Země: Čína | Prominence: 2.897 m | Výstupy: 274 | ||
Výška: 8.027 m | Isolation: 90,8 km | Mrtví: 24 | ||
GPS: 28°21'18''N 85°46'44''E | Parent: Čo Oju | Fatality rate: 8.8% (2009) | ||
Hlavní (8.027 m) | |
Centrální (8.008 m) | |
Západní (7.966 m) |
Ve starších zdrojích můžeme najít i výšku 8.046 m. Stěny má Šiša Pangma čtyři - SV, SZ, JZ a JV. Ke hlavnímu vrcholu ale přiléhá pouze JZ a SV.
Spousta horolezců vyleze pouze na centrální vrchol a mají splněno, i když to není úplně pravda. Kupodivu tento fakt je obecně přijímaný a i centrální vrchol se často počítá za vylezenou osmitisícovku. A to i přesto, že na ten hlavní odtud zbývá ještě asi 1,5 hod. nebezpečného lezení ostrým sněhovým hřebenem.
Šiša Pangma se původně nazývala Gosáinthán, což pochází ze sanskrtu a znamená Svaté místo. Pak ji kartografové v 19. století označili jako Peak XXIII. Tibetské jméno Shisha Pangma by se dalo vyložit jako Horský hřeben nad pastvinou, což je poslabší a starým Tibeťanům zřejmě došla fantazie. Číňané se horu pokusili kompletně přejmenovat na Kao-seng-tsan Feng, ale tento velmi intuitivní název překvapivě nikdo nepoužíval, tak alespoň v současné době oficiálně používají tibetsko-čínskou zkomoleninu Xixabangma.
Prvními Evropany, kteří horu spatřili, byli pravděpodobně Britové během svých pokusů o Everest ze severu v letech 1921 - 1924. Až do 60. let bylo k dispozici jen pár fotografií od průzkumníků z letadla nebo ze vzdálených sedel. V r. 1950 totiž Čína obsadila Tibet a za vlády strýčka Maa jej téměř neprodyšně uzavřela. Ani horolezci neměli s žádostmi o povolení šanci.
Ačkoliv je dnes Šiša považována za jednu z nejlehčích osmiček, byla zlezena až jako poslední v r. 1964, celých 14 let po první Annapurně. Číňané si ji pečlivě střežili pro sebe a nakonec ji také vylezli. Horolezecké zkušenosti nabírali při společných akcích s Rusy na Pamíru a na Kavkaze v 50. letech, v r. 1960 už vylezli na Everest jako první ze severu (tento výstup je ale dodnes zpochybňovaný). A akci Šiša Pangma pojali v budovatelském stylu zapálených komunistů. Napřed k hoře postavili dlouhou silnici přes sedla přesahující 5.000 m, v BC pak vyrostlo spíš město než tábor včetně nemocnice, kuchyně, laboratoře a radiostanice. Nechyběl ani obrovitý stan na schůze a promítání motivačních filmů. Shromáždilo se tu na 200 lidí včetně 50 horolezců. Soudružským úsilím zbudovali výškové tábory a nakonec se na vrchol dostalo 10 lidí. Jenže nepořídili žádné prokazatelné fotografie (nebo spíš vše bylo pečlivě cenzurováno) a tak dnes panuje přesvědčení, že vylezli pouze na centrální vrchol.
Zbytek světa se k tajemné osmitisícovce mohl podívat až v 80. letech díky mírnému politickému tání v Číně. Dnes vede na vrchol více než desítka cest s různými variantami.