Výstupy na Šišu Pangmu (8.027 m)
Prvovýstupy a významné pokusy
2.5.1964 SV stěna 10 Číňanů: Xu Jing, Chang Chun-yen, Chen San, Cheng Tian-liang, Dorje, Migmar Zhaxi, Soinam Dorje, Wang Fuzhou, Wu Tsung-yue, Yun Deng. Dnešní Normálka.
13.10.1980 SV stěna Rakušané Egon Obojes a Ewald Putz. Traverz na JV hřeben a jím na vrchol.
28.5.1982 JZ stěna Britové Alex MacIntyre, Doug Scott a Roger Baxter-Jones. JZ stěna, pravý žlab.
10.10.1982 S hřeben Japonci Makato Hara, Hiro Komamija a Hirofumi Koniši. Prvovýstup na centrální vrchol.
18.9.1987 Z hřeben Poláci Artur Hajzer a Jerzy Kukuczka.
18.9.1987 S hřeben Mexičané Carlos Carsolio a Elsa Avilová, Ekvádorec Ramiro Navarrete a Poláci Ryrick Warecki a Wanda Rutkiewiczová. Traverz z cent. na hl. vrchol.
19.9.1987 SZ stěna Brit Alan Hinkes a Američan Steve Untch. Centrální žlab.
19.10.1989 JZ stěna Slovinci Andrej Štremfelj a Pavle Kozjek. Centrální pilíř vpravo.
20.10.1989 JZ stěna
JV hřeben
Slovinci Viktor Groselj a Filip Bence.
12.5.1990 SZ stěna Francouzi Benoit Chamoux, Yves Detry, Pierre Royer, Frédéric Valet, Čech Josef Rakoncaj, Brit Alan Hinkes a Ital Mauro Rossi. Levý žlab na centrální vrchol.
3.10.1990 JZ stěna Švýcaři Erhard Loretan a Jean Troillet a Polák Wojciech Kurtyka. Levý žlab na centrální vrchol.
7.10.1993 JZ stěna Polák Krysztof Wielicki. Pravý žlab, pravá větev.
9.10.1994 SZ stěna Francouz Jean Christophe Laffaile. Pravý kuloár na západní vrchol.
24.9.1995 JZ stěna Španělé Carles Figueras a Josep Permané. Cesta Girona, bez vrcholu.
1.11.2000 JZ stěna Španělé Eloi Callado a Eduard Sánchez. Západní vrchol.
5.5.2002 JZ stěna Jihokorejci Yeon-Ryong Kang a Jung-Hun Park. Centrální pilíř vlevo.
24.5.2002 SV stěna Rusové Sergej Bogolomov a Vladimir Olejnik. Traverz stěnou na JV hřeben.
16.4.2011 JZ stěna Švýcar Ueli Steck. Dokončení cesty Girona z r. 1995.



1. SV stěna



2. SZ stěna



3. JZ stěna


Šiša Pangma je nejnižší osmitisícovkou a její Normálka je považována za jednu z nejsnadnějších. Proto je velmi populární mezi průměrnými nebo v Himálaji začínajícími horolezci. Spousta z nich navíc končí už na centrálním vrcholu vynechávajíce nepříjemný traverz po ostrém sněhovém hřebeni na vrchol hlavní. To je ale omastek, za úspěšný výstup by mělo být považováno pouze dosažení hlavního vrcholu. Výhodou Šiša Pangmy je i skvěle přístupný BC po silnici. Na vrchol vede v současné době více než desítka cest s různými variantami. Neolezená je už jen východní strana hory, zřejmě by šly přidat i nějaké průstupy v SZ stěně.

1921

  Členové britské expedice k Everestu byli pravděpodobně prvními Evropany, kteří spatřili Šišu Pangmu. Bylo to sice ze vzdálenosti 45 km, ale horolezec Henry Morshead si ji zanesl do mapy jako Gosainthan s výškou 8.013 m, což je v dobré shodě s dnešními 8.027 m.

1945 - 1954

  Rakouští horolezci Heinrich Harrer a Peter Aufschnaiter byli zatčeni Brity v r. 1939 pod Nanga Parbat po začátku 2. Světové války. Při útěku ze zajetí v r. 1945 prošli kolem Šiša Pangmy ze severu. Aufschnaiter pak oblast zkoumal i v letech 1950 a 1954, pořídil skicy i mapy.

1950 - 1952

  Švýcarský geolog Toni Hagen přeletěl v. 1950 kolem hory v průzkumném letadle a pořídil fotografie JZ stěny. O dva roky později se vrátil a vystoupil až do sedla, které dnes nese jeho jméno. Odtud pořídil další fotografie hory z jihu a zpřesnil mapy.

1964

Číňané uzavřeli v r. 1950 Tibet. Šišu Pangmu si bedlivě střežili a nikomu nevydávali povolení k výstupu. V letech 1961 a 1963 vyslali ze severu tři průzkumné výpravy, při kterých byla dosažena výška 7.160 m. A pak začal cirkus. Až k hoře byla postavena silnice překračující několik sedel nad 5.000 m a místo BC byl postaven spíš malý Peking. Nechyběly laboratoře, radiostanice, kantýna nebo obří stan na schůze a promítání motivačních filmů. Kromě asi 50 horolezců se zde shromáždilo dalších 150 geologů, meteorologů, psychologů, nosičů a různých stranických podržtašků, kteří dohlíželi na zdárný ideový průběh expedice.

Ale opravdový komunista nezná slovo neúspěch. Společným úsilím bylo postaveno šest výškových táborů, BC 18.3. v 5.000 m, C1 v 5.300 m, C2 (ABC) v 5.800 m, C3 v 6.300 m, C4 v 6.900 m, C5 v 7.500 m a poslední C6 v v 7.700 m. Z BC až na vrchol to bylo dlouhých 36 km. 25.4. opustilo BC 13 horolezců a 1.5. dorazili do C4. 2.5.1964 pak dolezlo na vrchol za krásného počasí 10 lidí: vedoucí Xu Jing, Chang Chun-yen, Chen San, Cheng Tian-liang, Dorje, Migmar Zhaxi, Soinam Dorje, Wang Fuzhou, Wu Tsung-yue a Yun Deng. Zanechali zde státní vlajku i bustu Velkého kormidelníka Mao Ce-tunga na věčné časy. Lezli severním hřebenem a zřejmě nepoužívali kyslík. Jejich cesta se stala Normálkou. Jenže - Číňané nepořídili žádné průkazné fotografie (resp. tyto byly zřejmě pečlivě cenzurovány) a dnes se má za to, že stáli pouze na centrálním vrcholu. Nicméně poslední osmitisícovka se tímto datem považuje za zdolanou.

Xu Jing (1927 - 2011, †84) se horolezectví učil od Rusů v 50. letech. V r. 1956 v rámci společné expedice vylezl na Muztagh Ata (7.509 m) v Karákoramu. V r. 1960 dělal zástupce vedoucího čínské expedice na Everest, dolezl do 8.500 m. V r. 1964 velel čínské expedici na Šiša Pangmu a dolezl i na vrchol. Pak vedl ještě několik další výprav. Působil jako zástupce vedoucího Čínského horolezeckého svazu.

Wang Fu-Zhou (1935 - 2015, †80) byl geologem. V r. 1958 vylezl na Pik Lenina (7.134 m) a o rok později na tibetskou sedmičku Muztagh Ata (7.509 m). V r. 1960 slavil úspěch na Everestu po čínském prvovýstupu ze Severního sedla. Jeho druhým velkým zápichem byla Šiša Pangma, kde v r. 1964 dovršil prvovýstup s dalšími devíti spolulezci. Žádný větší počin už poté nepřidal.



Čínská eskadra na vrcholu


Xu Jing
 
Wang Fuzhou
 
Junko Tabei

1980

  Němci  dostali jako první gastarbeitři povolení a zopakovali čínskou cestu. 7.5.1980 stáli na vrcholu Michael Dacher (46), Wolfgang Schaffert (31), Günter Sturm (40) a Fritz Zintl (48), o pět dní pozdějí ještě Sigi Hupfauer (39) a Manfred Sturm (44).

Rakušané Egon Obojes (37) a Ewald Putz (31) přelezli novou cestu v SV stěně. Nad severním sedlem uhnuli z čínské cesty doleva, traverzovali pod vrcholem až na JV hřeben a jím se dostali nahoru. Na nejvyšším bodě stáli 13.10.1980 v 17:00. O kus za nimi lezl ještě Paul Alf (32) a i přes pozdní hodinu trval na tom, že vyleze alespoň na centrální vrchol. Poté sestupoval už za tmy, uklouzl a zřítil se. Následujícího dne jej členové expedice našli v bezvědomí, se zlomenými oběma kotníky, několika žebry a s holýma rukama bez rukavic. Čtyři dny trval jeho přesun do BC, odkud se džípem dostal do civilizace. Jako zázrakem přežil.

1981

  Japonka  Junko Tabei (41) vylezla na Šišu Pangmu jako první žena. Se dvěma čínskými nosiči stáli na vrcholu 30.4.1981. Lezli Normálkou a bez kyslíku.

Junko Tabei (1939 - 2016, †77) vystudovala anglickou literaturu. V r. 1975 vystoupila jako první žena na Everest. Lezla Normálkou z jihu a s použitím kyslíku. Následně přidala i nejvyšší hory ostatních kontinentů, čímž jako první žena dovršila tzv. Korunu planety. V r. 1981 vylezla ještě na Šiša Pangmu a v r. 1996 na čo Oju. Dále měla na kontě Pik Komunismu (7.495 m), Pik Korženěvské (7.105), Pik Lenina (7.134 m), Pik Pobědy (7.439 m) a Chan Tengri (6.995 m). Měla 2 děti, zemřela na rakovinu pobřišnice.

Italové Reinhold Messner (36) a Friedl Mutschlechner (31) zvolili Normálku, ale v horních pasážích podlezli centrální vrchol a vydali se rovnou na hlavní, čímž vytvořili drobnější variantu. I tak to bylo na Messnera v těch časech překvapivě málo ambiciózní. Na vrcholu stáli 28.05.1981.

Reinhold Messner (1944, 79) je pravděpodobně nejlepším výškovým horolezcem všech dob. Jako první získal Korunu Himálaje (1970-1986) a proslul svými inovativními výstupy. Má na kontě první výstup na Everest bez kyslíku, první sólovýstup na osmitisícovku (Nanga Parbat), první sólo na Everest, první osmitisícovku alpským stylem (Gašerbrum I), první traverz dvou osmiček bez sestupu do BC (GII a GI), první přelez obávané Rupálské stěny (Nanga Parbat), prvovýstupy na Annapurně, Manáslu atd. Při žádném z výstupů nepoužil kyslík. Kromě toho vylezl na nejvyšší hory všech světadílů (Koruna světa), přešel poušť Gobi (2.000 km), Grónsko (2.200 km) nebo Antarktidu (2.800 km). Kupodivu žije dodnes. Založil několik muzejí (Messner Mountain Museum) s horolezeckými relikviemi. V letech 1999-2004 byl poslancem Evropského parlamentu za italské Zelené. Je podruhé ženatý, má 4 děti, 3 se svou současnou manželkou.

Friedl Mutschlechner (1949 - 1991, †41) byl považovaný za Kammerlanderova učitele a měl zapsanou spoustu prvovýstupů v Alpách a Dolomitech. V Himálaji vylezl na Šiša Pangmu (1981), Kančendžengu (1982) a Makalu (1986). Pokoušel se i o Čo Oju, Dhaulágirí a K2. Zemřel v r. 1991 na Manáslu pravděpodobně po zásahu bleskem.



Hans Kammerlander, Reinhold Messner a Friedl Mutschlechner

1982

Britové Alex MacIntyre (28), Doug Scott (40) a Roger Baxter-Jones (31) přijeli s plánem poprvé přelézt JZ stěnu. BC založili 17.4. v 5.000 m a ABC v 5.400 m. Jako aklimatizační vrchol si vybrali přilehlou Pungpa Ri (7.486 m), na kterou po dvou bivacích vylezli prvovýstupem JZ stěnou 19.5.1982. Pak se už věnovali hlavnímu bodu programu, výraznému žlabu o sklonu 50-55° končícímu těsně pod vrcholem Šiša Pangmy. Opět potřebovali 2 bivaky a 28.5.1982 se dostali na vrchol. Sestupovali JV hřebenem, na kterém museli ještě jednou bivakovat. Došli až do sedla pod Pungpa Ri, které už znali a z něj sestoupili JZ stěnou.

Alex MacIntyre (1954 - 1982, †28) vypadal jako klasický hippík 60. let, ale patřil k první horolezecké lize. Vyznával alpský styl. Vylezl prvovýstupy na Dhaulágirí (1980, východní stěna) a na Šišu Pangmu (1982, JZ stěna). Dvakrát se neúspěšně pokoušel o Makalu. Zahynul během pokusu o další prvovýstup jižní stěnou Annapurny. Při sestupu do BC z výškového tábora jej zasáhl padající 5-kg kámen a zlomil mu vaz.

Doug Scott (1941 - 2020, †79) se zúčastnil asi 40 velehorských expedic do Asie. Nejznámější je jeho výstup JZ stěnou Everestu s Dougalem Hastonem v r. 1975. V r. 1977 vystoupili s Chrisem Boningtonem jako první na Baintha Brakk (neboli Ogre člili Lidožrout, 7.285 m). Při sestupu si Scott zlomil obě nohy a Bonington dvě žebra. Přesto dokázali týdenní sestup za bouře přežít. V r. 1979 zdolal Scott novou cestou ze severu Kančendžengu a v r. 1982 JZ stěnou Šišu Pangmu. Lezl v malých expedicích a často alpským stylem. Dostal lezeckého Oscara Piolet d'Or za celoživotní zásluhy. Napsal i několik knih o lezení. Byl třikrát ženatý, měl celkem 5 dětí. Zemřel na rakovinu.

Roger Baxter-Jones (1950 - 1985, †35) byl jedním z průkopníků alpského stylu na osmitisícovkách. Má na kontě řadu výstupů ve francouzských Alpách, pracoval v Chamonix i jako vůdce. Z mnoha vrcholů sjel i na lyžích. V Himálaji vylezl na Jannu (7.710 m), prvovýstupem na Šiša Pangmu (1982) a na Broad Peak (1983). Neúspěšně se pokoušel o K2 a Makalu. Jeho častým parťákem byl Doug Scott. Baxter-Jones zemřel s klientem v severní stěně Aiguille de Triolet poblíž Mont Blancu, když se na ně zřítil sérak.



MacIntyre mířící na hlavní vrchol

Scott v JZ stěně


Alex MacIntyre
 
Doug Scott
 
Roger Baxter-Jones

Japonci Makato Hara, Hiro Komamija a Hirofumi Koniši poprvé vylezli 10.10.1982 Normálkou na centrální vrchol. To je ovšem sporné, na něm pravděpodobně stáli už Číňané při tzv. prvovýstupu. Navíc centrální vrchol je snazší než hlavní, takže o žádný zlom v himálajském horolezectví se tady nejednalo.

1983

  Švýcar Fritz Luchsinger vylezl v r. 1956 jako první na Lhotse. Pak si dal dlouhou pauzu a až v r. 1980 vylezl na Dhaulágirí. 28.4.1983 se mu stala osudnou Šiša Pangma, během výstupu zemřel na edém plic. Bylo mu 62.

1987

  Pod horou se sešla pestrá mezinárodní směska. 6 Poláků, 2 Mexičané, 2 Francouzky, Angličan, Američan a Ekvádorec. Šéfa tomuto ansámblu dělal zaběhaný Jerzy Kukuczka, který měl tou dobou na kontě už 13 osmitisícovek. Hned zkraje prohlásil, že 'je jich dost na fotbalový tým, ale příliš mnoho na lezení alpským stylem'. V předvečer výstupu se navíc ukázalo, že každý chce něco jiného a tak se tým rozdělil do tří menších skupin, z nichž každá lezla jinou cestou. A dvě z těchto cest měly být prvovýstupy. K údivu celého horolezeckého světa se vše nakonec podařilo. Nebylo to ale zadarmo, všichni museli strávit 3 týdny v BC kvůli neustálému sněžení. Poté požádali o týdenní odklad konce expedice. Během nuceného pobytu se střídali ve vaření a tak Poláci museli 'žrát i šneky'.

Poláci Artur Hajzer(25) a Jerzy Kukuczka(39) si vybrali alpským stylem a bez kyslíku dlouhý a dosud panenský západní hřeben. Většinu výstupu se brodili hlubokým sněhem a pokud to šlo, vyhýbali se strmým skalním úsekům. Nakonec 18.9.1987 přetraverzovali zatím nezlezený Západní vrchol (7.966 m) a na centrálním se potkali s dalšími 5 členy výpravy z druhé sekce, lezoucími Normálkou. Navíc tu stáli ještě 4 horolezci z německé výpravy a nácvek byl kompletní. Němci pak z centrálu sestoupili, všichni Kukučkovci pokračovali dál. Pozdě odpoledne se dostali na hlavní vrchol. Kukuczka s Hajzerem rozbalili pod vrcholem stan, sekce Normálka ale šla nalehko a musela hned zahájit sestup do nižších táborů. Druhý den Kukuczka sjel Normálkou na lyžích, které mu nezištně na vrchol vynesl Ryszard Warecki. Oslavil tím poslední vrchol své Koruny Himálaje.

Jerzy Kukuczka (1948 - 1989, †41) zvaný Jurek se stal jedním z nejuznávanějších výškových horolezců všech dob. Po Messnerovi jako druhý zkompletoval Korunu Himálaje. Lezl často v zimě a novými cestami, prakticky na každé osmičce má prvovýstup. Jeho himálajská kariéra trvala pouhých 10 let. Zemřel, jak se na horolezce sluší, v jižní stěně Lhotse. Uklouzl a přetrhlo se s ním 6 mm lano, na které byl navázaný. Vlastně spíš prusík. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Byl známý svou tvrdostí, schopností snášet utrpení, ale i neústupností a častým ignorováním rizika. Byl ženatý a mezi expedicemi stihl zplodit 2 syny, ale ti znali otce spíš z fotografií.

Artur Hajzer (1962 - 2013, †51) patřil k nejlepším ze silné polské generace 80. let. Vystoupil na 6 osmitisícovek: Manáslu (1986), Annapurnu (1987), Šiša Pangmu (1987), Dhaulágirí (2008), Nanga Parbat (2010) a Makalu (2011). Na první dvě prvovýstupy a na Annapurnu jako první v zimním období. Třikrát se pokoušel o legendární jižní stěnu Lhotse, avšak marně. Osudným se mu stal Gašerbrum I, kde se v r. 2013 při sestupu Japonským kuloárem zřítil. Byl ženatý a měl 2 děti.

Mezinárodní druhá sekce lezla Normálkou a 18.9.1989 na vrcholu stáli Mexičané Calos Carsolio (26) a Elsa Ávila (25), Poláci Ryszard Warecki (37) a Wanda Rutkiewiczová (46) a Ekvádorec Ramiro Navarette (39).

Carlos Carsolio (1962, 61) se stal mexickou pýchou. Jako čtvrtý člověk na světě po Messnerovi, Kukuczkovi a Loretanovi totiž dokončil Korunu Himálaje. Ve věku pouhých 33 let a po 11 letech snažení (1985-1996). Umělý kyslík použil pouze na Makalu a na 6 osmiček vylezl sólo. O Manáslu se neúspěšně pokoušel už v r. 1986 s polskou expedicí. Tehdy silně omrzl a málem přišel o některé prsty na nohou i rukou. Horu odložil jako zlatý hřeb až na konec. Po 10 letech se vrátil a úspěšně završil svou himálajskou misi. Dnes pracuje jako horský vůdce a učitel paraglidingu. Vzal si mexickou horolezkyni Elsu Ávila, zplodili 2 děti, pak se rozvedli a s další partnerkou má Carsolio opět 2 potomky.

Wanda Rutkiewiczová (1943 - 1992, †49) byla nejznámější horolezkyní své doby. Vylezla na Pik Lenina (7.134 m), Noshaq (7.492 m) a severku Eigeru. V Himálaji zazmamenala prvovýstup na Gašerbrum III (7.946 m, 1975) a hlavně 8 osmiček: Everest (1978, třetí žena a první Polák na vrcholu), Nanga Parbat (1985), K2 (1986, první žena na vrcholu), Šiša Pangmu (1987), Gašerbrum II (1989), Gašerbrum I (1990), Čo Oju (1991) a Annapurnu (1991). Měla v plánu Korunu Himálaje, ale pak se jí postavila do cesty Kančendženga. Naposledy byla spatřena, jak bloudí SZ stěnou na pokraji vyčerpání. Její tělo se nikdy nenašlo. Byla elektroinženýrkou a napsala několik knih s lezeckou tématikou.

Brit Alan Hinkes (35) a Američan Steve Untch (33) tvořili třetí sekci a postupovali novou cestou centrálním žlabem SZ stěny. Přelezli centrální vrchol a na hlavním stáli 19.9.1989, o den později než ostatní. Untch měl lehčí omrzliny, jinak se výprava obešla bez zranění.

Alan Hinkes (1954, 69) se stal prvním a dosud jediným Britem s Korunou Himálaje. Dovršil ji v r. 2005, jako patnáctý muž. Ale jeho výstup na Čo Oju v r. 1990 s týmem L'Esprit D'Equipe je zpochybňovaný. Údajně po vrcholovém platu nedošli až na nejvyšší bod a proto Hinkes často mezi Korunáři nebývá uváděn. Lezl v expedicích, alpským stylem i sólo, novými i normálními cestami, jako lezec, průvodce i kameraman. Nerad riskoval, říkal, že 'leze aby žil a ne aby zemřel'. Možná i proto má dodnes všech 20 prstů a ostatní okrajové orgány. Další z jeho výroků je 'klidně půjdu znovu na Everest, ale na K2 už nikdy. Tam se dá lehce zemřít, K2 je zlatá medaile.'

Steve Untch (1956 - 1994, †38) se zúčastnil expedic na Annapurnu a Everest. V r. 1987 vylezl prvovýstupem na Šiša Pangmu. Zahynul na K2, když pomáhal sestoupit zraněnému Australanovi Michaelu Groomovi. Slaňoval na starém fixním laně, které se přetrhlo a následoval 800 m dlouhý pád. Groom přežil.



Kukuczka na vrcholu...

... a zpět v BC


Carlos Carsolio
 
Wanda Rutkiewiczová
 
Elsa Avila


Warecki, Majer, Kukuczka a Hajzer pod Šisou Pangmou
   
Alan Hinkes
 
   
Steve Untch

  Britové se pod vedením plukovníka Henryho Daye pokoušeli zlézt Šišu Pangmu jako první JV hřebenem, ale jejich snahy skončily na hřebeni za Pungpa Ri.

1989

Slovinci Andrej Štremfelj (32) a Pavle Kozjek (30) přelezli JZ stěnu novým přímějším směrem vlevo od britské cesty. Jako aklimatizaci vylezli nejprve dosud panenský Nyanang Ri (7.071 m) západním hřebenem po dvou bivacích. Strmá JZ stěna byla těžším oříškem, museli zde překonávat ledové úseky a skalní pasáže údajně o obtížnosti IV-V. Dvakrát bivakovali (7.200 m, 7.700 m) a na vrcholu stáli 19.10.1989. Sestupovali podobně jako kdysi Britové JV hřebenem, kde v 6.750 m bivakovali potřetí. Kozjek utrpěl vážné omrzliny prstů na nohou.

Andrej Štremfelj (1956, 67) a Nejc Zaplotnik vylezli v r. 1979 jako první Slovinci (i Jugoslávci) na Everest. A to novou cestou těžkým západním hřebenem. Štremfelj si výstup v r. 1990 zopakoval Normálkou, ale se svou ženou, a stali se tak pro změnu prvním manželským párem na nejvyšší hoře světa. Dále zlezl osmitisícovky Gašerbrum I (1977, nová cesta), Broad Peak (1986), Gašerbrum II (1986), Šiša Pangma (1989), Čo Oju (1995) a Dhaulágirí (2004). V r. 1991 stál na jižním vrcholu Kančendžengy po prvovýstupu jižním hřebenem, za což obdržel lezeckého Oscara Piolet d'Or. Další přišel v r. 2018 za celoživotní zásluhy.

Pavle Kozjek (1959 - 2008, †49) vylezl na 5 osmiček: Broad Peak (1986), Gašerbrum II (1986), Čo Oju (2006), Everest (1997) a Šiša Pangmu (1989). První dvě zvládl během pouhých 5 dní a na Everestu stál jako první Slovinec bez kyslíku. Zahynul při výstupu na fotogenickou Muztagh Tower (7.276 m) v Karákoramu, utrhla se s ním sněhová převěj.



Kozjek na vrcholu


Andrej Štremfelj
 
Pavle Kozjek

Slovinci Viktor Grošelj (37) a Filip Bence (39) ze stejné výpravy se vydali z BC na JV hřeben a sedlo pod Pungpa Ri. Lezli tedy cestou, kterou Britové a Štremfelj s Kozjekem použili pro sestup. Na vrchol se pak dostali JV hřebenem 20.10.1989, o den později než jejich kolegové. Sestupovali stejnou trasou. Třetí útočný tým Stane Belak a Marko Prezelj se pokoušel o další prvovýstup, ale musel brzy vzdát kvůli zdravotním problémům.

Viktor Grošelj (1952, 71) přišel v 18 letech v Alpách o bratra, což ho ale od horolezectví neodradilo. V letech 1975-2001 vylezl na 10 osmitisícovek, chybí mu jen Gašerbrumy, Nanga Parbat a Dhaulágirí. U některých použil kyslík. Živil se jako horský vůdce, je autorem několika knih.

Filip Bence (1950 - 2009, †58) vylezl 3 nejtěžší severky v Alpách - Eiger, Matterhorn a Grandes Jorasses. V 80. letech se zúčastnil několika himálajských expedic, na vrchol osmitisícovky se dostal pouze jednou na Šiša Pangmě v r. 1989. Dlouhé roky dělal horského záchranáře. Zahynul v severní stěně Storžiče (2.132 m) ve Slovinsku.



Viktor Grošelj
 
Filip Bence


Slovinci v r. 1986 pod Gašerbrumy - Biščak, Grošelj, Štremfelj a Kozjek

1990

Mezinárodní tým L'Esprit d'Equipe (Týmový duch) vylezl nejprve 30.4. na Čo Oju a pak se obrátil k Šiša Pangmě s plánem prvovýstupu na centrální vrchol levým žlabem SZ stěny. BC postavili 10.5. v 5.800 m a hned následujícího dne se vydali do stěny v alpském stylu. Nejprve se propletli mezi trhlinami a první bivak postavili už v přijatelnějším terénu v 7.000 m. Žádný nocleh se ale nekonal, o půlnoci už byli opět na cestě. Během 12 hodin překonali převýšení přes 1.000 m a 12.5.1990 stálo na centrálním vrcholu všech 7 členů: Francouzi Benoit Chamoux (33), Yves Detry (41), Pierre Royer (35) a Frédéric Valet (25), Čech Josef Rakoncaj (39), Brit Alan Hinkes (36) a Ital Mauro Rossi (33). Chamoux následně prohlásil, že byl i na hlavním vrcholu, ale žádné prokazatelné fotografie nepředložil, takže jeho tvrzení je zpochybňované.

Benoît Chamoux (1961 - 1995, †34) vylezl v letech 1985-1995 na 13 osmitisícovek, avšak 3 byly zpochybněny (Makalu, Čo Oju, Šiša Pangma), prý dosáhl pouze předvrcholů. V oficiálních záznamech jich tak má pouze 10. V r. 1985 se stal členem italského spolku Quota 8000, pod jehož záštitou vylezl na všech 5 pákistánských osmiček. Když se sdružení rozpadlo, založil podobné L'Espirit D'Equipe (Týmový duch). S ním vylezl na další 4 osmičky. Týmový duch však vydržel pouze do r. 1991. Chamoux byl známý svou rychlostí např. na Broad Peak dokázal vyběhnout z BC a zpět za pouhých 16 hod. Při výstupu na poslední Kančendžengu v r. 1995 byl už blízko, ale se spolulezcem museli bivakovat ve sněhovém záhrabu kousek pod vrcholem. Od té doby je nikdo neviděl.

Yves Detry (1948, 75) se zúčastnil expedic na Annapurnu, Dhaulágirí, Makalu i Everest. Úspěšně zdolal Baruntse (7.152 m) a Manáslu (1989). Byl členem mezinárodního horolezeckého týmu L'Esprit d'Equipe (Týmový duch). S ním vylezl i na Čo Oju (1990), ale výstup je zpochybňovaný, všichni pravděpodobně skončili už na předvrcholu. Bez pochyb je ale už jejich následný prvovýstup na Šiša Pangmu (1990). Detry je i špičkovým lyžařem, živí se jako lyžařský instruktor a horský vůdce v Chamonix.

Alan Hinkes (1954, 69) se stal prvním a dosud jediným Britem s Korunou Himálaje. Dovršil ji v r. 2005, jako patnáctý muž. Ale jeho výstup na Čo Oju v r. 1990 s týmem L'Esprit D'Equipe je zpochybňovaný. Údajně po vrcholovém platu nedošli až na nejvyšší bod a proto Hinkes často mezi Korunáři nebývá uváděn. Lezl v expedicích, alpským stylem i sólo, novými i normálními cestami, jako lezec, průvodce i kameraman. Nerad riskoval, říkal, že 'leze aby žil a ne aby zemřel'. Možná i proto má dodnes všech 20 prstů a ostatní okrajové orgány. Další z jeho výroků je 'klidně půjdu znovu na Everest, ale na K2 už nikdy. Tam se dá lehce zemřít, K2 je zlatá medaile.'

Josef Rakoncaj (1951, 72) je prvním světově známým českým horolezcem. Vystoupil bez kyslíku na 7 osmiček: K2 (1983, severní stěna), Broad Peak (1986), Annapurnu (1988, jižní stěna), Manáslu (1989, jižní stěna), Čo Oju (1990, zpochybňovaný výstup), Šiša Pangmu (1990, nová cesta severní stěnou) a Nanga Parbat (1992). Na K2 stál i podruhé v r. 1986 po výstupu Abruzziho žebrem. A novou cestou zvládl Lhotse Shar (1984). Ale Everest mu třikrát odolal. Vybíral si těžké nebo dosud neprostoupené cesty. Kromě lezení je jeho druhým koníčkem létání na ultralightech. Dělal horolezeckého trenéra, o svých výstupech napsal několik knih a zložil firmu 'sir Joseph' zaměřenou na outdoorové oblečení a vybavení. Je ženatý, má syna a dceru.



Šest Espritů na centrálním vrcholu, sedmý fotí


Benoit Chamoux
 
Josef Rakoncaj

Švýcaři Erhard Loretan (31) a Jean Troillet (42) a Polák Wojciech Kurtyka (43) vylezli 21.9.1990 prvovýstupem JZ stěnu Čo Oju. 30.9. už byli v BC pod JZ stěnou Šiša Pangmy. Jejich styl výstupu nebyl alpský, ale ještě o třídu výš. 2.10. večer opustili předsunutý tábor bez bivakovacího vybavení, rozhodnuti vystoupit a sestoupit na jeden zátah. Lezli výrazným žlabem do sedla mezi západním a centrálním vrcholem. Po celonočním pachtění stáli Švýcaři následujícího dne v 10 dopoledne na centrálním vrcholu.

Rozhodli se nepokračovat na hlavní vrchol a sestoupit. Kurtyka zaostával, potkali jej ve žlabu unaveného, ale stále odhodlaného. V 16:00 odpoledne byli Švýcaři zpátky v předsunutém táboře a ve 23:30 v BC (ten je skutečně asi 5 hod. cesty od stěny), kde si dali první jídlo od zahájení výstupu. Kurtyka nedorazil ani 4.10. a 5.10. ráno se jej Švýcaři vydali hledat. Našli jeho stopy na svahu a posléze polomrtvého Kurtyku spícího v BC. Museli se po cestě minout. Každopádně Polák nakonec na centrální vrchol dolezl a pak strávil dvě trýznivé noci ve stěně bez spacáku i jídla. Jako zázrakem přežil bez následků.

Erhard Loretan (1959 - 2011, †52) se stal Po Messnerovi a Kukuczkovi třetím člověkem, který dokončil Korunu Himálaje (1982-1995). Podařilo se mu to už ve věku 36 let. Byl oceňován za alpský styl a nové cesty, často i bez stanu na jeden zátah. Vyučil se tesařem, ale živil se jako horský vůdce. Na horách byl v podstatě pořád a měl vynikající kondici. Byl malý a sporý, vážil okolo 60 kg. Často však podceňoval riziko. Dvakrát si zlomil obratle na páteři, poprvé při zdolávání 13 severních alpských stěn a podruhé při paraglidingu. V r. 2001 lehce zatřásl se svým sedmiměsíčním synem, aby jej utišil v pláči, ale dítě zemřelo. Erhard dostal čtyřměsíční podmínku, ale tragédie pro něj stejně znamenala doživotí. V r. 2011, v den svých 52. narozenin, lezl s partnerkou na alpský Gross Grünhorn. Ta uklouzla a strhla ho s sebou. On se zabil, ona přežila.

Jean Troillet (1948, 76) zlezl 10 osmiček: K2 (1985), Dhaulágirí (1985), Everest (1986), Čo Oju (1990), Šiša Pangmu (1990), Makalu (1991), Lhotse (1994), Kančendžengu (1995), Gašerbrum I (2007) a Gašerbrum II (2007). Pokaždé to bylo aplským stylem a bez kyslíku, někdy i na jeden zátah bez bivaku. Chybí mu pouze Manáslu, Nanga Parbat, Broad Peak a Annapurna. V r. 1997 sjel z Everestu z výšky 8.400 m na snowboardu. Ještě v r. 2009 vylezl novou cestu na Matterhorn. Pracuje jako horský vůdce a fotografuje. Kromě mimořádných lezeckých schopností proslul i tváří komika s nakažlivým úsměvem.

Wojciech Kurtyka (1947, 76) je horským filozofem a jedním ze zlaté polské generace v Himálaji ze 70. a 80. let. Lezl alpským stylem v menších expedicích, někdy i na jeden zátah bez stanů. Vystoupil na hlavní vrcholy čtyř osmitisícovek, vždy prvovýstupy alpským stylem: Čo Oju (1990), Gašerbrum I (1983), Gašerbrum II (1983) a Broad Peak (1984). Kromě toho přelezl nové cesty na centrální vrchol Šiša Pangmy (1990) a východní stěnou Dhaulágirí (1980, bez vrcholu). Velmi ceněné jsou i jeho prvovýstupy na Gašerbrum IV západní stěnou (7.925 m, 1985) nebo Trango Towers (6.239 m, 1988). Několik pokusů zaznamenal na K2. Přežil dodnes a v r. 2016 přijal po dlouholetém zdráhání lezeckého Oscara Piolet d'Or za celoživotní zásluhy. Je dvakrát rozvedený a má syna a dceru.



Jean Troillet a Erhard Loretan
 
Wojciech Kurtyka

1993

Polák Krysztof Wielicki (43) vylezl novou cestu v JZ stěně. Zatímco jeho spolulezci Piotr Pustelnik (42) a Ital Marco Bianchi (31) zopakovali slovinskou cestu Groselj-Bence z r. 1989, Wielicki se vydal sólo nejprve ve stopách Britů z r. 1982, ale pak uhnul doprava a na JV hřeben se dostal dosud nezlezeným žlabem. Sklon byl místy 50°, v horních pasážích musel přelézt 300 metrový mixový úsek ledu a skály. 7.10.1993 v 13:30 stál na nejvyšším bodě. Lezl bez kyslíku. Byla to už jeho 10. osmitisícovka, když necelý měsíc předtím vylezl na Čo Oju taktéž novou cestou.

Krysztof Wielicki (1950, 74) dosáhl jako pátý člověk na světě na Korunu Himálaje (1980-1996). Většinou lezl sólo nebo novými cestami, případně v zimě. První zimní výstupy zaznamenal na Everest (únor 1980), Kančendžengu (leden 1986) a Lhotse (Silvestr 1988). Na Manáslu (1984), Makalu (1986), Šiša Pangmu (1993) a Dhaulágirí (1990) vylezl novými cestami. Kyslík použil pouze na Everestu v r. 1980. V pozdějších letech organizoval zimní himálajské expedice. Je jednou z největších postav světového horolezectví všech dob. Dostal řadu ocenění (mj. Piolet d'Or 2019 za celoživotní zásluhy) a je po něm pojmenovaný asteroid. Vystudoval elektroniku na univerzitě ve Wroclawi. Se třemi partnerkami má 4 děti, dva syny a dvě dcery. Nejmladší Krysztof se narodil v r. 2009, tatínkovi bylo 60, mamince 33.

Piotr Pustelnik (1951, 72) se ve svých začátcích přihlásil do lezeckého kurzu, ale vyhodili jej pro nedostatek talentu. Nakonec se stal v r. 2010 třetím Polákem a 23. člověkem s Korunou Himálaje. Trvalo mu to 20 let a na 6 ze 14 osmitisícovek používal kyslík. Následně završil i Korunu planety, všechny nejvyšší vrcholy kontinentů. Je chemický inženýr, pracuje na univerzitě v Lodži. V r. 2016 se stal předsedou Polského horolezeckého svazu. Jeho dva synové se potatili a také lezou.



Krysztof Wielicki
 
Piotr Pustelnik
 
Jean Christophe Laffaile

1994

  Češi pod vedením Leopolda Sulovského (40) plánovali prvovýstup JZ stěnou. Ale už během aklimatizačního výstupu 1.10.1994 se v 7.275 m utrhla menší lavina a smetla 28-letého Zdeňka Šlachtu. Když jej potom našel spolulezec Václav Suchel, byl už mrtvý. S ostatními to otřáslo natolik, že expedice skončila.

Francouz Jean Christophe Lafaille (29) vystoupil nejprve sólo na centrální vrchol, špatné počasí mu nedovolilo pokračovat na hlavní. Poté vylezl novou cestu SZ stěnou, částečně kombinující cesty z r. 1989. Pod západním hřebenem prý sněhovo-ledový svah měl sklon až 80°. Svůj výstup ukončil 9.10.1994 tentokrát na západním vrcholu. Lezl bez kyslíku.

Jean-Christophe Lafaille (1965 - 2006, †40) vylezl v letech 1993-2004 na 11 osmiček, často novými cestami nebo sólo. Chyběly mu pouze Everest, Kančendženga a Makalu. Annapurna se mu podařila až napočtvrté. Při prvním pokusu o novou cestu jižní stěnou zahynul jeho spolulezec Pierre Béghin a Lafaille vyvázl se zraněními. V roce 1995 se marně pokoušel sólo o britskou cestu jižní stěnou, o 3 roky později zkusil totéž jako člen mezinárodní expedice. Až v r. 2002 se mu zadařilo východním hřebenem. Co těsně nedokázala Annapurna, podařilo se Makalu, kde Lafaille beze stopy zmizel během zimního sólovýstupu v r. 2006. Měl ženu a dvě děti.

1995

Španělé Carles Figueras (32) a Josep Permané (32) přelezli bez kyslíku novou cestu v JZ stěně, ale následný postup JV hřebenem nedotáhli až na vrchol. Trasu nazvali Corredor Girona. Po dvou bivacích narazili 24.9.1995 na hřebeni na hluboký sníh. Počasí se zhoršilo a po vyčerpávajícím brodění se dostali na předvrchol. Bylo už pozdě a proto se rozhodli otočit. Při sestupu museli bivakovat ještě potřetí.

  Švýcar Erhard Loretan (36) stál na centrálním vrcholu po prvovýstupu JZ stěnou už v r. 1990. Ale měl v merku Korunu Himálaje a pouze centrální vrchol by mu neuznali. Proto musel pod Šišu Pangmu znova a vše zvládl svým bleskovým stylem. 29.4.1995 v 5:30 opustil BC, v 11:30 byl na centrálním vrcholu a z něj traverzoval na hlavní. Lezl Normálkou, bez kyslíku a na Šiša Pangmě měl definitivně splněno.

1999

  Američan Alex Lowe (40), jeden z nejlepších horolezců své generace, zahynul se spolulezcem Davidem Bridgesem (29) pod lavinou při pokusu sjet na lyžích JZ stěnu. Třetí z lezců, Conrad Anker (36), vyvázl se zlomenými žebry, vykloubeným ramenem a odřeninami na hlavě. Pomáhal pak v pátrání po tělech, ale marně. Ta byla nalezena v ledu až v r. 2016.

Alex Lowe (1958 - 1999, †40) vylezl mimo jiné na Gašerbrum IV (7.925 m, 1992), Chan Tengri (6.995 m, 1993) a Annapurnu (1996). Byl oceňovaný i kvůli záchraně jiných horolezců. Říkal, že nejlepší horolezec je ten, kterého to nejvíce baví. V r. 1999 vylezl spolu s Davidem Bridgesem a Conradem Ankerem na Šiša Pangmu. Při pokusu sjet na lyžích JZ stěnu zahynuli Lowe a Bridges v lavině. Jejich těla byla objevena až v r. 2016. Anker si později vzal Loweho ženu a adoptoval i jeho 3 děti. Show must go on.



Alex Lowe
 
Yeon-Ryong Kang
 
Jung-Hun Park

2000

Španělé Eloi Callado (26) a Eduardo Sánchez (33) chtěli zopakovat britskou cestu JZ stěnou na hlavní vrchol, ale nakonec zvítězila touha po prvovýstupu na vrchol západní, kde zatím stál jen Poláci Kukuczka a Hajzer a Francouz Lafaille. Zvolili alpský styl bez kyslíku a trasu dosud panenskou levou částí JZ stěny. Celý měsíc byli pod horou sami. Lezli nenavázaní, což urychluje postup, ale psychice nepomáhá.

Už v úvodních pasážích museli překonat krátké úseky se sklonem až 80°, následný sněhový svah měl kolem 60°. Poprvé bivakovali v 6.700 m a druhý den přišly nejtěžší a klíčové mixové pasáže. Podruhé přespali v 7.300 m. Ve 3:00 vstali a na západní vrchol dolezli 1.11.2000 v 9:00. Při sestupu přespali opět na místě druhého bivaku a poté se přes sedlo Hagen Col dostali po dvou dalších dnech do BC. Cestu pojmenovali tibetsky Nyong Mong, čili Soužení duše.

2002

Jihokorejci Yeon-Ryong Kang (29) a Jung-Hun Park (30) zvládli bez kyslíku nový přímý směr v JZ stěně na hlavní vrchol. Sedmičlenná expedice nejprve zafixovala úsek do C1 v v 6.800 m. Vrcholová dvojice pak podruhé bivakovala v mixovém terénu v 7.350 m. Nejtěžší skalní úseky je čekaly až v horních pasážích, kde museli přelézt strmý 150-metrový pilíř. Na vrchol už potom dorazili lehčím vysněženým žlábkem 5.5.2002 v 16:00. Byla mlha a výhledy žádné. Zpět do druhého bivaku sestoupili ve 21:00.

Yeon-Ryong Kang (1972 - 2018, †46) v r. 1999 vylezl na Gašerbrum IV. V témže roce stanul na K2. V r. 2002 zaznamenal prvovýstup na Šiša Pangmě v centrálním pilíři v JZ stěně. Vylezl i na Everest (2006), Lhotse (2007) a Makalu (2009). Zemřel při nehodě při paraglidingu.

Jung-Hun Park (1971, 52) vylezl na Annapurnu (1994, J stěna), Everest (1995, JZ stěna), Čo Oju (1996), Šiša Pangmu (2002) a K2 (2000). Spoustu hodnotných výstupů zaznamenal i v Alpách.

Rusové přelezli novou cestu v SV stěně. 14-členná rusko-holandská výprava měla v plánu nejprve vystoupit na Šišu Pangmu Normálkou, což se podařilo. 16.5.2002 stáli na hlavním vrcholu Sergej Bogomolov (51), Vladimir Belous (33), Marina Ershova (41) a Oleg Nasedkin (44). Pak se zhoršilo počasí a holandská sekce své pokusy odpískala. Rusové zůstali a postupně se na vrchol podívalo všech 8 členů expedice. Sergej Bogolomov a Vladimir Olejnik (44) na rozdíl od čínské Normálky nestoupali severním hřebenem, ale obkolesili svah doleva až k JV hřebeni, kterým se dostali 24.5.2002 na vrchol. Olejnik používal kyslík. Kolem trasy je ovšem spousta nejasností a nikdo pořádně neví, kudy Rusové vlastně lezli.

Sergej Bogomolov (1951, 73) vystoupil v rozmezí let 1989-2010 na 13 osmitisícovek. Chybí mu jen K2, o kterou se už čtyřikrát pokoušel. A tak už to vzhledem k věku asi zůstane. Kromě toho vylezl snad na všechny ty ruské a sovětské sedmitisícové Piky. Vystudoval fyziku, dnes je předsedou horolezeckého klubu. Je nositelem spousty cen mj. Sněžný leopard či Zasloužilý mistr sportu SSSR.



Sergej Bogolomov
 
Radek Jaroš
 
Petr Mašek

2004

  Češi se poprvé podívali na hlavní vrchol. Čtyřčlenná výprava musela nejprve díky špatnému počasí vzdát v 7.000 m aklimatizaci na Pungpa Ri. Poté se všichni vydali do JZ stěny na britskou cestu, kterou chtěli přelézt alpským stylem bez kyslíku. Batohy vážily 15-20 kg. Po 10-hodinovém lezení v prudkém ledovém a firnovém svahu poprvé zabivakovali v 6.800 m pod ledovým sérakem. Druhý bivak postavili v 7.150 m. Z něj vyrazili 9.10.2004 po půlnoci už nalehko k vrcholu. Radek Jaroš (40) a Petr Miska Mašek (34) přelezli ve vrcholové pasáži přímejší variantu vlevo, Zdeněk Hrubý (48) a Martin Minařík (36) se vydali po vzoru Britů více doprava. Kolem poledne byli všichni na vrcholu. Při sestupu bivakovali v už stojících stanech v C2 a poté se proslaňovali kopcem až do bezpečného terénu. Krátce nato se prudce zhoršilo počasí, vše vyšlo na chlup.

Radek Jaroš (1964, 59) je jediným Čechem, který zkompletoval Korunu Himálaje. Podařilo se mu to v r. 2014 jako 15. člověku bez použití kyslíku. V r. 2012 přišel na Annapurně díky omrzlinám o všechny prsty na levé a o dva na pravé noze. Později završil i Korunu planety, tedy nejvyšší hory všech světadílů včetně Antarktidy. O svých výstupech napsal několik knih. Je rozvedený, má 3 děti a ty mají dvě maminky.

Petr Miska Mašek (1970, 54) hrával hokej, ale ještě v pubertě přešaltroval na horolezectví. Nicméně hokejová figura mu zůstala. Vylezl na tři osmičky: Broad Peak (2003), Šišu Pangmu (2004) a Gašerbrum II (2010). Neúspěšně se pokoušel o Dhaulágirí, Čo Oju, Nanga Parbat a dvakrát o K2.

Martin Minařík (1967 - 2009, †41) se stal jedním z nejúspěšnějších českých výškových horolezců. Měl na kontě více výstupů v Yosemitech, Skalnatých horách, Alpách atd. Po revoluci žil střídavě v USA a v Čechách. Byl spíše sólistou, lezl bez kyslíku a držel se hesla, že trénovat je zbytečné, trénuje se až za pochodu. V Himálaji zdolal 8 osmiček: Manáslu (1999), Kančendžengu (2002), Broad Peak (2003), Šiša Pangmu (2004), Čo Oju (2005, sólo), Lhotse (2007), Dhaulágirí (2008) a Annapurnu (2009, východní vrchol). Při sestupu z poslední mu došly síly a dolů už se nevrátil.

Zdeněk Hrubý (1956 - 2013, †56) zvaný Abdul alias Prastarý sokol zdolal 8 osmiček: Čo Oju (1994), Gašerbrumy I a II (1997), Lhotse (1999), Šiša Pangmu (2004), Broad Peak (2007), Dhaulágirí (2008) a Nanga Parbat (2012). Dále zaznamenal prvovýstup alpským stylem na Talung (7349 m, 2013). Kromě toho stihl být i předsedou dozorčí rady ČEZ, členem prezidia Fondu národního majetku, předsedou Horolezeckého svazu a řadou dalších jiných předsedů. V r. 2013 se zřítil při pokusu o prvovýstup v JZ stěně Gašerbrumu I po chybě při slaňování. Byl ženatý a měl dvě děti.



Pod vrcholem, vzadu vysněžená pyramida Phola Gangchen


Jaroš, Minařík, Hrubý a Mašek v kyslíkovém ráji


Martin Minařík
 
Zdeněk Hrubý

2005

  Polák Piotr Morawski (28) a Ital Simone Moro (37) poprvé vystoupili Šišu Pangmu v zimě. Lezli bez kyslíku cestou Groselj-Bence JV hřebenem z r. 1989. Byla to 20-denní bitva s mrazem, hlubokým sněhem a bouřkami. První tábor založili v 6.500 m a pod hřebenem museli přelézt nejtěžší úseky obtížnosti III-IV. Druhý tábor postavili už na hřebeni v 7.350 m. 14.1.2005 v 8:00 se odtud vydali riskantně bez batohů k vrcholu. Ve 13:15 na něj dorazili a sestup už proběhl bez dramatických událostí.

Piotr Morawski (1976 - 2009, †32) se nejprve neúspěšně pokoušel v zimě o K2 a Šišu Pangmu. Pak ale slavil úspěchy opět na Šiša Pangmě (2005), Čo Oju (2006), Broad Peaku (2006), Nanga Parbat (2007), Gašerbrumu I (2008) a Gašerbrumu II (2008). Annapurna mu dvakrát odolala, ale zachránil zde několik horolezců a dostal cenu fair play. Vytvořil úspěšný tandem se Slovákem Hámorem. Při společné výpravě na Dhaulágirí v r. 2009 se pod ním poblíž ABC prolomil sněhový most a zřítil se do 30 m trhliny. Hámor jej později vytáhl, ale Morawski zraněním podlehl. Byl ženatý a měl 2 syny.

Simone Moro (1967, 56) je ledový mužik, v zimě vystoupil na Šiša Pangmu (2005), Makalu (2009), Gašerbrum II (2011) a Nanga Parbat (2016). Dále má na kontě Lhotse (1997), Everest (2000), Čo Oju (2002) a Broad Peak (2003). Na Everestu byl celkem 4x. Kromě toho vylezl na spoustu dalších hor po celém světě (Vinson Massif, Aconcagua atd.) Původně byl knihovníkem, pak trenérem plavání a posléze trenérem horolezectví a vůdcem. Taktéž pilotuje vrtulník a dělá záchranáře, i v Himálaji. Od r. 2005 funguje v Nepálu škola pro 400 šerpských dětí, kterou projektoval a financoval. Moroň je taková tlama, že mohl být jen horolezcem nebo úchylákem v hororech.



Piotr Morawski
 
Simone Moro
 
Morawski na vrcholu


Moro na vrcholu

2006

Španěl Inaki Ochoa de Olza (39) vytvořil novou variantu v SV stěně, kdy propojil rakouský výstup r. 1980 a ruskou trasu z r. 2005. Na vrcholu stál 3.10.2006. Lezl bez kyslíku.

Inaki Ochoa de Olza (1967 - 2008, †40) se zúčastnil asi 30 himálajských expedic a kolem 200 akcí vedl jako vůdce. V letech 1993-2007 vylezl na 12 osmiček. Chyběla mu pouze Kančendženga a Annapurna. Tu první neúspěšně zkoušel v r. 1989 a na té druhé v r. 2008 zahynul. Ve výškovém táboře dostal otok plic a špatné počasí znemožnilo ústup. Zůstal ve 7.400 m a krátce nato zemřel. Lezl vždy bez kyslíku. Prohlašoval, že kdo jej používá, není horolezec, ale astronaut nebo potápěč. V Nepálu založil sirotčí fond, dětskou nemocnici a školu.



Inaki Ochoa de Olza
 
Ochoa de Olza s kazašským matadorem Denisem Urubkem

2011

Švýcar Ueli Steck (34) vyrazil 16.4.2011 z ABC pod JZ stěnou (5.800 m) ve 22:30, v 9:00 následujícího dne stál na vrcholu a v 18:30 byl zpět v ABC. Výstup mu tedy trval pouhé 10:30 hod. Kolem trasy panují nejasnosti, Uli pravděpodobně lezl cestou Girona, kterou nedotáhli na vrchol Španělé v r. 1995. Nepořídil totiž žádné fotografie kvůli vybitým baterkám. Jako důkaz o výstupu pak posloužily pouze moderní hejblátka, logy v hodinkách a GPS. Kyslík nepoužil.

Ueli Steck (1976 - 2017, †40) nezískal svou přezdívku Švýcarská mašina náhodou, je držitelem spousty alpských rekordů. Mimo jiné dokázal vylézt za 2:22 hod. severku na Eiger, za 61 dnů vystoupil na 82 alpských čtyřtisícovek nebo během 25 hodin absolvoval trojboj severek Eigeru, Mönchu a Jungfrau. Celkem vylezl na 6 osmitisícovek: Gašerbrum II (2009), Makalu (2009), Šiša Pangmu (2011), Čo Oju (2011), Everest (2012) a Annapurnu (2013, sólo nová cesta jižní stěnou). Bohužel další už Štek nepřidá, zahynul v r. 2017 po pádu na Nuptse u Everestu. Bylo mu 40.



Uli Steck
 
Hervé Barmasse
 
David Göttler

2017

  Ital Hervé Barmasse (39) a Němec David Göttler (38) vylezli bez kyslíku cestu Girona za 13 hod. Nesli s sebou jen lehký stan, jeden spacák pro oba, vařič, 25 m lana a něco jídla. Na vrcholu stáli 21.5.2017. Oba poctivci přiznali, že 3 metry pod vrcholem museli otočit kvůli nebezpečí utržení sněhové desky, což jim přidává na cti a neubírá na úspěchu.

Hervé Barmasse (1977, 46) pochází z horolezecké rodiny z údolí Aosta pod Matterhornem. Je už čtvrtou generací alpských vůdců v rodině, dělá i instruktora lyžování a snowboardingu. Na Matterhornu zná každý kámen, více těžkých cest přelezl i sólo. V Pákistánu zdolal novými cestami Sheep Peak (6.300 m, 2004) a Čogolisu (7.665 m, 2005). Významné výstupy přidal i v Patagonii. Se Simonem Morem vylezli jako první na Beka Brakai Chhok (6.940 m, 2008). Pokoušel se i o nevylezenou severní stěnu Gašerbrumu I a v r. 2017 přelezl cestu Girona na Šiša Pangmu. Je držitelem řady horolezeckých cen a autorem několika filmů s vysokohorskou tématikou.

David Göttler (1978, 45) trpěl v dětství strachem z výšek, ale zdá se, že ho úspěšně překonal. Vylezl v zimě alpské severky Eigeru, Matterhornu a Grandes Jorasses. V Himálaji byl na řadě expedic, zdolal Nuptse (7.861 m) a hlavně šest osmitisícovek: Gašerbrum II (2006), Broad Peak (2007), Dhaulágirí (2008), Lhotse (2009), Makalu (2013) a Šiša Pangmu (2017). Na K2 se dostal do 8.200 m.



Na opravdickém hlavním vrcholu stálo do konce r. 2018 pouhých 5 Čechů. Všichni lezli britskou cestu JZ stěnou.

  2004 - Radek Jaroš (40)
  2004 - Zdeněk Hrubý (48)
  2004 - Martin Minařík (36)
  2004 - Petr Mašek (34)
  2007 - Josef Morávek (46)

Centrálů je 16, kromě Rakoncaje všichni lezli Normálkou ze severu. Někdy se uvádí i výstup Renaty Chlumské z r. 1997, ale ta se narodila a žila ve Švédsku a české občanství má jen formálně.

  1990 - Josef Rakoncaj (39), SV stěna prvovýstup
  1995 - Oldřich Rypl
  1995 - Stanislav Šilhán (40)
  1995 - Petr Skřivánek
  1995 - Josef Šimůnek (31)
  2002 - Petr Novák
  2002 - Milan Sedláček (41)
  2004 - Ladislav Drda (50)
  2004 - Josef Skala
  2004 - Olga Nováková (37)
  2004 - Zuzana Hofmannová (45)
  2004 - Pavel Matoušek
  2004 - Josef Milfait (30)
  2005 - Milan Pěgřimek (51)
  2005 - Petr Oczko
  2005 - Věslav Chrzaszcz (43)