Systematičtější průzkumy Himálaje začaly až po r. 1800, kdy Britové postupně kolonizovali Indii. Po sérii knih a článků britských badatelů začala Indická geografická společnost (Survey of India) s triangulačním měřením význačných himálajských vrcholů. Od r. 1808 tak byla za nejvyšší horu považována Dhaulágirí a od r. 1848 Kančendženga. Že je Everest vyšší zjistili kartografové až v r. 1852, ale tato informace se dostala na veřejnost až o 4 roky později po sérii dalších upřesňování a výpočtů. Výšku se tehdy podařilo stanovit překvapivě přesně na 8840 m. Od té doby má svět nezpochybnitelnou střechu. Ale tehdy se ještě nejmenovala Everest.

S vymýšlením názvů se zeměpisci nepárali, většinou kopec označili písmenem a číslem. Dodnes se nám dochovalo K2 - K jako pohoří Karákoram a 2 jako pořadové číslo, nikoliv druhá nejvyšší hora. Everestu bylo přiděleno 'b' a pak 'Peak XV'. Svoje dnešní jméno dostal až v r. 1865 po siru Georgi Everestovi. Tento zeměměřič a pozdější viceprezident britské Královské geografické společnosti byl v r. 1830 jmenován do bizarní funkce Generální průzkumník Indie a 'svou' horu nikdy na vlastní oči nespatřil. Ne každý ale tento anglický název uznává. Někde se používá tibetské Chomolungma (Bohyně Matka země), jinde zase šerpské Sagarmatha (Hlava nebes). Pro většinu světa ale platí původní název.

Everest je 2x vyšší než Matterhorn a dokonce 6x vyšší než Praděd. Přesná výška hory je ovšem sporná. Zemské desky pracují a mění se i ledovce. Everest údajně roste o 3-5 mm za rok, takže někdy kolem r. 6000 má šanci stát se první pozemskou devítitisícovkou. Ale jiné zdroje zase uvádějí, že vrchol klasá. Tak se nechme překvapit.

První pokusy o zlezení hory začaly po 1. Světové válce. Britové sem podle hesla 'Buď Everest dobudeme my nebo nebo nebude dobyt vůbec' vyslali 3 expedice. Museli postupovat ze severu z Tibetu, Nepál tehdy byl pro cizince uzavřený. V r. 1921 se dostali do Severního sedla, v r. 1922 nad něj do výšky 8.300 m a v r. 1924 do 8.550 m. Účastníkem všech tří expedic byl nezmar George Mallory. Na té poslední se vydal k vrcholu s Andrewem Irvinem a zmizeli beze stopy. Což zavdalo podnět ke spekulacím, že na vrcholu byli jako první právě oni. Ale to je velmi nepravděpodobné. Malloryho ostatky našla v r. 1999 americká expedice v severních srázech, Irvinovy dosud objeveny nebyly.

Do 2. Světové války se Britové vrátili k Everestu ještě 4x, ale pokaždé neúspěšně. Severní strana se zdála zapovězená. Nové možnosti nastaly po válce, kdy se Napál cizincům otevřel a Číňané pro změnu uzavřeli Tibet. V r. 1951 objevila britská expedice cestu přes Jižní sedlo. O rok později ji následovaly dvě švýcarské výpravy a jejich snaha skončila v 8.600 m. Na r. 1953 měli povolení opět Britové a 29. května 1953 konečně stanuli na vrcholu novozélanďák Edmund Hillary a Šerpa Tenzing Norgay. Everest se tak stal po Annapurně (1950) druhou vylezenou osmitisícovkou.

Dnes vede na vrchol asi 17 cest s různými variantami. Drtivá většina horolezců používá dvě zmíněné, přes Jižní nebo Severní sedlo. A často už se ani o horolezce nejedná. Z výstupu na nejvyšší horu světa se stala komerce a na bohatých klientech se zde přiživuje spousta agentur. Na vrcholu stanou řádově stovky lidí ročně, většina používá kyslík a služby výškových nosičů, kteří jim staví stany a fixují trasu. V jarní sezóně stojí před vrcholem fronty, lezou sem i děcka a důchoďáři. Ale to je nevyhnutelný vývoj. Jednoho dne bude nahoru jezdit lanovka a nepálský HDP zažije opět období růstu.

Everest zaznamenal i úspěšné zimní výstupy, Šerpa Kami Rita byl nahoře 24x a Nepálec Kumar Rai strávil na vrcholu 32 hodin. Někteří jej sjeli na lyžích a jiní zase překonávali rekordy v rychlosti výstupu. I to je důkazem mimořádné pozornosti, kterou Everest přitahuje. Je nejen nejvyšší, ale i nejznámější horou světa. Jen tou nejtěžší se nikdy nestane, tento primát má druhá v pořadí K2. Ale i přes relativní technickou nenáročnost je výstup stále velmi nebezpečný díky nadmořské výšce, mrazu, vrtochům počasí a řadě dalších faktorů.

Ještě jeden primát Everest má - s přehledem nejvyšší počet mrtvých ze všech ostatních osmitisícovek. Do r. 2019 si připsal asi 300 obětí, více než trojnásobek oproti druhé K2. To je ale způsobeno velkou návštěvností a oblibou, vysoce převyšující všechny ostatní. Fatality rate (poměr mrtvých ku počtu úspěšných výstupů) má 3,5%, což je naopak na osmičkách jedno z nejnižších čísel. Za poslední roky se průměrný počet obětí pohybuje okolo 6 ročně a to není zase tak vysoký počet. S tímto slabým výsledkem se nehodlají spokojit hlavně laviny v nižších polohách. Dvě takové poblíž BC ve výšce kolem 5.500 m v letech 2014 a 2015 zahubily 15 resp. 14 lidí. Co se týká absolutního pořadí, ještě vyšší počet obětí mají alpští velikáni. Matterhorn přes 500 a Mont Blanc dokonce zhruba 7.000. I tato čísla jsou způsobena značným přemnožením přesahujícím výstupové možnosti.

Everest je horou tří tváří resp. stěn - severní, východní (známá též jako Kangshung) a JZ. Tyto stěny jsou lemovány rovněž třemi hlavními hřebeny - západním, SV a JV. Všechny stěny i hřebeny už byly přelezeny, ale přesto se i na Everestu najdou výzvy do budoucna.

Výstupy    2	Fotogalerie (83)

1. JZ stěna

2. Trojlístek velikánů ze západu

3. Severní stěna

4. Východní stěna

5. Severní a JZ stěna Everestu a dvě klíčová výstupová sedla

6. Everest z jihu od Lhotse

Himálaj    Vrcholy    Mount Everest (výstupy)