediná nová cesta přelezená v zimě) nebo na Lhotse (1988). Je známý jeho výrok 'řekni mi, co jsi dělal v zimě v Tatrách a já ti řeknu, jaký jsi horolezec.' Zawada se minul druhem, původně měl být lední medvěd. Zemřel ve Varšavě na rakovinu slinivky.

Krysztof Wielicki (1950, 74) dosáhl jako pátý člověk na světě na Korunu Himálaje (1980-1996). Většinou lezl sólo nebo novými cestami, případně v zimě. První zimní výstupy zaznamenal na Everest (únor 1980), Kančendžengu (leden 1986) a Lhotse (Silvestr 1988). Na Manáslu (1984), Makalu (1986), Šiša Pangmu (1993) a Dhaulágirí (1990) vylezl novými cestami. Kyslík použil pouze na Everestu v r. 1980. V pozdějších letech organizoval zimní himálajské expedice. Je jednou z největších postav světového horolezectví všech dob. Dostal řadu ocenění (mj. Piolet d'Or 2019 za celoživotní zásluhy) a je po něm pojmenovaný asteroid. Vystudoval elektroniku na univerzitě ve Wroclawi. Se třemi partnerkami má 4 děti, dva syny a dvě dcery. Nejmladší Krysztof se narodil v r. 2009, tatínkovi bylo 60, mamince 33.

Leszek Cichy (1951, 72) vylezl na Gašerbrum II (1975), Makalu (1978) a Everest (1980). Poté jako první Polák zkompletoval v r. 1999 tzv. Korunu země, nejvyšší hory všech kontinentů. Po revolučním roce 1989 se stal finančníkem. V letech 1995-1999 působil jako předseda Polského alpského klubu. V r. 2003 jej prezident Kwasniewski vyznamenal Řádem znovuzrozeného Polska (druhé nejvyšší občanské vyznamenání po Řádu bílé orlice) za zásluhy o republiku.



Krzystof Wielicki a Leszek Cichy po boji
 
A po 35 letech

Japonci nastoupili z ledovce Rongbuk a vytvořili novou a vlastně první cestu severní stěnou.

V r. 1979 čínský komunistický režim pociťoval nedostatek deviz a tak povolil 8 vrcholů včetně Everestu pro zahraniční expedice. Ceny byly ukrutně vysoké a cizinci považováni jen za trpěné vetřelce, ale i tak bylo žádostí o permity plno. Japonci přijeli nejprve na průzkum na podzim v r. 1979. Při postupu k Severnímu sedlu zahynuli 3 doprovodní čínští soudruzi pod lavinou, ale výsledek byl, že severní stěnou k Hornbeinovu kuloáru to půjde.

Číňané neměli zájem o nějaké blouznivce v alpském stylu, pouze o velké expedice, protože z těch to sypalo nejvíc. A Japonci splnili. Vyslali 39 lidí, z toho 13 novinářů a kameramanů. Výprava se rozdělila na 2 týmy. První 12-členný lezl klasicky přes Severní sedlo a druhý severní stěnou. Všichni používali kyslík. BC založili společně 5.3. v 5.150 m a pak už obě skupiny postupovaly odděleně.

Klasici založili 7 výškových táborů, poslední 2.5. v 8.250 m. Následujícího rána z něj vyrazila čtveřice Japonců, ale po 2nd stepu už zbyli jen Yasuo Kato (31) and Susumu Nakamura (34). Nakamura vlekl 22 kg batoh s kamerou a v 8.750 m úplně vyčerpaný vzdal. Kato pokračoval sám a v 17:00 dolezl na vrchol. Stal se prvním člověkem, co vylezl Everest z nepálské (1973) i tibetské strany. Při sestupu museli oba nouzově bivakovat u 2nd stepu, ale dalšího dne se dostali do C6 v 8.000 m jen s lehčími omrzlinami.

Tým Severní stěna byl také 12-členný. ABC založili v 6.150 m na ledovci Rongbok a ačkoliv svah měl místy sklon až 60°, postavili relativně bez problémů C3 v 6.900 m a C4 v 7.700 m. Pak prolezli Hornbeinův kuloár a v jeho horní části vznikl 25.4. C5 v 8.350 m. Celá cesta až do 8.450 m byla zafixována. První vrcholový pokus 2.5. nevyšel kvůli hlubokému sněhu. Téhož dne smetla lavina v dolní části Hornbeinova kuloáru Akiru Ubeho (31). Jeho tělo našli druhý den až dole pod stěnou. Zbytek týmu se pak shromáždil ke krátkému odpočinku v ABC.

10.5.1980 v 6:30 opustili C5 Takashi Ozaki (27) a Tsuneo Shigehiro (32). Vylezli z Hornbeinova kuloáru, pokračovali přes sněhová pole a potom podél skal západního hřebene. Bylo pěkně a ani moc nefoukalo. Největším problémem se tak ukázal hluboký sníh, který jim vzal hodně sil. Asi 4 hodiny pod vrcholem oběma došel kyslík. Ale nevzdali se a na nejvyšší bod dolezli v 17:00. Zahájili sestup, ale za hodinu se setmělo a museli bivakovat. Počasí jim však stále přálo a následujícího dne slezli před polednem do C5 bez omrzlin.

Takashi Ozaki (1952 - 2011, †58) vylezl na 7 osmitisícovek: Broad Peak (1977), Everest novou cestou (1980), Manáslu (1981), Lhotse (1983), Kančendžengu (1984), Šiša Pangmu (1986) a Makalu (2001). Dále si připsal prvovýstup na exotickou a špatně přístupnou Hkakabo Razi (5.881 m) v Myanmaru. Everest se stal jeho osudovou horou, vystoupil na něj podruhé v r. 1983 Normálkou, ale v zimě. A při třetím pokusu v r. 2011 už v předůchodovém věku pod vrcholem zmizel beze stopy. Byl ženatý a měl dvě děti.

Tsuneo Shigehiro (1947, 76) vystudoval univerzitu v Okayamě. V letech 1973-1995 se zúčastnil 14 himálajských expedic. Vylezl na K2 (1977), novou cestou severní stěnou na Everest (1980) a na jižní a centrální vrchol Kančendžengy (1984). Většinou lezl neprostoupenými nebo těžkými cestami.

Poláci přelezli s kyslíkem Jižní pilíř v JZ stěně. Uplynul sotva měsíc od zimní expedice a do Nepálu dorazily další polské posily. Část původní výpravy včetně šéfa Zawady odpočívala ve vnitrozemí, Kazimierz Olech (51) a Zygmunt Heinrich (42) dokonce neopustili BC. Zde se 25.3. sešel celý 14-členný tým. C1 a C2 vznikly na stejných místech jako v zimě, ale odtud už lezli neznámými, převážně ledovými svahy napravo od Jižního pilíře. C3 postavili v 7.200 m a C4 pod skalami v 8.050 m, když od pilíře uhnuli ještě více doprava. Celou trasu zafixovali. 200 m skalní schod se nakonec ukázal jako klíčové místo celé trasy. Jeho přelezení trvalo 14 dní a podílela se na něm většina členů výpravy. C5 byl pak založen nad skalami v 8.300 m.

18.5. Jerzy Kukuczka (32) a Andrzej Czok (31) zafixovali 250 m na táborem. Pak zde strávili neklidnou noc, kdy stan bičoval silný vítr. 19.5.1980 v 5:00 vyrazili. Bylo hodně chladno a vítr neustával. Nejvíc sil jim i přes použití kyslíku bralo brodění hlubokým sněhem. Ve 14:00 dolezli na Jižní vrchol. Došel jim kyslík, ale i přesto pokračovali dál. Posledních 100 výškových metrů jim trvalo 2 hodiny, ale nakonec se dočkali a v 16:00 stáli na hlavním vrcholu. Při sestupu měl Kukuczka halucinace, jen stěží zastavil pád, ale ve 22:00 se přece jen dostali do stanu v C5. V něm dehydrovaní celou noc odhrabávali neustále se sesouvající sníh, ale ráno se šťastně dostali ke svým spolulezcům do C4 a poté dolů. Poláci trasu označili jako nepříliš těžkou se svahy 50-55° a obtížností skalních úseků III-IV. Výstup však komplikovalo počasí, v květnu prakticky každý den sněžilo a riziko lavin bylo značné.

Pro Kukuczku to byla jediná osmička, kde použil kyslík. Ačkoliv je jedním z nejlepších výškových horolezců všech dob, druhým, kdo vylezl všechny osmitisícovky a téměř na každé z nich má prvovýstup, tohle jej ve statistice držitelů Koruny Himálaje degraduje do společnosti 'kyslík', kam patří i ti, kteří vše lezou Normálkami s all-inclusive pomocí Šerpů. Svět je nespravedlivý.

Jerzy Kukuczka (1948 - 1989, †41) zvaný Jurek se stal jedním z nejuznávanějších výškových horolezců všech dob. Po Messnerovi jako druhý zkompletoval Korunu Himálaje. Lezl často v zimě a novými cestami, prakticky na každé osmičce má prvovýstup. Jeho himálajská kariéra trvala pouhých 10 let. Zemřel, jak se na horolezce sluší, v jižní stěně Lhotse. Uklouzl a přetrhlo se s ním 6 mm lano, na které byl navázaný. Vlastně spíš prusík. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Byl známý svou tvrdostí, schopností snášet utrpení, ale i neústupností a častým ignorováním rizika. Byl ženatý a mezi expedicemi stihl zplodit 2 syny, ale ti znali otce spíš z fotografií.

Andrzej Czok (1948 - 1986, †37) patřil k polské špičce, často lezl v zimě. Po prvovýstupech a těžkých cestách v Tatrách, Alpách i Andách vystoupil na Pamíru na tehdy ještě sovětské Piky Komunismu (7.495 m), Lenina (7.134 m) a Korženěvské (7.105 m). V Himálaji zdolal Lhotse (1979), Everest (1980), Makalu (1982) a v zimě Dhaulágirí (1985). Zde utrpěl těžké omrzliny a muselo mu být amputováno 5 prstů na nohou. Osudnou se mu stala Kančendženga v r. 1986. Při zimním výstupu zemřel ve 3. táboře na výškovou nemoc. Spolulezci jej pochovali v trhlině v jižní stěně.



Jerzy Kukuczka a Andrzej Czok
 
Andrzej Zawada


Kukuczka a Czok v akci
 
Czok na vrcholu

Ital Reinhold Messner (35) ohromil udivujícím sólem bez kyslíku přes Severní sedlo. Doneslo se mu, že na zimu 1980 dostal povolení k sólovýstupu přes Jižní sedlo Japonec Naomi Uemura. A tak spěchal a narychlo vyřídil permit od Číňanů ze severu. S přítelkyní Nenou Holguin (30) rozbili v červenci malý tábor v 6.500 m na ledovci East Rongbuk. Ale monzunové období přineslo tolik sněhu, že severní stěnou létala jedna lavina za druhou, což znemožňovalo jakoukoliv akci. Vydali se proto s Nenou na aklimatizační výlety k Čo Oju a Šiša Pangmě, což se později hodilo. Ale i během monzunu se udělá okno s 4-10 dny pěkného počasí.

17.8., po 6 týdnech pobytu, se vyčasilo. Messner vystoupal až pod sedlo s 18 kg batohem a tam jej uložil v ledové jeskyni. Poté sestoupil zpět do stanu za Nenou. 18.5. ještě před úsvitem vyrazil opět nahoru. Ale ještě pod sedlem se s ním prolomil sněhový most a spadl do trhliny. Naštěstí po osmi metrech dopadl na rapmu, která pokračovala šikmo nahoru. Pomalu a opatrně se po ní dostal zase na povrch. Ani toto jej nepřinutilo pokus vzdát.

Pod sedlem si vyzvedl batoh, ve kterém bylo mimo jiné jídlo a palivo na týden, stan, spacák, karimatka, vařič, foťák a náhradní rukavice. Poté stoupal nijak těžkým svahem o sklonu 30°, ale silně foukalo. Messner nejprve dodržoval rytmus 50 kroků a zastávka, pak se interval zkracoval. V 15:00 v 7.800 m na plošince ve skalách poprvé bivakoval. Následujícího dne vyrazil v 9:00 po namáhavých procedurách vaření a balení věcí. Jenže sníh na hřebeni nebyl tak pevný jak očekával a začal se čím dál častěji bořit. Věděl, že tento vysilující pochod nevydrží dlouho. Vpravo ve stěně se však sníh zdál pevnější. Improvizoval a změnil plán z původní Normálky hřebenem na Nortonův kuloár. Ten ještě nikdo neprostoupil. Nejprve k němu ale musel přejít kilometr dlouhým traverzem pod Žlutým pásem. Pod kuloárem v 8.200 m bivakoval podruhé.

Ráno 20.8.1980 nechal vše na místě a vyrazil jen s cepínem a foťákem. Kuloár byl čím dál strmější a nakonec jej vyvedl po pevném firnu pravou stranou až nad Žlutý pás. Mlha značně ztěžovala orientaci, naštěstí sníh byl pořád pevný. V 15:00 dolezl na vrchol k čínské trojnožce, skoro kompletně zasněžené. Zde strávil 2 hodiny na pokraji naprostého vyčerpání a až poté byl schopen sestupu. Před setměním se vrátil do stanu. Jen si rozpustil trochu sněhu, víc mu únava nedovolila. Druhý den ráno nechal stan a spacák tam, kde byly a jen nalehko sestupoval k Severnímu sedlu. Vrávoral a padal, ale nakonec se dokázal dostat až na ledovec pod Severní sedlo. Tam se zhroutil definitivně, ale to už byla poblíž Nena, která se o něj postarala.



Reinhold, Nena a Layla, která se narodila v r. 1981. Zdá se, že už tady ji Reinhold připravoval na nedostatek kyslíku.

1981

  Američané poprvé zkoušeli výstup východní stěnou. Dostali se ale pouze do 6.750 m, poté je zahnalo dlouhotrvající sněžení.

1982

Rusové se pustili do JZ stěny a podařilo se jim přelézt JZ pilíř až na západní hřeben a po něm pak na vrchol. Používali kyslík. BC založili 26.3. v 5.300 m a výchozím bodem byl C1 na Cwm v 6.500 m. Spodní část pilíře je nevýrazná a ohrožovaná lavinami. Tento úsek byl velmi nebezpečný. C2 vznikl v 7.350 m, ale pak oba tábory srovnala se zemí bouře a musely být postaveny znovu. Nad C2 terén tuhnul, objevily se kolmé, místy převislé skalní stěny. C3 byl postaven v 7.850 m a sem už dolezli z výškových nosičů pouze 2 Šerpové. Následovaly nejtěžší úseky obtížnosti až VI. Pod západním hřebenem v 8.200 m Rusové založili na velmi exponovaném místě C4. 3.5. pak Vladimir Balyberdin (25) a Eduard Myslovskij (25) přelezli kótu P8296, kde se stýká JZ pilíř a západní hřeben a postavili C5 v 8.500 m pod Žlutým pásem.

4.5.1982 v 6:00 vyrazili k vrcholu. Zbývalo jim pouhých 350 výškových metrů, ale byly těžší než se zdálo. Skály Žlutého pásu zdolávali 2 hodiny. Pak následovaly plotny pokryté sněhem, kde bylo potřeba se jistit. Nejtěžším úsekem však byl skalní Grey step, který obkolesili doleva po vzoru Jugoslávců z r. 1979. Ve 14:30 dolezli na vrchol. Strávili zde hodinu a pak zahájili pomalý sestup. Došel jim kyslík a 100 m pod vrcholem padl soumrak. Věděli, že do C5 se nedostanou a vysílačkou požádali o pomoc. Z C5 poté vyrazili na záchrannou misi Sergej Beršov (35) a Michail Turkjevič (29). Po 3 hodinách lezení za měsíčního svitu své druhy našli a dali jim čaj a kyslíkové láhve. To pomohlo a Balyberdin s Myslovským byli po chvíli schopni samostatného sestupu. Zachránci si ještě odskočili na vrchol, kam dolezli zhruba o půlnoci. Pak dohnali sestupující dvojku a společně dorazili v 5:00 do stanu v C5.

V následujících čtyřech dnech jejich výstup napodobilo ještě 7 dalších: Sergej Jefimov (38), Jurij Golodov (38), Valentin Ivanov (40), Valerij Chomutov (40), Valerij Chriščatyj (30), Vladimír Pučkov (33) a Kazbek Valijev (29).

Rusové strávili pod horou 50 dní. Byla to první sovětská himálajská expedice, nikdo z horolezců předtím nevylezl výše než na Pik Komunismu (7.495 m). Na Everestu si rovnou vybrali do té doby nejtěžší trasu a 11 lidí na vrcholu je považováno za velký úspěch. Několik horolezců utrpělo omrzliny, ale jen Myslovskij musel podstoupit amputace několika článků na prstech rukou.

Vladimir Balyberdin (1948 - 1994, †45) byl elektroinženýr. V r. 1982 vylezl ještě se třemi spolulezci ceněným prvovýstupem JZ stěnou na Everest. Žádný Rus před nimi ještě na vrcholu nestál. Jako první horolezec vůbec se toho roku dostal mezi desítku nejlepších sportovců SSSR. Zaznamenal první zimní výstupy na Pik Komunizmu (7.495 m, 1986) a Pik Lenina (7.134 m, 1988). V r. 1989 byl součástí expedice, která udivila svět traverzem 4 vrcholů Kančendžengy. V r. 1991 si zopakoval Everest, tentokrát Normálkou a v r. 1992 opět jako první Rus vylezl na K2. Dostal Leninův řád, jakožto i řadu řádů dalších. Byl ženatý a měl 3 děti. Zemřel na horolezce neobvyklou smrtí, v Petrohradu při autonehodě.

Eduard Myslovskij (1937, 86) je profesorem katedry Elektrotechniky v Moskvě a kandidátem věd. V r. 1982 vylezl se třemi spolulezci ceněným prvovýstupem JZ stěnou na Everest. Žádný Rus před nimi ještě na vrcholu nestál. Dostal za to Leninův řád a titul Mistra sportu. V r. 1989 vedl expedici, která přetraverzovala 4 vrcholy Kančendžengy. Sám na vrcholu nestál, dolezl do 8.300 m. Kromě toho vylezl na všechny sedmitisícovky v Pamíru a Ťan Šanu a na McKinley (6.198 m). Je ženatý a má 2 děti.

Sergej Beršov (1947, 77) je Ukrajinec, který půl života prožil v SSSR. Za svou horolezeckou činnost získal plno medailí a řádů. Po asi 20 výstupech na tehdejší sovětské sedmitisícovky vylezl v r. 1982 na Everest a v r. 1989 přetraverzoval všechny 4 vrcholy Kančendžengy. V r. 1990 následoval famózní přelez jižní stěny Lhotse s Vladimirem Karatajevem. Všechny tyto expedice byly na těžko, s velkým počtem účastníků a umělým kyslíkem. Následovaly Annapurna (1996, Bonningtonova cesta jižní stěnou), Nanga Parbat (1997), Šiša Pangma (1998), znovu Everest (2000, SV hřeben), Čo Oju (2004) a do třetice Everest (2005). Sergej je docentem Tělovýchovného institutu v Charkově a zároveň čestným občanem města.

Michail Turkjevič (1953 - 2003, †50) promoval jako topograf v Kyjevě. V r. 1982 vylezl prvovýstupem na Everest. 7x byl na Piku Kommunismu (7.495 m), 2x na Piku Lenina (7.134 m), 3x na Piku Pobědy (7.439 m), jakožto i na řadě dalších Piků. V r. 1989 v rámci mohutné sovětské výpravy přetraverzoval 4 vrcholy Kančendžengy. V r. 1990 vedl úspěšnou výpravu na jižní stěnu Lhotse, ale na vrchol se nepodíval. Je autorem 3 knih a jak je v Rusklu zvykem, držitelem několika řádů. Zemřel v r. 2003 v Soči.



Vladimir Balyberdin
 
Balyberdin při výstupu


Eduard Myslovskij
 
Sergej Beršov
 
Michail Turkjevič

  Britové pod vedením koho jiného než Chrise Boningtona (47) zkoušeli poprvé SV hřeben. Jejich sporá výprava čítající 4 horolezce se dostala až ke 3 skalním útvarů známým jako Pinnacles ve výšce 7.800-8.200 m. A zde zmizeli Joe Tasker (33) a Peter Boardman (31). Boardmanovo tělo bylo později objeveno za druhou věží, Taskerovo se nenašlo nikdy. Expedice tím skončila.

  Japonec  Jasuo Kato (33) vylezl 27.12.1982 na vrchol Normálkou a s kyslíkem. Na tom by nebylo nic extra pozoruhodného, ale na vrcholu byl už potřetí v různých obdobích. Poprvé na jaře (1973), podruhé na podzim (1980) a tentokrát v zimě. Zima mu nesedla, při sestupu bivakoval a zmrzl.

1983

Američané přelezli po neúspěšném pokusu z r. 1981 jako první východní neboli Kangshungskou stěnu. Používali kyslík. Cesta je dnes známá jako Americké žebro. Není přímou trasou, v horních partiích se napojuje nad Jižním sedlem na Normálku. Kangshungská stěna byla poslední nevylezenou stěnou na Everestu.

Většina týmu se účastnila už výpravy v r. 1981 a zkušenosti se velmi hodily. Fixy se zachovaly v dobrém stavu a byly použitelné i nyní. BC založili 26.8. v 5.200 m na ledovci Kangshung a i další tábory vznikly na stejných místech: C1 v 5.485 m, C2 v 6.125 m a C3 v 6.500 m. Pro transport nákladu do nižších táborů Američané zřídili lanovku poháněnou motorem. Přes převisy použili i protiváhu. Nahoře naplnili velký pytel sněhem až převážil náklad a pak jej už snadno vytáhli. Do C3 přetransportovali tunu materiálu a 28.9. se zde shromáždilo všech 13 horolezců. Odtud už lezli neznámým terénem. C4 vznikl v 7.150 m, C5 v 7.600 m a C6 v 7.900 m. Čtyři členové museli sestoupit kvůli zdravotním problémům, ale vrchol se odtud už zdál hratelný.

8.10.1983 ve 4:30 vyrazili z C6 Lou Reichardt (41), Carlos Buhler (28) a Kim Momb (27). Po 6-hodinovém prodírání se hlubokým sněhem dorazili na JV hřeben v asi 8.500 m. Zde potkali 7 Japonců, kteří lezli Normálkou bez kyslíku. Sněhové podmínky na hřebeni už byly daleko lepší a ve 14:30 stanuli všichni tři na vrcholu. Počasí bylo krásné a ani vítr nefoukal. O hodinu později zahájili sestup. Momb byl nejrychlejší a předběhl ostatní. Pod Jižním vrcholem Reichardt uklouzl a nekontrolovatelně padal po svahu, ale za pomoci Buhlera se zachránil. Zpět za nimi vystoupil i znepokojený Momb. O chvíli později byli svědky smrtelného pádu jednoho z Šerpů, doprovázejícího Japonce. Nakonec se všichni dostali ve 20:00 do relativního bezpečí v C6.

Téhož dne sem vylezli i George Lowe (39), Kris Kopczinsky (35), Jay Cassell (35) a Daniel Reid (41), ale k dispozici byl jen 3-místný stan. Momb proto hned pokračoval níž, nicméně ani pro 6 to nebyl žádný komfort. 9.10. sestoupil Kopczynski kvůli nesnesitelným bolestem hlavy, na vrchol vylezl už v r. 1981 Normálkou. Ostatní ale byli úspěšní, Lowe stál na nejvyšším bodě planety po 7 hodinovém lezení v 10:30, Cassell a Reid o 3 hodiny později. Počasí se rapidně zhoršilo a všichni byli rádi, že se 12.10. dostali bezpečně do BC.

Louis Reichardt (1942, 81) je profesorem fyziologie a biochemie na Kalifornské univerzitě a hodně se věnuje výzkumu autismu. Vylezl na Dhaulágirí (1973) a poté na K2 (1978) jako první bez kyslíku. Korunu všemu nasadil uznávaným prvovýstupem na Everest východní stěnou (1983). Kromě osmiček zdolal i Nanda Devi (7.816 m, 1976). Působil jako ředitel Amerického alpského klubu v letech 1977-1980 a 1995-1997.

Carlos Buhler (1954, 69) promoval na Washingtonské univerzitě, zabývá se životním prostředím. Lezl bez kyslíku v malých týmech, často v zimě a neprostoupenými cestami. Z osmiček má na kontě Everest (1983), Kančendžengu (1988), Čo Oju (1989), Dhaulágirí (1990), K2 (1996) a Nanga Parbat (1997). A kromě toho plno dalších těžkých výstupů po všech čertech. Je nositelem řady ocenění. Žije v Kanadě a má 2 děti.

Kim Momb (1956 - 1986, †29) vylezl prvovýstupem východní stěnou na Everest (1983), byl to jeho třetí pokus o nejvyšší horu světa. Kromě toho se zúčastnil expedic na Makalu a Kančendžengu. Byl skvělým lyžařem, což se mu stalo i osudným. V Kanadě vedl skupinu heli-lyžařů (start z vrtulníku), ale skončil pod lavinou.



Lou Reichardt
 
Carlos Buhler
 
Kim Momb

1984

Bulhaři dorazili do BC s mohutnou 25-člennou výpravou s cílem vylézt dlouhý a obtížný západní hřeben. Američané v r. 1963 rovnou uhnuli doleva do Hornbeinova kuloáru, Jugoslávci v r. 1979 přelezli žlutý pás a kapitulovali až před Grey stepem a opět uhnuli vlevo. Žádné vytáčky ale Bulhaři v úmyslu neměli. 20.4.1984 v 6:00 vyrazili z C5 (8.120 m) Christo Prodanov (41) a Šerpa Chowang Rinzi (34). V 8.300 m údajně Šerpu trefila z vrcholu padající prázdná láhev od kyslíku a rozhodl se pro návrat. Prodanov pokračoval sám i přes riziko obtížného hřebene a sestupu za tmy. Vrcholu dosáhl až v 18:15 a to bez kyslíku.

Při sestupu Normálkou ztratil rukavice a omrzly mu prsty. Rádiový kontakt proběhl ještě 21.4. v 17:00, poslední Prodanovova věta byla 'Vím, že mě nikdo nezachrání'. Měl pravdu, od té doby ho nikdo nespatřil, zemřel pravděpodobně vyčerpáním. Bulhaři to ale ještě nevzdali, sestavili další dva vrcholové týmy. 8.5. se pak na vrchol dostali Metodi Savov (36) a Ivan Valtčev (36) a o den později Kiril Doskov (25) a Nikolaj Petkov (25). Sestoupili Normálkou a využili stanů indické výpravy. Tato druhá vlna ale už používala kyslík.

Christo Prodanov (1943 - 1984, †41) byl inženýrem metalurgie. Po severkách Matterhornu a Grandes Jorasses byl 2x na Piku Kommunisma (7.495 m), 4x na Piku Lenina (7.134 m) a 4x na Piku Korženěvské (7.105 m). V r. 1981 zdolal Lhotse jako první Bulhar bez kyslíku. V r. 1984 vylezl na Everest obtížným západním hřebenem, ale při sestupu Normálkou mu došly síly a beze stopy zmizel. Ke 20. výročí jeho smrti se na Everest pokusila vystoupit severní Normálkou jeho neteř Mariana Prodanovová. A také beze stopy zmizela v 8.700 m. Takže v r. 2024 bude na řadě další Prodanov.



Christo Prodanov

Z výstupu

Z výstupu

Australané se vypravili do severní stěny z ledovce Rongbuk a přímou trasou bez použití kyslíku vylezli Nortonův kuloár. BC založili 2.8. v 5.200 m a C1 v 5.800 m. Neustále sněžilo a lavinové nebezpečí bylo vysoké. Jedna z lavin jim kompletně zničila i C2 v 6.600 m, ztráty byly naštěstí jen materiální. 14.9. vykopali v 6.900 m sněhovou jeskyni pro C2 a natáhli fixy do 7.400 m. Následovala opět perioda špatného počasí. C3 v 7.500 m tak vznikl až 1.10. O den později už stál C4 v 8.150 m pod Nortonovým kuloárem, pravděpodobně blízko místa, kde v r. 1980 bivakoval Messner. V jednom stanu se tísnili 4 a 3.10.1984 ráno společně vyrazili k vrcholu.

Nad kuloárem musel vzdát Lincoln Hall (28) kvůli kašli a silnému mrazu. Vyčerpaný Andrew Henderson (28) stále více zaostával a 50 výškových metrů od cíle se rozhodl dál nepokračovat a počkat na ostatní. Na vrchol tak dolezli jen Tim McCartney-Snape (28) a Greg Mortimer (31). Bylo ale už 20:15 a setmělo se. Při sestupu přibrali Hendersona, navázali se na lano a majíce jenom jednu čelovku, posouvali se těsně za sebou dolů. Hall slabou zář čelovky zahlédl a ve stanu zapálil svíčku, aby jej lépe našli. A povedlo se, naprosto vyčerpaná trojice dorazila ve 3:00 ráno.

Henderson měl omrzliny prstů na rukou a později o některé články přišel. Mortimer byl apatický a ráno si nebyl schopný obout mačky. Zatímco McCartney-Snape a Henderson sestoupili poměrně bez problémů, Mortimerovi a jeho pomocníku Hallovi trval sestup dva dny. Nicméně oba ve zdraví přežili.

Greg Mortimer (1952, 71) promoval na Univerzitě v Sydney jako geolog. V r. 1984 vylezl novou cestou na Everest a v r. 1990 jako první Australan na K2. Jeho druhým domovem se stala Antarktida. Vystoupil na nejvyšší vrchol Vinson Massif (1988) a později založil i společnost pořádající do Antarktidy komerční expedice. Byl zde asi 80x, i jako vůdce klientů. V r. 1994 si ještě střihnul prvovýstup na nejvyšší tehdy nezlezenou horu Chongtar Kangri (7.315 m).

Tim Macartney-Snape (1956, 68) se narodil v Tanzánii. Otec byl Australan a matka Irka, což je na jeho příjmení patrné. V r. 1967 se rodina přesunula do Austrálie. Jeho prvními himálajskými úspěchy byla Ama Dablam (6.812 m) a Annapurna II (7.937 m). V r. 1984 vylezl prvovýstupem na Everest. Pak následoval v r. 1986 Gašerbrum IV (7.980 m), teprve druhý úspěšný pokus po Italech z r. 1957. V r. 1990 Tim ušel pěšky 1.200 km z Bengálského zálivu až k Everestu s úmyslem vylézt na vrchol poprvé od hladiny moře. Po mnoha peripetiích se zadařilo a po sólovýstupu Normálkou bez kyslíku stanul na Everestu podruhé.



Greg Mortimer
 
Tim McCartney-Snape


Greg Mortimer na vrcholu

Čechoslováci přijeli s 25-člennou výpravou, která měla kromě lezeckého i vědecký program. Původně bylo v plánu opakování ruské cesty JZ pilířem z r. 1982, ale nakonec došlo na novou variantu bez použití kyslíku vlevo od polské cesty z r. 1980 v JZ stěně.

BC byl založen 6.9. v 5.350 m, C1 v 6.050 m, C2 na Cwm v 6.400 m. Svah ve žlabu polské cesty má nejprve sklon 45°, pak se více napřimuje. V 7.300 m horolezci vykopali ve firnovém svahu plošinu pro dva stany C3. Do 7.400 m následovali polskou cestu, pak se odklonili doleva ke skalnímu pilíři. Následujících 450 m lezli 5 dní a v 8.050 m postavili C4. Vynesli sem zásoby a materiál včetně 12 kyslíkových lahví. Fixy natáhli do 8.300 m, kde vznikl poslední C5.

15.10.1984 z něj vyrazili k vrcholu Zoltán Demján (29), Josef Psotka (50) a Šerpa Ang Rita (36). Pilíř opustili a vydali se doprava do sněhových svahů směrem k Normálce. Překřížili polskou trasu a na Normálku se napojili v 8.600 m. V 15:15 stáli všichni na vrcholu. Sestupovali Normálkou a počítali s tím, že na Jižním sedle najdou stany po nepálské expedici. Nejrychlejší byl Demján, ale na sedle našel pouze zbytky stanů roztrhané větrem. Za tmy proto sestupoval dál a ve 2 v noci došel až do C2, zcela vyčerpaný a s omrzlinami. Ang Rita s Psotkou došli na sedlo až v 11 večer. Psotka byl na pokraji sil a zůstal ve sněhovém záhrabu, Ang Rita po chvíli pokračoval v sestupu a nakonec v 8 ráno dorazil do C2. Psotkovo tělo našli 17.10. na Cwm pod stěnou Lhotse, zřítil se pravděpodobně při pokusu sestoupit do C3.

Zoltán Demján (1955, 68) vylezl na Everest (1984) a skvělými prvovýstupy na Lhotse Shar (1984) a na Dhaulágirí (1988, výstup roku v Himálaji). Dále má na kontě početné výstupy v Tatrách, Alpách, Pamíru, Ťan-šanu a Patagonii. Vystudoval geologii, dnes pracuje jako psychoterapeutický kouč manažerů. V letech 1990-1993 byl předsedou čs. horolezeckého svazu, pak členem výkonného výboru a 2011-2004 členem předsednictva Mezinárodní lezecké asociace UIAA.

Jozef Psotka (1934 - 1984, †50) působil jako asistent na Katedre elektrotechnológie Slovenskej technickej univerzity v Bratislavě. V Alpách vylezl mj. Bonattiho cestou na Matterhorn. V Himálaji zdolal v r. 1981 Kančendžengu obtížnou Japonskou cestou přes tři terasy v SZ stěně. V r. 1984 stáli společně se Zoltánem Demjánem bez kyslíku na vrcholu Everestu, jako první Čechoslováci. Psotkovi při sestupu došly síly, pod Jižním sedlem se zřítil a po kilometrovém pádu do Západního kotle zahynul.

Ang Rita (1948, 75) patří mezi nejúspěšnější Šerpy. Jako první vylezl 10x na Everest a to bez kyslíku. V r. 1984 vystoupil na Čo Oju s československou expedicí s Dinou Štěrbovou a Věrou Komárkovou a téhož roku na Everest s Demjánem a Psotkou. Dále zaznamenal tři úspěšné výstupy na Dhaulágirí (poprvé 1979) a v zimě na Kančendžengu (1986). Na Čo Oju byl celkem 4x. Po posledním výstupu na Everest v r. 1996 mu diagnostikovali cirhózu jater a díky tomu ukončil svou horolezeckou činnost. Jeho dva synové se potatili a už mají za sebou také několik osmiček.



Zoltán Demján
 
Josef Psotka
 
Šerpa Ang Rita


Demján a Psotka na vrcholu, naposledy spolu

Američané přijeli pod severní stěnu a vytvořili novou výstupovou variantu přes Nortonův kuloár. BC založili 6.8. v 5.200 m a ABC (C3) v 6.400 m. I přes nebezpečí lavin dolezli 4.9. na Severní sedlo do 7.000 m, ale to byla zatím pouze aklimatizace. C4 zde vznikl až 15.9. a o 5 dní později pak C5 na severním hřebeni v 7.600 m. Všichni sestoupili do BC a čekali na lepší počasí. 1.10. se v C5 sešlo 6 Američanů, ale 3 museli následujícího dne sestoupit kvůli zranění oka jednoho z nich. Zbylá trojka pozorovala v Nortonově kuloáru souběžně postupující Australany i jejich úspěch a pomalý sestup. Pak Američané sestoupili taky.

Další trojka vyrazila z C5 8.10. Uhnuli z hřebene a traverzovali doprava do Nortonova kuloáru. Neměli s sebou stan, hodlali využít opuštěný australský. Ale to se jim nevyplatilo, nakonec jej nenašli a museli přečkat nouzový studený bivak. Pak opět sestoupili. Ani další pokus o den později nevyšel kvůli silnému větru. 17.10. už nahoru postupovalo 7 Američanů. Na levé straně kuloáru založili další tábor C5B, opět v 7.600 m. Trojice John Roskelley (35), Phil Ershler (33) a Jim Wickwire (44) pak dolezla do 8.100 m a pod ochranou menší skalky postavila stan C6. Roskelley plánoval lézt bez kyslíku, ostatní dva s ním. Ale jedna láhev jim spadla do propasti a Ershler se kyslíku vzdal. Wickwire totiž přišel o část plíce na K2 v r. 1978.

19.10. společně vyrazili. Wickwire neměl úlevu zadarmo, nesl 15 kg batoh. Únava si ale vybrala svoje a v 8.300 m se všichni otočili a sestoupili zpět do C6. Po dlouhých debatách se Wickwire rozhodl vzdát. 20.10.1984 v 6:15 zbylí dva vyrazili, Ershler s kyslíkem. V 11:00 dolezli nad Žlutý pás pod vrcholovou pyramidu. Roskelley byl promrzlý, necítil ruce a rozhodl se vzdát. Ershler chtěl sestoupit s ním, ale Roskelley jej přesvědčil, aby pokračoval.

Ershler pak přelezl vrcholovou pyramidu, posledních 300 výškových metrů zvládl za 1:30 hod. a v 15:45 stál na vrcholu. Do C6 se dostal v 18:00. Následujícího dne pak všichni sestoupili do ABC.

Phil Ershler (1951, 72) dělá celý život horského vůdce. V r. 1984 vylezl na Everest novou cestou severní stěnou a v r. 1989 taktéž severní stěnou na Kančendžengu. V r. 1990 mu o pár set metrů unikl vrchol K2. Spolu se svou ženou se stali prvními manželi, kteří v r. 2002 zkompletovali tzv. Korunu země, nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Kromě toho Phil vylezl ještě 25x na McKinley (6.190 m) a řadu dalších vrcholů. Odolnost osvědčil i mimo hory, dokázal přežít rakovinu i Crohnovou nemoc (zánětlivé onemocnění střev).

John Roskelley (1948, 75) se po řadě výstupů v Severní Americe zaměřil na Himálaj. Vylezl na Dhaulágirí (1973), K2 (1978), Makalu (1980) a na Everest (2003). Nelezl Normálkami, lákaly ho buď neprostoupené nebo zřídka lezené cesty. Kromě toho má na kontě ještě Nanda Devi (7.816 m, 1976), Great Trango Tower (6.286 m, 1977), Cholatse (6.440 m, 1982) a další. V r. 2014 dostal horolezeckého Oscara Piolet d'Or za celoživotní zásluhy. Je ženatý, měl dvě děti plus jedno adoptované od manželky z přechozího manželství (válečná kořist). Jeho syn Jess se totiž taky dal na horolezectví a v r. 2019 zahynul v lavině na Howse Peak v Canadian Rocky mountains.



Phil Ershler

Ershler s manželkou pod Everestem

John Roskelley

1986

Kanaďané nastoupili ze severu z ledovce Rongbok s úmyslem vylézt obtížný západní hřeben. Ve spodní části vytvořili novou variantu výstupem přes severní ostruhu. Původní plán byl zopakovat jugoslávskou cestu z r. 1979, ale nakonec zvítězila jednodušší americká trasa s obcházením hřebene přes Hornbeinův kuloár.

10-členná výprava založila BC 19.3. na ledovci Rongbuk v 5.200 m. Postupovala severní ostruhou k západnímu hřebeni. Svah zde má sklon 45-70°, ale hlavně je vystavený silným větrům, které jsou schopny srazit horolezce k zemi nebo roztrhat stan na kusy. Nicméně počasí Kanaďanům přálo, ostruhu zafixovali a ve druhé polovině dubna postavili C4 v 7.300 m už na západním hřebeni. Několik dní pak budovali stále ještě na sněhovém hřebeni C5 v 7.650 m. Postavili sněhové bariéry, což bylo nezbytné kvůli větru. Po odpočinku v BC zásobili C5 materiálem a zafixovali traverz k Hornbeinově kuloáru.

18.5. dolezli do C5 Dwayne Congdon (29), Sharon Woodová (29), Barry Blanchard (26) a Kevin Doyle. Ráno se vydali po fixech ke kuloáru. Dýchali umělý kyslík, ale díky láhvím vážily jejich batohy 30 kg. Ve větru stěží drželi rovnováhu. Po 6 hodinách stanuli na dně Hornbeinova kuloáru, kde končila i fixní lana. V 8.200 m našli mezi skalami místo na stan C6. Blanchard a Doyle složili náklad a sestoupili zpět do C5.

20.5.1986 ráno svítilo slunce, ale vrchol zahalovaly mraky. Po konzultaci s BC se Congdon s Woodovou rozhodli pro pokus. Jenže ztratili drahocenný čas a bylo už 9:00. Lezli nanavázaní, až ve skalách Žlutého pásu vytáhli lano. Nad touto obtížnou pasáží jej nechali viset jako fix pro sestup. V 17:00 byli teprve 300 výškových metrů pod vrcholem. Mraky zmizely a počasí teď bylo ideální. Proto se i přes riziko nouzového bivaku rozhodli pokračovat. Na vrcholu stanuli ve 21:00.

Po pár fotografiích okamžitě sestupovali. Soumrak je zastihl v 8.700 m. Postupovali teď každý svým tempem za svitu čelovek. Pomohl i fix, který tu nechali při výstupu. Woodová dorazila do C6 ve 2:00 ráno, Congdon ve 3:30. Následný sestup pak už proběhl bez problémů. Další vrcholový pokus Kanaďané odvolali.

Dwayne Congdon (1956, 67) absolvoval začátkem 80. let neúspěšné pokusy o vylezení Gangapurny (7.455 m), Nuptse (7.861 m), Everestu a Makalu. Jeho životním výstupem byl až Everest západním hřebenem v r. 1986. Žádné další významnější velehorské počiny už nepřidal.

Sharon Woodová (1957, 66) prohlásila, že se dala na lezení, aby ji drželo dál od kriminálu. Po výstupech v Severní Americe (včetně McKinley, 6.190 m) vylezla v té Jižní na Aconcaquu (6.962 m) a Huascarán (6.768 m). Trumfové eso vytáhla v r. 1986, kdy jako první žena ze Západu vylezla na Everest. Žádné další významnější výstupy už potom nepřibyly.



Dwayne Congdon
 
Sharon Woodová
 
Woodová na vrcholu

Švýcaři vylezli severní stěnu přímým směrem přes Hornbeinův kuloár. Ve spodní části vytvořili novou variantu japonské cesty z r. 1980. O půlnoci na 29.8.1986 vyrazili tři trumfová esa Erhard Loretan (27), Jean Troillet (38) a Pierre Béghin (35) od úpatí stěny. Za 11 hodin překonali neuvěřitelných 2.100 m převýšení v lavinovém terénu a pod Hornbeinovým kuloárem asi v 7.900 m vyhrabali jeskyni. V 8 večer, kdy svah začal zamrzat, opět vyrazili.

Béghin nestačil ďábelskému tempu a sestoupil. Zbylí dva pokračovali a nad kuloárem v 8.400 m o fous unikli lavině, která celý žlab zametla. Po 3 hodinách odpočinku lezli dál. Posledních 400 výškových metrů jim trvalo 11 hodin, ale 30.8. ve 14:30 se dohrabali na vrchol. Počasí bylo ideální, ale oba byli skoro na dně a Troillet měl halucinace. Sestupovali jízdou po zadku, kormidlujíce cepínem. Díky tomuto velmi účinnému stylu byli dole pod stěnou za pouhé 3 hodiny (!) od vrcholu. Švýcaři nepoužili kyslík a celý svůj obdivuhodný výstup zvládli alpským stylem, což není na Everestu úplně obvyklé.

Erhard Loretan (1959 - 2011, †52) se stal Po Messnerovi a Kukuczkovi třetím člověkem, který dokončil Korunu Himálaje (1982-1995). Podařilo se mu to už ve věku 36 let. Byl oceňován za alpský styl a nové cesty, často i bez stanu na jeden zátah. Vyučil se tesařem, ale živil se jako horský vůdce. Na horách byl v podstatě pořád a měl vynikající kondici. Byl malý a sporý, vážil okolo 60 kg. Často však podceňoval riziko. Dvakrát si zlomil obratle na páteři, poprvé při zdolávání 13 severních alpských stěn a podruhé při paraglidingu. V r. 2001 lehce zatřásl se svým sedmiměsíčním synem, aby jej utišil v pláči, ale dítě zemřelo. Erhard dostal čtyřměsíční podmínku, ale tragédie pro něj stejně znamenala doživotí. V r. 2011, v den svých 52. narozenin, lezl s partnerkou na alpský Gross Grünhorn. Ta uklouzla a strhla ho s sebou. On se zabil, ona přežila.

Jean Troillet (1948, 76) zlezl 10 osmiček: K2 (1985), Dhaulágirí (1985), Everest (1986), Čo Oju (1990), Šiša Pangmu (1990), Makalu (1991), Lhotse (1994), Kančendžengu (1995), Gašerbrum I (2007) a Gašerbrum II (2007). Pokaždé to bylo aplským stylem a bez kyslíku, někdy i na jeden zátah bez bivaku. Chybí mu pouze Manáslu, Nanga Parbat, Broad Peak a Annapurna. V r. 1997 sjel z Everestu z výšky 8.400 m na snowboardu. Ještě v r. 2009 vylezl novou cestu na Matterhorn. Pracuje jako horský vůdce a fotografuje. Kromě mimořádných lezeckých schopností proslul i tváří komika s nakažlivým úsměvem.

Pierre Béghin (1951 - 1992, †41) patřil k první lize. Vystoupil na 5 osmitisícovek: Manáslu (1981, prvovýstup), Kančendženga (1983, sólo), Dhaulágirí (1984, prvovýstup), Makalu (1989, sóloprvovýstup), K2 (1991, prvovýstup). Byl vyznavačem malých expedic, neprobádaných koutů a alpského stylu. Zahynul v r. 1992 v jižní stěně Annapurny, vytrhla se s ním skoba a zřítil se.



Erhard Loretan

Jean Troillet

Pierre Béghin


Loretan a Troillet v pracovním

1988

Američané se po 5 letech vrátili pod východní Kangshungskou stěnu a vylezli bez kyslíku nový směr přímo do Jižního sedla. Z něj už cesta pokračuje Normálkou JV hřebenem. Pouze 4-člennou výpravu tvořili Robert Anderson (30), Paul Teare (28), Ed Webster (31) a Brit Stephen Venables (34). BC založili 29.3. v 5.200 m a poté ABC v 5.450 m. Lezli levým pilířem, pravý už prostoupili jejich krajané v r. 1983. Jen tyto dvě linie neohrožují laviny v takové míře jako okolní kangshungské svahy. Ale občas se tu laviny sypou i tak, bylo potřeba lézt rychle a po hraně pilíře. V dolních pasážích vede trasa strmými skalami, které později přechází v mixový a dále ledovcový terén. Povrch je tu pokrytý mořem ledových věží a věžiček, které se mohou kdykoliv zřítit. Američané úsek pojmenovali Květákový hřeben, protože připomínal povrch karfiolu.

14.4. postavili v 6.850 m C1 a cestu zabezpečili fixy. Museli přelézat ledové úseky se sklonem až 75°. Pak se ale zhoršilo počasí a sestoupili do BC. Když se vyčasilo a překonali místa, která považovali za poslední těžké lezení, narazili na 12 m širokou a 35 m hlubokou trhlinu, která protínala hřeben. Nedala se obejít, museli vybudovat lanovku. Nejprve do trhliny slanili, pak vylezli za pomocí ledovcových šroubů protilehlý kolmý ledový sráz a natáhli z druhého břehu 3 lana. Po nich pak ručkovali, připnuti karabinou kvůli jištění.

Nad tímto kritickým místem byl terén snazší, ale s hlubokým sněhem. Navíc je brzdilo špatné počasí a neustálé sněžení. C2 vybudovali až 1.5. v 7.400 m a opět sestoupili do BC. 10.5. byli všichni čtyři zpět a vyrazili nahoru. Nesli 25 kg batohy a v 16:00 dolezli na Jižní sedlo. Ve vichřici, která jej neustále zametala, postavili dva stany C3 v 7.900 m. Následujícího dne musel sestoupit Teare s příznaky výškové nemoci. Zvládl to sám a do ABC dorazil za 7 hodin. Zbylí tři odpočívali, doplňovali tekutiny a k pokusu se odhodlali až ve 23:00.

Celou noc a den se pomalu posouvali nahoru, ale Anderson s Websterem neměli dost sil, otočili to asi v 8.700 m a sestoupili do stanu, ponechaném zde Japonci v 8.250 m. Venables, jediný Brit v americké výpravě, se na vrchol 12.5.1988 okolo 16:00 dostal. Měl problémy s dýcháním, rovnováhou a halucinace. Nouzově bivakoval pod Jižním vrcholem, ale počasí mu naštěstí přálo. 13.5. ráno dohnal ostatní dva a společně sestoupili do Jižního sedla. Webster měl omrzlé prsty.

Kvůli vyčerpání zahájili další sestup až 14.5. v 16:00, po 93 hodinách ve výšce kolem 8.000 m a výš. Anderson a Venables přišli při pádu o cepíny, nicméně za tmy došli všichni do C2. Byli schopni si jen připravit čaj. 15.10. vyrazili až v 15:00, ale mlha a sněžení je přinutili k návratu do C2. 16.10. opustili stan až před obědem. C1 minuli až za tmy a sestupovali dál. Anderson zaostával. 17.10. v 1:00 ráno stáli Webster a Venables konečně pod pilířem na ledovci. Do ABC dorazili ve 4:00 ráno, Anderson až téhož dne večer. V táboře už téměř psali kondolenční listy. Webster následně přišel o 8 článků na prstech rukou a 3 prsty na nohou, Venables o 4 prsty na nohou a jen Anderson vyvázl s lehčími omrzlinami.

Stephen Venables (1954, 69) se kromě horolezectví věnoval i psaní, je autorem více jak desítky knih. Po výstupech v Jižní Americe obrátil svou pozornost k Himálaji. Zaznamenal zde nové cesty na Hindu Kush (7.708 m, 1977), Kishtwar Shivling (5.935 m, 1983), Solu Tower (5.850 m, 1987), Kusum Kanguru (6.367 m, 1991) a Panchachuli V (6.437 m, 1992). Při sestupu z poslední se s ním vyrval provizorní slaňák a při pádu si zlomil obě nohy. Díky spolulezcům a letecké pomoci z Indie byl zachráněn. Jeho mistrovským kouskem je výstup na Everest východní stěnou v r. 1988. Dokázal to jako první Brit bez kyslíku. Ještě jeden primát později získal, ale smutný. Jeho syn byl jediným v Británii, komu diagnostikovali autismus a leukémii zároveň. Dožil se 12 let.



Robert Anderson, Paul Teare, Ed Webster, Stephen Venables a jejich Anča do nepohody


Venables po sestupu v Jižním sedle

Venables a Anderson v Jižním sedle

Venables po boji


Venablesova levačka po výstupu. O 4 prsty přišel, malíček přežil.

  Udatní Britové se pokusili zdolat dosud nezlezený SV hřeben, který marně a nakonec tragicky zkoušeli jejich krajané v r. 1982. Přelezli obtížné Pinnacles (3 skalní věže), ale sněžení a vyčerpání je zahnalo na sestup do Severního sedla. Poslední tábor založili v 7.900 m, tedy ještě daleko pod Pinnacles, což se ukázalo jako nedostatečné. Podcenili vzdálenost a vyčerpání vrcholového týmu, nejvyšší dosažená výška byla 8.400 m.

  Francouz  Marc Batard (36) vylezl Normálkou bez kyslíku z BC na vrchol za 22:30 hod. Z BC vyrazil v 17:00, o půlnoci dolezl do C2 v 7.300 m, tady 3 hodiny zdřímnul, na Jižním sedle byl v 8:00 ráno a na vrcholu 26.9.1988 v 15:30. Zpět do BC došel následujícího dne v poledne. Provázely jej zdravotní problémy, od Jižního sedla blil jak amina a nebyl schopen jíst ani pít. Ale zvládl to.

  Stejného dne stál na vrcholu i další Francouz  z jiné výpravy, Jean-Marc Boivin (37). Nahoru si vynesl paraglidové nádobíčko, počkal na vhodný vítr a o 15 min. později přistál o 2.000 m níž na Cwm. Vhodný sestupový nástroj.

Slováci  se rozhodli vylézt vylezli alpským stylem a bez kyslíku Boningtonovu cestu z r. 1975 v JZ stěně. Jako aklimatizaci zvolili Lhotse, na vrchol vylezli 28.9.1988 Dušan Becík (34) a Josef Just (33). Peter Božík (34) a Jaroslav Jaško (26) skončili nad Jižním sedlem v 8.050 m. Tato příprava byla možná až příliš drsná a sebrala jim hodně sil.

Devět dnů poté se čtveřice vypravila do JZ stěny Everestu. Postup se zdržel, museli 3x bivakovat ve výšce nad 8.000 m. Čtvrtý den, 17.10.1988, dolezli na Jižní vrchol a Josef Just v 13:40 i na vrchol hlavní. Všichni zcela vyčerpaní následně sestupovali k Jižnímu sedlu. Počasí se zhoršilo, viditelnost byla najednou pár metrů. Poslední kontakt vysílačkou proběhl ještě nad 8.000 m. Pak se po čtveřici slehla zem, jejich těla se dodnes nenašla. Tragédie vzbudila v tehdejším socialistickém Československu bouřlivé reakce, někteří papaláši volali i po plošném zákazu všech himálajských expedic. Což naštěstí neprošlo.

Dušan Becík (1954 - 1988, †34) přešel mimo jiné v r. 1980 v zimě hlavní hřeben Tater. V r. 1985 vylezl v zimě na Čo Oju a dále v r. 1988 Normálkou na Lhotse, ale to jen v rámci aklimatizace na Everest. Výstup Bonningtonovou cestou v JZ stěně ale nakonec skončil jednou z největších katastrof v historii slovenského horolezectví. Na vrchol dolezl jen Jozef Just, zbylí Peter Božík, Jaroslav Jaško a Dušan Becík čekali na Jižním vrcholu. Při následném sestupu všichni ve vánici zahynuli. Becík byl ženatý a měl dceru.

Josef Just (1955 - 1988, †33) vystudoval fakultu tělesné výchovy se zaměřením na horolezectví a pracoval jako metodik v TJ Iames Bratislava. Měl na kontě asi 200 výstupů v Tatrách včetně zimního přechodu hlavního hřebene v r. 1974. V r. 1978 vylezl prvovýstupem Diamirskou stěnou na severní vrchol Nanga Parbat (7.816 m). Následovaly expedice na Kančendžengu (1981) a Everest (1984), na vrchol se ale podívali jiní. V r. 1988 po výstupu na Everest obtížnou JZ stěnou alpským stylem se při sestupu zhoršilo počasí a Just ve vánici společně s dalšími třemi spolulezci navždy zmizel. Byl ženatý a měl 2 děti.

Peter Božík (1954 - 1988, †34), česky Bůžek, vystudoval stavební fakultu a živil se výškovými pracemi. V r. 1984 vylezl společně se Stejskalem a Rakoncajem skvělým prvovýstupem na Lhotse Shar. Ceněné jsou i jeho prvovýstupy západní stěnou Dhaulágirí (1985, jižní pilíř) a JZ hřebenem na K2 v r. 1986 se dvěma Poláky. V r. 1988 zahynul na Everestu spolu s dalšími třemi spolulezci. Po zdolání Boningtonovy cesty alpským stylem jim při sestupu došly síly a doplatili na špatné počasí. Byla to jedna z největších tragédií v historii slovenského horolezectví. Božík byl ženatý a měl 2 syny.

Jaroslav Jaško (1961 - 1988, †26) se vyučil dřevomodelářem a pracoval jako dělník. Zaznamenal ceněné výstupy v Tatrách, Alpách (prvovýstup directissimou Grand Pilier d'Angle), na Pamíru (Pik Komunismu 7.495 m), v Norsku i na Aljašce. V Himálaji se zúčastnil dvou expedic na Everest (1987, 1988). Ta druhá měla za cíl obtížnou JZ stěnou alpským stylem. Na vrchol dolezl pouze Josef Just, zbylí Peter Božík, Dušan Becík a Jaroslav Jaško čekali na Jižním vrcholu. Při sestupu se zhoršilo počasí a ve vánici všichni zmizeli.



Jaroslav Jaško, Lydia Bakewell (NZ), Jozef Just a Dušan Becík

1991

Italové přijeli pod severní stěnu a z ledovce Rongbuk vytvořili novou variantu australské cesty z r. 1984 přes Nortonův kuloár. Lezli obchvatem zleva směrem k Severnímu sedlu bez použití kyslíku. První pokus nevyšel, 7.5. v C4 (8.350 m) měl Fausto De Stefani (39) příznaky otoku mozku a jeho spolulezec Giuliano De Marchi (43) jej následujícího dne dostal do C2. De Stefani byl sotva při vědomí. Záchranná akce v příštích dnech byla úspěšná, De Stefani přežil, ale měl omrzlé nohy a přišel o články u dvou prstů na rukou.

Druhý tým tvořili Battisto Bonali (28) a Čech Leopold Sulovský (37). 17.5.1991 vyrazili v 7 ráno z C4, 2 hodiny jim trvalo přelezení 3 metry vysokého kolmého skalního úseku, ale potom už žádné větší problémy nenastaly a v 15:30 stáli oba na vrcholu. V 19:00 byli zpět v C4 a ve 23:00 se dostali až do C3 (7.550 m).

Battistino Bonali (1962 - 1993, †30) po neúspěšné expedici na Makalu (1988) vylezl novou cestou na Everest (1991) severní stěnou s Leopoldem Sulovským. Byl považován za jednoho z nejlepších italských horolezců 80. a 90. let. V r. 1993 jej v severní stěně peruánského Huascaránu 200 m pod vrcholem pohřbila lavina ledu a kamení.

Leopold Sulovský (1954, 69) vylezl na Nanda Devi (7.816 m, 1981), Pik Lenina (7.134 m, 1985), Pik Komunizmu (7.495 m, 1985) a Pumori (7.161 m, 1996). Z osmitisícovek stál na Dhaulágirí (1990), jako první Čech na Everestu (1991), na Makalu (1993) a na Čo Oju (2009). Později organizoval expedice na K2, Lhotse či a Broad Peak. vystudoval VUT v Brně, obor pozemní stavitelství. Dal se na politiku, byl městským zastupitelem Ostravy a od r. 2012 je senátorem. Je ženatý a má dvě děti.



Battisto Bonali

Leopold Sulovský

Rarášek Fausto De Stefani

1993

  Japonci vylezli poprvé v zimě Boningtonovu cestu v JZ stěně. 18.12.1993 na vrchol vystoupili Fumiaki Goto (28) a Hideji Nazuka (39), v následujících 4 dnech je napodobili ještě 4 další spolulezci. Používali kyslík.

1995

Japonci obarvili další bílé místo na himálajské mapě, přelezli dlouhý a obtížný SV hřeben, byť za použití kyslíku. Expedice se zúčastnilo 13 horolezců, 6 vědeckých pracovníků a 32 Šerpů. Nikam nespěchali, BC v 5.150 m postavili už 22.3. a do ABC v 6.400 m přepravili 10 tun materiálu na hřbetech jaků. Toto je údajně nejvyšší nadmořská výška, kam se se jakové na Zemi jsou schopni dostat. Horolezci nenastupovali do panenského terénu, využili zkušeností dvou britských výprav z r. 1982 a 1988. C4 vybudovali v 7.100 m a C5 v 7.850 m pod 3 věžemi tzv. Pinnacles. Šerpové postupně celou trasu fixovali.

Pak Japonci přelezli během 3 dní všechny 3 Pinnacles a až za nimi postavili na konci dubna C6 v 8.350 m. Poté se všichni stáhli do ABC k odpočinku. 10.5. už stál C7 (8.560 m) na skalách známých jako First Step, které se nachází na Normálce ze Severního sedla. 11.5. ve 4:00 z něj vyrazili k vrcholu Japonci Kijoši Furuno (34), Šigeki Imoto (32) a Šerpové Dawa Tshering (23), Lhakpa Nuru (29), Nima Dorje (40) a Pasang Kami (21). Přelezli Second a Third Step a na nejvyšším bodě stáli už v 7:00. Strávili zde hodinu a pak dokázali sestoupit celým hřebenem až do ABC, kam dorazili v 18:15. Používali nové a lehké kyslíkové láhve, vyrobené v Rusku.



Malé město neboli ABC


First Pinnacle

Second Pinnacle

Third Pinnacle


Hlavní je pořádek v lanech


Šigeki Imoto a Kijoši Furuno na vrcholu

1996

  10.-11.5.1996 zahynulo na Everestu 8 lidí ze 3 různých výprav. Dvě byly komerční a každé se zúčastnili 3 vůdci, 8 klientů a několik šerpských nosičů. Obě expedice stoupaly Normálkou přes Jižní sedlo. Příčinou úmrtí byly časové prodlevy při výstupu a snaha vůdců dostat klienty na vrchol i přes pokročilý čas. K tomu se přidalo zhoršení počasí a sněhová bouře. Své sehrála i nezkušenost klientů a jejich vyčerpání. Zahynuli i oba hlavní organizátoři, Novozélanďan Rob Hall (35) a Američan Scott Fischer (40). Někteří přeživší museli podstoupit rozsáhlé amputace. Událost měla značnou mediální dohru, kde se jednotliví členové obviňovali z pochybení. V r. 2015 vznikl o tragédii i film Everest. Třetí výpravou byli Indové postupující ze severu. Tři se údajně dostali na vrchol, ale pak zmizeli. Mediální pozornosti se jim nedostalo.



Originály a filmoví představitelé (Rob Hall-Jason Clarke)

(Scott Fischer - Jake Gyllenhaal)

Rusové vylezli s kyslíkem novou cestu severní stěnou. Postupovali kuloárem nalevo od standardní severní Normálky vedoucí přes Severní sedlo. Kuloár byl pojmenován podle Nikolaje Zacharova (42), který jej důkladně prozkoumal na podzim 1995. Zúčastnil se i této expedice, ale vrchol mu těsně unikl.

BC byl založen 5.4. v 5.200 m a ABC o týden později v 6.400 m. Ve stěně neustále silně foukalo a ve strmých dolních pasážích často nešlo stát vzpřímeně. C1 vznikl pod římsou v 7.000 m a C2 v 7.400 m. Trasa až sem byla zafixována a tábor zásoben. Kuloár měl sklon asi 45°, ale téměř se v něm nedalo zakládat jištění. S lavinami naštěstí problém nebyl, ale stálou hrozbu představovalo padající kamení. Několikrát musely být opraveny díry ve stanech po létajících projektilech. Naštěstí nebyl nikdo zraněn.

Po odpočinku v BC Rusové 15.5. vyrazili. Čas se krátil, blížil se monzun a proto se rozhodli zbytek dolézt alpským stylem. 17.5. opustila šestice horolezců stany C2 s batohy vážícími 22 kg. Prakticky neustále foukal silný vítr. Pod vrcholem kuloáru v 8.000 m objevili metr širokou lávku, kde vsedě, držíce nohy nad srázem, přečkali noc. Nejtěžší úsek plný hlubokého sněhu museli překonat při výlezu z kuloáru. Už za tmy dolezli na severní hřeben v 8.250 m a napojili se na Normálku. Pod Žlutým pásem postavili stan C4 a den v něm odpočívali, pokud se o něčem takovém dá ve výšce 8.300 m mluvit. V noci se strhla bouře, ale kolem 8:00 ráno se uklidnila.

Šestice se vydala k vrcholu, ale Alexandr Bekasov (34) musel brzy otočit kvůli počínajícím omrzlinám. Pod First stepem začalo mírně sněžit a viditelnost klesla na 10 m. Nad Second stepem Rusové objevili 2 mrtvoly pro povzbuzení nálady. Nikolaj Zacharov (42) a Jevgenij Bakalejnikov (40) vzdali nedaleko pod vrcholem na začátku závěrečného sněhového hřebene a počkali na ostatní. Na nejvyšší bod tak 20.5.1996 v 15:00 vystoupil Pjotr Kuzněcov (38) a o dvě hodiny později Valerij Kochanov (37) a Grigorij Semikolenov (26). Počasí se prudce zhoršilo, došel jim kyslík a brzy zatměli. Pětice pokračovala v sestupu při čelovkách a bloudila skalami Žlutého pásu. Nakonec všichni se štěstím dorazili ve 22:00 do C4.

Následujícího dne sestoupili standardní cestou přes Severní sedlo. Semikolenov pak přišel o 3 prsty na nohou kvůli omrzlinám.

Pjotr Kuzněcov (1958 - 2006, †48) byl několikanásobný ruský šampion v horolezectví. Do himálajské historie se zapsal dvěma mimořádně náročnými prvovýstupy na Everest, v r. 1994 Zacharovovým kuloárem a v r. 2004 středem severní stěny. Stejně těžký byl prvovýstup na Lhotse Middle v r. 2001, tehdy poslední nezlezený (takzvaný) osmitisícový vrchol. Kuzněcov stál i na vrcholu Čo Oju (1991, východní hřeben, prvovýstup) a Dhaulágirí (1992, Normálka). V r. 2003 byl na expedici v Antarktidě. Za svou horolezeckou činnost a popularizaci sportu mezi mládeží dostal nepřeberně diplomů a ocenění. Zahynul v r. 2006 v lavině na K2. Měl manželku a 3 děti.

Valerij Kochanov (1958, 65) promoval jako biolog na univerzitě v Krasnojarsku a kromě toho se živil i jako horský záchranář. Vylezl na všechny sedmitisícovky v bývalém SSSR, za což dostal titul Sněžný leopard. V r. 1990 se zúčastnil prvního přelezu Jižní stěny Lhotse, ale na vrchol se nedostal. V r. 1996 vylezl na Everest novou cestou Zacharovovým kuloárem. O dva roky později byl členem výpravy, která přešla na lyžích z Ruska přes Severní pól do Kanady. Přechod trval 4 měsíce a účastníci si sáhli na dno. Kochanov potom prý dlouho nemohl snést společnost lidí. Po r. 2000 vylezl z vyšších vrcholů ještě na Mustag-Ata (7.546 m) a Pumori (7.145 m).

Grigorij Semikolenov (1969, 54) vylezl na Pik Lenina (7.134 m). Díky své mimořádné kondici byl vybrán do expedice na Everest v r. 1996, kde stanul na vrcholu po přelezu nové cesty Zacharovovým kuloárem. Musel však podstoupit amputace kvůli omrzlinám a i díky tomu už další osmitisícovky nepřidal.



Pjotr Kuzněcov
 
Valerij Kochanov
 
Grigorij Semikolenov

  Ital Hans Kammerlander (39) vyrazil 23.5. v 17:00 z ABC pod Severním sedlem. Na sedle byl ve 20:00. Pokračoval do připraveného C1 v 7.700 m. Zde si vzal jen lehké 1 kg lyže, litr čaje, čelovku a náhradní baterky a s tímto rizikovým pidinákladem stoupal k vrcholu. Na něm stál 24.5.1996 v 9:40, po 17 hod. z ABC. Stejnou trasou sjel na lyžích, byť s několika přerušeními kvůli skalnatému terénu. V ABC byl v 16:30 téhož dne.

Hans Kammerlander (1956, 67) zdolal 12 osmitisícovek, 7 z nich s Reinholdem Messnerem. Spolu přetraverzovali Gašerbrumy I a II bez sestupu do BC. Pozornost vzbudil i jeho částečný sjezd Everestu na lyžích (1996). Do Koruny mu chybí jen Manáslu a Šiša Pangma (tam byl ale na centrálním vrcholu 8.008 m). Z dalších pěkných kopců má na kontě Nuptse (7.804 m), Muztagh Ata (7.546 m) a třikrát Ama Dablam (6.856 m).



Hans Kammerlander
 
Selfie na vrcholu před sjezdem

1998

  Šerpa Kaji (35) vylezl 17.10.1998 z BC na vrchol za 20,5 hodiny. Kyslík použil až při sestupu. Výstup je ale zpochybňovaný.

1999

  Američané vypravili průzkumnou expedici s cílem nalézt tělo George Malloryho, který zde zahynul před 75 lety. A byli úspěšní, jeho poměrně zachovalé ostatky objevili v 8.157 m ve svahu s 30° sklonem. Bohužel nenašli fotoaparát, který by možná dal odpověď na věčnou otázku, zda byl na vrcholu Everestu jako první. Tělo jeho spolulezce Andrewa Irvina se nenašlo dodnes. Američané ostatky přikryli mohylou z kamení a jen tak mimochodem dva z nich vylezli 2 týdny poté na vrchol.



Malloryho ostatky...

... po 75 letech

  Šerpa Babu Chiri (33) rozbalil 6.5.1999 na vrcholu stan a strávil zde 21 hod. bez kyslíku.

Babu Chiri (1965 - 2001, †35) vylezl 10x na Everest a držel zde i dva rekordy - nejrychlejší výstup za 16:56 hod. a nejdelší pobyt na vrcholu bez kyslíku - 21 hod. Narodil se v malé šerpské vesnici a jelikož nikde v okolí nebyly školy, naučil se sám číst a postupně mluvit anglicky. Jeho snem bylo šerpskou školu postavit, což se mu splnilo. Bohužel se neradoval dlouho, krátce po dokončení stavby při své 11. expedici na Everest spadl poblíž C2 v 6.500 m do trhliny a zabil se. V Káthmandú má dnes menší muzeum se svou sochou. Měl 6 dcer a vymřel po přeslici.



Šerpa Babu Chiri

Babustan na vrcholu Everestu

2004

Rusové přelezli novou cestu v severní stěně mezi Nortonovým a Hornbeinovým kuloárem. Cesta je sice nazývaná directissima, ale o její přímosti minimálně v horních pasážích by se dalo s úspěchem pochybovat. Každopádně se jednalo o jednu z nejobtížnějších cest na osmitisícovky vůbec a to přesto, že Rusové používali kyslík.

BC založili 30.3. v 5.200 m a pak dva ABC v 5.600 m a 6.200 m. Počasí bylo pěkné a nebezpečí lavin nízké. Stěnou však létaly kameny, obzvlášť odpoledne, kdy svah rozehřívalo slunce. Čtyři týmy se střídaly ve fixování cesty, ale po poledni raději všichni zalezli do alespoň částečně chráněných stanů. C1 vznikl v 7.100 m a C2 po periodě špatného počasí až 6.5. v 7.500 m. O 6 dní později stál C3 v 7.800 m pod Hornbeinovým kuloárem. Ačkoliv fixování cesty až sem bylo hodně nebezpečné, těžké skalní pasáže právě začínaly a to se neobešlo bez umělého kyslíku.

Rusové museli nejprve překonat úsek šedých skal. Tady je těsně minuly dvě kyslíkové láhve, které kdosi v euforii hodil z vrcholu do hlubin. Jak vidno, ani Everest není vůči magorům imunní. 19.5. vznikl C4 v 8.250 m pod Žlutým pásem. Když bylo přelezeno prvních 100 m žlutých skal, zhoršilo se počasí. Nicméně Rusové už byli dostatečně vysoko, aby mohli uvažovat o vrcholovém útoku. 5 km (!) fixů bylo nataženo až do 8.400 m.

Následně se podařilo překonat celý Žlutý pás a C5 byl postaven v 8.530 m až pod úpatím poslední obtížné skalní pasáže, tzv. Grey Stepu. Dva dny se pokoušela trojice horolezců přelézt skály obtížnosti VI, ale to se v této výšce ukázalo nad jejich síly. Další prodlevy by byly kritické, docházel kyslík a museli přežít už třetí noc bez spacáků. Proto bylo rozhodnuto uhnout doleva k Nortonovu kuloáru a Grey step obejít. Zde se napojili na Messnerovu cestu z r. 1980. Pak už bez výraznějších potíží dolezli 30.5.2004 v 8:00 na vrchol Andrej Marijev (33), Pavel Šabalin (43) a Uzbekistánec Iljas Tukvatulin (45). Následující den je napodobili ještě Pjotr Kuzněcov (46), Gleb Sokolov (50) a Jevgenij Vinogradskij (57) a 1.6. i Viktor Bobok (43) a Viktor Volodin (41). Všichni sestoupili standardní cestou přes Severní sedlo, kde jiná ruská expedice postavila stan v 8.300 m.

Andrej Marijev (1971, 53) vylezl novými cestami na Everest (2004) a K2 (2007). Kromě toho má na kontě řadu výstupů na Pamíru, Kavkaze i v Alpách. Dostal titul Zasloužilý mistr sportu, je ženatý a má dvě děti.

Pavel Šabalin (1961, 63) je elektroinženýrem, dělá i horolezeckého trenéra, rozhodčího a funkcionáře v řadě organizací, i mezinárodních. Po výstupech v Alpách vylezl na yosemitského El Capitana (cestou Zodiac). V r. 2004 zdolal Everest novou těžkou cestou v severní stěně a v r. 2007 přidal i K2 západní stěnou. Celkem vylezl 9 vrcholů nad 7.000 m. Při prvovýstupu na nejvyšší horu Kazachstánu Chan Tengri (6.995 m) severní stěnou v r. 2005 přišel o několik omrzlých článků prstů na rukou.

Iljas Tukvatulin (1958 - 2012, †54) promoval jako fyzik na univerzitě v Taškentu a pracoval jako vývojář a designér vědeckých přístrojů, i pro kosmické účely. Dvakrát vylezl na Everest, v r. 1998 severní Normálkou a v r. 2004 novou cestou severní stěnou. Druhým skvělým zápichem byla západní stěna K2 v r. 2007. Z ostatních výstupů stojí za zmínku severní stěna Chan Tengri (6.995 m) nebo severní stěna Aksu VI (5.217 m). Iljas zahynul pod lavinou v severní stěně Annapurny v r. 2012.



Andrej Marijev
 
Pavel Šabalin
 
Iljas Tukvatulin


Druhá ruská vlna na vrcholu Everestu 31.5.

2005

  Francouz Didier Delsalle (48) přistál 14.5.2005 jako první na vrcholu ve vrtulníku. Druhý den přistání zopakoval, aby jeho pokus nemohl být označen za náhodu. Kupodivu nepoužil nějaký speciální prototyp, ale sériově vyráběný lehký vrtulník, ze kterého pouze odstranil nepotřebné věci kvůli lehčí váze.

2008

  Číňané vynesli na vrchol Olympijský oheň u příležitosti her pořádaných toho roku v Pekingu. 8.5. vystoupilo na vrchol celkem 28 Číňanů a 19 z nich vytvořilo na posledních metrech u vrcholovou štafetu. Je možné, že při výstupu oheň několikrát zhasl, ale o tom se určitě nemluvilo. Celou tuto bombastickou parádu provázela řada opatření. Žádná výprava toho roku na jaře nedostala z Tibetu povolení k výstupu. Dokonce i Nepálové ze strachu z diplomatických rozepří zakázali v kritických dnech komukoliv ze své strany vystoupit nad C2 v 6.400 m, na což dohlíželi ozbrojení vojáci.

2009

Jihokorejci prostoupili nový směr v JZ stěně vlevo od ruské cesty z r. 1982. V horních partiích se napojili na západní hřeben. Používali kyslík. Nezmar Park Young-Seok (45) přivedl pod JZ stěnu už dvě výpravy. První v r. 2007 skončila poté, co v 8.000 m zabila lavina dva horolezce a druhá v r. 2008 v 8.400 m kvůli podzimním bouřkám. Až napotřetí mu to vyšlo.

Sporý 5-členný tým vybudoval BC 29.3. pod ledopádem Khumbu v 5.350 m a na Cwm pak C1 v 6.000 m a C2 v 6.500 m. Dále trasa pokračovala vysněženým žlabem až do 7.800 m. Počasí bylo pěkné a riziko lavin nízké, padaly tu však kameny. C3 vznikl v 7.350 m a C4 v 7.800 m. Některé úseky měly sklon až 60°. Korejci zde výhodně použili asi polovinu fixů z předchozí loňské výpravy. Z C4 vedla na západní hřeben rampa se sklonem místy až 85° a jeden skalní schod měl obtížnost VI. Úsek se podařilo zafixovat a pak Korejci sestoupili k odpočinku. Jeden z nich se rozhodl nepokračovat kvůli dýchacím potížím.

Zbylá čtveřice ve složení Park Young-Seok, Jin Jae-Chang (42), Kang Ki-Seok (30) a Šin Dong-Min (35) se pokusila 8.5. postavit C5, ale neuspěla kvůli silnému větru. Až 19.5. všichni dolezli na západní hřeben do 8.296 m a C5 pak postavili o kousek výš v 8.350 m. Našli tu ještě ruské kyslíkové láhve z r. 1982.

20.5.2009 po půlnoci vyrazili všichni k vrcholu. Každý nesl 2 kyslíkové láhve a batohy vážily 20-30 kg. Měli s sebou i 500 m lan, které využívali hlavně k jištění druholezců. Museli překonat obtížné skalní pasáže, ale v 15:00 nakonec všichni stáli na vrcholu. Sestoupili Normálkou přes Jižní sedlo, kde v tu dobu operovala řada expedic.

Park Young-seok (1963 - 2011, †47) vylezl v letech 1993-2001 na všech 14 osmiček (tzv. Koruna Himálaje), trvalo mu to pouhých 8 let a 2 měsíce. Při některých výstupech ale používal kyslík. Rychleji to dokázali jen další Jihokorejec Kim Chang-ho a Polák Kukuczka. V r. 1997 vylezl na 4 osmičky, byť ty lehčí (oba Gašerbrumy, Čo Oju, Dhaulágirí). Následně zdolal i nejvyšší vrcholy všech kontinentů (tzv. Koruna Země) a byl i na severním a jižním pólu. Zkompletoval tak jako první něco, čemu se začalo říkat Grand slam dobrodruhů. Na Everest se vydal ještě 2x, v r. 2006 přetraverzoval vrchol ze Severní Normálky na Jižní, v r. 2009 vytvořil novou cestu JZ stěnou. Žádné stromy ale nerostou do nebe. V r. 2011 se pokoušel přelézt novou cestu na Annapurnu. Jeho tříčlenný tým se ale musel obrátit už v 6.400 m kvůli padajícímu kamení a při sestupu všichni zmizeli beze stopy.



Šin Dong-Min, Kang Ki-Seok a Park Young-Seok; všichni zahynuli na Annapurně v r. 2011



Horolezectví sice nejsou žádné dostihy, ale Everest má tak výjimečnou pozici, že se časem stal terčem sběratelů rekordů všeho druhu (2019):

  Nejvíckrát na vrcholu: 24x, Šerpa Kami Rita.
  Nejdelší pobyt na vrcholu: 32 hod., Šerpa Kumar Rai (s kyslíkem); 21 hod., Šerpa Babu Chiri (bez kyslíku).
  Nejvíce výstupů bez kyslíku: 10, Šerpa Ang Rita.
  Nejrychlejší výstup na vrchol z nepálského BC bez kyslíku: 10:56:46 hod., Šerpa Lhakpa Gelu, 26.5.2003.
  Nejrychlejší výstup na vrchol z tibetského BC bez kyslíku: 16:45 hod., Ital Hans Kammerlander, 24.3.1996.
  Nejvíce úmrtí v jeden den: 22 (lavina z Pumori do BC v důsledku zemětřesení, 25.4.2015)
  Nejstarší muž na vrcholu: 80 let, 224 dní. Japonec Juičiro Miura, 23.5.2013.
  Nejstarší žena na vrcholu: 73 let, 180 dní. Japonka Tamae Watanabe, 19.5.2012.
  Nejmladší na vrcholu: 13 let, 10 měsíců, 10 dní. Američan Jordan Romero, 22.5.2010.
  Nejvíce lidí na vrcholu v jeden den: 244, 19.5.2012
  První výstup bez kyslíku: Ital Reinhold Messner a Rakušan Peter Habeler, 8.5.1978.
  První sólo (zároveň bez kyslíku): Ital Reinhold Messner, 20.8.1980.
  První zimní výstup: Poláci Krzysztof Wielicki a Leszek Cichy, 17.2.1980.
  První výstup 3 cestami: Ind Kushang Sherpa, 1993-1999, J sedlo, S sedlo, Vých. stěna.
  První slet z vrcholu paraglidem: Francouz Jean-Marc Boivin, 26.9.1988.
  První kompletní sjezd na lyžích: Slovinec Davo Karničar, 7.10.2000.
  První sjezd na snowboardu: Francouz Marco Siffredi, 23.5.2001.
  První přistání vrtulníkem na vrcholu: Francouz Didier Delsalle, 14.5.2005.
  První svatba na Everestu: Napálci Pem Dorjee a Moni Mulepati, 30.5.2005.
  První dvojčata na Everestu zaráz: Indové Tashi a Nungshi Malikovi, 19.5.2013.



Na vrcholu stálo do konce r. 2018 celkem 13 Čechů. Největší hodnotu má hned první výstup, Leopold Sulovský lezl částečně novou trasou. Všichni ostatní použili buď Normálku z jihu nebo 'těžší' Normálku přes Severní sedlo. Zajímavé je, že všichni lezli v květnu a 11 ze 13 bylo na vrcholu v rozmezí 14-19.5. Legendy praví, že tehdy je na Everestu pořád hezky.

  1991 - Leopold Sulovský (37), severní stěna, prvovýstup
  1996 - Josef Nežerka (41), Severní sedlo
  1998 - Radek Jaroš (34), Severní sedlo
  1998 - Vladimír Nosek (34), Severní sedlo
  2002 - Miroslav Caban (38), Severní sedlo
  2005 - Pavel Trčala (27), Severní sedlo s kyslíkem
  2006 - David Fojtík (32), Severní sedlo
  2007 - Klára Poláčková-Kolouchová (28), Severní sedlo s kyslíkem
  2007 - Pavel Bém (43), Normálka s kyslíkem
  2010 - Karel Mašek (45), Normálka s kyslíkem
  2012 - Vít Morava (52), Normálka s kyslíkem
  2018 - Ivo Grabmüller (55), Normálka s kyslíkem
  2018 - Miroslav Hrad (40), Normálka s kyslíkem
  2022 - Tomáš Otruba (49), Normálka s kyslíkem
  2023 - Martin Jáchym (39), Normálka s kyslíkem
  2023 - Eva Perglerová (49), Normálka s kyslíkem